57 Co 283/2024 - 275

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající prostřednictvím [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] adresa pro doručování: [Adresa žalované] o zaplacení 1 700 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 8. 2024, č. j. 9 C 186/2023-241 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje.

II. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 36 669 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta] advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 121,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta] advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud řízení co do 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 000 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, zastavil (výrok I). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 609 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 809 200 Kč od 16. 6. 2023 do 8. 9. 2023 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 609 200 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobu, co do částky 890 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 690 800 Kč od 16. 6. 2023 do 8. 9. 2023 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 890 800 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 40 918 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl od 15. 11. 2016 do 28. 6. 2022 (po dobu 67 měsíců a 13 dní) trestně stíhán spolu s dalšími sedmi osobami. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 15. 11. 2016 pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dílem dokonaný podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dílem dokonaný podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Proti usnesení žalobce podal neúspěšně stížnost. Dne 29. 6. 2017 byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku podána obžaloba. [město] se k trestnímu stíhání připojilo s nárokem na náhradu škody ve výši 9 957 270 Kč. Žalobce si k závěrečné řeči připravil rozsáhlé vyjádření čítající osmdesát stran s podrobným rozborem prodeje pozemků obcemi napříč ČR a rozborem důkazní situace. Dne 12. 2. 2019 okresní soud obžalované zprostil obžaloby, státní zástupce si proti rozsudku podal odvolání. Krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc k novému rozhodnutí. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2021 znovu obžalované zprostil obžaloby. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání, které bylo usnesením krajského soudu ze dne 28. 6. 2022 zamítnuto. Ve věci podalo státní zastupitelství dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 4. 2023. Dne 15. 12. 2022 požádal žalobce žalovanou o poskytnutí zadostiučinění ve formě nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím. Dne 6. 9. 2023 žalovaná uznala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne 8. 9. 2023. Proti žalobci běželo další trestní stíhání (sp. zn. [spisová značka] tzv. kauza „[název]“), a to v době od 2. 8. 2013 do 23. 10. 2023, kdy se jednalo o obvinění ze zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Dále v době od 4. 1. 2013 do 20. 6. 2017 běželo proti žalobci trestní stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci (sp. zn. [spisová značka]). V obou případech byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce byl a dosud je osobou bezúhonnou. V oblasti komunální politiky (zastupitelstvo města [adresa]) žalobce působí od roku [datum], v období od [datum] do [datum] působil ve funkci primátora. V komunálních volbách v roce [datum] žalobce obhájil za [politická strana] post zastupitele města [adresa], v [datum] byl znovu zvolen primátorem města. Zahájení trestních stíhání na pozici žalobce v komunální politice nemělo zásadní vliv, kromě toho, že trestní stíhání bylo zbraní v ruce jeho politických „nepřátel“ a někteří spolustraníci v něj neměli důvěru. V komunálních volbách v roce [datum] byl přes trestní stíhání lídrem kandidátky [politická strana], pozici zastupitele města obhájil a byl opět zvolen primátorem. V krajských volbách v roce [datum] byl za [politická strana] zvolen do zastupitelstva [kraj]. Po rozhodnutí okresního soudu ze dne 5. 3. 2021 o zproštění obžaloby byl dne [datum] odvolán z funkce primátora města. V roce [datum] v komunálních volbách kandidoval z pozice člena [politická strana] a dosud je v zastupitelstvu města. Trestní stíhání mu však zejména opozicí nejsou zapomenuta doposud, i nyní se to na něj v rámci jednání zastupitelstva vytahuje. Žalobce se naplno do politiky již vrátit nechce, aktuálně působí v soukromé sféře jako ředitel. Na veřejnosti byl žalobce terčem narážek a osobních výpadů. V oblasti celostátní politiky však mělo trestní stíhání na působení žalobce zásadní vliv. Pro volby do Poslanecké sněmovny na podzim [datum] se s ním počítalo jako s možným kandidátem, měl se dokonce umístit na druhém místě kandidátky [politická strana] za [tituly před jménem] [jméno FO], když na tento post byl zvažován buď žalobce nebo [jméno FO], tehdy primátor [adresa]. Trestní stíhání žalobce však bylo neobhajitelné pro celostátní působení, a proto mu nebylo umožněno kandidovat, jednalo se o osobu trestně stíhanou, což bylo dle vnitřních předpisů strany pro kandidaturu nepřijatelné. Na druhém místě tak kandidoval [jméno FO], který byl spolu s[Anonymizováno][tituly před jménem] [jméno FO] do sněmovny zvolen. Před trestním stíháním byl žalobce aktivní, působil ve folklorním souboru [název]. Následně žalobce trávil více času doma, nikoliv s přáteli, rovněž na dovolené s přáteli již nejezdili, přátelé ho postupně přestali zvát na různé akce. Žalobce svůj volný čas věnoval přípravě své obhajoby, zbývající čas trávil s dětmi. Žalobce a jeho rodina se obávali možnosti, že žalobce půjde do vězení a bude muset nahradit škodu, což by pro rodinu bylo likvidační. Žalobce byl primárním živitelem rodiny. Byť se s manželkou potýkali s těmito těžkostmi, přesto se jim [datum] a [datum] narodily společné děti. Po zdravotní stránce žalobce prožíval stres, který se stupňoval v době, kdy mělo dojít k soudnímu jednání, trpěl nespavostí, více chodil v noci na WC. Veškeré starosti s trestním stíháním se zejména před rodinou snažil maskovat, stres se však v něm kumuloval a „vybuchoval“ kvůli maličkostem. Rodina však na žalobce nezanevřela, byť další trestní stíhání vzbuzovala pochybnosti, prožívala stres s žalobcem. Trestní stíhání se projevilo rovněž v pracovním životě manželky žalobce, že si na ni musí dát pozor, protože žalobce chodí pořád na soudy. Shodně i otec manželky žalobce se musel vyrovnávat s urážkami ze strany kolegů. Pokud se týká medializace kauzy, žalobce se jako primátor města, tedy jako osoba politicky nejvýznamnější v rámci komunální politiky, objevoval v titulcích, v titulních fotkách a v textech článků, které se kauzy týkaly. Prostor pro vyjádření však dostala každá ze stran, média informovala objektivně, ctila princip presumpce neviny, žalobce neoznačovala jako osobu odsouzenou, vždy byl označován jako podezřelý, obviněný či bylo uváděno, že mu hrozí trest. Nedůstojně či jinak nevhodně se k osobě žalobce nevyjadřovaly orgány činné v trestním řízení. Média informovala o tom, jakým způsobem bylo trestní stíhání žalobce skončeno, byť na téma ukončení trestního stíhání nebylo zpracováno stejné množství článků jako na téma trestního stíhání.

3. Soud prvního stupně v návaznosti na dispoziční úkon žalobce dle § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. řízení částečně zastavil (výrok I) ohledně zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, které žalovaná žalobci přiznala a vyplatila.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“].

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován, neboť nezákonným rozhodnutím mu byla způsobena škoda, když jeho trestní stíhání bylo ukončeno rozhodnutím krajského soudu ze dne 28. 6. 2022, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku okresního soudu ze dne 5. 3. 2021, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalovaná je pasivně legitimována. Je namístě žalobci poskytnou zadostiučinění v penězích, neboť omluva za nezákonné rozhodnutí, ani morální satisfakce v podobě vydání zprošťujícího rozsudku není, s ohledem na stres vyvolaný trestním stíháním u osoby, která se trestného činu nedopustila, dostačující. U žalobce došlo k zásahu do jeho osobního, rodinného a politického života. V soukromém životě žalobce trpěl nespavostí, pociťoval velký stres, který s ním sdílela celá rodina, která mnohdy musela čelit jeho výbuchům kvůli maličkostem, jakož i strachu z možného uvěznění žalobce a povinnosti nahradit škodu. Jedná se o újmu, která v případě trestního stíhání běžně nastává a lze ji presumovat. Omezení společenského života uzavřením se do sebe, omezením styku s přáteli, je rovněž v rovině presumované újmy, kromě toho, že část přátel žalobce v důsledku trestního stíhání ztratil. Délka jeho nejistoty vzhledem ke složitosti řízení nebyla nijak nepřiměřená, když projednávaná trestní věc si vyžádala značně rozsáhlé dokazování, bylo celkem 8 spoluobviněných osob včetně žalobce, ale proces probíhal koncentrovaně bez zbytečných prodlev. Poněkud významnějším se jevil zásah do volného času žalobce, který tento zcela podřídil přípravě obhajoby. Medializace věci je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání, kterou nelze i při neodpovídající medializaci případu přičítat k tíži státu odpovědnému za újmu trestním stíháním způsobenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012 nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Žalobce jako veřejně známá a činná osoba, navíc zastávající nejvyšší pozici na úrovni komunální politiky, musí strpět větší míru zásahu do svého soukromí, a to také z důvodu výkonu své tehdejší funkce, kdy finančně hospodařil s prostředky města, lze předpokládat vyšší zájem veřejnosti a médií. Pokud je mezi trestně stíhanými osobami primátor, bude se o to více pozornost soustředit na jeho osobu. Žalobce netvrdil žádné konkrétní excesivní jednání orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s medializací věci (např. urážlivé chování příslušníků policejního orgánu, soudu či jejich nevhodné vyjadřování do médií). Média dávala prostor jak žalobci, tak orgánům činným v trestním řízení, nedopouštěla se excesů, po skončení kauzy informovala o zproštění obžaloby. Zcela zásadním však byl zásah do politického života. Žalobce byl dlouhá léta veřejně činnou osobou, významným politikem v [adresa], těšil se dobrému postavení v rámci strany, byl primátorem města [adresa]. Jeho trestním stíháním byla narušena důvěra občanů v jeho osobu, která je pro svobodnou soutěž politických sil stěžejní. Důvěryhodnost je rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. Zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. Žalobce pokračoval ve svém mandátu jako primátor a zastupitel, ale pokud jde o jeho celorepublikové ambice, [politická strana] reagovala tak, že žalobce nepostavila na kandidátku. Nebýt trestního stíhání, politická kariéra žalobce by s vysokou pravděpodobností pokračovala i nadále, při pravidelném běhu věcí by bylo možné téměř jistě očekávat, že žalobce bude ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce [datum] postaven jako kandidát za [politická strana]. Podstatnou okolností totiž nebyl propad preferencí určitého politického subjektu (k propadu preferencí [politická strana] sice došlo, ale na pozici, na kterou měl být umístěn žalobce, by se dostalo), ale skutečnost, že žalobce naprosto ztratil šanci se o získání mandátu vůbec ucházet, zapojit se do volebního klání a usilovat o zisk mandátu. K postupnému ukončení veřejné činnosti žalobce došlo jednoznačně i v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, přičemž jeho návrat do politického života na celostátní úrovni byl de facto znemožněn. Situace žalobce je umocněna tím, že strana, v níž působí, pozbyla preference a volby do Poslanecké sněmovny v roce [datum] tak byly poslední možností žalobce, jak se do Poslanecké sněmovny prosadit. Soud prvního stupně ve svých závěrech odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21, v němž Ústavní soud uvedl, že „stěžovatel byl po dlouhá léta veřejně činnou osobou, významným politikem, senátorem, a dokonce primátorem statutárního města. Často bývá uváděno, že politik či veřejně činná osoba musí strpět větší míru zásahů do svého soukromí a každé podezření z trestné činnosti je tu třeba řádně prověřit, na druhou stranu tomu musí odpovídat povinnost adekvátně odškodnit nedůvodný zásah státu a situaci tak alespoň částečně narovnat. V případě stěžovatele tento sice dokončil své mandáty (jako primátor a jako senátor), ale vzápětí reagovala sama strana tím, že stěžovatele již nepostavila na kandidátku, což vede ke zvyšování politické kultury nepochybně rovněž. Ústavní soud odmítl názor soudů o povinnosti politické strany ctít presumpci neviny, že k ukončení politické kariéry stěžovatele došlo nikoliv v důsledku trestního stíhání, ale v příčinné souvislosti s propadem volebních preferencí politické strany, ale přitakal stěžovateli, že nebýt trestního stíhání, tak by s velmi vysokou pravděpodobností jeho politická kariéra pokračovala i nadále. Úvahy soudů o tom, že s největší pravděpodobností by stěžovatel nebyl zvolen do Senátu Parlamentu České republiky, a to i v případě, že by k jeho trestnímu stíhání nedošlo, jsou čistě spekulativní. Podstatnou okolností totiž nebyl propad preferencí určitého politického subjektu, ale, jak stěžovatel tvrdil, skutečnost, že naprosto ztratil šanci se o získání mandátu vůbec ucházet, zapojit se do volebního klání a usilovat o zisk mandátu. Ústavní soud uzavřel, že k ukončení veřejné činnosti stěžovatele došlo jednoznačně v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, přičemž jeho návrat do politického života byl tak de facto znemožněn. Výše odškodnění proto musí odpovídat takovému zásahu.“ V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že trestní stíhání žalobce vyřadilo z možnosti ucházet se o mandát poslance ve volbách v roce [datum] a jeho újmu na této úrovni přibral soud do svých úvah o výši odškodnění. Pokud se týká komunální politiky, zde se žalobce nadále těšil mezi voliči oblibě, když mandát obhájil a dodnes je zastupitelem, byť byl z funkce primátora v [datum] odvolán. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci vznikla újma na těchto právech, tato újma byla v přímé příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, což zakládá odpovědnost žalované za tuto újmu.

6. Při úvaze o výši náhrady za nemajetkovou újmu soud prvního stupně s odkazem na judikaturu uvedl, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Kritéria pro výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vycházejí především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možnost nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při určení výše zadostiučinění je nutné zkoumat kritéria vymezená ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) a stanovit výši zadostiučinění s přihlédnutím ke specifickým (individuálním) okolnostem konkrétního případu.

7. Při svých úvahách soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 20 C 82/2018, kterým byl žalobce odškodněn za trestní stíhání ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci, kde byl dne [datum] vyhlášen zprošťující rozsudek. Ačkoliv se jednalo o trestnou činnost svou závažností nesrovnatelnou (výrazně méně závažnější, navíc ve formě „pouhé“ pomoci) s předmětným trestním stíháním, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem, který byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 15 Co 431/2020-810, rozhodl, že žalobce má nárok na zadostiučinění ve výši 7 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání, přičemž vyšel z toho, že žalobce nemohl kandidovat do parlamentních ani krajských voleb, což znemožňovaly interní předpisy [politická strana]. Jako primátor největšího okresního města [město] by měl nejvyšší pozici z hlediska kandidátní listiny, kde by se umístil cca na 4. místě ve volbách do Poslanecké sněmovny. O stejnou situaci se jednalo i v případě kandidatury do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce [datum], když volby proběhly na podzim roku [datum] a v té době byl žalobce obviněn nebo trestně stíhán, měl překážku, která nebyla v souladu s vnitřními volebními řády strany. Obvodní soud dále konstatoval, že je přiléhavé komparovat případ žalobce s případem primátora [adresa], který byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017, který byl přezkoumán Městským soudem v Praze pod sp. zn. 91 Co 344/2019 (rozhodnutí, která později neobstála přezkumu Ústavním soudem), kde byla žalobci v této věci přiznána shodná částka za měsíc. Soud prvního stupně v této věci má za to, že tato rozhodnutí a na ně navazující rozhodnutí po zásahu Ústavního soudu je nejpodobnější projednávané věci, neboť se v podstatných rysech shoduje. V komparovaném rozhodnutí sp. zn. 29 C 207/2017 žalobce působil po dobu 16 let v politice, od roku 2006 do roku 2014 byl primátorem statutárního města [adresa] a v letech 2007 až 2014 i senátorem. Trestní stíhání trvalo od 9. 8. 2011 do 29. 11. 2016 (pět let a tři měsíce) pro podezření ze spáchání trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let. Jeho případ byl medializován jak na regionální, tak na celorepublikové úrovni, byl v článcích jmenován a byly zde uveřejňovány jeho fotografie. Byl na něj činěn nátlak ze strany [politická strana] na odstoupení z postu primátora a byl vystavován urážkám na veřejných akcích. V důsledku trestního stíhání nemohl jako člen [politická strana] kandidovat v senátních i komunálních volbách v roce 2014 a byť bylo trestní řízení skončeno, nebyl zařazen ani na kandidátku ve volbách v roce 2018 a došlo tak k přerušení jeho politické kariéry. U tohoto žalobce shledal soud vzhledem k jeho postavení primátora a senátora za adekvátní odškodnění částku 7 000 Kč, přičemž po zásahu Ústavního soudu nálezem sp. zn. II. ÚS 417/21 ze dne 21. 6. 2021 došlo k navýšení odškodnění na částku 1 102 500 Kč, tj. 17 500 Kč za měsíc (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2021, č. j. 29 C 207/2017-286, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 91 Co 16/2022-330). Na rozdíl od případu žalobce v nyní projednávané věci však byl žalobce jako primátor [adresa] v trestní kauze dvakrát uznán vinným a až napotřetí došlo k jeho zproštění, což nepochybně mělo za následek závažnější zásahy než v případě žalobce v této věci. Rovněž tamější žalobce byl v době zásahu již ve věku 61 let a do té doby již jako senátor působil. V nyní projednávané věci soud prvního stupně neshledal důvod odchýlit se od rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 82/2018 ve věci týkající se žalobce pro jiné méně závažnější trestní stíhání s obdobnými dopady jak do osobního života, tak zejména do politické sféry, a proto částku 7 000 Kč měsíčně považoval za minimální, kterou je nutné žalobci i v tomto řízení přiznat, přičemž pomyslnou horní hranici by představovala částka 17 500 Kč měsíčně, která byla přiznána primátorovi [adresa]. Dále soud prvního stupně zohlednil případy projednávané u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 225/2015 a 7 C 226/2015, kde žalobci byli stíháni za trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby a byli ohroženi shodnou trestní sazbou jako zdejší žalobce (3 až 10 let). Jedná se o případy srovnatelné, co do bezúhonnosti, psychického stavu žalobce, medializace a také co do skutkového stavu, neboť i tam byli žalobci stíháni za prodej pozemků. Žalobci však (oproti žalobce v této věci) jako členové zastupitelstva hlasovali pro prodej za ceny, které si sami stanovili (zde bylo vycházeno z tabulkových cen) a dali souhlas s prodejem i starostovi a členům jeho rodiny. Zásadním rozdílem budiž i trestnímu řízení předcházející civilní řízení, které bylo jeho podnětem, což v případě žalobce nebylo, neboť trestní stíhání bylo zahájeno na podnět bývalého primátora. V těchto věcech bylo žalobcům přiznáno 80 000 Kč a 90 000 Kč, po přepočtu za 3 roky trestního stíhání se jednalo o částku 2 222 Kč měsíčně a 2 500 Kč měsíčně. Pokud žalovaná žalobci v této věci přiznala 200 000 Kč, nemohla tato částka dostatečně zohlednit skutkové okolnosti případu žalobce a přiznaná částka je nepřiměřeně nízká. Soud prvního stupně uzavřel, že rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 125/2021, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 348/2022, není srovnatelný s případem žalobce. Tamní žalobce byl sice stíhán pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, nicméně byl ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let odnětí svobody, poškozený se připojil k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ve výši 1 500 000 Kč, což je méně, než hrozilo žalobci, stejně tak případ nelze srovnávat co do postavení žalobce, neboť tamní žalobce byl „pouze“ členem městského a okresního výboru, nejednalo se tedy o předního představitele města. I přesto bylo žalobci přiznáno odškodnění v celkové výši 80 000 Kč za 21 měsíců trestního stíhání, což v přepočtu činí cca 3 810 Kč za jeden měsíc. Vhodným ke komparaci se nejevilo ani rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 168/2020 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 98/2022, neboť žalobkyní v této věci byla exekutorka, kterou i přesto, že jde o výkon veřejné funkce, nelze srovnávat s osobou primátora či jakéhokoliv jiného politika. Stejně tak nelze srovnávat jednatele společnosti poskytující poradenství, jehož žaloba byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 136/2012. Pokud se jedná o věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 137/2021, trestní stíhání bylo vedeno pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, nejednalo se o politicky činné osoby. U případů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 171/2021, sp. zn. 15 C 174/2016, soud z odůvodnění rozhodnutí nezjistil všechna kritéria, ze kterých soud v této věci vycházel, a proto k nim nepřihlížel. Jestliže se tedy soud prvního stupně vzhledem ke komparativním kauzám pohyboval ve shora uvedených mantinelech, musel ke spodní hranici „přičíst“ to, že v projednávané věci se jednalo o trestnou činnost závažnějšího charakteru, trestní stíhání trvalo delší dobu, zároveň zasáhlo do politické kariéry žalobce nepoměrně více, když mu definitivně zamezilo možnosti být zvolen poslancem, v následujících volbách již strana ztratila preference. Oproti horní hranici však soud musel „odečíst“ fakt, že žalobce je osobou v ještě mladém věku, která ještě měla prostor pro rozvoj své politické kariéry; dokončil, a dokonce obhájil mandát zastupitele a v komunální politice pokračuje jako zastupitel dodnes. Žalobce rovněž nikdy nečelil odsuzujícímu verdiktu, ba naopak byl vždy soudem v prvním stupni obžaloby zproštěn. V neposlední řadě soud přihlédl i k tomu, že souběžně bylo proti žalobci vedeno více trestních stíhání, nicméně vzal v úvahu, že trestní stíhání v předmětné kauze bylo nejvíce závažné, jednalo se o v pořadí třetí (nezákonné) trestní stíhání žalobce, které však jeho obraz u veřejnosti, spolustraníků i opozice poškodilo nejvíce. Soud taktéž nemohl odhlédnout od plynutí času, ke kterému došlo od doby, co soudy v kauze jeho předchozího stíhání a stíhání primátora [adresa] o zadostiučinění rozhodovaly, když je obecně známo, že od té doby došlo ke změně hodnoty peněz, jinými slovy řečeno, co bylo možné koupit za 7 000 Kč v roce 2021, je dnes dražší.

8. S ohledem na vše shora uvedené po komparaci projednávané věci s jinými obdobnými případy dospěl soud prvního stupně k závěru, že jako odpovídající se jeví finanční satisfakce v celkové výši 809 200 Kč, která dostatečně odčiňuje vzniklou nemajetkovou újmu žalobce. Konkrétně soud počítal s částkou 12 000 Kč měsíčně [67 měsíců krát 12 000 Kč je 804 000 Kč, plus 13 dní v měsíci červen 2022 x 400 Kč (denní sazba vzniklá dělením 12 000 Kč 30 dny) je 5 200 Kč]. Jelikož žalovaná již žalobci plnila částku 200 000 Kč, vyhověl soud žalobě, co do částky 609 200 Kč. Žalobci byl v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přiznán také zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy byl jeho nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatněn u žalované postupem dle § 14 OdpŠk (§ 605 odst. 2 o. z.). Žalobce uplatnil nárok u žalované podáním doručeným žalované dne 15. 12. 2022, lhůta 6 měsíců uplynula dne 15. 6. 2023, čímž se žalovaná dostala do prodlení s plněním dne 16. 6. 2023. S plněním částky 809 200 Kč byla žalovaná v prodlení až do 8. 9. 2023, kdy žalobci částečně na svůj dluh plnila, ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 9. 2023 je žalovaná v prodlení se zaplacením částky 609 200 Kč. Výše zákonného úroku z prodlení pak odpovídá výši, jež je stanovena nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění 15 dnů soud stanovil podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; tedy v takové délce, aby žalovaná, která je organizační složkou státu a čerpá finanční prostředky ze státního rozpočtu, měla dostatek prostoru pro administrativu dané pohledávky, současně takto stanovená delší lhůta nebude na újmu žalobci.

9. Proti tomuto rozsudku do výroků II a IV podala odvolání žalovaná a domáhala se jeho změny tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. Namítala, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci zejména stran dopadů na žalobcovo působení v oblasti celostátní politiky. Dále se neztotožňuje s přiléhavostí komparativních rozhodnutí a se závěrem ohledně výše přiměřeného zadostiučinění. Dle žalované je již poskytnuté zadostiučinění ve výši 200 000 Kč a vyslovení omluvy zcela dostačující a přiměřené, a to jak s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. 30 Cdo 2555/2010 a 30 Cdo 2813/2011), tak vzhledem k povaze trestní věci (včetně společenské škodlivosti a hrozby trestní sazby), délce trestního stíhání (kterou žalovaná ani soud prvního stupně neshledal nepřiměřenou) a dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, jakož i reflektující okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně vlivu trestního stíhání na intenzitu dopadů do osobnostní sféry žalobce, zejména ohledně příčinné souvislosti mezi trestním řízením a dopady na žalobcovo působení v oblasti celostátní politiky. Soud prvního stupně uzavřel, že dopady do osobnostní sféry byly takové intenzity, že žalobci náleží další zadostiučinění ve výši 609 200 Kč, tato částka představuje navýšení již přiznaného zadostiučinění ve výši 200.000 Kč a vyslovení omluvy za nezákonné trestní stíhání, a to s ohledem na povahu trestní věci, souběžné trestní stíhání žalobce (tzv. kauza [název]), délku trestního stíhání, složitost věci, dopady do osobnostní sféry žalobce v komunální, v rodinném a soukromém životě, medializaci věci, postavení žalobce jako osoby veřejně známé a činné. Dle žalované tyto dopady nejsou důvodem pro navýšení zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání a už vůbec ne na částku, ke které soud prvního stupně dospěl. Za ryzí spekulaci považuje závěr soudu, že nebýt trestního stíhání žalobce, byl by s největší pravděpodobností umístěn na 2. místo kandidátky [politická strana] ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce [datum] a dostal by se do Poslanecké sněmovny, když průběh volební kampaně nelze předvídat. K tomuto závěru nemohl soud prvního stupně dospět na základě provedeného dokazování. Výslech svědků, ani výslech žalobce neprokázal, že by byl žalobce postaven na druhém místě kandidátky. Zjištění učiněná z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], k politickým funkcím a dopadům se převážně opírala o subjektivní názor svědka. Nebyl doložen důkaz o tom, že by žalobce opravdu mohl být umístěn tak vysoko v kandidátce do Poslanecké sněmovny, což platí rovněž o výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná v této souvislosti odkázala na závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4879/2015-339, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, když s těmito právně relevantními závěry Nejvyššího soudu koresponduje také skutečnost, že to bylo rozhodnutí [politická strana] (a jejích orgánů), že žalobce nebyl (na žádném místě kandidátky) umístěn na kandidátce [politická strana] ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce [datum]. Toto suverénní rozhodnutí politické strany nelze přičítat k tíži státu. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, není v přítomné věci přiléhavý, a to zejména z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci, kdy případ žalobce v této věci je odlišný od případu, jehož se nález Ústavního soudu týkal. Žalovaná nepopírá určité dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, za což byla žalovanou žalobci vyslovena omluva a poskytnuto zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, kdy tuto částku považuje žalovaná nadále za dostačující a přiměřenou, když zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně nad rámec poskytnutého zadostiučinění považuje za zcela nepřiměřené, a to i v kontextu komparativní judikatury. Zatímco žalobcem předloženou komparativní judikaturu soud prvního stupně považuje za přiléhavou a vhodnou ke srovnání, tak žalovanou předloženou komparativní judikaturu za přiléhavou a vhodnou ke srovnání nepovažuje, aniž by svůj závěr řádně odůvodnil. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 16/2022, nepovažuje žalovaná ke komparaci za vhodný a přiléhavý, a to mj. z důvodu, že v komparované věci byly prokázány mnohem závažnější dopady do osobnostní sféry tamějšího žalobce, a to jak v soukromém (rodinném), tak profesním (politickém) životě, tamější žalobce byl dvakrát uznán vinným, zatímco žalobce v přítomné věci byl dvakrát zproštěn obžaloby, průběh trestního řízení pro tamějšího žalobce byl mnohem těžší a závažnější, než pro žalobce v přítomné věci, tamější žalobce byl senátorem, což žalobce v přítomné věci nebyl, tedy tamější žalobce byl tedy v mnohem vyšší politické funkci než žalobce v přítomné věci. Z komparovaného rozsudku nevyplývá, že by tamější žalobce byl trestně stíhán ještě v jiné věci, vůči žalobci v přítomné věci byla přitom vedena další trestní stíhání. Žalovaná současně kategoricky nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně počítá zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání podle délky trestního stíhání. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání se nepočítá (výhradně) podle délky trestního stíhání, nýbrž vždy se stanoví podle kritérií, jimiž jsou povaha trestní věci, délka trestního stíhání (jako toliko jedno z hledisek) a dopady do osobnostní sféry poškozeného, přičemž se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo; nepočítá se podle počtu měsíců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1055/2021, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Žalovaná neshledává důvody pro soudem prvního stupně přiznané navýšení již přiznaného zadostiučinění o další zadostiučinění ve výši 609 200 Kč na celkovou částku 809 200 Kč, kdy takovéto navýšení zadostiučinění považuje za nepřiměřené vysoké a neodůvodněné. Žalobci byla současně nesprávně přiznána náhrada nákladů řízení za „uplatnění nároku u žalované“ ze dne 15. 12. 2022, a to v rozporu s § 31 odst. 4 OdpŠk.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku v části dotčené podaným odvoláním jako správného. Rozsudek je odůvodněn řádně, vyčerpávajícím způsobem a zcela logicky, není zatížen vadami shodně jako řízení předcházející tomuto rozsudku. Odvolací argumentace žalované spočívá v tom, že částka 200 000 Kč, kterou poskytla žalobci, představuje dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím, že trestní stíhání nemělo dopad do politického života žalobce, resp. do politické kariéry žalobce na celostátní úrovni, když žalovaná odmítá, že by příčinou nemožnosti žalobce kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce [datum] bylo jeho trestní stíhání. Soud prvního stupně však dospěl ke správným závěrům ohledně zásahů trestního stíhání žalobce do jeho politického života na úrovni komunální i celostátní politiky. V otázce žalovanou zpochybňované příčinné souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4358/2011. Pokud stát začne trestně stíhat lokálně známého politika, musí si být vědom následků svého postupu a za tyto nést odpovědnost (srovnej body 35 až 37 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15). Ústavní soud dovodil, že i při důsledném dodržování presumpce neviny představuje každé trestní stíhání významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby a negativně se dotýká její cti i dobré pověsti, a to zvláště v době, kdy mají média ovlivňující veřejné mínění a náladu spoluobčanů ještě před sdělením obvinění „jasno“ v tom, kdo je za údajnou trestnou činnost odpovědný. Zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek nestal nebo že skutek nebyl trestným činem (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3193/10). Odškodnění mediálně pranýřované osoby by mělo být vyšší než veřejně neznámé stíhané osoby. Okolnost, že případ byl medializován je relevantním kritériem ve vztahu k výši odškodnění, žalovaná se nemůže zprostit své odpovědnosti doporučením, že se má žalobce domáhat nápravy u médií. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (bod 48) je třeba se alespoň elementárně vcítit do pozice souzeného člověka, zejména v situaci, kdy má civilní soud rozhodující o civilní žalobě navazující na nezákonné trestní stíhání žalobce napravit škody způsobené jinými soudy (tím spíše trestními soudy). Další trestní stíhání žalobce přitom nemá na věc žádný vliv, protože došlo ke zproštění. V případě trestního stíhání žalobce vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] (tzv. kauza „[název]“) se rovněž jednalo o nezákonné trestní stíhání žalobce. Žalobce znovu poukázal na rozhodnutí vydaná ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017 ([tituly před jménem] [jméno FO]), zejména po rozhodnutí Ústavního soudu nálezem sp. zn. II. ÚS 417/21, který lze srovnat s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/2017 ([tituly před jménem] [jméno FO]). Soud prvního stupně správně použil srovnání s rozhodnutím ve věci žalobce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 82/2018 (týkající se nezákonného trestního stíhání žalobce ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] a s rozhodnutím ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017 po shora uvedeném zásahu Ústavního soudu, když rozhodnutí v těchto věcech jsou přiléhavá a ke srovnání vhodná. Rozhodnutí nabízená ke srovnání žalovanou soud správně vyhodnotil jako nepřiléhavá a ke srovnání nevhodná. Trestní stíhání žalobce ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] bylo vedeno pro skutek méně závažné právní kvalifikace, než tomu bylo v případě trestního stíhání žalobce ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] (která byla po určitou dobu vedena pod sp. zn. [spisová značka]) s tím, že trestní stíhání žalobce ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] trvalo delší dobu a do politické kariéry žalobce zasáhlo nepoměrně více, když žalobci definitivně zamezilo v možnosti být zvolen poslancem. Pokud bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] částkou 7 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání, jeví se zcela adekvátní, pokud soud prvního stupně uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] je částka 12 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání. Žalobce opětovně odkázal na judikatorní závěry plynoucí z rozhodnutí, a to např. nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. IV. ÚS 428/05, sp. zn. IV. ÚS 642/05, sp. zn. I. ÚS 2394/15, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, či sp. zn. IV. ÚS 3193/10. Žalobce má za to, že rovněž výrok IV o náhradě nákladů řízení je správný, při uplatnění svého nároku u žalované byl právně zastoupen advokátem, a proto mu náleží náhrada nákladů řízení i za uplatnění nároku u žalované.

11. Odvolací soud po zjištění, že proti výroku II rozsudku okresního soudu odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v tomto rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání do výroku II není důvodné, do výroku IV je důvodné.

12. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu za nemajetkovou újmu peněžitou náhradu ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím, neboť usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dílem dokonaný podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dílem dokonaný podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, když následně byla pro vytýkané jednání podána obžaloba. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] žalobce zprostil obžaloby, státní zástupce si proti rozsudku podal odvolání, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek okresního soudu dne [datum] zrušil a vrátil věc k novému rozhodnutí. Okresní soud rozsudkem ze dne [datum] znovu žalobce zprostil obžaloby, odvolání státního zástupce bylo usnesením krajského soudu ze dne [datum] zamítnuto. Ve věci podalo státní zastupitelství dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Celé trestní řízení trvalo po dobu 68 měsíců (od 15. 11. 2016 do 28. 6. 2022). Trestní stíhání žalobce citelně zasáhlo do jeho osobnosti, do soukromé, rodinné, pracovní, společenské a politické sféry života žalobce.

13. Odvolací soud pro úplnost dodává, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli. Proto byla věc v odvolacím řízení projednána v systému neúplné apelace.

14. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn okresním soudem, je správný, vyplývá z provedených důkazů, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

15. Odvolací soud toliko nesouhlasí se soudem prvního stupně, který uzavřel, že nezákonné trestní stíhání žalobce trvalo od 15. 11. 2016 do 28. 6. 2022 (po dobu 67 měsíců a 13 dní). U jednání odvolacího soudu účastníci řízení učinili nesporným, že o dovolání státního zástupce bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. [číslo jednací], ze dne [datum], které bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 13. 6. 2023, a který obratem seznámil žalobce s tímto rozhodnutím.

16. V návaznosti na toto zjištění odvolací soud uzavírá, že nezákonné [podezřelý výraz] stíhání žalobce trvalo od 15. 11. 2016 do 13. 6. 2023 (78 měsíců), kdy se žalobce dozvěděl o ukončení jeho trestního stíhání.

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

20. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

21. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

22. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

23. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

24. Nejvyšší soud se vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že výše zadostiučinění „musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2016“)].

25. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že v řízení bylo prokázáno, že je dán odpovědnostní titul a žalobci náleží v souladu s § 31a OdpŠk náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Rovněž souhlasí s tím, že žalobci náleží za nemajetkovou újmu způsobenou daným trestním stíháním zadostiučinění v penězích, když omluva žalované a její konstatování porušení práva není s ohledem na konkrétní okolnosti případu dostačující. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyhodnotil kritéria (viz shora), a to povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, když okresní soud v tomto směru postupoval správně, a to tak, aby jím přiznané zadostiučinění bylo možné považovat za adekvátní všem okolnostem případu a aby odpovídalo výši zadostiučinění přiznaného ve skutkově obdobných věcech. Správně uzavřel, že zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, které žalovaná žalobci poskytla je rovněž nepostačující. O to více se závěr okresního soudu jeví správným s ohledem na závěr odvolacího soudu o tom, že trestní stíhání žalobce trvalo od 15. 11. 2016 do 13. 6. 2023 (78 měsíců).

26. Pro úvahu soudu pro odškodnění za nezákonné trestní stíhání jedním z kritérií právě délka trestního stíhání, tedy po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval, když tento zásah trval od zahájení trestního stíhání a skončil okamžikem, kdy se žalobce s konečnou platností dozvěděl o tom, že jeho trestní stíhání bylo ukončeno, což nastalo až rozhodnutím Nejvyššího soudu, který rozhodoval o dovolání státního zástupce; po celou tuto dobu byl žalobce v nejistotě ohledně výsledku jeho trestního stíhání, po celou tuto dobu trval zásah do osobnostních složek žalobce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení.

27. Odvolací námitky žalované primárně spočívaly v tom, že částka 200 000 Kč, kterou poskytla žalobci, představuje dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím, neboť trestní stíhání nemělo dopad do politické kariéry žalobce na celostátní úrovni, když žalovaná odmítá, že by příčinou nemožnosti žalobce kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce [datum] bylo jeho trestní stíhání. Dále namítala vhodnost soudem prvního stupně aplikovaných komparativních rozhodnutí s tím, že se nevypořádal s jí předloženými rozhodnutími ke komparaci vhodnými. Konečně namítala, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání se nepočítá (výhradně) podle délky trestního stíhání, nýbrž vždy se stanoví podle kritérií, jimiž jsou povaha trestní věci, délka trestního stíhání (jako toliko jedno z hledisek) a dopady do osobnostní sféry poškozeného, přičemž se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo; nepočítá se podle počtu měsíců.

28. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zohlednil skutečnost, že výkon politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel, tedy s důvěryhodností politika. Žalobce měl nepochybně ambice stát se politikem na celostátní úrovni, avšak zahájením trestního stíhání zasáhl stát žalobce jako politika na místě pro něj nanejvýš citlivém tím, že zpochybnil jeho důvěryhodnost, tuto ambici žalobce nepochybně zmařil. Žalobce jako osoba vystupující ve veřejném prostoru, jinými slovy osoba veřejně známá a činná v souvislosti s předmětným trestním stíháním ztratila šanci na svou politickou kariéru a možnost účasti ve volbách v roce 2017, což, jak správně soud prvního stupně zdůraznil, bylo umocněno tím, že politická strana, kterou žalobce reprezentoval, následně pozbyla preference. Tyto závěry o příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a dopady tohoto trestního stíhání do jeho politického života na celostátní úrovni jsou zcela v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/2021. Proto ani odvolací soud neměl důvod se od těchto závěrů odklonit.

29. Ani námitka žalované ohledně referenčních případů není důvodná. Soud prvního stupně ke komparaci použil zcela vhodné případy (rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017, rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 82/2018, rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 225/2015 a sp. zn. 7 C 226/2015), přičemž současně zohlednil rozdíly těchto komparovaných věcí oproti případu týkajícího se žalobce.

30. Žalovaná ke komparaci navrhovala rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 125/2021, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 168/2020, sp. zn. 45 C 136/2012, sp. zn. 26 C 137/2021, sp. zn. 45 C 171/2021, sp. zn. 15 C 174/2016, rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 7 C 225/2015 a sp. zn. 7 C 226/2015. Soud prvního stupně uvedl, z jakého důvodu se tato rozhodnutí nejeví ke komparaci vhodná. Není tedy důvodná odvolací námitka žalované, že soud prvního stupně svůj závěr o tom, proč žalovanou komparativní judikaturu vhodnou ke srovnání nepovažuje, řádně neodůvodnil. Oproti tomu lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o vhodnosti a přiléhavosti komparovaných rozhodnutí předložených žalobcem.

31. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že byly současně naplněny tři podmínky objektivní odpovědnosti státu, žalobci v příčinné souvislosti s trestním stíháním vznikla újma, byť by šlo o újmu nepatrnou, přičemž je nepochybné, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby. Omluva a konstatování porušení práva žalovanou je s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nepostačující a je na místě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích. S přihlédnutím k povaze trestní věci, kdy se jednalo o závažný trestný čin, žalobci hrozil trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců a náhrada škody ve výši 9 957 270 Kč, současně vůči žalobci probíhala další trestní stíhání menšího významu pro žalobce (sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], v nichž byl žalobce následně rovněž zproštěn obžaloby, správně přihlédl rovněž k následkům nezákonného [podezřelý výraz] stíhání u žalobce, zejména v jeho politické kariéře na komunální či celostátní úrovni, zohlednil také medializaci věci.

32. Soud prvního stupně ve svých závěrech o přiměřené výši zadostiučinění postupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, v němž se uvádí, že „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.(ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.“ 33. Soud prvního stupně našel vhodná rozhodnutí, která se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí a stanovil takovou výši zadostiučinění, které odpovídá těmto rozhodnutím, přičemž současně přiměřeného zadostiučinění se jeví spravedlivým a odpovídá ekonomické realitě České republiky. Výše přiměřeného zadostiučinění přiznaná žalobci je o to více odpovídající, když trestní stíhání žalobce netrvalo po dobu 67 měsíců a 13 dní, jak uvedl soud prvního stupně, ale po dobu 78 měsíců, jak uzavřel odvolací soud. Toliko nad rámec odvolací soud zdůrazňuje negativní stanovisko Nejvyššího soudu k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), proto ani v této věci k valorizaci částky přiměřeného zadostiučinění nepřistoupil.

34. Z důvodů již shora uvedených odvolací soud neshledává důvodnou odvolací námitku žalované, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání se nepočítá (výhradně) podle délky trestního stíhání, když takto soud prvního stupně zjevně nepostupoval, toliko pro bližší srovnání přiměřenosti výše zadostiučinění žalobce v této věci s komparovanými věcmi provedl porovnání zadostiučinění v těchto věcech na měsíční částky.

35. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil v souladu s § 219 o. s. ř.

36. Soud prvního stupně soud však nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, když zde je odvolací námitka žalované důvodná.

37. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Žalobci byly přiznány účelně vynaložené náklady, které správně soud prvního stupně vyčíslil, vyjma odměny za uplatnění nároku u žalované. Podle § 31 odst. 4 OdpŠk poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

38. Za této situace byl rozsudek soudu prvního stupně v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn tak, jak je uvedeno ve výroku shora.

39. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je rovněž odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalobce v odvolacím řízení se sestávají z odměny za 2 úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 3 100 Kč, za účast u jednání soudu dne 20. 2. 2024 dle § 9a odst. 2 písm. a), § 7 bod 6 AT ve znění od 1. 1. 2025, ve výši 10 300 Kč, paušální náhrady za tyto dva úkony právní služby ve výši celkem 750 Kč (za vyjádření 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 a za účast u jednání ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění od 1. 1. 2025), to vše navýšeno o 21% DPH ve výši 2 971,50 Kč, celkem 17 121,50 Kč.

40. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalobce.

41. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., tedy v takové délce, aby žalovaná měla dostatek času pro administrativu dané pohledávky, když tato lhůta není na újmu žalobce, tj. do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení