32 A 67/2014 - 41

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: M. H., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2014, č.j. MV-87558- 3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Včas podanou žalobou žalobce napadl v záhlaví označené rozhodnutí žalované, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán 1. stupně“), ze dne 16.5.2013, č. j. OAM-2299-11/TP/2013, kterým byla podle ust. § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu pro nesplnění podmínky uvedené v ust. § 68 zákona o pobytu cizinců.

2. Žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců podal žalobce dne 6.2.2013. Správní orgán 1. stupně ji výše uvedeným rozhodnutím zamítl pro nesplnění podmínky uvedené v ust. § 68 zákona o pobytu cizinců. Bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území České republiky více než 5 let, jeho pobyt však nebyl nepřetržitý ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení byla z materiálů cizinecké evidence a z odjezdových a příjezdových přechodových razítek v cestovním dokladu žalobce zjištěno období jeho nepřítomnosti na území České republiky, přičemž celková nepřítomnost činila 506 dní, což ve svém souhrnu představuje více než 10 měsíců. Období nepřítomnosti od 30.11.2008 do 31.10.2009 činí více než 6 měsíců a toto období nelze započítat do doby pobytu a tím je narušena nepřetržitost pobytu. Správní orgán prvního stupně poukázal na čl. 10 Schengenského hraničního kodexu, který stanovuje za jakých podmínek se cestovní dokad příslušníků třetích zemí opatřuje otiskem razítka Dále poukázal rovněž na čl. 11 vedeného kodexu.

3. Proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně žalobce podal odvolání. Především uvedl, že ne při všech cestách do zahraničí jsou na hraničních přechodech dávána razítka do cestovního dokladu, proto ve skutečnosti pobyty žalobce v zahraničí neodpovídají dobám uvedeným správním orgánem 1. stupně ve výpisu z cest, neboť i v dobách pobytu v zahraničí se žalobce ve skutečnosti pravděpodobně vracel do České republiky.

4. Dále žalobce namítal, že správní orgán 1. stupně nesprávně aplikoval čl. 11 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 562/20006 (dále jen „nařízení“), neboť tento se týká výslovně situací, kdy vzniknou pochybnosti, zda žalobce nepřekročil délku pobytu povolenou krátkodobým vízem a jedná se tedy o podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu. Toto ustanovení tedy není určeno k posuzování nepřetržité délky pobytu na území v řízení o povolení k trvalému pobytu. I pokud by se toto ustanovení ve skutečnosti vztahovalo na řízení o povolení k trvalému pobytu, byl správní orgán 1. stupně povinen žalobci ještě před vydáním rozhodnutí sdělit, že se dle čl. 11 odst. 1 nařízení domnívá, že nesplňuje délku nepřetržitého pobytu a poučit ho o možnosti tuto domněnku vyvrátit dle čl. 11 odst. 2 věty první nařízení.

5. Žalovaná odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu 1. stupně potvrdila a odvolání žalobce zamítla. Citovala čl. 10 a čl. 11 odst. 1 a 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 (dále jen „Schengenský hraniční kodex“) Konstatovala, že z ustanovení nařízení vyplývá, že je v zájmu státního příslušníka třetí země zajistit, aby jeho cestovní doklad byl v pořádku, aby byl opatřen otisky razítka, pokud se tak nestalo je povinen předložit Ministerstvu vnitra důkaz, který by vyvrátil domněnku splňující podmínku délky nepřetržitého pobytu v členském státě. Zdůraznila, že cestovní doklad je veřejnou listinou. Údaje v ní uvedené se považují za platné, pokud není prokázán opak. Žalobce žádné důkazy vyvracející domněnku o jeho nepřítomnosti na území k odvolání nedoložil. Dále žalovaná konstatovala, že řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu je řízení na návrh žadatele dle § 44 a násl. správního řádu, nejedná se o řízení z moci úřední a neřídí se tedy zásadou vyšetřovací. Je v zájmu žadatele, aby doložil veškeré rozhodné skutečnosti. Žalobce jako žadatel byl v rámci řízení vyrozuměn o možnosti seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí, čehož nevyužil. Vzdal se tím tak možnosti uplatnit námitky. Ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat v souladu se změním čl. 4 odst. 1 Směrnice Rady 2003/109/ES, tedy tak, že doba 5 let nepřetržitého pobytu na území musí bezprostředně předcházet podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Správní orgán 1. stupně je oprávněn zkoumat, zda byla tato lhůta dodržena a vychází zejména z cestovního dokladu cizince, neboť jde o veřejnou listinu. Je na cizinci, aby měl v pořádku výjezdová razítka v cestovním dokladu, zejména pokud hodlá podat žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Správní orgán 1. stupně nepochybil, když ve věci aplikoval čl. 11 nařízení. Žalovaná dále uvedla, že v průběhu řízení před správním orgánem 1. stupně nedošlo k pochybení, byla dodržena veškerá ustanovení správního řádu. Správní orgán má poučovací povinnost pouze, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům účastníka potřebné. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.10.2010, č.j. 5 As 1/2010-76, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že „…do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku“. Žalobci byla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem, který obsahoval záznam o jeho obdobích nepřítomnosti na území České republiky, on se však s tímto materiálem neseznámil.

II. Obsah žaloby

6. Ve včas podané žalobě žalobce shrnul stručně dosavadní průběh řízení a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Konstatoval, že správnímu orgánu 1. stupně musí být z jeho rozhodovací činnosti známa praxe vydávání přechodových razítek na hraničních přechodech, kdy minimálně na hranicích na území mezi Polskou republikou a Ukrajinou, mezi republikou Slovinsko a Makedonskou republikou či na mezinárodním letišti ve Frankfurtu nad Mohanem a na Letišti Václava Havla nejsou vydávána při průchodu cizince přes tyto přechody přechodová razítka do cestovních dokladů. Důkazní relevance přechodových razítek je tedy nízká a na základě údajů v cestovních dokladech nelze dovozovat pobyt cizince na území Evropské unie. Tato razítka prokazují pouze průchod přes konkrétní přechod, nikoliv faktickou dobu pobytu cizince mimo území Evropské unie. Tuto skutečnost namítal žalobce již v odvolání. Rovněž namítal, že došlo nesprávné aplikaci Schengenského hraničního kodexu, a to čl. 11, neboť toto ustanovení se vysloveně týká délky krátkodobého pobytu. Slouží k vyhoštění cizince, není zjevně určeno k posuzování nepřetržité délky pobytu v řízení o povolení k trvalému pobytu. Nemůže být tedy na účastníka v důsledku tohoto ustanovení přeneseno důkazní břemeno vyvracet domněnku správního orgánu, a to zejména s ohledem na čl. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.

7. Žalobce polemizoval s názory správních orgánů obou stupňů, pokud se týká důkazního břemene a pokud se týká poučovací povinnosti správních orgánů. Závěry správních orgánů jsou nesprávné a nezákonné. Došlo k nesprávné aplikaci zákonných ustanovení ohledně základních zásad správních orgánů ve smyslu čl. 2 – 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Poučovací povinnost dle § 4 odst. 2 a 3 není pouze povinnost ohledně poučení o procesních právech a povinnostech, současně v souladu s odst. 1 tohoto ustanovení je správní orgán povinen poskytovat účastníkům řízení poučení za současného vycházení vstříc, tedy jim podle možností pomáhat při uplatňování jejich práv a oprávněných zájmů. Poukázal na rozhodnutí žalovaného ze dne 28.1.2014, č.j. MV-23702- 5/SO-2013, kdy žalovaný správnímu orgánu 1. stupně vytkl, že nezjistil skutkový stav věci, pokud nevyzval odvolatele, aby se k důvodům své nepřítomnosti na území vyjádřil.

III. Vyjádření žalované k žalobě

8. Žalovaná označila námitky žalobce za nedůvodné. Připomněla obsah odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Žalovaná setrvává na svém stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí, je přesvědčena, že žalobce nesplnil podmínku danou ust. § 68 zákona o pobytu cizinců a tento závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnil i správní orgán 1. stupně. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by zpochybnila správnost závěrů žalovaného.

IV. Ústní jednání

9. Ústní jednání ve věci proběhlo dne 18.10.2016. Zúčastnil se ho pouze advokát žalobce, který omluvil neúčast žalobce s tím, že je v současnosti na Ukrajině. Žalovaná omluvila svoji neúčast písemně, žádala, aby jednání proběhlo bez jeho přítomnosti, přičemž odkázal na spisový materiál a argumenty uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě ze dne 26.9.2014. Rovněž advokát žalobce odkázal na dosavadní argumentaci uvedenou v žalobě.

V. Posouzení věci Krajským soudem v Brně

10. Žaloba ve věci byla v souladu s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), podána včas, osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

11. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Napadené rozhodnutí žalované přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Při přezkumu vyšel z obsahu správního spisu, zjistil, že obsahuje všechny listiny, na které správní orgány 1. i 2. stupně odkazovaly a na základě kterých učinily závěry o skutkovém stavu, který byl popsán v jejich rozhodnutích. Žalobce podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců dne 6.2.2013. Z cizinecké evidence a dále z přechodových razítek v cestovních dokladu žalobce bylo zjištěno, že v obdobích od 27.5.2008 až do 2.2.2013 žalobce nebyl na území České republiky přítomen po dobu 506 dní. Dále bylo zjištěno, že období nepřítomnosti od 30.11.2009 do 31.10.2009 činilo více než 6 měsíců. Žalobce měl v průběhu řízení možnost se s poklady rozhodnutí seznámit, byl k tomu vyzván přípisem ze dne 8. 4. 2013. Součástí podkladů rozhodnutí byl rovněž záznam ze dne 4. 4.2013, ve kterém je uvedeno, že z cestovního pasu žalobce byla zjištěna jeho nepřítomnost v ČR v období předchozích pěti let.

13. Správní orgán prvního stupně jakož i žalovaná ve věci rozhodli podle §68 odst. 1, 2 a 3 zákona o pobytu cizinců. Pro rozhodnutí ve věci bylo stěžejní zjištění, že žalobce nenaplnil předpoklad stanovený v odst. 1, neboť celková nepřítomnost žalobce na území České republiky činila 506 dní, což ve svém souhrnu představuje více než 10 měsíců. Období nepřítomnosti od 30.11.2008 do 31.10.2009 činí více než 6 měsíců a toto období nelze započítat do doby pobytu a tím je narušena nepřetržitost pobytu. Obsah rozhodnutí správních orgánů je shrnut v odst. [2] a [5] výše.

14. Podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu vydá cizinci na žádost po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.

15. Dle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se do doby pobytu podle odstavce 1 se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba pobytu v postavení azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany podle zvláštního právního předpisu.

16. Dle ustanovení § 68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se do doby pobytu podle odstavce 1 započítávají i období nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu, pokud tato jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců, a dále období nepřítomnosti cizince na území, které nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán do zahraničí. Nepřetržitost pobytu je dále zachována, pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění anebo studium nebo odborné školení, přičemž toto období se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává.

17. Žalobce byl před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pasivní, naproti tomu správní orgány postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Přípisem ze dne 8. 4. 2013 byl žalobce vyrozuměn podle § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Svého práva nevyužil. Jak je již výše uvedeno, při seznámení se s podklady před vydáním prvostupňového rozhodnutí mohl ze záznamu ze dne 4. 4. 2013 založeného ve správním spise zjistit, že z údajů uvedených v cestovním pasu byla zjištěna jeho nepřítomnost v ČR v období předchozích pěti let v trvání 506 dnů.

18. V odvolání pak žalobce zpochybňoval délku své nepřítomnosti v ČR s tím, že ne na všech hraničních přechodech jsou do cestovního dokladu dávána razítka, proto ve skutečnosti jeho pobyty neodpovídají dobám vymezeným ve výpisu z cest, neboť i v těchto obdobích se „ve skutečnosti pravděpodobně vracel do ČR.“ Použil slovo pravděpodobně, nevyjádřil žádný konkrétní nesouhlas s vymezením těchto období, i když mu bylo zřejmé, jaké právní následky Ministerstvo vnitra z období jeho nepřítomnosti v ČR dovodilo. V průběhu správního řízení netvrdil, že by zde existovaly důvody jeho nepřítomnosti v ČR, které by bylo nutno posoudit podle §68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Pokud tedy v tomto směru neexistovala žádná tvrzení, neměly správní orgány důvod tyto otázky prošetřovat.

19. Žalobce v žalobě namítal pochybení správních orgánů při zjišťování skutkového stavu, vyslovil názor, že bylo povinností poskytnout žalobci poučení, a to v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, které jsou vymezeny §2 až §8 správního řádu. Dle žalobce se nejedná jen o procesní poučení, správní orgány mají napomáhat účastníkům při uplatňování jejich práv. Poukazoval na rozhodovací praxi žalované, konkrétně rozhodnutí ze dne 28. 1. 2014, č.j. MV-23702-5/SO-2013 kterým žalovaná zrušila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v obdobné věci. Zdůraznil, že důvodem pro zrušení byl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť žadatel nebyl vyzván, aby se vyjádřil k důvodům své nepřítomnosti na území. Jak soud zjistil z tohoto rozhodnutí žalované, které žalobce předložil, žadatel v tomto případě v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně uplatňoval námitky, jejich konkrétní znění však není uvedeno, pouze je zřejmé, že v rámci vyjádření k podkladům zpochybňoval délku svého pobytu v zahraničí v rozhodném období. Soudu nejsou známy konkrétní okolnosti žalobcem uvedeného případu. V projednávané věci však žalobce žádné vyjádření k podkladům nepodával, neboť, jak je již uvedeno, svého práva seznámit se s podklady nevyužil. Soud rovněž opakuje, že ani v odvolání, kdy již věděl, jaké následky jsou dovozeny z údajů vyplývajících z cestovního pasu, neuvedl žádá konkrétní tvrzení, která by mohla dobu jeho nepřítomnosti vyvrátit nebo alespoň zpochybnit. Žalobce zpochybňoval pouze v obecné rovině to, že při každém překročení hranic obdržel do cestovního dokladu razítko.

20. Správní orgány v řízení postupovaly v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, tak, jak vyplývají z §2 až §8 správního řádu. V souladu s §36 odst. 3 správního řádu žalobce vyzvaly k seznámení s podklady rozhodnutí, čehož nevyužil. (více výše v odst. [17]). Nebylo jejich povinností žalobce výslovně vyzvat, aby se vyjádřil k důvodům své nepřítomnosti v České republice. Nadto i bez seznámení s podklady bylo žalobci známo, že při rozhodování je jedním z podkladů jeho cestovní pas, který sám předložil. Muselo mu být zřejmé, jaké údaje lze z pasu zjistit.

21. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 1/2010-76) „Poučovací povinnost správních orgánů v řízení, která vedou, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech (§ 4 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku.“

22. Žalobce sice i v žalobě odmítl uznat, že doba jeho nepřítomnosti činila 506 dnů a překročila 10 měsíců, neuvedl však žádné konkrétní skutečnosti, které by zjištění správních orgánů zpochybnily.

23. Žalobce namítal pochybení správních orgánů, pokud na předmětnou věc aplikovaly čl. 11 Schengenského hraničního kodexu, neboť dle názoru žalobce se toto ustanovení vztahuje ke krátkodobému pobytu.

24. Čl.11 Schengenského hraničního kodexu nese podtitul „Domněnka týkající se splnění podmínek délky pobytu“. Není zde tedy výslovně uvedeno, k jakému druhu pobytu se vztahuje. Podle odst.1 „Není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě. “ Podle odst. 2 „Domněnku podle odstavce 1 je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky čí letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států o tom, že podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu dodržel.“

25. Podle názoru soudu z odst. 1 tohoto ustanovení jasně nevyplývá, ke kterému druhu pobytu se vztahuje, zabývá se však pouze problematikou vstupního razítka. Z odst. 2 je však zřejmé, že pojednává o krátkodobém pobytu. Toto ustanovení tedy nemělo být v rozhodnutí správních orgánů použito.

26. Ve věci je však podstatné, že toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgány správně odkázaly na čl. 10 Schengenského hraničního kodexu podle kterého se cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka. Dále žalovaná správně argumentovala tím, že cestovní doklad je veřejnou listinou, pokud není prokázán opak, údaje v ní se považují za platné. Tento závěr žalovaná učinila bez ohledu na znění čl. 11 Schengenského hraničního kodexu. Soud se s ním plně ztotožňuje a zdůrazňuje, že žalobce ani ve správním řízení, ani v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, které by vyvrátily správnost údajů uvedených v jeho cestovním dokladu a které by zpochybnily zjištění správních orgánu, že žalobce nesplnil podmínky uvedené v ust. § 68 zákona o pobytu cizinců pro povolení k trvalému pobytu.

VI. Závěr a náklady řízení

27. Krajský soud v Brně tedy shledal žalobní námitky nedůvodnými. Žalovaná přezkoumatelně, přesvědčivě a správně posoudila žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podanou podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti. Proto krajský soud žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III. uvedeno.

Poučení