32 A 79/2014–55

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce:M. L., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, protižalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 8. 2014, č. j. CPR–8927–2/ČJ–2014–930310–V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 25. 8. 2014, č. j. CPR–8927–2/ČJ–2014–930310–V243, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákonač. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnutoodvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelstvípolicie kraje Vysočina, odboru cizinecké policie (dále též „správní orgán prvého stupně“) zedne 26. 4. 2014, č. j. KRPJ–13622/ČJ–2014–160022–SV. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím uložil žalobci podle ust. § 119odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republikya o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na územíčlenských států Evropské unie, byla stanovena v délce jeden rok. Důvodem rozhodnutí bylozjištění, že žalobce od 23. 7. 2013 do 4. 2. 2014 pobýval na území České republikyneoprávněně. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 5. 9. 2014 se žalobce domáhal zrušenínapadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a zastavení řízení. Namítl, že správní orgány nepřezkoumatelně a nesprávně stanovily počátek jehoneoprávněného pobytu na den 23. 7. 2013, tedy den následující po rozhodnutí Ministerstvavnitra o žádosti žalobce o udělení víza. Do doručení informace o neudělení víza je však pobytcizince na základě ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců oprávněný. Dále namítl, že ust.§ 168 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat s ohledem na ústavní konformitu (čl. 2odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obsahuje–li vyloučení použití části druhé a třetísprávního řádu, přestože zákon o pobytu cizinců neupravuje způsob vedení samotného řízení,s ohledem na zásadu předvídatelnosti se ustanovení správního řádu použijí, nestanoví–lizvláštní zákon jinak. Správním vyhoštěním by dále došlo k zásahu do jeho soukroméhoa rodinného života, neboť na území České republiky žije jeho manželka. Nebylo dosaženospravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem cizince na ochraně jeho rodinnéhoživota. Závažnost protiprávního jednání nedosahovala vysoké intenzity. Nakonec žalobcenamítl, že správní orgán má rozhodovat na základě skutkového stavu v době vydánírozhodnutí. Dne 26. 4. 2014 však pobýval na území České republiky oprávněně.Z gramatického výkladu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, žesprávní vyhoštění nelze uložit cizinci, který před vydáním rozhodnutí pobýval na územíneoprávněně, avšak v době vydání rozhodnutí již na území pobývá oprávněně. To dokládá iznění bodu 3 uvedeného ustanovení, ve kterém zákonodárce užil dokonavý vid, čas minulý,oproti bodu 2, kde užil sloveso o nedokonavém vidu a času přítomném. III. Právní stanovisko žalované Žalovaná ve vyjádření ze dne 2. 10. 2014 odkázala na odůvodnění správníchrozhodnutí. Poukázala na to, že žalobce ve správním řízení netvrdil, že na území Českérepubliky žije jeho manželka. Tvrzení, že N. S. žije na území České republiky, nepotvrzuje,že je jeho manželkou a žije s ním ve společné domácnosti. Šetřením v evidencích nebylo tototvrzení potvrzeno, ale bylo zjištěno, že N. S. bylo uloženo správní vyhoštění (v právní moci 24. 9. 2014). Po dobu řízení o správním vyhoštění pobýval žalobce na území České republikyz titulu řízení vedeného z moci úřední, a proto bylo období neoprávněného pobytu stanovenosprávně do 4. 2. 2014. Z uvedených důvodů navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Replika žalobce Ve své replice ze dne 23. 10. 2014 žalobce zdůraznil, že po celou dobu řízení namítalporušení ustanovení o doručování. Pro postup dle ust. § 23 odst. 1 správního řádu nebylysplněny podmínky. N. S. pobývá na území České republiky oprávněně, neboť protirozhodnutí o správním vyhoštění podala žalobu. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce do České republiky přicestoval v roce 2016na vízum za účelem podnikání, které mu bylo několikrát prodlouženo, naposledy do 30. 4. 2013. Dne 29. 4. 2013 bylo zahájeno řízení k žádosti o prodloužení dlouhodobéhopobytu, které bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 5. 6. 2013 (usnesení nabylo právní moci dne 3. 7. 2013). Dne 30. 4. 2013 bylo dále zahájeno řízení o žádosti žalobce o trvalý pobyt, kterébylo následně dne 6. 11. 2013 zastaveno. Dne 2. 5. 2013 bylo zahájeno řízení o žádostio vízum nad 90 dnů za účelem strpění, přičemž dne 22. 7. 2013 byl učiněn záznamo neudělení víza. Záznam byl žalobci doručován prostřednictvím České pošty, s. p., přičemžzásilka byla připravena k vyzvednutí dne 23. 7. 2013 a dne 5. 8. 2013 byla vložena doschránky. Dne 25. 11. 2013 byla podána žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza,o které bylo rozhodnuto dne 8. 1. 2014, a toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 10. 1. 2014. V. Řízení před správními soudy Na výzvu soudu žalobce sdělil, že ke dni 26. 4. 2014 pobýval na území České republikyoprávněně na základě výjezdního příkazu, který mu byl udělen dne 4. 2. 2014 a postupněprodlužován až do 20. 9. 2015. V průběhu jeho platnosti z České republiky vycestoval.Žalovaná na výzvu soudu uvedla, že ke dni 26. 4. 2014 nedisponoval žalobce žádnýmpobytovým oprávněním uděleným z dikce zákona o pobytu cizinců. Soud nařídil jednání dne 16. 2. 2017. Podáním ze dne 9. 2. 2017 sdělila právnízástupkyně žalobce, že žalobce již netrvá na tom, aby o žalobě bylo rozhodnuto u nařízenéhojednání v uvedený den. Soud z obsahu znění tohoto sdělení usoudil, že žalobce souhlasí, abybylo rozhodnuto bez nařízení jednání dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nikoli, že žalobu bere zpět,neboť v takovém případě absentoval projev vůle jmenovaného výslovně prohlášení, že berepředmětnou žalobu zpět. Zrušení jednání bylo žalované oznámeno. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou(ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovanév mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel zeskutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Předně však soud poznamenává, že se nemohl zabývat námitkou nesprávnéhodoručování (nesplnění podmínek pro postup dle ust. § 23 odst. 1 správního řádu), neboť bylauplatněna opožděně. Podle ust. § 71 odst. 2 věty třetí s.ř.s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadenévýroky nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle ust. § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců žaloba proti správnímu rozhodnutío vyhoštění musí být podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v poslednímstupni. Zmeškání lhůty nelze prominout. Jelikož bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobci dne 28. 8. 2014, posledním dnemdesetidenní lhůty pro podání žaloby (a tudíž i pro rozšíření žaloby o další žalobní body) bylopondělí 8. 9. 2014 (desátý den připadá na neděli 7. 9. 2014). Žalobce však žalobní bod týkajícíse nesprávného doručování ve správním řízení neuplatnil v žalobě, která byla podána dne 5. 9. 2014, nýbrž až v replice, která byla podána dne 23. 10. 2014. Tento žalobní bod byl tedyuplatněn opožděně. Soud se proto zabýval pouze žalobními body, které byly uplatněny včas v rámci žaloby.Žalobce mimo jiné namítal, že správní orgány nepřezkoumatelně a nesprávně stanovilypočátek jeho neoprávněného pobytu na den 23. 7. 2013, tedy den následující po rozhodnutíMinisterstva vnitra o žádosti o udělení víza. Do doručení informace o neudělení víza všakpodle něj byl jeho pobyt oprávněný. V prvé řadě nelze napadené rozhodnutí v této části považovat nepřezkoumatelné.Správní orgány řádně zdůvodnily, proč podle nich žalobce neoprávněně pobýval na územíČeské republiky právě od 23. 7. 2013. Na odvolací námitku žalovaná také výslovně reagovalavýkladem zákonných ustanovení a zdůvodnila, proč se na danou situaci neaplikuje část druháa třetí správního řádu a proč je tedy rozhodné vydání rozhodnutí a ne doručení informaceo rozhodnutí. Jádrem sporu je otázka, zda fikce oprávněného pobytu dle ust. § 60 odst. 7 zákonao pobytu cizinců působí do okamžiku vydání rozhodnutí o neudělení víza nebo do oznámenítohoto rozhodnutí žadateli. Podle ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pokud o žádosti o udělení víza k pobytunad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnutov době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na územíza pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti. Podle ust. § 168 zákona o pobytu cizinců ustanovení části druhé a třetí správního řáduse nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, 49, 50, 52, § 53 odst. 3, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135odst. 3, § 148, § 154 odst. 2, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h. Podle ust. § 177 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějšíchpředpisů (dále téže „správní řád“) v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které senevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Z citovaných ustanovení plyne, že na rozhodnutí o neudělení víza podle ust. § 33 odst. 1písm. c) zákona o pobytu cizinců se nevztahuje část druhá a třetí správního řádu, nicméně jenutno uplatnit část čtvrtou správního řádu. V důsledku toho je postup při neudělení víza méněformalizovaný, což se projevuje i tím, že rozhodnutí není písemně vyhotoveno a správníorgán pouze žadatele informuje o tom, jak bylo rozhodnuto a z jakých důvodů. Toutospecifickou povahou se zevrubně zabýval Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) ve svémrozsudku ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011–221 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsoudostupná na www.nssoud.cz), na který krajský soud v podrobnostech odkazuje. Z této zvláštní povahy pak plyne výše nastíněný spor o to, do jakého okamžiku platífikce oprávněného pobytu dle ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení totižhovoří pouze o tom, že pobyt se považuje za oprávněný do „rozhodnutí o žádosti“. Krajskýsoud má za to, že toto slovní spojení nelze interpretovat jako „vydání rozhodnutí o žádosti“,nýbrž jako „oznámení rozhodnutí o žádosti“, a to z následujících důvodů. V prvé řadě je nutno vyjít z obecných právních principů, z nichž vyplývá, že každérozhodnutí orgánu veřejné moci může založit, změnit či zrušit práva nebo povinnosti adresátaaž okamžikem právní moci či vykonatelnosti, potažmo okamžikem předběžné vykonatelnosti.Rozhodnutí o neudělení víza je přitom při splnění podmínek ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytucizinců právě rozhodnutím, které ruší právo cizince na pobyt na území České republiky.Skutečnost, že rozhodnutí o neudělení víza se písemně nevyhotovuje, neznamená, že by totorozhodnutí nenabývalo právní moci. To ostatně nepřímo vyplývá také z ust. § 180e odst. 2zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že žádost o nové posouzení důvodů neudělení vízanemá odkladný účinek. Tato žádost je totiž koncipována jako opravný prostředek protirozhodnutí o neudělení víza (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012–32).Obecně přitom odkladný účinek opravného prostředku odkládá právě právní moc(a vykonatelnost) rozhodnutí, není–li výslovně vyloučen, jako v tomto případě. Citovanéustanovení tedy podporuje závěr, že účinky rozhodnutí o neudělení víza (zejména zánikoprávnění k pobytu) jsou spojeny s okamžikem jeho právní moci. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že s ohledem na ust. § 168zákona o pobytu cizinců na danou situaci nedopadají ust. § 73 až 76 správního řádu. Tatovýluka pouze znamená, že pro určení okamžiku právní moci rozhodnutí o neudělení víza jenutno opět vyjít z obecných právních principů. Zejména je nutno poukázat na zásadu ochranypráv nabytých v dobré víře vyjádřenou v ust. § 2 odst. 3 správního řádu. Z této zásady podlenázoru krajského soudu plyne skutečnost, že právo pobývat na území České republiky nazákladě ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců nemůže cizinec v důsledku správníhorozhodnutí pozbýt dříve, než je mu řádným způsobem toto rozhodnutí komunikováno. Do tédoby je totiž v dobré víře, že na území České republiky pobývá oprávněně. Za okamžik právnímoci rozhodnutí o neudělení víza je proto nutno považovat okamžik oznámení tohotorozhodnutí adresátu. Výše uvedené úvahy lze shrnout tak, že fikce oprávněného pobytu dle ust. § 60 odst. 7zákona o pobytu cizinců se uplatní až do právní moci rozhodnutí o neudělení víza, kteránastává oznámením rozhodnutí cizinci. Lze tudíž přisvědčit žalobci, že správní orgány nesprávně určily počátek jehoneoprávněného pobytu dnem následujícím po dni vydání rozhodnutí o neudělení víza.Žalobce naopak na základě fikce dle ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pobýval naúzemí České republiky oprávněně až do 2. 8. 2013, kdy mu byl doručen záznam o neudělenívíza. Zásilka se záznamem totiž byla uložena a připravena k vyzvednutí u České pošty, s. p.dne 23. 7. 2013, přičemž desátým dnem uložení (tj. 2. 8. 2013) se tato zásilka považuje zadoručenou na základě ust. § 24 odst. 1 správního řádu (použitého obdobně dle ust. § 154odst. 1 správního řádu). Podání žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza na uvedenénemohlo mít žádný vliv, neboť dle ust. § 180e odst. 2 zákona o pobytu cizinců tato žádostnemá odkladný účinek. Žalobce tedy na území České republiky nepobýval neoprávněně od 23. 7. 2013, nýbrž až od 3. 8. 2013. Krajský soud nicméně zároveň shledal, že uvedené pochybení správních orgánůnemohlo mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pobýval–li žalobce na územíČeské republiky neoprávněně více než šest měsíců, je zcela nepodstatné, zda dobanelegálního pobytu byla o 10 dní kratší nebo delší. Konkrétní délka nelegálního pobytu nenízákonnou podmínkou pro uložení správního vyhoštění, a ani se nepromítá do výrokurozhodnutí o správním vyhoštění. Výše uvedené pochybení správních orgánů tedy nemělo žádný vliv na aplikaci ust.§ 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, nezaložilo nesprávnost výrokunapadeného rozhodnutí (či jemu předcházejícího rozhodnutí o správním vyhoštění), a nemělotudíž vliv na jeho zákonnost. Dále stěžovatel namítl, že správním vyhoštěním by došlo k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť na území České republiky žije jeho manželka. Zde je na místě předeslat, že žalobce ve správním řízení netvrdil, že má na území Českérepubliky manželku a že by mohlo správní vyhoštění zasáhnout do jeho soukroméhoa rodinného života. Správním orgánům proto nelze vyčítat, že se takovou možností podrobnějinezabývali, když nyní tvrzená skutečnost nebyla zjistitelná ani z jimi používaných evidencí. Nutno dodat, že ani v řízení o žalobě žalobce své tvrzení nijak nespecifikoval. Nezmínilžádné konkrétní skutečnosti, které by umožňovaly například posouzení, jaká je právní povahanebo intenzita jeho soužití s N. S. Žalobce nepředložil žádné doklady o tom, že se skutečnějedná o jeho manželku a že jde o reálné manželské soužití naplňující pojem rodinný život vesmyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Neosvědčil–li žalobce aniexistenci rodinného života a skutečnosti rozhodné pro hodnocení intenzity rodinných vazeb,nelze hodnotit správní vyhoštění z důvodu půlročního neoprávněného pobytu na území Českérepubliky jako nepřiměřený zásah do takového rodinného života. Veřejný zájem na tom, abycizinci pobývali na území České republiky na základě splněných zákonných podmínek, zdepřeváží nad pouze obecně tvrzeným rodinným a soukromým životem cizince. I v případě, žeby žalobce skutečně pobýval na území České republiky s N. S. a ta byla jeho manželka, nicnenasvědčuje tomu, že by společné manželské soužití nemohli realizovat jakožto státnípříslušníci Ukrajiny právě na Ukrajině. Nutnost vycestovat i s manželkou (mělo–li by být manželské soužití nadále udržováno) je zcela přiměřená intenzitě porušení zákona o pobytucizinců žalobcem. Tu hodnotí soud jako výraznou s ohledem na délku neoprávněného pobytužalobce – více než 6 měsíců. Nakonec soud neshledal důvodnou ani námitku, že oprávněnost pobytu žalobce mělabýt posuzována k datu vydání prvostupňového rozhodnutí, přičemž k tomuto datu pobývalžalobce na území České republiky oprávněně. Ze shodných tvrzení účastníků vyplývá, že žalobce na území České republiky po celoudobu řízení o správním vyhoštění pobýval oprávněně, a to na základě výjezdního příkazuvydaného právě z důvodu vedeného řízení o správním vyhoštění. Soud má nicméně za to, že tato skutečnost nemá vliv na aplikaci ust. § 119 odst. 1písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení „Policie vydá rozhodnutío správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelzecizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince doinformačního systému smluvních států, […] až na 3 roky, […] pobývá–li cizinec na území bezvíza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu […].“ Co se týče obecného pravidla pro určení, k jakému okamžiku má být zkoumán rozhodnýskutkový stav ve správním řízení, lze odkázat například na rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011,č. j. 1 As 24/2011–79: „Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu v době vydánírozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydáníkonstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, měníse či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý a zavedený v historiisprávního soudnictví, jak vyplývá, například z rozhodnutí prvorepublikového NSS ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh.A. 5975/26. I to mohlo být důvodem, proč zákonodárcenepovažoval za nutné speciálně toto pravidlo kodifikovat do konkrétních ustanovení, na rozdílod řízení přezkumného. V přezkumném řízení podle správního řádu se posuzuje soulads právními předpisy podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. I kdyžtedy není výslovně stejný princip zmíněn v ustanoveních upravujících postup správníhoorgánu na prvním stupni, není důvod se domnívat, že zákonodárce měl v úmyslu uplatňovattento princip pouze v přezkumném řízení.“ Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j.1 As 68/2008–126, uvedená zásada, že pro rozhodování správních orgánů je rozhodujícískutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, platí i pro rozhodnutí odvolacího správníhoorgánu. NSS však také v rozsudku ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 Azs 29/2016–22, zdůraznil, že„[v]ýše uvedené obecné pravidlo pro určení, k jakému okamžiku má být zkoumán rozhodnýskutkový stav, ovšem nelze absolutizovat. Rozhodující je totiž především to, jaká skutečnostmá být zkoumána. Má–li být posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti, nemůže býtrozhodné, že nadále netrvá. Je–li například důvodem rozhodnutí o žádosti chování žadatelepředcházející podání žádosti (např. spáchání trestného činu), nemusí být nijak významné, žese žadatel po podání žádosti již chová jinak (tj. trestnou činnost nepáchá). Je tedy nutno vždyzkoumat povahu skutečnosti, jejíž hodnocení zákon požaduje.“ I v nyní projednávané věci je proto na místě zkoumat, jaká skutečnost je pro aplikaciust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců rozhodná – zda se má jednato trvající stav či o skutečnost, která se udála v minulosti. Je nutno žalobci přisvědčit v tom, že jazykový výklad citovaného ustanovení naznačuje,že podmínkou jeho aplikace je trvající neoprávněný pobyt cizince i v době vydání rozhodnutío správním vyhoštění. Zákon totiž užívá nedokonavé sloveso v přítomném čase („pobývá“). Soud však zastává názor, že nastíněný jazykový výklad neodpovídá smyslu citovanéhoustanovení a celkové koncepci právní úpravy správního vyhoštění. K podobnému závěrudospěl zdejší soud také při interpretaci ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytucizinců v rozsudku ze dne 29. 11. 2016, čj. 32 A 60/2014–26. Volba dokonavého činedokonavého vidu, respektive přítomného či minulého času v ust. § 119 zákona o pobytucizinců nemůže být určujícím indikátorem pro vymezení, k jakému okamžiku má býtrozhodná skutečnost posuzována. Nelze obecně vyslovit závěr, že by tato nuance bylaskutečně záměrem zákonodárce a nikoliv pouze jeho nedůsledností. Vždy je proto potřeba sezabývat, jaký je smysl konkrétní skutkové podstaty obsažené v ust. § 119 zákona o pobytucizinců. Ostatně Ústavní soud pravidelně zdůrazňuje (viz nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn.Pl. ÚS 33/97, dostupný na http://nalus.usoud.cz), že gramatický výklad představuje pouzeprvotní přiblížení se k aplikované právní normě, zatímco k objasnění smyslu a účelu právnínormy slouží i řada dalších výkladových metod. S tímto přístupem se ztotožnil také NSSnapříklad v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004–54(č. 792/2006 Sb. NSS). Smyslem právní úpravy správního vyhoštění je primárně zabránění dalšímu pobytu naúzemí členských států Evropské unie těm cizincům, kteří nerespektují speciální legislativu jímurčenou. Především jde o pravidla obsažená v zákoně o pobytu cizinců. Jak je patrnéz jednotlivých skutkových podstat ust. § 119 zákona o pobytu cizinců, které mohou véstk uložení správního vyhoštění, rozhodující je dodržování uvedené legislativy v minulosti.Změna chování cizince (tj. skutečnost, že již právní předpisy dodržuje) sama o sobě nemůžeautomaticky zabránit vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Cílem zákona tedy není tolikonapravit dosavadní protiprávní stav tak, aby cizinec nadále při pobytu na území Českérepubliky právní předpisy dodržoval. Naopak je cílem zabránit dalšímu pobytu cizince naúzemí České republiky (respektive Evropské unie), aby ani neměl po určitou dobu vůbecmožnost právní předpisy dále porušovat. Tento smysl by vůbec nemohl být naplňován, nebylo–li by možné uložit správnívyhoštění na základě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, pobýval–li bycizinec na území České republiky oprávněně v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.Taková situace je totiž pravidlem, neboť cizincům (stejně jako žalobci v nyní projednávanévěci) je právě z důvodu vedeného řízení o správním vyhoštění vydáván výjezdní příkaz, kterýje opravňuje k pobytu na území České republiky [viz ust. § 17 písm. d) a ust. § 50 odst. 3zákona o pobytu cizinců]. Smyslem výjezdního příkazu je v tomto případě umožnit cizincioprávněný pobyt po dobu řízení o správním vyhoštění. Bylo by zjevně absurdní, kdybyz tohoto dobrodiní nakonec pramenila nemožnost uložení správního vyhoštění. Nelze proto předpokládat, že zákonodárce takové důsledky opravdu zamýšlel a z tohodůvodu volil právě nedokonavé sloveso v přítomném čase. Krajský soud v této části slovazákona hodnotí toliko jako dílčí nepřesnost. Srovnávání tohoto doslovného znění se zněnímjiných bodů téhož ustanovení je za této situace bezpředmětné. Lze ostatně zopakovat, že ani v případě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců zdejší soud (v rozsudku zedne 29. 11. 2016, čj. 32 A 60/2014–26) neshledal doslovné znění zákona, obsahujícínedokonavé sloveso v přítomném čase, za určující. Při zohlednění účelu zákona (tj. za použití teleologického výkladu) je nutno ust. § 119odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vyložit tak, že pro jeho aplikaci je postačujícízjištění, že cizinec v minulosti (nikoliv v době vydání rozhodnutí) pobýval na území Českérepubliky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Jelikožmá být tedy správními orgány posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti, neplynejim ve smyslu výše citované judikatury ve vztahu k této skutečnosti povinnost zjišťovat jejístav v době vydání rozhodnutí (tj. zda protiprávní stav trvá). Lze proto uzavřít, že správníorgány citované ustanovení v projednávané věci vyložily i aplikovaly správně. Ve skutečnosti, že žalobce v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupněpobýval na území České republiky oprávněně na základě výjezdního příkazu, soud neshledalani jiný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Výjezdní příkaz vydaný z důvoduprobíhajícího řízení o správním vyhoštění a rozhodnutí o správním vyhoštění jsou institutykomplementární a nijak si vzájemně neodporují. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení (včetně nákladů řízení o kasační stížnosti) bylo rozhodnuto vesmyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl navěci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil protiúčastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo nanáhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nadrámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žalobních bodů III. Právní stanovisko žalované III. Replika žalobce IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Řízení před správními soudy VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů