33 A 13/2016 - 52

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: J. Š., nar. …….., trvale bytem …………….., zastoupen Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, se sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného vydanému dne 10. 9. 2015, sp.zn. SZ/1547/2015/9S-JMK, č. j. MPSV-UM/15913/15/9S-JMK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Bartkovi, advokátu, se sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno, se p ř i znává odměna za zastupování žalobce v tomto řízení ve výši 3751 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 16. 6. 2015, doplněnou ustanoveným zástupcem podáním ze dne 23. 12. 2015 brojil žalobce proti rozhodnutí žalovaného dne 10. 9. 2015, sp. zn. SZ/1547/2015/9S-JMK, č. j. MPSV-UM/15913/15/9S-JMK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil k odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 12. 6. 2015, č. j. 10078/2015/KUR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně-právní ochranou dětí podle ustanovení § 2 odst. 5 písm. c) a § 63 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Změna výroku prvostupňového rozhodnutí spočívala v odkazu na příslušné ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi (§ 49 odst. 5 tohoto zákona). Žaloba byla ve zbytku (tzn. ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2015, č.j. MPSV-UM/12880/15/9S-JMK a rozhodnutí ze dne 4. 9. 2015, č.j. MPSV –UM/15623/15/9S-JMK byla vyloučena k samostatnému projednání (věci vedené a rozhodnuté u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33 A 54/2015 a sp. zn. 33 A 12/2016). Usnesení o vyloučení věci ze dne 22. 1. 2016, č.j. 33 A 13/2016 - 31 nabylo právní moci ke dni 4. 2. 2016. II. Průběh správního řízení a obsah napadeného rozhodnutí Žalobce podal dne 12. 1. 2015 u prvostupňového správního orgánu žádost o přiznání dávky hmotné nouze – mimořádné okamžité pomoci na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně-právní ochranou dětí č.j. 1046/2015/KUR. Důvody žádosti označil jako zakoupení počítače pro syna, jelikož ten je vyžadován školou k řádné výuce – částka 3000 Kč, a dále žádal o příspěvek na doučování syna z anglického jazyka v rozsahu 2 x 2 hodiny týdně po dobu 16 týdnů (100 Kč/hod) celkem v částce 6400 Kč. Předpokládaná výše nákladů byla žalobcem vyčíslena ve výši 9400 Kč. Jelikož žalobce nepřiložil k žádosti žádné podklady, prvostupňový orgán ho výzvou ze dne 26. 1. 2015, č.j. 1233/2015/KUR ze dne 26. 1.2015 vyzval k doplnění potvrzení ze základní školy, kterou syn žalobce navštěvuje, že počítač je předmětem, který žák potřebuje nezbytně k absolvování výuky, příp. k jakému předmětu a v jakém rozsahu. Dále měl žalobce doložit, jakou formou bude doučování z anglického jazyka probíhat a kým bude doučování poskytováno, nejlépe předložit návrh smlouvy a vyjádření příslušného učitele základní školy k prospěchu syna. Žalobce v reakci na tuto výzvu požádal dne 18. 2. 2015 o prodloužení lhůty, a to do doby, než se zlepší jeho zdravotní stav a umožní mu učinit požadované úkony. Prvostupňový orgán řízení přerušil nejpozději do 31. 3. 2015, a jelikož žalobce ani poté požadované podklady nedoložil, vyrozuměl ho o pokračování ve správním řízení, na což žalobce reagoval opět žádostí o prodloužení lhůty alespoň do června 2015. Této žádosti již prvostupňový orgán nevyhověl a následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul průběh správního řízení a uvedl, že již nevyhověl žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2015 o prodloužení lhůty k doplnění odvolání doložené potvrzením MUDr. L. P. ze dne 24. 7. 2015, k němuž byl vyzván výzvou ze dne 6. 8. 2015, a uvedl, že této žádosti nevyhověl, neboť mu byla poskytnuta k doplnění odvolání dostatečná lhůta, přičemž doplnění odvolání nebylo vázáno na jeho osobní přítomnost. Žalovaný měl za nadbytečné odvolatele znovu vyzývat a prodlužovat mu stanovenou lhůtu. Pokud byl navíc žalobce schopen s ohledem na svůj zdravotní stav schopen napsat písemnou žádost o prodloužení lhůty, lze mít za to, že byl i schopen písemně doplnit náležitosti odvolání. K věci samé žalovaný uvedl, že přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v plném rozsahu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Uvedl, že posuzoval žalobce společně s jeho nezletilým synem. Poukázal na ustanovení § 2 odst. 5 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi a uvedl, že dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou fakultativní, nenárokovou, a tudíž je v kompetenci orgánu pomoci v hmotné nouzi po zvážení všech rozhodných skutečností v konkrétní věci rozhodne. Dávka se poskytuje na základě komplexního zhodnocení individuální situace žadatele. Dovodil, že pokud žalobce nedoložil k žádosti žádné doklady a ve stanovené lhůtě nesplnil jemu uloženou povinnost požadované podklady předložit, pak postupoval prvostupňový orgán v souladu s právní úpravou. Odkázal podpůrně na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 130/2010 a rozsudek tohoto soudu sp. zn. 4 Ads 130/2009 s tím, že žadatel o sociální dávku má povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a je na něm, aby doložil rozhodné skutečnosti. Jelikož však prvostupňový orgán uvedl ve výroku svého rozhodnutí nesprávně ustanovení § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jež se vyjadřuje ke znemožnění provedení sociálního šetření v domácnosti žalobce vůbec prováděno. Primárním důvodem pro nepřiznání dávky bylo nesplnění povinnosti uložených odvolateli, neboť podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi je žadatel o dávku povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu. Podle § 49 odst. 5 téhož zákona pak platí, že při nesplnění této povinnosti může být po předchozím upozornění žádost o dávku zamítnuta. Proto žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí v rozsahu citace uvedeného zákonného ustanovení. III. Žaloba V doplnění žaloby ze dne 23. 12. 2015 žalobce prostřednictvím svého zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť mu žalovaný odepřel právo na spravedlivý proces. Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí blanketním odvoláním. Následně jej žalovaný vyzval k doplnění tohoto odvolání o náležitosti dle ust. § 82 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Po obdržení této výzvy zaslal žalobce žalovanému písemnou žádost o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, a to do doby, než se zlepší jeho zdravotní stav. K žádosti doložil žalobce lékařskou zprávu MUDr. L. P. Žalovaný žádosti nevyhověl, a aniž by žalobci umožnil uvést, v čem spatřuje nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, a tím byla žalobci odebrána možnost vyjádřit se k předmětu řízení a doplňovat rozhodné skutečnosti. Svůj postup žalovaný ospravedlnil tím, že měl žalobce dostatek času na doplnění odvolání, tento úkon nebyl vázán na osobní přítomnost žalobce a pokud byl žalobce schopen napsat žádost, mohl písemně doplnit i své odvolání. Tyto závěry jsou však dle názoru žalobce v rozporu s judikaturou týkající se překážky spočívající v nepříznivém zdravotním stavu účastníka řízení. Žalovaný dostatečným způsobem nezkoumal zdravotní stav žalobce. Limity žalobce byly konkrétně stanoveny v lékařské zprávě doložené žalobcem a pouhá skutečnost, že žalobce poslal žádost o prodloužení lhůty, či se v jiném řízení dostavil osobně ke správnímu orgánu, ještě neznamená, že byl schopen i náležitým způsobem doplnit odvolání. K takovému závěru objektivně nelze dospět a postup žalovaného naplňuje znaky libovůle. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000. Žalobce shrnul, že mu bylo postupem žalovaného znemožněno, aby hájil svá práva v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný se k věci vyjádřil s tím, že žalobce v posledních letech účelově protahuje všechna správní řízení. Za tímto účelem dokládá potvrzení od lékaře o jeho nepříznivém zdravotním stavu. Tato potvrzení MUDr. L. P. však neosvědčují pracovní neschopnost žalobce, jen určité doporučení minimalizovat stresory, a jsou vystavována běžně i na rok dopředu tak, aby pokryla celé požadované období. Dle názoru žalovaného se jedná o obstrukční jednání, neboť žalobce se správními orgány běžně osobně jedná. Předmětných potvrzení předložil žalobce v posledních dvou a půl letech na Úřad práce ČR a MPSV až několik desítek. Žalovaný dále uvedl, že vyzval žalobce k doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž žalobce byl poučen o tom, že pokud své odvolání nedoplní ve stanovené lhůtě, bude projednáno ve smyslu § 82 odst. 2 a § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný se rozhodl žádosti o prodloužení lhůty nevyhovět, neboť mu byla k doplnění odvolání poskytnuta dostatečná lhůta. Pokud byl žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav schopen napsat písemnou žádost o prodloužení lhůty, lze mít za to, že byl i schopen písemně doplnit náležitosti odvolání. Lhůta poskytnutá prvostupňovým orgánem byla dostatečně dlouhá. S ohledem na vše zde uvedené navrhuje žalovaný, aby byla žaloba zamítnuta. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou ze dne 29. 3. 2016, v níž však neuvedl žádné zásadní nové skutečnosti, pouze zdůraznil, že žalovaný sám vyhodnotil zdravotní stav žalobce, který mu nedovoloval činit požadované procesní úkony, a to vše navzdory obsahu dokládaných lékařských zpráv. Samotná účast žalobce v prostorách úřadu neznamená, že je zdravotně způsobilý k projednávání věci. Zároveň je nesmyslný argument žalovaného, že žalobce se snaží protahovat řízení. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. Krajský soud nejprve obeslal strany k jednání na den 24. 4. 2017, k němuž se dostavila pouze zástupkyně žalobce. Soud shledal, že nemá vykázáno doručení předvolání žalobce na toto jednání, a proto jednání odročil za účelem řádného předvolání žalobce. Ve věci se konalo dne 9. 5. 2017 ústní jednání za osobní přítomnosti žalobce i jeho zástupkyně, ale v omluvené nepřítomnosti žalovaného. Po slyšení přednesu žaloby krajský soud shrnul při jednání podstatný obsah soudního a správního spisu vedeného v této věci. Ze správního spisu zdůraznil především tam založené zprávy MUDr. L. P. ze dne 27. 3. 2015, tedy potvrzení do konce června 2015 a lékařská zpráva ze dne 24. 7. 2015 s platností do konce září 2015. K obsahu správního spisu se žalobce vyjádřil tak, že jeho syn má ve škole individuální výukový plán, k výuce je třeba mít doma počítač. Prvostupňový orgán si měl podle názoru žalobce vyžádat předmětné podklady sám. V rámci návrhů na provedení dokazování žalobce připomněl, že by ve správním spisu měly být založeny další lékařské zprávy. K dotazu soudu však žádné další zprávy neoznačil. Strany nepředložily žádné další návrhy na doplnění dokazování nad rámec správního spisu, a proto krajský soud žádné další dokazování neprováděl. Po slyšení závěrečných návrhů ve věci přistoupil k rozhodnutí ve věci samé. Přitom krajský soud vycházel při posouzení věci ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud v prvé řadě podotýká, že předmětná věc zcela zapadá do skutkového a právního rámce jiných věcí, v nichž žalobce opakovaně svými žalobami brojí proti rozhodnutím žalovaného a Úřadu práce ČR ve věcech sociálních dávek. Žalobce opakovaně postupuje tímto způsobem v řízení o dávkách pomoci hmotné nouzi, který vede pouze k protahování řízení, přičemž předkládá zprávy MUDr. P., které mají stále obdobný obsah. Krajský soud se s tímto přístupem žalobce ve své rozhodovací činnosti setkal opakovaně (věci vedené pod sp. zn. 33 A 24/2015, 33 A 70/2015, 33 A 71/2015, 33 A 46/2015 atd.). Krajský soud vycházel z právní úpravy obsažené v ustanoveních § 81 a násl. správního řádu upravujících odvolací řízení před správním orgánem. Podle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu platí, že „[o]dvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka.“ Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 správního řádu platí, že „odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili. Podle okolností dále doplní řízení. Ustanovení tohoto odstavce se nepoužije, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo bylo-li nepřípustné.“ Podle ustanovení § 37 odst. 2 správního řádu platí, že z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst. 3 správního řádu. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí. Podle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu platí, že „nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.“ Podle ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu „[s]právní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká. Lhůtu určenou správním orgánem může na žádost účastníka správní orgán za podmínek stanovených v odstavci 1 usnesením přiměřeně prodloužit.“ Jak uvádí komentářová literatura k výkladu tohoto ustanovení, při prodloužení lhůty na žádost účastníka řízení je třeba dodržet rovnost účastníků a nesmí být ohrožen účel řízení, přičemž na prodloužení lhůty není právní nárok (viz k tomu Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 222). Z citované právní úpravy vyplývá, že je obecnou povinností účastníka řízení doplnit odvolání na výzvu správního orgánu, v níž mu správní orgán k doplnění podání stanoví přiměřenou lhůtu. Pokud by správní orgán takto nepostupoval, jedná se o vadu řízení, která má nepochybně za následek porušení procesních práv účastníka řízení (viz k tomu zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53, přístupný na www.nssoud.cz). V posuzované věci však žalovaný takto postupoval, přičemž krajský soud nepřehlédl, že tento krok byl v prvé řadě povinností prvostupňového orgánu. Nicméně není třeba považovat za vadu řízení, pokud si odvolací orgán z důvodu efektivity atrahuje tuto procesní povinnost a odstraňuje vady odvolání sám (viz k tomu Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. tamtéž, s. 430). Dále krajský soud poukazuje na to, že řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi je řízením zahajovaným na žádost. Účastník řízení je v tomto řízení povinen poskytnout orgánu pomoci v hmotné nouzi veškerou součinnost a doložit veškeré potřebné podklady, které si správní orgán nemůže bez dalšího opatřit sám. Dále je třeba poukázat na zásadu procesní efektivity (tzv. hospodárnosti) správního řízení, kdy správní orgán je povinen v řízení postupovat tak, aby řízení spělo ke svému cíli pokud možno za co nejmenšího vynaložení prostředků veřejných i soukromých. Zásada rychlosti správního řízení je v tomto kontextu vyjádřena pořádkovými lhůtami, které platí pro vydání správního rozhodnutí, odvolací řízení nevyjímaje. Pokud žalobce podal blanketní odvolání, bylo ve smyslu ustanovení § 37 správního řádu povinností prvostupňového správního orgánu (žalovaného), aby vyzval odvolatele k doplnění jeho odvolání. To žalovaný učinil, když dne 6. 8. 2015 zaslal žalobci výzvu k odstranění vad podaného odvolání, přičemž k jejich odstranění poskytl žalobci lhůtu. Následně žalobce požádal podáním doručeným prvostupňovému orgánu dne 28. 8. 2015 o prodloužení lhůty ze zdravotních důvodů, a to alespoň do konce července 2015. K tomuto podání připojil i lékařskou zprávu MUDr. P. ze dne 24. 7. 2015, která potvrzovala jeho zdravotní stav do konce září 2015. Bylo tedy toliko na uvážení správních orgánů (v posuzované věci žalovaného), zda podané žádosti vyhoví či nikoliv. V daném případě bylo žalovanému dle jeho vyjádření z okolností jiných správních řízení vedených s žalobcem dostatečně průkazně známo, že žalobce obdobným způsobem postupuje při komunikaci se správními orgány zcela běžně, přičemž předkládá lékařské zprávy MUDr. L. P., které potvrzují neschopnost jednání s úřady, ačkoliv se žalobce v některých případech k jednání u správních orgánů dostavuje. Jak již bylo předznamenáno, krajský soud považuje toto tvrzení za věrohodné, neboť i jemu je z jeho úřední činnosti známo (např. řízení pod sp. zn. 33 A 70/2015, 33 A 71/2015 a 33 A 46/2015 apod.), že žalobce takto standardně postupuje i v jiných správních řízeních, přičemž ve snaze dosáhnout prodloužení lhůt stanovených správním orgánem pravidelně argumentuje lékařskými zprávami pokrývajícími v konečném důsledku nepřetržitě období minimálně několika měsíců, ne-li dokonce let. Přitom je patrné, že v jiných správních řízeních v téže době žalobce běžně jedná. I kdyby však byl žalobce skutečně v důsledku svého zdravotního stavu omezen ve vypracovávání procesních podání, měl možnost využít práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Je ostatně v zájmu žalobce, usiluje-li o přiznání dávky hmotné nouze z důvodu snahy řešit svoji neutěšenou finanční situaci, aby správní řízení probíhalo bez zbytečných průtahů. Krajský soud tedy na tomto místě uzavírá, že za daných okolností mohl mít žalovaný oprávněně pochybnosti o objektivitě žalobcem předkládaných lékařských zpráv, neboť žalobce jich očividně užívá jako prostředku k prodlužování a komplikování správního řízení. Krajský soud dále podotýká, že v předmětném správním řízení byl postup žalobce v prvostupňovém řízení obdobný jako v odvolacím řízení, neboť žádost o prodloužení lhůty byla podána v obou fázích správního řízení. Konkrétně žalobce již v řízení před prvostupňovým správním orgánem žádal opakovaně podáními ze dne 16. 2. 2015 a 1. 5. 2015, o prodloužení lhůty k seznámení s podklady řízení, přičemž této žádosti se prvostupňový správní orgán v prvním případě vyhověl, nicméně k odstranění vad žádosti to nevedlo. V případě pozdější žádosti prvostupňový správní orgán nevyhověl, proti čemuž žalobce podal odvolání, jež bylo žalovaným zamítnuto. Z celkového pohledu tento postup žalobce vedl pouze k naprosto neúčelnému prodloužení řízení o dávce mimořádné okamžité pomoci, které vcelku trvalo tři čtvrtě roku. Pokud tedy za této situace žalobce v odvolacím řízení opětovně uplatnil žádost o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, aniž by navíc doložil své důvody aktuálním a přesvědčivým lékařským potvrzením, bylo zcela na místě, že žalovaný této žádosti nevyhověl. Byť zákon výslovně nestanoví, že by bylo nezbytné v případě nevyhovění žádosti o prodloužení lhůty vydávat ve věci usnesení (a takový závěr nevyplývá ani z komentářové literatury), krajský soud takový postup i s ohledem na právní jistotu účastníků správního řízení považuje za vhodnější. Vzhledem k tomu, že žalovaný takto na rozdíl od prvostupňového správního orgánu v obdobné procesní situaci neučinil, a aniž by o žádosti žalobce rozhodl, vydal bez dalšího napadené rozhodnutí, byl krajský soud nucen zvážit, zda se mohlo jednat o vadu řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.]. V této souvislosti krajský soud zejména zohlednil, že z výše uvedených okolností jednoznačně vyplývá, že pokud žalobce nevyužil svého práva doplnit odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ve lhůtě stanovené žalovaným, nebylo již dále procesně efektivní vyčkávat na to, zda žalobce své odvolání doplní dodatečně, až pominou jeho tvrzené zdravotní obtíže, o jejichž povaze měl žalovaný zásadní pochyby. Pokud navíc dále žalovaný postupoval tak, že prvostupňové rozhodnutí přezkoumal v plném rozsahu rozhodovacích důvodů a dospěl k závěru o reformaci výroku ve vztahu k aplikovanému ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, nemohl ve výsledku na základě své diskrece neprodloužit žalobci lhůtu k podání doplnění odvolání zasáhnout nezákonně do žalobcových práv. O následku nedoplnění odvolání byl ostatně žalobce ve výzvě žalovaného poučen. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že byť žalovaný nevydal o neprodloužení lhůty k doplnění odvolání samostatné usnesení, svoje úvahy, které jej k takovému postupu vedly, zahrnul do odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž srozumitelně objasnil, z jakých důvodů neshledal prostor pro vyhovění žádosti žalobce. Proto krajský soud považuje za neopodstatněné i námitky žalobce, že postup žalovaného naplňuje znaky libovůle. Lze tedy uzavřít, že žalovaný podle názoru krajského soudu postupoval zcela ve smyslu zásady efektivity a rychlosti správního řízení a v kontextu konkrétních okolností, jak byly výše vyloženy, a s ohledem na skutečnost, že svůj postup v konečném důsledku náležitě odůvodnil, žalobce nikterak nezkrátil na jeho právu na podání řádného opravného prostředku proti prvostupňovému rozhodnutí o dávce, jakož ani na právu na přezkum tohoto rozhodnutí. Pokud žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, pak je třeba uvést, že citovaný rozsudek se týkal zcela odlišné procesní i skutkové situace a na posuzovanou věc je zcela nepřiléhavý. Navíc se jedná o výklad příslušných ustanovení o.s.ř., nikoliv správního řádu. Tyto závěry krajského soudu navíc v jiné obdobné věci žalobce potvrdil i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č.j. 1 Ads 6/2017 – 25, jehož rozhodovací důvody jsou zcela uplatnitelné i na posuzovanou věc. Krajský soud tedy podpůrně odkazuje i na argumentaci obsaženou v tomto rozsudku. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nelze náhradu nákladů řízení přiznat ve smyslu § 60 odst. 2 s. ř. s. (výrok II tohoto rozsudku). Krajský soud dále rozhodl ve výroku III tohoto rozsudku o odměně ustanoveného zástupce Mgr. Václava Bartka za zastupování ve smyslu ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. a příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Podle ustanovení § 9 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu platí, že v řízení o žalobě ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení ve správním soudnictví je tarifní hodnotou 5000 Kč. Ve smyslu § 7 bod 3 této vyhlášky činí sazba za jeden úkon právní služby 1000 Kč. Krajský soud vycházel z toho, že ustanovený zástupce učinil ve věci prokazatelně po nabytí právní moci usnesení o vyloučení věci k samostatnému projednání dva úkony právní služby, a to konkrétně repliku ze dne 29. 3. 2016, účast na jednání soudu dne 9. 5. 2017 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Jednání soudu dne 24. 4. 2017 bylo odročeno bez projednání věci samé, a proto nenáleží za účast zástupce žalobce u tohoto jednání odměna za úkon právní služby, nýbrž náhrada za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (tzn. 500 Kč). Ke každému úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, tedy celkově odměna ve výši 1300 Kč za úkon. Za dva úkony právní služby náleží zástupci žalobce odměna ve výši 2600 Kč, k níž soud přičetl náhradu za promeškaný čas ve výši 500 Kč, tzn. celkem 3100 Kč. Za úkony učiněné před vyloučením věci k samostatnému projednání (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby ze dne 23. 12. 2015) byla již ustanovenému zástupci přiznána krajským soudem odměna usnesením ze dne 3. 5. 2017, č.j. 33 A 54/2015 – 19. Jelikož ustanovený zástupce soudu doložil, že je plátcem DPH, soud zvýšil jeho odměnu o částku připadající na tuto daň, a to ve výši 21% ze základu daně. Celkem tedy náleží ustanovenému zástupci v této věci odměna ve výši 3751 Kč, která mu bude vyplacena z účtu krajského soudu za podmínek uvedených ve výroku III tohoto rozsudku.

Poučení