33 A 71/2015 - 30

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: J. Š., nar. ..., trvale bytem L. 307, L., zastoupen Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, se sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného vydanému dne 4. 3. 2015, vypravenému dne 6. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/4452/15/4S-JMK, sp. zn. SZ/133/2015/4S-JMK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Bartkovi, advokátu se sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno, se p ř i znává odměna za zastupování žalobce v tomto řízení ve výši 1300 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 10. 5. 2015, doplněnou ustanoveným zástupcem podáním ze dne 2. 7. 2015, brojil žalobce proti šesti rozhodnutím žalovaného. Vzhledem k tomu, že spolu tato rozhodnutí vzájemně nesouvisí, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) o vyloučení věcí do šesti samostatných řízení. Pod sp. zn. 33 A 71/2015 je nadále vedena žaloba v té části, v níž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného vydané dne 4. 3. 2015, vypravené dne 6. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/4452/15/4S-JMK, sp. zn. SZ/133/2015/4S-JMK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 20. 11. 2014, č. j. 18051/2014/KUR, sp. zn. UP/362/2013/HN (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž prvostupňový správní orgán rozhodl, že žalobci se přiznává dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných nákladů ve výši 557 Kč. II. Průběh správního řízení a obsah napadeného rozhodnutí Žalobce podal dne 13. 11. 2013 u prvostupňového správního orgánu žádost o přiznání dávky hmotné nouze – mimořádné okamžité pomoci ve výši 7 557 Kč, a to na pokrytí výdajů souvisejících s koupí nového mrazicího boxu a s vypracováním vyjádření stanoviska opraváře k nemožnosti opravy mrazicího boxu dosud užívaného. Na základě podkladů shromážděných v průběhu správního řízení dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že podmínky pro přiznání předmětné dávky hmotné nouze podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, nejsou dány, a proto rozhodnutím ze dne 18. 2. 2014, č. j. 3783/2014/KUR, žalobci dávku nepřiznal. Na základě odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí žalovaným zrušeno (rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/5950/14/4S-JMK), neboť dospěl k závěru, že prvostupňový správní orgán byl povinen žalobci přiznat dávku na úhradu výdaje spojeného s vypracováním stanoviska opraváře. V novém řízení prvostupňový orgán vyzval žalobce k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, načež žalobce u prvostupňového správního orgánu dvakrát požádal podáními ze dne 1. 9. 2014 a 26. 9. 2014 o prodloužení lhůty. Prvostupňový orgán první žádosti vyhověl, nicméně druhou již usnesením ze dne 21. 10. 2014 zamítl. Následně prvostupňový správní orgán vázán právním názorem žalovaného žalobci prvostupňovým rozhodnutím přiznal dávku ve výši 557 Kč, tj. vyhověl mu co do výdaje na vypracování stanoviska opraváře, ale setrval na názoru, že podmínky pro poskytnutí dívky pro účely koupě nového mrazicího boxu nejsou dány. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, v jehož textu uvedl, že jej doplní, jakmile mu to zdravotní stav dovolí. Odvolání bylo postoupeno k rozhodnutí žalovanému, který žalobce písemně vyzval, aby své odvolání doplnil o chybějící náležitosti (rozsah, v jakém je prvostupňové rozhodnutí napadeno, a odvolací důvody), a to do osmi dnů od doručení výzvy. Na tuto výzvu žalobce reagoval žádostí o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, a to do doby, než se zlepší jeho zdravotní stav. Žalovaný žádosti žalobce nevyhověl a dne 4. 3. 2015 bez dalšího vydal napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění konstatoval, že nebyly shledány důvody, pro které by bylo nezbytné lhůtu k doplnění odvolání prodloužit. Žalobci byla k doplnění odvolání poskytnuta dostatečná lhůta, přičemž doplnění podání nebylo vázáno na osobní přítomnost žalobce, který tak mohl učinit písemnou formou či k tomuto úkonu případně zmocnit jinou osobu. Navíc se žalovaný domnívá, že pokud byl žalobce schopen napsat písemnou žádost o prodloužení lhůty, lze mít za to, že byl schopen i písemně doplnit odvolání. Bez povšimnutí žalovaný neponechal ani skutečnost, že v rámci jiného správního řízení žalobce dne 24. 2. 2015 doložil žádost o prodloužení lhůty u žalovaného osobně. Jeho zdravotní stav tedy zcela zjevně jednání se správními orgány umožňuje a postup žalobce má za cíl pouze nadměrně prodlužovat správní řízení. Protože z odvolání nebylo patrné, v čem žalobce spatřuje nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, přezkoumal jej žalovaný v plném rozsahu, přičemž dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je zákonné a věcně správné. Z tohoto důvodu žalovaný odvolání žalobce zamítl. III. Žaloba V doplnění žaloby žalobce prostřednictvím svého zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť mu žalovaný odepřel právo na spravedlivý proces. Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí blanketním odvoláním. Následně jej žalovaný vyzval k doplnění tohoto odvolání o náležitosti dle ust. § 82 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Po obdržení této výzvy zaslal žalobce žalovanému písemnou žádost o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, a to do doby, než se zlepší jeho zdravotní stav. K žádosti doložil žalobce lékařskou zprávu MUDr. L. P., v níž je uvedeno, že „zdravotní stav žalobce je dlouhodobě oslaben s doporučením minimalizovat stresory a zátěžové situace (soudní spory a jednání na úřadech), které vedou k destabilizaci a následné somatické symptomatice, tedy riziku poškození zdraví.“ Žalovaný žádosti nevyhověl, a aniž by žalobci umožnil uvést, v čem spatřuje nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, odvolání zamítl. Svůj postup žalovaný ospravedlnil tím, že měl žalobce dostatek času na doplnění odvolání, tento úkon nebyl vázán na osobní přítomnost žalobce a pokud byl žalobce schopen napsat žádost, mohl písemně doplnit i své odvolání. Tyto závěry jsou však dle názoru žalobce v rozporu s judikaturou zaobírající se překážkou spočívající v nepříznivém zdravotním stavu účastníka řízení. Žalovaný dostatečným způsobem nezkoumal zdravotní stav žalobce. Limity žalobce byly konkrétně stanoveny v lékařské zprávě doložené žalobcem a pouhá skutečnost, že žalobce poslal žádost o prodloužení lhůty, či se v jiném řízení dostavil osobně ke správnímu orgánu, ještě neznamená, že byl schopen i náležitým způsobem doplnit odvolání. K takovému závěru objektivně nelze dospět a postup žalovaného naplňuje znaky libovůle. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000. Žalobce shrnul, že mu bylo postupem žalovaného znemožněno, aby hájil svá práva v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný se k věci vyjádřil s tím, že žalobce v posledních letech účelově protahuje všechna správní řízení. Za tímto účelem dokládá potvrzení od lékaře o jeho nepříznivém zdravotním stavu. Tato potvrzení však neosvědčují pracovní neschopnost žalobce, jen určité doporučení minimalizovat stresory, a jsou vystavována běžně i na rok dopředu tak, aby pokryla celé požadované období. Dle názoru žalovaného se jedná o obstrukční jednání, neboť žalobce se správními orgány běžně osobně jedná. Dále žalobce zopakoval svoji argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí a dodal, že žalobcem zmiňované potvrzení od lékaře doložil žalobce prvostupňovému správnímu orgánu. Podle tohoto potvrzení byla stabilizace zdravotního stavu žalobce očekávána výhledově v březnu roku 2015. Žalobce nicméně v průběhu množství správních řízení, která jsou s jeho osobou vedena, dokládá opakovaně potvrzení obdobného znění, jedná se kupříkladu o potvrzení ze dne 10. 2. 2014 s pokrytím období do poloviny dubna 2014, ze dne 22. 4. 2014, s pokrytím období do září 2014 a mnoho dalších. Podle těchto potvrzení není žalobce schopen s úřady jednat již třetím rokem. Pro úplnost žalovaný dodal, že práva žalobce nebyla nijak dotčena, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo v odvolacím řízení v plném rozsahu přezkoumáno. S ohledem na vše zde uvedené navrhuje žalovaný, aby byla žaloba zamítnuta. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, v níž však neuvedl žádné zásadní nové skutečnosti, pouze zdůraznil, že si žalovaný počínal protiprávně, pokud v rozporu s lékařskými zprávami vyhodnotil, že zdravotní stav žalobce mu umožňuje doplnit odvolání. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. Ve věci se konalo dne 29. 11. 2016 ústní jednání za osobní přítomnosti žalobce i jeho ustanoveného zástupce, ale v omluvené nepřítomnosti žalovaného. Krajský soud shrnul při jednání podstatný obsah soudního a správního spisu vedeného v této věci. Poukázal na identický postup žalobce jako v předchozích věcech projednávaných téhož dne s tím, že v obsahu správního spisu není založena lékařská zpráva MUDr. P. ze dne 8. 12. 2014. Žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby, přičemž dále uvedl, že záměrně neuvedl v žalobě žádné námitky proti meritornímu posouzení, neboť chtěl, aby se tímto znovu zabýval žalovaný. Jinak samozřejmě žalobce požaduje, aby bylo přezkoumáno meritum věci. Proto navrhl, aby soud rozšířil přezkum o meritum věci, což krajský soud nepřipustil s odkazem na ustanovení § 71 odst. 2 s.ř.s. s tím, že žalobní body lze rozšiřovat pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Na to žalobce požádal, aby krajský soud přihlédl k tomu, že posouzení věci nebylo úplné. Jelikož žalobce nenavrhoval provedení žádných dalších důkazů, krajský soud ukončil dokazování. Po slyšení závěrečných návrhů ve věci přikročil krajský soud k meritornímu posouzení věci. Krajský soud vycházel při posouzení věci ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí, doplněného o výsledky jednání konaného dne 29. 11. 2016. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Úvodem krajský soud uvádí tolik, že žaloba obsahovala žalobní body, které se vztahují pouze k procesnímu rozměru posuzované věci, tzn. jakým způsobem bylo vedeno správní řízení. Krajský soud tak nemohl připustit rozšíření žalobních bodů, které žalobce navrhl při jednání, a přezkoumat zákonnost a věcnou správnost posouzení nároku na dávku, neboť žalobní body lze rozšířit pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Na tom nic nemění ani tvrzení žalobce, že bylo jeho záměrnou procesní taktikou, že napadené rozhodnutí nezpochybnil v žalobě po věcné stránce, neboť očekával, že bude soudem zrušeno a k novému meritornímu posouzení dojde v navazujícím řízení před žalovaným. K samotnému posouzení vznesených žalobních bodů krajský soud uvádí následující.Krajský soud vycházel z právní úpravy obsažené v ustanoveních § 81 a násl. správního řádu upravujících odvolací řízení před správním orgánem. Podle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu platí, že „[o]dvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka.“ Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 správního řádu platí, že „odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili. Podle okolností dále doplní řízení. Ustanovení tohoto odstavce se nepoužije, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo bylo-li nepřípustné.“ Podle ustanovení § 37 odst. 2 správního řádu platí, že z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst. 3 správního řádu. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí. Podle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu platí, že „nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.“ Podle ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu „[s]právní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká. Lhůtu určenou správním orgánem může na žádost účastníka správní orgán za podmínek stanovených v odstavci 1 usnesením přiměřeně prodloužit. Jak uvádí komentářová literatura k výkladu tohoto ustanovení, při prodloužení lhůty na žádost účastníka řízení je třeba dodržet rovnost účastníků a nesmí být ohrožen účel řízení, přičemž na prodloužení lhůty není právní nárok (viz k tomu Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 222). Z citované právní úpravy vyplývá, že je obecnou povinností účastníka řízení doplnit odvolání na výzvu správního orgánu, v níž mu správní orgán k doplnění podání stanoví přiměřenou lhůtu. Pokud by správní orgán takto nepostupoval, jde o vadu řízení, která má nepochybně za následek porušení procesních práv účastníka řízení (viz k tomu zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53, přístupný na www.nssoud.cz). V posuzované věci však žalovaný takto postupoval, přičemž krajský soud nepřehlédl, že tento krok byl v prvé řadě povinností prvostupňového orgánu. Nicméně není třeba považovat za vadu řízení, pokud si odvolací orgán z důvodu efektivity atrahuje tuto procesní povinnost a odstraňuje vady odvolání sám (viz k tomu Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D. tamtéž, s. 430). Dále krajský soud poukazuje na to, že řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi je řízením zahajovaným na žádost. Účastník řízení je v tomto řízení povinen poskytnout orgánu pomoci v hmotné nouzi veškerou součinnost a doložit veškeré potřebné podklady, které si správní orgán nemůže bez dalšího opatřit sám. Dále je třeba poukázat na zásadu procesní efektivity (tzv. hospodárnosti) správního řízení, kdy správní orgán je povinen v řízení postupovat tak, aby řízení spělo ke svému cíli pokud možno za co nejmenšího vynaložení prostředků veřejných i soukromých. Zásada rychlosti správního řízení je v tomto kontextu vyjádřena pořádkovými lhůtami, které platí pro vydání správního rozhodnutí, odvolací řízení nevyjímaje. Pokud žalobce podal blanketní odvolání, bylo ve smyslu ustanovení § 37 správního řádu povinností prvostupňového správního orgánu (žalovaného), aby vyzval odvolatele k doplnění jeho odvolání. To žalovaný učinil, když dne 23. 1. 2015 zaslal žalobci výzvu k odstranění vad podaného odvolání, přičemž k jejich odstranění poskytl žalobci lhůtu osmi dnů od doručení této výzvy. Následně žalobce požádal o prodloužení lhůty ze zdravotních důvodů, které však konkrétně nedoložil a pouze odkázal na blíže nespecifikovanou dřívější lékařskou zprávu. Pokud se jedná o zprávu MUDr. L. P. ze dne 8. 12. 2014, zmiňovanou během řízení před zdejším krajským soudem žalobcem, tato není obsahem správního spisu a není ani zřejmé, zda, popřípadě v rámci jakého správního řízení měla být správním orgánům doručována. Pro posouzení věci však není její obsah (který ostatně není mezi účastníky řízení sporný) rozhodující. I kdyby totiž krajský soud připustil, že žalovaný toho času předmětnou lékařskou zprávou disponoval, neznamená to, že by bylo nezbytné žádosti žalobce o prodloužení lhůty vyhovět. Nutno opětovně zdůraznit, že na prodloužení lhůty k doplnění odvolání není dán právní nárok. Bylo tedy toliko na uvážení správních orgánů (v posuzované věci žalovaného), zda podané žádosti vyhoví či nikoliv. V daném případě bylo žalovanému dle jeho vyjádření z okolností jiných správních řízení vedených s žalobcem dostatečně průkazně známo, že žalobce obdobným způsobem postupuje při komunikaci se správními orgány zcela běžně, přičemž předkládá lékařské zprávy MUDr. L. P., které potvrzují neschopnost jednání s úřady, ačkoliv se žalobce v některých případech k jednání u správních orgánů dostavuje. Krajský soud považuje toto tvrzení za věrohodné, neboť i jemu je z jeho úřední činnosti známo (např. aktuálně vedená řízení pod sp. zn. 33 A 24/2015 či 33 A 70/2015 apod.), že žalobce takto standardně postupuje i v jiných správních řízeních, přičemž ve snaze dosáhnout prodloužení lhůt stanovených správním orgánem pravidelně argumentuje lékařskými zprávami pokrývajícími v konečném důsledku nepřetržitě období minimálně několika měsíců, ne-li dokonce let. Přitom je patrné, že v jiných správních řízeních v téže době žalobce běžně jedná. I kdyby však byl žalobce skutečně v důsledku svého zdravotního stavu omezen ve vypracovávání procesních podání, měl možnost využít práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Je ostatně v zájmu žalobce, usiluje-li o přiznání dávky hmotné nouze z důvodu snahy řešit svoji neutěšenou finanční situaci, aby správní řízení probíhalo bez zbytečných průtahů. Krajský soud tedy na tomto místě uzavírá, že za daných okolností mohl mít žalovaný oprávněně pochybnosti o objektivitě žalobcem předkládaných lékařských zpráv, neboť žalobce jich očividně užívá jako prostředku k prodlužování a komplikování správního řízení. Krajský soud dále podotýká, že v předmětném správním řízení byl postup žalobce v prvostupňovém řízení obdobný jako v odvolacím řízení, neboť žádost o prodloužení lhůty byla podána v obou fázích správního řízení. Konkrétně žalobce již v řízení před prvostupňovým správním orgánem opakovaně žádal podáními ze dne 1. 9. 2014 a 26. 9. 2014 o prodloužení lhůty k seznámení s podklady řízení, přičemž poprvé bylo jeho žádosti vyhověno, podruhé však již prvostupňový správní orgán lhůtu neprodloužil, o čemž v daném případě i formálně rozhodl, a to usnesením ze dne 21. 10. 2014 na č. l. 27 správního spisu. Byť zákon výslovně nestanoví, že by bylo nezbytné v případě nevyhovění žádosti o prodloužení lhůty vydávat ve věci usnesení (a takový závěr nevyplývá ani z komentářové literatury), krajský soud takový postup i s ohledem na právní jistotu účastníků správního řízení považuje za vhodnější. Vzhledem k tomu, že žalovaný takto na rozdíl od prvostupňového správního orgánu v obdobné procesní situaci neučinil, a aniž by o žádosti žalobce rozhodl, vydal bez dalšího napadené rozhodnutí, byl krajský soud nucen vážit zda se mohlo jednat o vadu řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.]. V této souvislosti krajský soud zejména zohlednil, že z výše uvedených okolností jednoznačně vyplývá, že pokud žalobce nevyužil svého práva doplnit odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ve lhůtě stanovené žalovaným, nebylo již dále procesně efektivní vyčkávat na to, zda žalobce své odvolání doplní dodatečně, až pominou jeho tvrzené zdravotní obtíže, o jejichž povaze měl žalovaný zásadní pochyby. Pokud navíc dále žalovaný postupoval tak, že prvostupňové rozhodnutí přezkoumal v plném rozsahu rozhodovacích důvodů, nemohl ve výsledku na základě své diskrece neprodloužit žalobci lhůtu k podání doplnění odvolání zasáhnout nezákonně do žalobcových práv. O následcích nedoplnění odvolání byl ostatně žalobce ve výzvě žalovaného poučen. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že byť žalovaný nevydal o neprodloužení lhůty k doplnění odvolání samostatné rozhodnutí, svoje úvahy, které jej k takovému postupu vedly, zahrnul do odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž srozumitelně objasnil, z jakých důvodů neshledal prostor pro vyhovění žádosti žalobce. Proto krajský soud považuje za neopodstatněné i námitky žalobce, že postup žalovaného naplňuje znaky libovůle. Lze tedy uzavřít, že žalovaný podle názoru krajského soudu sice nepostupoval striktně procesně správně, pokud o svém rozhodnutí neprodloužit žalobci lhůtu k doplnění odvolání nevydal usnesení o neprodloužení lhůty ve smyslu § 39 správního řádu, nicméně v kontextu konkrétních okolností, jak byly výše vyloženy, a s ohledem na skutečnost, že svůj postup v konečném důsledku náležitě odůvodnil, nebyl žalobce nikterak krácen na svém právu na podání řádného opravného prostředku proti prvostupňovému rozhodnutí o dávce, jakož ani na právu na přezkum tohoto rozhodnutí. Pokud žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, pak je třeba uvést, že citovaný rozsudek se týkal zcela odlišné procesní i skutkové situace a na posuzovanou věc je zcela nepřiléhavý. Navíc se jedná o výklad příslušných ustanovení o.s.ř., nikoliv správního řádu. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nelze náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 2 s. ř. s přiznat (výrok II tohoto rozsudku). Krajský soud dále rozhodl ve výroku III tohoto rozsudku o odměně ustanoveného zástupce Mgr. Václava Bartka za zastupování ve smyslu ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. a příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Podle ustanovení § 9 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu platí, že v řízení o žalobě v důchodové věci ve správním soudnictví je tarifní hodnotou 5000 Kč. Ve smyslu § 7 bod 3 této vyhlášky činí sazba za jeden úkon právní služby 1000 Kč. Krajský soud vycházel z toho, že ustanovený zástupce učinil v této věci poté, co byla vyloučena k samostatnému projednání usnesením zdejšího soudu ze dne 23. 10. 2015, č.j. 33 A 24/2015-54, prokazatelně jeden úkon právní služby, a to konkrétně účast na jednání soudu dne 29. 11. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Ke každému úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, tedy celkově odměna ve výši 1300 Kč za úkon, což činí za provedené úkony celkem 1300 Kč. Jelikož ustanovený zástupce soudu nedoložil, že je plátcem DPH, soud nezvýšil jeho odměnu o částku připadající na tuto daň.

Poučení