33 C 23/2024 - 362

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce]. [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 441 984 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 441 984 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 441 984 Kč za dobu od 24. 5. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám právního zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 174 863,78 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] náhradu nákladů řízení státu ve výši 3 749 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] soudní poplatek za žalobu ve výši 15 680 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 3. 10. 2023 se žalobce domáhal zaplacení částky 441 984 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 441 984 Kč za dobu od 24. 5. 2023 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil následovně. Strany mezi sebou dne 29. 5. 2018 uzavřely úvěrovou smlouvu č. [hodnota], kterou sjednaly poskytnutí úvěru ve výši 600 000 Kč. Žalobce od žalované skutečně obdržel částku 543 461,23 Kč. Žalobce žalované v souvislosti s úvěrem zaplatil celkem 985 445,25 Kč. Jelikož úvěrová smlouva byla dle žalobce neplatná, představuje rozdíl mezi oběma částkami bezdůvodné obohacení žalované. Rozdíl činí 441 984,02 Kč, žalobce se z toho domáhal zaplacení 441 984 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k plnění dopisem doručeným žalované dne 16. 5. 2023, žalovaná však nic neuhradila.

2. Podle žalobce, ač dle textu smlouvy byl úvěr poskytován pro podnikatelské účely, šlo ve skutečnosti o úvěr spotřebitelský. Žalobce o poskytnutí podnikatelského úvěru se žalovanou vůbec nejednal. Úvěr byl takto označen pouze proto, aby se žalovaná vyhnula působení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Je přitom na žalované coby úvěrujícím, aby prokázala, že šlo o úvěr podnikatelský. Žalobce úvěr potřeboval pro nepodnikatelskou potřebu, konkrétně proto, že po smrti bratra dědil spolu se sestrou a s partnerkou bratra byt a bylo potřeba partnerku bratra vyplatit. Žalovaná nezkoumala úvěruschopnost žalobce, jak podle zákona o spotřebitelském úvěru měla, což vede k neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku. Vedle toho označil žalobce za neplatná též ujednání smlouvy o smluvních pokutách, úrocích, úrocích z prodlení a poplatcích, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy a ochranou spotřebitele, neboť způsobovala značnou nerovnováhu práv a povinností stran, byla nepřehledná a navyšovala to, co měl žalobce dle smlouvy zaplatit.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhovala zamítnutí žaloby. Podle ní žalobce podepsal žádost o poskytnutí podnikatelského úvěru ze dne 15. 5. 2018, přičemž žalovaná ověřila, že žalobce má od 12. 1. 2009 živnostenské oprávnění. Pokud žalobce neměl zájem o podnikatelský úvěr, měl na to žalovanou upozornit. Žalobce si nemohl nepovšimnout, že ve smlouvě o úvěru mj. byl označen identifikačním číslem, obě strany prohlásily, že smlouvu uzavírají v rámci podnikatelské činnosti, a účel úvěru byl sjednán jako podnikatelský. Podle žalované musí být s ohledem na ochranu důvěry a poctivosti rozhodující, jaký stav se objektivně musel jevit protistraně, tedy žalované. Žalobce se tedy nemůže dovolávat ochrany spotřebitele. Po celou dobu trvání úvěru ostatně podnikatelskou povahu úvěru nijak nezpochybnil. Využil-li sám žalobce poskytnuté finanční prostředky v rozporu se sjednaným účelem úvěru, jednal nepoctivě. Argumentaci žalobce o neplatnosti ujednání o smluvních pokutách, úrocích, úrocích z prodlení a poplatcích označila žalovaná za nekonkrétní a sjednanou výši úroků a smluvních pokut za přiměřenou a nikoli rozpornou s dobrými mravy. Na právní jednání je pak zapotřebí hledět spíše jako na platné než neplatné.

4. Z provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud dále uvedená skutková zjištění. K provedeným důkazům soud předesílá, že některé z nich byly navrženy sice po koncentraci řízení, avšak v návaznosti na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tudíž nešlo v žádném případě o důkazní návrhy, k nimž by nebylo možno přihlížet.

5. Žalobce podepsal žádost o poskytnutí podnikatelského úvěru datovanou [datum]; v žádosti nebylo uvedeno jeho identifikační číslo, bylo v ní uvedeno, že převažujícím oborem podnikání jsou montážní práce, celkový obrat za poslední rok 500 000 Kč a účel úvěru „podnikání“ (zjištěno z uvedené žádosti, přičemž mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce tuto žádost podepsal).

6. Svědkyně [jméno FO] (k její výpovědi viz níže) jako pracovnice žalované zaslala žalobci návrh podmínek úvěru (e-mailem ze dne 21. 5. 2018) a následně návrh úvěrové smlouvy (e-mailem ze dne [datum]; obojí zjištěno ze snímků obrazovky na č. l. 276 až 278 spisu).

7. Strany podepsaly smlouvu o úvěru č. [hodnota], datovanou [datum], kterou se žalovaná jako úvěrující zavázala poskytnout žalobci jako úvěrovanému úvěr do výše 600 000 Kč; žalobce byl ve smlouvě označen mj. identifikačním číslem, ve smlouvě byl uveden odkaz na obchodní podmínky pro poskytování podnikatelských úvěrů a dále v ní bylo uvedeno, že strany uzavírají smlouvu v rámci podnikatelské činnosti a smlouva není smlouvou o spotřebitelském úvěru (zjištěno z uvedené smlouvy; mezi stranami nebylo sporu o tom, že byla v tomto znění podepsána).

8. Žalobce měl ke dni 29. 5. 2018 živnostenské oprávnění nepřetržitě od 12. 1. 2009 (zjištěno z výpisu z živnostenského rejstříku ohledně žalobce k datu [datum]).

9. Podle výpisů z bankovního účtu žalobce za měsíce červenec až prosinec 2018 žalobce inkasoval na tento účet v některých měsících úhrady od společností [právnická osoba], a Profi steel holding, s.r.o., a hradil z něho pravidelně sociální a zdravotní pojištění; jiné příjmy či výdaje, o nichž by bylo patrné, že by měly zřejmou souvislost s jeho podnikatelskou činností, z nich nevyplývají (zjištěno z uvedených výpisů).

10. Žalovaná žalobci v souvislosti s předmětným úvěrem fakticky vyplatila celkem 543 461,23 Kč, z toho částku 50 000 Kč v hotovosti a zbývající částku 493 461,23 Kč bezhotovostně; žalobce žalované uhradil celkem 985 445,25 Kč (zjištěno z přehledu předpisů a plateb; mezi stranami nebylo sporu o tom, že platby mezi nimi proběhly tak, jak bylo uvedeno v tomto přehledu).

11. Dne [datum] současně s úhradou částky 549 893,25 Kč (odpovídající částce ve vyčíslení označeném jako „předčasné doplacení úvěru“) žalobcem žalované přijal žalobce na svůj účet částku 400 000 Kč od [jméno FO] (zjištěno z přehledu příchozích a odchozích plateb z období dubna 2023).

12. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že potřeboval peníze na vyplacení partnerky zemřelého bratra, neuspěl se žádostí o úvěr v [právnická osoba], hledal na internetu, našel žalovanou jako subjekt, který by mu mohl poskytnout úvěr, napsal na jejich stránky, kde vyplnil kontaktní formulář. Asi za tři dny se mu ozvala paní, že by to šlo, ale že podmínkou vzhledem k částce je zástava bytem, takže pošle odhadce, který udělá fotografie a odhad bytu. Sestra jako spolumajitelka bytu u toho měla být přítomna také. Odhadce přijel, byt nafotil, vyplnil papíry, něco podepisovali. Pak šli na úřad ověřovat podpisy kvůli zástavnímu právu. Od odhadce dostal při podpisu dokumentů 50 000 Kč v hotovosti a za asi dva nebo tři týdny mu došly peníze na účet. Při jednání se nijak neřešilo, že by žalobce potřeboval peníze v souvislosti s podnikáním. Žádné faktury týkající se podnikání žalobce nikomu nedokládal, není si jist, zda někomu ukazoval daňové přiznání. K dotazu, zda si povšiml, že ve smlouvě je uvedeno, že smlouvu uzavírá v rámci podnikatelské činnosti a že nejde o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, uvedl, že toho si nepovšiml, že si povšiml slov „spotřebitelský úvěr“ a měl naopak za to, že jde o spotřebitelský úvěr. Uvedl, že rozdíl mezi spotřebitelským a podnikatelským úvěrem nezná. Uvedl, že si nepamatuje, zda se nějak řešil obsah smlouvy či zda s ním někdo řešil výši příjmů. Na podnikání žalobce žádné finanční prostředky nepotřeboval, pracoval pro firmu, které účtoval v podstatě jen práci. Měl v té době i jiné půjčky, a to u Providentu a u [právnická osoba]. Nikdo se ho neptal, jakou konkrétní podnikatelskou činnost vykonává či jaké s tím má náklady. Uvedl, že neví, zda návrh smlouvy dostal předem e-mailem. Dále uvedl, že neví, kdo vyplnil obsah žádosti o poskytnutí úvěru, kterou podepsal.

13. Soud k výpovědi žalobce uvádí, že ji pokládal z větší části za hodnověrnou, byť žalobce si při ní byl místy značně nejistý. Co podle mínění soudu neodpovídá skutečnosti, je, že by proběhla pouze jedna schůzka s odhadcem (svědkem [jméno FO]), při které by došlo jak k odhadu bytu, tak k podpisu dokumentace. Naopak z dalších důkazů (výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], e-mailu s návrhem smluvních podmínek a nahrávek hovorů mezi žalobcem a svědkyní [jméno FO]) vyplývá, že nejprve byl proveden odhad bytu a následně, při další schůzce s odhadcem, došlo k podpisu dokumentace; odpovídá to ostatně i racionální úvaze, že pro žalovanou by nebylo příliš účelné zpracovávat podpisovou verzi úvěrové dokumentace před provedením odhadu bytu, který měl být dán do zástavy (což by byl nutný postup, pokud by mělo dojít jak k odhadu, tak k podpisu všech smluv při jediné schůzce s odhadcem). Je možné, že žalobci se obě schůzky vzhledem k časovému odstupu spojily v paměti do jedné, ostatně, jak již bylo řečeno, si na řadu detailů již nepamatoval a jeho výpověď byla spíše nejistá. Na celkové posouzení věci to nicméně nemělo zásadní vliv.

14. Svědkyně [jméno FO] ve své výpovědi uvedla, že je sestrou žalobce, že byli celkem tři sourozenci a jejich rodný byt vlastnil nejstarší bratr. Když zemřel, svědkyně a žalobce chtěli třetí dědičku – družku zemřelého bratra – vyplatit. Žalobce sdělil svědkyni, že na to nemá peníze, musí si půjčit a ona mu musí podepsat souhlas se zřízením zástavního práva. Pak si žalobce půjčil. Nějak si to domluvil, ona podepsala zřízení zástavního práva. Pak už se věcí dále nezabývala. Uvedla, že nebyla přítomna u žádné schůzky mezi žalobcem a pracovníkem společnosti, která měla peníze půjčit, ale byla u podpisu zástavní smlouvy nebo souhlasu se zřízením zástavního práva. O okolnosti půjčky ani výši půjčené částky se nezajímala. Asi před rokem jí žalobce sdělil, že má finanční potíže splácet půjčku žalované. Svědkyně se svým manželem mu navrhli, ať žalovanou vyplatí s tím, že mu půjčí peníze. Nicméně pak se ukázalo, že to nestačí. Svědkyně s manželem půjčili žalobci 400 000 Kč; přítel její dcery mu půjčil nějakou další částku, snad 100 000 Kč nebo ještě více. Uvedla, že si nevybavuje, zda viděla nějaké dokumenty mezi žalobcem a žalovanou, je možné, že k tomu došlo. Uvedla, že ona sama se zúčastnila pouze jedné schůzky, ta byla nejprve v bytě a pak s bratrem šli společně na úřad kvůli ověření podpisu. Do bytu přišel i pán od žalované. Moc si nevzpomíná, co se při schůzce dělo, má za to, že pracovník žalované jí řekl, že musí podepsat zástavní právo a že to podepisovala pak až na úřadě. Schůzka v bytě trvala odhadem několik minut. Pracovník žalované se pouze asi chtěl do bytu podívat, žádné jednání tam neprobíhalo. Uvedla, že si nevzpomíná, zda vyplňovala něco v žádosti o poskytnutí úvěru, ani proč je v ní uvedena její e-mailová adresa, ani zda při schůzce již měl pracovník žalované připravenou smlouvu.

15. Soud k výpovědi svědkyně [jméno FO] uvádí, že ji lze popsat velmi podobně jako výpověď jejího bratra – žalobce, tedy jako sice převážně hodnověrnou, avšak nejistou a v detailech značně mlhavou. Z týchž důvodů, jaké se týkají výpovědi žalobce (k tomu viz výše), pokládal za neodpovídající skutečnosti, že by proběhla celkem jen jedna schůzka, ostatně svědkyně [jméno FO] byla zachycena na fotografii, kterou soud provedl k důkazu (na č. l. 275 spisu), opatřené datem 15. 5. 2018, tedy datem podpisu žádosti o úvěr, nikoli podpisu úvěrové dokumentace (žalobcem podepsáno 28. 5. 2018, za žalovanou 29. 5. 2018), kterou ovšem v potřebném rozsahu podepisovala jako spoluvlastník zástavy také. Pokud se svědkyně snažila vypovídat pravdivě, nelze dospět k jinému závěru, než že si okolnosti nepamatovala přesně, to nakonec i sama uváděla. V jejím případě navíc platí, že nešlo o její osobní transakci, figurovala v ní jen v rámci nápomoci žalobci, tudíž neměla důvod věnovat takovou pozornost detailům a uchovávat si je v paměti.

16. Svědek [právnická osoba] ve své výpovědi uvedl, že konkrétní případ žalobce si nevybavuje, pro žalovanou pracuje na základě mandátní smlouvy asi 8 až 9 let s tím, že jednak provádí odhady nemovitostí a jednak asistuje u podpisu smluv klientem; jejich obsah je nachystán z obchodního oddělení žalované, svědek sám je nezpracovává. Podle něho proces poskytnutí úvěru probíhá obvykle tak, že na začátku dostává svědek od žalované informaci, že klient má požadavek na úvěr, přičemž se svědek již i dozví, zda jde o spotřebitelský, nebo podnikatelský úvěr. Svědek se domluví s klientem na termínu, neboť jde většinou o prohlídku nemovitosti. Svědek pořídí fotografie a zpracuje odhad, případně u vyšších úvěrů v řádech desítek milionů i znalecký posudek, neboť je sám znalcem. Podklady předá žalované. Žalovaná zpracuje úvěrovou dokumentaci, kterou od ní svědek poté dostane ve formátu PDF. Vytištěná úvěrová dokumentace má obvykle podobu svazku smluv o tloušťce několika centimetrů. Svědek s ní zajede za klientem, který smlouvy podepíše; svědek je pošle do sídla žalované. Žalovaná je podepisuje následně. Dokončení podepisování jde mimo svědka. K podpisu žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru klientem dochází za přítomnosti svědka v rámci provádění odhadu nemovitosti. Pokud se koná druhá schůzka, je za účelem podpisu úvěrové dokumentace. Většina klientů ale využívá možnosti dojet úvěrovou dokumentaci podepsat do centrály žalované do Prahy. Pokud klient nejede do Prahy, koná se druhá schůzka se svědkem, kdy dojde k podpisu úvěrové dokumentace. Je prakticky vyloučené, aby se úvěrová dokumentace podepsala při schůzce, kdy dochází k odhadu. Svědek s klienty nijak neřeší, na co úvěr potřebují, je to věc obchodního oddělení žalované. Podepisování úvěrové dokumentace v případě, že se podepisuje za přítomnosti svědka, probíhá buď přímo u klienta s tím, že následně se ověřuje podpis někde na poště nebo na úřadě, nebo se rovnou podepisuje s ověřením na poště nebo na úřadě, kde se případně i rovnou sejdou. Klient v té době má úvěrovou dokumentaci k dispozici, protože když jde e-mailem svědkovi, tak jde i klientovi. Obsahem úvěrové dokumentace je typicky úvěrová smlouva, zástavní smlouva, vyjádření majitele, že nemovitost právě ten den neprodal, vyjádření žadatele, že nepodepisuje pod nátlakem, rozhodčí smlouva.

17. Soud k výpovědi svědka [jméno FO] uvádí, že ji pokládal za věrohodnou a přesvědčivou. Svědek logicky a ochotně zodpověděl veškeré dotazy a naprosto nevzbuzoval dojem, že by měl důvod se jakkoli odchylovat od toho, co pokládá za odpovídající skutečnosti. Jeho výpověď v tom směru, v němž ji žalobce zpochybňoval (tedy že k podpisu dokumentace nedochází současně s provedením odhadu), je logická a souladná i s dalšími důkazy (výpověď svědkyně [jméno FO], email s návrhem smluvních podmínek a nahrávky hovorů mezi žalobcem a svědkyní [jméno FO]). Odporují jí pouze nejisté a v tomto směru zcela nepřesvědčivé výpovědi žalobce a svědkyně [jméno FO] (k nim viz výše). Soud identifikoval v podstatě pouze jeden sporný aspekt výpovědi svědka [jméno FO], a to ten, že uvedl, že předává žalované žádost o úvěr opatřenou v dolním okénku i jeho jménem a podpisem, přičemž ta, kterou žalovaná předložila a soud provedl k důkazu, v tomto okénku vyplněna není. Soud však má za to, že jde o marginální rozpor, u kterého lze předpokládat, že došlo k chybě spočívající v nevyplnění okénka při podpisu žádosti. V řízení nevyplynul žádný důvod, pro který by si měl svědek vymýšlet, že okénko obvykle vyplňuje; pro výsledek sporu vyplnění či nevyplnění tohoto okénka žádný význam nemá.

18. Svědkyně [jméno FO] ve své výpovědi uvedla, že je zaměstnankyní žalované po dobu 12 let jako obchodník. Náplní její práce je komunikace s klienty a příprava úvěrové smluvní dokumentace. Konkrétní případ žalobce si nevybavovala. Když se dozvěděla, že má vypovídat jako svědek, v systému si jeho případ vyhledala, přičemž v systému neviděla nic, čím by se případ žalobce lišil od jiných. Tak zjistila, že se žalobcem začala komunikovat na základě jeho žádosti o poskytnutí podnikatelské půjčky, poté, co proběhl odhad a schvalovací oddělení jeho žádost schválilo. Sdělila žalobci, že došlo ke schválení žádosti a jaká je výše a podmínky půjčky. Se žalobcem komunikovala telefonicky a e-mailem, osobně se s ním nesetkala. Proces poskytování úvěrů popsala tak, že když schvalovací oddělení schválí nějakou žádost, je úkolem svědkyně kontaktovat klienta, sdělit mu, co bylo schváleno, a zjistit, zda o to má klient zájem. Pokud ano, ptá se, jakou si představuje splátku, a následně posílá klientovi do e-mailu podmínky smlouvy. Chce-li klient kalkulaci na více možností splátek, tak ji dostane. Následně buď zavolá klient, nebo se mu ozve ona. Pokud má klient o půjčku zájem, pošle mu smluvní dokumentaci na e-mail. Následně opět buď klient volá, nebo ho kontaktuje ona a ptá se klienta, jestli potřebuje něco vysvětlit a prochází s ním dokumentaci. Pokud jí klient sdělí, že souhlasí, tak buď přijede následně do sídla žalované smlouvu podepsat, nebo podpis zajistí externista, což je zpravidla odhadce, který klienta navštívil kvůli odhadu. Klient smluvní dokumentaci podepíše, odhadce ji pošle do Prahy, pak podepíše svědkyně za žalovanou a pošle smluvní dokumentaci klientovi a zajistí katastr nemovitostí. K dotazu, kdy obvykle probíhá odhad nemovitosti, uvedla, že klient buď zavolá, nebo vyplní žádost o půjčku přes web a následně mu schvalovací oddělení přiřadí odhadce, který provede odhad a též vyplní s klientem žádost o podnikatelskou půjčku; teprve po schválení schvalovacím oddělením se svědkyně o případu dozví. Údaje klienta do smluvní dokumentace získává tak, že je klient předkládá při odhadu, kdy si odhadce fotí občanský průkaz a kartičku s číslem účtu nebo výpis s číslem účtu, aby žalovaná věděla, že klient je majitelem účtu, na který mu budou poté vypláceny peníze. Tyto údaje žalované ke zpracování dokumentace stačí. Podnikáním žadatele o podnikatelský úvěr se svědkyně nezabývá, neřeší, zda potřebuje peníze na nějakou konkrétní podnikatelskou činnost. Podstatné je, že klient v žádosti o podnikatelskou půjčku uvede, že půjčku chce k tomuto účelu. Svědkyně pouze ověřuje podle identifikačního čísla žadatele v ARESu, zda je identifikační číslo stále aktivní, a tedy zda stále podniká. Schopnost klienta splácet úvěr se neprověřuje, nejde-li o úvěr v řádu nejméně třech až pěti milionů korun. Pokud by klient žádal o nikoli podnikatelský úvěr, bylo by nutno řešit jeho příjmy, výdaje, skóring a bonitu; i takové případy se u žalované dějí. Svědkyně potvrdila, poté, co jí byly reprodukovány dvě nahrávky hovorů se žalobcem (k nim níže), že je v nich zachycen její hlas.

19. Soud k výpovědi svědkyně [jméno FO] uvádí, že ji pokládal za věrohodnou a přesvědčivou. Svědkyně logicky a ochotně zodpověděla veškeré dotazy a stejně jako svědek [jméno FO] nevzbuzovala žádný dojem, že by měla důvod se jakkoli odchylovat od toho, co pokládá za odpovídající skutečnosti, či skutečnost nějak přikrášlovat ve prospěch žalované. Svědkyně vyjádřila názor, že si nemyslí, že by se žalobcem hovořila i z mobilního telefonu i z pevné linky, přičemž se nahrávaly hovory pouze z pevné linky, nicméně vzhledem k tomu, že dvě nahrávky existují, vyplývá z toho, že se buď jiné telefonáty se žalobcem než tyto dva neuskutečnily, nebo uvedený názor svědkyně není správný a se žalobcem telefonovala oběma způsoby. V každém případě však nejde o nic, co by znevěrohodňovalo její výpověď, spíše se to soudu jeví jako potvrzení, že se snažila vypovídat podle své paměti a bez toho, aby její výpověď byla nějak naučená.

20. Soud dále k důkazu provedl dvě nahrávky telefonického hovoru mezi svědkyní [jméno FO] a žalobcem, a to nahrávku označenou jako „jednání ohledně výše úvěru“ a nahrávku označenou jako „upozornění na chybějící číslo účtu“. Pro nynější spor měly obsahově spíše okrajový význam, nicméně z jedné z nich jasně vyplývá, že v době telefonátu již proběhla návštěva odhadce a přitom úvěrová dokumentace ještě podepsána nebyla. To jasně podporuje tvrzení žalované a výpovědi svědků [jméno FO] i [jméno FO] o tom, že popsaný proces uzavírání úvěrových smluv prakticky vylučuje, aby došlo k podpisu úvěrové dokumentace současně s provedením odhadu.

21. Soud vyzval žalovanou, aby uvedla, zda se při sjednávání úvěru nějak zabývala tím, jak či na co v rámci svého podnikání hodlá žalobce úvěr čerpat a použít, a zda nějak zkoumala po ekonomické stránce podnikání žalobce z hlediska jeho výnosů, resp. příjmů, nákladů, resp. výdajů, a hospodářských výsledků a jaké k tomu měla podklady. Žalovaná k tomu uvedla, že podnikání žalobce takto nijak nezkoumala, neboť k tomu nebyla povinna, a vycházela pouze z toho, že žalobce byl držitelem živnostenského oprávnění a vyplnil žádost o poskytnutí podnikatelského úvěru. S ohledem na toto vyjádření, které žalobce nijak nezpochybňoval, tedy soud po skutkové stránce pokládal za zjištěné, že žalovaná fakticky podnikání žalobce a použití úvěru nijak nezkoumala, vycházela pouze z existence jeho živnostenského oprávnění.

22. Žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v částce 449 928,02 Kč výzvou ze dne 9. 5. 2023, doručenou žalované dne 16. 5. 2023 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 9. 5. 2023 a doručenky datové zprávy).

23. Soud k důkazu provedl informaci ke dni 16. 2. 2023 a rozhodnutí České národní banky ze dne 5. 1. 2022 v částečně anonymizované verzi ohledně uložení pokuty žalované (č. l. 149 a 150 až 188 spisu), z nichž vyplývá, že žalovaná byla postižena za přestupky při poskytování spotřebitelských úvěrů. Nakonec však dospěl k závěru, že pro projednávanou věc to nemá relevanci, neboť šlo o případy netýkající se žalobce a těžiště nynějšího sporu leželo v tom, zda úvěr poskytnutý žalobci má být pokládán za spotřebitelský, ne v tom, zda u přiznaně spotřebitelského úvěru byly dodrženy příslušné zákonné povinnosti.

24. Soud k důkazu provedl listiny týkající se jiných úvěrů čerpaných žalobcem, a to listinu označenou jako „návrh na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota]“ ze dne 17. 8. 2021 (č. l. 202 až 204 spisu) a listinu označenou jako „smlouva o hotovostním úvěru a smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota]“ ze dne 17. 5. 2022 (č. l. 205 až 209 spisu). Nakonec však dospěl k závěru, že pro projednávanou věc nemají relevanci, neboť samy o sobě nic nevypovídají o charakteru úvěru poskytnutého žalobci žalovanou o několik let dříve.

25. Z dalšího provedeného důkazu (text nerealizované dohody o změně obsahu závazku č. [hodnota] na č. l. 215 spisu) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

26. Soud neprovedl k důkazu listiny, které sloužily pouze k doložení žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků, neboť pro věc samu neměly význam. Soud neprovedl k důkazu žalobcem předkládaná soudní rozhodnutí v jiných věcech (listiny na č. l. 114 až 123, 128 až 131 a 210 až 214 spisu), neboť šlo o spory nesouvisející s předmětem nynějšího řízení a pro něj neměly žádný skutkový význam. Stěžejní argument, který jimi žalobce chtěl podporovat, tedy že pro posouzení povahy úvěru není rozhodující pouze formální uvedení údajů o podnikatelské povaze, přitom soud vzal v právním posouzení věci v úvahu.

27. Soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz výslechem svědkyně [jméno FO], který se měl týkat jednání žalobce či manželů [jméno FO] s [právnická osoba]., neboť pro předmět sporu to nemělo žádný význam.

28. Soud nevyzýval žalovanou, jak žalobce navrhoval, aby žalovaná uvedla 10 jiných klientů, u kterých proběhlo poskytnutí podnikatelského úvěru na základě žádosti z oblasti Kyjova, za účelem jejich výslechu k prokázání tvrzení žalobce, že k podpisu žádosti o úvěr dochází současně na jediné schůzce s podpisem úvěrové dokumentace. Na základě dokazování dospěl k závěru, že toto tvrzení žalobce neodpovídá skutečnosti, a uvedený důkazní návrh pokládal za naprosto spekulativní. Šlo by o dokazování naslepo, aniž by byl důvod se domnívat, že takoví neidentifikovaní svědci by vypověděli to, co žalobce uváděl. Podle téže spekulativní úvahy by ostatně bylo možno vyslýchat všechny klienty, které kdy žalovaná měla.

29. Provedeným dokazováním byl skutkový stav zjištěn v míře dostatečné pro rozhodnutí, další dokazování tedy soud neprováděl.

30. Zjištěný skutkový stav lze stručně shrnout tak, že sjednávání úvěrové smlouvy mezi stranami proběhlo v postupném sledu hlavních bodů takto: projevení zájmu žalobce o poskytnutí úvěru – odhad bytu svědkem [jméno FO] (kdy současně došlo k podpisu žádosti o poskytnutí úvěru žalobcem) – komunikace mezi svědkyní [jméno FO] a žalobcem ohledně podmínek úvěru – zaslání návrhu smlouvy svědkyní [jméno FO] žalobci e-mailem – podpis dokumentace žalobcem za účasti svědka [jméno FO] – následný podpis žalovanou. V listinách podepsaných žalobcem, tedy žádosti o úvěr i smlouvě o úvěru, je výslovně uvedeno, že úvěr je poskytován za účelem podnikání resp. v rámci podnikatelské činnosti žalobce. Zároveň ovšem z provedeného dokazování vyplývá, že tomu tak ve skutečnosti nebylo, že úvěr žalobce potřeboval na nepodnikatelský účel. Nebylo prokázáno, že žalobce to, že úvěr potřebuje na vyplacení dědičky podílu na bytu, žalované sdělil; vyplývá to pouze z tvrzení žalobce, kterého v tomto směru pokládal soud za spíše nespolehlivý pramen informací. Níže uvedené právní závěry proto soud činil na půdorysu toho, že žalobce takovou informaci žalované nesdělil (pokud ano, jen by to níže učiněné závěry posilovalo). Žalovaná při sjednávání úvěru nijak nezkoumala a neprověřovala podnikání žalobce nad rámec formální kontroly, že má živnostenské oprávnění. Žalovaná žalobci skutečně vyplatila částku 543 461,23 Kč a žalovaný jí skutečně uhradil částku 985 445,25 Kč. Splacení úvěru v dubnu 2023 žalobce uskutečnil v podstatné míře z prostředků poskytnutých mu manžely [jméno FO] (poskytli mu 400 000 Kč z potřebných 549 893,25 Kč). Žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v částce 449 928,02 Kč výzvou doručenou dne 16. 5. 2023.

31. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

32. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 29. 5. 2018 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

33. Ve skutkových okolnostech projednávané věci je zřejmé, že mezi stranami došlo k ujednání smlouvy o úvěru, přičemž pro posouzení, zda jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, je zde fakticky rozhodující, zda byl poskytnut žalobci coby spotřebiteli.

34. Zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje vlastní definici pojmu spotřebitele. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni 29. 5. 2018, pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

35. Citované definice nejsou zcela totožné, ovšem v poměrech projednávané věci není rozdíl mezi nimi určující. Pokud žalobce při sjednávání předmětného úvěru jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, pak byl „spotřebitelem“ a na předmětný úvěr se vztahují ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Soud vycházel ze základní premisy, že posuzování, zda žalobce jednal v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo ni, nemůže být formalistické a musí být založeno na tom, jak tomu podle výsledků dokazování fakticky, objektivně bylo, i kdyby to bylo ve smlouvě nebo jiném dokumentu formálně popsáno či nazváno odlišně. Je tedy podstatné, zda žalobce skutečně úvěr sjednával v rámci své podnikatelské činnosti, tedy pro potřeby jejího financování, nebo ne. Rozhoduje účel tohoto konkrétního jednání, nikoli to, zda daná osoba (zde žalobce) má, či nemá podnikatelské (zde živnostenské) oprávnění. Na druhou stranu spotřebiteli obecně nepřísluší ochrana tam, kde ji poskytovatel úvěru nemohl předpokládat, typicky tedy, pokud v okolnostech konkrétní věci neměl poskytovatel úvěru rozumný důvod pochybovat, že protistrana úvěr skutečně čerpá pro své podnikání.

37. Při posuzování projednávané věci lze předně uvést, že pro žalovanou hovoří, co bylo napsáno v žádosti o poskytnutí úvěru a úvěrové smlouvě. Z dokazování přitom nevyplývá, že by žalovaná vyvíjela na žalobce nějaký nátlak nebo ho nějak klamala ve vztahu k tomu, co bylo v této dokumentaci uvedeno. Podle zjištění soudu neodpovídají skutečnosti tvrzení žalobce, že by měl pouze jednu schůzku s pracovníkem žalované (nýbrž byly dvě) a že neměl návrh smlouvy předem k dispozici (nýbrž mu jej pracovnice žalované poslala předem emailem). Soudu se spíše věc jeví tak, že žalobce, který potřeboval prostředky a dle vlastního tvrzení neuspěl ve snaze o jejich získání bankovním úvěrem, volil sám jakoukoli možnost úvěru, která mu je mohla přinést. I při spíše zběžném přečtení úvěrové smlouvy nemohl přehlédnout, že v ní bylo zcela srozumitelně napsáno, že úvěr je poskytován v rámci podnikatelské činnosti nejen žalované, ale i jeho.

38. Pro žalobce naopak hovoří, že žalovaná je nepochybně profesionálním poskytovatelem úvěrů, který je vybaven odborným aparátem s letitými zkušenostmi a setkává se s velkým množstvím úvěrových případů. Pokud v případě osoby, která má živnostenské oprávnění, se pro vyhodnocení úvěru jako podnikatelského žalovaná spokojuje pouze s formálním ověřením toho, že živnostenské oprávnění existuje, ale samotné podnikání dané osoby ji vůbec nezajímá, nejde o nedopatření, ale o vědomé obchodní rozhodnutí. Žalovanou nijak nezajímalo, na co konkrétně v rámci svého podnikání by žalobce úvěr chtěl čerpat, ani se nezabývala výnosovou a nákladovou stránkou jeho podnikání a ani tím, zda je vůbec schopen v rámci podnikání úvěr splácet. Žalovaná na podporu tohoto svého obchodního modelu argumentovala, že není její povinností uvedené aspekty zkoumat. To může obecně platit, nicméně jestliže se na ni jako na profesionálního poskytovatele úvěrů obrátí fyzická osoba se žádostí o úvěr a žalovaná se údajným podnikáním této osoby vůbec nezabývá, působí to tak, že žalovaná se o uvedené aspekty nezajímá zcela programově právě proto, aby se náhodou nedozvěděla, že o úvěr pro potřeby podnikání nejde. Jinak řečeno, jde o obchodní model založený na chtěné nevědomosti, kdy žalovaná nečiní vůbec nic pro alespoň elementární ověření, zda je účelem úvěru skutečně financovat podnikání. Díky tomu pak může argumentovat, že nevěděla, že úvěrovaný úvěr ve skutečnosti nechce pro své podnikání, a spoléhala se na jeho prohlášení. Ze strany žalobce přitom nešlo o nějaké sofistikované předstírání. Žádné doklady o jeho faktickém podnikání žalovaná ani vidět nechtěla. Vzor formuláře pro žádost o podnikatelský úvěr i text smluvní dokumentace připravovala žalovaná, prohlášení žalobce tam učiněná tedy nevyžadovala žádnou složitou činnost z jeho strany, nýbrž spíše podepsání toho, co bylo z převážné části nakoncipováno žalovanou.

39. V této souvislosti pokládá soud za významné, že žalovaná, jak sama deklarovala, poskytuje podnikatelské i spotřebitelské úvěry, musí tedy být připravena postupovat s odbornou péčí, a to nejen tehdy, když se již o spotřebitelský úvěr nepochybně jedná (viz § 75 zákona o spotřebitelském úvěru), ale zajisté též v okamžiku rozlišování, zda jde o spotřebitelský, či podnikatelský úvěr. Bylo by v rozporu se samotným účelem a základními principy zákonné úpravy poskytování spotřebitelských úvěrů, pokud by bylo možno se jí jednoduše vyhnout tím, že by se profesionální poskytovatel dovolával své nevědomosti o skutečném účelu úvěru, když zároveň neučinil (zcela vědomě) vůbec nic proto, aby si ho nějak ověřil. Přitom je zřejmé, že žalované není lhostejné, zda jí bude úvěr splacen – zabývá se jeho zajištěním, zejména si nechává provést odhad hodnoty nemovité zástavy. Zde se nespokojuje pouze s formálním ověřením existence zástavy. Vyvíjí-li tedy žalovaná úsilí v tomto směru, nebylo by nijak nepřiměřené očekávat, že vyvine alespoň nějaké úsilí i ve směru zjištění, na co má úvěr skutečně sloužit. Žalovaná argumentovala, že s ohledem na ochranu důvěry a poctivosti musí být rozhodující, jaký stav se objektivně musel jevit jí. K tomu lze uvést, že v obecné rovině by s tím bylo možno souhlasit, ovšem pokud by jako profesionál reálně něco vykonala pro zjištění skutečné situace. Soud by se neklonil k tomu přiznat ochranu spotřebiteli, který by se vydával za podnikatele, jednal nepoctivě a poskytovatele úvěru oklamal, nicméně takový popis není přiléhavý skutkovým okolnostem projednávané věci, jak jsou uvedeny výše.

40. Soud proto uzavřel, že žalobce při sjednávání předmětného úvěru nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, je na něho tudíž nutno nahlížet jako na spotřebitele a na předmětný úvěr jako spotřebitelský dle zákona o spotřebitelském úvěru.

41. Žalovaná, vedena svým názorem, že k tomu není povinna, před poskytnutím úvěru neposoudila úvěruschopnost žalobce, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

42. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

43. Žalovaná se úvěruschopností žalobce nijak nezabývala a neopatřovala si k tomu žádné informace ani podklady. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalobci spotřebitelský úvěr poskytnout.

44. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

45. Soud má zároveň za to, že jde o spor, jehož skutkové okolnosti se podstatně liší od případu řešeného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na který poukazovala žalovaná. V naposledy uvedené věci šlo o spotřebitelský úvěr ve výši 18 000 Kč, u kterého nebyla dostatečně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, úvěr byl poskytnut a následně byl zcela splacen. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že „samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“ Konkrétněji to pak rozvedl tak, že „způsob a rozsah posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se v konkrétních případech bude lišit, neboť se vždy jedná o posouzení individuální. Pokud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši 18 000 Kč) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně 2 390 Kč), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit.“ 46. V projednávané věci ovšem nejde o to, že by úvěruschopnost byla zkoumána nedostatečně, nýbrž nebyla zkoumána – a to zcela vědomě – vůbec. Úvěr sjednaný do výše 600 000 Kč představuje nepochybně naprosto odlišné zatížení úvěrovaného než úvěr s jistinou v částce 18 000 Kč. A konečně je i zřejmé, že žalobce úvěr nakonec splatil za vydatné pomoci své sestry (svědkyně [jméno FO]) a jejího manžela, kteří mu na to poskytli 400 000 Kč. Za této situace pokládal soud skutkové okolnosti případu za odchylné od situace řešené Nejvyšším soudem ve zmíněném rozsudku, a přidržel se aplikace zákonných norem, jak byly citovány výše.

47. K neplatnosti smlouvy je zde podle mínění soudu třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.

48. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že k neplatnosti smlouvy bylo nutno přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť předmětná smlouva nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.

49. Vzhledem k tomu, že soud shledal předmětnou smlouvu za neplatnou jako celek, nezabýval se již samostatně zkoumáním jednotlivých ujednání o smluvních pokutách, úrocích, úrocích z prodlení a poplatcích. Žalobce ostatně vůči nim argumentoval poměrně obecně (rozporem s dobrými mravy a ochranou spotřebitele, neboť způsobovala značnou nerovnováhu práv a povinností stran, byla nepřehledná a navyšovala to, co měl žalobce dle smlouvy zaplatit). Pokud by soud odlišně od shora uvedeného dospěl k závěru, že předmětný úvěr měl podnikatelský charakter, značná část této argumentace by tím byla tak jako tak překonána.

50. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy o úvěru zde chyběl platný závazek, tudíž vše, co si strany navzájem plnily, představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Žalobce žalované skutečně zaplatil částku 985 445,25 Kč, žalovaná žalobci skutečně zaplatila částku 543 461,23 Kč, v rozsahu rozdílu ve výši 441 984,02 Kč se tedy žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení pouze 441 984 Kč.

51. Z vyložených důvodů soud žalobě jako zcela opodstatněné vyhověl.

52. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud šlo o počátek prodlení, žalobce jej odvozoval od uplynutí jednoho týdne od doručení výzvy k plnění (k němu došlo dne 16. 5. 2023), přičemž soud dospěl k závěru, že šlo o dostatečný časový prostor k plnění po požádání věřitelem ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Počínaje dnem 24. 5. 2023 tak žalovaná byla s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení.

53. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníku, který měl ve věci plný úspěch, tedy žalobci.

54. Výše náhrady nákladů řízení žalobce činí celkem 174 863,78 Kč a sestává z následujících položek: a) soudní poplatek ve výši 2 000 Kč; b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 10 100 Kč podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 a. t. za 11 úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba, podání ve věci samé ze dne 8. 4. 2024, účast při ústním jednání dne 10. 4. 2024, podání ve věci samé ze dne 10. 5. 2024, účast při ústním jednání dne 5. 6. 2024, účast při ústním jednání dne 14. 8. 2024, účast při ústním jednání dne 23. 10. 2024, podání ve věci samé (písemný závěrečný návrh) ze dne 28. 11. 2024, účast při ústním jednání dne 2. 12. 2024. Pokud šlo o žalobcem specifikovaný další úkon „doplnění ze dne 9. 4. 2024“, žalobci nic nebránilo učinit toto doplnění v rámci podání ze dne 8. 4. 2024, tudíž nešlo o úkon samostatně potřebný k účelnému uplatňování práva v této věci. Pokud šlo o žalobcem specifikovaný další úkon „vyjádření k výslechu svědka ze dne 12. 8. 2024“, šlo o podání, které nebylo soudem žádáno a jehož podstatu (nesouhlas s výslechem konkrétního svědka) žalobce prezentoval i při ústním jednání dne 14. 8. 2024, tudíž nešlo o úkon samostatně potřebný k účelnému uplatňování práva v této věci. Pokud šlo o žalobcem specifikovaný další úkon „doplnění právní argumentace ze dne 21. 10. 2024“, šlo o podání, které nebylo soudem žádáno a jehož podstatou bylo opakování argumentace prezentované žalobcem již v předchozích podáních a přednesech o tvrzené podobnosti s jinými případy jiných subjektů, tudíž nešlo o úkon samostatně potřebný k účelnému uplatňování práva v této věci; c) paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. za uvedených 11 úkonů; d) náhrada cestovních výdajů podle § 13 odst. 5 a. t. za cestu [adresa]-[adresa] a zpět k ústnímu jednání soudu, a to celkem pětkrát za ústní jednání dne 10. 4. 2024, 5. 6. 2024, 14. 8. 2024, 23. 10. 2024 a 2. 12. 2024 (při průměrné spotřebě 4,9 l benzínu/100 km, vzdálenosti [adresa]-[adresa] a zpět celkem [hodnota] km, základní sazbě 5,60 Kč/km a ceně pohonné hmoty 42,60 Kč/l), tedy za pohonnou hmotu v částce 5 x 1 223,22 Kč, tj. 6 116,10 Kč (již včetně DPH) a mimo pohonnou hmotu v částce 5 x 3 281,60 Kč, tj. 16 408 Kč (bez DPH); e) náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. po 100 Kč za pětkrát 14 půlhodin (cesta [adresa]-[adresa] a zpět k ústním jednáním soudu dne 10. 4. 2024, 5. 6. 2024, 14. 8. 2024, 23. 10. 2024 a 2. 12. 2024), tedy 7 000 Kč; f) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 28 939,68 Kč.

55. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

56. O náhradě nákladů řízení státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil povinnost k jejímu zaplacení žalované, která byla ve věci zcela neúspěšná. Výše náhrady nákladů řízení státu činí celkem 3 749 Kč a sestává z přiznaného svědečného v téže výši.

57. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

58. Soud dále rozhodl o zaplacení soudního poplatku za žalobu. Žalobce byl usnesením zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. EPR [č. účtu]-17 od soudního poplatku zčásti osvobozen, takže z celkové částky 17 680 Kč podle položky 2 bod 1 písm. c) přílohy k zákonu o soudních poplatcích (sazebníku soudních poplatků) byl v souvislosti s podáním žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) povinen zaplatit (a skutečně zaplatil) pouze 2 000 Kč. Podle ustanovení § 2 odst. 3 věta první zákona o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Vzhledem k tomu, že žalobce byl od soudního poplatku za žalobu v rozsahu částky 15 680 Kč osvobozen a zároveň se nejedná o případ, kdy by žalovaná byla od soudního poplatku také osvobozena, poplatková povinnost v tomto rozsahu přechází na žalovanou. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích. Poplatek je třeba zaplatit na bankovní účet č. 370322526011/0710, variabilní symbol [var. symbol].

Poučení