34 A 17/2025 – 28

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobce: M. A. státní příslušnost A. d. a l. r. t.č. ZZC V. L. 234, X V. L. proti žalované: Policie České republiky Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 6. 2025, č. j. KRPB–113343–27/ČJ–2025–060022–Z takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

1. Shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) byl žalobce zajištěn dle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“). Doba trvání zajištění byla stanovena na 31 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 2. 6. 2025 do 2.7.2025.

2. Zajištění žalobce předcházela kontrola jeho osoby hlídkou policie dne 2. 6. 2025 v Brně na ulici P. č. p. X. Žalobce nepředložil žádný cestovní doklad a provedenou lustrací bylo zjištěno, že k pobytu na území České republiky není oprávněn. Následným ověřováním pobytu cizince bylo zjištěno, že žalobce na území České republiky požádal dne 9. 10. 2023 o mezinárodní ochranu. Tato žádost byla rozhodnutím Ministerstva vnitra zamítnuta jako nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“), a bylo určeno, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“), je Spolková republika Německo. Uvedené rozhodnutí Ministerstva vnitra obstálo v soudním přezkumu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2024, č. j. 34 Az 1/2024–13).

3. Žalobce následně z České republiky vycestoval do Německa, kde byl od 11. 2. 2024 do 20. 12. 2024 uvězněn za krádeže. Ihned poté se vrátil do České republiky a opětovně zde požádal o mezinárodní ochranu. Dle zjištění Ministerstva vnitra byla předtím žalobci dne 28. 12. 2023 Spolkovou republikou Německo vydáno rozhodnutí o navrácení a zákaz vstupu na území členských států. Rozhodnutí o navrácení bylo německým cizineckým úřadem žalobci vydáno též dne 13. 6. 2024, a to se zákazem pobytu na 3 roky a 6 měsíců. Na základě zjištění, že se v případě žalobce nejednalo o první neoprávněné překročení hranic, a že žalobce dle svého vyjádření nehodlá do Německa odcestovat, byl žalobce rozhodnutím Ministerstva vnitra zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a to do 4. 3. 2025. Druhá žádost žalobce o mezinárodní ochranu byla rovněž zastavena jako nepřípustná a žalobce byl dne 19. 3. 2025 předán do Německa dle nařízení Dublin III. Ještě tentýž den však žalobce zase odcestoval do České republiky.

4. Před vydáním napadeného rozhodnutí žalobce v rámci podání vysvětlení dne 3. 6. 2025 za přítomnosti tlumočníka (češtině nerozumí písmem ani slovem) uvedl, že je svobodný a na území České republiky má přítelkyni a dceru. Adresu bydliště v zemi původu nezná, bydlí u přítelkyně, ale ani její adresu nezná. Do České republiky se z Německa vrátil kvůli své dceři. Musí zde pracovat, aby ji uživil. Osobní doklady má u bratra ve Francii, protože nevěří přítelkyni, se kterou žije od října 2023. Dceru vyživuje matka z rodičovského příspěvku, on má své výdělky „na černo“ pro vlastní potřebu. Do Německa se vracet nechce, v České republice by chtěl žít legálně a vychovávat svou dceru.

5. Protokol o podání vysvětlení byl dne 3. 6. 2025 sepsán též s přítelkyní žalobce, občankou ČR, která je matkou jeho dcery (nar. X). Uvedla, že žalobce nikde nepracuje, nemá žádný příjem. Na území ČR má jen vzdálené příbuzné. V Alžírsku má matku a otce. S žalobcem sdílí společnou domácnost v nájemním bytě. Nejsou ale na sobě finančně závislí. Žalobce hlídá děti, když přítelkyně chodí na brigády (ta má kromě dcery žalobce ještě další tři děti). Přítelkyně žalobce by si přála, aby byl propuštěn a mohl jít domů za dcerou.

6. Napadené rozhodnutí bylo vydáno za účelem předání žalobce do Německa jakožto státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, jak bylo naposled určeno na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra, které nabylo právní moci dne 3. 2. 2025. Žalobě proti tomuto rozhodnutí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 Az 3/2025, nebyl přiznán odkladný účinek. Žalobce byl sice dne 19. 3. 2025 předán do Německa, ještě téhož dnes se však vrátil do České republiky, aniž by setrval na vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Povinnost příslušného členského státu k převzetí žalobce neoprávněně pobývajícího na území jiného členského státu vyplývá z čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III.

7. K zajištění bylo přistoupeno podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III z důvodu, že u žalobce existuje vážné nebezpečí útěku. Žalobce se odmítá do Německa vrátit, nemá oprávnění k pobytu, nevlastní platný cestovní doklad, nedisponuje finančními prostředky na pokrytí pobytu v České republice; zohledněny byly současně okolnosti a průběh jeho předcházejících pobytů na území České republiky a Německa, které důvěryhodnost žalobce jednoznačně oslabují. Žalobce svým jednáním prokázal, že právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území států Evropské unie nehodlá respektovat.

8. Žalovaná se zabývala též otázkou uložení zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území dle § 123b zákona o pobytu cizinců. K tomu nebylo možné přistoupit zejména s ohledem na zjištění vyplývající z opakované skutečnosti, že žalobce v Německu pobývat dobrovolně nechce. Přestože má žalobce na území České republiky rodinné vazby (těmi se žalovaná rovněž zabývala), nebýt policejní kontroly, žalobce by zde dosud pobýval neoprávněně, v rozporu s předcházejícími rozhodnutími správních orgánů i soudu. Svůj pobytový status přitom žalobce jakkoli řešit nehodlá. Předání žalobce do Německa je možné a je v souladu s nařízením Dublin III. Zájem na zajištění žalobce převáží za zjištěných okolností nad jeho právem na rodinný a soukromý život.

9. Při stanovení doby zajištění žalovaná přihlédla k předpokládané složitosti přípravy a předání cizince podle na řízení Dublin III (čl. 28), konkrétně ke lhůtě 1 měsíce, v níž dublinské středisko Ministerstva vnitra podává příslušnému státu žádost o převzetí cizince. Tato lhůta běží ode dne nalezení shody v systému EURODAC, tj. od 2. 6. 2025 a končí dne 2. 7. 2025.

10. Z předloženého správního spisu je patrno, že žalovaná zaslala dne 3. 6. 2025 Ministerstvu vnitra podklady pro tzv. dublinské řízení za účelem předání žalobce do Německa. O zajištění žalobce byla podle § 125 odst. 4 zákona o pobytu cizinců vyrozuměna jeho přítelkyni a žalobce byl umístěn do ZZC ve Vyšních Lhotách.

II. Žaloba

11. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, neboť jej považuje za nezákonné z několika důvodů. Prvním důvodem je nedostatečné zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, o které má žalobce zájem se starat a zajistit tak dceři zdravý psychický vývoj v době, kdy otce potřebuje.

12. Dalším důvodem je, že mělo být uplatněno mírnější opatření spočívající v umístění žalobce do jednoho z Pobytových středisek Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Žalovaný se touto možností v napadeném rozhodnutí ani nezabýval. Zajištění má být opatřením ultima ratio a má tedy být spíše výjimkou než pravidlem. Podle žalobce by měla být nejprve uložena alternativa k zajištění a teprve v případě jejího selhání by mělo být přistoupeno k zajištění. Při umístění v jednom z pobytových středisek by žalobce byl dostupný pro provedení pravidelné pobytové kontroly.

13. Pochybení spatřuje žalobce dále v tom, že se žalovaná dostatečně nezabývala otázkou naplnění účelu zajištění, a to s ohledem na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Přemístění do Německa není možné, protože podmínky pro žadatele o mezinárodní ochranu jsou v této zemi v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv EU. Žalobce také navrhl, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek.

III. Vyjádření žalované

14. Žalovaná ve vyjádření k důvodům žaloby uvedla, že otázkou nejlepšího zájmu dítěte se v napadeném rozhodnutí zabývala v rámci posuzování jeho dopadů do rodinného a soukromého života žalobce. Podle žalované je v nejlepším zájmu nezletilé dcery, aby její otec pobýval a pracoval v České republice legálně, bez rizika nuceného návratu do domovského státu. V nejlepším zájmu nezletilé proto je, aby se žalobce vrátil do Německa a vyčkal zde na vyřízené své azylové žádosti.

15. Žalovaná se německým azylovým systémem řádně zabývala, což z napadeného rozhodnutí a správního spisu vyplývá. Neshledala však žádné nedostatky ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Nic takového ostatně žalobce ani v řízení o zajištění nenamítal. A co se týká alternativy ubytování žalobce v pobytovém středisku, ta v případě žalobce v úvahu nepřipadala, neboť by nevedla k naplnění sledovaného cíle (přemístění do Německa).

IV. Posouzení věci krajským soudem

16. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců).

17. O žalobě krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez nařízení ústního jednání. Žalobce ani žalovaná nařízení jednání nepožadovali a soud neshledal jeho konání nezbytným.

18. Co se týká rozsahu soudního přezkumu, soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022–32, č. 4439/2022 Sb. NSS). V uvedených intencích soud přistoupil k posouzení zákonnosti zajištění žalobce.

19. Stěžejní podmínkou zákonnosti zajištění cizince je skutečnost, že zajištění sleduje konkrétní účel a že naplnění tohoto účelu je reálné. Dále musí existovat konkrétní zákonem stanovený důvod pro zajištění cizince. Zajištění musí být rovněž nezbytné (nepostačuje mírnější donucovací opatření) a přiměřené (z hlediska své délky a dalších dopadů do práv zajištěného cizince). Přitom je nutné, aby správní orgány v průběhu zajištění s náležitou pečlivostí zkoumaly, zda důvody zajištění trvají. IV. a) Naplnění účelu zajištění a zákonný důvod zajištění 20. Účelem zajištění žalobce je realizace jeho předání do Německa jakožto státu příslušného k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Zákonným důvodem zajištění žalobce je důvod uvedený v § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tj. existence vážného nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

21. Uvedený důvod zajištění koresponduje s důvodem uvedeným v čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle něj mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění, existuje–li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření (k tomu viz dále). I podle soudu přitom skutkové okolnosti případu žalobce, jak vyplývají z jeho pobytové historie na území členských států EU, důvodu pro zajištění odpovídají.

22. Přestože se měl žalobce na základě předcházejících rozhodnutí správních orgánů (a soudu) nacházet v Německu, které je příslušné k jeho převzetí v souladu s nařízením Dublin III (to žalobce nerozporuje), vrátil se bez dalšího (ještě v den jeho přemístění do Německa) zpět do České republiky. Místo toho, aby vyčkal na rozhodnutí ve věci své žádosti o udělení mezinárodní ochrany v Německu, svým návratem do České republiky vedení řízení ve své věci v Německu fakticky zmařil a o jeho průběh ani výsledek se nezajímal. Rovněž se netajil tím, že se do Německa nevrátí a vrátit nechce. Z jednání žalobce je tak zcela zřejmý jeho úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do příslušného státu. Žalovaná proto dospěla ke zcela správnému závěru o naplnění důvodu pro zajištění žalobce dle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

23. Předání žalobce do Německa je reálné, ostatně tento stát již převzetí žalobce akceptoval (předtím, než se žalobce zase vrátil do ČR). Ze správního spisu je současně zřejmé, že žalovaná bezodkladně učinila všechny nezbytné kroky za účelem dosažení předání – příslušnému orgánu (Ministerstvu vnitra) poskytla podklady pro postup podle nařízení Dublin III. Soud ani v tomto ohledu pochybení neshledal, žalovaná dosud postupovala s náležitou pečlivostí. V řízení současně nevyšly najevo skutečnosti, které by přemístění žalobce do Německa bránily.

24. Důvodná není ani obecná námitka žalobce, že by jeho přemístění do Německa byla v rozporu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. že by zde docházelo k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, jež by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V tomto ohledu žalovaná vycházela z dokumentu Informace OAMP, Německo, ze dne 5. 12. 2024, a rovněž poukázala na to, že na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Německu; takové rozhodnutí nebylo vydáno ani českými soudy. Žalobce neuváděl jakékoli skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci překážky pro jeho přemístění na straně příslušného státu. IV. b) (Ne)uložení zvláštních opatření 25. Zákon o pobytu cizinců jednoznačně směřuje k subsidiaritě zajištění, které by mělo být použito pouze tehdy, nepostačuje–li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Používání donucovacích opatření podléhá zásadám proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Svoji roli v této souvislosti hraje i obecný ústavní požadavek proporcionality zásahů veřejné moci do osobní svobody. Zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince je tedy nutné aplikovat pouze tam, kde je ho skutečně třeba (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011–51, a ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011–50, rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, Hassen El Dridi, věc C–61/11). Krajský soud nicméně nemá pochybnosti o tom, že zajištění žalobce bylo nezbytné a že by případné použití mírnějších donucovací opatření (ve smyslu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců) nebylo účinné.

26. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců počítá právní úprava s následujícími alternativami zajištění (zvláštními opatřeními za účelem vycestování): a) povinnost oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly; b) složení finanční záruky; c) povinnost osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

27. Možnost uložení mírnějších donucovacích opatření je nutno zvažovat vždy na základě konkrétních okolností případu. Otázkou uložení zvláštních (tj. mírnější) opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců se žalovaná zabývala na s. 9–10 napadeného rozhodnutí. Dospěla přitom k závěru, že je v případě žalobce nelze využít. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že primárním důvodem pro tento postup je nedůvěryhodnost žalobce, což významným způsobem snižuje vhodnost využití některého (či více) zvláštních opatření. Žalovaná usoudila na to, že by uložení některého ze zvláštních opatření namísto zajištění mohlo přemístění žalobce do příslušného státu ohrozit a soud se s touto úvahou ztotožňuje.

28. Žalobcem požadované rozhodnutí o jeho ubytování v některém z pobytových středisek na území České republiky není v jeho případě dostatečnou zárukou dosažení cíle zajištění. Jím požadovaný postup, aby jej žalovaná zajistila teprve poté, kdy uložení zvláštního opatření selže, nelze akceptovat ve světle jeho pobytové historie na území České republiky a Německa, kde žalobce dobrovolně pobývat nehodlá, není–li k tomu donucen; jako tomu bylo v roce 2024, kdy zde deset měsíců pobýval ve vazební věznici. Žalobce má sice na území České republiky pobývat u přítelkyně, adresu tohoto pobytu však ani nebyl schopen uvést. Nedostatek finančních prostředků žalobce nerozporuje. Nejpodstatnější však je, jak bylo uvedeno, že žalobce v důsledku svého dosavadního jednání nepožívá důvěry správních orgánů v to, že bude respektovat povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu.

29. K okolnostem (ne)uložení zvláštních opatření pro účely řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016–48. Úvahy žalované jsou s ohledem na konkrétní okolnosti věci dostatečné a odpovídají požadavkům vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, č. 3559/2017 Sb. NSS. Závěr o tom, že v případě žalobce by uložení mírnějších donucovacích opatření bylo neúčelné, tak lze potvrdit. IV. c) Zásah do rodinného života, nejlepší zájem dítěte, přiměřenost zajištění 30. Při rozhodování o zajištění žalobce žalovaná zohlednila i přiměřenost dopadů zajištění do soukromého a rodinného života žalobce. Za tímto účelem zjišťovala jeho osobní a rodinné poměry a na s. 11–12 napadeného rozhodnutí vyhodnotila, že v případě žalobce se nejedná o nepřiměřený zásah. Žalobce sice namítá, že hodnocení žalované je v tomto ohledu nedostatečné, proti zcela konkrétní argumentaci však prakticky nevznáší relevantní protiagumentaci.

31. Je pravdou, že se žalobce v průběhu svého pobytu na území stal otcem dítěte, jehož matkou je občanka ČR. Žalobce přebývá na území ČR v nájemním bytě se svou přítelkyní, na níž si vytvořil vazbu až jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce sice deklaruje svůj zájem na udržování rodinného života a výchově dcery, jak nicméně poznamenala žalovaná, takové prohlášení neodpovídá dosavadnímu jednání žalobce. Žalobce nezná přesné příjmení ani datum narození své přítelkyně, nezná adresu, na které s přítelkyní pobývá, společně se dorozumívají posunky a za pomoci překladače. Z výpovědí žalobce a jeho přítelkyně vyplynulo, že jsou na sobě finančně nezávislí, přítelkyně pobírá příspěvky od státu a žalobce pracuje někde „na černo“, přičemž tyto finanční prostředky využívá pro sebe. Přítelkyně žalobce má ještě další tři děti z jiných vztahů a o dceru žalobce se zvládala starat bez ohledu na to, kde se žalobce zrovna nacházel. Jak žalovaná podotkla, žalobce se svojí dcerou mohl dosud strávit max. tři měsíce, neboť byl buď vazebně zajištěn v důsledku své trestné činnosti (Německo) nebo byl zajištěn za účelem předání do příslušného státu. O nepříliš pevném vztahu mezi žalobcem a jeho přítelkyní svědčí i jeho tvrzení, že spíše než své přítelkyni věří svému bratrovi, který pobývá nelegálně ve Francii.

32. Pokud žalobce argumentuje nejlepším zájmem dítěte, obecně jistě platí, že tento zájem je nutno zohlednit ve všech relevantních typech řízení a rozhodnutí. Nejedná se však o zájem, který by měl za všech okolností prioritu před zájmy ostatními. Vždy je nutno se zabývat konkrétními okolnostmi případu a zohlednit relevantní aspekty rodinných vztahů. Zajištění v délce 31 dnů nemá nepřiměřené dopady do rodinného života žalobce a takové dopady nelze shledat ani při zohlednění zájmů jeho dcery a přítelkyně.

33. Žalovaná se nejlepším zájmem dítěte (dcery žalobce) zabývala a definovala jej; jakkoli tak učinila obecnější úvahou opodstatňující spíše přesun žalobce do Německa než zajištění žalobce jako takové. Akcentovala, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby si žalobce dal do pořádku své pobytové náležitosti a mohl se tak na výchově dítěte řádně podílet a pečovat o něj. Žalobce však v tomto směru žádnou aktivitu nevyvíjel; o zajištění pobytového oprávnění se nezajímal a na výsledek řízení o své žádosti ve věci mezinárodní ochrany nevyčkával. Místo toho jednal s despektem k pravidlům a povinnostem vyplývajícím z právní úpravy a vydaných rozhodnutí.

34. Za těchto okolností se soud mohl ztotožnit se závěrem žalované, že veřejný zájem České republiky na tom, aby se na jeho území zdržovali cizinci na základě platného oprávnění k pobytu, převáží nad zájmem žalobce vést na území České republiky rodinný život. K tomu je na místě dodat, jak již soud žalobci sdělil v rozsudku ze dne 1. 3. 2024, č. j. 34 Az 1/2024–13, že mezi žalobcem a jeho dcerou není vztah závislosti ve smyslu čl. 16 nařízení Dublin III a Česká republika v jeho případě neshledala ani důvody pro aplikaci čl. 17 téhož nařízení.

V. Závěr a náhrada nákladů řízení

35. Krajský soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatky, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Námitky žalobce neshledal důvodnými a neidentifikoval žádné jiné důvody nezákonnosti zajištění žalobce. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

36. O návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud nerozhodoval, neboť takový institut se v případě přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince neuplatní. Úkolem soudu v tomto typu řízení je posoudit zákonnost zajištění a tu buď potvrdit nebo zajištění (rozhodnutí o zajištění) zrušit. Stanovené lhůty pro rozhodnutí soudu (7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu) zaručují, že soudní přezkum proběhne rychle, tj. dříve, než je soud povinen o návrhu na odkladný účinek žaloby rozhodnout (srov. § 73 odst. 4 s. ř. s.).

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).

Poučení

I. Vymezení věci, napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti II. Žaloba III. Vyjádření žalované IV. Posouzení věci krajským soudem IV. a) Naplnění účelu zajištění a zákonný důvod zajištění IV. b) (Ne)uložení zvláštních opatření IV. c) Zásah do rodinného života, nejlepší zájem dítěte, přiměřenost zajištění V. Závěr a náhrada nákladů řízení