34 Az 36/2022 – 32

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobce: A. A. A. st. přísl. X zast. advokátem Mgr. Umarem Switatem sídlem Dědinova 2011/19, 148 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2022, č. j. OAM–314/LE–VL12–VL–18–PS–2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2022, č. j. OAM–314/LE–VL12–VL–18–PS–2022, se ruší.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Umara Switata.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Dobu trvání zajištění stanovil do 25. 1. 2023. Žalobce má za to, že důvody pro jeho zajištění neexistovaly od samého počátku, o uložení správního vyhoštění nevěděl. Zároveň byly dány důvody pro uložení mírnějších donucovacích opatření.

II. Související skutkové okolnosti a napadené rozhodnutí

2. Žalobce se dne 2. 12. 2021 dostavil do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, kde písemně požádal o mezinárodní ochranu. Předložil pouze fotokopii první strany cestovního dokladu s fotografií, jinak neměl žádné doklady, které by ho opravňovaly k pobytu. Policie ČR nalezla v systému Eurodac shodu s daktyloskopickou kartou Španělska. S žalobcem bylo dne 6. 12. 2021 zahájeno řízení o správním vyhoštění.

3. Dle protokolu o výslechu ze dne 6. 12. 2021 žalobce uvedl svoje osobní údaje. Z Alžírska vycestoval na rybářské lodi dne 24. 9. 2021 do Španělska, do města Almérie, převaděči zaplatil skoro 1 000 Eur. Ve Španělsku ho zadržela policie, a protože nechtěl požádat o azyl, dostal příkaz k vycestování. Žalobce však odjel ihned taxíkem do Barcelony. Pak odjel za sestrou do Saint Etienne ve Francii, kde byl asi dva týdny, poté odjel do Paříže za strýcem. Odtud odjel autem (Blablacar) do ČR a pak hned požádal v Bělé–Jezové o azyl. V ČR má bratra a kamaráda. Bratr je zde 5 nebo 6 měsíců, kamarád od roku 2009. Cestovní doklad mu byl vydán v roce 2018, má ho doma. V Alžírsku má rodiče, sestru a bratra. Alžírsko opustil kvůli nespravedlnosti a nemožnosti zde pracovat. Dále uvedl, že na území ČR nemá sportovní, kulturní či společenské vazby, nenachází se zde osoba, k níž by měl vyživovací povinnost, v ČR nesdílí společnou domácnost s občanem EU. Nemá žádné finanční prostředky. Je zdravý.

4. Žalobci bylo rozhodnutím Policie ČR dne 7. 12. 2021 uloženo správní vyhoštění a stanovena doba jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 12. 2021 a bylo vykonatelné od 20. 4. 2022. Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 1. 2022 bylo rozhodnuto o nepřípustnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, řízení bylo zastaveno a bylo určeno, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Španělské království. Žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2022, č. j. 34 Az 8/2022–17. Následně byl žalobci vystaven výjezdní příkaz s dobou platnosti od 14. 4. 2021 do 19. 4. 2022. Tento příkaz však žalobce nerespektoval a na území ČR pobýval neoprávněně. V Schengenském informačním systému je veden jako nežádoucí cizinec.

5. Dne 3. 10. 2022 se žalobce dostavil na OPA Jihlava společně se svojí přítelkyní s žádostí o vydání potvrzení o oprávněnosti pobytu. Dle protokolu o podání vysvětlení dne 3. 10. 2022 žalobce mj. uvedl, že dne 16. 12. 2021 v Třebíči potkal svoji současnou partnerku D. J. V lednu 2022 se k partnerce nastěhoval. Bydlí tam společně s jejími čtyřmi dětmi z předchozího vztahu. V ČR nepracoval, finančně ho podporuje strýc a bratr. Partnerka pracuje v domově důchodců. Se svojí partnerkou by se chtěl oženit, na den 8. 10. 2022 měli plánovanou svatbu v Humpolci. Ke sňatku však žalobce potřeboval doklad o oprávněnosti pobytu, proto přišel na policii. Partnerka o jeho nelegálním pobytu ví. Do Alžírska se vrátit nechce, v ČR chce pracovat.

6. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 3. 10. 2022 byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zajištění žalobce byla stanovena na 65 dnů. Téhož dne nabylo rozhodnutí o zajištění žalobce právní moci.

7. Vzhledem k tomu, že dne 7. 10. 2022 žalobce opětovně požádal o mezinárodní ochranu, byl napadeným rozhodnutím „přezajištěn“ žalovaným podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že z jednání žalobce je zřejmé, že svoji druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se stala reálnou a pokud by k jeho zajištění policií nedošlo, sám by z ČR nevycestoval. V případě žalobce tedy existuje nebezpečí, že se bude své povinnosti vycestovat z území EU vyhýbat; v minulosti již správní vyhoštění obdržel a z území ČR ve stanoveném termínu nevycestoval. Není zde rozumný předpoklad, že by žalobce respektoval zvláštní opatření dle zákona o azylu. Žalobce jednal zcela účelově, pokud se udělení mezinárodní ochrany začal domáhat až po svém zajištění, kdy se jeho vyhoštění stalo reálným. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 10. 2022 bylo řízení o opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zastaveno podle §11c odst. 4 zákona o azylu.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

8. Žalobce má za to, že pro jeho zajištění nebyly splněny podmínky. Dne 3. 10. 2022 se na OPA Jihlava dostavil dobrovolně, byl v dobré víře o oprávněnosti pobytu. Nebylo mu známo, že byl z území ČR vyhoštěn.

9. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že by mírnější donucovací prostředky ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území byly nedostačující a neúčinné. Žalovaný nezohlednil rodinné poměry žalobce na území ČR, ani jeho finanční poměry (má pravidelný příjem od strýce), v tomto ohledu jsou skutková zjištění žalovaného nedostatečná. Rodinné soužití žalobce a jeho družky je dlouhodobé, trvalé a intenzivní, děti družky jsou do značné míry odkázány na péči žalobce. Dne 8. 10. 2022 chtěl s družkou uzavřít sňatek, mají v plánu společné dítě.

10. Z předchozí neochoty žalobce vycestovat nelze hned usuzovat na to, že žalobce do budoucna spolupracovat nebude. Aktuální poměry žalobce tomu nenasvědčovaly. V době, kdy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, měl prokazatelně na území ČR trvalý rodinný vztah s družkou, která je občankou ČR. Zajištěním jeho osoby tak byl porušen čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce rovněž požádal o přiznání odkladného účinku žalobě.

11. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s žalobou nesouhlasí a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podstatnou skutečností je, že žalobce svévolně a vědomě neoprávněně pobýval na území ČR v rozporu se správním rozhodnutím o vyhoštění, do 20. 4. 2023 je veden v evidenci nežádoucích osob. O skutečném zájmu žalobce o mezinárodní ochranu nic nevypovídá, jeho primární snahou je vyhnout se správnímu vyhoštění. Své protiprávní jednání žalobce i sám výslovně přiznal. Z okolností případu nevyplývalo, že by použití mírnějších donucovacích prostředků bylo účinné.

12. Žalovaný dále uvedl, že žalobu považuje za bezpředmětnou. Žalobce byl totiž na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2022 dne 3. 11. 2022 přemístěn do Španělska.

13. Zástupce žalobce reagoval na vyjádření žalovaného podáním ze dne 14. 11. 2022 tak, že pochybil, pokud žalobce svévolně přemístil do Španělska, ačkoli mu bylo známo, že žalobce požádal soud o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovaný nerespektuje procesní práva žalobce (účastnit se jednání před soudem, udělovat právnímu zástupci pokyny, vyjadřovat se k důkazům atd.). Bylo povinností žalovaného vyčkat na rozhodnutí soudu o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobce trvá na své osobní účasti na jednání a trvá na provedení navrhovaných důkazů a žádá soud, aby zajistil jeho účast na jednání před soudem.

IV. Průběh řízení před soudem

14. Krajský soud ve věci k žádosti žalobce nařídil ústní jednání na den 21. 11. 2022. Ještě před konáním jednání žalovaného vyzval, aby nejpozději na jednání předložil dokumentaci osvědčující komunikaci ČR se státem příslušným dle nařízení Dublin III, na jejímž podkladě mělo dojít k přemístění žalobce po jeho zajištění. Dále byl žalovaný vyzván k vysvětlení, z jakého důvodu nebyl žalobce přezajištěn podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

15. Na jednání se dostavil pouze zástupce žalovaného, zástupce žalobce se z jednání písemně omluvil a souhlasil s rozhodnutím ve věci ve své nepřítomnosti. Soud nejprve přiblížil obsah žaloby. Zástupce žalovaného uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, napadené rozhodnutí je zákonné a dostatečně odůvodněné. Soud následně zrekapituloval skutkové okolnosti věci a postup předcházející vydání napadeného rozhodnutí, jak vyplývají z obsahu správního spisu, a vyzval žalovaného k předložení požadované dokumentace. Tu zástupce žalovaného soudu předal v elektronické podobě.

16. Žalovaný byl následně poučen o aktuální judikatuře Soudního dvora EU, podle níž je soud povinen přihlížet i k nezákonnostem zajištění, které žalobce nenamítl (viz podrobněji dále v odůvodnění). Ke zvolenému důvodu zajištění zástupce žalovaného uvedl, že nemá informace o tom, proč žalovaný nepřistoupil k zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, tj. za účelem jeho přemístění do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

V. Posouzení věci soudem

17. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 46a odst. 7 zákona o azylu). Soud proto přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí.

18. Předně je nutno uvést, že přestože žalobce ke dni rozhodování soudu o žalobě již není na území ČR zajištěn, tato skutečnost soudnímu přezkumu nebrání. Žalobu proto nelze považovat za bezpředmětnou. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17 a v něm podrobně odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, i v případech, kdy je detence cizince ukončena, musí být zajištěno jeho právo na přístup k soudu, včetně meritorního rozhodnutí. Postrádalo by smysl, jestliže by soudní kontrola detence byla možná pouze po dobu, po kterou účinky takového opatření trvají.

19. K rozporu (původně zákonem o pobytu cizinců upravené) nemožnosti soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění pro účely vyhoštění s unijním právem (čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, dále jen „návratová směrnice“) i ústavní pořádkem (čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv EU, čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), se již předtím vyslovil rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017–20. Obdobné závěry platí i pro přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince podle zákona o azylu, resp. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, dále jen „přijímací směrnice“) či nařízení Dublin III. V. a) Rozsah přezkumu rozhodnutí o zajištění 20. Co se týká rozsahu přezkumu, soud postupoval v souladu s požadavky recentního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. V něm byla řešena otázka, zda soud musí při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění státního příslušníka třetí země, které vyplývají z unijního práva, zohlednit i takové nezákonnosti, které nebyly dotyčnou osobou uplatněny.

21. Soudní dvůr EU dospěl k závěru, že požadavek na účinnost soudní ochrany zákonnosti zajištění vyžaduje, aby byl soud schopen rozhodnout o každé relevantní skutkové a právní okolnosti za účelem ověření zákonnosti zajištění. „Za tímto účelem musí mít možnost zohlednit skutkové okolnosti a důkazy uplatněné správním orgánem, který nařídil původní zajištění. Musí mít rovněž možnost zohlednit skutečnosti, důkazy a vyjádření, která mu dotyčná osoba případně předloží. Nadto musí být schopen zjistit si jakoukoliv jinou skutečnost relevantní pro rozhodnutí v případě, že to považuje za nutné. Pravomoci, které má v rámci přezkumu, nemohou být v žádném případě omezeny pouze na skutečnosti předložené správním orgánem“ (bod 87).

22. S ohledem na význam práva na svobodu, na závažnost zásahu do tohoto práva zajištěním (z jiných důvodů než stíhání nebo trestání trestných činů) a na požadavek vysoké úrovně soudní ochrany proto musí soud podle odkazovaného rozsudku Soudního dvora EU „přihlédnout ke všem okolnostem, zejména skutkovým, které mu byly předloženy, jak jsou doplněny nebo objasněny v rámci procesních opatření, která považuje za nezbytné přijmout na základě svého vnitrostátního práva, a na základě těchto okolností případně uplatnit nesplnění podmínky zákonnosti plynoucí z unijního práva, i když toto nesplnění nebylo uplatněno dotyčnou osobou“ (bod 88).

23. Z citovaného rozsudku je tak nutno z dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince (ať již v návratovém, přijímacím či předávacím režimu, tj. dle vnitrostátního práva v režimu zákona o pobytu cizinců či v režimu zákon o azylu) přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění.

24. Důvodem ke zrušení rozhodnutí o zajištění tak nemusí být pouze vady namítané žalobcem či vady, k nimž byl soud dosud povinen přihlížet z moci úřední (tj. typicky nepřezkoumatelnost či nedostatek skutkových zjištění), ale též zjištění soudu, že došlo k porušení jiných pravidel zajištění stanovených unijním či vnitrostátním právem. Jinými slovy, nesplňuje–li rozhodnutí o zajištění podmínky zajištění, soud jej pro nezákonnost zruší i tehdy, pokud žalobce nesplnění těchto podmínek v žalobě nenamítal.

25. V případě takto zjištěných vad je pak soud povinen postupovat v souladu se zásadou kontradiktornosti (bod 88 rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21) a poskytnout účastníkům prostor k vyjádření ke zjištěnému nesplnění podmínek zákonnosti zajištění. V uvedených intencích soud přistoupil k posouzení zákonnosti zajištění žalobce. V. b) Nemožnost naplnění účelu zajištění 26. Nutno připomenout, že každé zajištění cizince představuje závažný zásah do práva na osobní svobodu, chráněného čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), čl. 6 Listiny základních práv EU či čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Je proto přípustné jen za striktně definovaných podmínek. Zajištění musí vždy sledovat vymezený účel a lze k němu přistoupit pouze tehdy, nemohou–li být v konkrétním případě efektivně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější, donucovací opatření.

27. Při přezkumu rozhodnutí o zajištění ve správním soudnictví je soud povinen přezkoumat, zda je zajištění cizince oprávněné, včetně posouzení, zda zajištění sleduje svůj konkrétní účel. Pokud v okamžiku zajištění cizince nemůže být tohoto účelu dosaženo, resp. pokud během tohoto zajištění bude zjištěno, že účel zajištění nebude možné naplnit, jedná se o nezákonný zásah do osobní svobody cizince. Jak k tomu uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR“. (…) O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit“.

28. Žalobce byl zajištěn jako žadatel o mezinárodní ochranu. V tomto režimu platí, že zajištění může být nařízeno pouze v případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu, nelze–li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření (čl. 8 odst. 2 přijímací směrnice). Důvody zajištění jsou přitom explicitně uvedeny v čl. 8 odst. 3 přijímací směrnice, a to v podobě taxativního výčtu následovně: a) za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti; b) za účelem určení těch skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele; c) během příslušného řízení za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území; d) je–li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou–li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení; e) vyžaduje–li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku; f) v souladu s článkem 28 nařízení Dublin III.

29. Každý z uvedených důvodů plní poněkud jiný účel. Žalobce byl napadeným rozhodnutím zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož lze rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, není–li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Aplikovaný důvod zajištění koresponduje s důvodem uvedeným v čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice.

30. K výkladu tohoto důvodu zajištění se vyjádřil Soudní dvůr EU v usnesení ze dne 3. 6. 2021 ve věci J. A. proti Slovinsku, C–186/21 PPU, podle něhož tento důvod obsahuje dvě odlišné kumulativní podmínky. Jednak podmínku zajištění žadatele za účelem vyhoštění a jednak podmínku existence přiměřených důvodů, založených na objektivních kritériích, domnívat se, že žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení (bod 36). Příkladem objektivního kritéria, kterého se orgány mohou dovolávat, je skutečnost, že žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení (bod 37).

31. V případě žalobce byly obě podmínky splněny. Žalobce byl zajištěn za účelem správního vyhoštění rozhodnutím ze dne 3. 10. 2022 (splnění první podmínky), přičemž předtím již měl možnost přístupu k azylovému řízení (splnění druhé podmínky). I přes splnění podmínek zajištění podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice zde však s ohledem na skutkové okolnosti věci a při komplexním posouzení souvisejících řízení k osobě žalobce byly důvodné pochybnosti o reálnosti naplnění účelu tohoto důvodu zajištění.

32. Jak bylo zjištěno, na podkladě rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2022 bylo o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu rozhodnuto tak, že příslušným státem k projednání žádosti je podle nařízení Dublin III Španělské království, a řízení o žádosti bylo zastaveno. Po zamítnutí žaloby proti tomuto rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2022, č. j. 34 Az 8/2022–17, však žalobce nevycestoval a jeho pobyt nebyl znám (jak vyplývá též ze soudu dostupné evidence cizinců). Žalobce byl následně zajištěn poté, co se dne 3. 10. 2022 sám dostavil na policii za účelem potvrzení oprávněnosti pobytu.

33. Samotná skutečnost, že státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu bylo Španělsko, byla minimálně velmi silnou indicií pro závěr, že návrat žalobce do země původů nemůže být (v dohledné době) realizován. Tuto skutečnost potvrzuje též žalovaným dodatečně (na jednání soudu) doložený přípis ze dne 21. 10. 2022, v němž žalovaný právnímu zástupci žalobce sděluje, že s ohledem na příslušnost Španělska k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu není návrat žalobce do země původu v současnosti organizován.

34. Účelem důvodu zajištění, pro který žalovaný žalobce zajistil, je vytvoření podmínek pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu nebyla zmařena realizace vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016–35, ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017–31, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016–48). Jinými slovy, cílem zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je zabránit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu, v jejímž důsledku by se cizinec vyhnul správnímu vyhoštění, typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy. Takové zajištění tedy směřuje k zabezpečení dostupnosti žadatele nejen pro řízení ve věcech mezinárodní ochrany, ale rovněž pro případný výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016–48).

35. Stěžejním předpokladem pro naplnění uvedeného účelu zajištění je tedy reálná možnost navrácení cizince (do země původu). Taková možnost však nemůže být reálná za situace, má–li být cizinec přemístěn na podkladě nařízení Dublin III do jiného státu EU, který je příslušný k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Tak tomu bylo právě v případě žalobce, u něhož byla v době zajištění podle zákona o pobytu cizinců i „přezajištění“ napadeným rozhodnutím podle zákona o azylu stále dána příslušnost Španělska k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Této skutečnosti si žalovaný byl vědom, ostatně sám vydal k první žádosti žalobce rozhodnutí o příslušnosti Španělského království, a k opakované žádosti žalobce dne 17. 10. 2022 rozhodnutí, jímž bylo řízení o opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zastaveno podle §11c odst. 4 zákona o azylu. Neprodleně poté měl být (dle tvrzení žalovaného) žalobce přemístěn z ČR do Španělska, ještě ve lhůtě podle čl. 29 odst. 2 věta druhá nařízení Dublin III.

36. Z uvedeného je zjevné, že účel zajištění žalobce byl již v době vydání napadeného rozhodnutí zcela jiný, než jaký byl žalovaným deklarován. Tím nebylo vytvoření podmínek pro vyhoštění (navrácení) žalobce do země původu, nýbrž přemístění žalobce do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný proto pochybil, pokud žalobce „přezajistil“ na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť účel tohoto důvodu zajištění nemohl být v reálném časovém horizontu vůbec naplněn.

37. Při srovnání zajištění z důvodu podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice a zajištění z důvodu podle čl. 8 odst. 3 písm. f) přijímací směrnice (resp. dle čl. 28 nařízení Dublin III) je přitom odlišný nejen účel zajištění, odlišný je v některých aspektech rovněž režim zajištění. Podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III mohou členské státy zajistit osobu za účelem přemístění tehdy, existuje–li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Významnější odlišnosti se pojí se striktně vymezenými lhůtami spojenými se zajištěním.

38. Podle čl. 28 nařízení Dublin III musí být zajištění co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Zároveň lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Odpověď příslušného členského státu musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není–li odpověď poskytnuta v této lhůtě, nastává fikce vyhovění žádosti, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně zajištění jejího řádného příjezdu. Samotné přemístění pak musí být provedeno nejpozději do šesti týdnů od implicitního či explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu. Při nedodržení lhůt pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo při neuskutečnění přemístění v uvedené šestitýdenní lhůtě, nesmí být osoba dále zajištěna.

39. Bez ohledu na to, zda v případě žalobce byly uvedené lhůty dodrženy či nikoli, volba neodpovídajícího důvodu zajištění vytvořila žalovanému prostor k postupu, který režimu zajištění podle nařízení Dublin III nemusel odpovídat. Odlišnost účelu zajištění z důvodu podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice [tj. z důvodu dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu] a zajištění z důvodu podle čl. 8 odst. 3 písm. f) přijímací směrnice [tj. z důvodu dle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu], jakož i odlišnost režimů zajištění odpovídající těmto důvodům, tak svědčí o tom, že volba nesprávného důvodu zajištění není pouhým formalismem, a že je zcela na místě napadené rozhodnutí zrušit.

40. Nadto je vhodné připomenout, že řízení o navracení, řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu či řízení o přemístění musí být ze strany správního orgánu vždy vedeno s náležitou pečlivostí. Jen takový postup ospravedlňuje další zajištění a pokud tento řádný postup nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné (srov. ve vztahu k vyhošťovacímu řízení např. rozhodnutí ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci M. a ostatní proti Bulharsku, stížnost č. 41416/08). Povinnost vedení řízení na základě důvodů zajištění stanovených přijímací směrnicí s náležitou péčí je pak výslovně zakotvena též v čl. 9. odst. 1 přijímací směrnice.

41. Pokud by v okamžiku zajištění cizince v obdobné situaci (tj. s uloženým správním vyhoštěním a podanou žádostí o mezinárodní ochranu) byly případně dány důvodné pochybnosti o možnosti jeho přemístění do státu příslušného k posouzení žádosti cizince, přičemž takové pochybnosti by byly následně odstraněny (typicky akceptací příslušnosti tímto státem), a přemístění cizince se stalo reálným, je na místě (při splnění dalších podmínek zajištění) bezodkladně přistoupit k přezajištění žalobce na podkladě nařízení Dublin III, tj. čl. 8 odst. 3 písm. f) přijímací směrnice, resp. § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. V případě žalobce by však takové přezajištění nezákonnost napadeného rozhodnutí nezhojilo, neboť již v době jeho vydání se nejevilo být dosažení zvoleného účelu zajištění reálným. V. c) K možnosti uložení zvláštních opatření 42. Nad rámec důvodů nutných pro rozhodnutí v této věci považuje soud za vhodné se alespoň obecně vyjádřit též k námitce žalobce. Ten spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že namísto detence měla být v jeho případě uložena mírnější opatření. Argumentoval přitom existencí rodinného života na území ČR a dostatkem finančních prostředků.

43. Bez ohledu na důvod zajištění se zvláštním opatřením podle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Povaha obou zvláštních opatření osobní svobodu cizince neomezuje, a proto je–li důvodná hrozba jeho útěku či skrývání, jejich uložení zpravidla na místě nebude.

44. K aplikaci těchto ustanovení, jimiž je do zákona o azylu transponován čl. 8 odst. 4 přijímací směrnice, se vyslovil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48, v němž uvedl, že „(p)okud jsou … splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. (…) Přitom nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Zvláštní opatření lze proto považovat za účinná, pokud lze jimi dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele. (…) V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „(m)ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “. (…)

45. Podle odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu je při zvažovaní zvláštních opatření na místě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. „Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016–38, odst. 36 a 37)“. Obdobný přístup je na místě i v případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, které má zabránit útěku cizince před jeho přemístěním do jiného členského státu EU.

46. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2015–32, „(z)ajištění představuje omezení osobní svobody, a jde proto z povahy věci vždy o zásah do rodinného a soukromého života zajišťovaného cizince. Zajištění ovšem neznamená ztrátu kontaktu zajištěného cizince s jeho rodinnými příslušníky, když podle čl. 10 odst. 4 přijímací směrnice je povinností členských států zajistit, aby rodinní příslušníci mohli se žadatelem o mezinárodní ochranu komunikovat a navštěvovat jej v podmínkách, které respektují soukromí“. Pokud se žalovaný v napadeném rozhodnutí blíže nezabýval osobními, majetkovými a rodinnými poměry žalobce, jednalo se o pochybení. Toto pochybení by však samo o sobě nevedlo ke zrušení zajištění, ani kdyby toto zajištění bylo založeno na 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

47. Tvrzení žalobce, že si našel partnerku pár měsíců po příjezdu na území ČR (i když mu bylo vydáno správní vyhoštění), ani tvrzení o tom, že dostává nějaké peníze od příbuzných, by totiž s ohledem na dosavadní jednání (pobytovou historii) žalobce a na účel zajištění (zabránění útěku a skrývání se před nuceným přemístěním) k uložení zvláštních opatření zjevně vést nemohlo. Je tak nutno konstatovat, že námitka žalobce by důvodná nebyla. Takový závěr se však do výsledku řízení o této žalobě promítnout nemůže, neboť nosné důvody rozsudku jsou zcela jiné.

VI. Závěr a náklady řízení

48. Krajský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že zajištění žalobce bylo nezákonné. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti věci totiž nebylo možné realizovat účel, k němuž měl zvolený důvod zajištění směřovat. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s.

49. O návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby soud nerozhodoval, neboť takový institut se v případě přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince neuplatní. Úkolem soudu v tomto typu řízení je posoudit zákonnost zajištění a tu buď potvrdit nebo zajištění (rozhodnutí o zajištění) zrušit. Stanovené lhůty pro rozhodnutí soudu (7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu) zaručují, že soudní přezkum proběhne rychle, tj. dříve, než je soud povinen o návrhu na odkladný účinek žaloby rozhodnout (srov. § 73 odst. 4 s. ř. s.). V době rozhodnutí soudu nadto již žalobce zajištěn nebyl, neboť mělo dojít k jeho přemístění do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

50. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu soud přiznal náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem tvořených náklady za zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby) a tomu odpovídající dva režijní paušály po 300 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Celková částka náhrady nákladů řízení, jíž musí žalovaný žalobci uhradit, tedy činí 6 800 Kč.

Poučení

I. Vymezení věci II. Související skutkové okolnosti a napadené rozhodnutí III. Žaloba a vyjádření žalovaného IV. Průběh řízení před soudem V. Posouzení věci soudem V. a) Rozsah přezkumu rozhodnutí o zajištění V. b) Nemožnost naplnění účelu zajištění V. c) K možnosti uložení zvláštních opatření VI. Závěr a náklady řízení