34 A 39/2024 – 31

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobce: D. T. N. státní příslušnost V. s. r. t.č. ZZC V. L. X, X V. L. proti žalované: Policie České republiky Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2024, č. j. KRPB–181223–54/ČJ–2024–060022–SVZ, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2024, č. j. KRPB–181223–54/ČJ–2024–060022–SVZ, se ruší.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

1. Shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) byl žalobce zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“). Doba trvání zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 31. 8. 2024 do 24.2.2025. Doba od 9. 9. 2024 do 5. 12. 2024, po kterou byl žalobce zajištěn na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaného dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“), se do doby zajištění stanovené napadeným rozhodnutím dle § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nezapočítala.

2. Žalobce byl nejprve zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť neměl platné oprávnění k pobytu. Zajištěn byl poté, kdy byl dne 31. 8. 2024 kontrolován policejní hlídkou a nepředložil žádný platný cestovní doklad ani doklad totožnosti. Následně bylo zjištěno, že žalobce nemá povolení k pobytu. Poté, co byl žalobce ztotožněn (žalobce policii poskytl fotokopie dokladů, které mu zaslala manželka z Vietnamu), s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť porušil povinnost uvedenou v § 103 písm. n) téhož zákona (tj. povinnost pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu).

3. Dle protokolu o výslechu ze dne 2. 9. 2024 žalobce za přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka mj. uvedl, že je ženatý a má tři děti, které jsou ve Vietnamu. Je s nimi v kontaktu přes telefon a sociální sítě. Cestovní pas mu vzal převaděč, který mu pomohl k cestě z Rumunska do ČR. Do Rumunska přicestoval 29. 5. 2020 na rumunské pracovní vízum. Tam byl pouze pět dní a poté se dostal v nákladním autě do Prahy. Od té doby je v ČR. Nemá zde žádnou stálou adresu, v Brně bydlí u kamaráda, ale přesnou adresu si nepamatuje. Svého neoprávněného pobytu si je vědom, své pobytové oprávnění však nijak neřešil. V ČR ani v jiném smluvním státě nemá žádné rodinné vazby, majetek, ekonomické vazby, dluhy nebo pohledávky. Do Vietnamu se dobrovolně vrátit nechce, nemá na to prostředky, ani si je není schopen zajistit, nemá cestovní doklad. Nemá zde nikoho, kdo by se za něj finančně zaručil a zajistil mu bydlení.

4. Důvodem zajištění žalobce bylo nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce na území ČR pobývá více než čtyři roky bez platného cestovního dokladu a pobytového oprávnění. Žalobce si byl této skutečnosti vědom a nijak ji neřešil, vědomě nerespektoval právní předpisy. Nemá finanční prostředky, které by mohly jeho pobyt na území pokrýt a není schopen si je sám obstarat. Nemá zde zajištěno ubytování, nežije zde žádný jeho příbuzný nebo osoba s povoleným dlouhodobým či trvalým pobytem, která by za něj složila finanční záruku. Žalobce pobývá u kamarádů, s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Svým dosavadním jednáním dal najevo, že území členských států nehodlá dobrovolně opustit, rozhodnutí o správním vyhoštění by tedy nerespektoval. Žalobce neskýtá dostatečnou záruku, že by s orgány policie spolupracoval a je zde tedy důvodná obava z maření správního rozhodnutí. V případě žalobce tedy nebylo na místě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť by to bylo neúčelné.

5. Co se týká délky zajištění, žalobce byl od prvotního omezení osobní svobody zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na 90 dnů. Důvody zajištění se od rozhodnutí o prvotním zajištění žalobce, které bylo s ohledem na podání žádosti o mezinárodní ochranu přeměněno na zajištění dle zákona o azylu, nezměnily. Bylo přihlédnuto k předpokládané složitosti přípravy realizace výkonu správního vyhoštění. Jednotlivé kroky této přípravy byly v napadeném rozhodnutí popsány a byl proveden jejich časový odhad. Podle žalované je návrat žalobce do Vietnamu ve stanovené době možný a reálný, doba zajištění je přiměřená.

II. Žaloba

6. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, resp. dvě žaloby. První byla doručena soudu dne 16. 12. 2024 a druhá dne 20. 12. 2024. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné z následujících důvodů: a) nebyla zohledněna individuální situace žalobce, b) nebylo dostatečně odůvodněno upřednostnění institutu zajištění před aplikací zákonných alternativ, c) byla stanovena nepřiměřeně dlouhá délka zajištění vzhledem k okolnostem případu, a d) napadené rozhodnutí je strohé, nedostatečné, vykazuje známky zmatečnosti a není individualizováno.

7. Žalobce se nedopustil žádného trestného činu, neexistuje tak nebezpečí, že by jako cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správnímu orgánu o sobě vždy vylíčil pravdivé informace a nesnažil se mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí tím, že by uvedl nepravdivé údaje. Žalobce nikdy neodmítl tyto údaje uvést a nevyjádřil úmysl území neopustit, a z jeho jednání není takový úmysl zjevný.

8. Žalobce připomněl, že zajištění představuje v kontextu zákona o pobytu cizinců krajní prostředek, jehož užití by měla předcházet důkladná úvaha o jeho nezbytnosti v tom kterém případě a o nemožnosti aplikovat alternativy. Odůvodnění rozhodnutí o zajištění musí být obsahově i formálně kvalitní a přezkoumatelné. To napadené rozhodnutí nesplňuje, je jednostranné a účelové. K zajištění žalobce bylo přistoupeno pouze na základě nelegálnosti jeho vstupu a pobytu na území České republiky. To by ale neměla být jediná okolnost. Správní orgán musí řádně zjistit stav věci včetně skutečností svědčících ve prospěch žalobce. K alternativám zajištění se žalovaná vyjádřila jen stroze a paušálně. Tento postup podle žalobce naznačuje, že žalovaná považovala zajištění za primární prostředek, což je v rozporu se zákonem; zvláštní opatření měla být uplatňována přednostně, v případech, kdy se pobyt v zařízení pro zajištění cizinců jeví jako nadmíru přísné opatření (viz rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019–60).

9. Podle žalobce stanovení délky zajištění na 90 dní neumožňuje dostatečný soudní přezkum v rozumných intervalech (viz rozhodnutí NSS ze dne 29. 2. 2012 ze dne 7 As 17/2012–36, ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012–26, ze dne 9. 10. 2014, č.j. 2 Azs 57/2014–28, rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. 1020/2015). Ačkoliv po vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu došlo ke změně právní úpravy, do zákona o pobytu cizinců byla vložena možnost podat žádost o propuštění ze zařízení (§ 129a), problematika pravidelnosti přezkumu tím nebyla dostatečným způsobem ošetřena, jak ukazuje nejnovější judikatura téhož soudu (rozhodnutí NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019–50).

10. Podle žalobce pokud § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamezuje zajištěnému cizinci v přístupu k efektivnímu soudnímu přezkumu v rozumných intervalech, je třeba nastalou situaci řešit tak, že správní orgán, tj. zde žalovaná, bude ukládat rozhodnutí o zajištění na intervaly podstatně kratší, než je 90 dní (např. max. 30 dní). Žalované přitom nic nebrání, při splnění zákonných podmínek takové zajištění následně dále prodloužit.

11. Žalobce dále namítá, že v napadaném rozhodnutí není uvedeno, jaké dílčí kroky bude třeba učinit během 90 dnů zajištění, a především jaká je časová náročnost těchto jednotlivých kroků (viz rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 41 A 21/2021–32). Žalovaná v pasáži odůvodňující stanovenou délku zajištění pouze paušálně uvedla výčet jednotlivých kroků, aniž by je však doplnila konkrétním časovým odhadem nebo snad konkretizací daného procesu na případ žalobce. Jedinou indicií, že se odůvodnění napadeného rozhodnutí týká skutečně případu žalobce, je zmínění ambasády Vietnamu v Polsku, s nímž bude během procesu nadále komunikováno; odhlédne–li se od této letmé zmínky, je celý text naprosto obecný a použitelný na jakýkoliv případ, což vyvolává pochybnosti o individuálním posouzení případu žalobce.

12. Žalobce dále uvedl, že po celý čas spolupracuje, žalovanému sdělil své celé jméno a příjmení, datum a místo narození, místo trvalého pobytu, státní příslušnost. Navíc žalobce nekladl při svém zadržení žádný odpor, na kladené otázky při pohovoru odpovídal pravdivě, a celkově žalovanému během celého řízení v rámci svých omezených možností poskytoval součinnost. Pokud tedy žalovaná tak lpí na nezákonném vstupu a pobytu žalobce na území České republiky, pak by obdobným způsobem měla zohlednit také skutečnost, že žalobce s žalovanou v dobré víře plně spolupracoval. To však žalovaná neudělala a žalobce má za to, že by napadené rozhodnutí mělo být z uvedených důvodů zrušeno.

13. Ve druhé žalobě, kterou soud vyhodnotil jako doplnění žaloby první, žalobce nad rámec již namítaných důvodů uvedl, že nebezpečí jeho nevycestování z území České republiky nemůže bez dalšího být jediným právně relevantním důvodem pro zajištění cizince. K tomu odkázal na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, dle něhož nelze dovozovat, že při aplikaci § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců jsou vždy dány důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění. Dle žalobce byla žalovaná povinna představit konkrétní skutkové okolnosti, pro které nebylo možné uložit žalobci žádné ze zvláštních opatření ve smyslu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v napadeném rozhodnutí představila konkrétní argumentaci pouze ve vztahu ke zvláštnímu opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, blíže neodůvodnila nemožnost uložení zbylých dvou zvláštních opatření, pouze paušálně odmítla možnost jejich aplikace. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

14. Žalobce prohlašuje, že má vazby na Českou republiku, má zde známé, kteří mu poskytli ubytování na adrese X. Napadené rozhodnutí nese v tomto směru znaky svévole a bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ze znění zákona navíc nevyplývá zákaz znovu uložit stejné zvláštní opatření, které již bylo cizinci v minulosti uloženo a cizinec jej neplnil.

15. Za nejzávažnější vadu napadeného rozhodnutí žalobce považuje stanovení doby zajištění svévolným a nepřezkoumatelným způsobem. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, č. j. 53 A 2/2023–22. V tamní věci soud zrušil napadené rozhodnutí, pro nedostatečné zdůvodnění doby zajištění, neboť správní orgán používal argumenty korespondující s jiným důvodem zajištění, než pro který byl cizinec v daném případě zajištěn. V nyní řešené věci odůvodnění zvolené doby zajištění zcela absentuje.

16. Závěrem žalobce uvedl, že žalovaná porušila nejen základní zásady činnosti správních orgánů uvedení v § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, ale především čl. 8 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech („Úmluva“).

III. Vyjádření žalované

17. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí je dostatečně individualizované a přezkoumatelně odůvodněné, žalovaná se případu žalobce věnovala s náležitou pečlivostí. Napadené rozhodnutí nevykazuje známky strohého ani nedostatečného odůvodnění, jsou v něm naprosto jasně a přesně uvedeny veškeré skutečnosti odůvodňující žalobcem napadený postup žalované, včetně přijaté délky doby jeho zajištění.

18. Veškeré dosavadní žalobcovo jednání, v prvopočátku spočívající v tom, že na území České republiky vstoupil a pobýval zde bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu a dokladu totožnosti, pokračující zjevně účelovým podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany v době, kdy mu již bylo uděleno správní vyhoštění a byl zajištěn za účelem výkonu správního rozhodnutí tak, aby se výkonu tohoto rozhodnutí vyhnul, podstatně stěžuje a oddaluje výkon jeho správního vyhoštění a tím i prodlužuje dobu jeho omezení na osobní svobodě. Žalovaná má za to, že důvody, stejně jako reálný předpoklad realizace jeho správního vyhoštění existují a napadené rozhodnutí je precizně identifikuje.

IV. Posouzení věci krajským soudem

19. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců).

20. O žalobě krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez nařízení ústního jednání (správní spis byl soudu doručen dne 23. 12. 2024). Žalobce ani žalovaná nařízení jednání nepožadovali a soud neshledal jeho konání nezbytným.

21. Co se týká rozsahu soudního přezkumu, soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022–32, č. 4439/2022 Sb. NSS). V uvedených intencích soud přistoupil k posouzení zákonnosti zajištění žalobce.

22. Stěžejní podmínkou zákonnosti zajištění cizince je skutečnost, že zajištění sleduje konkrétní účel a že naplnění tohoto účelu je reálné. Dále musí existovat konkrétní zákonem stanovený důvod pro zajištění cizince. Zajištění musí být rovněž nezbytné (nepostačuje mírnější donucovací opatření) a přiměřené (z hlediska své délky). Přitom je nutné, aby správní orgány v průběhu zajištění s náležitou pečlivostí zkoumaly, zda důvody zajištění trvají. IV. a) Naplnění účelu zajištění a zákonný důvod zajištění 23. Účelem zajištění žalobce je realizace jeho vyhoštění do Vietnamu. Zákonným důvodem zajištění žalobce je § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. existence nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

24. O naplnění tohoto důvodu zajištění, který má svůj předobraz v čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), dostatečně svědčí skutkové okolnosti, za kterých žalovaná žalobce zajistila. Žalobce přicestoval do České republiky v nákladním vozidle za pomoci převaděče a vědomě zde pobýval bez povolení k pobytu. Skutkové okolnosti předcházející zajištění žalobce a jeho výpověď při podání vysvětlení, že do Vietnamu se vrátit nechce, neboť musí vydělat peníze a splatit dluhy, jsou dostatečným dokladem o tom, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Není pravda, že by žalobce nevyjádřil úmysl území neopustit, jak tvrdí v žalobě, např. z protokolu o výslechu žalobce ze dne 2. 9. 2024 plyne, že žalobce sdělil že se nechce vrátit do Vietnamu, sdělil že nemá dostatek finančních prostředků k návratu do Vietnamu a že není schopen se sám dobrovolně do Vietnamu vrátit. O tom, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění svědčí i jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná poté, kdy bylo dne 2. 9. 2024 rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce. Byl zde tedy silný předpoklad, že žalobce nebude respektovat rozhodnutí o správním vyhoštění, zahrnující povinnost opustit území ČR a členských států EU a zákaz vstupu a pobytu na tomto území, a že by svým jednáním by mohl mařit či podstatným způsobem ztížit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

25. Dále se soud zabýval reálností předpokladu vyhoštění. Nutno připomenout, že v případě zajištění za účelem správního vyhoštění je nezbytné činit kroky směřující k vyhoštění s náležitou pečlivostí (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996 ve věci Chahal proti Spojenému království, stížnost č. 22414/93, § 113). Pokud takový postup nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince pozbývá své oprávněnosti (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 12. 2020 ve věci Shiksaitov proti Slovensku, stížnosti č. 56751/16 33762/17, § 56).

26. Správní orgány se musí zabývat tím, zda je možné rozhodnout o zajištění nebo prodloužení zajištění s ohledem na jeho předpokládaný účel, tj. v nynějším případě, zda nevyšly v řízení najevo takové okolnosti, v jejichž důsledku nebude pravděpodobně možné v době zajištění vůbec správní vyhoštění uskutečnit. Pokud vyjdou v průběhu řízení najevo skutečnosti vztahující se k této otázce, „je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a […] učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 7 As 79/2010–150).

27. Obecně tedy platí, že pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince. V opačném případě je povinen cizince neprodleně propustit na svobodu; zásah do osobní svobody cizince by nemohl být považován za odůvodněný, pokud je předem zřejmé či pravděpodobné, že zákonný účel omezení osobní svobody nebude moci být pro existenci překážek vyhoštění naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 Azs 275/2015–40).

28. Jedná se zejména o překážky bránící samotnému vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (nepřiměřenost takového rozhodnutí s ohledem na soukromý a rodinný život cizince), zpřísňující podmínky pro jeho vydání (skutečnost, že je cizinec rodinným příslušníkem občana Evropské unie), nebo bránící jeho výkonu (překážky vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2021, č. j. 6 Azs 354/2020–27). Překážkou správního vyhoštění mohou být i potíže při obstarávání náhradních cestovních dokladů. Otázka, zda je v tom kterém případě, s ohledem na problémy se získáním náhradních cestovních dokladů, výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný, je otázkou skutkovou, jejíž posouzení závisí na konkrétních okolnostech věci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 7 Azs 336/2018–70). Žalovaná k možnosti a reálnosti návratu žalobce do Vietnamu konstatovala, že jeho předání nebrání žádná překážka a že dle informací ŘSCP probíhá návrat vietnamských občanů do Vietnamu od 18. 1. 2022 v běžném režimu. Žalované nebyla známa žádná překážka trvalejší povahy, která by bránila vyhoštění žalobce z území členských států. Žádná taková skutečnost neplyne ze správního spisu a není známa ani soudu. IV. b) (Ne)uložení zvláštních opatření 29. Zákon o pobytu cizinců jednoznačně směřuje k subsidiaritě zajištění, které by mělo být použito pouze tehdy, nepostačuje–li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Z návratové směrnice vyplývá, že používání donucovacích opatření podléhá zásadám proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle (srov. bod 13 preambule návratové směrnice). Svoji roli v této souvislosti hraje i obecný ústavní požadavek proporcionality zásahů veřejné moci do osobní svobody. Zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince je tedy nutné aplikovat pouze tam, kde je ho skutečně třeba (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011–51, a ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011–50, rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, Hassen El Dridi, věc C– 61/11). Krajský soud nicméně nemá pochybnosti ani o tom, že zajištění žalobce bylo nezbytné a že by případné použití mírnějších donucovací opatření (ve smyslu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců) nebylo účinné.

30. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců počítá právní úprava s následujícími alternativami zajištění: a) povinnost oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly; b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním; c) povinnost osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

31. Možnost uložení mírnějších donucovacích opatření je nutno zvažovat vždy na základě konkrétních okolností případu. Jak uvedla již žalovaná, žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, čehož si byl vědom, a to způsobem minimalizujícím kontroly jeho pobytu. Z výpovědi žalobce a z okolností jeho příjezdu a pobytu na území ani podle soudu nevyplývalo, že by v jeho případě bylo na místě uložení některé z alternativ zajištění, neboť zde byly důvodné obavy, že takový postup by nebyl s ohledem na sledovaný cíl (vycestování žalobce z území států EU) účinný. Jejich uložení by nedostačovalo k dosažení účelu zajištění.

32. S ohledem na jednání žalobce, jež předcházelo jeho zajištění, zde zároveň byly důvodné pochybnosti o tom, že by se žalobce zdržoval v místě určeném policií a ve stanovené době byl na tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. Žalobce vstupem na území ČR bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu porušil právní předpisy, přičemž jednal tak, aby tato skutečnost nebyla odhalena (cestoval za pomoci převaděče, pobýval u známých či kamarádů). Žalobce sice uvedl, že bydlí v Brně u kamaráda, přesnou adresu však nesdělil. Důvěryhodnost jeho osoby tak je velmi slabá. Žalobce zároveň není tzv. zranitelnou osobu, u níž by případně tato alternativa zajištění připadala při podobných okolnostech v úvahu, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019–60. Na tento rozsudek odkazoval i žalobce v žalobě, v tamním případě se však jednalo o věc týkající se osoby s psychickým onemocněním, na kterou měla detence dle dostupných lékařských zpráv značné negativní dopady, to zjevně není případ srovnatelný s případem žalobce. Žalobce je mužem středního věku, bez zdravotních problémů, proto se omezení osobní svobody v zařízení pro zajištění cizinců, pro nějž byly dány zákonné důvody, nejeví být nepřiměřeným.

33. Žalobce nedisponoval dostatečnými finančními prostředky, neměl v České republice žádné ubytování a neměl zde ani příbuzné nebo známé, kteří by mu mohli pomoci. Žalobce nemohl ohlásit adresu místa svého pobytu (a v tomto místě zdržovat), protože na území České republiky žádný pobyt neměl a nebyl na místě předpoklad, že by ho v dohledné době získal. Nepřicházelo proto v úvahu ani uložení povinnosti hlásit se policii ve stanovené době. Tato povinnost totiž předpokládá existenci pobytu na území České republiky, a to v případě žalobce splněno nebylo. S ohledem na situaci žalobce zde ani nebyl předpoklad, že by se za účelem získání potřebných finančních prostředků mohl na území ČR zaměstnat. Vzhledem k tomu, že žalobce nedisponoval dostatečnými finančními prostředky, nepřipadalo v úvahu ani složení peněžní záruky. Žalobce zároveň ani netvrdil, že by za něj mohl složit peněžní prostředky někdo jiný. Obdobně ve vztahu k alternativám zajištění argumentovala i žalovaná v napadeném rozhodnutí. Není pravda, že by žalovaná považovala zajištění žalobce za primární prostředek a alternativy k zajištění paušálně odmítla, jak opakovaně tvrdí žalobce. Úvahy žalované jsou s ohledem na konkrétní okolnosti věci dostatečné a odpovídají požadavkům vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, č. 3559/2017 Sb. NSS. Závěr o tom, že v případě žalobce by uložení mírnějších donucovacích opatření bylo neúčelné, lze potvrdit.

34. Na přijatých závěrech nic nemění ani tvrzení žalobce ve druhé žalobě (resp. doplnění žaloby), kde uvedl, že má vazby na Českou republiku, a sdělil, že zde má známé, kteří mu poskytli ubytování na konkrétní adrese v Náměšti nad Oslavou. Takové tvrzení však soud hodnotí jako účelové za situace, kdy žalobce při pohovoru ve správním řízení uvedl, že bydlí v Brně, ale adresu si nepamatuje. I s ohledem na to, že žalobce své „známé“ jakkoli neoznačil a neuvedl jakékoli omluvitelné důvody, proč tuto informaci poprvé uvádí až v řízení před soudem, nelze ji považovat za věrohodnou, nýbrž za uvedenou toliko s cílem zpochybnit závěr o neúčelnosti mírnějších donucovacích opatření. Soud nezpochybňuje, že si žalobce na území České republiky po dobu svého (byť neoprávněného) pobytu vytvořil vazby, jeho obecná tvrzení o těchto vazbách a nově uváděná adresa však v jeho případě bez dalšího nejsou dostatečnými důvody pro volbu některé z alternativ zajištění. IV. c) Délka zajištění a postup při realizaci úkonů vedoucích k účelu zajištění 35. Dle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013–44, dospěl k závěru, že pro účely tohoto ustanovení se sčítá doba zajištění cizince v režimu dle zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu. Vzhledem ke skutečnosti že žalobce byl zajištěn v obou režimech, soud ověřil, zda doba zajištění nepřekračuje limit 180 dní. Žalobce byl zajištěn od 31. 8. 2024 a měl by být zajištěn do 24. 2. 2025, což odpovídá době 178 dní. Limit § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak nebyl překročen.

36. Žalobce namítal nepřiměřenost doby zajištění s ohledem na požadavek periodicity soudního přezkumu a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu z let 2012–2019, zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019–50. V něm Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamezuje zajištěnému cizinci přístup k efektivnímu soudnímu přezkumu omezení jeho osobní svobody a je v rozporu s ústavním pořádkem.

37. S tímto názorem se však neztotožnil Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 12/19, publ. pod č. 279/2022 Sb., v němž shledal právní úpravu ústavně konformní. Dle Ústavního soudu procedurální omezení možnosti cizince podat žádost o propuštění ze zajištění nebrání požadavku pravidelného soudního přezkumu zákonnosti trvání zajištění v přiměřených časových odstupech za situace, kdy je periodický dohled nad zákonností trvání zajištění cizince uskutečněn rovněž prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění dle § 124 zákona o pobytu cizinců, o prodloužení doby zajištění dle § 125 odst. 2 zákona o pobytu cizinců či o nepropuštění ze zařízení dle § 129a zákona o pobytu cizinců. Námitka žalobce proto není důvodná. Nová právní úprava § 129a odst. 3 s účinností od 1. 7. 2023 navíc původní 30denní lhůtu zkracuje na 15 dnů (žádost o propuštění ze zařízení je cizinec oprávněn podat nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí policie nebo soudu k zajištění, podle toho, které rozhodnutí nabylo právní moci později; to platí i pro podání opakované žádosti o propuštění).

38. Pokud jde o otázku řádného odůvodnění doby zajištění, podle § 124 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Z judikatury vyplývá, že při odůvodnění stanovené doby zajištění je nutno uvést „jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby […] odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem“ (cit. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011–79). V rámci soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění je úkolem soudu přezkoumat, zda stanovení konkrétní doby trvání omezení svobody odpovídá skutkovým okolnostem případu a zda nebylo svévolné.

39. Požadavky na odůvodnění doby zajištění a určení časového rámce jednotlivých úkonů nutných k realizaci správního vyhoštění je nutno odvíjet od konkrétních skutkových okolností věci. Přitom v mnoha případech nebude možné trvat na uvedení konkrétní doby potřebné pro provedení každého konkrétního úkonu, zvláště za situace, kdy je realizace některých kroků závislá na součinnosti příslušných orgánů země, do níž má být cizinec vyhoštěn. V takových případech může být obtížné odhadnout, jak dlouho budou trvat jednotlivé úkony směřující k vyhoštění cizince. Obecně tedy postačí, pokud je v rozhodnutí logicky shrnuto, jaké konkrétní úkony bude třeba za účelem realizace vyhoštění učinit a jak dlouho by tyto úkony měly dle zkušeností žalované trvat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, č. j. 6 Azs 18/2021–29, či ze dne 29. 3. 2019, č. j. 4 Azs 5/2019–25).

40. Žalobce brojí proti délce zajištění z důvodu nedostatečného odůvodnění této doby a nedostatečné individualizace odůvodnění na jeho případ. Pokud jde o samotné stanovení doby zajištění na 90 dní a odůvodnění této doby, není pravda že by zcela absentoval odhad délky trvání jednotlivých úkonů nutných k realizaci správního vyhoštění žalobce. Žalovaná rozdělila jednotlivé dílčí úkony nutné pro realizaci správního vyhoštění do dvou skupin. V první řadě jde o úkony vedoucí k obstarání náhradního cestovního dokladu žalobce. Proces vyhotovení a doručení náhradního cestovního dokladu se odehrává dle praktických zkušeností žalované v řádech vícero týdnů. A spočívá v kontaktování ambasády Vietnamu v České republice, která ověřuje totožnost svých občanů prostřednictvím ambasády Vietnamu v Polsku. Následně se jedná o úkony vedoucí k obstarání přepravních dokladů, spočívající v obstarání letenky či vyjednání průvozu cizince přes jiné státy Evropské unie, zajištění policejní eskorty, kdy opět dochází ke komunikaci s domovským státem cizince ve věci jeho zpětného přijetí. Doba potřebná k zajištění těchto úkonů je dne praktických zkušeností ŘSCP v případě státního příslušníka Vietnamu asi 30 dní. Žalovaná dále zmínila vliv součinnosti cizince na délku procesu ověření totožnosti.

41. Soud nemá za to, že by odůvodnění délky zajištění nebylo na případ žalobce dostatečně individualizováno. Je stěžejní, že se jednalo o státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky a v případě žalobce nebyly dány nějaké relevantní specifické okolnosti, které by bylo nutno při stanovení délky zajištění nad rámec důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí reflektovat. Žalobce sice nedostatky odůvodnění v tomto směru obecně zmiňuje, ani on je však jakkoli nekonkretizuje. V tomto směru tedy napadeného rozhodnutí nedostatky netrpí.

42. Bylo však dále otázkou, zda stanovená délka trvání zajištění na 90 dnů odpovídá dobám, které byly uvedeny jako předpoklad trvání jednotlivých fází procesu vyhoštění. Stanovení doby trvání první fáze procesu v řádech vícero týdnů je totiž velmi neurčité. Obecně lze totiž předpokládat, že tato doba může představovat dobu od dvou do neurčitého počtu týdnů. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí lze usuzovat na to, že tento časový úsek má podle žalované odůvodňovat zajištění žalobce po dobu 60 dní, neboť druhý časový úsek odpovídá době 30 dnů. Takové odůvodnění však nevyhovuje požadavkům judikatury, zejména shora zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011–79. Odůvodnění doby zajištění má totiž obsahovat kvalifikovaný odhad toho, jak dlouho zabere provedení určitého úkonu. Konstatování, že se bude jednat o dobu vícero týdnů, však vzhledem ke své neurčitosti dobu trvání daného úkonu dostatečně nespecifikuje. Takto nelze odůvodnit dobu trvání zajištění na 60 dní (proč nebylo stanoveno např. 25 dnů nebo 6 týdnů?). Bez podrobnějšího odůvodnění se jedná o zcela paušální odhad.

43. Jak uvedl zdejší soud v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 13. 8. 2021, č. j. 41 A 21/2021–32, soud musí mít možnost přezkoumat, zda stanovení konkrétní doby trvání omezení svobody odpovídá individuálním okolnostem případu a zda nebylo svévolné. Současně platí, že čím delší je stanovená doba zajištění, tím intenzivnější je omezení základního práva na osobní svobodu a tím pečlivější musí být i zdůvodnění doby zajištění. A soud má současně povinnost ověřit, zda během této doby v řízení postupuje s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě, a bez zbytečných průtahů, a zda zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1 Azs 143/2020–48).

44. V případě žalobce nebylo možné (v návaznosti na naposled uvedenou povinnost soudu) odhlédnout od skutečnosti, že byl dle zákona o pobytu cizinců (pře)zajištěn již podruhé. V rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 2. 9. 2024 přitom byla rovněž stanovena doba zajištění na 90 dnů, počínaje od 31. 8. 2024. V tomto rozhodnutí byl proces ověření totožnosti cizince v návaznosti na zastupitelský úřad Vietnamu a zajištění cestovního dokladu vymezen v řádech jednotek týdnů. K této době bylo v prvním rozhodnutí o zajištění třeba podle žalované připočíst dobu 7 dnů, po kterou je zajištěný cizinec dle § 3a odst. 1 písm. a) bod 4 a § 3b zákona o azylu; to u napadeného rozhodnutí učiněno nebylo a jsou tak na místě již pochybnosti o tom, proč nebyla v napadeném rozhodnutí stanovena doba zajištění kratší o těchto 7 dnů.

45. Současně nebylo možné pominout ani skutečnost, že po prvním rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 2. 9. 2024 již žalovaná žádala příslušný orgán (Ředitelství služby cizinecké policie) o součinnost při ověření totožnosti žalobce a zajištění vydání náhradního cestovního dokladu (žádost na č.l. 67). O vyřízení této žádosti, resp. další aktivitě správních orgánů (žalovaná, ŘSCP) směrem k těmto úkonům, není ve správním spise poté již žádná informace. Pokud však již tato žádost byla učiněna (a ze spisu nevyplývá, že by byla vzata zpět či jak s ní bylo naloženo), a od této žádosti do doby vydání napadeného rozhodnutí uběhly již tři měsíce, nelze bez podrobnějšího odůvodnění akceptovat, že žalovaná v napadeném rozhodnutí počítá dobu potřebnou k zajištění náhradního cestovního dokladu znovu od počátku (pře)zajištění. Nadto dobu velmi neurčitě vymezenou.

46. Správní spis neobsahuje v období po vydání žádosti ze dne 2. 9. 2024, ani po vydání napadeného rozhodnutí (od jeho vydání do doby doručení správního spisu soudu uběhly bezmála tři týdny), jakékoli záznamy či potvrzení o postupu žalované při provádění úkonů, jež by měly vést k realizaci vyhoštění žalobce (t. č. omezeného na osobní svobodě již od konce srpna 2024). Soud proto nemůže mít za prokázané, že správní orgány postupují při realizaci vytyčených úkonů potřebných pro realizaci vyhoštění žalobce pečlivě, aktivně a svědomitě. K této vadě je soud povinen přihlížet z moci úřední a není jeho povinností vyzývat žalovanou k doplnění spisového materiálu o doklady svědčící o její případné aktivitě; ta musí být zachycena ve správním spise. Společně s velmi vágním vymezením doby trvání jednotlivých úkonů, jež jsou potřebné pro realizaci vyhoštění žalobce, která se bez podrobnějšího vysvětlení shoduje s dobou vymezenou již v prvním rozhodnutí o zajištění žalobce, přestože prvotní úkony k ověření totožnosti žalobce již učiněny byly, se tak jedná o důvod, pro který bylo nutno přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí.

V. Závěr a náhrada nákladů řízení

47. Vzhledem k tomu, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nedostatečně zdůvodnila délku doby trvání zajištění žalobce, a rovněž z důvodu, že správní spis neosvědčuje postup správních orgánů po vydání napadeného rozhodnutí, z něhož by byl zřejmý aktivní a svědomitý přístup k realizaci úkonů směřujících k účelu zajištění žalobce, soud napadené rozhodnutí zrušil (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). O vrácení věci žalované soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí bylo prvním úkonem v řízení (§ 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), tudíž zde po jeho zrušení není řízení, v němž by bylo možné pokračovat (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015–36).

48. Nutno připomenout, že podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců musí být zajištění bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne–li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, o zrušení rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění nebo o zrušení rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení; povinnost propustit cizince přitom vzniká vyhlášením zrušujícího rozsudku.

49. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch a vzniklo mu tak právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady však nevyčíslil. Proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaná úspěšná nebyla, a tak jí právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Poučení

I. Vymezení věci, napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti II. Žaloba III. Vyjádření žalované IV. Posouzení věci krajským soudem IV. a) Naplnění účelu zajištění a zákonný důvod zajištění IV. b) (Ne)uložení zvláštních opatření IV. c) Délka zajištění a postup při realizaci úkonů vedoucích k účelu zajištění V. Závěr a náhrada nákladů řízení