34 C 109/2020-190

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Tomáše Kamenického a přísedících Marcely Cibulkové a Michala Pose ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 3. 2020, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 47 432 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Soud v dané věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 34 C 109/2020-105, na něhož, pokud jde o skutkové přednesy účastníků, učiněná skutková zjištění, důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřená a jejich hodnocení, odůvodnění neprovedení dalších důkazů, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci, není-li níže uvedeno jinak, pro stručnost odkazuje.

2. První rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2021, č. j. 61 Co 50/2021, podle § 219a odst. 2 o. s. ř., bez nařízení jednání, když krajský soud měl patrně za naplněnou některou z podmínek v § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř., byť z odůvodnění či spisu není zřejmé kterou.

3. V odůvodnění odvolací soud souhlasil se závěrem, že 6 denní neomluvená absence zaměstnance pro okamžité zrušení pracovního poměru je zpravidla sama o sobě důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nicméně poukázal na neprokázanou variantu, že žalovaný čerpání dovolené žalobci určil a poté odvolal, zdůraznil zásadu ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu; neprokázal-li žalobce, že mu žalovaný čerpání dovolené určil, má žalovaný prokazovat, že zde byly důvody pro její poskytnutí ve smyslu § 217 odst. 1 věta druhá zák. práce.

4. Skutečnostmi, k nimž má být ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a k nimž nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování jsou předpoklady odůvodňující oprávněnost zájmů žalobce na čerpání dovolené v jím požadovaném termínu, provozní důvody na straně žalovaného a vážnost důvodů, pro které žalobce do práce nenastoupil.

5. Pokud jde o argumentaci účastníků po vyhlášení prvního rozsudku, nelze souhlasit s tvrzeními žalobce uvedenými v odvolání o tom, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že si žalobce se žalovaným dohodli termín dovolené, resp. že mu ji žalovaný schválil. Na tomto závěru se ničeho nezměnilo ani v dalším řízení. Předně není pravdou, že by žalovaný či svědek [celé jméno svědka] tvrdili, že žalovaný žalobci dovolenou zrušil před plánovaným začátkem. Žalovaný naopak v řízení tvrdil, že termín dovolené se žalobcem projednával, ale čerpání dovolené mu závazně neurčil a poté mu 20. 2. 2020 výslovně řekl, že dovolenou v daném termínu čerpat nemůže pro velké množství zakázek (viz např. první vyjádření žalovaného ve věci samé). Co vyplynulo z výpovědi svědka [celé jméno svědka] je uvedeno v 5. a 6. odstavci odůvodnění prvního rozsudku a žalobcovo tvrzení tam zmíněno není. Pokud jde o požadavek žalovaného„ na připomenutí“ termínu dovolených, byl by nerozhodným pro určení těchto termínů, ale to pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že termín čerpání žalobcovy dovolené byl na některé z těchto schůzek skutečně určen. Jelikož však není známo, kdy přesně se dvě lednové schůzky o termínech dovolených přesně odehrály, ani co přesně se na nich projednávalo a s jakým závěrem, je třeba o tomto požadavku uvažovat opačně, že požadavek na připomenutí mohl znamenat, že termín dovolených na schůzkách závazně určen spíše nebyl a že věc se měla ještě projednat.

6. Výslech svědka [celé jméno svědka] jen sotva potvrzuje, že by žalovaný žalobci dovolenou na daný termín určil. Žalobce spekuluje o nedůvěryhodnosti svědka vypovídajícího ohledně sdělení o nemožnosti čerpat dovolenou od 28. 2. 2020 do 6. 3. 2020 a uvažuje tak, že jelikož je svědek nedůvěryhodný, tak žalovaný žalobci termín čerpání dovolené na daný termín na lednových schůzkách určitě schválil. To je však nesprávné už principiálně, bez ohledu na konkrétního svědka. I případná nedůvěryhodnost svědka vypovídajícího ke skutečnosti A, může mít za následek nanejvýše neprokázání této skutečnosti A; nemůže odůvodnit úvahu, že jelikož důkazní prostředek nevedl k prokázání skutečnosti A, je doposud neprokázaná skutečnost B prokázaná. Je to také vidět na tvrzení, že žalovaný„ tuto skutečnost prokazuje až příliš účelovou výpovědí svědka.“ Takové přičítání„ příliš účelové výpovědi svědka“ žalovanému by bylo možné toliko tehdy, bylo-li by z konkrétních důkazů prokázáno (nikoli jen spekulováno), že se žalovaný se svědkem na výpovědi domluvil. I v takovém případě by však nešlo uvažovat tak, že jelikož se žalovaný se svědkem domluvil, aby tento vypověděl, že žalovaný žalobci sdělil, že dovolenou v určitý týden čerpat nemůže, takto bylo proto, že mu ji předtím určil, neboť tím není vyloučeno tvrzení žalovaného, že se žalobcem termín nezávazně projednával a pak mu řekl, že v termínu dovolenou čerpat nebude.

7. Kdo a co v civilním řízení sporném prokazuje, určují pravidla dělení subjektivního důkazního břemene. To základní říká, že ten, jehož procesnímu návrhu by nešlo vyhovět bez závěru o určitém právním následku, prokazuje naplnění všech znaků skutkové podstaty právní normy, která daný právní následek stanovuje. Výjimky může stanovit zákon, ať už výslovně (např. § 230 odst. 4 zák. o přeměnách obchodních společností a družstev), pomocí vyvratitelných zákonných domněnek, či zcela výjimečně stanovení pravidel dělení důkazního břemene v typových případech přenechává soudní praxi (např. v § 4 odst. 1 z. o. k.).

8. Jelikož rozhodné skutečnosti mohou být v řízení prokázané, vyvrácené, nebo neobjasněné, avšak ve skutečnosti mohly toliko nastat či nenastat, je otázkou jak naložit se situací, kdy se některá z rozhodných skutečností nepovede objasnit, a tudíž se neví, zda nastala či nenastala. To upravuje pravidlo objektivního důkazního břemena negativní fikcí, dle níž skutečnost nenastala. Za to, že neobjasněná skutečnost nastala, by šlo mít pouze tehdy, byla-li by stanovena zákonnou domněnkou.

9. Procesní břemena jsou institutem procesního práva, mimo procesní právo nenacházejí uplatnění.

10. Podle § 18 odst. 1 věty první a třetí o. s. ř. mají účastníci občanského soudního řízení rovné postavení a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti uplatnění jejich práv. [obec] civilní právo procesní nijak nehledí na to, zda je účastníkem řízení osoba zvláště chráněná hmotným právem a nepřiznává ji v civilním řízení sporném žádné zvláštní postavení, ani protekční zacházení.

11. Zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance dle § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce jakožto jedna zásada z poměrně nesourodého a překrývajícího se výčtu v daném ustanovení, se projevuje především omezením smluvní svobody stran pracovního vztahu ve prospěch zaměstnance, který se zpravidla nachází v horší vyjednávací pozici, než zaměstnavatel, a to stanovením minimálního standardu právní ochrany zaměstnance (tj. stanovením nejméně či nejvýše stanovených práv a povinností dle § 4a odst. 1 zák. práce) pomocí ochranných norem (např. o hromadném propouštění, odstupném, rozvržení pracovní doby, přestávkách v práci a bezpečnostních přestávkách, minimální mzdě, náhradě mzdy, dovolené, objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání, omezením výše zaměstnancem nahrazované škody, a řadou dalších).

12. Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Žádná ze zásad, které se uplatňují v pracovněprávních vztazích, neospravedlňuje chápání názoru jedné ze smluvních stran pracovněprávních vztahů jako podstatnějšího, než mínění strany druhé, aby smlouvy a jiné právní úkony (jednání) byly posuzovány a vykládány příznivěji pro zaměstnance, než pro zaměstnavatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017).

13. Proto je nesprávné, pokud žalobce poukazuje na to, že je slabší smluvní stranou pracovněprávního vztahu a dává to do souvislosti s tím, že je pro něho„ složité prokázat okolnosti ukončení pracovněprávního vztahu,“ už jen proto, že to s obsahem smlouvy, kterou uzavřel, či jeho ochranou v hmotněprávním vztahu nemá nic společného.

14. Argumentovat dost dobře nejde ani § 18 zák. práce, který je standardně vykládán v tom smyslu, že se jedná o interpretační pravidlo ukládající použít pro zaměstnance nejpříznivější možný výklad konkrétního výrazu, který je použit v pracovněprávním jednání, a nikoli tak, že právní jednání jako celek by bylo třeba vykládat pro zaměstnance nejpříznivějším způsobem, tím spíše ne hodnotit nejednoznačné důkazy ve prospěch zaměstnance.

15. Jinými slovy, soud nemůže žalobce zvýhodnit při hodnocení důkazů proto, že je slabší stranou smluvního vztahu, neboť by tím byla popřena teze o rovnosti účastníků řízení. [obec] zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance je hmotněprávní zásadou a nemá žádný procesní přesah. Důkazní nouze žalobce tak není starostí žalovaného.

16. Navíc je třeba z totožných důvodů odmítnout žalobcovu představu, že by se pro jeho hmotněprávní ochranu vůči němu neuplatnila standardní pravidla dělení důkazního břemena, a uvažovat tak, že pokud žalobce neunesl důkazní břemeno o některé rozhodné skutečnosti, tak by namísto zamítnutí žaloby, měl žalovaný prokazovat cosi jiného.

17. Ani ze souhrnu„ výpovědi náhodného svědka o situaci, které se dle žalobce nestala, z opatrné výpovědi zaměstnance a prokázané (pozn.: ve skutečnosti neprokázané - z toho, že žalobce neprokázal svá tvrzení stran žalobcova slabého pracovního nasazení, nelze usoudit, že jej chtěl lživě pošpinit) snahy lživě pošpinit žalobce, nelze usoudit, že žalovaný žalobci v lednu 2020 závazně určil čerpání dovolené v týdnu, kdy to žalobce tvrdí.

18. V původním rozsudku soud vycházel z právních závěrů v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2542 2007), dle níž z hmotněprávní úpravy pracovního poměru okamžitým zrušením - z § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem (že se žalobce po dobu 6 pracovních dnů nedostavil do zaměstnání), má zaměstnavatel. Naproti tomu zaměstnanec má povinnost tvrdit a prokázat, že se o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem nejednalo (že zde byl legitimní důvod, proč se do zaměstnání nedostavoval - že čerpal dovolenou).

19. Prokázal-li žalobce, že pro žalovaného pracoval a dostal výpověď, žalovaný v souladu s požadavky judikatury prokázal existenci výpovědního důvodu spočívajícího v nepřítomnosti žalobce v práci, a žalobce neprokázal, že čerpal dovolenou, tzn. přinejmenším není objasněno, zda mu zaměstnavatel v době absence v práci její čerpání určil či nikoli, mělo by to v souladu s pravidly důkazního břemena vést k závěru, že žalobce porušil povinnosti vyplývající z pracovního poměru, neboť právem aprobovaný důvod nepřítomnosti v práci neměl., resp. se neví, zda měl či neměl, což z hlediska objektivního důkazního břemene vyjde nastejno jako kdyby neměl.

20. Účelem 31. odstavce prvního rozsudku je vypořádat se s tvrzením žalovaného, že tím, že se žalobce do zaměstnání úmyslně nedostavil, mu způsobil ušlý zisk na obchodu s [anonymizována dvě slova] spol. s r. o., byť mohl být formulován lépe. Nebylo-li prokázáno, že žalovaný žalobci určil čerpání dovolené v daném termínu, nebyla jistota ani o tom, zda se žalobce nedostavil do zaměstnání jsa přesvědčen, že mu dovolená předtím (tj. před situací z 20. 2. 2020) byla či nebyla nařízena. Řekl-li mu 20. 2. 2020 žalovaný, že dovolenou čerpat nemůže, nebylo jasné, zda to bylo právě pro obchod s [anonymizována dvě slova] spol. s r.o. Proto ušlý zisk nemůže jít k tíži žalobce bez dalšího.

21. Usnesení krajského soudu je založeno na myšlence, že„ pokud nebude možno postavit najisto, zda nastala varianta, že žalovaný žalobci čerpání dovolené neodsouhlasil, nebo zda nastala varianta, že čerpání dovolené žalovaný žalobci sice odsouhlasil, ale následně odvolal, a žalobce není schopen prokázat své tvrzení, že nastala druhá varianta, je dle názoru odvolacího soudu pro rozhodnutí ve věci podstatné řádné posouzení důvodů, které vedly žalovaného k tomu, aby žalobci neposkytl dovolenou v jím požadovaném termínu, pokud nastala první varianta, jak tvrdí žalovaný.“ 22. Soud však upřesňuje, že ona„ druhá varianta“, tj. že žalovaný čerpání dovolené odsouhlasil, ale následně odvolal, neodpovídá zcela přesně tvrzení žalobce, neboť ten ve skutečnosti tvrdil, že žalovaný mu čerpání dovolené odsouhlasil a on na ni s tím i odjel; popíral, že by vůbec došlo k tomu, že by mu žalovaný sdělil, že dovolenou v daném termínu čerpat nemůže.

23. Pro zdejší soud nejasnou věcí je potom právní následek, jaký by se s prokázáním tohoto tvrzení měl pojit. Dle odvolacího soudu zjevně bylo břemenem žalobce prokázat, že druhá varianta nastala, a tedy byla-li by prokázána, patrně by měl být ve sporu úspěšný. Ovšem lze si klást otázku, zda z logiky věci neplyne, že to není obráceně: Pokud by žalobce prokázal, že žalovaný mu čerpání dovolené odsouhlasil, poté žalovaný její čerpání odvolal a žalobce do práce nepřišel, neznamená to v konečném důsledku, že neomluveně zameškal práci a tudíž by neměl být ve sporu úspěšný?

24. Ze strany odvolacího soudu je to tedy patrně myšleno tak, že druhou variantou se rozumí rozhodnutí zaměstnavatele o určení dovolené a zmínka o jejím odvolání je uvedená asi jen omylem.

25. Pokud jde o„ první variantu“, neprokáže-li žalobce druhou variantu, žalovaný by dle odvolacího soudu měl prokazovat, že žalobci dovolenou v jím požadovaném termínu neposkytl za splnění podmínek stanovených v § 217 odst. 1 věty druhé zák. práce. Jinými slovy, když žalobce neprokázal, že mu žalovaný čerpání dovolené v daném termínu určil, měl by žalovaný prokázat, že mu v určení dovolené v daném termínu nebránily provozní důvody, které by vyloučily oprávněný zájem zaměstnance na čerpání dovolené v daném termínu. Tedy řečeno ještě jinak, pokud zaměstnavatel zaměstnanci čerpání dovolené neurčil v termínu, o který zaměstnanec žádal, a zaměstnanec zameškal několik pracovních směn, bude okamžité zrušení pracovního poměru neplatné, pokud zaměstnavatel z hledisek stanovených v § 217 odst. 1 věty druhé zák. práce určit čerpání dovolené v termínu, na který vycházejí zameškané směny, v zásadě mohl.

26. V dalším řízení soud vyslechl svědka [jméno] [příjmení] [příjmení], jehož výpověď se v podstatných částech shoduje s prohlášením [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o na č. l.

60. Z výpovědi svědka soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o prováděla na přelomu února a března odvoz demoliční suti v [obec], oslovila žalovaného jako subdodavatele, aby pro ni odvážel demoliční suť s tím, že žalovaný obchod na poslední chvíli odřekl s tím, že mu nepřišel řidič. Z toho důvodu musela tato společnost stáhnout techniku z jiných akcí. Úplata pro [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. činila 300 000 Kč - 350 000 Kč, pro žalovaného 100 000 Kč - 160 000 Kč. Na zakázce se [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. dohodne 2 nebo 3 měsíce dopředu, stanoví rozpočet a čeká na povolení. O termínu realizace se dozvídá přibližně 3 týdny či měsíc před začátkem akce. Žalovaný volal svědkovi jako prokuristovi [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. těsně před realizací zakázky a odřekl ji. Byl to 1, nejvíce 2 dny před zakázkou, možná právě v ten den, kdy se mělo začít. Tato výpověď koresponduje se svědkem předloženými listinami, konkrétně smlouvou o dílo na č. l. 163, dle níž se [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. a společnost [právnická osoba] domluvily, že první jmenovaná společnost provede demolici rodinného domu na stavební parcele [číslo] v [obec] včetně odvozu a likvidace stavebního odpadu. Veškerý stavební odpad vyjma použitelných trámů měl být naložen na přistavená vozidla zhotovitele a odvezen na skládku [právnická osoba] [obec] a druhá jmenovaná společnost se zavázala zaplatit cenu díla ve výši 360 000 Kč bez DPH. Dle faktury ze dne 26. 2. 2020 na č. l. 164 byla zmíněná smlouva o dílo uzavřena dne 9. 1. 2020 a termín zahájení prací byl stanoven na 2. 3. 2020. Z faktury ze dne 10. 3. 2020 na č. l. 165 se podává, že k tomuto dni byla zbourána stavba a probíhalo odstraňování základů, stavba (vyjma základů) však už byla zdemolována a suť odvezena. Počítalo se se zpětným dovozem zeminy a terénními úpravami. Podle faktury na č. l. 166 byly práce dokončeny k 16. 3. 2020.

27. Chronologicky se tedy události vyvíjely tak, že účastníci termíny dovolených o jarních prázdninách rozebírali dvakrát: poprvé v lednu 2020 asi 10 min. před prací a podruhé rovněž v lednu mezi 21. 1. 2020 až 24. 1. 2020, kdy svědek [celé jméno svědka] si konečný termín dovolené nechal odsouhlasit ještě potřetí mezi 28. 1. 2020 a 30. 1. 2020 (5. - 7. odst. prvního rozsudku). Svědek [celé jméno svědka] čerpal dovolenou na základě onoho odsouhlasení od 10. 2. 2020 do 14. 2. 2020. Nejpozději 15. 2. 2020 se na žalovaného obrátila [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. s nabídkou prací na odvozu suti z demolice rodinného domku v [obec]. Mezi pondělím 17. 2. 2020 a čtvrtkem 20. 2. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že mu dovolenou dát nemůže, že toho mají moc (11. odst. prvního rozsudku). Od pátku 21. 2. 2020 do čtvrtka 27. 2. 2020 žalobce ošetřoval svého syna [jméno] [celé jméno žalobce], ročník 2007 [obec] 28. 2. 2020 je první den, kdy se žalobce nedostavil do zaměstnání. V tento den nebo nejpozději v pondělí 2. 3. 2020 žalovaný volal prokuristovi [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o., že práce na odvozu suti pro něj neprovede, protože má problémy se zaměstnanci. Téhož dne, tj. 2. 3. 2020, započala [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. práce na odvozu suti z demolice zmíněného rodinného domu. [obec] 6. 3. 2020 je posledním dnem, kdy se žalobce nedostavil do práce z mezi účastníky sporného důvodu. Od pondělí 9. 3. 2020 do úterý 17. 3. 2020 opětovně ošetřoval svého syna [jméno] (soud připomíná, že se jednalo o OČR pro nemoc, neboť rozhodnutí o potřebě ošetřování na č. l. 8 p. v. je vyplněno na standardním formuláři, zatímco ošetřovné při péči o dítě z důvodu uzavření školského zařízení se poskytovalo až od 11. 3. 2020, neboť teprve od tohoto dne byly mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví školy uzavřeny) a dále v období od 23. 3. 2020 do 30. 3. 2020 ošetřoval [jméno] [příjmení], ročník 1935, kdy v mezidobí mu dne 23. 3. 2020 bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru (v podrobnostech viz 12. odst. prvního rozsudku).

28. Stěžejním je skutečnost, že žalobce neprokázal, že mu žalovaný určil čerpání dovolené v době od 28. 2. 2020 do 6. 3. 2020. Na tom se ani v dalším řízení ničeho nezměnilo. Jelikož ze shora vylíčených důvodů je třeba o neobjasněné skutečnosti uvažovat jako o vyvrácené, je třeba věc posuzovat tak, že žalovaný žalobci neurčil čerpání dovolené v termínu od 28. 2. 2020 do 6. 3. 2020. Před tímto datem upozornil žalovaný žalobce, že dovolenou v daném termínu čerpat nemůže, protože mají hodně zakázek, a žalobce se i naproti tomu do zaměstnání ve dnech 28. 2. 2020 - 6. 3. 2020 nedostavil. Tím porušil povinnost stanovenou v § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce konat osobně podle pokynů zaměstnavatele práce podle pracovní smlouvy v rozložené týdenní pracovní době, které představuje porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (23. - 30. odst. prvního rozsudku).

29. Z § 217 odst. 1 zák. práce plyne, že určit čerpání dovolené je právem zaměstnavatele, jeho povinností je však určit ji tak, aby mohla být vyčerpána zpravidla v celku do konce kalendářního roku; poskytne-li se v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně dva týdny. Při určení čerpání dovolené zaměstnavatel přihlédne ke svým provozním důvodům a oprávněným zájmům zaměstnance. Z 3. odstavce zmíněného ustanovení plyne, že zaměstnavatel má právo změnit určený termín dovolené, nebo odvolat zaměstnance z dovolené, změní-li se podmínky nebo okolnosti, za nichž byl termín dovolené určen. Zaměstnavatel je však povinen uhradit náklady, které tím zaměstnanci bez jeho zavinění vznikly.

30. Pokud by v souzené věci nastala první varianta, že žalovaný žalobci v lednu čerpání dovolené určil, došlo v polovině února ke změně poměrů spočívající v tom, že žalovaný získal možnost obchod s větším objemem, kdy lze vycházet z tvrzení žalovaného, že se jednalo o jednu z prvních větších zakázek na jaře poté, co měsíc stáli, neboť to v zásadě odpovídá tvrzení žalobce, že do začátku února tahal hřebíky z nějakých prken, protože žalovaný chtěl stavět nějaký přístřešek. Dle přesvědčení soudu, aby šlo zohledňovat oprávněný zájem zaměstnance na čerpání dovolené v konkrétním termínu z osobních důvodů, musel by o něm zaměstnavatel především vědět, není-li prima facie zjevný. Není přitom známo, zda žalobce na dané sporné schůzce říkal žalovanému, že dovolenou potřebuje, aby jel se synem výhodně do Španělska, a nemělo smysl ani vyzývat žalobce, aby to prokázal, protože žalobce popíral, že by se sporná schůzka vůbec uskutečnila (tj., vyzývat ho, aby prokazoval průběh události, která se dle něho nestala). Je však možné poukázat na to, že žalobce ke dni 20. 2. 2022 neměl koupené letenky, neboť ty dle svého tvrzení kupoval v době synovy nemoci mezi 24. 2. 2020 a 26. 2. 2020, tedy poté, co mu žalovaný sdělil, že mu dovolenou nemůže dát. Oprávněný zájem zaměstnance na čerpání dovolené v určitém termínu tak nepřevážil nad provozními důvody na straně zaměstnavatele.

31. Pokud jde o kritéria rozepsaná v 27. odstavci prvního rozsudku, při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci lze přihlédnout též k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, k čemuž odřeknutím zakázky pro [právnická osoba] [anonymizováno] spol. s r. o. zjevně došlo.

32. Jedním z kritérií, k nimž lze přihlédnout je též dosavadní postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů. Z toho důvodu se soud v prvním rozsudku zabýval též tvrzeními žalovaného o poškození jeho nákladního automobilu a nepovolených soukromých jízdách žalobce, nicméně jelikož mu odvolací soud při posuzování této věci podle zmíněného kritéria vytkl, že tato otázka není pro rozhodnutí věci podstatná, když jediným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo nedostavení se žalobce do práce, soud se touto otázkou v řízení dále nezabýval.

33. Důkazy tabulkami na č. l. 137 a 138 soud nehodnotil, protože spíše než s oprávněným zájmem zaměstnance na poskytnutí dovolené souvisí se zdravotními riziky, které žalobce podle svých tvrzení o dovolené ve Španělsku na sebe a svého syna převzal a nejedná se o hledisko, které by zaměstnavatel při určování rozvrhu dovolených měl zohledňovat. Žádná skutková zjištění soud neučinil ani z usnesení Krajského soudu v Plzni o splnění podmínek oddlužení a osvobození žalobce od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení na č. l. 149, žalobcova návrhu na povolení oddlužení na č. l. 151, protože ani úvahu, že žalobce neměl vynaložit prostředky na cestu do zahraničí a mohl je použít pro úhradu svých dluhů, soud nepovažuje za okolnost, kterou by zaměstnavatel při určování termínu dovolené měl zohlednit. Trvají důvody pro neprovedení výslechů žalobcových kamarádů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], protože o všem, k čemu by měli vypovídat, vědí z doslechu od žalobce.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnému žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného sestávají z nákladů právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 AT z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, čemuž podle § 7 bod 5 AT odpovídá odměna ve výši 2 500 Kč za jeden úkon. Advokát žalovaného provedl v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání vyjádření ve věci samé ze dne 20. 5. 2020 na č. l. 23, písemné podání ze dne 13. 11. 2020 na č. l. 49, písemný závěrečný návrh ze dne 2. 12. 2020 na č. l. 92, vyjádření žalovaného k odvolání ze dne 9. 9. 2021 na č. l. 135 a písemné podání ze dne 21. 3. 2022 na č. l. 175, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání dne 19. 10. 2020, které přesáhlo 4 hodiny a dále účast na jednáních dne 27. 11. 2020, 13. 9. 2021, 18. 10. 2021, které přesáhlo 2 hodiny, a dne 23. 3. 2022, vše podle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Spolu se jedná o 14 úkonů právní služby. Odměna právního zástupce žalovaného činí 35 000 Kč (14 x 2 500 Kč). Dále právnímu zástupci žalovaného náleží náhrada hotových výdajů k 14 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 4 200 Kč (14 x 300 Kč). Jelikož právní zástupce žalovaného je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 35 000 Kč a režijního paušálu ve výši 4 200 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21 % činí 8 232 Kč ( (35 000 Kč + 4 200 Kč) x 0,21). Celková náhrada nákladů řízení proto činí 47 432 Kč (35 000 Kč + 4 200 Kč + 8 232).

Poučení