61 Co 139/2022- 279

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 4. 2022, č. j. 34 C 109/2020-190 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovaným dne 17. 3. 2020, doručené žalobci dne 23. 3. 2020, je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 53 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 3. 2020 a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 47 432 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobce neprokázal, že mu žalovaný určil čerpání dovolené v době od 28. 2. 2020 do 6. 3. 2020. Před tímto datem upozornil žalovaný žalobce, že dovolenou v daném termínu čerpat nemůže, protože mají hodně zakázek a žalobce se i naproti tomu do zaměstnání ve dnech 28. 2. 2020 – 6. 3. 2020 nedostavil. Tím porušil povinnost stanovenou v § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – konat osobně podle pokynů zaměstnavatele práce podle pracovní smlouvy v rozložené týdenní pracovní době, která představuje porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání a namítá, že opakovaně poukazuje na skutkový stav plynoucí z provedeného dokazování, který soud prvního stupně nesprávně vykládal a současně v napadeném rozsudku přidává zásadní pochybení v podobě jednostranného hodnocení důkazů, které soud hodnotí de facto jen ve prospěch strany žalované. Žalobce je ve sporu slabší stranou v podobě zaměstnance. Z praxe je zcela zřejmé, že v obdobných případech není možné předložit k důkazu kupříkladu audiovizuální záznam zvlášť za situace, kdy žalobce jedná v dobré víře, že nastalá situace ani nemůže být předmětem sporu. Je nutno vycházet z dostupných a proveditelných důkazů a tyto náležitě hodnotit a vyvodit z nich reálný závěr, nikoliv teoretické závěry svědčící jen jedné ze stran sporu před nezávislým soudem. Jestliže v řízení před soudem prvního stupně z výslechu žalobce a výslechu svědka [příjmení] vyplynulo, že tito dva se svým zaměstnavatelem se dvakrát domlouvali na termín dovolených, přičemž tyto směřovaly k termínu jarních prázdnin, je naprosto nesporné, že žalobce a žalovaný sjednávali termín dovolené pro žalobce. Tvrzení žalovaného, že nevěděl, jestliže může nebo nemůže uvolnit žalobce na dovolenou, protože nevěděl, jestli bude mít nebo nebude mít zakázky, nemůže obstát jako důvod pro zrušení dovolené. Jestliže žalobce v dobré víře po dvojí dohodě se zaměstnavatelem čerpá dovolenou, nemůže pak zaměstnavatel zrušit tuto dovolenou proto, že získal zakázku. Důvodem pro zrušení dovolené mohou být pouze závažné provozní nebo technické překážky na straně zaměstnavatele. Soud prvního stupně zcela odhlíží od prokázaných okolností, které potvrzují tvrzení i výpověď žalobce. Zejména je zjevné, že tento již od prvního schválení dovolené začal shánět dopravu a ubytování na dovolenou pro sebe a svého syna. Žalobce od počátku upozorňuje na účelová a lživá tvrzení a podezřelé svědectví na straně žalovaného. Soud prvního stupně dovozuje, že nedošlo k nařízení dovolené, respektive neprokázání dohody mezi stranami sporu, tento závěr však nemůže obstát, neboť sám žalovaný de facto tvrdil a prokazoval odvolání nařízené dovolené. Jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolená nebyla nařízena, když sám žalovaný aktivně prokazuje, její odvolání žalobci, není zřejmé. Žalovaný si byl dobře vědom toho, že dovolenou schválil, proto také jeho obrana směřovala do odvolání dovolené. Žalobce tedy v řízení prokázal svojí výpovědí a výpovědí svědka [příjmení], že došlo k dohodě mezi ním a žalovaným o termínu dovolené. Potvrzování termínu dovolené několik dní před jejím čerpáním, by postrádalo smysl nařízené dovolené. V zaměstnaneckém poměru nelze na zaměstnance přenášet rizika podnikání a nutit ho čerpat nebo nečerpat dovolenou ze dne na den dle rozhodnutí zaměstnavatele. Konečně při použití výkladových pravidel je nesporné, že žalovaný by neměl sebemenší důvod rušit dovolenou žalobci, pokud by se s ním na jejím termínu nedohodl. Argumentem opaku, pak zřejmě žalovaný věděl (dohodl) o dohodnuté dovolené, když měl potřebu sdělovat před svědkem (kamarádem žalovaného, se kterým se zná od základní školy), že dovolenou čerpat nemůže. Pokud tedy soud prvního stupně de facto nehodnotil výpověď žalobce, výpověď svědka [příjmení], doložené prohlášení přítelkyně žalobce, ke které jel na dovolenou (bez partnerského vztahu), která potvrzuje tvrzení žalobce a současně neprovedl ani její výslech, ani výslech známého žalobce, který mu objednal letenky, přičemž tyto osoby musely být v dané době informovány od žalobce o jeho dovolené, pak soud prvního stupně postupuje jednostranně v neprospěch žalobce a zatěžuje řízení zásadní vadou, jejímž následkem je vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Žalobce má za to, že nastíněné důkazy není nutné s ohledem na shora uvedené provádět, avšak nelze bez jejich provedení učinit závěr, což soud prvního stupně dělá, že jediné správné tvrzení, je tvrzení žalovaného a tvrzení a důkazy žalobce de facto nehodnotil. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví podané žalobě a rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvádí, že se opakovaně ohrazuje oproti ničím nepodloženým tvrzením žalobce, že mezi ním a žalovaným kdykoliv došlo k výslovné dohodě o termínu čerpání dovolené. V souladu s § 217 odst. 1 zákoníku práce dobu čerpání dovolené určuje výslovně zaměstnavatel, a to na základě písemného rozvrhu čerpání dovolené. Žádné takovéto rozhodnutí o určení čerpání dovolené nebylo ze strany zaměstnavatele (zde žalovaného) nikdy učiněno, ani rozhodně nebyl ze strany žalovaného vypracován žádný písemný rozvrh, který by takovéto čerpání dovolené zakládal. Tvrzení žalobce o opaku nebylo absolutně nijak prokázáno (vyjma samotného nepodloženého ústního vyjádření žalobce). Ze svědectví svědka pana [příjmení] i ze samotné účastnické výpovědi žalovaného učiněné dne 18. 10. 2021 považuje za zcela věrohodně prokázaný pravý opak, tj. že se sice zaměstnavatel svých zaměstnanců osobně ptal, kdy by si dovolenou přáli, avšak že následně došlo k výslovnému schválení a odsouhlasení termínu dovolené pouze pro zaměstnance pana [příjmení] (cca týden před jejím čerpáním – viz svědecká výpověď pana [příjmení]), ale v žádném případě zde nedošlo k finálnímu odsouhlasení a schválení termínu dovolené u druhého zaměstnance, tj. žalobce. To, že se žalovaný ptal na přání svých zaměstnanců ohledně jejich představ a požadavků na dovolené a toto s nimi ústně probíhal, lze považovat toliko za vyjádření a snahu o plnění povinnosti vyjádřené v § 217 odst. 1 věta druhá zákoníku práce – přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnanců. Tento jejich rozhovor však nelze považovat za samotné určení doby čerpání dovolené. Žalobce byl naopak v dostatečném předstihu a přede svědky (svědek [anonymizováno]) výslovně upozorněn, že jeho přání nelze vyhovět a že danou požadovanou (nikdy však zaměstnavatelem schválenou ani určenou) dovolenou nelze v daném termínu poskytnout. Je každopádně vyloučeno odvolatelem uváděné tvrzení, že by snad měl být žalobě v jakékoliv dobré víře, že by měl dovolenou v daném termínu čerpat. V této souvislosti připomíná, že letenky na zahraniční pobyt si nechal žalobce dle svých tvrzení kupovat ve dnech mezi 24. 2. 2020 – 26. 2. 2020, tj. až po výslovném upřesnění od zaměstnavatele, že dovolenou rozhodně schválenou ani určenou nemá. Ve vztahu na právní teoretický rozbor učiněný soudem prvního stupně v jeho rozsudku považujeme tyto za zcela vyčerpávající a jsoucí plně v souladu s právní úpravou i prokázanými skutečnostmi. Žalovaný proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

5. V doplnění vyjádření žalovaný uvádí, že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 2555/2021 je nutno vzít ve vztahu na posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance v plném rozsahu do úvahy a v potaz, že zde ze strany zaměstnance mimo porušení povinností zmiňovaných v okamžitém zrušení pracovního poměru docházelo též k prokázanému zneužívání nákladního automobilu zaměstnavatele.

6. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení zopakoval důkaz svědeckou výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], zopakoval i účastnický výslech žalovaného a dále dokazování doplnil účastnickou výpovědí žalobce a níže uvedenou listinou (pracovním sešitem).

7. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi před odvolacím soudem k otázce termínu dovolené uvedl, že se ohledně toho sešli všichni tři, tj. svědek a oba účastníci, svědek určitě jednal o určitém termínu dovolené, potřeboval ji na dobu jarních prázdnin. První čerpal dovolenou asi žalobce, to si svědek již přesně nepamatuje. U žalovaného praxe byla taková, že při určení dovolené se termín projednával a stanovil ústně. O tom, že letí žalobce na dovolenou do Španělska, věděl svědek asi 2 a 3 dny před nástupem žalobce na dovolenou, dozvěděl se o tom v nějakém telefonickém hovoru krátce před nástupem na dovolenou. Krátce předtím byl jeho syn nemocný. V době dovolené mu žalobce posílal fotky syna ze Španělska a proběhl jeden telefonický hovor, v němž se s žalobcem bavil o jeho dovolené, neboť se od žalovaného dozvěděl, že ji nemá schválenou, avšak žalobce říkal, že jsou na dovolené s žalovaným domluveni. Svědkovi bylo divné, že ho žalovaný požádal, aby zapisoval docházku u žalobce, aby zapisoval jeho absence. Těsně před odjezdem do Španělska již neřešili otázku schválení dovolené, svědek měl za to, že žalobce má dovolenou schválenou. Když se bavili o termínu dovolené poprvé s žalovaným, myslí, že hned uváděli konkrétní termíny, protože dovolenou chtěli mít oba na jarní prázdniny. Při druhé schůzce vznikl problém, kdy žalovaný měl výhrady, že dovolená vychází u obou na stejný termín. Svědek a žalobce ho ujistili, že nikoliv, že termíny jdou po sobě, žalovaný„ to potvrdil“ a svědek to bral jako schválenou dovolenou. Sám mu to ještě později připomněl. Na stejný termín jako dovolená žalobce vycházela dovolená žalovaného. Svědek dále uvedl, že si ještě ověřoval, zda má dovolenou, žalovaný si to zapsal do diáře, věděl tak, že má dovolenou potvrzenou. Když se bavili na druhé schůzce o konkrétních termínech dovolené, bral to, že má nahlášenou dovolenou, o tom se ujišťoval několik dní před nástupem, tehdy si to žalovaný zapsal do diáře. Jak to dělal, žalobce neví. Potvrzení o tom, že může čerpat dovolenou, nedostal, žalovaný si pouze toto zapsal do diáře, diář sloužil pro všechny účely, byly zde i telefonní čísla na zákazníky, v případě potřeby byl přístupný zaměstnancům.

8. Svědek [jméno] [příjmení] uvedl, že s žalovaným se zná z učiliště, v současné době jsou obchodními partnery. Asi v únoru 2020 se byl u žalovaného podívat na pronajatém pozemku v [obec] [ulice] na montáž bezpečnostního zařízení, přičemž ho žalovaný požádal, aby se zde zdržel a byl přítomen jednání se zaměstnancem, kterému nebude moci dát dovolenou, neboť měl obavu z jeho reakce. Pozemek, na kterém k události došlo, svědek popsal tak, že se jedná o malý pozemek žalovaného, není na něm žádná stavba, pouze určitý přístřešek, po celou dobu byl svědek s žalovaným venku, svědek se díval, jak montuje kamery. Žalobce přišel asi po 1,5 hodině na pozemek zvenku, žalovaný řekl zaměstnanci (žalobci), že mu nemůže dát dovolenou, neboť má moc zakázek. Toto svědek pozoroval zpovzdálí, nestál přímo u účastníků. Žalobce reagoval naštvaně, vyjádřil se v tom smyslu, že to tak„ nenechá“. Zda v tomto okamžiku byla na pozemku žalovaného zaparkovaná auta, si svědek nevzpomněl, dále uvedl, že kamera je namontovaná při vjezdu na jednom stožáru, zda jsou zde namontovány další kamery, již neví. Dále se svědek vyjadřoval ke své výpovědi učiněné před soudem prvního stupně, a pokud uváděl, že zaměstnanec odněkud vyšel, tak nemínil to, že vyšel z nějaké budovy, v době, kdy na pozemek přišel svědek, tam žalobce nebyl, přišel zvenčí.

9. Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že kluci (myšleno zaměstnanci) za ním přišli, že by chtěli dovolenou o jarních prázdninách, původně si myslel, že všichni spadají do stejného okresu, později ho ubezpečili, že mají jarní prázdniny v jiném termínu. Říkal jim, ať za ním přijdou později a domluví se na případném poskytnutí dovolené. Přišel pouze pan [příjmení] s konkrétním termínem, tomu dovolenou odsouhlasil a termín zapsal do sešitu. Žalobce za ním nepřišel. Asi v polovině února ho oslovila firma se zakázkou na odvoz suti, předtím měli málo zakázek, proto chtěl zakázku zrealizovat a přislíbil, že ji firma provede. Žalobce zjistil, že termín jarních prázdnin má ve stejném termínu jako žalobce, proto mu sdělil, že mu dovolenou dát nemůže. Na to mu žalobce sdělil, že na dovolenou stejně odejde, nastoupil na OČR se synem, doklad poslal po kolegovi. Žalovaný předpokládal, že následně normálně nastoupí do práce, ale zjistil, že odjel na dovolenou a po návratu z dovolené opět nenastoupil do práce, byl na OČR. O poskytnutí dovolené o jarních prázdninách se s panem [příjmení] bavil někdy v listopadu nebo prosinci, dovolenou mu schválil od 10. 2., tj. je poznamenáno v sešitu. Termín odsouhlasil krátce před nástupem na dovolenou, asi v předcházejícím týdnu. Žalobci oznámil, že nebude mu moci poskytnout dovolenou v době, kdy se dozvěděl o možnosti velké zakázky a říkal mu to ještě asi jednou týden předtím, než bez jeho souhlasu na dovolenou nastoupil. Při prvním sdělení asi v polovině února u tohoto nebyl nikdo další přítomen, druhé oznámení se odehrálo na pozemku, kdy byl přítomen pan [příjmení].

10. Žalobce ve svém účastnické výpovědi uvedl, že asi v listopadu mu známá nabídla možnost trávit dovolenou se synem ve Španělsku, tehdy šel s panem [příjmení] za žalovaným, že budou chtít poskytnout dovolenou o jarních prázdninách, s tím neměl žalovaný problém, uvedl, že se ještě později domluví. Znovu opět s panem [příjmení] šel za žalovaným po Vánocích, v lednu nebo počátkem února, s tím, že dovolenou chtějí každý v jiném termínu, s tím neměl žalovaný žádný problém. Krátce předtím než měl se synem odletět na dovolenou, syn onemocněl virózou, lékařka vypsala žalobci OČR, doklad poslal žalovanému po kolegovi. Dále žalobce uvedl, že o žádné zakázce nevěděl, na dovolenou odletěl, v době dovolené telefonoval panu [příjmení], ten mu sdělil, že zapisuje docházku v práci a má pokyn zapisovat nepřítomnost žalobce – A. Žalobce se divil, proč to tak má být, když má dovolenou. Po návratu byla nepřehledá covidová situace a bylo mu doporučeno, aby zůstal se synem doma, měl vypsáno OČR a asi za 3 dny byly školy stejně uzavřeny. Žalobce také popřel, že by někdy viděl svědka [příjmení]. Dále doplnil, že v listopadu s panem [příjmení] nesdělovali konkrétní termín dovolené, obecně se bavili o jarních prázdninách. Konkrétní termín zjistil až později a ten také žalovanému sdělil na druhém společném jednání koncem ledna nebo začátkem února. Dovolenou považoval za schválenou od jednání na počátku února, kdy se žalovaným jednali společně s panem [příjmení] a ujistili ho, že dovolenou bude mít každý v jiném termíny. Žalovaný výslovně uváděl„ to je dobře“, neboť se bál, aby na práci nebyl sám.

11. Dále odvolací soud provedl důkaz pracovním sešitem předloženým žalovaným, v němž je dne 10. 2. 2020 poznamenáno„ [příjmení] volno“, v době, kdy měl čerpat dovolenou žalobce, tj. od 28. 2. 2020 zde žádná taková poznámka o čerpání dovolené není. Také zde není poznamenaná zakázka, která se měla uskutečnit právě v době, kdy žalobce měl čerpat dovolenou.

12. Po zopakování některých důkazů, po doplnění dokazování a po následném zhodnocení všech v řízení provedených důkazů odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

13. Dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Za takovéto porušení povinností vyplývajících z pracovního poměrů odůvodňující rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pak je soudní praxí považováno neomluvené zmeškání práce v trvání 5 či více dnů.

14. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, ale dle názoru odvolacího soudu z provedených důkazů učinil skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud neztotožňuje, a tím se ani neztotožňuje s právními závěry, které na základě skutkových zjištění učinil.

15. Je nesporné, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel a při určení čerpání dovolené se přihlíží k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance (§ 217 odst. 1 zákoníku práce), ale je nutné, aby zaměstnavatel určoval čerpání dovolené zaměstnanců transparentně, proto také zákon stanoví, že určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době (§ 217 odst. 1 věta čtvrtá zákoníku práce). V projednávané věci ale žalovaný takto nepostupoval, když v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný zaměstnancům schvaloval čerpání dovolené ústně, což ani žalovaný nezpochybňoval. Proto je dle názoru odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů nutno brát v potaz, že netransparentní praxí žalovaného jako zaměstnavatele (při určování čerpání dovolené) byla žalobci (zaměstnanci) značně ztížena jeho procesní povinnost spočívající v důkazním břemeni k prokázání jeho tvrzení, ale netransparentní praxe žalovaného nemůže jít k tíži žalobce.

16. Zejména na základě svědecké výpovědi svědka [příjmení] a účastnické výpovědi žalobce odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce měl důvodně za to, že termín čerpání dovolené mu žalovaný odsouhlasil při druhé schůzce konané mezi žalovaným a zaměstnanci (žalobcem a svědkem [příjmení]) ohledně otázky termínu čerpání dovolené, když i svědek [příjmení] považoval termín své dovolené za schválený již při druhé schůzce, na níž se všichni její účastníci bavili o konkrétních termínech. Pokud se svědek [příjmení] ještě těsně před nástupem na dovolenou„ ujišťoval“, zda skutečně může čerpat dovolenou, nelze z této skutečnosti ale učinit závěr, že teprve až v tomto okamžiku byla jeho dovolená žalovaným odsouhlasena a že stejnou povinnost„ ujistit se“ měl před nástupem na dovolenou i žalobce. Jak již bylo uvedeno, termín čerpání dovolené určuje zaměstnavatel a má ji určit podle transparentních pravidel. Žalobci proto nelze klást k tíži, že se těsně před čerpáním dovolené neujistil, zda skutečně dovolenou může čerpat, když měl na základě předchozí domluvy s žalovaným za to, že termín dovolené byl žalovaným již schválen a nelze to po zaměstnancích vyžadovat ani v obecné rovině, když povinností zaměstnavatele je přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnanců a zaměstnanec potřebuje znát termín dovolené v dostatečném předstihu, a to i například zvláště za účelem zajištění pobytu, letenek apod. Dle výpovědi svědka [příjmení] (i žalobce) jediný problém při čerpání dovolené byla skutečnost, aby oba zaměstnanci ([příjmení] a žalobce) nečerpali dovolenou současně. Taktomu však nebylo a i svědek [příjmení] vypověděl, že pokud tuto skutečnost sdělili žalovanému, neměl proti čerpání dovolené obou svých zaměstnanců (svědka [anonymizováno] a žalobce) námitek, pouze chtěl, aby mu to připomněli.

17. K otázce netransparentního způsobu schvalování termínu dovolené u žalovaného je třeba dodat, že i když v případě svědka [příjmení] žalovaný zapsal do pracovního sešitu na den 10. 2.„ [příjmení] volno“, takový zápis nelze považovat za písemnou formu určení termínu dovolené zaměstnanci, když jednak není ani výslovně uvedeno, že se jedná o dovolenou a není uveden ani její rozsah (svědek ji čerpal týden), ale především tento sešit sloužil především pro potřeby žalovaného, byť zaměstnanci do něho měli v případě nutnosti přístup. Navíc i u svědka [příjmení] k zápisu„ schválené dovolené“ došlo dle žalovaného až bezprostředně před čerpáním dovolené a takovouto praxi nelze akceptovat, neboť zaměstnanec by byl až do poslední chvíle ponechán v nejistotě, zda bude moci dovolenou čerpat či nikoliv. O skutečnosti, že dovolená byla zaměstnavatelem (žalovaným) odsouhlasena na druhé schůzce, které se účastnil jak žalobce, tak svědek [příjmení], rovněž vypovídá, že svědek [příjmení] měl za to, že žalobce má čerpání dovolené schválené, neboť byl překvapen („ bylo mi divné“), když mu žalovaný uložil zapisovat absence žalobce v době, kdy žalobce odjel„ na dovolenou“ do Španělska“, tj. v týdnu od 28. 2. 2020.

18. Žalovaný na svou obranu uváděl, že termín čerpání dovolené žalobci neschválil a výslovně žalobci za přítomnosti svědka [příjmení] sdělil, že mu dovolenou v požadovaném termínu z důvodu nutnosti provést novou obchodní zakázku dát nemůže, ale po zhodnocení provedených důkazů uvedenou obranu žalovaného odvolací soud neshledal důvodnou.

19. Žalovaný kategoricky popřel, že by mu žalovaný po konání druhé schůzky, od níž považoval termín dovolené za schválený, sdělil, že v jím (žalobcem) požadovaném termínu dovolenou čerpat nemůže, natož za přítomnosti svědka [příjmení] (nejen ve své výpovědi před odvolacím soudem, ale již před soudem prvního stupně popřel, že by se svědek [příjmení] účastnil jakékoliv schůzky účastníků), a pokud žalovaný a svědek [příjmení] ve svých výpovědích uváděli opak, jejich výpovědím odvolací soud neuvěřil, neboť je vyhodnotil jako nevěrohodné. Svědek [příjmení] měl totiž být účasten hovoru účastníků jaksi mimoděk jen díky tomu, že na pozemku užívaného žalovaným se byl podívat na montování bezpečnostních kamer a v této souvislosti měl být žalovaným požádán, aby byl přítomen i jednání žalovaného se žalobcem jako„ problematickým“ zaměstnancem, ale ačkoliv hlavním účelem„ návštěvy“ u žalovaného byla obhlídka instalace kamerového systému, což jej zajímalo, neboť je také podnikatelem, svědek vůbec nevěděl, kolik kamer se na pozemku žalovaného nachází a věděl pouze o jedné kameře umístněné u vjezdu na pozemek. Zcela stěžejní jsou ale rozpory v jejich výpovědích v tom směru, že svědek [příjmení] u odvolacího soudu k výslovnému dotazu soudu uvedl, že žalobce na pozemek přišel později (tj. až poté, co zde již byl svědek) zvenčí (u soudu prvního stupně tvrdil, že odněkud vyšel), zatímco žalovaný uvedl, že žalobce na pozemek přijel po skončení pracovní doby zaparkovat automobil. Jelikož na pozemku byly parkovány vozy žalovaného, žalovaný ani nemohl uvést nic jiného, neboť jinak by nebyl důvod, aby se žalobce na pozemku objevil právě v době, kdy se na něm měl nacházet i svědek [příjmení], ale pokud svědek [příjmení] měl v zimním období (únor) na pozemku po obhlídce kamerového systému dále setrvat na žádost žalovaného jen za účelem, aby byl přítomen jednání účastníků, přičemž žalobce se měl na místo teprve dostavit, odvolací soud považuje za vyloučené, že by svědek nevěděl, jakým způsobem se žalobce na pozemek dostal. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žádné jednání účastníků za přítomnosti svědka [příjmení] se neuskutečnilo.

20. O nevěrohodnosti obrany žalovaného rovněž svědčí, že tak podstatnou skutečnost (nemožnost poskytnout dovolenou v zaměstnancem požadovaném termínu) zaměstnanci (žalobci) nesdělil písemně, e-mailem či jiným doložitelným způsobem.

21. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce čerpal dovolenou v termínu, který s ohledem na předchozí jednání s žalovaným důvodně považoval za schválený, přičemž nedošlo ani k tomu, že čerpání dovolené ve schváleném termínu by bylo žalovaným z provozních důvodů na jeho straně zrušeno, v případě nepřítomnosti žalobce v zaměstnání se proto nejednalo o neomluvenou absenci, a již vůbec ne o důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu neomluveného zmeškání práce v trvání 5 či více dnů.

22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, tj. určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovaným dne 17. 3. 2020 a doručené žalobci dne 23. 3. 2020 je neplatné, když žaloba byla žalobcem včas podána ve lhůtě stanovené v § 72 zákoníku práce.

23. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který měl v řízení plný úspěch, byla přiznána i plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

24. Náklady řízení představují náklady na zaplacení soudního poplatku (2 000 Kč za podání žaloby, 2 000 Kč za podání odvolání) a dále náklady na právní zastoupení (1 úkon právní služby po 2 500 Kč dle § 9 odst. 3, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a to za řízení před soudem prvního stupně, převzetí a příprava, podání žaloby, účast při jednání soudu dne 19. 10. 2020 v rozsahu delším než 4 hodiny, vyjádření k výzvě soudu ze dne 16. 11. 2020 (odměna snížena pro jednoduchost úkonu o 50 %), účast při jednání soudu dne 27. 11. 2020 za započaté 2 hodiny, písemný závěrečný návrh, tj. celkem 8,5 úkonu, dále za odvolací jednání 1 úkon za odvolání. K tomuto odvolací soud uvádí, že pokud žalobce požadoval 1,5 úkonu, když požadoval půl úkonu za podání odvolání, které se snižuje pro jednoduchost o 50 % a současně za 1 úkon vyjádření – doplnění odvolání, odvolací soud přiznal odměnu pouze za 1 úkon – odvolání, když žalobce mohl veškeré skutečnosti uváděné v doplnění odvolání, uvádět již ve svém původním odvolání proti rozsudku. Dále náleží žalobci odměna za úkony – účast při jednání soudu dne 13. 9. 2021 v rozsahu delším nežli 2 hodiny, za účast při jednání 18. 10. 2021 v rozsahu delším nežli 2 hodiny, účast při jednání dne 23. 3. 2022, tj. celkem za 5 úkonů. V následném odvolacím řízení pak náleží odměna za úkony – odvolání proti rozsudku (dle vyčíslení nákladů žalobcem sníženo o 50 %), účast při odvolacím jednání dne 10. 10. 2022 a 16. 11. 2022 a dále účast při vyhlášení rozsudku dne 23. 11. 2022 – snížena o 50 %, tj. celkem 4 úkony. Žalobci tedy náleží celkem odměna za 17,5 úkonu po 2 500 Kč, tj. 43 750 Kč, 19 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, tj. 5 700 Kč Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 53 450 Kč.

Poučení