35 Co 122/2025 - 195

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] pro zaplacení 1 085 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2024, č. j. 46 C 264/2023176, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. co do částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 2. 12. 2023 do 15. 12. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení potvrzuje; co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím se mění tak, že se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč do 15 dnů od jeho právní moci k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 000 Kč od 2. 12. 2013 do 15. 12. 2013 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 16. 12. 2013 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu co do částky 1 065 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 085 000 Kč od 7. 12. 2022 do 1. 12. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 000 005 Kč od 2.12. 2023 do 15. 12. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 045 000 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení (výrok II) a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 30 798 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím v řízení vedeném u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“). Žalobce uvedl, že usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. [číslo], bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Žalobci bylo usnesení doručeno dne 17. 12. 2019. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost dne 13. 1. 2020, která byla zamítnuta dne 11. 2. 2020. Následně byla podána obžaloba, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu [adresa] dne 28. 5. 2021 pod č. j. [spisová značka] tak, že byl žalobce zproštěn viny dle § 226 písm. a) trestního řádu. Proti zprošťujícímu rozsudku se odvolal státní zástupce. O odvolání státního zástupce rozhodl usnesením Krajský soudu v [adresa] dne 12. 10. 2021 pod č. j. [spisová značka], kterým zrušil rozsudek ze dne 28. 5. 2021 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Dne 26. 5. 2022 rozhodl Okresní soud [adresa] pod č. j. [spisová značka] tak, že žalobce znovu zprostil viny podle § 226 písm. a), písm. b) trestního řádu. Proti zprošťujícímu rozsudku se odvolal státní zástupce. O odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v [adresa] dne 30. 8. 2022 pod č. j. [spisová značka], který zrušil rozsudek ze dne 26. 5. 2022 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Dne 6. 10. 2022 rozhodl Okresní soud [adresa] pod č. j. [spisová značka] tak, že žalobce znovu zprostil viny, a to dle § 226 písm. b) trestního řádu. Proti zprošťujícímu rozsudku se odvolal státní zástupce. O odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v [adresa] dne 6. 12. 2022, č. j. [spisová značka], který zrušil rozsudek ze dne 6. 10. 2022 a věc postoupil [orgán] v [adresa], neboť skutek mohl být posouzen jako přestupek. Právní moc nastala dne 6. 12. 2022. Podle žalobce nezákonným trestním stíháním došlo k závažnému zásahu do jeho základních práv, do jeho soukromého i profesního života. Žalobce byl stíhán pro trestný čin týrání svěřené osoby, kterého se měl dopustit vůči svému synovi [jméno FO], který byl žalobci svěřen do péče. Trestním stíháním tak bylo nenapravitelně zasaženo do pověsti žalobce. Žalobce byl vystaven zvýšenému odsudku společnosti, když ho orgány činné v trestném řízení zařadily mezi osoby, které jsou schopny porušovat základní práva a svobody druhých lidí, dokonce vlastních dětí. O stíhání věděli sousedé a spolužáci syna [jméno FO], kteří byli kontaktováni orgány činnými v trestním řízení. V důsledku trestního stíhání žalobce změnil své bydliště, neboť na žalobce bylo v sousedství nazíráno negativně, což ovlivnilo i jeho vztahy se sousedy. Časté a nadstandardní vztahy se sousedy trestním stíháním žalobce zcela ochladly. Trestní stíhání bylo zneužíváno i bývalou manželkou žalobce, která mu zabraňovala ve styku s jejich potomky. Manželka žalobce s ohledem na argumentaci v trestním řízení získala do své péče jejich nezletilého syna [jméno FO]. Žalobce v důsledku trestního řízení trpěl dlouhodobým psychickým vyčerpáním a enormní stres vedl k jeho invaliditě. Žalobce měl výrazné problémy se spánkem, špatně koncentroval svou pozornost, trpěl úzkostmi a extrémním vyčerpáním. Zhoršený zdravotní a psychický stav žalobce se promítl i do ekonomické sféry žalobce, kde začal mít problémy. V roce 2019 pracoval žalobce bez potíží a účtoval svým zákazníkům průměrně 100 000 Kč/měsíčně. Nespavost, vyčerpanost a nervozita z opakovaných soudních jednání měla vliv na jeho pracovní výkonost, když žalobce pracuje v oboru, kde je třeba přesnost, schopnost soustředění a plnění lhůt. Žalobce se obával o budoucnost, finanční prostředky si musel půjčovat. Trestní stíhání bylo v rodině neustále řešeno. V důsledku trestního stíhání se žalobci rozpadlo původně harmonické manželství, žalobce již několik měsíců není v kontaktu se svým nejmladším synem. Rodina žalobce se rozpadla na jaře 2022, po opakujících se hádkách mezi manžely, kdy manželka žalobce osočovala z neschopnosti obstarat finanční prostředky. Manželka opakovaně uváděla, že nechce, aby syn [jméno FO] viděl, v jakém špatném stavu se žalobce nachází, proto se odstěhovala. Potíže vyústily v invaliditu prvního stupně, kdy schopnost žalobce pracovat klesla o 45 %. Žalobce nemohl přijmout pozici jednatele významného českého výrobce [Anonymizováno], která mu byla nabídnuta, neboť v důsledku trestního stíhání se u něj projevovaly výpadky paměti a jeho pracovní výkonost se blížila nule. Došlo i k vytrhnutí z pracovního prostředí, neboť je zde trestní stíhání nepřijatelné. Žalobce musel ukončit své živnostenské podnikání. Stav žalobce se začal zhoršoval až v lednu 2020. Žalobce se chce odstěhovat, ale nemá na to finanční prostředky. Žalobce užívá antidepresiva a léky. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 17. 12. 2019 a pravomocně skončeno dne 6. 12. 2022. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Žalobce vždy trval na své nevinně a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 1. 6. 2023.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Dne [datum] projednala nárok žalobce, uplatněný dne 1. 6. 2023, a konstatovala, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Žalobci přiznala přiměřené zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. Tuto náhradu považuje žalovaná za dostatečnou. Žalovaná uvedla, že nezákonným rozhodnutím v dané věci je usnesení [orgán], [nazev] [adresa], [nazev], ze dne 9. 12. 2019, č. j. [číslo], kterým bylo žalobci sděleno obvinění. Za toto rozhodnutí se žalovaná omluvila. Délka řízení činila tři roky, konkrétně 1 094 dnů. Žalobce prodloužil řízení o pět měsíců (od 30. 10. 2020 do 1. 4. 2021), a to svými žádostmi o odročení nařízených hlavních líčení z důvodu svého zdravotního stavu. Celkovou délku řízení shledala nepřiměřenou. K zásahům do rodinné sféry žalobce žalovaná uvedla, že trestní stíhání bylo zahájeno z podnětu syna žalobce [jméno FO]. Žalovaná tak neshledala, že by zhoršující vztah žalobce s jeho synem odvisel od posuzovaného řízení. Žalobce v posuzovaném řízení sám uvedl, že posuzované řízení je jeho životní prohra, a že již nestojí o to, aby se syn vrátil k němu domů, neboť je to pro něj rizikové. Stran zdravotní sféry žalovaná uvedla, že z lékařské zprávy z psychiatrie [adresa] ze dne 20. 7. 2022 vyplývá, že zhoršení psychického stavu má souvislost i s událostmi, které dalece předcházely trestnímu stíhání. Invalidita žalobce nemůže být dána do příčinné souvislosti s trestním stíháním. Žalovaná provedla komparaci s případy sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], vedenými u Obvodního soudu pro [adresa].

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že trestní stíhání žalobce trvalo od 17. 12. 2019 do 6. 12. 2022, tedy 2 roky a 11 měsíců. Žalobce byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby, soud prvního stupně ho obžaloby zprostil třikrát. Zprošťující rozsudky byly třikrát zrušeny, přičemž posledním rozhodnutí krajského soudu byla věc postoupena [orgán] v [adresa] ke zjištění, zda daný skutek není přestupkem. Řízení mělo dopady do osobnostní sféry žalobce. Žalobce u žalované dne 1. 6. 2023 uplatnil svůj nárok, který je předmětem řízení. Žalovaná dne 13. 12. 2023 vydala stanovisko, ve kterém se žalobci omluvila a přiznala mu náhradu v penězích ve výši 40 000 Kč.

5. Soud prvního stupně posoudil předmětnou věc po právní stránce s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., v odůvodnění rozsudku citovaná. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Žalobce byl, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, obžaloby byl pravomocně zproštěn a věc byla postoupena k řízení o přestupku.

6. Výše uvedený závěr soudu pak vyplývá již i z konstantní judikatury navazující na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. [spisová značka], z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je na místě v určitých případech posoudit jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Trestní stíhání žalobce trvalo od 17. 12. 2019, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 12. 2019, do 6. 12. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 6. 12. 2022, č.j. [spisová značka], kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu [adresa] ze dne 6. 10. 2022 a věc byla postoupena [orgán] v [adresa], neboť nejde o trestný čin, ale o skutek, který by mohl být posouzen jako přestupek. Celkem tak trestní řízení trvalo téměř 3 roky. Žalobce byl stíhán pro spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest 2 až 8 let. Vzhledem k tomu, že se jedná o trestný čin proti rodině a dětem, je obecně spojen s vyšší mírou společenského a morálního odsouzení v podstatě danou na roveň trestným činům násilným. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že relutární odškodnění ve výši 40 000 Kč, jehož se žalobci od žalované dostalo není dostačující. V případě žalobce je namístě poskytnout finanční satisfakci v celkové výši 80 000 Kč. Soud prvního stupně zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to ani poskytnutím vyšší částky. Žalobce tvrdil negativní dopady trestního stíhání do rodinné, zdravotní a osobní sféry. Soud prvního stupně neměl důvod nevěřit, že žalobce vnímal vedení řízení úkorně, nicméně primárním důvodem stíhání bylo označení žalobce synem po útěku z domova v dětském domově za násilníka a vylíčení toho, co mu měl žalobce způsobovat. Nebyla to tedy nemístná aktivita orgánů činných v trestním řízení, pokud měly tento poznatek a proti žalobci zahájily trestní stíhání. Pakliže žalobce tvrdil, že trestním stíháním došlo ke zhoršení vztahů se synem, je namístě podotknout, že naopak trestní stíhání je důsledkem zhoršeného vztahu se synem, nikoliv jeho příčinou. Soud prvního stupně měl za to, že syn žalobce byl problémový, utíkal z domova, toulal se po nocích, zanedbával školu, užíval návykové látky, což bylo patrně jablkem sváru mezi ním a žalobcem. Syn žalobce zjevně „sešel z cesty“ ještě dříve, než bylo trestní stíhání zahájeno. Pokud žalobce dává za vinu trestnímu stíhání to, jak jeho syn dopadl (užívat návykové látky, žije jako bezdomovec), nelze tomuto přisvědčit. Má-li žalobce za to, že nebýt trestního stíhání, patrně by synovi pomohl a zachránil ho, nejeví se tato jeho představa jako reálná. Pokud ke srovnání syna nedošlo ani v době, kdy byl nezletilý a sdílel s žalobcem domácnost, těžko by k tomu došlo následně, v době, kdy byl syn již dospělý.

7. Soud prvního stupně dále uvedl, že provedeným dokazováním bylo vyvráceno, že by trestní stíhání vedlo k nedůvěře a stigmatu okolí, pro které navíc byl žalobce nucen se ze svého bydliště odstěhovat. Stěhování navíc sám žalobce v průběhu řízení popřel. Pokud se jedná o ochladnutí nadstandardního vztahu se sousedy, v rámci výslechu svědka [jméno FO] vyplynulo, že se dříve vídali tak cca 2 x–3 x do roka a návštěvy pak utlumil covid, nikoliv trestní stíhání, jak uváděl žalobce. Tento soused se o trestním stíhání dozvěděl od samotného žalobce. Svědkyně [jméno FO] se sice o trestním stíhání dozvěděla od [orgán] a říkala si, „co kdyby“, ovšem žalobce a jeho manželku ze sousedského kruhu nijak nevyčlenila. Naopak, byli to samotní manželé [jméno FO], kteří se stáhli do ústraní. Pokud žalobce tvrdil, že trestní stíhání zapříčinilo rozpad jeho manželství, pak bývalá manželka uvedla, že žalobce se začal duševně měnit od svého kolapsu na jaře 2018. Trestní stíhání způsobilo chaos, nebylo příjemné, že žalobce obvinil vlastní syn, sama začala uvažovat, zda žalobce syna skutečně nemohl týrat. Jednalo se o jeden z mnoha důvodů, proč od žalobce v květnu 2022 odešla. Trestní stíhání však bylo pro oba manžele emocionálně náročné. Podle soudu prvního stupně je proto zřejmé, že trestní stíhání se promítlo do manželského soužití a byť nikoliv výhradně, přispělo k rozpadu manželství.

8. Soud prvního stupně dále uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že trestní stíhání zapříčinilo špatný fyzický a psychický stav žalobce. Zdravotní stav žalobce byl špatný již od jara 2018, kdy mu praskly žaludeční vředy a málem zemřel. Následně se u něj začaly projevovat různé poměrně vážné zdravotní neduhy. Zhruba od té doby manželka viděla změny v jeho psychice. Soud prvního stupně nepochyboval o tom, že se na psychickém stavu žalobce trestní stíhání podepsalo, nicméně vliv na tento stav měl i celkově nedobrý zdravotní stav žalobce, obavy o syna, jeho budoucí život, zmar z toho, že užívá návykové látky, nechodí do školy, ztráta kontaktu s ním a následné zjištění, jak syn žije a v neposlední řadě též odchod manželky. K invaliditě I. stupně nevedlo samotné trestní stíhání, ale spíše souhra všemožných okolností, které se objevily v poměrně krátkém sledu.

9. Jedná-li se o ekonomické problémy, které žalobce spojuje s trestním stíháním, soud prvního stupně uvedl, že žalobce nedosahoval uváděných výdělků kolem 100 000 Kč. Z faktur a daňových přiznání plyne toliko to, že se patrně jednalo o příjmy nárazové. Roční obraty však nečinily ani polovinu tvrzené částky a po odečtení nákladů, žalobce vykázal příjmy cca 20-25 tisíc Kč měsíčně. Je zřejmé, že invalidita žalobce vedla k ekonomickým problémům, neboť žalobce není s ohledem na svůj zdravotní stav schopen pracovat. Skutečnost, že ekonomické problémy žalobce nebyly způsobeny trestním stíhání lze vyvodit i z jeho slov u znalkyně, kde uvedl, že naposledy byl výkonný [funkce] ve společnosti [právnická osoba], přičemž tady skončil na svou žádost v roce 2018 z důvodu zdravotního stavu. Z dokazování také vyplynulo, že žalobce je od roku 2020 v pracovní neschopnosti. Lze si jen stěží představit, že by důvody, pro které žalobce není práce schopen, tkvěly jen a pouze v trestním stíhání.

10. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že vztah žalobce s jeho synem trestním stíháním narušen nebyl, trestní stíhání se však promítlo do vztahu s manželkou, kdy bylo probíráno v podstatě na denní bázi a bylo jedním z důvodů, proč manželka i s mladším synem žalobce opustila, když navíc měla o nevinně manžela pochyby, stěžejním důvodem jejího odchodu však byl duševní stav žalobce, který se začal měnit už v souvislosti s jeho kolapsem v roce 2018. Dopady do ekonomické sféry žalobce byly pouze okrajové, odvozené od celkového zdravotního stavu žalobce, na kterém se trestní stíhání podílelo, nikoliv však výhradní či převážnou měrou.

11. Pokud by došlo k poškození zdraví žalobce v důsledku jeho trestního stíhání, šlo by v souladu s konstantní judikaturou o nárok se samostatným skutkovým základem, který by se neodškodňoval v režimu náhrady nemajetkové újmy dle § 31a OdpŠk. Žalobce v řízení takový samostatný nárok na náhradu škody na zdraví neuplatnil.

12. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (publikované pod R 67/2016) pro účely porovnání přiznané výše finančního zadostiučinění vyšel z rozhodnutí, která ke srovnání označila žalovaná. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] trvalo trestní stíhání 763 dnů, poškození byli stíháni pro trestný čin týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a hrozil jim trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let. V řízení nejdříve došlo k vyslovení viny poškozených a ti byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem. Rozhodnutí bylo následně zrušeno a poškození byli zproštěni v plném rozsahu. Poškození již byli jednou odsouzeni za shodný trestný čin. U poškozené došlo ke zhoršení vztahů s okolím, které s ní přestalo komunikovat. Došlo k odsuzování vzhledem k charakteru trestného činu. Otec poškozeného se pak s rodinou přestal stýkat. Došlo i k přetrhání vztahů se sestrou a bratrem poškozeného, které byly do doby trestního stíhání vřelé. Poškození měli strach, aby se o trestním stíhání nedozvěděli v zaměstnání. Poškozeným se žalovaná omluvila a konstatovala porušení jejich práv. Poškozené bylo přiznáno finanční odškodnění v celkové výši 40 000 Kč a poškozenému ve výši 50 000 Kč. Ve srovnávaném případě bylo trestní stíhání kratší, v průběhu řízení byli poškození odsouzeni, a byli již v minulosti odsouzeni pro podobný čin odsouzeni. Shodné znaky lze spatřovat v dopadech do osobního a rodinný život (rodinné dopady, tj. rozpad vztahů s příbuznými, přičemž u žalobce došlo k rozpadu vztahu s manželkou). Porovnáním s tímto méně závažným případem dospěl soud prvního stupně k závěru, že adekvátním odškodněním ve vztahu k žalobci je odškodnění vyšší. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] trvalo trestní stíhání 1 079 dnů, poškozený byl stíhán pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody v délce 2 až 8 let. V řízení nejprve došlo k vyslovení viny odsuzujícím rozsudkem, k odvolání poškozeného následně odvolací soud rozhodl o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) t. ř. Poškozený v souvislosti se svým trestním stíháním pociťoval úzkost, nespavost, smutek, neustále měl potřebu věc řešit. Také v době trestního stíhání výrazně zhubl. V souvislosti s trestním stíháním vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc, kdy psychiatr konstatoval úzkostně depresivní poruchu v příčinné souvislosti s vedeným trestním stíháním a předepsal mu léky na úzkost, nespavost a antidepresiva. Vztahy s jeho okolím se nenarušily, sousedské vztahy byly vyhrocené již před trestním stíháním. Rovněž ani rodinné vztahy nebyly narušeny. V práci byl poškozený přeřazen na méně náročnou práci. Poškozenému bylo přiznáno finanční odškodnění v částce 10 000 Kč. Srovnávaný případ je co do délky, sazby i závažnosti s případem žalobce v podstatě totožný. Oproti srovnávanému případu žalobce nebyl nikdy ani nepravomocně odsouzen. V obou případech bylo trestní stíhání pro obviněné psychicky náročné, poškození se léčili na psychiatrii, v případě žalobce však nelze psychické problémy jednoznačně spojit výhradně s trestním řízením. V případě žalobce trestní stíhání významněji zasáhlo do rodinného života, s manželkou trestní stíhání neustále řešili a bylo také jedním z mnoha důvodů, proč manželka žalobce opustila. Totožný je též důvod zproštění obžaloby. Daný případ soud prvního stupně považoval za nejbližší případu žalobce. Nicméně s ohledem na významnější zásahy do rodinného života, stažení se do sebe a přispění k psychickým problémům považuje soud za adekvátní přiznat zadostiučinění vyšší.

13. S přihlédnutím k případům odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce a zásahům do osobnostních sfér žalobce soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 80 000 Kč je dostatečná, odpovídá prokázaným zásahům do osobní sféry žalobce a nijak významně nevybočuje z přiznávaného odškodnění v obdobných případech. Výrokem I. tuto částku včetně příslušenství přiznal. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně nárok na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání jako nedůvodný zamítl (výrok II). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.

14. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná včasným odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaná neměla námitky k posouzení nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a ke shrnutí jednotlivých zásahů soudem prvního stupně, tyto byly provedeny perfektně, avšak soud prvního stupně podle názoru žalované dospěl k chybným závěrům po zhodnocení jednotlivých kritérií. Resp. žalovaná má za to, že soudem prvního stupně stanovené navýšení relutární satisfakce, než bylo přiznáno z její strany, je nadhodnocené. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně v podstatě použil i žalovanou nalezenou srovnávací judikaturu, kterou však posoudil opačným způsobem, a částku přiznanou žalobci navýšil.

15. Ze závěrů soudu prvního stupně vyplývá, že většina žalobcových tvrzení byla buď znegována nebo případně vyvrácena, či zároveň nebyla shledána příčinná souvislost tohoto trestního stíhání s konkrétním následkem. Žalovaná uváděla ve svém vyjádření k žalobě, tak i v následném závěrečném návrhu, že zhoršení vztahů se synem neshledává v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Trestní stíhání bylo zaviněno samotným poškozeným, tj. synem žalobce, neboť započalo právě z podnětu poškozeného. Soud prvního stupně přisvědčil dřívějšímu názoru žalované, že se nejedná o zavinění orgánů státu, které v tomto směru konaly z úřední povinnosti. U těchto trestných činů (např. týrání svěřené osoby, znásilnění apod.), povětšinou proti sobě stojí tvrzení případných pachatelů a poškozeného. Je proto nutné dané okolnosti řádně prověřit, neboť orgány státu nemohou vycházet z ničeho jiného než právě z těchto proti sobě stojících protichůdných tvrzení, které mohou podporovat i další důkazy a okolnosti, které je nutné v rámci šetření zjistit. Žalovaná tak má za to, že kořeny tvrzeného vzniku nemajetkové újmy zasahují již do dřívějšího období, než započalo samotné trestní stíhání, a to stran zdravotní sféry prodělaná tzv. klinická smrt, a dále stran vztahů žalobce s jeho synem předcházejícím zahájení trestního stíhání.

16. Žalovaná porovnala případ žalobce se dvěma případy (shodně jako soud prvního stupně) a má za to, že se jedná o zcela přiměřené zadostiučinění, které by žalobce měl získat. V prvním případě bylo vedeno trestní stíhání za údajné týrání dcery, která následně změnila své chování a začala brát drogy a týrání si vymyslela. Zde nedošlo k zásahu do profesního života a o trestním stíhání se nikdo nedozvěděl. Žalobce se v daném řízení rovněž vyhýbal veřejnosti. Druhý případ se týkal obdobné trestné činnosti. Nebyly zjištěny zásahy do pracovní, rodinné a sociální sféry. Tamější žalobce trpěl nespavostí a změnou nálady. V důsledku trestního stíhání vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc a byla mu předepsána antidepresiva.

17. Žalovaná uzavřela, že veškerá žalobcova tvrzení nebyla zapříčiněna předmětným trestním stíháním, ale důvody naprosto odlišnými od trestního stíhání. Žalovaná odkázala na svou argumentaci uvedenou jak v písemných podáních, tak v ústních přednesech, především pak v rámci svého závěrečného návrhu. Podle žalované soud prvního stupně nadhodnotil míru intenzity zásahů do jednotlivých sfér žalobce, a to jak v případě nemajetkové újmy, která vznikla z titulu nezákonného trestního stíhání, ale rovněž i z titulu omezení osobní svobody žalobce.

18. S odkazem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve spojení s opravným usnesením, týkající se částky 40 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítne a znovu rozhodne o nákladech řízení.

19. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

20. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

21. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů a vyšel ze správných právních předpisů, které však nesprávně aplikoval na konkrétní okolnosti posuzovaného případu.

22. Podle § 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

23. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

24. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

26. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

27. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 cit. ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

28. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

29. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

30. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené sdělením obvinění je třeba posuzovat podle § 7 a § 8 OdpŠk jako škodu, resp. újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2001, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Odvolací soud přitom, stejně jako soud prvního stupně, uzavřel, že nárok žalobce na úhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí, je objektivně dán. Uvedený názor odvolacího soudu vychází z judikatury Ústavního soudu ČR, dle které „…ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Jak již Ústavní soud v minulosti také judikoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem…“ (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 642/2005, sp. zn. II. ÚS 590/2008, sp. zn. I. ÚS 554/04, či sp. zn. I. ÚS 2551/13).

31. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, skutkové vymezení újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba.

32. Odvolací soud na základě citovaných zákonných ustanovení a výše uvedené judikatury včetně kritérií, která pro stanovení charakteru, resp. výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vymezil Nejvyšší soud ČR, dospěl k závěru, že odškodnění nemajetkové újmy v rozsahu 40 000 Kč, ve kterém jej v rámci předběžného projednání nároku poskytla žalobci žalovaná, není dostatečné. Odvolací soud přitom vyšel z provedeného dokazování, podle kterého trestní řízení žalobce trvalo celkem 2 roky a 11 měsíců (od 17. 12. 2019 do 6. 12. 2022), přičemž s ohledem na zjištěný rozsah a charakter dokazování není možno dovodit, že by se jednalo o řízení nepřiměřeně dlouhé. Žalobce byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby, soud prvního stupně ho obžaloby zprostil třikrát. Zprošťující rozsudky byly třikrát zrušeny, přičemž posledním rozhodnutím krajského soudu byla věc postoupena [orgán] v [adresa] ke zjištění, zda daný skutek není přestupkem. Řízení mělo dopady do osobnostní sféry žalobce. Žalobce byl v tomto období povinen podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, podstoupil znalecké zkoumání a musel též předkládat argumenty na svou obhajobu. Po celou tuto dobu žalobce nepochybně žil s vědomím tohoto trestního stíhání, což mělo zcela jistě dopad do jeho psychické sféry. Nadto se jednalo o osobu do té doby bezúhonnou, která probíhající trestní stíhání vnímá logicky úkorněji než osoba, která má již s trestním stíháním své zkušenosti (obdobně viz též např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/2013).

33. Podle závěru odvolacího soudu se trestní stíhání projevilo v prodloužení, resp. prohloubení již špatného zdravotního stavu žalobce. Významně zasáhlo do jeho rodinného života, kdy s manželkou trestní stíhání neustále řešili, bylo jedním z důvodů, proč manželka žalobce opustila, a to i s jejich synem. S přihlédnutím k případům odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce a zásahům do osobnostních sfér žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že částku zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 40 000 Kč je namístě navýšit, na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud považuje za dostatečné navýšení v rozsahu 20 000 Kč, které přiléhavěji odpovídá prokázaným zásahům do osobní sféry žalobce a významně nevybočuje z přiznávaného odškodnění v obdobných případech.

34. Odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený vyhovující výrok o věci samé I. co do částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 2. 12. 2023 do 15. 12. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení potvrdil, když v souvislosti s úroky z přiznané částky odvolací soud odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně uvedené v odst. 59 rozsudku; co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení ve výsledku úspěšný, neboť odvolací soud přiznal zadostiučinění převyšující peněžité zadostiučinění poskytnuté žalovanou (z mnoha srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 2216/23, nebo ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1998/24, a četnou judikaturu tam uvedenou). Žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Za řízení před soudem prvého stupně v částce 30 798 Kč (srov. správný výpočet uvedený v odst. 62 napadeného rozsudku). V odvolacím řízení žalobci náklady nevznikly. Celkem tedy odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů ve výši 30 789 Kč uvedenou ve výroku II. tohoto rozsudku. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení