35 Co 133/2024 - 186

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a JUDr. Ivy Zemanové ve věci žalobce: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] zastoupený advokátem [jméno zástupce orgánu veřejné moci] sídlem [adresa zástupce ogránu veřejné moci] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] 2. [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2023, č. j. 43 C 30/2023144, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. Výrokem I. napadeného rozsudku soud prvního stupně určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ideálních 189/1152 (dále jen „Podíl“) na pozemcích parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], dosud zapsaných ve prospěch žalovaného 1/ na LV č. [hodnota], u [Orgán veřejné moci] (dále jen „Pozemky“). Výrokem II určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem Podílu téhož rozsahu na týchž Pozemcích zapsaných ve prospěch žalovaného 2/. Výrokem III uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 37 192 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že v řízení (podle části páté zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, pozn. odvolacího soudu), vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 213/2014 proti [jméno FO] a [jméno FO] coby právním nástupkyním po [jméno FO] (jednomu z původních spoluvlastníků Pozemků), soud prvního stupně (rozsudkem ze dne 16. 2. 2018, č. j. 60 C 213/2014172, potvrzeným rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 29 Co 388/2018228; dovolání [jméno FO] proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 1272/2019265, a její ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4134/19, pozn. odvolacího soudu) nahradil rozhodnutí [Orgán veřejné moci] č. j. [spisová značka] ze dne 22. 4. 2014 tak, že [jméno FO] a [jméno FO] jako právní nástupkyně pana [jméno FO], původního dalšího spoluvlastníka pozemků, nejsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků, dle PK parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa]. Soud měl v tamějším řízení za prokázané, že s pozemky nakládal stát, potažmo žalobce, když na těchto pozemcích vybudoval komunikaci, kterou provozoval a udržoval a která je na těchto pozemcích do současné doby. Sporné pozemky vznikly z pozemků shora specifikovaných. V katastru nemovitostí však je stále evidováno vlastnické právo v rozsahu podílů ideálních 189/1152, pozemcích parc. č. [hodnota] [hodnota], [hodnota], [hodnota], ve prospěch žalovaného 1) a žalovaného 2). Žalobce tvrdil, že ostatní části pozemků, tedy i ty, které jsou předmětem tohoto řízení, postihl stejný osud, tedy došlo k faktickému užívání pozemků státem a stát se k těmto choval jako vlastník. Žalobce tvrdil, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého spoluvlastnického práva, protože zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu. Žalobce tvrdil, že vlastnické právo žalovaných (právních předchůdců), jim bylo odňato v prosinci roku 1977, na základě rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Následně byla uzavřena kupní smlouva s Československým socialistickým státem – Výstavbou hlavního města Prahy – Výstavbou inženýrských staveb. Stát předmětné pozemky zastavěl komunikací [adresa], následně s nimi hospodařil a spravoval je. Stát se pozemků chopil, aniž by k tomu měl právní titul kromě výše uvedené kupní smlouvy, mělo dojít k uzavření kupních smluv, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemkům v rozsahu spoluvlastnických podílů. Nynější žalovaní se domáhali vydání nezastavěných pozemků žalobou ze dne 29. 3. 1992 v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92 a u zdejšího odvolacího soudu pod sp. zn. 17 Co 136/94. Žalobcům (nynějším žalovaným) nebylo vyhověno s odůvodněním, že je-li pozemek, byť i zčásti zastavěn stavbami zřízenými po jeho převzetí státem, vydat jej nelze a nebyl proto důvod ani vyhotovovat geometrické plány k oddělení částí zastavěných od nezastavěných, protože v řízení o mimosoudních rehabilitacích, šlo o vydání věci, nikoliv jejích částí. Žalobce před podáním žaloby vyzval žalované, aby podepsali souhlasné prohlášení vlastnického práva dle zákona o katastru nemovitostí, žalovaní však na toto nepřistoupili.

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně shrnul a uzavřel, že na základě rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 28. 10. 1966, č. j. 2 D 272/66, v dědickém řízení po [jméno FO], narozené dne [datum], zemřelé dne[Anonymizováno][datum], nabyli [Jméno zainteresované osoby 0/0] nar. [datum] a nynější žalovaný 1 spoluvlastnické podíly každý ve výši id. 189/1152 na pozemcích č. [hodnota] role, [hodnota] cesta, [hodnota] role, [hodnota] sklad. prostor, [hodnota] role v užívání soc. sektoru, a [hodnota] role v užívání socialistického sektoru. Pozemky parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] jsou vytvořeny z původní parcely č. [hodnota] – role. Na základě rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 8. 12. 1977, č. j. [spisová značka], došlo k trvalému a dočasném odnětí zemědělské půdy zemědělskému půdnímu fondu, a to pro výstavbu [adresa]. U pozemku [hodnota] – role byl uveden trvalý zábor 2,0506 a dočasný zábor 1,2179 podle ust. § 14 zákona č. 53/1966 Sb. ve znění zákona č. 75/1976 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Půda se odnímala trvale od 1. 11. 1977, u dočasného záboru od 1. 11. 1977 do 31. 12. 1984.[Anonymizováno]Dne 24. 3. 1978, [Jméno zainteresované osoby 0/0], právní předchůdce žalovaných, uzavřel kupní smlouvu ohledně prodeje ideálního podílu 21/128 k pozemku č. kat. [hodnota], v kat. území [adresa], z celkové výměry pozemku 20 506 m2, pro stavbu č. [hodnota] – [adresa] – [adresa]. V bodě VIII. této kupní smlouvy je uvedeno, že protože předmětem smlouvy jsou části pozemků a oddělovací plány mohou být vyhotoveny až po skončení stavby, odkládá se provedené zápisů až na tuto dobu s tím, že na základě těchto plánů budou podle potřeby provedeny případně nutné opravy výměry i kupní ceny formou dodatku k této smlouvě. Předpokládané geometrické plány nebyly dlouhou dobu vypracovány, což vedle neuzavření smluv všemi ostatními spoluvlastníky zřejmě bylo hlavním důvodem, proč právní předchůdci žalovaných zůstali zapsáni v evidenci nemovitostí, zatímco smlouvy, kterými se prodávaly jiné pozemky spoluvlastníků jako celé, do evidence nemovitostí předloženy byly. Původní pozemek dle PK [adresa] byl z velké části zastavěn dnešní [adresa], na pozemcích se nachází komunikace, části pozemků, které nejsou zastavěné s ní tvoří jeden funkční celek. Stát tedy předmětné pozemky zastavěl komunikací, následně s nimi hospodařil a spravoval je, čímž bylo vyloučeno užívání Pozemků a držba žalovaných. K přechodu vlastnictví na stát došlo tak, že stát pozemky zastavěl a s pozemky též hospodařil prostřednictvím organizace Výstavba hl. m. Prahy – výstavba sídlišť dle Hospodářské smlouvy ze dne 1. 2. 1978, fakticky se však v této době stát zmocnil i pozemků dalších. Práva a povinnosti uvedené organizace v konečném blíže popsaném řetězci přešly na žalobce, naposledy usnesením zastupitelstva žalobce č. 10/8 ze dne 25. 10. 2007, předmětné Podíly přešly do majetku žalobce na základě zákona č. 172/1992 Sb. O nabytí podílu id. 189/1152 k pozemkům parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] [hodnota], [hodnota] a [hodnota], zapsaných na LV č. [hodnota] pro kat. území [adresa], ve prospěch žalovaného 2/, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 27.5.2016, č. j. 66 D 235/201667, v řízení o pozůstalosti po [jméno FO], r. č. [podezřelý výraz], zemřelém [datum].

4. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92 se žalovaný 1/ a jeho otec, [tituly před jménem] [jméno FO], domáhali žalobou ze dne 29. 3. 1992 vydání nezastavěných částí Pozemků. Žalobci zde při svých výpovědích uváděli, že prodali své spoluvlastnické podíly na pozemku parc. č. [hodnota] Výstavbě sídlišť. Ing. Jiří Mayer, nar. 1930, [Anonymizováno], že o vlastnické právo k pozemku č. [hodnota] přišel v roce 1978, na základě kupní smlouvy ze dne 24. 3. 1978, kterou uzavřel i z důvodu hrozby vyvlastnění, možnosti trestního stíhání, nemožnosti dětí studovat atd. Za pozemek [hodnota] vykupující organizace zaplatila pouze za 15 Kčs/m2 za 3 000 m2, za dalších 17 506 m2 dostal zaplaceno 0,40 Kčs/m2. Zároveň p. [jméno FO] vypověděl, že neví, jak jsou pozemky využívány, plně zastavěny však nejsou. V této době byly již pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu, k čemuž došlo již v roce 1977. Dále vypověděl, že socialistické organizace užívaly ty pozemky již dříve, bez jakéhokoli právního důvodu. [tituly před jménem] [jméno FO], nar. 1952, v tomto řízení vypověděl, že souhlas k prodeji dal pod pohrůžkou vyvlastnění, v tom spatřoval také tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Soud prvního stupně v tamější věci žalobu zamítl. Zdejší odvolací soud v tamější věci posledně uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením ze dne 30. 5. 1994, č. j. 17 Co 136/94-88, s názorem, že „je-li pozemek, byť i zčásti zastavěn stavbami zřízenými po jeho převzetí státem, vydat jej nelze a není proto důvodu k vyhotovování geometrických plánů pro oddělení částí zastavěných od nezastavěných částí pozemků, protože v řízení o mimosoudních rehabilitacích šlo o vydání věci, nikoliv jejích částí.“ Po vrácení věci soud prvního stupně v tamější věci usnesením ze dne 2. 11. 1994 řízení zastavil, neboť sporné pozemky měly v době jejich zabrání charakter zemědělské půdy, tudíž věc náleží k rozhodnutí Pozemkovému úřadu, který je příslušný k rozhodování podle zákona o půdě. Řízení ve věci restitučního nároku na vydání částí pozemků dle PK č. [hodnota], [hodnota] v kat. území [adresa], uplatněného dne 27. 1. 1993, bylo zastaveno rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 25. 4. 2008, č. j. [spisová značka], a to pro zpětvzetí návrhu [tituly před jménem] [jméno FO], [datum], a [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum].

5. Soud prvního stupně dále shrnul průběh a výsledky jiných řízení vedených u soudu prvního stupně. V řízení vedeném pod sp. zn. 60 C 213/2014 o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – [Orgán veřejné moci], ze dne 22. 4. 2014, č. j. [spisová značka], bylo určeno, že účastnice [jméno FO] a [jméno FO] nejsou podílovými spoluvlastníky, kromě jiného dle PK par. č. [hodnota], dle KN [hodnota], [hodnota] [hodnota] a dalších. Soud měl v tamějším řízení za prokázané, že s pozemky nakládal stát, potažmo žalobce, když na těchto pozemcích vybudoval komunikaci, kterou provozoval a udržoval a která je na těchto pozemcích do současné doby (ke konkrétnímu označení soudních rozhodnutí vydaných v uvedené věci viz bod 2 výše odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu).

6. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 C 81/2019 bylo určeno, žalobce je vlastníkem tam uvedených podílů i na pozemcích p. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] v kat. území [adresa] zapsaných ve prospěch žalovaných paní [jméno FO] a paní [jméno FO], jakožto právních nástupkyň původního dalšího spoluvlastníka Pozemků, pana [jméno FO]. V tamější věci soudy uzavřely, že stát převzal pozemky kupní smlouvou uzavřenou v tísni a bez právního důvodu, proto byl dán restituční důvod, vydání pozemků však bránila zákonná překážka dle zákona o půdě spočívající v jejich zastavěnosti. Uplatnil-li [jméno FO], otec [jméno FO], restituční nárok, o němž bylo rozhodnuto v řízení sp. zn. 60 C 213/2014 tak, že [jméno FO] a [jméno FO] nejsou spoluvlastníky pozemků a náleží jim náhrada, podle zákona o půdě, nemůže [jméno FO] současně tvrdit, že [jméno FO] nepřestal být spoluvlastníkem těchto pozemků. Po roce 1993 se pan [jméno FO], resp. [jméno FO], začali domáhat nároků vycházejících z vlastnického práva k pozemkům odňatým a zastavěným státem v 70. letech, které však plně držely a ovládaly organizace [Orgán veřejné moci]. Tamější žalovaná proto nemohla být vzhledem k okolnostem v dobré víře její držby, nejpozději její dobrá víra musela skončit dne [datum], resp. dne 23. 1. 2020, přičemž do těchto dní neuplynula požadovaná doba deseti let od 7. 2. 2011 pro možné vydržení. Tamější rozsudek ze dne 27. 1. 2021, č. j. 47 C 81/2019457, byl k odvolání [jméno FO] ve vztahu k ní potvrzen rozsudkem zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 20 Co 389/2021503, a dovolání téže účastnice bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 22 Cdo 1331/2022534.

7. Soud prvního stupně konečně odkázal na (v době vydání nyní napadeného rozsudku nepravomocný) rozsudek ze dne 25. 9. 2023, č. j. 70 C 15/2023114, kterým bylo určeno, že nynější žalobce je vlastníkem tam specifikovaných spoluvlastnických podílů na týchž Pozemcích tamějších žalovaných [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] (k tomu viz též bod 14 níže odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu).

8. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně z § 2c odst. 1 písm. b/ a § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, § 3036 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 80 o. s. ř. S odkazy na vybranou soudní judikaturu uzavřel, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby, protože má za prokázané, že i se spoluvlastnickými podíly, jež jsou předmětem tohoto sporu, nakládala Výstavba hl. m. Prahy – výstavba inženýrských staveb, investorsko-inženýrská organizace. Kupní smlouvu uzavřenou s [tituly před jménem] [jméno FO] nelze považovat za platnou, s ohledem na neurčitost nevyhotovení geometrických plánů a neuzavření smluv se všemi tehdejšími spoluvlastníky. Soud prvního stupně neměl ani žádné pochybnosti o tom, že žalovaní nebo jejich právní předchůdci, by neuzavírali kupní smlouvy, v rozhodné době, za ceny dle platného předpisu, pokud by se neobávali jejich vyvlastnění nebo sankcí vůči rodině. Právně významné však bylo to, že se spornými pozemky před 1. 1. 1990 fakticky nakládal stát, přičemž se těchto chopil, aniž by k tomu měl jakýkoliv právní titul, Pozemky zastavěl pozemní komunikací [adresa], s níž tvoří nezastavěné části Pozemků jeden funkční celek, a i [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum], v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92 vypověděl, že neví, jak jsou pozemky využívány, pouze, že plně zastavěny nejsou, a že o vlastnické právo k pozemku č. [hodnota] přišel v roce 1978 na základě kupní smlouvy ze dne 24. 3. 1978. Žalovaní ani jejich právní předchůdci fakticky nemohli užívat spoluvlastnické podíly pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, zůstali však zapsáni jako spoluvlastníci v evidenci nemovitostí, později v katastru nemovitostí.

9. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou, že vlastnické právo k předmětným spoluvlastnickým podílům na pozemcích na žalované přešlo v důsledku vydržení, a to s ohledem na judikaturu, podle které je nezbytné, aby s předmětem vydržení bylo po vydržecí dobu nutnou vydržitelem aktivně nakládáno; nelze přitom vycházet z tvrzení žalovaných, že ohledně jiných pozemků, spoluvlastnických podílů, vzniklých z původního pozemku č. [hodnota], se chovali jako vlastníci tím, že je prodávali doloženými kupními smlouvami. V konkrétním případě však s předmětnými pozemky nakládal stát, potažmo žalobce, když na těchto pozemcích vybudoval komunikaci, kterou provozoval a udržoval. Neztotožnil se ani s tvrzením, že žalovaní nepochybovali o svém vlastnickém právu s ohledem na zápisy v katastru nemovitostí a s ohledem na to, že se žalovaní, žalobou podanou v roce 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (vedenou pod sp. zn. 65 C 276/2019, pozn. odvolacího soudu), domáhají vydání bezdůvodného obohacení po žalobci, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyšší soud sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, podle kterého ostatní spoluvlastníci Pozemky nedrželi, neobhospodařovali, neužívali ani neovládali, jako vlastník se k nim choval stát, který je zastavěl a ostatní části Pozemků se stavbou tvoří jeden funkční celek, což bylo též důvodem neúspěchu v restitučním řízení Podle soudu prvního stupně není právně významné, zda se na straně státu jednalo o držbu oprávněnou či neoprávněnou, či že nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát. Možnost žádat v restitučním řízení vydání věci, které stát převzal bez právního důvodu, nebyla vázána na to, zda se stát stal oprávněným držitelem, ale na skutečnost, že se věci chopil bez právního důvodu. Rovněž rozhodnutí v dědickém řízení není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení, a které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudním řízení. Soud prvního stupně pak žalobci přiznal náhradu nákladů řízení vč. odměny právního zástupce žalobce podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“).

10. Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní v plném rozsahu včasné a přípustné odvolání. Soudu prvního stupně v něm vytkli, že ignoroval jejich tvrzení, že na listu vlastnictví č. [hodnota] ze dne 28. 2. 1996 je [Orgán veřejné moci], popř. [Orgán veřejné moci], coby přímý právní předchůdce žalobce, uveden jak pouhý nájemce Pozemků, nikoliv jako jejich vlastník, nemohl tedy držet Pozemky v dobré víře, že je jejich vlastníkem, a naopak tím byla upevněna dobrá víra žalovaných. Ačkoliv z napadeného rozsudku dále přímo nevyplývá, že by soud prvního stupně aplikoval zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, tento předpis nelze použít, neboť pozemek č. [hodnota] byl odňat ze zemědělského půdního fondu na základě usnesení Odboru komunálního hospodářství a zemědělství ze dne 8. 12. 1977, č. j. [spisová značka]. Účelem restitučních předpisů též bylo křivdy způsobené minulým režimem mírnit, nikoliv je prohlubovat, a nebylo úmyslem zákonodárce umožnit, aby zákonem o půdě došlo k nabytí vlastnického práva ve prospěch státu bez právního titulu pouhým zabráním. Žalovaní tak nebyli vlastnického práva k podílu zbaveni a byli držiteli spoluvlastnických podílů. Žalobce přitom netvrdil ani neprokazoval, že by s podíly disponoval, naopak žalovaní nabídli řadu blíže uvedených důkazů, ze kterých vyplývá, že se k nim stát jako k vlastníkům podílů vzniklých oddělením z původního pozemku č. kat. [hodnota] v minulosti choval; soud prvního stupně přitom nevysvětlil, z jakého důvodu nelze vycházet z jejich tvrzení, že se k podílům chovali jako jejich vlastníci. Žádným důkazem např. nebylo prokázáno, že žalobce věděl, že je vlastníkem předmětných podílů a že by s nimi nakládal. Pokud by se za vlastníka považoval, co nejdříve by zajistil tomu odpovídající zápis v katastru nemovitostí, a nevyčkával s podáním určovací žaloby 33 let od změny režimu. Bez vlivu je též nevydání Pozemků v restitučním řízení, neboť nynější řízení je řízení občanskoprávním, a není rozhodné, že Pozemky nešlo v restitučním řízení vydat, neboť žalovaní nikdy nepozbyli své vlastnické právo. Tyto argumenty též v konkrétní věci vylučují použití soudem prvního stupně odkazované judikatury ohledně přechodu Pozemků na stát bez právního důvodu. Rozsudek je též vnitřně rozporný, pokud na jednu stranu tvrdí, že stát nabyl pozemky na základě zákona o půdě, na druhou stranu je žalobce nabyl od státu, soud prvního stupně též neuvedl, z jakého právního předpisu dovodil zánik vlastnictví žalovaných k předmětným Podílům. Závěrem vytkli způsob dokazování a zjišťování obsahu smluv, a poukázali na judikaturu, podle které statutárním městům nepřísluší náhrada nákladů řízení za právní zastoupení advokátem, neboť lze u nich presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k ochraně svých práv bez využití odborné právní pomoci. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a že se žalovaným přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně že se rozsudek ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobce k odvolání žalovaných uvedl, že napadený rozsudek je správný a že námitky žalovaných nevycházejí z provedeného dokazování a jsou v rozporu s tvrzeními uvedenými v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92. Výpisy z katastru nemovitostí nemohou doložit vlastnictví ani dobou víru žalovaných, stejně jako ostatní důkazy. K aplikaci zákona o půdě žalobce zopakoval obsah rozhodnutí vedoucí k odnětí Pozemků ze zemědělského půdního fondu z důvodu výstavby pozemní komunikace. Zdůraznil též, že v řízení byly k důkazu provedeny kupní smlouvy uzavřené žalovanými dne 24. 3. 1978 k prodeji podílu pozemku č. kat. [hodnota], dne 29. 2. 1972 k prodeji pozemku č. [hodnota], a dne 15. 10. 1984 k pozemku parc. č. [hodnota], [Anonymizováno] a [hodnota]. S předmětnými pozemky po dobu před 1. 1. 1990 disponoval stát, od počátku se nacházely v jeho správě, která byla převedena hospodářskou smlouvou ze dne 1. 2. 1978, a je na nich umístěna páteřní pozemní komunikace podléhající veřejnému užívání. Odkázal přitom na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3472/2006 nebo 28 Cdo 1791/2002 stran převzetí věci bez právního důvodu; podle posledně uvedeného rozhodnutí se pro naplnění skutkové podstaty nevyžaduje přechod vlastnictví k nemovitosti, ale přechod nemovitosti do moci státu nebo právnické osoby. V dané věci byl naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, byla však dána překážka vydání nemovitostí, neboť tyto jsou z větší části zastavěné, nebo jsou součástí či v těsné blízkosti pozemní komunikace. Žalobce též odkázal na závěry řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 213/2014, podle kterého s Pozemky nakládal stát, který provozoval a udržoval na nich pozemní komunikaci, která se na nich nachází do současné doby, a nástupci původního spoluvlastníka nejsou spoluvlastníky těchto pozemků; podle žalobce stejný „právní osud“ postihuje i ostatní „části“ Pozemků. Za správný považoval i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť se jedná o skutkově i právně složitou věc, kterou nelze zařadit mezi obvyklé spory řešené žalobcem. Poukázal konečně na to, že zdejší odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 70 C 15/2023, vč. výroku přiznávající žalobci náhradu nákladů řízení (viz bod 14 níže odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu). Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a po doplnění a zopakování dokazování při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.; při němž žalovaní vyslovili nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 36 Co 398/2023143, a při němž namítli, že v restitučním řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92 šlo o části pozemků, které nebyly zastavěny) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Po skutkové stránce odvolací soud vychází ze zjištění soudu prvního stupně reprodukovaných v bodech 3 až 7 odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu. Namítané vady dokazování v tomto směru neobstojí, neboť vytýkané důkazy byly procesně provedeny v souladu s § 129 o. s. ř., jiné výtky se pak týkají skutkových poznatků, které odvolací soud neshledal za rozhodující.

14. Nad tento rámec odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2024, č. j. 36 Co 398/2023143, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2023, č. j. 70 C 15/2023114; tímto rozsudkem bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem tam uvedených spoluvlastnických podílů k týmž Pozemkům zapsaným ve prospěch tamějších žalovaných [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Odvolací soud pak mj. uzavřel, že výše uvedeným rozhodnutím ze dne 8. 12. 1977 došlo jen k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu za účelem výstavby komunikace ([adresa]), nedošlo však k převodu vlastnického práva z paní Jindrákové (původní spoluvlastnice týchž Pozemků) na stát. Předmětné Pozemky nabyl stát prostřednictvím organizace Výstavba hlavního města Prahy – Výstavba inženýrských sítí v roce 1978 na základě kupní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaných, zároveň se však nestal knihovním vlastníkem z nezjištěných důvodů. K okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., s Pozemky hospodařila posledně uvedená organizace, z tohoto důvod pak k účinnosti posledně uvedeného zákona (24. 5. 1991) došlo podle jeho ust. § 1 odst. 1 k přechodu tohoto majetku do vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud zde též dodal, že „závěr o držbě nemovitostí bez právního důvodu státem by potenciálně zakládal restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, avšak, jak správně poznamenala žalovaná, vydání by bránila překážka zastavěnosti stavbou veřejné komunikace; přičemž nelze přehlédnout, že k úspěšnému uplatnění restitučního nároku (a tedy obnovení vlastnického práva) bylo třeba dodržet zákonem stanovené procesní postupy a lhůty (rozhodnutí [Orgán veřejné moci], resp. [Orgán veřejné moci], atd.). Ostatně žalovaní se v minulosti pokusili právě prostřednictvím restitučních předpisů své – byť v katastru nemovitostí evidované – vlastnické právo obnovit, avšak jejich žaloba projednávaná Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 217/92 byla jako nedůvodná zamítnuta, a to nikoliv s poukazem na stav zápisu v katastru nemovitost.“ Odvolací soud též potvrdil výrok o přiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch žalobce vč. odměny jeho právního zástupce, a náhradu této odměny zahrnul též do výroku o přiznání náhrady nákladů tamějšího odvolacího řízení.

15. Odvolací soud též doplnil a zopakoval dokazování stran průběhu restitučního řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92. Dne 30. 3. 1992 podalo 12 tamějších žalobců, vč. [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum] coby žalobce c/ a [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum] coby žalobce d/, žalobu proti [podezřelý výraz], inž. investorká organizace, a Výstavba sídlišť, a to „na vydání nezastavěných částí pozemků č. kat. [hodnota] a [hodnota] v kat. území [adresa].“ Tamější žalobci uvedli, že oni, resp. jejich právní předchůdci, byli podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, které žádali vydat podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pozemky jim však vydány nebyly. Domáhali se proto, aby žalovaní byly povinni vydat žalobcům nezastavěnou část pozemku č. kat. [hodnota] o celkové výměře 12 325 m2 podle jejich skutečných vlastnických podílů, a část pozemku č. kat. [hodnota] o celkové výměře 658 m2, kterou jim bez právního důvodu žalovaní odebrali a z výpisu odepsali a uhradili jim odpovídající nájemné (kopie žaloby z 29. 3. 1992 s podacím razítkem následujícího dne). Podáním ze dne 15. 4. 1993 tamější žalobci upravili žalobní petit na podrobněji znějící dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (kopie tohoto doplnění). Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 1993, č. j. [spisová značka], byla žaloba zamítnuta. Důvodem (týkající se tamějších žalobců c/ a d/) pro to bylo, že uvedení žalobci neprokázali, že by k vydání nemovitosti vyzval také druhého žalovaného, resp. jeho právního předchůdce. Návrh uzavření dohody též neobsahuje konkrétní označení pozemku, který má být vydán prvním či druhým žalovaným. Tamější žalobci rovněž neprokázali, že by kupní smlouvy uzavírali v tísni, kterou nelze spatřovat v existenci tehdy platných a obecně závazných ustanoveních právního řádu o vyvlastnění a případném upozornění na ně (kopie tohoto rozsudku). K odvolání tamějších žalobců c/ a d/ byl posledně uvedený rozsudek usnesením zdejšího odvolacího soudu ze dne 30. 5. 1994, č. j. [spisová značka], zrušen ve vztahu k uvedeným žalobcům a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve vztahu ke zbylým tamějším žalobcům zůstal zamítavý výrok soudu prvního stupně nedotčen. Důvodem proto bylo, že soud prvního stupně neměl dostatek podkladů o tom, že předmětné pozemky podléhají režimu zák. č. 87/1991 Sb., a žalobci stále neodstranili vady žaloby, pokud neuvedli, které věci na kterém ze žalovaných požadují, ani nespecifikovali část pozemku k vydání. Soud prvního stupně se tedy měl znovu zaměřit na otázku, zda pozemky již v žalobě specifikované měly či neměly charakter popsaný v ust. § 1 odst.4 zák. č. 87/1991 Sb., tj. zda byly v době odnětí, tj. uzavření kupní smlouvy půdou užívanou k zemědělské výrobě či nikoliv. Pokud nebude dána pravomoc soudu, bude postupovat podle § 104 o. s. ř., jinak bude pokračovat v řízení v závislosti na odstranění nedostatku žaloby, s tím, že ani doplněná žaloba nemůže být úspěšná. Odvolací soud současně poznamenal, že zákon č. 87/1991 Sb. v § 8 odst. 3 nedovoluje vydat pozemek, na němž je umístněná stavba, která byla zřízená až po převzetí pozemku státem. Z toho vyplývá, že je-li pozemek byť i z části zastavěn stavbami zřízenými po jeho převzetí státem, vydat jej nelze a není proto v tomto řízení důvody k vyhotovování geometrických plánů pro oddělení částí zastavěných od nezastavěných. V řízení o mimosoudních rehabilitacích jde totiž o vydání věcí, nikoliv jejich částí (kopie tohoto usnesení odvolacího soudu). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 1994 soud řízení (vedené již jen vůči původním tamějším žalobcům c/ a d/) zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena [Orgán veřejné moci] (kopie tohoto usnesení).

16. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

17. Podle § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.

18. Podle § 8 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., v případech uvedených v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle § 13 zákona, pokud jí nebyla věc vydána.

19. Podle § 6 odst. 1 písm. k/ a p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku k/ kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, p/ převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

20. Podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

21. Odvolací soud částečně sdílí výtky žalovaných stran náležitostí odůvodnění napadeného rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., když právní úvahy soudu prvního stupně nejsou pregnantně vyjádřeny. Přesto rozsudek neshledává nepřezkoumatelným, neboť se v něm výslovně uvádí, že třebaže je třeba smlouvu o prodeji Podílu z března roku 1978 považovat za neplatnou, nic to nemění na tom, že stát předmětné Pozemky, resp. Podíly na nich, převzal bez právního důvodu, a že žalovaní tedy měli možnost žádat o vydání Pozemků (či Podílů na nich) v restitučním řízení. Za této situace lze mít za to, že se soud prvního stupně ztotožnil se závěry vyslovenými v řízeních ostatních původních spoluvlastníků Pozemků, že restituční zákonodárství nelze obcházet pomocí obecných institutů občanského práva hmotného, resp. se nelze těmito obecnými instituty dovolávat ochrany byť neprávem odňatého (spolu)vlastnického práva (viz již rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 2/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a mnoho dalších). Přes určité rozdíly mezi případy jednotlivých spoluvlastníků předmětných Pozemků, řešené v řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 213/2014, 47 C 81/2019 a 70 C 15/2023 má odvolací soud za to, že tato konstrukce obstojí i v nynějším případě.

22. Žalovaní poukazují na nemožnost posoudit jejich restituční nárok na vydání Pozemků podle zákona o půdě. I kdyby odvolací soud na tuto argumentaci přistoupil, pro žalované by z toho nevyplývala žádná materiální změna, neboť restituční nárok žalovaných by v takovém případě vyplýval ze zákona č. 87/1991 Sb. (na který žalovaní odkazovali v žalobě projednávané u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92). I tento zákon však v § 6 odst. 2 obsahuje velmi podobnou formulaci jako § 6 odst. 1 písm. p/zákona o půdě (viz body 16 a 19 výše odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu obou ustanovení se přitom podle ustálené soudní praxe rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. O tom, že v daném případě k tomuto převzetí držby skutečně došlo, přitom nemůže být pochyb, pokud došlo k zastavění části pozemku pozemní páteřní pozemní komunikací [k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2019: „stát předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností (provedením stavebních prací) a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a původním vlastníkem byla uzavřena platná kupní smlouva […] Dovolatelka (tj. [jméno FO] – pozn. odvolacího soudu) a ani její právní předchůdce předmětné pozemky nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládali), naopak jako vlastník daných nemovitostí se choval stát.“] Nic na tom nemění ani případná námitka, že stát nevykoupil, byť „alespoň“ neplatnou smlouvou, podíly všech spoluvlastníků (opět srov. rozhodnutí R 62/2008), ani případná absence ustanovení právního řádu, a základě kterého stát předmětný majetek řádně nabyl: „Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva […] přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky,” (opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).

24. I v případě odlišného posouzení původního restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. namísto zákona o půdě tedy obstojí klíčový důvod vyhovění obdobným žalobám ve vztahu k ostatním původním spoluvlastníkům, tedy že v rozhodné době došlo k převzetí věci státem bez právního důvodu, žalovaní tak měli svůj nárok uplatnit restituční cestou (což též učinili, jak se podává ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího). K tomu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2791/2022, ze kterého vyplývá, že pokud se věci chopil stát po 28. 2. 1948, a to na základě neplatného právního důvodu či bez právního důvodu, pak by bylo třeba za účelem jejího vydání postupovat podle restitučních předpisů. Též v usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1370/2020, Nejvyšší soud judikoval, že pokud „stát fakticky převzal věci do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí či uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na vydání věci.“ V případě, že nešlo vyhovět návrhu na naturální vydání věci (např. z důvodu zastavěnosti pozemní komunikací na části Pozemků, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2600/2012, nebo ze dne 16. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014), mohli žalovaní požadovat finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., či obdobně podle § 16 zákona o půdě). Pokud k uspokojení jejich restitučního nároku touto cestou nedošlo, nemohou se žalovaní domáhat ochrany svého práva prostřednictvím obecných institutů na ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku, vč. námitky vydržení vlastnického práva [srov. k tomu výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2019: „Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů platí i v případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15). […] Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů (tedy i na základě argumentace o vydržení vlastnického práva řešeném jako otázka předběžná) v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny, by navíc bylo obcházením ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný (náhradní) pozemek; k tomu srov. § 11a zákona o půdě].“].

25. Odvolací soud tedy shrnuje, že žalovaní měli ke svým podílům jen restituční nárok, a pokud tento nebyl k tomu určenými postupy uspokojen, žalovaní se nemohou domáhat a dovolávat svého odňatého majetku obecnými občanskoprávními instituty, v daném případě jeho zachováním či vydržením. Žalovaným současně nesvědčí žádná zvláštní okolnost pro výjimečný průlom do restitučního zákonodárství, pokud si žalovaní byli vědomi nutnosti uplatnit své restituční nároky, přestože jim svědčil zápis ve veřejných knihách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017).

26. Tato skutečnost přitom významně oslabuje jimi tvrzenou dobrou víru (vedle již uvedeného rozsudku zdejšího odvolacího soudu č. j. 36 Co 398/2023143 lze v tomto směru odkázat např. i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, vydaného ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 213/2014: „Nelze rovněž pominout, že o důvodné pochybnosti právního předchůdce dovolatelky o správnosti evidence vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí svědčí též skutečnost, že právní předchůdce dovolatelky uplatnil nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě řádně a včas,“). Poukázat lze ostatně i na postup a odůvodnění rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 217/92 (viz bod 15 výše odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu), z čehož musela být žalovaným či jejich předchůdcům restituční souvislost zcela zjevná. Dobrá víra žalovaných je v nynějším řízení ostatně bez právního významu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022, ve kterém dovolací soud k otázce dobré víry spoluvlastnice [jméno FO] uzavřel, že: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany a nemůže vést k vydržení. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením.“ 27. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že napadený rozsudek je ve výroku o věci samé věcně správný, a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil. Týká se to i výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud si je vědom četné a ustálené soudní judikatury, podle které se statutárním obcím zásadně nepřiznává náhrada nákladů řízení spočívající v odměně právního zástupce. Přiznání náhrady odměny advokáta žalobce v nynějším řízení však není s touto judikaturou v rozporu, neboť daný případ jistě přesahuje tzv. běžnou či denní agendou žalobce. Jde o skutkově složitý případ, který si vyžádal rekonstrukci skutečností z poměrně dávné doby, a složitý byl i po stránce právní, neboť se zde prolínají souvislosti přechodu vlastnictví obcí a restitučních předpisů (viz usnesení zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 36 Co 398/2023, bod 15 odůvodnění; srov. též výrok III. usnesení zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 20 Co 389/2021, a výroky II. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2019 a 22 Cdo 1331/2022). Žalobci tak nelze ani v nynějším případě odborné zastoupení advokátem vytýkat.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud z obdobných důvodů. Žalovaní byli v odvolacím řízení zcela neúspěšní, jsou proto povinni společně a nerozdílně nahradit úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení spočívající v odměně jeho právního zástupce za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem) ve výši 3 100 Kč podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ advokátního tarifu, s připočtením paušální náhrady hotových výdajů za každý z uvedených úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady DPH, celkem tak částku uvedenou ve výroku II tohoto rozsudku. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.