35 Co 165/2022-238

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Michala Fridricha a JUDr. Ivy Zemanové ve věci žalobců: a) Ing. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] identifikační [číslo] sídlem [adresa] za níž jedná [anonymizována čtyři slova] ve [anonymizována dvě slova] identifikační [číslo] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, mezitímním rozsudkem, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že nárok žalobkyně i žalobce na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně vůči žalované je co do základu dán (výroky I. a II.) s tím, že o výši uplatněných nároků a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak ve věci, kde se žalobci domáhají žalobou doručenou soudu dne [datum] (ve znění následných podání) na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. napadeného rozsudku. Tvrdí, že jim byla způsobena škoda ve výši celkem [částka] v příčinné souvislosti s rozhodnutím [anonymizována tři slova] - Krajského [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále též jen„ předmětné rozhodnutí"), jímž [anonymizováno] (dále též jen„ správní orgán“) rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů („ dále též jen zákon o půdě“) tak, že jako žadatelé nejsou vlastníky id. vlastnického podílu 1/6 (každý ze žalobců) nemovitostí pozemku PK parc. [číslo] role o výměře 63 030 m, pozemku PK parc. [číslo] role o výměře 118 808 m, pozemku PK parc. [číslo] role o výměře 26 838 m, pozemku PK parc. [číslo] role o výměře 6 [anonymizováno] m a pozemku PK parc. [číslo] role o výměře 7 309 m, vše v k. ú. [část obce], okres [okres], [anonymizována dvě slova]. [obec] (dále též jen„ předmětné pozemky“). Správní orgán dospěl závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě [anonymizováno] to, aby každému z nich připadl kromě uvedeným rozhodnutím dotčený spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, když tyto údajně náleží jiným oprávněným osobám, včetně PhDr. [jméno] [příjmení], [datum narození]. Uvedené rozhodnutí [anonymizována tři slova] - Krajského [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] považují za nezákonné. Dále argumentovali tak, jak v odstavci 1 odůvodnění napadeného rozsudku popsáno. Akcentovali, že na projednávaný případ nelze aplikovat ust. § 21 zákona o půdě a nedůvodnost, jakož i nemravnost žalovanou vznesené námitky promlčení žalobou uplatněného nároku.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby [anonymizováno] neexistenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (též jen„ OdškZ“), tj. absenci jedné ze základních podmínek její odpovědnosti. Žalobci naříkané rozhodnutí bylo z jejich strany napadeno žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), avšak ve věci dosud nebylo soudem pravomocně rozhodnuto. Dále argumentovala jak v odstavci 2 odůvodnění napadeného rozsudku popsáno. Pokud oprávněná osoba byť neúspěšně uplatní svůj restituční nárok, není aplikace ustanovení § 21 zákona o půdě možná (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1550/13, dále např. sp. zn. IV. ÚS 198/01).

4. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků a zjistil a vzal za prokázané skutečnosti podrobně popsané v odstavci 3 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. S využitím § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. a), § 6 odst. 1, § 6 odst. 2 písm. b, § 7 odst. 1), § 8 odst. 1 a 3, § 14 odst. 1 a 2 OdškZ, a § 4 odst. 1 a 2 a § 21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“), dospěl k závěru, že jsou splněny procesní podmínky věcného projednání nároku s ohledem ke skutečnosti, že žalobci ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 2 OdškZ předběžně uplatnili u Ministerstva zemědělství jakožto orgánu příslušnému jednat jménem [anonymizováno] v projednávané věci ve smyslu ust. § 6 odst. 1 a 2 písm. b) OdškZ nárok na zaplacení plnění, jehož se domáhají žalobou v projednávané věci. Jejich věcná legitimace se pak opírá o ust. § 7 odst. 1 OdškZ. Po věcné stránce je základní podmínkou (objektivní) odpovědnosti [anonymizováno] za škodu ve smyslu ust. § 8 OdškZ existence nezákonného rozhodnutí. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí přitom soud v řízení o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti je splněna pouze tehdy, pokud bylo toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno či změněno příslušným orgánem. (viz [příjmení] [jméno], Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 3. vydání, [okres], vydavatelství C. H. Beck, 2012, str. 93 a 94). Žalobci se domáhají náhrady škody v celkové výši [částka] představované majetkovou hodnotou spoluvlastnického podílu v rozsahu (celkem) id. [číslo] na shora uvedených pozemcích (vycházejí přitom z obvyklé (tržní) hodnoty uvedeného spoluvlastnického podílu), která jim měla ujít v důsledku vydání rozhodnutí [anonymizována tři slova] - Krajského [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž bylo ve smyslu ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto, že nejsou spoluvlastníky každý v rozsahu id. 1/6. Toto rozhodnutí, vydané ve správním řízení, sice nebylo zrušeno či změněno [anonymizováno] nezákonnost tak, jak to má na mysli ust. § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdškZ. Jak však uzavřel Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/2020, v nyní projednávaném případě došlo ke vzniku odpovědnosti [anonymizováno] za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (a je tak splněna obligatorní podmínka odpovědnosti [anonymizováno] za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu ust. § 8 odst. 1 OdškZ) i přesto, že předmětné pravomocné rozhodnutí nebylo formálně [anonymizováno] nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem,„ jestliže o restitučním nároku žalobců bylo rozhodnuto negativně jen proto, že [anonymizována tři slova] ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal.“ Nadto v daném případě nelze po žalobcích„ rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili“. V jejich případě nemohla ani žaloba podle části páté o. s. ř. vést k účinné nápravě.

6. Ustanovení § 21 zákona o půdě v situaci, kdy PhDr. [jméno] [příjmení] uplatnil restituční nárok až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty (po zániku nároku), nelze aplikovat, neboť na něj nelze pohlížet jako na oprávněnou osobu, když v tomto právním postavení ke dni uplatnění restitučního nároku nebyl, a v tomto kontextu uvažovat o aplikaci ust. § 21 zákona o půdě na projednávaný případ. Na danou situaci je třeba pohlížet stejně, jako kdyby nárok neuplatnil vůbec, pročež aplikace ust. § 21 zákona o půdě nemůže být nikterak opodstatněna a jeho podíl tudíž měl připadnout žalobcům jako ostatním oprávněným osobám. Na tomto závěru ničeho nemění judikatorní závěry, podle nichž se ust. § 21 zákona o půdě nepoužije, pokud oprávněná osoba nárok uplatnila, byť neúspěšně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1550/13 ze dne [datum], který se však týkal případu, v němž restituční nárok nebyl uplatněn úspěšně z důvodů plynoucích z jeho věcného posouzení). Ostatně žalobci v tomto směru přiléhavě poukazují na mezi účastníky nespornou skutečnost, že jim [anonymizována tři slova] již některé podíly ve shodných případech v roce [rok] vydal (a to právě s ohledem na závěr, že PhDr. [jméno] [příjmení] uplatnil svůj restituční nárok k pozemkům, jichž se týká nyní projednávaný spor, po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, což bylo úředně známo od roku 1998 – viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/20), nedošlo však již ke zrušení pravomocných rozhodnutí týkajících se podílu na pozemcích, jichž se věc týká, konkrétně se jedná o rozhodnutí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], a to pouze proto, že v důsledku uplynutí příslušných lhůt již předmětná rozhodnutí nebylo lze podrobit přezkumu (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/20) pročež žalobci oprávněně očekávají, že v rámci zachování právní jistoty bude v jejich obdobných (shodných) [anonymizováno] rozhodnuto stejně. V souvislosti s vydáním shora uvedeného nezákonného rozhodnutí, kterým byly podíly na shora uvedených nemovitostech přiznány PhDr. [jméno] [příjmení], místo žalobcům jakožto oprávněným osobám, jim vznikla škoda spočívající v hodnotě těchto nemovitostí, o něž se jejich majetková sféra nezvýšila, ačkoli proto jinak (ve smyslu zákona o půdě) všechny předpoklady splnili (o tom není mezi účastníky sporu).

7. Námitku promlčení žalobou uplatněného nároku vznesenou žalovanou soud I. stupně neshledal důvodnou, neboť podle § 32 odst. 1 věta druhá OdškZ počíná promlčecí doba v případě nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím běžet teprve okamžikem zrušení předmětného rozhodnutí [anonymizováno] nezákonnost, k čemuž ale v daném případě fakticky nedošlo. Nejprve by bylo lze běh této doby odvíjet od nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], II. ÚS 3516/20, který konstatoval materiální nezákonnost předmětného nezákonného rozhodnutí a který byl vyhlášen teprve po zahájení řízení ve věci nyní před soudem projednávané, pročež je marné uplynutí promlčecí doby logicky vyloučeno. Nadto s ohledem na to, že se projednávaný nárok týká řízení o restitučních nárocích žalobců, v němž jim byla způsobena škoda, jeví se uplatnění námitky promlčení ze strany [anonymizováno], který vydání nezákonného rozhodnutí zavinil, jako rozporné s dobrými mravy.

8. Ze shora uvedených důvodů soud I. stupně shledal nárok žalobců co do základu po právu a rozhodl, jak ve výroku I. a II. napadeného rozsudku uvedeno s tím, že o výši nároků a povinnosti k náhradě nákladů řízení bude v souladu s ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno.

9. Rozsudek žalovaná napadla včasným odvoláním. Namítla, že soud I. stupně ve výrocích ad I. a ad II. rozsudku uvádí konkrétní výši nároků obou žalobců (včetně příslušenství), a to v žalobou nárokované výši. Taková formulace mezitímního rozsudku je přinejmenším zavádějící. Předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno, obstálo i v řízení podle části páté o. s. ř. (řízení Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. [spisová značka], Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], dovolání odmítnuto usnesením [spisová značka]), a též před soudem ústavním (když řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o této žalobě, bylo spojeno ke společnému projednání s ústavní stížností v projednávané věci pod sp. zn. II. ÚS 3516/20) a Ústavní soud v postupu obecných soudů v řízení o nahrazení rozhodnutí neshledal žádné pochybení (odst. 31. [příjmení] sp. zn. II. ÚS 3516/20). V nyní projednávané věci je pak odvoláním napadený rozsudek již druhým rozhodnutím soudu prvého stupně, když přechozí (zamítavá) rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a usnesení Nejvyššího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]) byla, právě nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/20 (dále též pouze„ Nález ÚS“), zrušena. Nosným důvodem [anonymizováno] zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů, je závěr Ústavního soudu, že„ ...soudy v napadených rozhodnutích bezvýhradně trvaly na tom, že [anonymizováno] vznik odpovědnosti [anonymizováno] za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím musí být dané rozhodnutí změněno nebo zrušeno. S tímto názorem se Ústavní soud nemůže ztotožnit“ (odst. 37. [příjmení] [jméno]),„ …existují výjimečné situace, kdy může podle čl. 36 odst. 3 Listiny vzniknout odpovědnost [anonymizováno] za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo formálně zrušeno nebo změněno“ (odst. 41 [příjmení] [jméno]). Tyto závěry, vyslovené v rámci [příjmení] v projednávané věci, nezbývá než respektovat. Soud I. stupně se však podrobněji nezabýval druhým důvodem, [anonymizováno] který ke škodě dojít nemohlo, a to aplikací ust. § 21 zákona o půdě. I k této problematice se sice Ústavní soud vyjádřil (odst. 50. až 52. [příjmení] [jméno]), ale toliko obiter dictum (odst. 51 [příjmení] [jméno]:„ ...není úkolem Ústavního soudu, aby nyní § 21 zákona o půdě vykládal, neboť k tomu jsou povolány obecné soudy“). Soud I. stupně sice toto ustanovení zákona o půdě citoval, ovšem v odůvodnění (zejména odst. 17) rozsudku uvádí, že jej na danou věc jej neaplikoval. Žalobci jsou pravnuky původní spoluvlastnice nemovitostí [jméno] [příjmení], vnuky její dcery [jméno] [příjmení] - [příjmení]. [jméno] [příjmení] je pak též pravnukem původní spoluvlastnice nemovitostí, vnukem její dcery [jméno] [příjmení] - [příjmení]. Jinými slovy, pokud by nedošlo k odnětí nemovitostí státem, [jméno] [příjmení] by shodný podíl, který mu byl vydán, obdržel v rámci dědické posloupnosti. Pokud by žalobci tedy tento podíl měli, jak tvrdí, nabýt, muselo by k tomu dojít právě aplikací ust. § 21 zákona o půdě, tedy„ přirůstáním“ uprázdněného podílu. V této souvislosti však žalovaná odkázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. I. ÚS 1550/13, kde Ústavní soud výslovně uvádí (odst. 29)„ …byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze § 21 zákona o půdě aplikovat“. Dále na nález Ústavního soudu IV. ÚS 198/01 (týkající se obdobného ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.), ze kterého se podává, že k „ přirůstání“ podílu nemůže dojít ani v případě, že oprávněná osoba svůj nárok uplatnila, ale poté jej vzala zpět. V projednávané věci není pochyb, že [jméno] [příjmení] nárok uplatnil a podíl mu byl též vydán. I kdyby však tento svůj nárok ([anonymizováno] uplynutí lhůty) uplatnil neúspěšně, žalobcům by nárok na„ přírůstek“ jeho podílu nevznikl. Základ nároku žalobců z tohoto důvodu dán není. I pokud by jim nějaký nárok na náhradu škody vznikl, tento je promlčen. Rozhodnutí PÚ [číslo], nabylo právní moci [datum]. Nárok pak byl u žalované uplatněn dne [datum] a již [datum] byl vyřízen. To trvalo 4 měsíce a 8 dnů. Ke dni podání žaloby, tj. [datum], tak uběhla tříletá promlčecí doba dle ust. § 32 odst. 1 OdškZ a to včetně započtení stavění promlčecí doby po dobu projednání nároku dle jeho ust. § 35 odst.

1. K uplynutí promlčecí doby tak došlo ještě před zahájením řízení v projednávané věci. Závěr soudu, že„ nejprve by bylo lze běh této doby odvíjet od nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], II. ÚS 3516/20, který konstatoval materiální nezákonnost předmětného nezákonného rozhodnutí a který byl vyhlášen teprve po zahájení řízení ve věci nyní před soudem projednávané, pročež je marné uplynutí promlčecí doby logicky vyloučeno“, správný není. Žalobci si byli„ materiální nezákonnosti“ rozhodnutí vědomi již v době podání žaloby. V té souvislosti lze odkázat zejména na čl. V. žaloby, kde výslovně uvádějí, že jsou si hrozby uplynutí promlčecí doby vědomi (str. 16 žaloby). Pokud došlo k pochybení ve výpočtu lhůty, nelze to přičítat k tíži žalované. Námitka promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy, když vždy zastávala stanovisko, že nárok žalobců neuznává a k uplynutí promlčecí doby nikterak nepřispěla. Nedomnívá se, že při posuzování její námitky promlčení je třeba aplikovat hledisko in favorem restitutionis, neboť v tomto případě se nejedná o restituci v pravém smyslu slova, ale právě o„ přirůstání“ podílu. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu obou žalobců, tedy žalobní požadavek, aby jí byla uložena povinnost zaplatit každému z nich částku [částka] s příslušenstvím, v celém rozsahu zamítne.

10. Žalobci ve svém písemném vyjádření k odvolání poukázali na to, že mezitímní rozsudek naopak splňuje náležitosti vyžadované praxí, tedy dostatečné specifikace věci pomocí petitu žaloby, stejně tak jako výrok o tom, že o výši bude rozhodnuto až rozsudkem konečným. Námitky žalované v tomto směru jsou tedy liché. Své námitky k meritu věci pak uvádí opakovaně, ačkoli o některých námitkách již závazně rozhodl v dané věci Ústavní soud, a dokonce ačkoli stát své porušení ve věci uznává (k tomu srov. vyjádření [anonymizována tři slova] k ústavní stížnosti ze dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací], anebo vyjádření Ministerstva zemědělství ČR ze dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací]), přesto proti nároku formálně brojí. Odmítá uznat závaznost právního závěru Ústavního soudu, který v dané věci rozhodoval pod sp. zn. II. ÚS 3516/20, jehož spisem soud prvního stupně navíc v daném řízení dokazoval a ze kterého jednoznačně vyplývá, že žalovaná, resp. [anonymizována dvě slova] vydal nezákonné rozhodnutí, pokud vydal předmětné podíly na předmětných pozemcích neoprávněné osobě/resp. nevydal je žalobcům/resp. neurčil, že jsou vlastníky takových podílů; svá pochybení uznává; nárok na náhradu škody je založen na tzv. materiální nezákonnosti, kterou prokázali, a bylo o ní rozhodnuto v dané věci Ústavním soudem, a je dostatečná [anonymizováno] vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud ve své judikatuře shrnuje, že skrze argumentaci zákonnou úpravou nelze popřít či omezit základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny tedy může vzniknout odpovědnost [anonymizováno] za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, jestliže o restitučním nároku stěžovatelů bylo rozhodnuto negativně jen proto, že [anonymizována tři slova] ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal…“ [jméno] [příjmení] nikdy oprávněnou osobou nebyl, tudíž aplikace ustanovení § 21 zákona o půdě v dané věci nepřipadá v úvahu. I Ústavní soud jednoznačně uzavírá, že aplikace ustanovení § 21 zákona o půdě užitá v dané věci odvolacím soudem není správná a judikatura, na kterou odvolací soud odkazuje je nepřípadná. Nejde o klasický režim„ přirůstání“ podílů dle ustanovení § 21 zákona o půdě, jak se snaží tvrdit žalovaná, jde o jasnou nezákonnost vydání osobě neoprávněné. Této situace si byl vědom i Ústavní soud, který z vlastní vůle obiter dicta nad rámec zrušovacího rozhodnutí považoval za nutné vyjádřit se v tom smyslu, že právní názor odvolacího soudu ohledně aplikace ust § 21 zákona o půdě není správný. V době podání žádosti nebyl [jméno] [příjmení] oprávněnou osobou, nelze na něj hledět jako na osobu oprávněnou, tedy jako na osobu, která nárok uplatnila. Toho si, jak dále Ústavní soud rozvádí, byl vědom i [anonymizována dvě slova], který v jejich ostatních [anonymizováno], které bylo možno zrušit autoremedurou, neplatně vydané podíly přisloučil k jejich podílům. Argumentace žalované předestřená na jednání je opět nemravná a kontradiktorní, když v ostatních stejných případech stát podíly vydal a tyto přirostly k jejich majetku a zde se nyní dovolává neaplikovatelné normy. V dané věci neexistuje jediný právně, logicky ani skutkově případný argument, proč neměly podíly původně přirostlé [jméno] [příjmení] jako osobě neoprávněné přirůst k majetku žalobců. Jde o specifický případ materiální nezákonnosti rozhodnutí, který je praxí judikován nad rámec zákona, stejně musí být přistupováno i k promlčení takového nároku. Není teoreticky, výkladově i analogicky na základě zákona přípustné a možné, aby se nárok promlčel dříve, než byl orgánem/soudem v řízení shledán jako materiálně nezákonný. Z toho musí soud při rozhodování vycházet. Nárok žalobců není promlčen. Je tedy třeba uvažovat o promlčení od předmětného rozhodnutí Ústavního soudu, které konstatovalo materiální nezákonnost rozhodnutí. Promlčecí doba počíná běžet až ode dne, kdy rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne [datum] pod sp. zn. II ÚS 3516/20) bylo doručeno, tj. nejdříve ode dne [datum]. Základní hledisko těchto sporů má vždy sledovat zásadu in favorem restitutionis a v tomto duchu vykládat zákon, dokonce v rámci recentního nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud připouští i soudcovský výklad práva či výklad práva contra legem („ 61. Z výše uvedeného je v souladu se závěry judikatury i odborné literatury patrné, že je ústavně souladné výkladové pravidlo přednosti, podle něhož lze aprobovat i výklad právní normy contra verba legis, tedy v rozporu s jejím textem (doslovným výkladem), jsou-li gramatický význam i účel normy nepochybné (viz nález ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. Pl. ÚS 9/09 ([spisová značka] SbNU 117); srov. [příjmení], J. Metody a zásady interpretace práva. 2. vyd. [okres], 2019, s. 231), vytváření další majetkové křivdy v podobě nemravné námitky promlčení tak nemůže ve světle této judikatury ani ustanovení § 8 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, požívat právní ochrany. Navrhli, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a odvolání neshledal opodstatněným.

12. Podle § 21 zákona o půdě je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

13. Primárně odvolací soud dospěl k závěru, že výrok tak, jak jej formuloval soud I. stupně, obstojí, byť formulace není šťastná, nicméně je zcela zřejmé, že jde o rozsudek, kterým bylo rozhodnuto jen co do základu.

14. Soud I. stupně vyšel z nesporného skutkového stavu a vývoje jednotlivých rozhodnutí jak v předmětném řízení, tak v řízení, kde byl přezkoumáván závěr, že žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků, se závěrem negativním, rozhodnutí nebylo zrušeno. Správně aplikoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20, kterým ve spojeném řízení o ústavní stížnosti jak z řízení tohoto, tak z řízení proběhlého podle části V. o. s. ř. konstatoval, že žaloba podle části V. nemohla vést k nápravě, nicméně shrnul, že skrze argumentaci zákonnou úpravou nelze popřít či omezit základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku může vzniknout odpovědnost [anonymizováno] za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, jestliže o restitučním nároku stěžovatelů bylo rozhodnuto negativně jen proto, že [anonymizována tři slova] ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal. To platí za předpokladu, že stěžovatelé nezákonnost nezavinili a že po nich nelze i s ohledem na specifický charakter restitučních věcí rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili. Ty shledal Ústavní soud dostatečnými. Též akcentoval, že to byl stát, který nastavil restituční procesy tak, že bylo možné rozhodovat o restitučních nárocích, k těm kterým pozemkům v několika samostatných řízeních. Pokud jde o osobu samotného PhDr. [jméno] [příjmení], z obsahu spisu je zřejmé, že opožděnost následně shledaná spočívala v tom, že uplatnil nárok v režimu novelizovaného zákona o půdě jako osoba, která neměla trvalý pobyt na území České republiky, zatímco se posléze ukázalo, že trvalý pobyt na území České republiky v předchozí rozhodné době měl, proto byl nárok jako opožděný zaniklý.

15. K aplikaci § 21 zákona o půdě odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že se může přidržet obiter dicta nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3516/20, kde soud konstatuje, že ustanovení § 21 zákona o půdě stanoví, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání uplatňuje jen některá z nich, vydá se jim věc celá. Jinými slovy, že pokud některá z oprávněných osob nárok neuplatní, přejde její podíl věci ostatním oprávněným osobám. Rovněž si je vědom judikatury, podle níž se § 21 o půdě nepoužije, jestliže oprávněná osoba nárok uplatnila, byť neúspěšně. V případě stěžovatelů však Ústavní soud spatřuje otázku ještě trochu jinou, tj. zda se § 21 zákona o půdě použije v situaci, kdy [anonymizováno]. [příjmení] nárok uplatnil až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, tedy po zániku nároku. Není jednoznačné, že na tuto situaci nelze nahlížet podobně, jako by nárok neuplatnil vůbec. Dodává, že považuje za vhodné objasnit, že odpověď na nastíněnou výkladovou otázku nedává citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1550/13. Tento nález se týkal situace, kdy nárok uplatněný oprávněnou osobou byl neúspěšný z důvodů závisejících na jeho věcném posouzení. [příjmení] tedy na obecných soudech, aby v případě restitučního nároku neúspěšného kvůli zmeškání příslušné lhůty rozvedly výklad § 21.

16. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok není promlčen z důvodů, jak uvedl soud I. stupně, kdy je třeba v rámci ustanovení § 8 odst. 1 OdškZ vycházet z toho, že ke„ konstatování“ materiální nezákonnosti došlo až rozhodnutím Ústavního soudu, čili před tím nemohla promlčecí doba vůbec začít běžet. Soud I. stupně správně uzavřel v odstavci 17 odůvodnění svého rozsudku, že na PhDr. [jméno] [příjmení] nelze pohlížet shodně jako na osobu oprávněnou a v tomto kontextu uvažovat o aplikaci § 21 zákona o půdě na projednávaný případ. Na danou situaci je třeba pohlížet stejně, jako kdyby nárok neuplatnil, přičemž aplikace ust. § 21 zákona o půdě nemůže být v tomto kontextu nikterak opodstatněná a jeho podíl měl tudíž ve smyslu ust. § 21 připadnout žalobcům, tj. oprávněným osobám, které ho jedině uplatnili, přičemž na tomto závěru ničeho nemění judikaturní závěry (nález sp. zn. I. ÚS 1550/13), podle nichž se § 21 nepoužije, pokud oprávněná osoba nárok uplatnila a nebyla z věcných důvodů úspěšná, což není posuzovaný případ. Tento závěr je v souladu se závěry Ústavního soudu (nález II ÚS 3516/20), se kterými se ztotožnil i odvolací soud, a proto ze všech uvedených důvodů napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. s tím, že o samotné výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.