41 C 131/2018-214

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Marsovou jako samosoudkyní ve věci žalobců: a) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] identifikační [číslo] sídlem [adresa žalované] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových identifikační [číslo] se sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím mezitímním rozsudkem takto:

Výrok

I. Nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně vůči žalované je co do základu dán.

II. Nárok žalobce na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně vůči žalované je co do základu dán.

III. O výši uplatněných nároků a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhají žalobou doručenou soudu dne [datum] ve znění následných podání na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnili žalobci tak, že jim byla způsobena škoda ve výši celkem [částka] v příčinné souvislosti s rozhodnutím Státního pozemkového úřadu - Krajského [anonymizováno] úřadu [anonymizována tři slova]. Prahu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] (dále též jen„ předmětné rozhodnutí"), jímž úřad (dále též jen„ správní orgán“) rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů („ dále též jen zákon o půdě“) tak, že žalobci jako žadatelé nejsou vlastníky id. vlastnického podílu [anonymizováno] (každý ze žalobců) nemovitostí pozemku PK parc. [číslo] role o výměře [anonymizována dvě slova] m, pozemku PK parc. [číslo] role o výměře [anonymizována dvě slova] m, pozemku PK parc. [číslo] role o výměře [anonymizována dvě slova] m, pozemku PK parc. [číslo] role o výměře [anonymizována dvě slova] m a pozemku PK parc. [číslo] role o výměře [anonymizována dvě slova] m, vše v k.ú. [část obce], okres [okres], hl. m. [okres] (dále též jen„ předmětné pozemky“). Správní orgán dospěl závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě pro to, aby každému z žalobců připadl kromě uvedeným rozhodnutím dotčený spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, když tyto údajně náleží jiným oprávněným osobám, včetně [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození]. Žalobci uvedené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu považují za nezákonné ve smyslu ust. § 5 písm. a) a § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdškZ“) a věcně nesprávné, založené na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném právním posouzení, přičemž v jeho důsledku byli dotčeni na svých právech (zejména na právu vlastnickém), neboť tímto rozhodnutím jim nebylo přiznáno vlastnické právo k předmětným pozemkům v rozsahu, v jakém jim po právu náleží, z důvodu, že byl v rozporu s právními předpisy přiznán - již dříve, a to v řízení, jehož žalobci nebyli účastníky - spoluvlastnicky podíl na předmětných pozemcích PhDr. [jméno] [příjmení], [datum narození], ačkoli jeho restituční nárok zanikl v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty (§ 13 odst. 4, 5 zákona o půdě) pro jeho uplatnění. Předmětné rozhodnutí považují žalobci za nezákonné a nesprávné, protože není v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jak vyžaduje § 46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a při jeho vydání Státní pozemkový úřad - Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu porušil svou povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, jež plyne z § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Předmětným rozhodnutím byli žalobci dotčeni na svém vlastnickém právu, neboť jim nebylo přiznáno vlastnické právo k pozemkům v rozsahu, v jakém jim po právu náleží, v důsledku čehož se majetek žalobců nerozšířil tak, jak se po právu rozšířit měl, a tedy žalobcům vznikla škoda, za kterou stát objektivně odpovídá. Vyčíslená škoda představuje součet obvyklých tržních cen spoluvlastnických podílů na pozemcích shora uvedených o velikosti id. [číslo] kalkulovaných v žalobě blíže popsaným způsobem. Uspokojení nároku, uplatněného následně žalobou v projednávané věci, žalobci dopisem ze dne [datum] žalovaná odmítla dopisem ze dne [datum]. V daném případě se jedná dle žalobců o situaci, kdy je nutno posoudit zjevnou nezákonnost nezákonného rozhodnutí vyplývající z předložených listinných důkazů v materiálním slova smyslu, nikoli nepřípustně formalisticky lpět na formálním zrušení či změně nezákonného rozhodnutí. Žalobci na podporu svého stanoviska odkázali na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/08, v němž Ústavní soud vyslovil:„ Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Jestliže obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje, porušily nejen čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, ale zasáhly rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tím nedostály imperativu uloženému jim v čl. 90 Ústavy.“ Žalobci dále akcentovali, že na projednávaný případ nelze aplikovat ust. § 21 zákona o půdě a nedůvodnost, jakož i nemravnost žalovanou vznesené námitky promlčení žalobou uplatněného nároku.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro neexistenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a tedy absenci jedné ze základních podmínek odpovědnosti žalované ve smyslu uvedeného zákona. K věci dodala, že žalobci naříkané rozhodnutí bylo z jejich strany napadeno žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), avšak ve věci dosud nebylo soudem pravomocně rozhodnuto. Žalovaná na podporu svého stanoviska odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že„ Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem.“, či na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, v němž Nejvyšší soud konstatoval:„ …dokud nebylo pravomocně skončeno řízení následující po zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze je považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1,3 zákona č. 82/1998 Sb.“, a dále např. v rozsudku ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 Nejvyšší soud uvedl:„ [obec] vázanosti soudu rozhodujícího o žalobě na náhradu škody proti státu předchozím rozhodnutím, rušícím rozhodnutí škodní, vede též k tomu, že rozhodnou skutečností jsou důvody zrušení rozhodnutí k nimž se rozhodující soud přihlásil v odůvodnění svého rozsudku, nikoliv důvody, pro něž by snad příslušný soud škodní rozhodnutí zrušit mohl, pročež soudu rozhodujícím o žalobě o odškodnění nepřísluší tato„ další“ pochybení sám vyhledávat a právně posuzovat.“ Žalovaná má dále za to, že pokud oprávněná osoba byť neúspěšně uplatní svůj restituční nárok, není aplikace ustanovení § 21 zákona o půdě možná (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1550/13, dále např. sp. zn. IV. ÚS 198/01). Žalovaná vznesla též námitku promlčení žalobou uplatněného nároku s ohledem k tomu, že rozhodnutí, jimiž byly PhDr. [jméno] [příjmení] předmětné nemovitosti vydány, byla vydána v roce 2000, rozhodnutí, které za nezákonné označují žalobci, pak nabylo právní moci [datum] a nárok, uplatněný žalobou, byl uplatněn teprve [datum], [datum] byl vyřízen a žaloba byla podána [datum].

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků a takto zjistil a vzal za prokázané tyto rozhodné skutečnosti (skutkový stav): Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl m. Prahu ze dne 27. 1. 2015, č.j. PÚ 4392/92/12 bylo rozhodnuto na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že žalobci jako žadatelé (oprávněné osoby ve smyslu ust. § 4 zákona o půdě) nejsou každý jeden z nich vlastníky id. spoluvlastnického podílu 1/6 nemovitostí (tedy ve vztahu k celku id. 2/6) pozemků PK parc. [číslo] druh pozemku role, o výměře [anonymizována dvě slova] m, pozemku PK parc. [číslo] druh pozemku role, o výměře [anonymizována dvě slova] m, pozemku PK parc. [číslo] druh pozemku role, o výměře [anonymizována dvě slova] m, pozemku PK parc. [číslo] druh pozemku role, o výměře [anonymizována dvě slova] m a pozemku PK parc. [číslo] druh pozemku role, o výměře [anonymizována dvě slova] m, vše v katastrálním území Horní Počernice, okres [okres]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci doručením všem účastníkům řízení podle § 52 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 9 odst. 6 zákona a obsahuje poučení, že se proti němu nelze odvolat, lze jej však napadnout žalobou ve lhůtě dvou měsíců od doručení u obvodního soudu, v jehož obvodu nemovitost leží a to podle § 247 odst. 1, § 249 odst. 1 a § 250 odst. 2 o.s.ř. Není sporu o tom, že žalobci toto rozhodnutí uvedenou žalobou napadli, žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] nabyl právní moci dne [datum]. Žalobě nebylo vyhověno v zásadě proto, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] restituční nárok podle zákona o půdě uplatnil, bylo o něm pravomocně rozhodnuto a žalobci jako jeho příbuzní na téže úrovni nemohou být se svým požadavkem na vydání na ně připadající části podílu PhDr. [jméno] [příjmení] úspěšní, a to s odkazem na § 4 odst. 1 a 2 písm. c) a § 21 zákona o půdě, když podle ustálené soudní praxe platí, že byl-li restituční nárok uplatněn jinými restituenty (byť neúspěšně), nelze § 21 zákona o půdě aplikovat (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1550/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 130/2015). Dovolání, jímž žalobci napadli uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, č.j. 28 Cdo 2266/2020-221, které nabylo právní moci dne [datum]. Správní orgán dospěl ve shora uvedeném rozhodnutí ze dne [datum] k závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě pro to, aby každému z žalobců připadl kromě uvedeným rozhodnutím dotčený spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, a to s odůvodněním, že tyto údajně náleží jiným oprávněným osobám, včetně PhDr. [jméno] [příjmení], [datum narození]. Shora uvedeným rozhodnutím ze dne [datum] žalobcům nebylo přiznáno vlastnické právo k předmětným pozemkům v rozsahu, v jakém jim po právu náleží, tj. v rozsahu id. 1/6 ve vztahu ke každému ze žalobců ve vztahu ke každému ze shora uvedených pozemků, neboť byl v rozporu přiznán již dříve v řízení, jehož žalobci nebyli účastníky, spoluvlastnicky podíl na předmětných pozemcích PhDr. [jméno] [příjmení], [datum narození], ačkoli uplatnil svůj nárok na vydání pozemků dne [datum], tedy po uplynutí zákonné lhůty podle § 13 odst. 4 a 5 zákona o půdě pro jeho uplatnění, pročež jeho restituční právo prekludovalo a nemělo být přiznáno, když PhDr. [jméno] [příjmení] měl v době před [datum] trvalé bydliště v České republice a tudíž se na něj nevztahuje ust. § 13 odst. 5 zákona o půdě, ve znění po nabytí účinnosti zák. č. 30/1996 Sb., o čemž není mezi účastníky rovněž sporu (viz též rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. [obec] ze dne 19. 9. 2000, č.j. PÚ 4392/92/2; rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. [obec] ze dne 7. 2. 2000, č.j. PÚ 4392/92; rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. [obec] ze dne 16. 10. 2000, č.j. PÚ 4392/92/3; rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. [obec] ze dne 16. 10. 2000, č.j. PÚ 4392/92/3; rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. [obec] ze dne 9. 8. 2000, č.j. PÚ 4392/92/1; rozhodnutí Pozemkového úřadu Ministerstva zemědělství ze dne 27. 5. 2005, č.j. PÚ 2079/05; rozhodnutí Pozemkového úřadu Ministerstva zemědělství ze dne 21. 6. 2005, č.j. PÚ 1783/05; rozhodnutí Pozemkového úřadu Ministerstva zemědělství ze dne 30. 5. 2005, č.j. PÚ 1449/05; rozhodnutí Pozemkového úřadu Ministerstva zemědělství ze dne 25. 5. 2005, č.j. PÚ 1044/05; rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 27. 1. 2015, č.j. PÚ 4392/92/12). Žalobci vyzvali žalovanou k uspokojení žalobou uplatněného nároku dopisem ze dne [datum], žalovaná však jejich nárok dopisem ze dne [datum] odmítla.

4. Z dalších provedených důkazů nebylo zjištěno ničeho rozhodného pro posouzení oprávněnosti základu nároků uplatněných žalobou, soud se proto těmito důkazy blíže nezabývá a při svém rozhodování z nich nevycházel. Další označené a neprovedené důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost.

5. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (též jen„ OdškZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

6. Podle § 3 odst. 1 písm. a) OdškZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

7. Podle § 5 písm. a) OdškZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

8. Podle § 6 odst. 1 OdškZ ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad").

9. Podle § 6 odst. 2 písm. b) OdškZ úřadem podle odstavce 1 je příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

10. Podle § 7 odst. 1 OdškZ právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 8 odst. 1 OdškZ nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 8 odst. 2 OdškZ byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle § 8 odst. 3 OdškZ nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

12. Podle § 14 odst. 1 OdškZ se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle § 14 odst. 2 OdškZ je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) je oprávněnou osobou státní občan [obec] a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od [datum] do [datum] způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 Podle § 4 odst. 2 zákona o půdě zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od [datum] do [datum] do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany [obec] a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel.

14. Podle § 21 zákona o půdě je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

15. Soud shledal, že jsou splněny procesní podmínky věcného projednání nároku žalobce s ohledem ke skutečnosti, že žalobci ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 2 OdškZ předběžně uplatnili u Ministerstva zemědělství jakožto orgánu příslušnému jednat jménem státu v projednávané věci ve smyslu ust. § 6 odst. 1 a 2 písm. b) OdškZ nárok na zaplacení plnění, jehož se domáhají žalobou v projednávané věci. Aktivní věcná legitimace žalobců se pak opírá o ust. § 7 odst. 1 OdškZ.

16. K věcné stránce žalobou uplatněného nároku soud konstatuje následující. Základní podmínkou (objektivní) odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ust. § 8 OdškZ je existence nezákonného rozhodnutí. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí přitom soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti je splněna pouze tehdy, pokud bylo toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno či změněno příslušným orgánem. (viz [příjmení] [jméno], Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 3. vydání, [okres], vydavatelství C.H.Beck, 2012, str. 93 a 94). Žalobci se podanou žalobou domáhají náhrady škody (ve výši celkem [částka]) představované majetkovou hodnotou spoluvlastnického podílu v rozsahu (celkem) id. [číslo] na shora uvedených pozemcích (vycházejí přitom z obvyklé (tržní) hodnoty uvedeného spoluvlastnického podílu), která měla žalobcům ujít v důsledku vydání rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 24. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12, jímž bylo ve smyslu ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto, že žalobci nejsou spoluvlastníky každý v rozsahu id. 1/6. Toto rozhodnutí, vydané ve správním řízení, sice nebylo zrušeno či změněno pro nezákonnost tak, jak to má na mysli ust. § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdškZ, jak však uzavřel Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/2020, v nyní projednávaném případě došlo ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (a je tak splněna obligatorní podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu ust. § 8 odst. 1 OdškZ) i přesto, že předmětné (pravomocného) rozhodnutí nebylo formálně pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem,„ jestliže o restitučním nároku žalobců bylo rozhodnuto negativně jen proto, že Státní pozemkový úřad ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal.“ Nadto v daném případě nelze po žalobcích„ rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili“. Ústavní soud totiž rovněž konstatoval, že v případě žalobců nemohla ani žaloba podle části páté o.s.ř. vést k účinné nápravě.

17. Soud dále dospěl k závěru, ustanovení § 21 zákona o půdě v situaci, kdy PhDr. [jméno] [příjmení] uplatnil restituční nárok až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty (po zániku nároku), nelze aplikovat, neboť na PhDr. [jméno] [příjmení] nelze pohlížet jako na oprávněnou osobu, když v tomto právním postavení ke dni uplatnění restitučního nároku nebyl, pročež na něho nelze pohlížet shodně jako na osobu oprávněnou a v tomto kontextu uvažovat o aplikaci ust. § 21 zákona o půdě na projednávaný případ. Na danou situaci je třeba pohlížet stejně, jako kdyby PhDr. [jméno] [příjmení] nárok neuplatnil vůbec, pročež aplikace ust. § 21 zákona o půdě nemůže být nikterak opodstatněna a podíl PhDr. [jméno] [příjmení] tudíž měl připadnou žalobcům jako ostatním oprávněným osobám. Na tomto závěru ničeho nemění judikatorní závěry, podle nichž se ust. § 21 zákona o půdě nepoužije, pokud oprávněná osoba nárok uplatnila. Byť neúspěšně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 130/2015 ze dne 17. 3. 2015, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1550/13 ze dne [datum], který se však týkal případu, v němž restituční nárok nebyl uplatněn úspěšně z důvodů plynoucích z věcného posouzení nároku). Ostatně žalobci v tomto směru přiléhavě poukazují na mezi účastníky nespornou skutečnost, že Státní pozemkový úřad již některé podíly ve shodných případech žalobcům v roce 2005 vydal (a to právě s ohledem na závěr, že PhDr. [jméno] [příjmení] uplatnil svůj restituční nárok k pozemkům, jichž se týká nyní projednávaný spor, po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, což bylo úředně známo od roku 1998 – viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/20), nedošlo však již ke zrušení pravomocných rozhodnutí týkajících se podílu na pozemcích, jichž se týká nyní projednávaný případ, konkrétně se jedná o rozhodnutí č.j. PÚ 1645/96/2 ze dne 29. 6. 2000, č.j. PÚ 1645/96/3 ze dne 11. 8. 2000, č.j. PÚ 1645/96/6 ze dne 20. 9. 2000 a č.j. PÚ 1645/96/7 ze dne 16. 10. 2000, a to pouze proto, že v důsledku uplynutí příslušných lhůt již předmětná rozhodnutí nebylo lze podrobit přezkumu (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3516/20) pročež žalobci oprávněně očekávají, že v rámci zachování právní jistoty bude v jejich obdobných (shodných) věcech rozhodnuto stejně. Žalobcům tak v souvislosti s vydáním shora uvedeného nezákonného rozhodnutí, kterým byly podíly na shora uvedených nemovitostech přiznány PhDr. [jméno] [příjmení], namísto žalobcům jakožto oprávněným osobám, vznikla škoda spočívající v hodnotě těchto nemovitostí, o něž se majetková sféra žalobců nezvýšila, ačkoli proto jinak (ve smyslu zákona o půdě) všechny předpoklady splnili (o tom není mezi účastníky sporu).

18. Námitku promlčení žalobou uplatněného nároku vznesenou žalovanou soud neshledal důvodnou, neboť podle § 32 odst. 1 věta druhá OdškZ počíná promlčecí doba v případě nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím běžet teprve okamžikem zrušení předmětného rozhodnutí pro nezákonnost, k čemuž ale v daném případě fakticky nedošlo a soud se ztotožňuje se žalobci, že nejprve by bylo lze běh této doby odvíjet od nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], II. ÚS 3516/20, Ústavního soudu, který konstatoval materiální nezákonnost předmětného nezákonného rozhodnutí a který byl vyhlášen teprve po zahájení řízení ve věci nyní před soudem projednávané, pročež je marné uplynutí promlčecí doby logicky vyloučeno. Nadto s ohledem k tomu, že se projednávaný nárok týká řízení o restitučních nárocích žalobců, v něm jim byla shora popsaným způsobena škoda, jeví se uplatnění námitky promlčení ze strany státu, který vydání nezákonného rozhodnutí zavinil, jako rozporné s dobrými mravy.

19. Podle ust. § 152 odst. 2 o.s.ř. má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. Soud shledal účelným vydání mezitímního rozsudku o základu nároku žalobců, neboť tak bude postaveno najisto posouzení oprávněnosti nároku co do základu, neboť na základě pravomocného mezitímního rozsudku o tom, že základ nároku žalobců je dán, by mohlo dojít mezi účastníky do dohodě o výši nároku, čímž by byl odklizen spor účastníků a bylo by předejito dalším nákladům, které se vyžádá dokazování ohledně výše žalobou uplatněných nároků. Vzhledem k tomu, že soud ze shora uvedených důvodů shledal nárok žalobců co do základu po právu, rozhodl, jak ve výroku I. a II. tohoto rozsudku uvedeno. O výši nároků žalobou uplatněných a povinnosti k náhradě nákladů řízení bude v souladu s ust. § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno.

Poučení