35 Co 299/2024 - 75

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 19 C 23/2024-51, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala konstatování, že zasláním sdělení [správní orgán] o výsledku podnětu žalobkyně ze dne 16. 1. 2023 podle § 42 správního řádu, které obsahovalo uvedení totožnosti žalobkyně jakožto podatelky podnětu ze dne 22. 11. 2022 k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby ve smyslu § 129 stavebního zákona, vlastníkovi pozemku, došlo k porušení práva žalobkyně na ochranu soukromí, totožnosti a osobních údajů (výrok I). Soud I. stupně dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni písemnou omluvu prostřednictvím dopisu: „Vážená paní [jméno FO], omlouváme se Vám za způsobenou újmu vzniklou tím, že [správní orgán] porušil Vaše právo na ochranu soukromí, totožnosti a osobních údajů tím, že nezákonně zaslal sdělení o výsledku Vašeho podnětu ze dne 16. 1. 2023 podle § 42 správního řádu, které obsahovalo Vaši totožnost jakožto podatelky podnětu ze dne 22. 11. 2022 k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby ve smyslu § 129 stavebního zákona, vlastníkovi pozemku.“ (výrok II). Rovněž zamítl žalobu v části na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost odčinit nemajetkovou újmu žalobkyně poskytnutím zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, za současného uložení povinnosti k omluvě (ve znění zachyceném ve výroku pod bodem II.) a povinnosti k zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce 100 000 Kč.

3. Nemajetková újma žalobkyně pochází podle žalobních tvrzení z nesprávného úředního postupu, který žalobkyně spatřuje v tom, jak [správní orgán 2], odbor [správní orgán] (dále jen „Stavební úřad“), zabývající se jejím podnětem podle § 42 zák. č. 500 /2004 Sb., správní řád („správní řád“) a § 129 zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2023 („stavební zákon“) k odstranění nepovolené stavby, s věcí naložil, kdy v rámci sdělení o výsledku podnětu sdělil totožnost a osobní údaje žalobkyně jakožto podatelky podnětu vlastníkovi pozemku. Výsledek podnětu měl [správní orgán] sdělit toliko žalobkyni. Žalobkyně dovodila, že [správní orgán] porušil povinnost mlčenlivosti a právo žalobkyně na ochranu soukromí, osobních údajů a totožnosti a postupoval v rozporu s § 42 správního řádu, článku 10 Listiny základních práv a svobod, § 22 zák. č. 255/2012 Sb., o kontrole („kontrolní řád“) a také s článkem 6 Nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016. [správní orgán] postupoval také v rozporu se závěry judikatury na věc se uplatňujícími – rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. [spisová značka] a rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka].

4. Podle žalobkyně morální újma je dána okolnostmi případu, vyplývá z povahy věci, nemajetková újma se projevuje úkorně, sdělení totožnosti a osobních údajů žalobkyně je jednostranný, nevratný proces, žalobkyně nemůže příslušné důsledky vlastně ani domyslet a je nucena žít s obavou. Vlivem obavy z dalšího porušování zákona je ochrana práv žalobkyně ve stavu trvalého zhoršení, je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena. Každý, kdo by podal podnět upozorňující na porušování právních předpisů, z něhož by pro určitou osobu plynuly negativní důsledky či kontrola, by měl obavu z přenášení těchto důsledků na něj a měl by strach podat jakýkoliv další podnět. Jakákoliv osoba ve stejném postavení jako žalobkyně „by mohla“ výkon veřejné moci a jeho následky vnímat úkorně.

5. Na výzvu soudu I. stupně žalobkyně doplnila, že významné okolnosti vzniku a trvání újmy spatřuje v okolnostech podání podnětu, žalobkyně byla v obavách „z tzv. msty“ neboli přenášení negativních důsledků vůči její osobě, ale také v okolnostech dalšího postupu správního orgánu a jeho reakcí. Žalobkyně je osobou s právnickým vzděláním, úspěšně složila advokátní zkoušku. Morální újma je tak víc citelná a „příslušné okolnosti“ žalobkyně vnímá intenzivněji, neboť je v pozici osoby, která si je vědoma nejen pochybení úřadu, ale pochybení vnímá i „v příslušných právních souvislostech“ a je schopna vyhodnotit „relevanci odůvodnění reakcí úřadu“. Po obdržení sdělení výsledků podnětu byla žalobkyně nejprve v šoku z toho, že sdělení bylo zasláno i vlastníkovi pozemku, takový postup neočekávala, jako právník si byla vědoma, že k tomu nemělo vůbec dojít. Žalobkyně se cítila velmi poškozená a obávala se, jaké důsledky to může pro ni znamenat, respektive, že se stavebník bude mstít. Po počátečním šoku žalobkyně upozornila správní orgán na to, že postupoval nesprávně, reagovala neprodleně, a to i v zájmu toho, aby vyloučila možnost administrativního omylu – uvedení adresy v rozdělovníku, případně aby poskytla možnost úřadu revidovat svůj postup a uznat své pochybení, čímž by žalobkyně dosáhla alespoň určitého zadostiučinění. Správní orgán argumentoval správním uvážením, což žalobkyně považovala za flagrantní pochybení a libovůli. Žalobkyně také žádala o dodržování příslušných předpisů a odmítavá reakce [správní orgán] opětovně prohloubila pocit příkoří a křivdy. Žalobkyni nemůže být na újmu, pokud činí podněty a obrací se na příslušné úřady. Svá podání vždy odůvodní a podloží. Do budoucna má žalobkyně strach obracet se na příslušný úřad a musí počítat s tím, že její totožnost nebude chráněna. K doložení důvodnosti strachu z přenášení důsledků podnětů žalobkyně doložila článek o praktikách developera, do jehož skupiny patří i vlastník pozemku. Žalobkyně sice nemá uzavřený žádný závazek ani smlouvu s vlastníkem pozemku, samo o sobě však stačí, že její totožnost je známa a vlastník pozemku může vůči ní podnikat kroky či tuto informaci v budoucnu ke škodě žalobkyně použít. Strach ze msty je něco, co by pociťoval každý podatel podnětu, k pocitu strachu se přidává pocit příkoří a křivdy znásobovaný reakcemi [správní orgán]. Každá osoba s právnickým vzděláním by pociťovala na místě žalobkyně příkoří, které by s ohledem na reakce [správní orgán] a jejich obsah narůstalo. Žalobkyně věnovala hájení svých práv značné úsilí a po dobu více než roku se snaží dosáhnout přiměřeného zadostiučinění. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že má rodinu, pečuje o malé dítě a netěší ji, že musí uvedené záležitosti věnovat tolik úsilí a času, jenž by radši trávila se svou rodinou. Požadovaná finanční kompenzace je adekvátní za život ve strachu ať už z možné msty, vyvažuje trvající příkoří a dosavadní značné úsilí a čas, který žalobkyně věnovala hájení svých práv po dlouhou dobu.

6. Na další výzvu soudu I. stupně ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), k doplnění a prokázání tvrzení o skutečnostech vedoucích k závěru o vzniku nemajetkové újmy, žalobkyně sdělila, že nemajetková újma se neprokazuje, neboť se jedná o vnitřní stav pociťované újmy. Z již vylíčených skutečností podle žalobkyně vyplývá, že každá osoba by pociťovala újmu a vnímala příkoří. Žalobkyně pociťuje strach z dalšího poškozování, ze msty. Zdůraznila i délku řízení ve smyslu toho, že žalobkyně činila podnět v lednu roku 2023, po zjištění, že informace o její totožnosti se mohla dostat k vlastníkovi pozemku, věc okamžitě řešila e-mailem, upozorňovala na porušení zákona. Žalobkyně spoléhala na právní úpravu, věděla, že právní úprava ji chrání, správní úřad s podnětem pracoval jako s podnětem ke kontrole, sám tedy postupoval i podle kontrolního řádu. Zákon byl porušen, avšak žalobkyně se několikrát dozvěděla o tom, že zákon nebyl podle správního orgánu porušen. Tím je dána důvodnost pocitu příkoří. Žalobkyně zdůraznila i to, že nadřízený správní orgán uznal, že stížnost měla být vyhodnocena jako důvodná.

7. Žalobkyně v průběhu jednání soudu I. stupně vysvětlovala, že mstou a obavou ze msty ze strany developera měla na mysli to, že se obává, že by se informace o totožnosti žalobkyně mohla dostat až k developerovi, vlastník pozemku je dceřiná společnost developera. Žalobkyně neví, jakým způsobem se může msta projevovat, jakou může mít konkrétní podobu, uvažovala o tom, že jí mohou např. poslat výhrůžný dopis, může se ocitnout na nějaké černé listině, což dávala žalobkyně do souvislosti i s případným (a potenciálně zhaceným) zájmem žalobkyně o koupi nemovitosti od developera. Žalobkyně dovozuje, že pokud bude mít developer možnost, může postupovat k tíži žalobkyně.

8. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Neshodla se s žalobkyní již v otázce existence odpovědnostního titulu. K nesprávnému úřednímu postupu při zaslání sdělení k podnětu nedošlo, správní orgán respektoval § 42 správního řádu upravující podmínky o povinnosti vyrozumět podatele podnětu o závěrech prošetření, nestanoví, že se má o výsledku prošetření podnětu uvědomit též osoba, se kterou by případně bylo vedeno řízení z moci úřední jako s účastníkem řízení. Vyřízení podnětu je upraveno správním řádem, v němž je upraveno také nahlížení do spisu. Podle § 38 odst. 1 správního řádu mají účastníci a jejich zástupci právo nahlížet do spisu a podle § 38 odst. 2 správního řádu jiným osobám správní orgán umožní nahlédnout do spisu, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem. V případě, že by vlastník pozemku projevil zájem na nahlížení do spisu, který je veden v souvislosti s podáním podnětu k zahájení řízení z moci úřední (k zahájení řízení o odstranění stavby na pozemku), lze očekávat, že by byl naplněn oprávněný zájem vlastníka pozemku nahlížet do spisu, a v tom případě by vlastníku pozemku byly zpřístupněny i osobní údaje o podateli podnětu. Nejednalo by se přitom o neoprávněné nakládání s osobními údaji. Žalovaná se bránila i tím, že vyřizování podnětu k zahájení řízení z moci úřední ve smyslu § 42 správního řádu a nakládání se správním spisem v rámci prošetření podnětu se neřídí kontrolním řádem, nejedná se o kontrolní činnost podle kontrolního řádu. I v případě závěru o tom, že úřední postup nebyl správný, nemělo by to pro žalobkyni zásadního významu, protože vlastník pozemku by vždy prokázal právní zájem pro nahlížení do správního spisu, pokud by se jednalo o podnět k zahájení řízení o odstranění jeho stavby a závěry prošetření takového podnětu.

9. Žalovaná namítla, že žalobkyně neuvedla, jakým způsobem se nemajetková újma projevuje, nespecifikovala podrobnosti nemajetkové újmy a tvrzení o vzniku nemajetkové újmy ničím nedoložila. Zdůraznila i to, že žalobkyně zmiňuje potencionální rizika, nic se však nestalo a žalované je z úřední činnosti a praxe známo, že často „hrozí“ i pozitivní rizika v tom smyslu, že developeři se často snaží vypořádat s osobami, které činí podněty, a to i cestou finančního vypořádání.

10. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně, právní profesionál s úspěšně slouženou advokátní zkouškou, požádala dne 22. 11. 2022 [správní orgán] o poskytnutí informací a současně učinila podnět k zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, na pozemku vlastníka [společnost]. (jeho jediným společníkem byla [společnost 2], kterou žalobkyně označuje za developera). Žádala o vyrozumění o dalším postupu ve smyslu § 42 správního řádu. V lednu roku 2023 žalobkyně [správní orgán] vytýkala nečinnost a [správní orgán] ve sdělení ze dne 16. 1. 2023 žalobkyni sdělil, že v součinnosti s vlastníkem pozemku provedl kontrolní prohlídku stavby – zpevněné plochy, která je odstavnou, manipulační plochou o výměře 300 m2, jejíž umístění nevyžaduje rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas, a zároveň taková stavba nevyžaduje stavební povolení nebo ohlášení. Ve sdělení [správní orgán] žalobkyni ztotožnil jménem, příjmením, adresou a také tím, že právě od ní vzešel podnět týkající se stavby, z obsahu sdělení je zřejmé, že [správní orgán] zamýšlel sdělení zaslat také vlastníkovi pozemku, což následně, po dotazech žalobkyně, potvrdil. [správní orgán] zaslal sdělení ze dne 16. 1. 2023 i vlastníkovi pozemku, svůj postup odůvodnil tím, že při doručování postupoval dle svého správního uvážení, doručoval subjektu, o jehož stavbu se jednalo. Žalobkyně poprvé dne 21. 2. 2023 [správní orgán] vytkla, že sdělením její totožnosti a osobních údajů vlastníkovi pozemku bez jakéhokoliv zákonného podkladu či souhlasu žalobkyně došlo ze strany [správní orgán] k porušení zákona a k zásahu do práv žalobkyně. [správní orgán] zareagoval sdělením, v němž setrval na správnosti předchozího postupu, žalobkyně si proto v březnu roku 2023 stěžovala, žádala o bezodkladné učinění nezbytných opatření k nápravě. [správní orgán] setrval na stanovisku o oprávněnosti předchozího postupu při zaslání informace o vyřízení podnětu na vědomí vlastníkovi pozemku. Žalobkyně se následně obrátila na [správní orgán 3], který v červenci roku 2023 vyhodnotil (a žalobkyni sdělil), že [správní orgán] neoprávněně zpřístupnil osobní údaje žalobkyně, způsob vyřízení stížnosti žalobkyně [správní orgán] proto nebyl správný a stížnost žalobkyně měla být shledána důvodnou.

11. Žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být odškodněna peněžitým zadostiučiněním v částce 100 000 Kč (a nikoliv jinou formou kompenzace) a jež má pocházet z vytýkaného (a dle žalobkyně nesprávného) úředního postupu [správní orgán], uplatnila v květnu roku 2023 u [ústřední orgán], které věc postoupilo k vyřízení [ústřední orgán]. Naposledy uvedený rezort v únoru roku 2024 odmítl požadavek žalobkyně na odškodnění. Blíže neztotožněná žena (dle vyjádření žalobkyně se nejedná o žalobkyni, která ani nebyla ve smluvním vztahu s developerem) dotazovala [správní orgán 3] k záměru developera a vedle reakce úřadu obdržela i výzvu advokáta zastupujícího developera k upuštění od porušování závazků plynoucích z kupní smlouvy, zřejmě jí byla developerem vyúčtována i dvoumilionová smluvní pokuta.

12. Soud I. stupně s odkazem na § 1 odst. 1, § 13, § 31a odst. 1, 2 OdpŠk dále uzavřel, že úspěch žaloby, kterou žalobkyně usilovala o náhradu nemajetkové újmy proti státu, závisel na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Ohledně odpovědnostního titulu vyšel soud I. stupně ze závěrů rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 1. 2021, č.j. [spisová značka], vydaném v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, podle kterých zásah [správní orgán] spočívající v uvedení osobních údajů žalobce (osoby, jež učinila podnět týkající se existence „černé stavby“), byl nezákonný. Totožnost žalobce (konkrétně jeho jméno, příjmení a adresa pobytu), jakožto osoby, která podala podnět ke kontrolní prohlídce v odkazovaném případě, nepochybně podléhala povinnosti mlčenlivosti (§ 20 kontrolního řádu). Soud I. stupně neshledal důvody, pro které by v souzené věci měl přijmout jiné závěry než ty, které dovodil správní soud ve shora odkazovaném případě, který se v mnohých ohledech od posuzované věci neliší. Především nelze, při posouzení otázky (ne)správnosti úředního postupu, vyslyšet argumentaci žalované o tom, že vlastník pozemku by se beztak o totožnosti žalobkyně mohl dozvědět, pokud by využil možnosti žádat o povolení nahlížení do správního spisu a do spisu by nahlédl. I za situace, že by vlastník pozemku do správního spisu nahlížel, by totiž správní orgán měl zajistit, v rámci dodržování povinnosti mlčenlivosti, aby nebyla odhalena totožnost žalobkyně (k tomu srov. výklad, který zaujal správní soud ve shora odkazovaném rozsudku a s nímž se soud I. stupně v tomto řízení zcela ztotožnil). 13. [správní orgán] měl postupovat tak, aby nezpřístupnil osobní údaje žalobkyně tím, že zaslal vlastníkovi pozemku sdělení o vyřízení podnětu žalobkyně v podobě, kde identifikoval žalobkyni jejím jménem, příjmením, adresou a současně jako podatele. [správní orgán] zvolený postup, který byl v rozporu s § 20 a 22 kontrolního řádu, ve svém důsledku znamenal odhalení totožnosti žalobkyně kontrolované osobě (vlastníkovi pozemku). Postup [správní orgán] byl nezákonný, zasáhl do právní sféry žalobkyně ve smyslu porušení práva na soukromí dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, byl v rozporu i s požadavkem na ochranu soukromí člověka ve smyslu § 81 odst. 2 o. z., přičemž do ochrany soukromí člověka nepochybně patří i jisté omezení šíření osobních údajů osoby. Závěr o nezákonnosti postupu [správní orgán] vedl soud I. stupně k závěru o naplnění předpokladu odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu [správní orgán]. Jelikož se [správní orgán] dopustil nesprávního úředního postupu při výkonu přenesené (nikoliv samostatné) působnosti, byla by k odpovědnosti volána žalovaná (stát).

14. Soud I. stupně se dále zabýval vznikem nemajetkové újmy a v této souvislosti žalobkyni poučil podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby vylíčila a prokázala skutečnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr o existenci nemajetkové újmy. Duševní prožívání není měřitelné, při úvaze o tom, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy, proto soud I. stupně vycházel z její objektivizace. Zkoumal, zda žalobkyně měla objektivní důvod cítit se v důsledku nesprávného úředního postupu úkorně, přičemž objektivní důvod je dán tehdy, pokud by se každá jiná osoba v postavení poškozeného úkorně cítila (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3849/2014), přičemž se musí jednat o osoby ve srovnatelném postavení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2865/2015).

15. Soud I. stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně je právním profesionálem, který již v roce 2015 úspěšně složil advokátní zkoušku. Žalobkyně v tomto řízení uvedla, že po zjištění, že mezi adresáty sdělení ze dne 16. 1. 2023 je uveden i vlastník pozemku, byla v šoku. U právního neprofesionála (laika) by podle soudu I. stupně takové zjištění zřejmě nevyvolalo překvapení či šok, pokud by takovou informaci z obsahu písemnosti vůbec zaznamenal. Žalobkyně, osoba znalá svých práv, vylíčila v tomto řízení svou reakci na uvedené zjištění tak, že lze usuzovat na reakci značně přeexponovanou, pokud žalobkyně takto skutečně reagovala (žalobkyně uvedené tvrdila, avšak neoznačila žádný důkaz, kterým by prokázala intenzitu prožívání při zjištění uvedené informace).

16. Správní orgán zasáhl do práva žalobkyně na ochranu soukromí, a právě do kontextu s tím je třeba dávat vznik naznačené nemajetkové újmy, nikoliv s tím, jak žalobkyně domýšlí veškeré možné konsekvence hypotetického budoucího počínání vlastníka pozemku. Tak, jak žalobkyně vylíčila jednotlivé skutečnosti, nelze vycházet z toho, že by každá jiná osoba v postavení žalobkyně vnímala sdělení identity vlastníkovi pozemku úkorně. Soud I. stupně měl naopak za to, že jiná osoba (právní profesionál) by za dané situace nemusela reagovat tak přeexponovaně, jak popsala své prožívání žalobkyně, a to již z toho důvodu, že by odtajnění identity vnímala i v kontextu výsledku prošetření podnětu žalobkyně, který nevyzněl pro vlastníka pozemku nijak nepříznivě (bylo tomu právě naopak). Soudu I. stupně nebyl znám z rozhodovací praxe (vyšších) soudů skutkově a právně obdobný případ, v němž by soudy dospěly k závěru o tom, že by odtajnění identity (zásah do ochrany práva na soukromí) vedlo samo o sobě ke vzniku nemajetkové újmy ve smyslu úkorného prožívání.

17. Soud I. stupně žalobkyni vedl k tomu, aby podrobně popsala a prokázala skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na vznik nemajetkové újmy. Žalobkyně mu taková tvrzení nenabídla. V průběhu řízení se opakovaně zmiňovala o obavě ze msty, jejímž původcem by mohl být vlastník pozemku či developer. Pokud žalobkyně uvedla, že msta nemá konkrétní podobu, pak ale (logicky) nemůže být ani zřejmé, čeho konkrétního se žalobkyně obává, a není možné dost dobře posoudit, zda se jedná o objektivizovanou obavu. Žalobkyně rovněž uvedla, že by se mohla ocitnout „na černé listině“, že by např. nedosáhla na koupi bytu od developera. Soud I. stupně tyto úvahy hodnotil jako hypotetické, navíc uzavření smlouvy je vždy výrazem smluvní autonomie a koncepce takové obavy žalobkyně je velmi hypotetická a značně subjektivizovaná. Obdobně hypotetická totiž může být úvaha o ziskuchtivosti developera, jemuž v zájmu naplnění ekonomických cílů může jít čistě o to prodat bez ohledu na to, komu prodá. Obdobně hypotetická je i úvaha žalované o tom, že se developeři snaží kompenzovat nesouhlasná stanoviska i finančním vypořádáním. K uvedenému soud I. stupně uvedl, že tímto zamýšlel demonstrovat, že veškeré úvahy, které se nabízí, jsou skutečně v rovině čistě hypotetické.

18. Na základě výše uvedeného soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně tak, jak vnitřní prožívání vylíčila a co v tomto řízení prokázala, jej nepřesvědčila o tom, že nemajetková újma vznikla. Již tím se žalobkyně stala ve sporu neúspěšnou.

19. Soud I. stupně dále uvedl, že pro případ, kdy by bylo možné dospět k závěru o vzniku nemajetkové újmy, nemohlo by se jednat o újmu, která by měla původ (příčinu) v nesprávném úředním postupu [správní orgán]. Žalobkyně totiž dává újmu do souvislosti s hypotetickým budoucím chováním vlastníka pozemku (developera), přičemž jeho budoucí počínání nemůže stát předem nijak ovlivnit. Konkrétní újma má vždy původ v konkrétní příčině. I kdyby žalobkyni nemajetková újma vznikla, není v příčinné souvislosti s vytýkaným úředním postupem, neboť sama žalobkyně ji dává do kontextu s chováním osoby odlišné od žalované.

20. Podle soudu I. stupně z jednotlivých písemných podání i ústního přednesu žalobkyně je zjevná její frustrace a zklamání z postupu orgánu veřejné moci, kdy žalobkyně se zklamáním vnímala, jak [správní orgán] naložil s její stížností. Žalobkyně nemá jistotu ohledně postupu správního orgánu do budoucna, resp. musí počítat s tím, že správní orgán bude i napříště postupovat nezákonně. Frustraci žalobkyně z toho, že zákon nebyl respektován a že správní orgán, který byl původcem nezákonného postupu, neuznal ani zpětně své pochybení, nelze zaměňovat s nemajetkovou újmou pramenící z odtajnění identity žalobkyně vlastníkovi pozemku. Koncepce odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem zde podle soudu I. stupně není proto, aby byl stát prostřednictvím odškodňovacích žalob sankcionován. Český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody, sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 520/2014 a tam odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 a judikatura, na kterou naposledy uvedené rozhodnutí odkazuje). Smyslem odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. není ani „převýchova“ orgánu veřejné moci, pozornost je třeba soustředit na posouzení předpokladů odpovědnosti za újmu. Navíc žalobkyně sama zdůrazňuje a výsledky provedeného dokazování je podpořeno, že nadřízený správní orgán uznal, že stížnost žalobkyně měla být vyhodnocena důvodnou, čímž dal určité vodítko [správní orgán] k tomu, jak v budoucnu postupovat v obdobných případech. V řízení nevyšlo najevo, že by [správní orgán] v jiném případě postupoval jakkoliv svévolně ve vztahu k žalobkyni, tedy i takové obavy žalobkyně, které však pro posouzení projednávané věci nemají přímý význam, jsou znovu v rovině čistě hypotetické a ničím nepodložené. Žalobkyně nespokojenost s tím, jak [správní orgán] k záležitosti přistoupil a odmítl uznat své pochybení, dává do souvislosti s požadavkem na satisfakci. Pokud žalobkyně hledala takovou satisfakci, pak podle soudu I. stupně sdělení nadřízeného správního orgánu je jistě způsobilé do budoucna eliminovat to, že by v případě žalobkyně došlo k odtajnění její identity. Argumentuje-li žalobkyně tím, že záležitost přesahuje její vlastní zájmy, pak k tomu lze znovu poukázat na požadavek přísného rozlišování toho, k čemu je institut odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. určen, tj. že smyslem je odškodnit konkrétní osobu pro naplnění všech podmínek odpovědnosti státu, tedy včetně podmínky konkrétní újmy. Ve vztahu k obavám žalobkyně ohledně možného budoucího počínání vlastníka pozemku (či developera) soud I. stupně zmínil, že i vzhledem k době, která již od doby faktického odtajnění identity žalobkyně uplynula, se v čase zjevně snižuje riziko naznačované „msty“. Z toho, co žalobkyně v řízení vylíčila a podpořila důkazy, vyplývá také to, že pokud žalobkyně pociťovala obavy, pak se na jejich vzniku a případném prohlubování sama aktivně podílela vyhledáváním informací jí subjektivně vnímaných jako potenciálně ohrožujících (informace o tom, že developer uplatňuje práva ve vztahu k osobě odlišné od žalobkyně). Sestavováním scénářů o více či méně, avšak stále toliko hypotetických krocích vlastníka pozemku (či developera), žalobkyně ukazuje, že se stále snaží domýšlet a hledat, co vše jí hypoteticky hrozí, aniž by měly obavy potřebný racionální základ. V právním státě nelze vycházet z premisy o tom, že žalobkyni bude jiný v budoucnu škodit v souvislosti s tím, jaké kroky učinila před více než rokem.

21. Soud I. stupně ze závěru o tom, že žalobkyně neprokázala vznik nemajetkové újmy, a podpůrně ze závěru o tom, že není dán vztah příčiny a následku mezi nesprávným úředním postupem [správní orgán] a popisovanými pocity příkoří (bylo-li by na místě přijmout závěr o vzniku nemajetkové újmy), dovodil nedůvodnost žaloby a zamítl ji.

22. Nad rámec uvedeného soud I. stupně uvedl, že tak, jak žalobkyně formulovala požadavky na odškodnění, nebylo by možné jí vedle sebe přisoudit kompenzaci v podobě konstatování porušení práva a požadované omluvy – požadovaná omluva v sobě obsahovala i konstatování porušení práva a o souběžném odškodnění oběma těmito kompenzačními prostředky (poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva) lze uvažovat jen tehdy, jestliže z omluvy takové konstatování nevyplývá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014). Pokud se jedná o požadavek žalobkyně na odškodnění peněžitým zadostiučiněním, soudu I. stupně nebyly z rozhodovací praxe vyšších soudů známy případy, v nichž by soudy přistoupily (ve skutkově a právně obdobných věcech) k poskytnutí zadostiučinění ve výši, jak jej požadovala žalobkyně. Žalobkyně soudu I. stupně nenabídla žádná srovnávací rozhodnutí. Není zřejmé, na základě čeho žalobkyně požadovanou kompenzaci 100 000 Kč vnímá tak, aby odpovídala spravedlivému řešení za situace, kdy stojí v neodpovídajícím poměru k odškodněním poskytovaným v případech nezákonných trestních stíhání, majících pro poškozené potenciálně nesrovnatelně tíživější důsledky.

23. Soud I. stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

24. Rozsudek soudu I. stupně napadla včasným odvoláním žalobkyně s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b/ a g/ o. s. ř. Žalobkyně v odvolání shrnula skutkový stav, jak byl zjištěn v řízení před soudem I. stupně s tím, že v rámci sdělení výsledku jejího podnětu na odstranění tzv. černé stavby vlastníkovi pozemku došlo k oznámení osobních údajů žalobkyně a toho, že se jedná o podnět z její strany. Žalobkyně od počátku věděla, že se jedná o nesprávný postup, proto jí vznikla nemajetková újma spočívající v pocitech trvající a narůstající křivdy a příkoří a trvalého strachu z přenášení negativních důsledků na ni ze strany stavebníka a trvalého strachu z dalšího porušování ochrany soukromí a osobních údajů do budoucna ze strany správního orgánu. Dlouhodobě se snažila a snaží získat zadostiučinění ze strany žalované. Namísto toho získala opakovaná vyjádření původce zásahu do soukromí i žalované, že postup byl správný. Pro dovození vzniku újmy považuje žalobkyně i tu skutečnost, že je osobou s právnickým vzděláním a je tak schopna rozeznat pochybení a odpovídajícím způsobem jej vnímat včetně jeho důsledků. Újma (pocity křivdy, strachu a příkoří) je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, tj. tyto pocity by žalobkyně neměla, kdyby k odhalení její osoby jakožto podatelky příslušného podnětu nedošlo.

25. Namítala, že soud I. stupně jako újmu neposuzoval jí tvrzené pocity strachu a křivdy, nýbrž možné projevy msty ze strany vlastníka pozemku, na jehož porušování předpisů odvolatelka jakožto soused podnětem upozornila. Žalobkyně projevy msty nepovažovala za nemajetkovou újmu a neopírala o ně svůj žalobní nárok. Naopak tvrdila, že újmou je strach, že k takovým projevům může nebo mohlo dojít. Ve svých podáních i na jednání zdůrazňovala, že takové projevy není možné ani domyslet. Na jednání výslovně odmítla o těchto spekulovat. Je tomu tak proto, že újmou je zde něco jiného (strach z možné msty), než soud I. stupně posuzoval (konkrétní podoba msty). Odvolatelka netvrdila, že její újma spočívá v tom, co konkrétně se jí může ze strany kontrolované osoby stát, ale že se bojí, že se něco může nebo už i mohlo stát. Domýšlet tyto skutečnosti výslovně odmítla. Závěr soudu I. stupně o domýšlení konsekvencí jednání vlastníka pozemku obsažený v bodě 49 rozsudku je proto nesprávný, nemá základ v tvrzení odvolatelky. Rovněž z ničeho neplyne ani žádné sestavování scénářů (bod 53 rozsudku). Podle žalobkyně pocit strachu v případě odhalení totožnosti podatele podnětu, který míří na kontrolu dodržování předpisů a může (hrozba odhalení černé stavby), má negativní důsledky (zde podrobení kontrolní prohlídce), je notorietou, tj. skutečností, která se nedokazuje. Žalobkyně v rámci jednání navíc výslovně uvedla, že podnět podávala s vědomím, že její identita nebude odhalena. V posuzovaném případě navíc došlo ke sdělení totožnosti podatele ve spojení s negativním podnětem. Žalobkyně soudu I. stupně vytkla, že neposuzoval následné chování původce pochybení či žalované, přestože žalobkyně zdůrazňovala, že v důsledku tohoto chování došlo k prohlubování pocitů křivdy a příkoří, jakožto vzniklé újmy.

26. Žalobkyně rovněž soudu I. stupně vytkla, že nesprávně posoudil vznik újmy spočívající v její obavě z dalšího porušování zákona a narušování jejího soukromí. Žalobkyně se nejenom bojí, že k narušování soukromí bude docházet, ale podle reakcí úřadu si tím může být vlastně jistá. Odvolatelka je trvale vystavena strachu z libovůle státní moci, která se za své pochybení nemusí ani omlouvat, státní moci, která má ochranu práv jednotlivců ve slabším postavení paradoxně garantovat.

27. Žalobkyně namítala, že nemajetková újma se zpravidla neprokazuje, neboť tuto dokázat nelze, jak bylo judikováno Nejvyšším, Ústavním či Evropským soudem pro lidská práva. Soud I. stupně nesprávně žalobu zamítl z důvodu, že nemajetkovou újmu neprokázala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 namítala, že mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba.

28. Žalobkyně dále namítala, že závěr soudu I. stupně (bod 53 rozsudku), v němž dovozuje, že o nemajetkové újmě nesvědčí frustrace a zklamání žalobkyně z postupu [správní orgán], je nesprávný (a tím i zamítnutí žaloby z důvodu absence újmy). Je to právě tato frustrace, která demonstruje pocity narůstající křivdy a příkoří, které odvolatelka pociťovala a nadále pociťuje. Křivda jí vznikla nesprávným úředním postupem (úřad odhalil její totožnost neoprávněně a úmyslně) a v důsledku následného chování tohoto úřadu a žalované je tato křivda prohlubována a narůstá. Soud I. stupně tyto projevy újmy sice rozeznal, nicméně je z neznámých důvodů nedal do souvislosti právě s narůstající a trvající nemajetkovou újmou odvolatelky.

29. Žalobkyně v odvolání rovněž namítala, že rozhodnutí soudu I. stupně je překvapivé, pokud se soud zmiňuje v odst. 53 rozsudku o snaze odvolatelky sankcionovat či převychovávat stát. Ze žádného jejího vyjádření či podání toto nevyplývá. Výslovně uvedla, že strach z opakování postupu ze strany úřadu už nikdy nebude eliminován, neboť odhalení její totožnosti bylo nevratným vědomým aktem státní moci, kterému neměla možnost jakkoliv zabránit. Spoléhala, že k tomu nedojde.

30. Závěry soudu I. stupně uvedené v odst. 55 rozsudku týkající se formulace odškodnění jsou podle žalobkyně nesprávné. Pokud jde o peněžitou částku zadostiučinění, tuto soud stanovuje konstitutivně vzhledem k jednotlivým okolnostem případu a osobě poškozené. Ohledně nemožnosti přiznání a požadování konstatování porušení a omluvy jakožto formy zadostiučinění žalobkyně namítala, že tento závěr není správný, odporuje ustálené judikatuře (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4342/2014). Požadování více forem zadostiučinění automaticky neznamená, že o nich není možno rozhodnout, či že dokonce vedle sebe nemohou být přiznána, jak naznačuje soud I. stupně. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na další rozhodnutí Nejvyššího soudu v odvolání citovaná.

31. Žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení z důvodu, že žalovanou je stát zastoupený organizační složkou, která má specializované orgány, aparát i personální a materiální prostředky k hájení svých práv. Analogicky je proto v případě rozhodování o náhradě hotových výdajů na místě postup jako v případě zastoupení, podle něhož státu náhrada nákladů zpravidla nenáleží. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, případně na další judikaturu v této problematice.

32. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a její žalobě vyhověl, event. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

33. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odkázala na závěr soudu I. stupně, podle kterého z toho, co žalobkyně v řízení vylíčila a podpořila důkazy, vyplývá také to, že pokud žalobkyně pociťovala obavy, pak se na jejich vzniku a případném prohlubování sama aktivně podílela vyhledáváním informací jí subjektivně vnímaných jako potenciálně ohrožujících (informace o tom, že developer uplatňuje práva ve vztahu k osobě odlišné od žalobkyně). Sestavováním scénářů o více či méně, avšak stále toliko hypotetických krocích vlastníka pozemku (či developera), žalobkyně ukazuje, že se stále snaží domýšlet a hledat, co vše jí hypoteticky hrozí, aniž by měly obavy potřebný racionální základ. Podle názoru žalované je na tomto založena i argumentace žalobkyně v odvolání. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem soudu, že žalobkyně se stále snaží domýšlet a hledat, co vše jí hypoteticky hrozí, aniž by měly obavy potřebný racionální základ, že žalobkyně neprokázala vznik nemajetkové újmy a že není dán vztah příčiny a následku mezi nesprávným úředním postupem [správní orgán] a popisovanými pocity příkoří.

34. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, a to v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

35. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. Rovněž právní hodnocení, které soud I. stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, je v zásadě správné.

36. Žalobkyně se v předmětné věci domáhala náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve správním řízení. Nárok uplatněný žalobkyní je proto namístě posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění zák. č. 120/2001 Sb., zák. č. 24/2002 Sb., zák. č. 539/2004 Sb. a zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „zákon“), konkrétně pak dle § 1, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, dle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

37. Odpovědnost státu za vzniklou škodu je v posuzovaném případě dána za současného splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí, event. nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, event. nesprávným úředním postupem, a vznikem škody.

38. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že [správní orgán] měl znepřístupnit osobní údaje žalobkyně, jako oznamovatelky podnětu, pokud zaslal vlastníkovi pozemku sdělení o vyřízení jejího podnětu. [správní orgán] zvolený postup, který byl v rozporu s § 20 a 22 kontrolního řádu, ve svém důsledku znamenal odhalení totožnosti žalobkyně kontrolované osobě (vlastníkovi pozemku). Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu, v rámci kterého byly zveřejněny údaje o žalobkyni jako podatelky podnětu k přešetření legálnosti stavby.

39. V posuzované věci bylo dále namístě zjistit existenci objektivních důvodů pro to, aby se žalobkyně mohla cítit poškozena v důsledku nesprávného úředního postupu, přičemž objektivní důvod je dán tehdy, pokud by se každá jiná osoba v postavení poškozeného úkorně cítila (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3849/2014), současně se musí jednat o osoby ve srovnatelném postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2865/2015).

40. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 uvedl, mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). Jinými slovy, neprokazuje se, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným - srov. Kolba, J., in Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, 1. vyd. Praha: Leges, s. 55.

41. Z tvrzení žalobkyně a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobkyně zaměňuje existenci odpovědnostního titulu se vznikem samotné nemajetkové újmy, přičemž u projednávaného nesprávného úředního postupu se vznik nemajetkové újmy nepresumuje, ale je potřeba jej zcela konkrétně tvrdit a prokázat, o čemž soud I. stupně opakovaně žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř., na což žalobkyně nereagovala adekvátním způsobem. Soud I. stupně proto důvodně uzavřel, že žalobkyně vznik nemajetkové újmy neprokázala. Odvolací soud se rovněž ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně nemá důvod se cítit poškozenou, kdy je namístě zdůraznit, že jako osoba práva vzdělaná (právní profesionál) musí i v běžném (nikoli jen profesním) životě počítat s tím, že spor o výklad práva bude v jejím životě relativně běžnou náplní.

42. Soud I. stupně, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně k jí tvrzenému vzniku újmy. To, že žalobkyně s těmito závěry v odvolání nesouhlasí, neznamená opak. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na závěry uvedené zejména v odstavcích 49 a 53. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Žalobkyně tvrdila, že po zjištění, že mezi adresáty sdělení ze dne 16. 1. 2023 je uveden i vlastník pozemku, byla v šoku. Toto tvrzení žalobkyně, osoby znalé svých práv, považoval soud I. stupně za reakci značně přeexponovanou, pokud by žalobkyně takto skutečně reagovala (srov. odst. 48 rozsudku). Za situace, kdy žalobkyně uvedené tvrdila, avšak přes poskytnuté poučení neoznačila žádný důkaz, kterým by prokázala intenzitu prožívání při zjištění uvedené informace, měl soud I. stupně zcela důvodně toto tvrzení za neprokázané.

43. Z obsahu odvolání je zřejmé, že žalobkyně pociťuje křivdu, která jí vznikla nesprávným úředním postupem, kdy [správní orgán] odhalil její totožnost, s tím, že současně dochází k tomu, že křivda se prohlubuje a narůstá v důsledku následného chování tohoto úřadu a žalované, které neuznaly chybu, neomluvily se jí a neposkytly jí odškodnění. Námitka žalobkyně, že se soud I. stupně touto částí námitek nezabýval není správná (viz odst. 53 odůvodnění rozsudku). Zejména pak akcentoval skutečnost, že k nesprávnosti postupu úřadu se vyslovil [správní orgán 3], tj. nadřízený orgán [správní orgán], ve sdělení ze dne 20. 7. 2024, kterým dal za pravdu žalobkyni. Za významnou považoval i skutečnost, že tvrzení žalobkyně uvedené v podnětu, že se jedná o černou stavbu, bylo vyvráceno. V souvislosti s podnětem tedy stavební firmě žádný postih či škoda nevznikla. Soud I. stupně měl za to (viz odst. 49 rozsudku), že jiná osoba (právní profesionál) by za dané situace nemusela reagovat tak přeexponovaně, jak popsala své prožívání žalobkyně, a to již z toho důvodu, že by odtajnění identity vnímala i v kontextu výsledku prošetření podnětu žalobkyně, který nevyzněl pro vlastníka pozemku nijak nepříznivě (bylo tomu právě naopak).

44. Soud I. stupně důvodně žalobkyni upozornil na to, že nesprávný úřední postup [správní orgán], který měl podle žalobkyně zasáhnout do jejího práva na ochranu soukromí, musí být dán do kontextu se vznikem naznačené nemajetkové újmy, nikoliv s tím, jak žalobkyně domýšlí veškeré možné konsekvence hypotetického budoucího počínání vlastníka pozemku. Žalobkyně se v průběhu řízení opakovaně zmiňovala o obavě ze msty s tím, že msta nemá konkrétní podobu, přičemž jako příklad toho, k čemuž by mohlo dojít, uvedla, že by jejím původcem mohl být vlastník pozemku či developer. Soud I. stupně v této souvislosti zcela správně uzavřel, že takto formulované obavy nemají objektivizovanou povahu, jsou hypotetické, a i kdyby žalobkyni nemajetková újma vznikla, není v příčinné souvislosti s vytýkaným úředním postupem, neboť sama žalobkyně ji dává do kontextu s chováním osoby odlišné od žalované. Pokud žalobkyně v odvolání tvrdí, že újmu spojovala se svým strachem, že může nebo by mohlo dojít k dalšímu porušování zákona a narušování jejího soukromí, když nemá jistotu ohledně postupu správního orgánu do budoucna, resp. musí počítat s tím, že správní orgán bude i napříště postupovat nezákonně, přičemž žalobkyně si je podle reakcí úřadu tím jistá, pak odvolací uzavírá, že se opět jedná o obavy, které nemají objektivizovanou povahu, jsou hypotetické, a nejednalo by se o nemajetková újmu vzniklou v příčinné souvislosti s vytýkaným úředním postupem, ke kterému došlo v souvislosti s rozesláním sdělení ze dne 16. 1. 2023 [správní orgán].

45. Žalobkyně v odvolání uvedla, pociťuje křivdu, která jí vznikla nesprávným úředním postupem [správní orgán] a která se prohlubuje a narůstá v důsledku následného chování tohoto úřadu a žalované, které neuznaly chybu, neomluvily se jí a neposkytly jí odškodnění. V této souvislosti je pak namístě uzavřít, že pouze v případě, pokud by žalobkyně prokázala vznik nemajetkové újmy, pak teprve poté by bylo namístě, a to v souvislosti s výší a rozsahem odškodnění, se touto námitkou zabývat. Stejný závěr platí i pro posouzení vhodné formy kompenzace, kterou žalobkyně v žalobě požadovala. Vyjadřovat se k odvolacím námitkám žalobkyně v této souvislosti vzneseným, považuje odvolací soud proto za nadbytečné.

46. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé I. jako věcně správný potvrdil.

47. Odvolací soud shledal správným rovněž výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, kde byla žalobkyně procesně neúspěšná. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto soud I. stupně uložil povinnost zaplatit procesně úspěšné žalované náklady podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., a to paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za sepis dvou vyjádření ve věci samé, za přípravu účasti na jednání a za účast na jednání dne 28. 5. 2024, tj. 4 x 300 Kč. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu v posuzované věci, podle kterého navrhuje postupovat, je nepřípadný. Týká se zastupování statutárního města advokátem, přičemž žalovaná advokátem zastoupena nebyla. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně rovněž i ve výroku o nákladech řízení II. jako věcně správný potvrdil.

48. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, je proto povinna nahradit úspěšné žalované náklady spočívající v odměně tzv. nezastoupeného účastníka za vyjádření k odvolání a za přípravu a účast na ústním jednání dne 5. 11. 2024 ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.