35 Co 37/2025 - 89

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] [adresa] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2024, č. j. 47 C 71/202470, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 78 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 9. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 36 523,72 Kč, a to do 15 dnů od jeho právní moci k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 270 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 500 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), doručené soudu prvního stupně 19. 4. 2024, na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] (dále jen „městský soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení včetně doby od povinného uplatnění nároku trvalo 8 let a 1 měsíc. Jednalo se již o kompenzační řízení, jehož předmětem byl nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] Žalobkyně poukazovala na to, že její právní předchůdce (manžel) zemřel i v důsledku trápení, které pro něj nejen prvotní, ale i posuzované řízení představovaly. Dále uváděla, že ona ani její právní předchůdce se na délce řízení nijak negativně nepodíleli. Význam řízení hodnotila jako vysoký, když předmětnou újmu zvyšuje i skutečnost jejího vysokého věku a nedobrého [podezřelý výraz] stavu. S ohledem na všechny relevantní skutečnosti, zejména nepřípustné průtahy ve věci, žádala odškodnění ve výši 270 000 Kč.

3. Žalovaná v podání ze dne 1. 8. 2024 učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 14. 3. 2024 uplatnila nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 270 000 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná popsala průběh posuzovaného řízení, přičemž dospěla k závěru, že jeho celková délka byla 6 let a 10 měsíců. Konstatovala, že v předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy, řízení bylo procesně vedeno před 3 stupni soudů a u Ústavního soudu. Věc vykazovala do určité míry složitost skutkovou a právní. Význam řízení shledala nízký, když žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, přičemž v namítaném řízení byla zcela neúspěšná. Ani z tohoto řízení jí tak nemohla vzniknout závažnější nemajetková újma. Ze strany žalobkyně se dle žalované jedná o šikanózní výkon práva vůči státu, kdy opakovaně žádá o odškodnění z kompenzačních řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]). Délka řízení byla dána její procesní aktivitou, za což stát nenese odpovědnost. Nicméně žalovaná dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná jako přiměřené a dostačující zadostiučinění shledala konstatování porušení práva.

4. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 14. 3. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.

5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., v odůvodnění rozsudku citovaná, judikaturu Nejvyššího soudu, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne z 13. 4. 2011, [číslo] (dále jen „Stanovisko“) uzavřel, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno nejprve dne 19. 1. 2016, kdy nárok u žalované uplatnil právní předchůdce žalobkyně (zesnulý manžel [jméno FO]), jenž se u žalované domáhal odškodnění za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. S ohledem na skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně dne 31. 1. 2016 zemřel, aniž by uplatnil citovaný nárok u soudu, shodný nárok uplatnila žalobkyně jako jeho procesní nástupce dne 10. 4. 2017. Při jednání dne 22. 10. 2024 účastníci učinili nesporným, že rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne 22. 2. 2024.

6. Podle soudu prvního stupně předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami. Po hmotněprávní stránce šlo o středně složitý případ, jelikož žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného řízení. Jako stěžejní se ukázala otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dále soudy řešily, zda lze trvání řízení o žalobě pro zmatečnost, jakož i doby, kdy soudy rozhodovaly o obnově řízení, posuzovat jako integrální součást soudního řízení. V této věci soudy musely zejména vyjít z bohaté a stále se vyvíjející judikatury nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. bod IV. písm. a/ Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval jedenkrát, stejně jako odvolací soud a Nejvyšší soud, s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Ve věci rozhodoval i Ústavní soud. Žalobkyně se na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela. k postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že shledal průtah v období od 20. 11. 2018, kdy byla věc předložena krajskému soudu do 9. 9. 2020, kdy se konalo prvé jednání před odvolacím soudem, a dále v období od 13. 1. 2021, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu, do 23. 11. 2022, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání žalobkyně. Význam řízení pro žalobkyni shledal jako nepatrný. Soud prvního stupně zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává oproti řízením typu opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [Anonymizováno] proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. [číslo], § 47), věcí osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci [Anonymizováno] ze dne 26. 7. 2005, č. [číslo], § 41), věcí sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci [Anonymizováno] ze dne 12. 11. 2002, č. [číslo], § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti [stát] ze dne 23. 3. 1994, č. [číslo], č. [číslo], § 39) zvýšený význam. Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). V poměrech souzené věci, přestože šlo již o řízení kompenzační, k čemuž by mělo být dle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013), význam řízení pro žalobkyni byl dle soudu prvního stupně bagatelní. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že soudy v posuzovaném řízení dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a rovněž zohlednil, že žalobkyně nebyla účastníkem prvotního řízení u Městského soudu v [adresa], tj. nebylo jednáno o jejích osobních právech.

7. Se zřetelem na výše uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je s ohledem na nepatrný význam řízení pro žalobkyni dostatečným prostředkem satisfakce, důvod k poskytnutí finančního zadostiučinění neshledal. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, kde se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. v určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby. Soud prvního stupně proto žalobu na přiznání relutární náhrady ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl, když konstatování porušení práva se žalobkyni dostalo od žalované již v rámci předběžného uplatnění nároku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním a namítala, že soud sice v podstatě správně uvedl, že by v daném případě „mělo být dle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto“ k tomu, že ohledně posuzovaného řízení „šlo již o řízení kompenzační“, bohužel však vadně tento závěr nepromítl do hodnocení významu a nerespektoval požadavky judikatury především ESLP, jak žalobkyně argumentovala již v žalobě. Pominul i judikaturu uzavírající, že by kompenzační řízení v zásadně nemělo překročit délku jednoho roku až šesti měsíců pro jeden stupeň a délku dvou let pro dva stupně soudní soustavy. Přiznána by měla být poměrně vysoká výše náhrady škody. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne 10. 4. 2024 v obdobné věci uvedl, že bylo úkolem soudu vyhodnotit, zda a z jakých důvodů budou posuzovat odlišně průtahy v původním řízení a v kompenzačním řízení, případně k jakým okolnostem je v případě průtahů v kompenzačním řízení nutno přihlédnout, jaké skutečnosti je v tomto typu řízení namístě zohlednit při určení vhodné formy satisfakce, zda při hodnocení významu řízení pro účastníka kompenzačního řízení je namístě zohlednit další specifické skutečnosti. Jedná se o relevantní otázky týkající se případných odlišností při posuzování nesprávného úředního postupu (a jeho důsledků) u kompenzačních řízení, kterými se mají zabývat obecné soudy. Tyto závěry soud I. stupně nerespektoval.

9. Žalobkyně dále namítala, že závěr soudu prvého stupně o nepatrném významu pro žalobkyni, či o bagatelnosti významu řízení pro žalobkyni, je nepřípustně aktivistický ve prospěch žalované a tedy svévolný. Žalovaná nepatrný či bagatelní význam netvrdila, natož prokazovala. Žalovaná uvedla, že shledala nízký význam řízení pro žalobkyni, resp., že jí nemohla vzniknout závažnější nemajetková újma. Za této situace je na místě chápat, že újma byla standardní. Pokud žalovaná netvrdila ani neprokazovala nepatrný či bagatelní význam pro poškozenou, pak podle konstantní judikatury dovolacího soudu musí následovat odškodnění ve formě peněžité, satisfakce v podobě konstatování porušení práva je nedostatečná. V této souvislosti žalobkyně rovněž soudu prvního stupně vytkla, že uvedené závěry neodůvodnil relevantně. Závěr o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně nemá pro hodnocení význam. Konstantní judikaturou je zapovězeno, aby se do hodnocení tohoto sporu jakkoliv promítl výsledek posuzovaného či jiného řízení, což se zde stalo. Žalobkyně je navíc přesvědčena o tom, že jí aktivní věcná legitimace náležela. Navíc, pokud by předmětem řešení měla být pouze absence aktivní věcné legitimace žalobkyně, jednalo by se jistě o jednoduchou záležitost, která by měla být vyřešena obratem, a nikoliv trvat tak dlouho, jak trvala.

10. Pokud soud prvého stupně uvedl, že žalobkyně nebyla účastníkem ani prvotního řízení u Městského soudu v [adresa], tj. nebylo jednáno o jejích osobních právech, je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Není zjistitelné bez pochybností, co soud prvního stupně mínil prvotním řízením u Městského soudu v [adresa]. Obdobně „neuchopitelná“ je i zmínka, že nebylo jednáno o jejích osobnostních právech. V této souvislosti připomněla, že rozhodné je účastenství poškozeného v posuzovaném řízení. Žalobkyně odkaz soudu prvního stupně na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 zhodnotila jako nemístný.

11. Žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že byla seznámena pouze s ústním vyjádřením žalované na prvním jednání u soudu. Se žádným jiným vyjádřením ve věci seznámena nebyla. Namítala, že se soud prvního stupně nevypořádal s jejími relevantními žalobními tvrzeními, že jí řízení přivodilo velké útrapy. Asi největší spatřuje v tom, že manžel zemřel i v důsledku trápení, které pro něj nejen prvotní, ale i posuzované řízení a průtahy v nich představovaly. Řízení v posuzované věci trpělo nepřípustnými průtahy, a to již s ohledem na jeho charakter (odškodňovací řízení). Jelikož se jednalo o tzv. kompenzační řízení, byla jeho složitost v podstatě snížená, což zapříčiňuje nutnost zvýšení základní náhrady odškodnění. Újma žalobkyně byla zásadně zvýšena tím, že se stala právní nástupkyní svého zemřelého manžela, přičemž jí odškodnění žádné poskytnuto nebylo z důvodu, že údajně nedošlo k přechodu práva na ni. Předmětnou újmu zvyšuje i skutečnost jejího vysokého věku a nedobrého zdravotního stavu. V této souvislosti považuje žalobkyně rozsudek za nepřezkoumatelný. Rovněž nesouhlasila s rozsahem přiznaných nákladů řízení žalované.

12. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalobě vyhověl.

13. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř..), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

15. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů a vyšel ze správných právních předpisů, které však nesprávně aplikoval na konkrétní okolnosti posuzovaného případu.

16. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

17. Soud prvního stupně za dostatečnou kompenzaci za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení (tj. kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) považoval konstatování porušení práva v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení ve stanovisku žalované z 1. 7. 2024. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobkyni byl nepatrný, a to na základě skutečnosti, že soudy v posuzovaném řízení dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění z nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Současně zohlednil, že v tomto řízení žalobkyně nebyla účastníkem, tj. nebylo jednáno o jejích osobních právech. Soudem prvého stupně uvedené důvody však nejsou ty, které by měl soud zkoumat při posuzování významu řízení ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Skutečnost, že žalobkyně nebyla v posuzovaném kompenzačním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u Městského soudu v [adresa] úspěšná, neboť nebyla shledána její aktivní věcná legitimace, není relevantní. Rovněž není podstatné, že žalobkyně nebyla účastníkem prvotního řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], neboť je relevantní, že byla účastníkem posuzovaného odškodňovacího řízení[Anonymizováno]

18. V této souvislosti je na místě zmínit, že v řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně proti České republice – [orgán] domáhala finančního odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného rovněž u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde manžel žalobkyně byl v pozici žalovaného. Toto řízení bylo pravomocně skončeno a žalobkyně se jej neúčastnila. Krajský soud v [adresa] v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, č. j. [spisová značka], kterým přezkoumal rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. [spisová značka], mimo jiné uzavřel, že nalézací řízení probíhalo od 12. 7. 2006 do 9. 8. 2010, dvě řízení o žalobách pro zmatečnost od 22. 11. 2010 do 5. 10. 2015 a od 22. 11. 2010 do 30. 11. 2015. Žaloba na obnovu řízení byla podána též dne 22. 11. 2010. Soudy pro právní posouzení věci rozlišily, s ohledem na obsah původního žalobního návrhu, dvě fáze řízení před soudy, tj. 1) fázi nalézacího řízení a řízení o žalobách pro zmatečnost a 2) fázi řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Pokud jde o fázi prvou, tak odvolací soud měl za to, že tvrzený nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobách pro zmatečnost předběžně uplatněný manželem žalobkyně u žalované (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 19. 1. 2016 v částce 250 000 Kč) se nestal pozůstalostí. Tato tvrzená pohledávka tedy v každém případě zanikla smrtí manžela (dne 31. 1. 2016), na žalobkyni nepřešla, a není tak dána aktivní věcná legitimace žalobkyně k uplatnění pohledávky v odškodňovacím řízení, a to s odkazem na jednoznačné znění § 12 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), ve spojení s § 1475 odst. 2 o. z., podle nichž by muselo k uplatnění předmětného nároku dojít za života manžela žalobkyně u soudu. Podle odvolacího soudu (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016) nešlo v této souvislosti akceptovat úvahu žalobkyně, že v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [orgán] č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), by předběžným projednáním nároku u úřadu měla být podmínka podle § 1475 odst. 2 o. z. považována za splněnou. Měl za nesprávnou úvahu žalobkyně, že by orgánem veřejné moci mohl být jiný orgán než soud, tj. v pojetí žalobkyně úřad ve smyslu § 14 OdpŠk. V souvislosti s druhou fází týkající se tvrzeného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žalobě na obnovu řízení odvolací soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 954/2009) přisvědčil odvolací námitce žalované, podle níž rozhodnutí pozůstalostního soudu o zastavení pozůstalostního řízení nezakládá právní důvod pro připuštění procesního nástupnictví žalobkyně v řízení o žalobě na obnovu řízení a tudíž ani její aktivní věcnou legitimaci k uplatnění předmětného nároku. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně byla jako procesní nástupkyně svého zemřelého manžela do řízení v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení připuštěna, jak to vyplývá z usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 16. 6. 2016, č. j. [číslo] Nejvyšší soud v této souvislosti v rozsudku sp. zn. [spisová značka], kterým k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 9. 2020, č. j. [spisová značka], uzavřel, že uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zůstavitelem u úřadu uvedeného v § 6 zákona č. 82/1998 Sb. postupem podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není uplatněním práva u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. Soudy v posuzovaném řízení dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění z nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Správnost těchto závěrů, které žalobkyně napadá v odvolání, není zdejší odvolací soud oprávněn v rámci tohoto řízení přezkoumávat.

19. Odvolací soud na základě dokazování provedeného před soudem I. stupně dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, jak ostatně uznává i žalovaná, a že je namístě přiznat zadostiučinění v peněžité formě, neboť odškodnění se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozené, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozenou. Případně i snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (vše viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 1602/2023-194, včetně další judikatury tam uvedené). Podle odvolacího soudu v nynějším případě o takový výjimečný případ nejde.

20. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. [spisová značka] uvedl, že Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam (viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Absence typově zvýšeného předmětu řízení však neznamená, že je význam předmětu řízení pro poškozeného nižší, ale je třeba jej považovat za standardní (viz rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Zároveň platí, že byť z judikatury ESLP vyplývá, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče, nelze tento požadavek zaměňovat s "typovými" hledisky, která se uplatní v případě řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení [např. trestní řízení - obzvláště je-li omezena osobní svoboda účastníka, řízení týkající se ochrany osobnosti, rodinně právních vztahů, osobního stavu, pracovněprávních sporů či poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění atd.); viz mj. stěžovatelkou odkazované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [spisová značka]. Ve věci [jméno] proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. [číslo] a dalších šest, § 157) ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení (viz níže). Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu, jak se domnívá stěžovatelka. Význam řízení byl typově standardní.

21. Z provedeného dokazování vyplývá, že řízení trvalo od 10. 4. 2017, kdy žalobkyně podala výzvu na [orgán], do 22. 2. 2024, kdy došlo k doručení rozhodnutí Ústavního soudu žalobkyni, tj. po dobu 6 let a 10 měsíců. Za uvedenou dobu přiznal odvolací soud žalobkyni finanční náhradu v částce ročního odškodnění 15 000 Kč. Za první 2 roky řízení náleží souhrnná částka 15 000 Kč. Za celkové období je základní částka ve výši 87 500 Kč. Odvolací soud následně přistoupil k úpravě této částky s ohledem na jednotlivá kritéria. Soud prvého stupně zjistil nečinnost jednak Krajského soudu v [adresa], kterému byla věc předložena 20. 11. 2018, na základě referátu soudu ze dne 25. 8. 2020 bylo nařízeno odvolací jednání. Spis byl Městskému soudu v [adresa] vrácen dne 13. 10. 2020. Nejvyšší soud, kterému byla věc předložena 13. 1. 2021, rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, spis byl vrácen Městskému soudu v [adresa] v prosinci 2022. S ohledem na rozsah této nečinnosti soudů zvýšil odvolací soud základní částku o 20 %. Jednání žalobkyně se na délce řízení zásadním způsobem neprojevilo, proto odvolací soud z tohoto důvodu základní částku neupravoval. Posuzované řízení nebylo klasické řízení odškodňovací v pravém slova smyslu. Jednalo se o řízení právně složité, jak vyplývá ze závěrů Krajského soudu v [adresa] a Nejvyššího soudu uvedených v odst. 18 tohoto rozsudku, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 107/2021 bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 51/2024. Odvolací soud proto snížil základní částku o 10 %. Dále o 30 %, když řízení probíhalo před [orgán], soudem prvého a druhého stupně, dále soudem dovolacím a před Ústavním soudem. S přihlédnutím k věku žalobkyně nad 75 let odvolací soud základní částku navýšil o 10 % při posouzení kritéria významu řízení pro ni. Přiměřené zadostiučinění pro žalobkyni po uvedeném výpočtu činí částku 78 750 Kč.

22. Odvolací soud postupoval podle § 220 o. s. ř. a napadený zamítavý výrok o věci samé I. změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 750 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu zamítavý výrok podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení ve výsledku úspěšná, neboť odvolací soud přiznal zadostiučinění převyšující nepeněžité zadostiučinění poskytnuté žalovanou (z mnoha srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. [spisová značka], a četnou judikaturu tam uvedenou). Žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů spočívající v zaplaceném soudním poplatku 2 000 Kč a v odměně právního zástupce žalobce za 3 úkony právní služby v řízení před soudem prvního stupně, a to za přípravu a převzetí právního zastoupení, podání žaloby a za účast na ústním jednání dne 22. 10. 2024. Podle § 31 odst. 4 OdpŠk nelze přiznat odměnu za mimosoudní uplatnění nároku u žalované. Rovněž nelze přiznat odměnu za sepsání návrhu na osvobození žalobkyně od soudního poplatku a za odvolání proti zamítavému usnesení, vydaném v této souvislosti. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. se náhrada nákladů řízení nepřiznává účastníku, který neměl ve věci úspěch. V případě, že procesně úspěšný účastník v dané fázi řízení neuspěje, soud mu náhradu nákladů v ní vynaložených zásadně nepřizná (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Advokát nemá nárok na odměnu za podání, ve kterém vyčíslil náklady řízení, protože se nejedná o písemné podání nebo návrh ve věci samé. Žalovaná je povinna uhradit odměnu za 2 úkony právní služby za řízení před soudem odvolacím, a to podání odvolání ze dne 8. 12. 2024 a za účast na ústním jednání dne 25. 2. 2025. Odměnu určil odvolací soud pro úkony učiněné do 31. 12. 2024 v částce 3 100 Kč z tarifní hodnoty 50 000 Kč (srov. rozhodnutí publikované pod č. 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/, k/ vyhl. [orgán] č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024, s připočtením paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč za tyto úkony podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024. Za účast na jednání před odvolacím soudem určil odvolací soud odměnu ve výši 4 260 Kč z tarifní hodnoty 78 750 Kč podle § 9a odst. 2 písm. a/ advokátního tarifu, ve znění novely č. 258/2024 Sb. od 1. 1. 2025, s připočtením paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v uvedeném znění v částce 450 Kč.

24. Součástí nákladů je i cestovné v celkové výši 3 623 Kč za jízdu zástupce žalobkyně na jednání k soudu prvního stupně konaném dne 22. 10. 2024 osobním vozidlem z [adresa] [adresa] a zpět (vzdálenost 450 km), při průměrné spotřebě 6,33 l/100 km, sazba základní náhrady 5,6 Kč za 1 km jízdy, cena pohonných hmot (nafta) 38,70 Kč/l dle vyhlášky č. 398/2023. Nárok na náhradu vychází z § 157 zák. č. 262/2006 sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni dále vznikly náklady v podobě náhrad za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč (2 × 6 započatých půlhodin při cestě ze sídla advokátní kanceláře právního zástupce na jednání k odvolacímu soudu a zpět) podle § 14 odst. 1 písmeno a), odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb.

25. Cestovné v celkové výši 3 599 Kč náleží za jízdu zástupce žalobkyně na jednání k odvolacímu soudu konaném dne 25. 2. 2025 osobním vozidlem z [adresa] [adresa] a zpět (vzdálenost 450 km), při průměrné spotřebě 6,33 l/100 km, sazba základní náhrady 5,8 Kč za 1 km jízdy, cena pohonných hmot (nafta) 34,70 Kč/l dle vyhlášky č. 475/2024. Nárok na náhradu vychází z § 157 zák. č. 262/2006 sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni dále vznikly náklady v podobě náhrad za promeškaný čas ve výši 1 800 Kč (2 × 6 započatých půlhodin při cestě ze sídla advokátní kanceláře právního zástupce na jednání k odvolacímu soudu a zpět) podle § 14 odst. 1 písmeno a), odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb.

26. K odměně je namístě připočíst náhradu DPH podle § 137 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ve výši 5 991,72 Kč. Celkem tedy odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 36 523,72 Kč uvedenou ve výroku II. tohoto rozsudku. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení