35 Co 384/2025 - 79

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO] sídlem [adresa zainteresované společnosti] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 75 756 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 8. 2025, č. j. 46 C 215/202453, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrzuje; v zamítavém výroku o věci samé II. se ohledně částky 16 187 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 16 187 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 187 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, ohledně částky 20 256 Kč s příslušenstvím se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 10 964 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 39 313 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 5. 12. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu zamítl v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 36 443 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl takto o žalobě na zaplacení částky 75 756 Kč s příslušenstvím jakožto nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), které se žalobce domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon“. Žalovaná žádosti žalobce částečně vyhověla a po projednání jeho nároku mu poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že žalobce u žalované uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení dne [datum]. Žalobce v posuzovaném řízení vystupoval na straně povinného (dále také „povinný“). Soud prvního stupně vycházel z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. [spisová značka] (pro stručnost odvolací soud odkazuje na skutková zjištění, jež jsou uvedena v bodě 6 napadeného rozhodnutí), a ze sdělení žalované ze dne [datum], z nějž vyplynulo, že návrh na zastavení exekuce byl exekučnímu soudu předán s více než pětiměsíčním prodlením a návrh povinného na odklad exekuce byl předložen s šestidenním prodlením. Ze sdělení žalované ze dne [datum] soud prvního stupně zjistil, že soudní exekutorka chybovala při doručování vyrozumění o zahájení exekuce ze dne [datum], kdy vyrozumění bylo žalobci zasláno na adresu jeho trvalého pobytu, ač měl datovou schránku. Všechny rozhodné listiny byly žalobci zaslány do datové schránky až dne [datum] (náprava byla učiněna po 3 letech a 10 měsících), v důsledku čehož došlo k nezákonnému provedení exekuce. Z usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne 31. 10. 2023, č. j. 12 Co 183/2023-254, soud prvního stupně zjistil, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen dne [datum], ke dni podání exekučního návrhu žalobce (povinný) dlužil oprávněné vymáhanou pohledávku. Svou povinnost vůči oprávněné žalobce plnil tak, že jí dne [datum] poukázal částku 6 084 Kč, k čemuž došlo až v průběhu probíhající exekuce. Žalobce o exekuci věděl již dne [datum], kdy podával návrh na její zastavení. Žalobce se o existenci exekuce dozvěděl nepřímo prostřednictvím banky, která odepsala žalobci částku [částka].

4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1, 2, 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Po citaci zákonných ustanovení soud prvního stupně uvedl, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku, neboť u žalované předběžně uplatnil nárok dne 4. 6. 2024. Soud prvního stupně následně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl obecná východiska pro posuzování nároku na náhradu újmy vzniklé tím, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Ve vztahu k posuzované věci uvedl, že předmětné řízení ve vztahu k žalobci trvalo od [datum], kdy podal návrh na zastavení exekuce, do [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci, tj. 4 roky a 1 měsíc. V posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Exekuční řízení bylo standardní, byť procesně složitější, žalobce se na délce řízení podílel částečně a v postupu orgánů moci byl shledán průtah a opakovaná pochybení. Jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud prvního stupně shledal průtah v období od [datum] do [datum]. Vzhledem k období nečinnosti a nekoncentrovaný postup soudní exekutorky nebylo posuzované řízení přiměřené dlouhé. Celkovou délku řízení nelze klást žalobci k tíži, a proto se podle soudu prvního stupně uplatní domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech. Tuto formu soud prvního stupně neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se soud prvního stupně zabýval kritérii v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Pro výpočet základní částky soud prvního stupně odkázal na judikaturu ESLP a Nejvyššího soudu, z níž plyne, že za soudní řízení lze účastníku přiznat částku v rozmezí od 15 000 do 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za řízení trvající 4 roky a 1 měsíc soud prvního stupně přiznal základní částku 46 250 Kč, přičemž vycházel z částky 15 000 Kč ročně, jelikož délka řízení nebyla extrémně dlouhá. Výši základní částky následně soud prvního stupně modifikoval tak, že ji snížil o 10 % z důvodu procesní složitosti při zohlednění toho, že v řízení je nezbytná kooperace mezi soudem a soudním exekutorem. Řízení probíhalo třikrát na dvou stupních soudní soustavy, a proto snížil základní částku o 10 %. Vzhledem k tomu, že se žalobce na délce řízení svým jednání částečně negativně podílel, snížil soud prvního stupně základní částku o dalších 5 %. Žalobce si byl vědom obstavení svého účtu mimo ČR, nekontaktoval přímo soudní exekutorku a místo toho plnil přímo oprávněnému, aniž by mu to oznámil. Jednáním žalobce vznikly komplikace při dohledání plateb a oprávněný si pro absenci komunikace se žalobcem a pro zaslání na jiný účet, nebyl ani vědom, že mu žalobce pohledávku již uhradil. V řízení byl shledán průtah od [datum] v důsledku činnosti soudní exekutorky, která se dopustila série pochybení. Postup orgánů veřejné moci byl nehospodárný a nekoncentrovaný, a proto soud prvního stupně zvýšil základní částku o 10 %. Soud prvního stupně shledal význam řízení jako standardní. Ačkoliv mělo exekuční řízení s ohledem na zákonná omezení povinného při nakládání s majetkem širší význam, přihlédl soud prvního stupně k tomu, že již dne [datum] bylo rozhodnuto o odložení exekuce. Následky samotného zahájení exekučního řízení si nadto žalobce přivodil sám, neboť svou pohledávku neplnil řádně a včas. Základní částka tak byla ponížena o 15 % a celková částka, která žalobci náleží jako přiměřené zadostiučinění, činí 39 313 Kč. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl, když neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalobce byl v řízení zcela úspěšný.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že mu žalovaná bude povinna zaplatit celou požadovanou částku 75 756 Kč s příslušenstvím. Namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil a v řízení jsou vady, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle žalobce soud prvního stupně nesprávně aplikoval modifikační kritéria, podcenil intenzitu a dopad pochybení státních orgánů a v konečném důsledku přiznal nespravedlivě nízkou náhradu, která neodpovídá skutečně vzniklé nemajetkové újmě. Rozsudek soudu prvního stupně trpí zjevnou početní chybou a rozporem mezi odůvodněním a finálním výpočtem přiznané částky. Žalobce namítl, že rozsudek obsahuje tři modifikace základní částky (snížení o 10 %, snížení o 5 % a zvýšení o 10 %), přičemž správný součet vede k celkovému snížení o 5 %, nikoliv soudem prvního stupně použitých 15 %. Rozhodnutí je podle žalobce v této části nesrozumitelné. Dále žalobce namítal nesprávné posouzení kritérií pro snížení zadostiučinění, přičemž měl za to, že snížení o 10 % z důvodu procesní složitosti je v rozporu s principem objektivní odpovědnosti státu. Nelze přičítat k tíži žalobce, že výkon spravedlnosti je delegován na soudní exekutory a státem zřízený komplikovaný systém interakce je důvodem pro snížení náhrady. Je nespravedlivé, aby žalobce byl finančně trestán za komplikace zaviněné samotnými orgány veřejné moci. Snížení nároku o 5 % za jednání žalobce je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V důsledku pochybení soudní exekutorky byl žalobce v informačním vakuu, jelikož soudní exekutorka žalobci po dobu 3 let a 10 měsíců nedoručovala žádné zákonem předvídané písemnosti, a to včetně výzvy k plnění s platebními údaji, do jeho datové schránky. Žalobce se o exekuci dozvěděl neformálně a obsah listin mu po celou dobu nečinnosti nebyl znám. Žalobce je tedy trestán za aktivní snahu řešit situaci, kterou zavinil státní orgán a nelze ani přehlédnout, že žalobce jen do února 2020 učinil nejméně ve vztahu k soudní exekutorce 20 výzev různého druhu, které byly soudní exekutorkou zcela ignorovány. Namísto toho, aby soudní exekutorka zjednala nápravu a doručila žalobci všechny listiny, věc s mnohaměsíčním zpožděním postoupila soudu. Platby prokazatelně proběhly před doručením výzvy k dobrovolnému plnění a byly prohlášeny za platby mimo exekuci. Žalobce dále sporoval navýšení základní částky o 10 %, neboť dle něj došlo k bagatelizování dopadu generálního inhibitoria, kterým bylo žalobci bráněno v nakládání se svým majetkem. Žalobce byl vystaven nezákonné ekonomické paralýze po dobu přesahující 4 roky. Provinění soudní exekutorky nebyly jednorázovým aktem, ale protiprávním stavem, který byl udržován. Žalobce má za to, že mu náleží vyšší než 10 % navýšení základní částky. Konečně žalobce též sporoval stanovenou výši základní částky, podle jeho názoru by se měla blížit horní hranici 20 000 Kč, a to s ohledem na inflaci a ekonomickou realitu. Podle žalobce by měla být přiznaná náhrada valorizována tak, aby byl zohledněn růst životní úrovně ve společnosti a inflace k níž došlo za posledních 14 let. K výroku o náhradě nákladů řízení žalobce namítal, že mu náleží plná náhrada nákladů řízení, přičemž nebyl soudem dotázán, jaké náklady hodlá uplatnit. Byla mu přiznána pouze paušální výše nákladů.

6. Rovněž žalovaná podala včasné a přípustné odvolání a domáhala se změny výroku I. napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá. V odvolání namítala, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil otázku finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Hodnocení soudu prvního stupně, že k zadostiučinění formou konstatování porušení práva lze u nepřiměřené délky soudních řízení přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v posuzované věci nebylo splněno, je neurčité a nedostačující. Podstatou odškodnění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení je odškodnit účastníky řízení za nejistotu, které jsou vystaveni ohledně výsledku posuzovaného řízení. Žalobce věděl o probíhající exekuci a v návaznosti na tuto skutečnost podal návrh na zastavení exekuce současně s návrhem na odklad exekuce, kterému bylo vyhověno a exekuce jako taková neprobíhala. Žalobce nebyl fakticky ohrožen prováděním exekuce a samotné zahájení exekučního řízení si přivodil sám žalobce. Rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje vady a jeho závěry v rámci jednotlivých částí odůvodnění jsou ve vzájemném rozporu.

7. K odvolání žalované žalobce uvedl, že argumentace žalované ignoruje extrémní povahu pochybení, nejednalo se o drobný administrativní průtah. Žalobce byl subjektem nezákonně vedené exekuce a byl držen v právní nejistotě v důsledku série pochybení. Pouhým uznáním chyby by byl zcela popřen preventivní a reparační smysl zákona o odpovědnosti za škodu. K další námitce žalované, že žalobce nebyl ohrožen prováděním exekuce, žalobce namítl, že odklad exekuce neruší účinky generálního inhibitoria. Žalobce byl po celou dobu trvání řízení omezen v nakládání se svým majetkem na území ČR, jehož hodnota mnohonásobně převyšuje původní pohledávku. Podle žalobce se žalovaná pokouší nepřípustně přenést vinu na poškozeného, ten ale nemohl plnit, jelikož mu po dobu 3 let a 10 měsíců nebyly doručeny žádné písemnosti obsahující platební údaje. Žalovaná neprokázala existenci zcela výjimečných okolností, které by odůvodňovaly aplikaci výjimky, že postačí pouhé konstatování porušení práva a soud prvního stupně správně aplikoval obecné pravidlo o přiznání peněžité náhrady.

8. Odvolací soud na nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné, odvolání žalované důvodné neshledal.

9. Podle závěru odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. Odvolací soud však ne zcela souhlasí s právním hodnocením, které soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil.

10. Nárok uplatněný žalobcem je nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., konkrétně pak dle § 13 a § 31a zákona.

11. Podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. V řízení bylo prokázáno, že ve vztahu k žalobci započalo posuzované řízení běžet dne [datum], kdy podal návrh na zastavení exekuce, a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci. O průběhu posuzovaného řízení učinil soud prvního stupně správná skutková zjištění a správně poukázal i na průtah v řízení v délce téměř 6 měsíců, který se vyskytl od [datum] do [datum], přičemž řízení dále trpělo nekoncentrovaným postupem soudní exekutorky.

14. Odvolací soud v zásadě souhlasí s právními závěry soudu prvního stupně v tom směru, že v daném případě nepostačí samotné konstatování porušení práva a že se nejedná se o řízení, které by mělo pro žalobce zanedbatelný význam.

15. Jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu účelem odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku řízení kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Stav nejistoty, kterou žalobce v daném případě mohl pociťovat, se přitom objektivně odvíjí od toho, jaké následky vůči němu mělo zahájení a vedení exekuce, a jaké následky vůči němu měl následný odklad exekuce, a to vztaženo ke konkrétním okolnostem případu, včetně osobní situace poškozeného. Stavu nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má posléze odpovídat forma a případná výše odškodnění, když výše zadostiučinění musí především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného vyjádřeného výší hodnoty majetku exekucí postiženého (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud dále rozvedl, že v exekuci jde o nucené vymožení povinnosti pojmenované v exekučním titulu. Negativní účinky zahájení exekuce se projevují zejména v majetkové sféře povinného a nastávají doručením vyrozumění o zahájení exekuce povinnému, přičemž koncepce exekučního práva vychází z tzv. generálního inhibitoria, tedy zákazu nakládat s celým majetkem povinného (kromě případů uspokojování základních životních potřeb povinného, osob odkázaných na povinného výživou, údržby a správy majetku a běžné obchodní a provozní činnosti), nestanoví-li zákon (výjimečně) jinak (srov. například § 277 a násl., § 304a a 304b o. s. ř.) nebo jestliže jinak nerozhodne exekutor (§ 44a odst. 1 a § 44 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti – dále jen „ex. řád“, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Zákaz nakládat se svým majetkem stíhá povinného od okamžiku doručení vyrozumění o zahájení exekuce a trvá až do skončení exekuce. Usnesením o odkladu exekuce výše uvedené účinky zahájené exekuce paušálně nepomíjejí, ale odkládá se její provedení (viz § 266 odst. 1 o. s. ř., srov. například s Levý, J. ve Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1262).

16. Jak je uvedeno výše, vedení exekučního řízení proti povinnému (zde žalobci) má v důsledku generálního inhibitoria pro povinného vysoký význam. Povinnému je zakázáno nakládat se svým majetkem, přičemž tyto účinky nepominuly ani z důvodu rozhodnutí o odkladu exekuce. Řízení tedy mělo zcela jistě nezanedbatelný vliv na život žalobce, a proto nepostačí pouhé konstatování porušení práva, jak namítá žalovaná v odvolání. Skutečnost, že žalobce věděl o probíhající exekuci, jejíž výkon byl na jeho návrh odložen, nemění nic na tom, že žalobce tížily účinky generálního inhibitoria. Žalobce byl tedy zcela evidentně ohrožen prováděním exekuce, jelikož při posouzení účinků exekučního řízení je potřeba s ohledem na závěry Nejvyššího soudu přihlédnout zejména k tomu, že v důsledku probíhajícího exekučního řízení byl žalobce postižen ve své majetkové sféře a bylo mu znemožněno nakládat s celým svým majetkem. Neuplatní se tak závěry, že případná výše zadostiučinění musí odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Odvolání žalované je tak nedůvodné. Odvolací soud se proto dále věcně zabýval nárokem žalobce.

17. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně stanovení výše základní částky (viz podrobně, systematicky a správně uvedeno v odst. 24. napadeném rozsudku, včetně odkazů na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu). Odvolací soud nemá k tomuto pečlivému odůvodnění, pokud jde o úvahu o přiznání částky 15 000 Kč za první dva roky a dále částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, žádné výtky.

18. Odvolací soud však ne zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k aplikaci modifikačních kritérií uvedených v § 31a zákona o odpovědnosti za škodu. Jak uvedl i soud prvního stupně, předmětné řízení nebylo složité po stránce skutkové ani hmotněprávní. Při posouzení procesní složitosti věci soud prvního stupně uvedl, že ta je dána nutností kooperace mezi soudem prvního stupně a soudním exekutorem, a proto je dán důvod pro snížení základní částky o 10 %. Právní úprava exekučního řízení však vychází ze skutečnosti, že soudní exekutor, který je soudem pověřen k vedení exekuce, vede exekuční řízení zcela samostatně a ve věcech, o nichž není oprávněn rozhodnout sám, rozhoduje soud. Tato dvojkolejnost však nemůže jít k tíži účastníka, který žádným způsobem nemůže ovlivnit průtahy vzniklé na straně soudního exekutora tím, že soudní exekutor musí komunikovat a spolupracovat s exekučním soudem. V řízení nebyly řešeny žádné složité procesní otázky a pouhá skutečnost, že je potřeba, aby exekuční soud a soudní exekutor spolupracovali, nemůže být důvodem pro modifikaci základní částky a vyslovení závěru, že v tomto zákonem předvídaném postupu jsou spatřovány procesní složitosti. Podle odvolacího soudu proto není na místě v této souvislosti snižovat základní částku o 10 %.

19. Ohledně snížení základní částky o 10 % z důvodu četnosti rozhodování ve věci je namístě uvést, že v obecné rovině lze přisvědčit závěru, že řízení, které je řešeno více instancemi, je spojeno s delší dobou potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu a vyčkání jeho přezkumného rozhodnutí a případně též vyčkání promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení o tuto dobu prodlužována. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů. Pokud postup soudu v řízení neodpovídá procesním pravidlům a dochází v něm k závažným chybám spočívajícím např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, je třeba takovou skutečnost zohlednit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku takových pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], citovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1279/25).

20. V posuzované věci podle názoru odvolacího soudu došlo k závažným vadám, které jsou zcela přičitatelné orgánům veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ zákona o odpovědnosti za škodu), jelikož poprvé bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, podruhé byl spis odvolacím soudem vrácen z důvodu, že soud prvního stupně nerozhodl o návrhu povinného v celém rozsahu a potřetí bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že řízení bylo co do částky 897 Kč zastaveno a jinak byl návrh povinného na úplné zastavení exekuce zamítnut. Tyto skutečnosti je třeba promítnout do závěru o aplikaci modifikačních kritérií, přičemž je zřejmé, že pokud by orgány moci veřejné postupovaly z procesního hlediska bezvadně, nebylo by zapotřebí, aby věc byla třikrát posuzována soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takovéto pochybení tedy nemůže jít k tíži žalobce, zejména i s ohledem na závěr o tom, že v řízení nebyla řešena nijak skutkově či právně složitá otázka. Ani v tomto případě tedy nedojde k uplatnění modifikačního kritéria, na základě kterého byla snížena základní částka o 10 %.

21. V této souvislosti je na místě uvést, že v rozsudku soudu prvního stupně není žalobcem namítaná početní chyba a že ani odůvodnění není vnitřně rozporné. Soud prvního stupně v bodě 25. rozsudku uvedl, že jsou dány dva důvody pro modifikaci základní částky, a to zaprvé z důvodu procesní složitosti a zadruhé z důvodu četnosti rozhodování ve věci, přičemž ani jeden z těchto důvodů odvolací soud neshledal jako relevantní.

22. Odvolací soud nesouhlasí ani s aplikací třetího modifikačního kritéria, kterým byla základní částka snížena o 5 % v důsledku jednání žalobce. Soud prvního stupně žalobci vytkl, že se negativně podílel na délce řízení. Toto tvrzení však nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak to byl žalobce, který byl postižen vedením exekučního řízení a nemohl nakládat se svým majetkem, a to pouze v důsledku toho, že soudní exekutorka se žalobcem nekomunikovala prostřednictvím datové schránky, tedy zákonem předvídaným způsobem. Pakliže žalobce v průběhu exekučního řízení plnil přímo oprávněné (což je mu ze zákona umožněno), nelze mu klást k tíži to, že neznal konkrétní číslo účtu a platební údaje pro provedení platby, neboť k jeho informačnímu deficitu došlo právě v důsledku jednání soudní exekutorky. I v této části je odvolání žalobce důvodné, ke snížení základní částky o 5 % nemělo dojít.

23. Odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně ohledně zvýšení základní částky o 10 % z důvodu postupu orgánů státu, které řízení zatížily průtahy, za neadekvátní. Soud prvního stupně při posouzení tohoto kritéria shledal v postupu soudů průtahy v období od [datum] do [datum], tj. celkově téměř půl roku, avšak nejednalo se o jediný nedostatek v řízení. Dalším důvodem zjevného prodloužení řízení bylo opakované posuzování věci odvolacím soudem. Ze sdělení žalované, odboru dohledu a kárné agendy, ze dne [datum] vzal soud prvního stupně za zjištěné, že vyrozumění o zahájení exekuce ze dne [datum] soudní exekutorka žalobci chybně zaslala na adresu jeho trvalého pobytu, ač disponoval datovou schránkou. Všechny rozhodné dokumenty byly žalobci zaslány do datové schránky až dne [datum] (náprava byla učiněna až 3 letech a 10 měsících). Do série pochybení patří i chybné vyznačení doložky provedení exekuce spojené s následnou realizací samotné exekuce, přestože žalobci v té době neuplynula doba pro dobrovolnou úhradu. Uvedením pochybením došlo k nezákonnému provedení exekuce. Průtahy a vady, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně posuzované řízení zatížily a měly zároveň vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, představují závažné pochybení a jsou proto důvodem pro navýšení základní částky o 20 % z důvodu postupu orgánů státu.

24. Exekuční řízení obecně nespadá pod tzv. privilegovaná řízení, tedy řízení se zvýšeným významem pro účastníka, neboť mezi ta lze řadit například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud hodnotí význam řízení pro žalobce jako standardní, přičemž v této konkrétní věci nevyšlo v řízení najevo, že by se měl odvolací soud od tohoto závěru odchýlit. Při posouzení významu řízení pro žalobce odvolací soud přihlédl i k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že je-li exekuce odložena podle § 54 odst. 7 e. ř. za použití § 266 odst. 2 o. s. ř., neboť lze očekávat její zastavení, může dojít ke zmírnění nejistoty povinného o tom, že exekuční titul bude zcela nebo zčásti naplněn, protože tímto rozhodnutím dává soud (soudní exekutor) účastníkům najevo, že existuje reálná možnost ukončení exekuce zastavením, a nikoliv vymožením. Ani v případě odkladu exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. však nelze zmírnění nejistoty povinného ohledně výsledku řízení dovozovat automaticky, ale třeba i s přihlédnutím k tomu, že možnost zastavení exekuce závisí teprve na výsledcích provedeného dokazování a na právním posouzení prokázaných skutečností, což může předběžný úsudek soudu projevující se ve vydání rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř. činit značně nejistým. V posuzované věci žalobce (tam v pozici povinného) podal dne [datum] návrh na odklad a na zastavení exekuce. [Orgán veřejné moci] usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], exekuci odložil do pravomocného skončení řízení o návrhu na zastavení exekuce ze dne [datum]. Právní moc nastala dne [datum]. Exekuce byla vedena pro částku 6 981, z čehož jistina činila 5 184 Kč. Žalobce o exekuci věděl již dne [datum], kdy podával návrh na její zastavení. O existenci exekuce se dozvěděl prostřednictvím banky, která odepsala žalobci částku [částka]. Stalo se tak na základě exekučního příkazu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který stanovil vymáhanou částku ve výši 14 120 Kč včetně pravděpodobných nákladů oprávněné a exekutorky. Žalobce dne [datum] zaplatil částku 6 084 Kč a [Orgán veřejné moci] usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], exekuci částečně zastavil. Současně konstatoval, že exekuční titul – elektronický platební rozkaz [Orgán veřejné moci] byl povinnému řádně doručen dne [datum]. Povinný nesplnil povinnost zaplatit uložené částky oprávněné a nepochybně je dlužil ještě k podání exekučního návrhu dne [datum]. Jestliže povinný plnil svoji povinnost vůči oprávněné, přičemž částku 6 084 Kč ji poukázal dne [datum], stalo se tak až v průběhu probíhající exekuce a pro jeho vědomost o exekuci není zcela podstatné, že soudní exekutorkou nebyl o exekuci na jejím počátku řádně vyrozuměn, neboť povinný o exekuci věděl již dne [datum], kdy podával návrh na její zastavení.

25. K námitce žalobce, že přiznaná výše základní částky nereflektuje ekonomickou realitu, její výše by měla podléhat valorizaci a mělo by rovněž dojít ke zohlednění růstu životní úrovně ve společnosti a inflace, odkazuje odvolací soud na nález [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], z nějž vyplývá závěr o tom, že není povinnost přiznávané částky odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení valorizovat s ohledem na inflaci a růst životní úrovně. Rozhodující je individuální přiměřenost náhrady. Závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu jsou přitom závazné pro všechny, proto na ně odvolací soud odkazuje.

26. Odvolací soud v návaznosti na uvedené přezkoumal napadený rozsudek, posoudil všechny individuální okolnosti případu a dospěl k závěru, že není na místě snižovat základní částku (stanovenou ve výši 15 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok řízení), ale naopak na základě modifikačních kritérií je na místě tuto základní částku zvýšit.

27. Základní částku stanovenou ve výši 46 250 Kč odvolací soud zvýšil o 20 % z důvodu postupu orgánů státu. Celková částka přiměřeného zadostiučinění, která žalobci náleží, proto činí 55 500 Kč. Žalobci byla výrokem I. přiznána částka 39 313 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží částka vyšší, postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrdil a podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil zamítavý výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalobci přiznal rozdíl již přiznané částky 39 313 Kč a částky 55 500 Kč, tedy 16 187 Kč. Ve zbývající části odvolací soud nárok žalobce neshledal důvodným a rozhodl, že se výrok II. ohledně částky 20 256 Kč s příslušenstvím podle § 219 o. s. ř. potvrzuje.

28. K odvolací námitce žalobce, že mu náleží plná náhrada nákladů řízení, přičemž nebyl soudem prvního stupně dotázán, jaké náklady hodlá uplatnit, a byla mu přiznána pouze paušální výše nákladů, odvolací soud uvádí, že žalobce soudu prvního stupně, ani soudu odvolacímu nedoložil, jaké mu vznikly skutečné náklady řízení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb.

29. Rozhodnutí o nákladech řízení je svou povahou konstitutivním procesním rozhodnutím, které zakládá nárok žalobce na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně však není povinen vyzývat žalobce ke specifikaci a stanovení výše jeho nákladů, neboť pro vydání rozhodnutí o nákladech řízení není zapotřebí aktivita žalobce. Naopak, má-li žalobce za to, že mu vznikly náklady související s řízením nad rámec paušální výše přiznané podle citované vyhlášky, je na něm, aby tuto skutečnost soudu prvního stupně sdělil a doložil a ten mohl na základě těchto tvrzení a důkazů učinit odpovídající rozhodnutí. Soud prvního stupně proto správně určil výši nákladů řízení v částce 2 900 Kč.

30. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení úspěšný. Žalovaná, která úspěšná nebyla, je proto povinna nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

31. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za podání žaloby a dále z paušální náhrady nákladů za tři úkony před soudem prvního stupně, a to za podání žaloby, přípravu na jednání a účast na jednání před soudem prvního stupně podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., úkon á 300 Kč, tj. 900 Kč. V odvolacím řízení žalobce požadoval náhradu ztráty na výdělku v souladu s § 29 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a to za 8 hodin, kdy nepracoval, a za 8 hodin, které strávil cestou na jednání, tj. celkem za 16 hodin, při částce 18 za jednu hodinu, tj. celkem 288, při kurzu 28 Kč za 1 částka 8 064 Kč. Celková výše nákladů řízení činí 10 964 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem a určil lhůtu delší s ohledem na plnění ze státního rozpočtu.

Poučení