46 C 215/2024 - 53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [Anonymizováno] [Adresa žalobce] proti žalované: [Jméno žalované] pro zaplacení částky 75 756 Kč, původně:o zaplacení 51 187 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 39 313 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 5. 12. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované, zaplatit žalobci 36 443 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 2 900 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 5. 12. 2024 ve znění jejího rozšíření ze dne 4. 8. 2025 domáhal odškodnění nemajetkové újmy v celkové výši 75 756 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Anonymizováno] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn.: [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení, přesahující 4 roky, je nepřiměřená. Uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 4. 6. 2024, avšak žalovaná toliko konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, aniž by přistoupila k poskytnutí finančního zadostiučinění. Předmětem napadeného řízení byl návrh žalobce na zastavení exekuce. Řízení bylo právně i procesně zcela jednoduché. Zdůraznil, že řízení kromě průtahů bylo stiženo i zásadní vadou při doručování dokumentů do dispoziční sféry žalobce. Nadto státním dohledem bylo shledáno několikanásobné pochybení soudní exekutorky. Pokud žalovaná namítala, že žalobce měl plnit namísto oprávněnému, soudní exekutorce, není z ničeho zřejmé, jak tak měl žalobce učinit, když v řízení bylo prokázáno, že žalobce obdržel odpovídající dokumentaci až roky poté, co plnil na základě účetní uzávěrky. V posledku uvedl, že opakovaně podával návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu a že nesouhlasí s žalovanou, jde-li o posouzení významu řízení, neboť byť byla proti žalobci vedena exekuce toliko pro jistinu ve výši 6 981 Kč, exekuce byla nařízena na celý majetek žalobce. K tíží žalované jde také skutečnost, že dle šetření státního dohledu, exekuce neměla být nikdy ani provedena. Se zřetelem na shora zmíněné požadoval relutární náhradu ve výši 75 765 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 28. 2. 2025 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4. 6. 2024 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 51 187 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem [Anonymizováno] v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno a žalovaná mu po projednání nároku poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Co se týká přezkoumaného řízení, tak celková délka řízení činila ve vztahu k žalobci zhruba 4 roky a 2 měsíce. Spisovým šetřením bylo zjištěno, že exekuce byla nařízena důvodně a žalobce až následně pod tlakem nařízené exekuce zaplatil oprávněnému vymáhané plnění. Byť žalobci nebylo ze strany soudní exekutorky řádně doručováno, o exekuci věděl již v říjnu 2019, kdy podával návrh na zastavení exekuce. Konečně význam řízení nebyl vzhledem k výši vymáhaného plnění nikterak velký. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobce nepovažuje za odůvodněný.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 8. 2025 č. j.: 46 C 215/2024-50 bylo pravomocně rozhodnuto o rozšíření žaloby na zaplacení částky 75 756 Kč.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 4. 6. 2024.

6. Ze spisu [Anonymizováno] [právnická osoba].

7. Ze sdělení žalované, odboru dohledu a kárné agendy, ze dne 17. 7. 2020 vyplývá, že soudní exekutorka zaslala exekučnímu soudu toliko nesouhlas oprávněného se zastavením exekuce, aniž by exekučnímu soudu zaslala návrh povinného na zastavení exekuce, předkládací zprávu či exekuční spis. Návrh na zastavení exekuce byl exekučnímu soudu předán s více než 5ti měsíčním prodlením. Dále bylo konstatováno, že soudní exekutorka předložila návrh povinného na odklad exekuce s 6ti denním prodlením.

8. Ze sdělení žalované, odboru dohledu a kárné agendy, ze dne 11. 10. 2024 vzal soud za zjištěné, že vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 17. 8. 2019 soudní exekutorka žalobci chybně zaslala na adresu jeho trvalého pobytu, ač disponoval datovou schránkou. Všechny rozhodné dokumenty byly žalobci zaslány do datové schránky až dne 6. 6. 2023 (náprava byla učiněna až 3 letech a 10 měsících). Do série pochybení patří i chybné vyznačení doložky provedení exekuce spojené s následnou realizací samotné exekuce, přestože žalobci v té době neuplynula doba pro dobrovolnou úhradu. Uvedením pochybením došlo k nezákonnému provedení exekuce.

9. Z usnesení [adresa], č. j.: [Anonymizováno] dne 31. 10. 2023 se podává, že odvolací soud konstatoval, že exekuční titul - elektronický platební rozkaz [Anonymizováno] byl povinnému řádně doručen dne 20. 2. 2019. Povinný nesplnil povinnost zaplatit uložené částky oprávněné a nepochybně je dlužil ještě k podání exekučního návrhu dne 20. 6. 2019. Jestliže povinný plnil svoji povinnost vůči oprávněné, přičemž částku 6 084 Kč ji poukázal dne 5. 5. 2020, stalo se tak až v průběhu probíhající exekuce a pro jeho vědomost o exekuci není zcela podstatné, že soudní exekutorkou nebyl o exekuci na jejím počátku řádně vyrozuměn, neboť povinný o exekuci věděl již dne 15. 10. 2019, kdy podával návrh na její zastavení.

10. Z návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 15. 10. 2019 se podává, že o existenci exekuce se povinný dozvěděl nepřímo prostřednictvím banky, která žalobci „odepisuje“ částku 557,83 EUR s tím, že od roku 2012 je statutárním orgánem ve Spojeném království a od roku 2015 má zřízenou datovou schránku, přičemž žádný příkaz mu nebyl doručen.

11. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 4. 6. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.

20. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom,[Anonymizováno]že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

21. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

22. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 15. 10. 2019, kdy podal návrh na zastavení exekuce, do 8. 12. 2023, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci, tj. 4 roky a 1 měsíc. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané exekuční řízení bylo standardní, byť procesně složitější, žalobce se na délce řízení částečně podílel, v postupu orgánů moci byl shledán průtah a opakovaná pochybení, jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah v období od 26. 11. 2019 do 20. 5. 2020. S ohledem na zmiňované období nečinnosti a na nekoncentrovaný postup soudní exekutorky, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

23. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

24. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 4 roky a 1 měsíc, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 46 250 Kč, když vycházel z částky[Anonymizováno]15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

25. Posuzované řízení vykazovalo dle soudu standardní skutkovou i hmotněprávně složitost, když předmětem napadeného řízení byl návrh žalobce na zastavení řízení a dokazování bylo prováděno toliko listinnými důkazy. Soud má však za to, že posuzované řízení vykazovalo složitost procesní (–10 %), když rozhodnutí soudu jsou doručována skrze soudního exekutora a je tak nutná kooperace mezi exekučním soudem a soudním exekutorem, který rovněž exekučnímu soudu předkládá věci k rozhodnutí, aniž by byl oprávněn o nich rozhodovat sám. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval třikrát, stejně jako odvolací soud, s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Soud proto snížil základní částku o 10 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze z 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97: „Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %...“).

26. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým jednáním částečně negativně podílel (- 5 %), když vědom si obstavení svého účtu mimo ČR, nekontaktoval přímo soudní exekutorku stran pokynů k zaplacení vymáhané pohledávky a namísto toho, aniž by to oznámil též oprávněnému, plnil přímo jemu. Nicméně ani při plnění přímo oprávněnému se žalobce důsledněji nezabýval tím, na jaký účet má být plněno, což vyvolala určité komplikace při dohledávání plateb. Oprávněný si tak pro absenci odpovídající komunikace s žalobcem a pro zaslání platby na jiný účet, nebyl delší dobu ani vědom, že mu žalovaný pohledávku již uhradil.

27. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah od 26. 11. 2019, kdy soudní exekutorka předložila exekučnímu soudu doručenky od usnesení o povolení odkladu exekuce. Nadto, jak ostatně vyplývá z listiny důkazů, byla v řízení shledána celá řada dalších pochybení (soudní exekutorka zaslala exekučnímu soudu toliko nesouhlas oprávněného se zastavením exekuce, aniž by exekučnímu soudu zaslala návrh povinného na zastavení exekuce, předkládací zprávu či exekuční spis; návrh na zastavení exekuce byl exekučnímu soudu předán s více než 5ti měsíčním prodlením; návrh povinného na odklad exekuce byl předložen exekučnímu soudu s 6ti denním prodlením; soudní exekutorka vyrozumění o zahájení exekuce žalobci chybně zaslala na adresu jeho trvalého pobytu, ač disponoval datovou schránkou - všechny rozhodné dokumenty byly žalobci zaslány do datové schránky až dne 6. 6. 2023 /náprava byla učiněna až 3 letech a 10 měsících/; do série pochybení patří i chybné vyznačení doložky provedení exekuce spojené s následnou realizací samotné exekuce, přestože žalobci v té době neuplynula doba pro dobrovolnou úhradu). Citovaný postup orgánů veřejné moci nelze označit jako hospodárný a koncentrovaný. S ohledem na uvedené soud přistoupil k zvýšení základní částky 10 %.

28. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Na druhou stranu soud nepřisvědčil námitce žalované, že by se žalobci mělo nejvíce dostat „jen částky“ 6 981 Kč, o kterou v řízení šlo, neboť exekuční řízení má s ohledem na zákonná omezení povinného při nakládání s majetkem mnohem širší význam. Nicméně nutno konstatovat, že s ohledem na skutečnost, že soud v případě žalobce zároveň rozhodl již dne 6. 11. 2019 o odložení exekuce, nepřiznal žalobci zvýšený význam řízení. Žalobce tak totiž fakticky nebyl ohrožen prováděním exekuce. Nadto nelze přehlédnout, že samotné zahájení exekučního řízení (a s tím spojené negativní důsledky) si přivodil sám žalobce, když svou pohledávku neplnil řádně a včas.

29. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky[Anonymizováno]15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 15 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 39 313 Kč. Žalobu na zaplacení nemajetkové újmy soud ve zbývajícím rozsahu (36 443 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

30. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 4. 6. 2024. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 5. 12. 2024. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 4. 6. 2024, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 4. 12. 2024, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 5. 12. 2024 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalované, když žalobce byl ve věci plně úspěšný. Náklady řízení žalobcem účelně vynaložené spočívají v zaplaceném soudním poplatku á 2 000 Kč a paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč á úkon dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu., za vyjádření k žalobě, přípravu a účast u jednání dne 4. 8. 2025, tj. celkem 900 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.

32. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení