35 Co 393/2025 - 90

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 107 148 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2025, č. j. 20 C 224/2024-55, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 205,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 107 148 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20 945,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok II).

2. Rozhodl tak o požadavku žalobkyně ze smlouvy o životním pojištění ze dne [datum], na základě které žalobkyně uhradila žalované pojistné ve výši žalované částky, avšak pro neplatnost smlouvy žalobkyně považuje zaplacené pojistné za bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že uzavřenou pojistnou smlouvu považuje za platnou, nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyně. Pro případ jiného posouzení nároku soudem vznesla námitku promlčení nároku vůči pojistnému zaplacenému více než dva roky před uplatněním požadavku u soudu.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že dne [datum] žalobkyně s žalovanou uzavřely pojistnou smlouvu o životním pojištění [podezřelý výraz] za účinnosti zákona č. 37/2004 Sb., typ životní pojištění jako firemní pojištění – spoření k důchodu. Pojištění bylo sjednáno na dobu 22 let s počátkem pojištění [datum]. Pojistné bylo sjednáno zpočátku v částce 2 500 Kč měsíčně s tím, že výši pojistného lze v souladu s příslušnými ustanoveními smlouvy upravit. Dále bylo sjednáno, že pojistné bude alokováno do několika různých fondů s různým poměrem, když alokaci lze k žádosti pojistníka změnit a v případě dožití se konce pojištění bude vyplacena aktuální hodnota podílových jednotek evidovaných na podílovém účtu pojistníka. V případě smrti bude vyplacena pojistná částka pro případ smrti a aktuální hodnota podílových jednotek evidovaných na podílovém účtu pojistníka. Pojistná částka pro případ smrti byla sjednána na částku 2 000 Kč a při smrti způsobené úrazem do jednoho roku od počátku pojištění částka 10 000 Kč. Obmyšlenou osobu žalobkyně neurčila. Žalobkyni byly žalovanou každoročně zasílány výpisy z podílového účtu, v nichž byla informována o aktuálním stavu účtu, tj. o výši aktuální hodnoty podílových jednotek v jednotlivých fondech a obsahovaly informaci, že aktuální hodnota podílových jednotek není totožná s výší odkupu. Dne [datum] žalovaná žalobkyni potvrdila přijetí výpovědi předmětné pojistné smlouvy s tím, že pojištění zanikne ke dni [datum] a do tohoto data bude poskytována pojistná ochrana. Dne [datum] byla žalobkyně informována o výši odkupného ze smlouvy, které jí bude vyplaceno, a to v částce 72 852 Kč. Žalobkyně byla informována, že odkupné neodpovídá celkové hodnotě zaplaceného pojistného, neboť jeho hodnota byla snížena o náklady spojené s existencí smlouvy a zhodnocena technickou úrokovou mírou s tím, že s ohledem na předčasné ukončení pojistné smlouvy nemůže dojít k očekávanému zhodnocení jejích finančních prostředků. Žalobkyně zaslala dne [datum] žalované předžalobní výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení v žalované výši ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Žalovaná dne [datum] nároky odmítla uhradit. Žalobkyně i prostřednictvím zaměstnavatele (firmy) uhradila za dobu trvání pojistného vztahu celkem částku 180 000 Kč, poslední pojistné bylo zaplaceno dne [datum]. Při skončení pojistného byla žalobkyni vyplacena částka odkupného ve výši 72 852 Kč. Skutkový stav se nestal sporným bodem řízení. Soud prvního stupně měl rovněž za nesporné, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, neboť účastníkem smlouvy byla ona jako pojistník a plátce pojistného, stejně jako příjemce pojistného plnění a bylo nerozhodné, kdo za ni pojistné žalované hradil.

4. V návaznosti na uvedené soud prvního stupně uvedl, že má postaveno najisto, že předmětná smlouva je od počátku absolutně neplatná z důvodu neurčitého sjednání esenciálních náležitostí smlouvy, a to ujednání o počátečních a správních nákladech, o které se snižovala kapitálová hodnota pojištění a rizikového pojistného, kdy tato ujednání nejsou od ostatních ujednání pojistných podmínek oddělitelná a činí tak absolutně neplatnou předmětnou smlouvu jako celek. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že tento závěr již učinily soudy prvního stupně i odvolací soudy v kauzách s totožným či obdobným předmětem řízení u obdobných typových smluv. Žalobkyni a žalované tedy na základě absolutně neplatné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení. V podrobnostech soud prvního stupně odkázal ohledně absolutní neplatnosti předmětné smlouvy na argumentaci žalobkyně.

5. Následně soud prvního stupně po citaci § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvedl, že je na místě posoudit věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a citoval § 451 odst. 1, § 457, § 580, § 107 odst. 1, 2 obč. zák. Soud prvého stupně vyšel z nesporně zjištěné skutečnosti, že účastníkům pojistné smlouvy by vznikla povinnost vrátit si vše, co podle ní dostali, kdyby nárok nebyl promlčen. Za stavu, kdy soud prvního stupně měl za prokázanou výši uplatněného nároku listinnými důkazy, spornou zůstala otázka vznesené námitky promlčení, resp. jejího rozporu s dobrými mravy a event. délka trvání promlčecí lhůty. Soud prvního stupně shledal, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně s tím, že ve smyslu právních názorů vyjádřených v judikatuře a odvolacími soudy, v odůvodnění citovaných, v obdobných kauzách se jako počátek plynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby určuje den, kdy se žalobkyně dozvěděla, že se smlouvou není něco v pořádku. Za tento den lze považovat nejpozději den, kdy učinila úkon směřující k ukončení pojistného vztahu, z něhož lze usuzovat, že tento pojistný produkt začala považovat pro sebe za nevýhodný. Tento závěr soud prvního stupně opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, z něhož vyplývá, že aby byla splněna podmínka pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby spočívající v tom, že oprávněný se dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, pak oprávněný musí mít alespoň laické povědomí o tom, že se smlouvou není něco v pořádku. V tomto okamžiku se žalobkyně rovněž dozvěděla o svém právu uplatnit svůj nárok u soudu. Tato laická představa zcela postačuje k tomu, aby se oprávněný mohl domáhat svých nároků, aniž by musel být zastoupen právním odborníkem a aby od tohoto okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí lhůta. Pokud by totiž žalobkyně smlouvu považovala za „v pořádku“ a tedy pro sebe za výhodnou, nic jí nebránilo v tom, aby v tomto pojistném vztahu dále pokračovala. Z výše odkupného mohla zjistit, kolik do tohoto pojistného vztahu investovala finančních prostředků (byť pomocí zaměstnavatele) a jak (ne)výhodná tato investice byla. Žalobkyně tudíž neprokázala, že by se o neplatnosti smlouvy dozvěděla až po konzultaci se svým právním zástupcem, neboť tomu neodpovídá její jednání. K počátku plynutí subjektivní promlčecí doby subjekt nemusí mít povědomí o právním hodnocení existujícího právního vztahu (zde absolutní neplatnosti). S ohledem na to, že od tohoto okamžiku (výpověď pojistné smlouvy byla učiněna dne [datum] a pojištění s výplatou odkupného zaniklo ke dni [datum]) nedošlo k stavení či přerušení promlčecí lhůty a žalovaná věděla, kdo se na její úkor obohatil. V [datum] či nejpozději v [datum] došlo k promlčení nároků žalobkyně na vyplacení bezdůvodného obohacení ve dvouleté promlčecí lhůtě, neboť v této lhůtě se jeho vydání žalobkyně nedomáhala, ač jí v tom nic nebránilo. Žaloba byla podána až dne [datum], tedy opožděně.

6. Soud prvního stupně s odkazem na § 3 odst. 1, 2 a § 56 odst. 1 obč. zák. a na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a v rozsudku sp. zn. [spisová značka], zkoumal konkrétní okolnosti případu a měl za to, že žalobkyni nic nebránilo uplatnit svá práva ještě před uplynutím promlčecí doby, přičemž na uvedeném prodlení nemá žalovaná žádnou vinu. Žalovaná po celou dobu trvání pojistného vztahu žalobkyni poskytovala pojistné krytí (které je oproti jiným investičním produktům v tomto případě prioritním účelem), měla výdaje spojené s vedením předmětného pojistného produktu a žalobkyni poskytovala pravidelné informace o vývoji tohoto pojistného produktu. Absolutní neplatnost uvedené pojistné smlouvy byla dovozována pouze z neurčitosti jejích ustanovení a podle soudu prvního stupně se nejednalo o zneužívající a poškozující ujednání sjednané na úkor spotřebitele, přičemž k takovému závěru nedospěla ani judikatura při řešení obdobných kauz v rámci své přezkumné činnosti. Žalovaná nezavinila marné uplynutí promlčecí doby. S ohledem na to, že nebylo možno dovodit nemravné jednání žalované vůči žalobkyni v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení, soud prvního stupně neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanou v rozporu s dobrými mravy.

7. Soud prvního stupně proto žalobu zcela zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítala, že rozsudek spočívá zejména na nesprávném právním posouzení věci, pokud jde o aplikovatelnost Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách na sporná ujednání; stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby; promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a to i s ohledem na zneužívající povahu sporných ujednání. Soud prvního stupně rovněž došel na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, pokud jde o důvod, pro který žalobkyně ukončila pojistnou smlouvu. Žalobkyně se v odvolání nejprve široce věnovala zneužívající povaze sporných smluvních ujednání s tím, že na sporná smluvní ujednání dopadají ustanovení Směrnice a tyto mají být předmětem posouzení ve smyslu článku 3. odst. 1 Směrnice. Sporná smluvní ujednání jsou přitom zneužívající, neboť žalovaná zamlčela žalobkyni výši poplatků a tím i skutečnou cenu a výhodnost pojistného produktu. Pojistná smlouva je s ohledem na existenci zneužívajících ujednání neplatná. K otázce promlčení nároku v subjektivní promlčecí době citovala řadu soudních rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Soudu prvního stupně vytkla, že v řízení nezkoumal, co vedlo žalobkyni k ukončení pojistné smlouvy. K tomu jí přitom mohlo vést nepřeberné množství důvodů. Nevýhodnost pojistného produktu je jen jedním z mnoha takových. Z žádného důkazu ani tvrzení přitom nevyplývá, že by toto byl důvod k ukončení pojistné smlouvy. Povědomí o bezdůvodnosti obohacení žalované je podle žalobkyně třeba pojit s okamžikem povědomí o neplatnosti pojistné smlouvy, o čemž se žalobkyně dozvěděla až od svého právního zástupce dne [datum]. Dle žalobkyně není správný ani závěr o tom, že z výše odkupného mohla žalobkyně seznat neplatnost pojistné smlouvy. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je třeba pojit až s okamžikem, kdy žalobkyně mohla jednoznačně seznat, že plnění, které hradila žalované jako pojistné, je bezdůvodným obohacením. Tímto okamžikem je prokazatelně nejdříve den, kdy se žalobkyně od svého právního zástupce dozvěděla o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení, tedy nejdříve [datum], kdy žalobkyně udělila svému právnímu zástupci plnou moc. Nárok žalobkyně vznesený v žalobě tak není promlčen v subjektivní promlčecí době. Žalobkyně nebyla schopna jako laik a spotřebitel odhalit neplatnost pojistné smlouvy. V daném okamžiku žalobkyni chyběla reálně dostupná informace, že pojistná smlouva může být neplatná. Žalobkyně nemohla předpokládat, že by smlouva byla neplatná, neboť měla legitimní důvěru, že smlouva uzavřená se žalovanou, jakožto profesionálem v oblasti pojišťovnictví, bude bezvadná. Žalobkyně se dále věnovala judikatuře SDEU k otázce promlčení. Poukázala v tomto směru na rozsudek SDEU ve věci C-485/19 z 22. 4. 2021, rozsudek ve spojených věcech C-80/21, C-81/21 a C-82/21 z 8. 9. 2022 a ve věci C-208/21 a dovozovala, že její žalobou uplatněný nárok není promlčen ani v subjektivní promlčecí době, neboť se o neplatnosti pojistné smlouvy dozvěděla až v době, kdy se obrátila na svého současného právního zástupce. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 a rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3350/2022-1712 a č. j. 33 Cdo 3859/2023-3253. Pro případ, že by odvolací soud pochyboval o tom, zda je na místě aplikovat unijní právní úpravu a na ni navazující judikaturu SDEU, neboť by měl pochyby o její přiléhavosti na tuto věc, žalobkyně navrhla, aby se odvolací soud obrátil s předběžnou otázkou na SDEU.

9. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému řízení, event. aby rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že závěr soudu prvního stupně o aplikaci subjektivní promlčecí lhůty je věcně správný, přičemž soud prvního stupně zjistil veškeré skutečnosti potřebné k učinění závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. K námitce přezkumu tzv. zneužívajících ujednání žalovaná namítla, že je potřeba rozlišovat vady určitosti a vady srozumitelnosti. Žalobkyně nesprávně vyložila pojem transparentnosti ujednání, kdy ujednání, které je neurčité, není také zneužívající ve smyslu směrnice EU. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkou, že nárok není promlčen a má za to, že na posuzovanou věc lze aplikovat i objektivní promlčecí lhůtu. Žalovaná v této souvislosti odkázala na aktuální rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 15 Co 61/2025-260, kde soud uvedl: „Předmětné pojistné smlouvy jsou totiž investicí svého druhu a nelze je považovat za srovnatelné se smlouvami o spotřebitelském úvěru a vztahovat na ně tutéž právní ochranu vyplývající z unijního práva a judikatury SDEU. V důsledku toho neplatnost pojistných smluv v projednávané věci nemůže mít původ v unijní úpravě ochrany spotřebitele. Z téhož důvodu není vyloučena aplikace tříleté objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 SOZ.“ Žalovaná předložení předběžné otázky SDEU nepovažuje za důvodné. Judikatura, kterou žalobkyně v odvolání namítá, není z hlediska projednávané věci přiléhavá a danou problematikou se nezabývá. Ani případný rozpor, který podle žalované ani nenastal, by tak nevedl k potřebě položení předběžné otázky. Na řešené případy totiž v drtivé většině dopadá Směrnice 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, neboť se týkají spotřebitelských či spotřebitelských hypotečních úvěrů, tj. situací, kdy poskytovatel úvěru poskytne spotřebiteli finanční prostředky. Ukáže-li se proto v takovém případě, že úvěrová smlouva obsahuje zneužívající ujednání, jde o situaci zcela odlišnou od té, kdy spotřebitel ze svých vlastních prostředků platí pojistné a investuje je s cílem jejich zhodnocení. Kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám se ostatně řada spotřebitelů dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit, a přiznání ochrany je proto za takových podmínek na místě. To ovšem není případ klientů žalované. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správná skutková zjištění a na to i navazující právní závěry. Soud prvního stupně správně aplikoval právní úpravu účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) se posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (ZoP).

13. Pojistná smlouva byla uzavřena podle § 4 odst. 4 ZoP a pojistitel se v ní zavázal vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Z uvedeného vyplývá, že dochází k úhradě pojistného pojistníkem, přičemž toto pojistné, nebo jeho část, je investováno podle daného ujednání v pojistné smlouvě. Na druhé straně se pojistitel zavazuje vyplatit oprávněné osobě (obmyšlenému) sjednané pojistné plnění v případě smrti nebo jiné pojistné události pojištěného. Žalobkyně namítala neplatnost smlouvy jako celku z důvodu, že pojistná smlouva obsahuje nepřiměřená ujednání ve smyslu § 56 obč. zák., ve smyslu Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a neurčitá ujednání dle § 37 obč. zák.; tato ujednání nejsou oddělitelná od zbývající části pojistné smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák.

14. K aplikaci Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a závěrů v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc (když nelze v tomto směru odhlédnout od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22) Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 207/2022 ze dne 18. 1. 2023 konstatoval: Jak již ve skutkově podobné věci objasnil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro danou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že soud předkládající předběžnou otázku řešil spor, kdy se spotřebitel – posléze žalobce – až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na posuzovanou věc, neboť k takovému závěru – tedy k existenci zneužívajícího ustanovení – nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. Lze sice uznat, že pojišťovna způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal“. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na investiční životní pojištění závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval. Odkaz žalobkyně na článek 3 směrnice Rady 93/13/EHS a § 56 odst. 1 občanského zákoníku je z výše uvedených důvodů nepřípadný.

15. Soud prvního stupně správně dovodil, z jakých důvodů je pojistná smlouva absolutně neplatná (§ 37 odst. 1, § 41 obč. zák.). S ohledem na žalobní tvrzení, podle kterých žalobkyně nebyla seznámena s pojistně technickými zásadami, které určovaly konkrétní výši rizikového pojistného a nákladů a poplatků spojených se smlouvou, je pro rozhodnutí věci významné posouzení (ne)určitosti těchto smluvních ujednání. Vada ujednání spočívá v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejím následkem je neplatnost smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti se uplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023, podle nichž vada ujednání, spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje, což odpovídá elementární logice. Jedná se o rozhodnutí ve skutkově obdobné věci, představující ustálenou soudní judikaturu (obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023-84, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023 či ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022), aprobovanou i Ústavním soudem (usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23), na rozdíl od žalobkyní zmíněného nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1627/24, vydaného za odlišného skutkového stavu ve věci úvěrové smlouvy, jejíž ujednání nebyla obecnými soudy shledána neurčitými.

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 k otázce promlčení uzavřel: „Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 ObčZ 1964 jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní a ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.“ V bodě 36 citovaného nálezu vysvětlil. „Tvrdit, že uzavření smlouvy a následné platby pojistného jsou konkrétní skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (na rozdíl od doby objektivní), je protimluv. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Při soudy uplatněném výkladu § 107 odst. 1 obč. zák., podle nějž jde o znalost takových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, jde o dovození hypotetické. V takovém případě spadají počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby vjedno. Jestliže je ale z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v soudy dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je soudy učiněný opačný úsudek svévolný“ (odst. 27 citovaného nálezu) ... „Ústavnímu soudu neunikla podstata hlavní teze příslušné judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatná znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Sama skutečnost, že subjektivní – svou povahou niternou skutkovou okolnost, nelze vždy s jistotou prokázat, však nemůže znamenat „mechanický“ příklon k tezím dřívějších rozhodnutí. V kontextu posuzované věci to totiž ústí v závěr, že „subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná“ (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) je ve skutečnosti objektivní skutečností. Nemá však jít o subjektivní okamžik v tom smyslu, že se týká určitého subjektu, ale proto, že jde o subjektivní (vnitřní) vědomost, na niž lze z objektivních faktů prokazatelně, nikoli hypoteticky usoudit. Objektivní skutečnosti mohou sloužit jako indicie při zjišťování individuálních okolností případu, ale nemohou jimi být bez důsledné snahy o jejich objasnění nahrazeny“.

17. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí ve dvouleté subjektivní lhůtě a v tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo takovéto plnění získal. Platí, že byla-li majetková hodnota nabyta v souladu se smlouvou, která je absolutně neplatná, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Oprávněný musí mít všechny relevantní skutečnosti pro uplatnění svého práva u soudu, přičemž není rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejich základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, ani že se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovouto vědomostí není znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby (u neplatných pojistných smluv) nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiku uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomí o bezdůvodném obohacení nevypovídají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/2021).

18. V napadeném rozhodnutí soud prvního stupně došel k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Z důvodu hospodárnosti řízení se poté prvotně zabýval vznesenou námitkou promlčení (§ 107 obč. zák.). Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, který za počátek plynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby určil den, kdy se žalobkyně dozvěděla, že se smlouvou není něco v pořádku, nejpozději den, kdy žalobkyně obdržela informace o výši odkupného při ukončení smlouvy. V posuzované věci se tak podle soudu prvního stupně stalo nejpozději v [datum] (výpověď pojistné smlouvy byla učiněna dne [datum], pojištění s výplatou odkupného zaniklo ke dni [datum]), kdy se žalobkyně dozvěděla o výši vyplaceného odkupného, mohla tedy usoudit, v jakém nepoměru je výše odkupného a zaplaceného pojistného a učinit si představu o výhodnosti či nevýhodnosti uvedeného pojistného vztahu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato laická představa zcela postačovala k tomu, aby se žalobkyně mohla domáhat svých nároků, aniž by musela být zastoupena advokátem, a aby od tohoto okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí lhůta.

19. Za situace, kdy soud prvního stupně označil nyní posuzovanou smlouvu za neplatnou, není účelné a ekonomicky rozumné zabývat se jednotlivými ustanoveními a určovat, která jsou zneužívající, posoudit, zda smlouva může bez daných ustanovení existovat a poté teprve dojít k závěru o její platnosti či neplatnosti. Nadto za situace, kdy byla vznesena námitka promlčení. Uvedený postup je v souladu i se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, ze dne 30. 9. 2020, ve kterém se soud ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který se zabýval pouze promlčením nároku, aniž by přistoupil k hodnocení platnosti smlouvy o investičním životním pojištění, a uvedl: „… odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nejprve posuzoval námitku promlčení nároku, neboť v případě naplnění podmínek promlčení by zkoumání existence nároku bylo zcela neúčelné, a jakýkoliv závěr o existenci či neexistenci žalovaného nároku by s ohledem na jeho promlčení vedl k zamítnutí žaloby“.

20. Odvolací soud neshledal v dané věci žádné okolnosti, pro které by námitka promlčení mohla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018), neboť žalobkyni nic nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení včas před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. K týmž závěrům ohledně promlčení dospěl ve skutkově obdobných sporech Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudcích ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 18 Co 130/2024, ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 70 Co 254/2024 a ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 15 Co 153/2023, aprobovaném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3707/2022. Odvolací soud neshledal důvod, pro který by se měl od závěrů těchto rozhodnutí odchýlit. V řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatněný nárok uhradí dobrovolně, resp. že by svým postupem vůči ní jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1243/2022).

21. Za situace, kdy žaloba byla podána dne 4. 7. 2024 soud prvního stupně důvodně uzavřel, že promlčeny jsou nároky žalobkyně za dobu delší než dva roky před podáním žaloby, tj. celá žalovaná částka s příslušenstvím, a žalobu důvodně zamítl.

22. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně, proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil. Důvod pro předložení předběžné otázky SDEU tak, jak navrhovala žalobkyně, odvolací soud neshledal.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které jí v tomto stádiu řízení vznikly, a to odměnu ve výši 5 420 Kč za vyjádření k odvolání a za účast na jednání podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., 2x režijní paušál 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 21 % DPH v částce 2 465,40 Kč, celkem 14 205,40 Kč.

24. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení