35 Co 394/2025 - 83

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 150 288 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2025, č. j. 20 C 271/2024-53, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé II. potvrzuje a ve výroku o náhradě nákladů řízení III. se mění jen tak, že jejich výše činí 23 795 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 947,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16 475 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 475 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 125 228 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 35 816 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok III).

2. Rozhodl tak o požadavku žalobce ze smlouvy o životním pojištění ze dne [datum], na základě které žalobce uhradil žalované pojistné ve výši žalované částky, avšak pro neplatnost smlouvy žalobce považuje zaplacené pojistné za bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že uzavřenou pojistnou smlouvu považuje za platnou, nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalované. Pro případ jiného posouzení nároku soudem vznesla námitku promlčení nároku vůči pojistnému zaplacenému více než dva roky před uplatněním požadavku u soudu.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že dne [datum] žalobce s žalovanou uzavřeli pojistnou smlouvu o životním pojištění [podezřelý výraz] s úrazovým benefitem s počátkem pojištění od [datum] s koncem pojištění [datum], pojistnou dobou 31 let za účelem pojištění žalobce pro případ smrti nebo dožití s pojistnou částkou pro případ smrti 100 000 Kč, s rizikovým měsíčním pojistným za základní pojištění v 1. roce trvání pojištění ve výši 53 Kč, s pojištěním pracovní neschopnosti následkem nemoci nebo úrazu s rizikovým měsíčním pojistným 100 Kč, s úrazovým pojištěním dospělých s pojistnou částkou následkem úrazu ve výši 500 000 Kč, ve výši 1 000 000 Kč pro případ smrti následkem úrazu v motorovém vozidle a pojištěním dalších pojistných rizik s výší měsíčního pojistného ve výši 547 Kč a pojištěním druhého pojištěného s měsíčním pojistným za úrazové pojištění ve výši 300 Kč, kdy celkové měsíční pojistné činilo 1 300 Kč a bylo alokováno do fondu-vyvážené portfolio v poměru 100 %. Dodatkem ze dne [datum] si účastníci sjednali s účinností od [datum] nemožnost čerpání mimořádného výběru. Dále bylo v doplňkových pojistných podmínkách sjednáno, že pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění s tím, že rizikové pojistné stanoví pojistitel podle pojistně matematických zásad, především s ohledem na věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného. Ke změně rizikového pojistného dochází pravidelně každý pojistný rok vždy ve výroční den pojištění. Dále bylo sjednáno, že pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně matematických zásad a pojistitel je oprávněn započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné. Pojistitel uhrazuje z kapitálové hodnoty vytvořené částí běžného pojistného stanovenou podle pojistně matematických zásad nejprve počáteční a správní náklady a poté rizikové pojistné za sjednaná pojištění. Zbývající část zaplaceného běžného pojistného je umístěna dle pojistníkem zvoleného alokačního poměru do kapitálové hodnoty s garantovanou nebo vyhlašovanou úrokovou mírou nebo vnitřních fondů. Žalobci byly žalovanou každoročně zasílány výroční dopisy, kdy první byl ze dne [datum] (žalobce uvedené nesporoval), a informace k pojistné smlouvě, v nichž byl informován o aktuálním stavu účtu, tj. o výši zaplaceného pojistného a výši aktuální hodnoty podílových jednotek v jednotlivých fondech. Informace k pojistné smlouvě ze dne [datum] obsahovala i sdělení o výši případného odkupného, rizikového pojistného a nákladů, poslední informace o stavu pojistné smlouvy je ze dne [datum]. Dne [datum] žalobce podal žádost o ukončení pojištění a výplatu odkupného. Zánik pojištění žalovaná žalobci potvrdila dopisem ze dne [datum] a určila jako odkupné částku ve výši 8 525 Kč s tím, že k jeho výši dospěla tak, že od kapitálové hodnoty pojištění ke dni zániku pojištění dne [datum] odečetla nesplacené počáteční náklady, poplatek za odkupné a případnou dlužnou částku, k vyplacené částce byla přičtena příslušná část podílů na výnosech. Žalobce zaslal dne [datum] žalované předžalobní výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení v žalované výši ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Žalovaná dne [datum] jeho nároky odmítla uhradit. Žalobce uhradil za celou dobu trvání pojistného vztahu celkem částku 150 288 Kč, poslední pojistné bylo zaplaceno dne [datum]. Zpočátku bylo hrazeno pojistné ve výši 1300 Kč měsíčně, od [datum] bylo hrazeno pojistné ve výši 1000 Kč až do jeho zániku, dne [datum] bylo uhrazeno mimořádné pojistné ve výši celkem 5 088 Kč. Mimořádný výběr nebyl po celou dobu pojištění učiněn. Při skončení pojistného vztahu mezi účastníky byla žalobci vyplacena částka odkupného ve výši 8 525 Kč. Skutkový stav se nestal sporným bodem řízení.

4. V návaznosti na uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že „ve světle bohaté judikatury Městského soudu v Praze, NS ČR i ÚS ČR (na kterou odkazoval i žalobce) v podobných typových kauzách týkajících se obdobných smluv kapitálového životního pojištění má postaveno najisto, že předmětná pojistná smlouva je od počátku absolutně neplatná z důvodu neurčitého sjednání esenciálních náležitostí smlouvy, a to ujednání o počátečních a správních nákladech, o které se snižovala kapitálová hodnota pojištění a rizikového pojistného, kdy tato ujednání nejsou od ostatních ujednání pojistných podmínek oddělitelná a činí tak absolutně neplatnou předmětnou smlouvu jako celek. Žalobci a žalované tedy na základě absolutně neplatné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení. V podrobnostech se soud odkazuje ve směru absolutní neplatnosti předmětné smlouvy na argumentaci žalobkyně.“ 5. Následně soud prvního stupně po citaci § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvedl, že je na místě posoudit věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a citoval § 451 odst. 1, § 457, § 580, § 107 odst. 1, 2 obč. zák. Soud prvého stupně vyšel z nesporně zjištěné skutečnosti, že účastníkům pojistné smlouvy by vznikla povinnost vrátit si vše, co podle ní dostali, kdyby nárok nebyl promlčen. Za stavu, kdy soud prvního stupně měl za prokázanou výši uplatněného nároku listinnými důkazy, spornou zůstala otázka vznesené námitky promlčení, resp. jejího rozporu s dobrými mravy a event. délka trvání promlčecí lhůty. Soud prvního stupně shledal, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně s tím, že ve smyslu právních názorů vyjádřených v judikatuře a odvolacími soudy, v odůvodnění citovaných, v obdobných kauzách se jako počátek plynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby určuje den, kdy se žalobce dozvěděl, že se smlouvou není něco v pořádku. Za tento den lze považovat nejpozději den, kdy žalobce obdržel informace o výši odkupného při ukončení smlouvy (srov. aktuální judikaturu MS v Praze, ale i nález III. ÚS 2127/21, z něhož vyplývá, že aby byla splněna podmínka pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby spočívající v tom, že se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, pak oprávněný musí mít alespoň laické povědomí o tom, že se smlouvou není něco v pořádku). I podle laického pohledu bylo podle soudu prvního stupně z přehledu možno usoudit, v jakém nepoměru je výše odkupného a zaplaceného pojistného a učinit si představu o výhodnosti či nevýhodnosti uvedeného pojistného vztahu pro žalobce, který zajisté s ohledem na neurčitost částek stržených za účelem výpočtu částky odkupného, nemohl jeho výši sám dovodit a musel zjistit, že stanovení jeho výše je zcela na žalované. V tomto okamžiku se žalobce rovněž dozvěděl o svém právu uplatnit nárok u soudu. Tato laická představa zcela postačovala k tomu, aby se oprávněný mohl domáhat svých nároků, aniž by musel být zastoupen právním odborníkem a aby od tohoto okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí lhůta. Žalobce tudíž neprokázal, že by se o absolutní neplatnosti smlouvy dozvěděl až po konzultaci se svým právním zástupcem dne [datum], neboť tomu neodpovídá jeho jednání (v pojistném vztahu dále pokračoval a zaplatil ještě za 3 měsíce pojistné). K počátku plynutí subjektivní promlčecí doby uvedl, že subjekt nemusí mít povědomí o právním hodnocení existujícího právního vztahu. Subjektivní promlčecí lhůta počala plynout od [datum], kdy se žalobce dozvěděl o výši (případného – pozn. odvolacího soudu) odkupného. Žalobce věděl, kdo se na jeho úkor obohatil a k [datum] došlo k promlčení nároku žalobce na vyplacení bezdůvodného obohacení ve dvouleté promlčecí lhůtě. Žaloba byla podána až dne [datum], proto jsou promlčeny všechny nároky žalobce za dobu delší než dva roky před podáním žaloby. Žalobce v tomto období zaplatil na pojistném částku ve výši 25 000 Kč. S ohledem na to, že po podání žaloby žalovaná uhradila žalobci částku ve výši 8 525 Kč jako odkupné, soud prvního stupně částečně zastavil řízení v uvedeném rozsahu a pokračoval v řízení ohledně částky 141 703 Kč. Z nepromlčené částky 25 000 Kč tedy zbyla částka ve výši 16 475 Kč (25 000 Kč - 8 525 Kč), kterou soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci a ve zbytku žalobu zamítl z důvodu promlčení. Příslušenství nároku přiznal podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

6. Soud prvního stupně s odkazem na § 3 odst. 1, 2 a § 56 odst. 1 obč. zák. a na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 1254/2020-399, a v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3825/201, zkoumal konkrétní okolnosti případu a měl za to, že žalobci nic nebránilo uplatnit svá práva ještě před uplynutím promlčecí doby, přičemž na uvedeném prodlení nemá žalovaná žádnou vinu. Žalovaná po celou dobu trvání pojistného vztahu žalobci poskytovala pojistné krytí (které je oproti jiným investičním produktům v tomto případě prioritním účelem), měla výdaje spojené s vedením předmětného pojistného produktu a žalobci poskytovala pravidelné informace o vývoji tohoto pojistného produktu. Absolutní neplatnost uvedené pojistné smlouvy byla dovozována pouze z neurčitosti jejích ustanovení a podle soudu prvního stupně se nejednalo o zneužívající a poškozující ujednání sjednané na úkor spotřebitele, přičemž k takovému závěru nedospěla ani judikatura při řešení obdobných kauz v rámci své přezkumné činnosti. Žalovaná nezavinila marné uplynutí promlčecí doby. S ohledem na to, že nebylo možno dovodit nemravné jednání žalované vůči žalobci v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení, soud prvního stupně neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanou v rozporu s dobrými mravy.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, jež byla v řízení v převážné míře úspěšná (úspěch žalobce považoval za zcela marginální k žalované částce), plný nárok na náhradu nákladů řízení.

8. Proti tomuto rozsudku, a to výrokům II. a III., podal žalobce včasné odvolání a namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním týkajících se seznámení žalobce s výročními dopisy zasílanými žalovanou a o vědomí žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy. Rozsudek podle žalobce rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud jde o aplikovatelnost směrnice na sporná ujednání, stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a to i s ohledem na zneužívající povahu sporných ujednání. Rozsudek považoval za nepřezkoumatelný v tom směru, že závěry soudu prvního stupně týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby si vzájemně odporují a počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemá oporu ve skutkových zjištěních. Z provedených důkazů nevyplývá, že žalobci byly doručovány výroční a informační dopisy a že takové dopisy obdržel. Doručení výročních dopisů nebylo dostatečně prokázáno, a i kdyby tyto dopisy doručeny byly, nemohlo by dojít ke zhojení od počátku vadné pojistné smlouvy, jelikož z nich žalobce nemohl nabýt dojmu, že pojistná smlouva je neplatná. Žalobce se v odvolání dále široce věnoval zneužívající povaze sporných smluvních ujednání s tím, že na sporná smluvní ujednání dopadají ustanovení Směrnice a tyto mají být předmětem posouzení ve smyslu článku 3. odst. 1 Směrnice. Sporná smluvní ujednání jsou přitom zneužívající, neboť žalovaná zamlčela žalobci výši poplatků a tím i skutečnou cenu a výhodnost pojistného produktu. Pojistná smlouva je s ohledem na existenci zneužívajících ujednání neplatná. K otázce promlčení nároku v subjektivní promlčecí době citoval řadu soudních rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Povědomí o bezdůvodnosti obohacení žalované je podle žalobce třeba pojit s okamžikem povědomí o neplatnosti pojistné smlouvy, o čemž se žalobce dozvěděl až od svého právního zástupce dne [datum]. Dle žalobce není správný ani závěr o tom, že z výše odkupného mohl žalobce seznat neplatnost pojistné smlouvy, přičemž o výši odkupného se dozvěděl až z dopisu žalované ze dne [datum] (správně [datum] – pozn. odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně je tak nepřezkoumatelný, neboť je vnitřně rozporný. Výše odkupného nevypovídá ničeho o neplatnosti pojistné smlouvy a neplatnost nelze bez dalšího odvozovat pouze z výše obdrženého či potenciálního odkupného. Žalobce nebyl schopen jako laik a spotřebitel odhalit neplatnost pojistné smlouvy a pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není určující pouhé vědomí, že se na úkor žalobce žalovaná obohatila, ale že se na jeho úkor obohatila bezdůvodně. Bezdůvodnost obohacení lze vyvodit až ze skutečnosti, že uzavřená pojistná smlouva je neplatná. Žalobce ani nemohl předpokládat, že by smlouva byla neplatná, neboť měl legitimní důvěru, že smlouva uzavřená se žalovanou, jakožto profesionálem v oblasti pojišťovnictví, bude bezvadná. Konečně se žalobce věnoval též judikatuře SDEU k otázce promlčení. Poukázal v tomto směru na rozsudky SDEU ve věci C-485/19 z 22. 4. 2021, ve spojených věcech C-80/21, C-81/21 a C-82/21 z 8. 9. 2022 a ve věci C-208/21 a dovozoval, že jeho žalobou uplatněný nárok není promlčen ani v subjektivní promlčecí době, neboť se o neplatnosti pojistné smlouvy dozvěděl až v době, kdy se obrátil na svého současného právního zástupce. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 a rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3350/2022-1712 a č. j. 33 Cdo 3859/2023-3253. Závěrem se žalobce vyjádřil k výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že byl v řízení úspěšný co do částky 25 000 Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobci pouze částku 16 475 Kč s příslušenstvím, úspěch měl i co do částky 8 525 Kč, tj. vyplacené odkupné, které představuje rovněž bezdůvodné obohacení. Žalobce byl tedy úspěšný ve zhruba 16 % žalovaného nároku a neúspěšný ve zhruba 84 %. Soud prvního stupně měl poměřovat úspěch ve věci jednotlivých účastníků, a přiznat žalované náhradu nákladů ve výši maximálně 68 %, nikoliv plnou náhradu.

9. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že v řízení bylo prokázáno doručení výročních dopisů a informací k pojistné smlouvě do dispoziční sféry žalobce a tato námitka je opožděná, resp. se jedná o nepřípustnou novotu v odvolacím řízení. Žalobce se k otázce seznámení se s výročními dopisy a informacemi k pojistné smlouvě při provedeném dokazování nevyjádřil. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je na místě dovodit k okamžiku seznámení se s výročními dopisy a informacemi k pojistné smlouvě, jak k tomu dospěl soud prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o aplikaci subjektivní promlčecí lhůty je věcně správný, přičemž soud prvního stupně zjistil veškeré skutečnosti potřebné k učinění závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. K námitce přezkumu tzv. zneužívajících ujednání žalovaná namítla, že je potřeba rozlišovat vady určitosti a vady srozumitelnosti. Žalobce nesprávně vyložil pojem transparentnosti ujednání, kdy ujednání, které je neurčité, není také zneužívající ve smyslu směrnice EU. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkou, že nárok není promlčen a má za to, že na posuzovanou věc lze aplikovat i objektivní promlčecí lhůtu. K náhradě nákladů řízení žalovaná s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 uvedla, že z běžné soudní praxe vyplývá, že při nižším úspěchu, tak jak žalobce sám uvádí 16 %, soud náhradu nákladů nepřiznává. Navíc nelze přisvědčit argumentu žalobce, že částka 8 525 Kč jakožto poskytnuté odkupné, je úspěchem žalobce ve věci. Tato částka byla žalobci vyplacena jako odkupné při ukončení pojistné smlouvy v návaznosti na předčasné ukončení smlouvy ze dne 22. 7. 2024, tj. ještě před podáním žaloby ze dne 19. 8. 2024. Skutečnost, že proces výplaty odkupného zabral nějaký čas, pak nemění nic na tom, že se jedná o plnění na žádost, nikoliv na nárok uplatněný žalobou. Žalobce byl navíc o vyplacení odkupného informován ještě před podáním žaloby, a to dopisem ze dne 10. 9. 2024. Žalobce podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající údajně uhrazenému pojistnému za celou dobu trvání pojištění, ačkoliv věděl, že mu v nejbližší době bude vyplacena částka vyžádaného odkupného. Žaloba tak byla v tomto ohledu předčasná a co do částky vyplaceného odkupného nemůže a ani nemohla být úspěšná. Procesní zavinění za zpětvzetí tak nelze klást k tíži žalované ale žalobce samého.

10. Zástupce žalobce na jednání odvolacího soudu dne 9. 12. 2025 vznesl námitku podjatosti senátu 35 Co s tím, že na ústním jednání v řízení vedeném pod sp. zn. 35 Co 393/2025, které předcházelo jednání ve věci sp. zn. 35 Co 394/2025, zjistil, že tento senát odmítá aplikovat judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která je přiléhavá, konkrétně rozhodnutí ve věci [právnická osoba], což není správné. Uvedený judikát shledal úpravu promlčení ve slovenském právu, která je totožná s českou úpravou, v rozporu s evropským právem ve vztahu ke spotřebiteli. Je namístě aplikovat desetiletou lhůtu. Zástupce dále doplnil, že jeho odvolání vůči tomuto senátu budou velmi kritická, budou útočit na jeho kvalifikaci, vzniká tak podjatost vůči jeho osobě. Jedná se o systémovou podjatost s ohledem na více projednávaných věcí. Námitka nebyla podána z důvodu, že se odvolací soud nechce obrátit na SDEU s předběžnou otázkou o přiléhavosti unijní úpravy a judikatury ohledně zneužívajících ujednání na daný případ.

11. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle odst. 4 důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

12. Podle § 15 b odst. 1 o. s. ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle odst. 2 ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná.

13. Odvolací soud zhodnotil uvedenou námitku jako nedůvodnou. K aplikaci konkrétní judikatury Soudního dvora Evropské unie požadované žalobcem se odvolací soud vyjádřil v odst. 17 tohoto rozsudku. Odvolací soud podle § 15b odst. 2 o. s. ř. nepředložil nadřízenému soudu námitku podjatosti senátu [podezřelý výraz] odvolacího soudu, neboť považoval námitku za nedůvodnou z důvodů uvedených v § 14 odst. 4 o. s. ř., a protože při témže jednání dne [datum] byla věc také rozhodnuta.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání proti zamítavému výroku o věci samé není důvodné, odvolání proti nákladovému výroku ano.

15. Soud prvního stupně si podle závěru odvolacího soudu pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správná skutková zjištění a na to i navazující právní závěry. Soud prvního stupně správně aplikoval právní úpravu účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) se posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do [datum] (obč. zák.), a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (ZoP).

16. Pojistná smlouva byla uzavřena podle § 4 odst. 4 ZoP a pojistitel se v ní zavázal vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Z uvedeného vyplývá, že dochází k úhradě pojistného pojistníkem, přičemž toto pojistné, nebo jeho část, je investováno podle daného ujednání v pojistné smlouvě. Na druhé straně se pojistitel zavazuje vyplatit oprávněné osobě (obmyšlenému) sjednané pojistné plnění v případě smrti nebo jiné pojistné události pojištěného. Žalobce namítal neplatnost smlouvy jako celku z důvodu, že pojistná smlouva obsahuje nepřiměřená ujednání ve smyslu § 56 obč. zák., ve smyslu Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a neurčitá ujednání dle § 37 obč. zák.; tato ujednání nejsou oddělitelná od zbývající části pojistné smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák.

17. K aplikaci Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a závěrů v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc (když nelze v tomto směru odhlédnout od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22) Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 207/2022 ze dne 18. 1. 2023 konstatoval: Jak již ve skutkově podobné věci objasnil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro danou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že soud předkládající předběžnou otázku řešil spor, kdy se spotřebitel – posléze žalobce – až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na posuzovanou věc, neboť k takovému závěru – tedy k existenci zneužívajícího ustanovení – nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. Lze sice uznat, že pojišťovna způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal“. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na investiční životní pojištění závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval. Odkaz žalobce na článek 3 směrnice Rady 93/13/EHS a § 56 odst. 1 občanského zákoníku je z výše uvedených důvodů nepřípadný.

18. Soud prvního stupně správně dovodil, z jakých důvodů je pojistná smlouva absolutně neplatná (§ 37 odst. 1, § 41 obč. zák.). S ohledem na žalobní tvrzení, podle kterých žalobce nebyl seznámen s pojistně technickými zásadami, které určovaly konkrétní výši rizikového pojistného a nákladů a poplatků spojených se smlouvou, je pro rozhodnutí věci významné posouzení (ne)určitosti těchto smluvních ujednání. Vada ujednání spočívá v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejím následkem je neplatnost smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti se uplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023, podle nichž vada ujednání, spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje, což odpovídá elementární logice. Jedná se o rozhodnutí ve skutkově obdobné věci, představující ustálenou soudní judikaturu (obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023-84, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023 či ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022), aprobovanou i Ústavním soudem (usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23), na rozdíl od žalobcem zmíněného nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1627/24, vydaného za odlišného skutkového stavu ve věci úvěrové smlouvy, jejíž ujednání nebyla obecnými soudy shledána neurčitými.

19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 k otázce promlčení uzavřel: „Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 ObčZ 1964 jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní a ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.“ V bodě 36 citovaného nálezu vysvětlil. „Tvrdit, že uzavření smlouvy a následné platby pojistného jsou konkrétní skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (na rozdíl od doby objektivní), je protimluv. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Při soudy uplatněném výkladu § 107 odst. 1 obč. zák., podle nějž jde o znalost takových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, jde o dovození hypotetické. V takovém případě spadají počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby vjedno. Jestliže je ale z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v soudy dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je soudy učiněný opačný úsudek svévolný“ (odst. 27 citovaného nálezu) ... „Ústavnímu soudu neunikla podstata hlavní teze příslušné judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatná znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Sama skutečnost, že subjektivní – svou povahou niternou skutkovou okolnost, nelze vždy s jistotou prokázat, však nemůže znamenat „mechanický“ příklon k tezím dřívějších rozhodnutí. V kontextu posuzované věci to totiž ústí v závěr, že „subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná“ (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) je ve skutečnosti objektivní skutečností. Nemá však jít o subjektivní okamžik v tom smyslu, že se týká určitého subjektu, ale proto, že jde o subjektivní (vnitřní) vědomost, na niž lze z objektivních faktů prokazatelně, nikoli hypoteticky usoudit. Objektivní skutečnosti mohou sloužit jako indicie při zjišťování individuálních okolností případu, ale nemohou jimi být bez důsledné snahy o jejich objasnění nahrazeny“.

20. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí ve dvouleté subjektivní lhůtě a v tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo takovéto plnění získal. Platí, že byla-li majetková hodnota nabyta v souladu se smlouvou, která je absolutně neplatná, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Oprávněný musí mít všechny relevantní skutečnosti pro uplatnění svého práva u soudu, přičemž není rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejich základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, ani že se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovouto vědomostí není znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby (u neplatných pojistných smluv) nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiku uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomí o bezdůvodném obohacení nevypovídají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/2021).

21. V napadeném rozhodnutí soud prvního stupně došel k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Z důvodu hospodárnosti řízení se poté prvotně zabýval vznesenou námitkou promlčení (§ 107 obč. zák.). Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, který za počátek plynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby určil den, kdy se žalobce dozvěděl, že se smlouvou není něco v pořádku, nejpozději den, kdy žalobce obdržel informace o výši odkupného při ukončení smlouvy. V posuzované věci se tak podle soudu prvního stupně stalo nejpozději v [datum], kdy se žalobce z informace k pojistné smlouvě ze dne [datum] dozvěděl o výši případného odkupného, mohl tedy usoudit, v jakém nepoměru je výše případného odkupného a zaplaceného pojistného a učinit si představu o výhodnosti či nevýhodnosti uvedeného pojistného vztahu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato laická představa zcela postačovala k tomu, aby se žalobce mohl domáhat svých nároků, aniž by musel být zastoupen advokátem, a aby od tohoto okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí lhůta. Pokud žalobce v odvolacím řízení začal tvrdit, že z provedených důkazů nevyplývá, že mu byly doručovány výroční a informační dopisy a že takové dopisy obdržel, a aniž by tuto skutečnost sdělil soudu prvního stupně nejpozději v reakci na poskytnuté poučení podle § 119a o. s. ř., jedná se o skutečnost uplatněnou v rozporu s § 205a o. s. ř., kterou se odvolací soud projednávající odvolání v systému neúplné apelace nemůže zabývat. Z obsahu spisu vyplývá, že na jednání konaném dne [datum] provedl soud prvního stupně důkaz i výročními dopisy a informacemi k pojistné smlouvě. Žalobce netvrdil, že tyto listiny neobdržel, a to ani v souvislosti s poučením podle § 119a o. s. ř.

22. Za situace, kdy soud prvního stupně označil nyní posuzovanou smlouvu za neplatnou, není účelné a ekonomicky rozumné zabývat se jednotlivými ustanoveními a určovat, která jsou zneužívající, posoudit, zda smlouva může bez daných ustanovení existovat a poté teprve dojít k závěru o její platnosti či neplatnosti. Nadto za situace, kdy byla vznesena námitka promlčení. Uvedený postup je v souladu i se závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, ze dne 30. 9. 2020, ve kterém se soud ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který se zabýval pouze promlčením nároku, aniž by přistoupil k hodnocení platnosti smlouvy o investičním životním pojištění, a uvedl: „… odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nejprve posuzoval námitku promlčení nároku, neboť v případě naplnění podmínek promlčení by zkoumání existence nároku bylo zcela neúčelné, a jakýkoliv závěr o existenci či neexistenci žalovaného nároku by s ohledem na jeho promlčení vedl k zamítnutí žaloby“.

23. Odvolací soud neshledal v dané věci žádné okolnosti, pro které by námitka promlčení mohla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018), neboť žalobci nic nebránilo zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení včas před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. K týmž závěrům ohledně promlčení dospěl ve skutkově obdobných sporech Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudcích ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 18 Co 130/2024, ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 70 Co 254/2024 a ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 15 Co 153/2023, aprobovaném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3707/2022. Odvolací soud neshledal důvod, pro který by se měl od závěrů těchto rozhodnutí odchýlit. V řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že mu uplatněný nárok uhradí dobrovolně, resp. že by svým postupem vůči němu jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1243/2022).

24. Za situace, kdy žaloba byla podána dne [datum] soud prvního stupně důvodně uzavřel, že promlčeny jsou nároky žalobce za dobu delší než dva roky před podáním žaloby, tj. částka 125 228 Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu žalobu důvodně zamítl.

25. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v zamítavém výroku o věci samé II. věcně správně, proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v uvedeném rozsahu potvrdil.

26. Odvolací soud se však neztotožnil s výpočtem výše nákladů řízení. Soud prvého stupně o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že zcela procesně úspěšná byla žalovaná, úspěch žalobce označil za marginální. Za situace, kdy žalobce byl úspěšný ohledně částky 25 000 Kč, tj. v rozsahu 16 %, a žalovaná ohledně částky 125 288 Kč, tj. co do 84 %, je namístě rozhodnout o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznat žalované právo na náhradu řízení v rozsahu 68 %. Náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 141 703 Kč (částka, která byla předmětem sporu v době, kdy zástupce žalované úkony učinil), sestávající z částky 6 780 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a DPH 21 % ve výši 6 073,20 Kč, celkem 34 993,20 Kč. 68 % z této částky činí 23 795 Kč. Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení III. změnil ohledně jejich výše, jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto vůči neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů, které jí v tomto stádiu řízení vznikly, a to odměnu ve výši 6 140 Kč, vypočtenou z tarifní hodnoty 125 228 Kč, za vyjádření k odvolání a za účast na jednání podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., 2 x režijní paušál 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 21 % DPH v částce 2 767,80 Kč, celkem 15 947,80 Kč.

28. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení