35 Co 429/2024 - 59

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] IČO [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 51 625 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2024, č. j. 45 C 23/202438, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 51 625 Kč se 14,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 51 625 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v [místo] (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „původní řízení“) se zohledněním, že žalovaná žalobkyni mimosoudně uspokojila co do částky 74 375 Kč, vyplacené dne 31. 1. 2024.

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně vyšel z obsahu spisu v původním řízení. Zejména zjistil, že žalobu proti nynější žalobkyni na zaplacení částky 1 727 458 Kč s příslušenstvím podala v původním řízení společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], a to z titulu tvrzeného porušení péče řádného hospodáře nynější žalobkyně coby členky představenstva tamní žalující společnosti. V původním řízení byl mj. vypracován znalecký posudek na určení ceny díla, který byl doplněn výslechem znalce i zvláštním doplňkem ke znaleckému posudku. O věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 12. 7. 2021, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [místo] (dále jen „vrchní soud“) ze dne 16. 1. 2023, č. j. [spisová značka]. Dovolání tamější žalobkyně bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 1. 8. 2023, čímž původní řízení skončilo.

4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 13, § 14 odst. 1 a 3 a § 31a OdpŠk. Uzavřel, že původní řízení trvalo od doby podání žaloby 19. 8. 2016 do právní moci konečného rozhodnutí dne 1. 8. 2023, tedy celkem 6 let a 11 měsíců. Toto řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, nevyskytly se jednotlivé průtahy, krajský soud rozesílal podání účastníků v řádech dní, musel procesně reagovat na obstrukční jednání při nedostavení se svědka k jednání či na prodlevy znalce při vyhotovování znaleckého posudku, vyžádal blíže označené soudní a správní spisy a urgoval pozdní podání. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že řízení mohlo být skončeno již cca rok po podání žaloby, neboť taková skutečnost nevyplývá z provedených důkazů ani z rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu, soud v tomto řízení nadto není v postavení revizního orgánu a nemůže takto řízení posuzovat. Původní soudní řízení bylo zvýšené náročnosti, žalobkyně se na celkové době řízení částečně podílela, pokud opakovaně žádala o odročení ústních jednání, a předmět řízení měl pro žalobkyni běžný význam. Soud prvního stupně pak uzavřel, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, kdy přes absenci průtahů ve formě nečinnosti byla délka namítaného řízení nepřiměřená, a v jeho důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, k jejímuž odškodnění nepostačuje pouhé konstatování porušení práva, ale peněžité zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva a za každý následující rok trvání původního řízení (celkem 88 750 Kč). Soud prvního stupně s ohledem na složitost dané věci, kdy byli vyslýcháni svědci, bylo provedeno velké množství důkazů, byl prováděn znalecký posudek, snížil základní částku o 15 %. O dalších 15 % snížil základní částku pro počet stupňů soudní soustavy, přičemž soud nalézací rozhodoval meritorně jednou, Vrchní soud v [místo] jako soud odvolací rovněž jednou, stejně tak i Nejvyšší soud. Soud prvního stupně dále přistoupil ke snížení základní částky pro podíl žalobkyně na délce daného řízení o 5 %, neboť žalobkyně v procesním postavení žalované, avšak rovněž i tehdejší žalobce v daném řízení, opakovaně podávali návrhy na odročování řízení, žalobkyně musela být několikrát vyzvána k doplnění svých tvrzení a k doložení dalších podkladů. Přiměřené zadostiučinění podle soudu prvního stupně činilo 57 687,50 Kč, pokud však žalovaná žalobkyni mimosoudně přiznala částku 74 375 Kč, přiznala tím více, než by přiznal soud prvního stupně. Soud prvního stupně částku nezvýšil z důvodu dopadů do osobnostního života, neboť újma spojená s pocitem nejistoty ohledně výsledku řízení se v případě odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, presumuje. Stejně tak za namítanou dehonestaci spojenou s vedením původního řízení, a to za situace, kdy účastníci řízení ventilovali výsledek, resp. průběh celého řízení. Odpovědnost za takovéto jednání je třeba přičíst účastníkům původního řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém vytkla soudu prvního stupně, že opomněl do celkové délky řízení započíst první měsíc trvání sporu, tj. celková délka původního řízení trvala 7 let. Soud prvního stupně též dostatečně nezohlednil, že žaloba proti nynější žalobkyni byla zamítnuta i z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, ač toto posouzení mělo být vždy tím prvotním, co by soud měl v řízení učinit, aby právě ve věci nevedl další zbytečné dokazování. Podle žalobkyně není pravdou, že by soud v původním řízení postupoval bez průtahů, pokud již v roce 2017 měl dostatek podkladů pro správné rozhodnutí ve věci, a následné dokazování tedy bylo zcela nadbytečné a zbytečně prodlužovalo řízení. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že původní řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, opomíjí, že věc mohla být odvolacímu i dovolacímu soudu předložena o několik let dříve. Fakticky se též nejednalo o složitý spor, vše podstatné soud prvního stupně učinil či učinit měl do jednoho roku od zahájení řízení, které mělo pro nynější žalobkyni zásadní význam s ohledem na extrémní psychickou zátěž, nutnost vyrovnávat se v malém městě s nařčením ze způsobení vysoké škody, podpořeným kladným konstatováním tamějšího soudu prvního stupně, resp. s ohledem likvidační výši žalované částky. Nynější žalobkyně rovněž nemohla řádně vymáhat svou pohledávku za tamější žalobkyní, neboť řízení o ní bylo přerušeno a vyčkávalo na výsledky původního řízení. Podle žalobkyně zde proto jsou naopak mimořádné důvody pro navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně rovněž nijak nezapříčinila délku řízení, její argumentace se nakonec ukázala jako správná. Podle žalobkyně je celkem požadovaná částka zadostiučinění ve výši 126 000 Kč přiměřená, resp. mohla by být i vyšší. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě vyhověl a žalované uložil nahradit jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K odvolacím námitkám uvedla, že soud prvního stupně správně stanovil délku řízení 6 let a 11 měsíců, když ve vztahu k žalobkyni je namístě ji počítat od doručení žaloby dne 19. 9. 2016. V posuzovaném řízení prvostupňový soud prováděl dokazování v souvislosti se svým právním názorem na věc. Význam řízení pro žalobkyni byl standardní. Za správné považovala i snížení o 5 % pro podíl žalobkyně na délce řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování vybranými listinami ze spisu původního řízení sp. zn. [spisová značka] vedeného u Krajského soudu v [místo]. Zjistil přitom, že žaloba v původním řízení, doručená krajskému soudu dne 19. 8. 2016, byla společností [právnická osoba]. podána z důvodu, že nynější žalobkyně, která byla od 1. 2. 2012 do 15. 12. 2014 členkou představenstva uvedené společnosti, a od 27. 11. 2013 do 18. 12. 2014 též jednatelkou a jediným společníkem (nyní již zaniklé, pozn. odvolacího soudu) společnosti [p.o.2] [p.o.2] (naposledy [společnost 2]. v likvidaci, pozn. odvolacího soudu), IČO [IČO] (dále jen „[p.o.2]“), uvedla žalující společnost v omyl a v dubnu 2014 podstrčila předsedkyni představenstva uvedené společnosti [jméno FO] k podpisu návrh smlouvy o dílo na výstavbu multifunkčního objektu, v níž společnost [p.o.2] figurovala jako zhotovitel areálu. Předložený návrh odpovídal původnímu, později však značně přepracovanému návrhu smlouvy, a měl jednostranně zvýhodňovat zhotovitele. Na základě této smlouvy společnost [p.o.2] vystavovala faktury a po schválení proplácení ze strany paní [jméno FO] přijímala od tamější žalobkyně platby v celkové výši 2 400 000 Kč, i když si fakturující společnost měla být dobře vědoma, že „fakturované částky nejsou ničím podložené,“ (s. 4 žaloby na č. l. 3 verte spisu). Následně došlo k jednání obou společností a zastavení stavebních prací, odvolání žalobkyně z funkce členky představenstva žalující společnosti i z pozice jednatelky společnosti [p.o.2] a k převodu jejího podílu v této společnosti. Podle žalující společnosti z ní tak nynější žalobkyně vyvedla částku 2 904 000 Kč (2 400 000 Kč plus DPH s ohledem na přenesenou daňovou povinnost žalující společnosti), provedla nekvalitní dílo neodpovídající vyfakturovanému rozsahu prací, k čemuž si žalující společnost nechala vypracovat znalecký posudek k posouzení hodnoty provedeného díla, který reálnou cenu rozestavěného díla určil ve výši 1 176 542 Kč. Žalobkyně tak podle žalující společnosti měla porušit § 159 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a způsobila jí škodu ve výši 1 727 458 Kč, jejíž náhrada vč. blíže uvedeného příslušenství byla předmětem původního řízení.

9. Nynější žalobkyně v prvním vyjádření k žalobě ze dne 3. 10. 2016 poukázala, že dosud nebyla obviněna ze žádné nezákonné činnosti. Odmítla způsobení škody, zdůraznila, že pracovala na pozici ekonomické ředitelky žalující společnosti a z důvodu zamezení spekulací o střetu zájmů nechala veškeré proplacené faktury ve prospěch společnosti [p.o.2] písemně autorizovat podpisem předsedkyně představenstva žalující společnosti paní [jméno FO]. Odmítla též, že by tuto společnost podvedla a podstrčila jí nějakou smlouvu k podpisu a že by smlouva byla jednostranně výhodná pro společnost [p.o.2] (viz č. l. 57 a 58 spisu původního řízení).

10. Po podrobném dokazování, vč. znaleckého posudku soudem ustanoveného soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a konzultanta [jméno FO], a dodatku k tomuto posudku, krajský soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2021,[Anonymizováno]č. j. [spisová značka], uložil nynější žalobkyni zaplatit částku [částka] s blíže uvedeným příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu co do částky 674 289 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na § 159 odst. 1 o. z. a § 51 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, měl uvedený soud za to, že nynější žalobkyně nejednala jako členka představenstva žalující společnosti s nezbytnou loajalitou, pokud jako jediná jednatelka a společník společnosti [p.o.2] předkládala žalující společnosti k proplacení nepodložené faktury. Nebylo přitom prokázáno tvrzení nynější žalobkyně, že jednala jako ekonomická ředitelka a vedoucí fakturantka na základě pracovního poměru u žalující společnosti a že nikdy neproplácela faktury svévolně, tajně či snad protiprávně nebo v rozporu se svými oprávněními, ale vždy na pokyn a po odsouhlasení [jméno FO]. Na základě znaleckého posudku přitom bylo zjištěno, že fakturované položky neodpovídají skutečně odvedeným pracím, přičemž nynější žalobkyně neprokázala opak. Výši škody představuje rozdíl mezi celkovou částkou proplacenou na fakturách společnosti [p.o.2] a skutečnou hodnotou díla stanovenou posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ve znění jeho dodatku č. 1, tj. ve výši 1 680 110 Kč (bez DPH), po odečtení znalcem stanovené výše nákladů na odstranění vad (tj. ve výši 202 000 Kč).

11. K odvolání žalující společnosti i nynější žalobkyně vrchní soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. [spisová značka], změnil posledně uvedený rozsudek krajského soudu tak, že žaloba o zaplacení částky 1 053 169 Kč s blíže uvedeným příslušenstvím se zamítá, potvrdil jej v zamítavém výroku II. a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch nynější žalobkyně. Vrchní soud potvrdil skutkové závěry krajského soudu i odkazy na právní úpravu, které doplnil o odkaz na § 2894 a násl. o. z., tuto úpravu však nepovažoval za správně aplikovanou na posouzení daného případu.

12. K odpovědnosti nynější žalobkyně za „podstrčení“ nesprávného návrhu smlouvy o dílo k podpisu vrchní soud uvedl, že nynější žalobkyně návrh nepředkládala jako členka představenstva žalující společnosti, ale jako jednatelka a společník budoucího zhotovitele. Nynější žalobkyně přitom nemohla porušit ani povinnost loajality vůči žalující společnosti, neboť společnost [p.o.2] vznikla výlučně z popudu a se souhlasem žalující společnosti proto, aby uvažovaná výstavba a již rozpracovaná akce s panem [jméno FO] v rozsahu přesahujícím 10 000 000 Kč byla prováděna zhotovitelem – obchodní korporací. Nepřipadá proto v úvahu odpovědnost žalované za škodu, která tímto jednáním měla žalující společnosti vzniknout, a i kdyby k nějaké škodě podpisem nesprávného návrhu smlouvy došlo, odpovědná by byla pouze paní [jméno FO]. Vrchní soud zde shledal i nedostatek příčinné souvislosti, neboť obě smlouvy se v základních náležitostech neliší a obě smluvní strany podle smlouvy postupovaly. K proplácení nepodložených faktur se vrchní soud neztotožnil s tím, že podpis paní [jméno FO] na proplácených fakturách znamenal jen to, že je uvedená pouze viděla. Nynější žalobkyně totiž na stavbu nedocházela a neměla stavbu na starosti, nekontrolovala rozsah ani kvalitu prací. Tuto činnost za zhotovitele i objednatele vykonávaly jiné osoby. Podpisem faktur paní [jméno FO] bez uvedení nesouhlasu (např. poznámkou „neproplácet“) žalující společnost proplácení odsouhlasila a jejich proplacení nynější žalobkyní bylo správné a v souladu se smlouvou s tím, že pro případ pozdní úhrady byla sjednána sankce, jejíž uplatnění by znamenalo pro žalující společnost újmu. O odsouhlasení úhrady svědčí též to, že paní [jméno FO] ani následně zjevně vysoké úhrady ve prospěch zhotovitele nijak nereklamovala. Pokud se paní [jméno FO] rozhodla faktury neproplatit, k jejich úhradě nedošlo. Ani u tohoto jednání nepřipadá v úvahu odpovědnost nynější žalobkyně za škodu žalující společnosti. I v případě porušení některé z povinností nynější žalobkyní pak vrchní soud doplnil, že má-li být škoda dána rozdílem mezi vyplacenou částkou a skutečnou hodnotou díla, mohla se žalující společnost obrátit na některého statutárního zástupce, který měl akci na starosti, až ve chvíli, kdy by se jí nepodařilo zcela či částečně domoci vrácení tohoto rozdílu nebo jeho části vůči společnosti [p.o.2] coby zhotoviteli z titulu porušení smluvních či zákonných povinností.

13. Dovolání žalující společnosti proti posledně uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 7. 2023, č. j. [spisová značka], z důvodu, že dovolatelka nevymezila od jakého řešení otázky hmotného či procesního práva se měl odvolací soud odchýlit, nezpochybnila též posouzení obou právních otázek (otázku porušení povinnosti řádné péče a loajality, a otázku pasivní věcné legitimace k náhradě předmětné škody), které obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.

14. Po takto doplněném dokazování má odvolací soud za to, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též v zásadě přiléhavé závěry právní, se kterými se odvolací soud plně ztotožňuje a na které pro stručnost odkazuje. Odvolací soud pouze korigoval soudem prvého stupně stanovenou délku namítaného řízení, když ve vztahu k žalobkyni, tam v postavení žalované, je namístě ji počítat od doručení žaloby dne 19. 9. 2016 do 1. 8. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. [spisová značka], čímž původní řízení skončilo. Délka řízení je 6 let a 10 měsíců.

15. Odvolací soud za zásadní považuje námitku žalobkyně, že soudy, resp. především tamější soud prvního stupně, měly již na počátku původního řízení dostatek podkladů k úsudku o nedostatku pasivní věcné legitimaci nynější žalobkyně v tamější postavení žalované, a na tomto základě mohlo být o žalobě meritorně rozhodnuto již v roce 2017. Původní řízení nemuselo být prodlužováno dalším dokazováním, které bylo nadbytečné. Odvolací soud k tomu odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k § 31a OdpŠk, analogicky aplikovatelnou i na nynější případ, podle které délku řízení může prodloužit i postup orgánů veřejné moci spočívající v procesních pochybeních, např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, v prodlevách při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi nebo v prodlevách mezi jednotlivými jednáními, musí se ale jednat o procesní pochybení, která jsou zcela zřejmá, a která není třeba hodnotit z pohledu, zda se jednalo o procesní postup v dané situaci vhodný a účelný nebo zda bylo možno učinit některý úkon lépe, neboť takové hodnocení by naráželo na zásadu víceinstančnosti soudního řízení či nezávislost soudce při rozhodování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, publikovaný pod č. 60/2013, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2779/2013, nebo ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 101/2017).

16. Podle odvolacího soudu by v projednávaném případě bylo v jednoznačném rozporu s posledně uvedenými závěry, pokud by soudy v nynějším odškodňovacím řízení zpětně dovozovaly, že soudy v původním řízení měly již v prvním roce řízení dospět k závěru shodnému se závěry uvedenými vrchním soudem v rozsudku ze dne 16. 1. 2023, č. j. [spisová značka]. Takto podrobně odůvodněný závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace, na kterém se neshodly ani specializované soudy (viz § 9 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), např. nelze stavět na roveň náročnosti posouzení vznesené námitce promlčení, u které zásada hospodárnosti řízení brání dalšímu dokazování výše uplatněného nároku na náhradu škody (srov. již stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud proto nemá za to, že by soudy, zejména pak krajský soud, v původním řízení pochybil, pokud prováděl podrobné dokazování stran výše škody, neboť takový postup byl v souladu se zásadou soudcovské nezávislosti a s odpovědností (konkrétního soudce) za správnost rozhodnutí ve věci samé. Podle odvolacího soudu z výše uvedené judikatury mj. vyplývá, že takový postup by soudu v původním řízení šlo vytknout v závažných případech, typicky při opětovných kasačních zásazích odvolacího či dovolacího soudu, zjevných rozvláčnostech atp. Takový případ však v původním řízení nenastal, tím spíše, pokud soud prvního stupně vydal jediné rozhodnutí ve věci samé, které nikdy nebylo zrušeno a poskytovalo dostatečný podklad pro přímou změnu výroku vrchním soudem bez nutnosti věc vrátit k dalšímu doplnění dokazování. Právě podrobné dokazování provedené krajským soudem umožnilo vrchnímu soudu přijmout podrobně odůvodněný a skutkově uzpůsobený závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace nynější žalobkyně (viz odst. 122 výše odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu), přestože se vrchní soud s právním vyhodnocením skutkových zjištění krajského soudu neztotožnil. To ostatně i vylučuje, že by v původním řízení byl projednáván jednoduchý či jednoznačný spor. Dokazování výše škody krajským soudem v původním řízení proto nebylo průtahem ve smyslu bodu III. stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

17. Podle odvolacího soudu tedy není namístě základní částku zadostiučinění navyšovat o 20 % „s ohledem na mimořádné okolnosti této věci, kdy nejenže délka řízení byla z převážné většiny zcela zbytečná a výrazně přesáhla běžnou a obvyklou dobu řízení,“ jak uvádí žalobkyně na s. 5 své žaloby založené na č. l. 3 spisu.

18. Soud prvního stupně nepochybil ani při určení běžného významu řízení pro žalobkyni. V řízeních o peněžité plnění se zvýšený význam nepresumuje, byť jej žalobce může v konkrétním případě prokázat, a význam takových řízení se zpravidla posuzuje s ohledem na výši částky a příslušenství, o něž se řízení vede (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016). Žalobkyně svá tvrzení o zvýšeném významu řízení odůvodňovala tím, že v době, kdy proti ní byl vydán (nepravomocný) rozsudek ukládající jí povinnost zaplatit milionové částky a byla označena za člověka, který jednal protiprávně, žila běžným životem s měsíčním příjmem kolem třiceti, čtyřiceti tisíc. Při posouzení významu řízení však odvolací soud zohlednil i to, že z obsahu spisu vyplývá účast žalobkyně v dané době ve dvou obchodních společnostech. Od 1. 2. 2012 do 15. 12. 2014 byla žalobkyně členkou představenstva společnosti [právnická osoba]., od 27. 11. 2013 do 18. 12. 2014 byla též jednatelkou a jediným společníkem společnosti [p.o.2]. Byla tedy členkou řídícího orgánu (obchodního vedení) dvou společností, přičemž tyto pozice kladly na její osobu zvýšené nároky, kterým korespondovala i zákonná odpovědnost za jednání společnosti. Dosahovaná výše příjmu žalobkyně (v poměru k výši žalované částky) v této souvislosti zvýšený význam řízení pro žalobkyni nemůže založit.

19. Odvolací soud rovněž souhlasí, že samotná újma spojená s nejistotou co do výsledku řízení se v případě jeho nepřiměřené délky presumuje, a již přiznané zadostiučiní ji tedy pokrývá, stejně jako i procesně jinak běžnou a procesním předpisem předvídanou situaci vydání nepravomocného rozhodnutí, které bude následně změněno, dále i psychickou zátěž spojenou s vedením řízení o zaplacení peněžité částky, i případné komentáře protistrany týkající se názoru na věc samu, za které navíc stát, který řízení nevyvolal, nemůže nijak odpovídat. Pokud pak délka původního řízení měla dopad na délku jiného řízení, nejedná se o okolnost, kterou by v nynějším odškodňovacím řízení šlo zohledňovat.

20. V posuzovaném případě by nemohlo nesprávnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně založit ani případné žalobkyní namítané nesprávné určení délky původního řízení, trvající podle ní od doručení původní žaloby krajskému soudu dne 19. 8. 2016 do právní moci konečného rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. [spisová značka], tj. dne 1. 8. 2023. I kdyby soud prvního stupně tuto délku řízení „zaokrouhlil nahoru“ o jeden měsíc na rovných sedm let místo šesti let a 11 měsíců, výše přiměřeného zadostiučinění by namísto 57 687,50 Kč činila 58 500 Kč, a rozdíl ve výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění by činil pouhých 812,50 Kč. I tuto částku bezpečně pokrývá již žalovanou mimosoudně poskytnutá částka ve výši 74 375 Kč. Nad rámec uvedeného je pak namístě připomenout, že délka posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni, která v něm vystupovala v pozici žalované, je namístě počítat až od data 15. 9. 2016 (viz č. l. 56 p. v. spisu původního řízení), kdy jí byla žaloba doručena, tj. od okamžiku, kdy se o tom, že je proti ní řízení vedeno, dozvěděla. Správná délka posuzovaného řízení je 6 let a 10 měsíců a výše přiměřeného zadostiučinění v posuzované věci činí 56 875 Kč, pokrývá žalovanou mimosoudně poskytnutá částka 74 375 Kč.

21. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věcně správný, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, je proto povinna nahradit úspěšné žalované náklady odvolacího řízení spočívající v její přípravě a v účasti na ústním jednání před odvolacím soudem dne [datum], a to v jednotlivé výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. Ministerstva spravedlnost č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.