35 Co 52/2025 - 260

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] oba bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 161 263,71 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení pokuty a na doručení vyúčtování záloh, k odvolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2024, č. j. 24 C 60/2020219, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé II., III., IV., V., VII. a ve výroku o náhradě nákladů řízení VIII. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 73 711,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 73 711,71 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali na žalovaném zaplacení částky 87 552 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 1. 2020 do zaplacení (výrok II), uložil žalobcům společně a nerozdílně doručit žalovanému řádné vyúčtování záloh za služby spojené s nájmem bytu č. [číslo], umístěného v [číslo]. nadzemním podlaží domu č.p. [číslo] na adrese [adresa] za rok 2019 (výrok III). Dále uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalovanému pokutu z prodlení s doručením řádného vyúčtování záloh za služby spojených s nájmem bytu č. [hodnota], umístěného v [číslo]. nadzemním podlaží domu č. p. [číslo] na adrese [adresa], ve výši 2 000 Kč spolu s úrokem v zákonné výši 15 % ročně od 1. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 53 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 1. 3. 2023 do zaplacení a částky 18 550 Kč (výrok V). Rovněž zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobci společně a nerozdílně zaplatili částku 13 840,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 13. 2. 2020 do zaplacení (výrok VI). Žalobcům uložil společně a nerozdílně zaplatit žalovanému částku 30 159,71 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 2. 2020 do zaplacení (výrok VII). Žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VIII).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručené soudu prvního stupně dne [datum] na zaplacení části dlužného nájemného za červen 2019 a na nájemné za užívání bytu č. [číslo]. ve [číslo] nadzemním podlaží domu č. p. [číslo] v kat. území [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] (dále jen „Byt“), resp. právo na náhradu za pozdní odevzdání tohoto Bytu ve smyslu § 2295 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to za měsíce srpen až prosinec 2019.

3. Soud prvního stupně rovněž rozhodl o vzájemných návrzích žalovaného uplatněných v podání na č. l. 115 a násl. spisu doručenému soudu prvního stupně dne 7. 3. 2023, a to na i/ doručení řádného vyúčtování záloh na služby spojené s nájmem Bytu za rok 2019, na ii/ zaplacení pokuty podle § 13 zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), z prodlení s doručením řádného vyúčtování záloh za služby spojené s nájmem Bytu ve výši 56 000 Kč, a iii/ na zaplacení částky 44 000 Kč z titulu vrácení zaplacené jistoty na nájemném. V podání doručenému soudu prvního stupně dne 22. 2. 2024 na č. l. 145 a násl. spisu žalovaný rozšířil svůj vzájemný návrh ad ii/ výše o zákonné úroky z prodlení z výše uvedené pokuty za období od 1. 3. 2023 do zaplacení, a o další pokutu narostlou ze období do 28. 2. 2023 do 5. 3. 2024, tj. o dalších 18 550 Kč; soud prvního stupně toto rozšíření vzájemného návrhu připustil usnesením ze dne 22. 4. 2024, č. j. 24 C 60/2020161, a usnesením ze dne 11. 7. 2024, č. j. 24 C 60/2020180.

4. Žalobci v reakci na vzájemné návrhy žalovaného podáním ze dne 20. 3. 2024 na č. l. 157 a násl. spisu rozšířili žalobu o nárok na zaplacení částky 87 100 Kč z titulu pokuty podle § 13 zák. č. 67/20213 Sb. za období od 1. 6. 2019 do 7. 3. 2024 za to, že žalovaný neohlásil žalobcům jako pronajímatelům změnu v počtu osob obývajících Byt, jmenovitě že jej bude obývat se svou manželkou (v nájemní smlouvě bylo uvedeno, že Byt obývá jedna osoba, viz níže). Soud prvního stupně tuto změnu žaloby usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 24 C 60/2020170, nepřipustil, následně žalobci tuto pohledávku navrhli k započtení svým podáním doručeným soudu prvního stupně dne 9. 7. 2024 na č. l. 177 a násl. spisu.

5. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že žalobci jako pronajímatelé a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 16. 5. 2019 nájemní smlouvu k Bytu, a to na dobu určitou od 1. 6. 2019 do 31. 5. 2020. Nájemné sjednali ve výši 29 184 Kč měsíčně, zálohy na služby poskytované v souvislosti s nájmem bytu ve výši 2 000 Kč měsíčně se splatností do 25. dne měsíce. Dle článku IV. Smlouvy vyúčtování zálohových úhrad za plnění spojená s užíváním předmětu nájmu bude uskutečněno jednou ročně, na základě vyúčtování dodavatelů, a to podle skutečné spotřeby nájemce. Poslední vyúčtování proběhne nejpozději do 30 dnů ode dne skončení nájmu. Nájemce vzal na vědomí, že výše úhrady za plnění spojená s užíváním předmětu nájmu je stanovena pro 1 osobu. Dle článku VI. Smlouvy nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nebo písemnou dohodou stran. Nájemce je oprávněn vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou, pouze změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Výpovědní lhůta pronajímatele i nájemce činila tři měsíce a výpověď musela mít písemnou formu. Výpovědní lhůta začne běžet prvním dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhému účastníkovi. Podle uvedené smlouvy se nájemce zavázal předmět nájmu vyklidit a vyklizený předat spolu s klíči pronajímateli nejpozději k poslednímu dni trvání nájmu, a to v řádném stavu, čistý s přihlédnutím k běžnému opotřebení. V případě nepřiměřeného opotřebení nájemce předmět nájmu na vlastní náklady uvede do původního stavu. Při předání předmětu nájmu zpět pronajímateli, si strany písemně potvrdí stav předmětu nájmu, včetně aktuálních stavů elektroměru a plynoměru. Pro případ prodlení s předáním předmětu nájmu řádně a včas po skončení nájmu má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného až do dne, kdy nájemce předmět nájmu skutečně odevzdá. V hlavičce nájemní smlouvy jsou u pronajímatele i u nájemce uvedeny e-mailové adresy shodující se s adresami, ze kterých probíhala e-mailová komunikace předložená soudu prvního stupně. Uzavřením této smlouvy strany navázaly na předchozí nájemní smlouvy k Bytu ze dne 19. 5. 2018 uzavřenou na dobu určitou od 1. 6. 2018 do 31. 5. 2019 a na nájemní smlouvu ze dne 17. 5. 2017 uzavřenou na dobu určitou od tohoto data do 31. 5. 2018. Dne 5. 6. 2019 si žalovaný pronajal nájemní byt v [adresa], [adresa] a dne 27. 6. 2019 žalobcům sdělil, že se bude i s manželkou přesouvat do [adresa] s tím, že tímto podává výpověď a pokud se nedohodnou jinak, respektuje tříměsíční výpovědní lhůtu. Žalobce b/ se dne 14. 7. 2019 tázal žalovaného, zda se jeho plány nezměnily a nájem chce ukončit, ten mu v odpovědi téhož dne sdělil, že ukončení nájmu platí. V září 2019 kontaktoval žalobce b/ žalovaného na e-mail s upozorněním, že má za to, že nájem trvá, byt není předán a eviduje dlužné nájemné. Účastníci učinili nesporným, že žalovaný uhradil žalobcům jistotu ve výši 44 000 Kč. Dále soud prvního stupně shrnul obsah předžalobní korespondence vč. zasílání předžalobních upomínek a výpovědí blíže uvedených svědků.

6. Po právní stránce soud prvního stupě odkázal na § 2237, § 2251, § 2254, § 2272, § 2273, § 2286, § 2287, § 2292, § 2293 a § 2295 o. z. Podle soudu prvního stupně došlo k ukončení nájmu na základě výpovědi žalovaného ze dne 27. 6. 2019 uplynutím výpovědní doby, tj. ke dni 30. 9. 2019. Podle soudu prvního stupně žalovaný Byt řádně nepředal, pokud bez bližší domluvy vhodil klíče do schránky, do které měli mít žalobci přístup. Domluva nebyla prokázána výpověďmi svědků a není zřejmé, že by si žalovaný tento způsob předání s žalobci sjednal. Z komunikace účastníků vyplývá, že žalovaný nebyl vzorným nájemníkem, žalobce však informoval o nutnosti odcestovat do ciziny a usiloval o dřívější ukončení nájmu dohodou. Žalobcům tak muselo být nejpozději k 1. 10. 2019 jasné, že je byt prázdný a mohli s ním operovat a považovat nájem bez jakýchkoliv pochybností za skončený. Žalovanému, který nájemní smlouvu vypověděl v červnu 2019, nelze klást k tíži, pokud se žalobci rozhodli vstoupit do bytu až na konci roku 2019.

7. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat své tvrzení, že zaplatil na nájemném v hotovosti větší částku než uváděnou žalobci. Žalobcům po tvrzeném započtení, které bylo učiněno z jejich strany ještě před podáním žaloby v tomto řízení, zůstala pohledávka za žalovaným ve výši 73 711,71 Kč za neuhrazenou část nájmu pro měsíc červenec 2019 (na nájemné za červenec 2019 započetli žalobci 13 840,29 Kč) ve výši 15 343,71 Kč a dále za zcela neuhrazené nájmy pro měsíce srpen a září 2019 při sjednaném nájmu 29 184 Kč za měsíc, když nájem byl ukončen k 30. 9. 2019. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobě ve výroku I. částečně vyhověl a žalobu naopak zamítl co do nájemného za měsíce od října do prosince roku 2019, za které žalobcům tento nárok nevznikl (výrok II).

8. Za důvodný shledal soud prvního stupně nárok žalovaného na předložení vyúčtování záloh na služby, který sice podléhá obecné tříleté promlčecí lhůtě, též se řídí i § 649 o. z., kdy promlčecí lhůta ohledně vzájemných nároků žalovaného přestala běžet dnem podání žaloby žalobci, tj. 22. 1. 2020. Nárok nebyl promlčen. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitkám žalobců, že vyúčtování je možné řádně provést pouze na základě znalosti doby, za kterou jsou tyto položky v rámci zúčtovacího období účtovány, což je mezi stranami sporné. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobci sami uvádějí, že nájem skončil ke dni 13. 11. 2019 a byt považují za předaný ke dni 31. 12. 2019, nejpozději po tomto datu tedy mohli vyúčtování provést. Žalobci si protiřečí, když na jedné straně tvrdí, za jaké období byl žalovaný povinen hradit nájemné a zálohy na služby, na straně druhé i po 5 letech odmítají provést vyúčtování, neboť neví, za jakou dobu. Soud prvního stupně protinávrhu žalovaného vyhověl (výrok III).

9. U vzájemnému nároku na zaplacení pokuty za prodlení s doručením řádného vyúčtování soud prvního stupně shledal důvody pro uplatnění tzv. moderačního práva, neboť žalovaný na těchto zálohách zaplatil 2 000 Kč, a právě ohledně této částky byl žalovaný v nejistotě, když mu nebyla vyúčtována. S ohledem na rozpor s dobými mravy proto soud prvního stupně z tohoto titulu přisoudil žalovanému 2 000 Kč (výrok IV) a ve zbytku vzájemný návrh žalovaného zamítl (výrok V).

10. Ohledně nároku žalovaného na vrácení složené jistoty se soud prvního stupně zabýval otázkou zániku této pohledávky v důsledku zápočtů žalobců učiněných ještě před podáním žaloby. Soud prvního stupně uvedl, že žalobci započtené pohledávky ve výši 13 999 Kč z tvrzené škody na vybavení bytu, ve výši 4 160,71 Kč, tj. úroky z prodlení z nájemného a služeb za červenec až prosinec roku 2019, a částka 12 000 Kč z titulu záloh na služby za červenec až prosinec 2019, nejsou k započtení způsobilé pro jejich spornost co do základu i výše a pro jejich neurčitost. Uplatnění těchto pohledávek vůči žalovanému namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí, vyvolalo spor o existenci i výši těchto tvrzených pohledávek. Služby nadto nebyly řádně vyúčtovány a pohledávka na jejich náhradu se tak nestala splatnou. Za způsobilé k započtení shledal soud prvního stupně pohledávky na část nájemného za červenec 2019 ve výši 13 840,29 Kč (výrok VI). V části vzájemného nároku žalovaného, jímž se domáhal vrácení nespotřebované části jistoty, a to ohledně částky ve výši 30 159,71 Kč, tak soud vzájemnému návrhu žalovaného vyhověl (výrok VII).

11. Soud prvního stupně nevyhověl kompenzační námitce žalobců z titulu pokuty podle zák. č. 67/2013 Sb. za nenahlášení osob v bytě, neboť žalobci po celou dobu věděli, jaký je počet osob v bytě, a nic na tom nemění fakt, že při dalším vyhotovení shodné nájemní smlouvy potvrdil žalovaný, že je v bytě přítomná jen jedna osoba, pokud se záloha na služby i při tomto počtu osob nelišila oproti vyhotovení nájemní smlouvy se dvěma uvedenými osobami. Navíc nebylo tvrzeno, že by snad žalovaný oznámil žalobcům, že již v bytě jeho manželka nežije. Soud prvního stupně tedy nesprávný počet osob v předmětu nájmu uvedený ve smlouvě považoval spíše za tiskařskou chybu než snahu žalovaného fabulovat, a to zejména s ohledem na to, že žalovaný nikterak svou manželku neskrýval, žalobcům byla po celou dobu známa, což žalobkyně a/ potvrdila během účastnického výslechu.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s ohledem na poměrně shodný částečný úspěch stran.

13. Proti tomuto rozsudku podali žalobci i žalovaný včasné a přípustné odvolání.

14. Žalobci se odvolali proti výrokům II., III., IV. a VII. rozsudku soudu prvního stupně s tím, že nedošlo k řádnému odevzdání (vrácení) Bytu žalobcům v den skončení nájmu, ani neobdrželi klíče od žalovaného, který jim nesdělil, že se z Bytu odstěhoval. V této souvislosti v doplnění odvolání odkázali na § 2292 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalobcům proto náleží náhrada nájemného za dobu do skončení nájmu dne, v němž se žalobci odvážili do Bytu vstoupit, čímž jej převzali zpět. Soud prvního stupně měl pochybit při formulaci výroku III., který neodpovídá znění § 7 zák. č. 67/2013 Sb. Tato povinnost byla promlčena za období od 1. 1. do 31. 5. 2019, neboť promlčecí lhůta mohla být podle § 649 o. z. zachována jen k nárokům z nájemní smlouvy ze dne 16. 5. 2019, nikoliv z předcházející smlouvy ze dne 19. 5. 2018. Je-li mezi účastníky dosud sporné, kdy nájem zanikl, resp. kdy žalovaný přestal byt užívat, žalobci rovněž nebyli objektivně schopni vypracovat řádné vyúčtování služeb. Jejich započtení na jistotu bylo dále provedeno na dlužné nájemné a jeho náhradu po zániku nájmu, na škodu za poničení vybavení bytu, na zaplacení záloh a na zákonný úrok z prodlení s placením nájemného. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 87 552 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III., IV. a VII. změnil tak, že se tam specifikované nároky zamítají, a aby jim společně a nerozdílně nahradil náklady řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaný k odvolání žalobců uvedl, že v něm žalobci opakují soudem prvního stupně vyvrácené argumenty, aniž by odvolací námitky doplnili. Nevylíčili, v čem spatřují nesprávnost napadených výroků, ani neuvedli popis odvolacích důvodů tak, aby je odvolací soud mohl přezkoumat. K výroku II. žalovaný setrval na správnosti důvodů uváděných již soudem prvního stupně k zamítnutí této části žaloby. Žalobci byli dostatečně informováni o konci nájemního vztahu a muselo jim být nejpozději 1. 10. 2019 zřejmé, že byt je právně volný, a od tohoto data jej mohli užívat. K žalobci tvrzené nemožnosti provést vyúčtování žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. [spisová značka] (správně [spisová značka], pozn. odvolacího soudu), ze kterého je zřejmé, že žalobci skutečně nepotřebují konstitutivní rozhodnutí soudu. Vyúčtování mohli provést podle svého přesvědčení o datu ukončení nájmu, nárok promlčený není s ohledem na pravidlo vyplývající z § 649 o. z. K nemožnosti započtení určitých pohledávek na vrácení složené jistoty žalobci podle žalovaného neprokázali zničení Bytu, snažili se započíst nároky ze záloh, které však sami nevyúčtovali, a spornost nároku vytvářejí vlastním jednáním. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. jako věcně správný potvrdil.

16. Žalovaný se odvolal proti výrokům IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně a nesouhlasil se způsobem moderace pokuty podle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. na pouhé 2 000 Kč. Žalovaný odkázal na konkrétně označenou soudní judikaturu, podle které je moderace této pokuty přípustná, uvedená pokuta má však především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční, a funkce paušalizované náhrady škody u ní zpravidla nebude významná, resp. ani absence újmy neznamená, že by poskytovatel služeb neměl povinnost pokutu zaplatit. Důvodem pro moderaci pokuty proto nemůže být snaha ji snížit tak, aby odpovídala výši škody, a nelze tak činit ani poukazem na dobré mravy, neboť by tím byla popřena její sankční funkce. Soud prvního stupně navíc použil výpočet nepřesně, a při jeho důsledném uplatnění měla moderovaná výše pokuty činit 12 000 Kč za celé období od ledna do června 2019. Přiznání pokuty za rok 2019 nepřekáží ani fakt, že nájemní vztah za toto období probíhal na základě dvou nájemních smluv, které byly pro jejich časovou návaznost provázané. Výše pokuty je dána délkou prodlení ze strany žalobců, kteří netvrdili relevantní důvod, pro který by vyúčtování nemohli provést, a to ani po dobu trvání pěti let od vzniku jejich povinnosti. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud výrok IV. změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému pokutu z prodlení s doručením řádného vyúčtování záloh za služby spojených s nájmem Bytu ve výši 55 600 Kč spolu s úrokem v zákonné výši 15 % ročně od 1. 3. 2023 do zaplacení a ve výši 18 550 Kč[Anonymizováno]do tří dnů od právní moci rozsudku, aby výrok V. zrušil a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Na odvolacím jednání žalovaný upřesnil, že požaduje vyhovět návrhu na zaplacení pokuty v celém rozsahu, tj. částky 55 600 Kč a 18 550 Kč s příslušenstvím.

17. Žalobci k odvolání žalovaného zopakovali své odvolací námitky, namítli liberační důvody spočívající v trvající a žalovaným způsobené spornosti dne zániku nájmu. Podle žalobců neobstojí ani názor, že vyúčtování měli provést do dne, který za ukončení nájmu považují, a nesouhlasili ani s tím, že moderace měla být provedena na částku 12 000 Kč do výše záloh za měsíce leden až červen 2019, neboť nárok žalovaného na doručení vyúčtování záloh za toto období je promlčen, a časově navazující nájemní smlouvy nelze považovat za závislé ve smyslu § 649 o. z. Nepromlčeným může být shledán jen nárok na předložení vyúčtování služeb za dobu nájmu od 1. 6. 2019 na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 16. 5. 2019. K argumentaci zálohovými platbami žalobci namítli, že se nedomáhají na žalovaném jejich zaplacení, tento nárok zanikne až jejich řádným vyúčtováním. Setrvali též na tom, že splnění povinnosti předložit vyúčtování jim umožní až rozhodnutí soudu o sporné skutečnosti, kterou je doba užívání předmětného bytu žalovaným.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

19. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní.

20. Soud prvního stupně ve výroku II. zamítl žalobu v části, kde se žalobci domáhali úhrady nájemného za měsíce říjen až prosinec 2019, z důvodu, že žalobci měli dostatek podkladů k úsudku o zániku nájmu uplynutím výpovědní doby ke konci září 2019 a nemají tak právo na zaplacení dalšího dlužného nájemného. Odvolací soud souhlasí, že soud prvního stupně pominul, že za uvedené měsíce se podle obsahu žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) žalobci nedomáhali nájemného, ale zvláštní náhrady podle § 2295 o. z., jejíž důvodnost vyplývá z jiných skutečností než právo na zaplacení dlužného nájemného, resp. jejíž důvodnost není podmíněna trváním nájemního vztahu. Podle odvolacího soudu je však třeba přihlížet též k tomu, že žalovaný sice žalobcům relevantním způsobem nepředal klíče, nicméně Byt opustil způsobem, který nevyvolává pochyb o jeho úmyslu jej trvale opustit, jak vyplývá i z fotografií pořízených žalobci při jejich vstupu do bytu v prosinci 2019. Podle odvolacího soudu tedy došlo ke splnění vyvratitelné domněnky v § 2292 věty třetí o. z. a k odevzdání bytu pronajímateli po skončení nájmu ke dni, kdy ho nájemce opustil způsobem, jímž dal jednoznačně najevo, že zanechává užívání bytu s úmyslem se tam již nevrátit (aniž by mu odevzdal klíče), ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. [spisová značka], publikovaného pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Za této situace podle odvolacího soudu nevznikl žalobcům ani nárok na náhradu nájemného ve smyslu § 2295 o. z., neboť k předání (odevzdání) Bytu došlo výše uvedeným způsobem. Neobstojí ani případná námitka, že žalobci nevěděli o faktickém vyklizení bytu a nemohli se o stavu Bytu přesvědčit, neboť tuto vyvrátili sami žalobci tím, že do Bytu vstoupili v prosinci roku 2019. Pokud se tedy žalobci nepřesvědčili o faktickém stavu Bytu již v říjnu 2019, ač věděli nebo měli vědět o skončení nájmu k tomuto měsíci, v poměrech daného případu se jeví odpovídající ústavní zásadě o tom, že vlastnictví zavazuje, pokud bude tato skutečnost kladena k tíži žalobcům, nikoliv žalovanému.

21. Odvolací soud považuje za správný též výrok III. napadeného rozsudku ukládající žalobcům, ke vzájemnému návrhu žalovaného (který může být i jiného druhu než nárok uplatněný v žalobě, viz např. již rozbor a zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 5. 1966, sp. zn. Pls 5/66, publikované ve Sborníku směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia Nejvyššího soudu z roku 1974, zkráceně „Sborník I“, s. 119, 2.ee), doručení řádného vyúčtování záloh na služby spojené s nájmem Bytu ve smyslu zák. č. 67/2013 Sb. Podle odvolacího soudu neobstojí žádná z námitek žalobců vznášených proti tomuto nároku. Odvolací soud souhlasí, že daný nárok žalovaného lze považovat za vzájemné právo vztahující se k téže smlouvě ve smyslu § 649 o. z., k čemuž odvolací soud přiměřeně odkazuje na bod 33 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka]. Podle odvolacího soudu je výrok, resp. definice vyúčtování („vyúčtování záloh za služby spojené s nájmem bytu … za rok 2019“) materiálně vykonatelný a nezaměnitelný. Odvolací soud ani nemá za to, že by byl nárok na vyúčtování promlčen za období od 1. 1. do 31. 5. 2019, tj. za dobu účinnosti předchozí nájemní smlouvy, neboť ze zákona 67/2013 Sb. nevyplývá, že by zúčtovací období bylo závislé či vázané na tuto okolnost. Odvolací soud též souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobci mohli určit datum ukončení nájemního vztahu např. k 27. 11. 2019, jak uvádějí v žalobě, nebo k 31. 12. 2019 s tím, že případný nesouhlas žalovaného s určením tohoto období lze vypořádat v rámci námitkového řízení proti vyúčtování podle § 8 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb. Ostatně vyžadují-li žalobci odstranění jejich nejistoty „konstitutivním rozhodnutím,“ kterým bude najisto postaveno datum ukončení nájemního vztahu, pak ani takového rozhodnutí se v nynějším řízení žalobci nedočkají, neboť veškeré nároky uplatněné v nynějším řízení mohou vést jen k deklaratornímu rozhodnutí, ve kterém bude otázka dne zániku nájemního vztahu řešena jen jako tzv. předběžná otázka v důvodech (odůvodnění) rozhodnutí ve věci samé, a na tento údaj se ani nevztahuje právní moc rozhodnutí, resp. překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že úplná rezignace žalobců na vyúčtování služeb za rok 2019 není právně odůvodněná.

22. Odvolací soud rovněž potvrzuje závěr soudu prvního stupně, který přistoupil k tzv. moderaci pokuty podle § 13 zák. č. 67/2013 Sb., za prodlení s předložením vyúčtování, na celkovou částku 2 000 Kč (výroky IV. a V. napadeného rozsudku). Odvolací soud poukazuje na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je moderace této pokuty postupem podle § 2051 o. z. přípustná, je však třeba přihlížet k tomu, že tato pokuta má především preventivní (nátlakovou) a s tím spojenou funkci sankční. Vytváří totiž nepochybně na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb, jak mu to ukládá § 7 tohoto zákona, a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění. Naopak funkce paušalizace náhrady škody – i když není vyloučena – nebude zpravidla tak významná. Absencí řádného a včasného vyúčtování záloh na služby ostatně nemusí příjemci služeb škoda vzniknout; proto také její absence automaticky neznamená, že by poskytovatel služeb neměl povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]). Soudní judikatura se též ustálila na závěru, že požadavek příjemce služeb na řádné vyúčtování podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. může být v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), či zjevným zneužitím práva, které nepožívá ochrany (§ 8 o. z.), jen ve zcela mimořádném a výjimečném případě, kdy půjde o výraz zneužití tohoto práva (např. v situaci, kdy pronajímatel po něm ani žádné zálohy nepožadoval, absenci vyúčtování nezavinil apod.), a to v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do obecného principu, že každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat. Závěr, že je tento zásah na místě, se vždy musí odvíjet od důkladného posouzení individuálních okolností každého jednotlivého případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023). Odůvodnění soudu prvního stupně, který moderaci zákonem stanovené pokuty na částku 2 000 Kč odůvodnil (ve stručnosti) tím, že právě tato částka byla pro žalovaného „ve hře“, tedy ve světle této judikatury neobstojí.

23. Přesto odvolací soud shledal tento výrok věcně správný, byť z jiného důvodu. Nelze totiž nevidět, že žalovaný vyzval žalobce k předložení vyúčtování služeb za rok 2019 až dopisem nynějšího právního zástupce ze dne 13. 2. 2023. Po dlouhou dobu tedy žalovaný nejevil o vyúčtování žádný zájem a zjevně o něj požádal až v souvislosti s nynějším sporem. Za této situace je moderace uvedené pokuty na částku 2 000 Kč v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, publikovaným pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť tato částka podle odvolacího soudu odpovídá míře, jaké se porušení povinnosti utvrzené smluvní pokutou dotklo zájmů věřitele (žalovaného), které měla předmětná pokuta chránit.

24. Ve výroku VII. napadeného rozsudku soud prvního stupně částečně (v rozsahu 30 159,71 Kč) vyhověl vzájemnému nároku žalovaného na vrácení části jistoty složené v celkové výši 44 000 Kč z důvodu, že žalobci proti této pohledávce ještě před zahájením řízení započetli nezpůsobilé (nelikvidní) pohledávky (ve výši 13 999 Kč z tvrzené škody na vybavení bytu, ve výši 4 160,71 Kč coby úroků z prodlení z nájemného a služeb za červenec až prosinec roku 2019, z částky 12 000 Kč z titulu záloh na služby za červenec až prosinec 2019), které nebyly schopny ponížit nárok žalovaného na vrácení složené jistoty. Soud prvního stupně tyto pohledávky žalobců důvodně neshledal za způsobilé k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z.

25. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve všech napadených výrocích věcně správný a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. Žádný z účastníků se svými odvolacími námitkami, resp. se svým odvoláním neuspěl, procesní (ne)úspěch obou účastníků je tedy shodný a žádnému z nich proto nepřísluší nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení