35 CO 61/2022-250

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Heleny Bláhové a Mgr. Ondřeje Plška ve věci žalobce údaje o účastníkovi proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení 49 442,49 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 105 C 4/2021-55 ze dne 22.10.2021, <b>I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 38 552,49 Kč, potvrzuje.</b> <b>II. V části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení 10 890 Kč, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 890 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.</b> 1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zcela zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení celkem 49 442,49 Kč (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalobce jako„ pronajímatel“ a žalovaná jako„ nájemce“ uzavřeli [datum] písemnou„ Nájemní smlouvu [číslo] dle § 663 občanského zákoníku“ a„ Smlouvu o koupi najaté věci [číslo] dle § 489 a následných obchodního zákoníku“. Podle nájemní smlouvy žalobce přenechal žalované do užívání„ přístroj [anonymizováno] v. [číslo] příslušenství dle předávacího protokolu“ na dobu určitou do [datum]. Žalovaná naproti tomu zavázala se platit„ nájemné“ dle„ Splátkového kalendáře“ ve splátkách tak, že mělo být zaplaceno celkem 73 640 Kč, přičemž vyplývá z„ Přílohy [číslo]“ ke smlouvě, že tato částka je kalkulována jako součet ceny předmětu nájmu ve výši 49 900 Kč, úplaty za finanční službu ve výši 11 981,70 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 11 758,30 Kč. Pro případ prodlení sjednána je (v bodě 7.1. smlouvy) smluvní pokuta ve výši„ 50 Kč za den prodlení“. Podle smlouvy o koupi najaté věci má žalovaná nabýt vlastnictví věci po uplynutí doby nájmu, zaplacení nájemného ve výši celkem 73 640 Kč a zaplacení kupní ceny ve výši 100 Kč. Dále bylo okresním soudem objasněno, že žalovaná neuhradila splátky splatné v době od [datum] do [datum] v souhrnné výši 10 890 Kč O povinnosti k úhradě těchto splátek, jakož i o povinnosti k úhradě smluvní pokuty ve výši 9 700 Kč (za prodlení trvající od [datum] do [datum]) sice bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], avšak na podklad tohoto nálezu vedená exekuce byla, z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky vtělené do„ Nájemní smlouvy“, zastavena usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 24 EXE 2149/2012-37 ze dne 14.2.2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 35 Co 132/2020-55 ze dne 24.11.2020, pravomocným od [datum].

2. V právním hodnocení skutkových zjištění pak okresní soud vypočítává, v čem se„ Nájemní smlouva“ odchyluje od zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též„ obč. zák.“), a dovozuje, že některá práva a povinnosti mezi účastníky jsou upravena způsobem, který je typický pro tzv. finanční leasing. Podle okresního soudu však nešlo mezi účastníky o„ složený právní vztah“, nýbrž o dvě samostatné smlouvy, které je třeba samostatně posuzovat. Nešlo o tzv. smlouvu leasingovou, i proto, že článek 7.

8. Smlouvy o nájmu směřoval by k „ bezdůvodnému obohacení pronajímatele, když by nájemce musel v případě odstoupení pronajímatele od smlouvy, hradit veškeré leasingové splátky a zároveň vrátit předmět nájmu, aniž by bylo stanoveno, že se prodá a z výtěžku budou uhrazeny leasingové náklady a náklady na prodej předmětu nájmu, jak je běžné“. Uzavírá pak okresní soud, že Nájemní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), který spočívá v nesouladu některých (od ostatního obsahu smlouvy neoddělitelných) ujednání s úpravou nájmu obsaženou v § 663 a násl. obč. zák. Přihlíží okresní soud při úvaze o celkové neplatnosti smlouvy i k tomu, že je pro rozpor s dobrými mravy neplatným ujednání o smluvní pokutě (relativně vysokou smluvní pokutou 50 Kč denně je sankcionováno prodlení s jakoukoli platbou), že je neplatným ujednání o rozhodčí doložce, jakož i k „ okolnostem uzavírání smlouvy“ spočívajících zejména v tom, že smlouvy vytvořil žalobce bez možnosti žalované participovat na utváření jejich obsahu.

3. Proti rozsudku se včas odvolal žalobce. V odvolání namítá, že okresní soud nepřihlédl k tomu, že žalovaná uzavírala předmětné smlouvy nikoli jako spotřebitel, nýbrž (jak plyne z jejího označení ve smlouvách) jako podnikatel používaje identifikačního čísla„ [číslo]“ a daňového identifikačního čísla„ [anonymizováno]“. Žalobce s poukazem na § 30 odst. 4, 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, vysvětluje, že smlouvy byly při nedostatku zákonné úpravy smlouvy o finančním leasingu konstruovány a souběžně uzavírány tak, aby to odpovídalo daňovým přepisům vztahujícím se k „ finančnímu pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku“. Nejednalo se o čistou nájemní smlouvu, nýbrž v souhrnu právě o tzv. finanční leasing. Za nesprávnou považuje žalobce rovněž úvahu okresního soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 50 Kč denně. Ta podle žalobce„ při praktické aplikaci“ nepřekračuje pro podnikatelské vztahy judikatorně vymezenou hranici 0,5% denně. Žalobce navíc, v obavě z posouzení smlouvy jako spotřebitelské, uplatnil žalobou požadavek pouze na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně (odpovídající § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb.). Celková žalobou požadovaná výše smluvní pokuty pak je dána délkou prodlení žalované, nikoli samotným ujednáním smlouvy. Žalobce k podpoře své argumentace poukazuje na řadu rozhodnutí obecných soudů, které jak v rámci řízení nalézacího, tak v rámci řízení insolvenčního či exekučního, přijaly závěry o platnosti žalobcem uzavíraných smluv včetně rozhodčí doložky. Navrhoval proto žalobce, aby rozsudek okresního soudu byl buď zrušen, nebo změněn tak, že žalobci budou přiznány žalobou uplatněné nároky a plná náhrada nákladů řízení.

4. Žalovaná, v omluvě své neúčasti při jednání odvolacího soudu, vyjádřila nesouhlas s požadavky žaloby. Uvedla, že pohledávka byla žalobcem vymáhána i exekučně a k její úhradě musela si půjčit peníze, přestože exekuce byla následně označena za„ neplatnou“. Dluh pak byl podle žalované doplacen dne [datum].

5. Odvolací soud projednal odvolání žalobce a ve smyslu § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení, přičemž dospěl k závěru, že rozsudek obstojí pouze částečně.

6. Nemá přitom odvolací soud, s výjimkou dále uvedenou, výhrad ke skutkovým zjištěním okresního soudu, neboť ta byla učiněna na základě důkazů provedených a vyhodnocených v souladu s § 122 a násl. o. s. ř. Zmiňovanou výjimkou je žalobcem namítaná okolnost, že žalovaná uzavírala obě zkoumané smlouvy jednajíc v rámci své podnikatelské činnost. To, že šlo o smlouvy uzavírané mezi dvěma podnikateli, vyplývá (při absenci jiných důkazů či tvrzení naznačujících opak) zcela jednoznačně z označení žalované v záhlaví smluv. Žalovaná (tehdy příjmením [příjmení]) je v nich kromě jiného označena jako osoba„ podnikající pod obchodním jménem [jméno] [příjmení], [IČO], DIČ [anonymizováno], místem podnikání [adresa].

7. Má tedy odvolací soud za zjištěné, že dne [datum] uzavřeli žalobce a žalovaná, jednajíc oba v rámci své podnikatelské činnosti, písemnou„ Nájemní smlouvu [číslo]“ a„ Smlouvu o koupi najaté věci [číslo]“. V„ Nájemní smlouvě“ zavázal se žalobce jako pronajímatel, že žalované jako nájemci„ umožní užívání“ a„ přenechá“ čistící přístroj„ [anonymizováno]“, výrobní [číslo] to na dobu do [datum]. Žalovaná má jako nájemce„ právo požádat o odprodej předmětu nájmu před uplynutím nájemní doby. Odprodejní cena bude snížena oproti leasingové ceně celkem uvedené v příloze [číslo] bude zohledňovat pouze skutečnou dobu nájmu a poplatek za odprodej dle přílohy [číslo] 4.“ (bod [číslo] Smlouvy). Žalovaná zavazuje se platit„ nájemné“ dle„ Splátkového kalendáře“, který je přílohou smlouvy, tak, že 1. splátku ve výši 17 990 Kč zaplatí [datum]. Následující splátky zavazuje se platit vždy k 5. dni daného měsíce, a to 2. až 35. splátku po 1 590 Kč měsíčně v období od [datum] do [datum] (54 060 Kč), 36. splátku ve výši 1 350 Kč dne [datum], 37. až 60 splátka po 10 Kč měsíčně v období od [datum] do [datum] (330 Kč). Podává se v „ Příloze [číslo]“ ke smlouvě, že cena předmětu nájmu (bez DPH) činí 49 900 Kč, finanční služby (bez DPH) 11 981,70 Kč a„ leasingová cena“ celkem 73 640 Kč (s DPH). Pro případ porušení smluvní povinnosti si smluvní strany sjednávají smluvní pokutu, která při opoždění provedené platby bude činit 50 Kč za den prodlení (bod 7.

1. Smlouvy). Ujednáno je rovněž, že„ odstoupením od této smlouvy ze strany pronajímatele se stávají splatnými všechny ostatní splátky, které mají být podle této smlouvy až do jejího ukončení placeny. Pronajímatel má právo odebrat předmět nájmu. Náklady s tím spojené jdou k tíži nájemce“ (bod 7.8.). Podle bodu [číslo]„ zaniká“ Nájemní smlouva mimo jiné„ dle čl. 3 smlouvy o koupi najaté věci“. Potvrzuje„ Předávací protokol“, že žalovaná dne [datum] přístroj„ Rainbow“, výrobní [číslo] včetně elektrického kartáče převzala.

8. Ve„ Smlouvě o koupi najaté věci“ deklaruje se, že účastníci uzavřely Nájemní smlouvu [číslo] přičemž je sjednáno, že za předpokladu zaplacení částky 73 640 Kč (jak sjednáno v Nájemní smlouvě) se po uplynutí nájemní doby a zaplacení„ kupní ceny“ ve výši 100 Kč žalovaná stane vlastníkem najaté věci. Závislost„ Smlouvy o koupi najaté věci“ na„ Nájemní smlouvě“ vyjádřena je v textu tak, že pokud„ Nájemní smlouva“ nevznikne nebo„ jakýmkoliv způsobem zanikne, zaniká bez dalšího i tato Smlouva o koupi najaté věci“ (čl. 6).

9. Při absenci tvrzení a důkazů o jiných úhradách ze strany žalované, je třeba mít za objasněné, že žalovaná na základě takto uzavřených smluv žalobci zaplatila 17 990 Kč dne [datum], 1 590 Kč dne [datum], 13 500 Kč dne [datum] a 9 360 Kč dne [datum]. Splátky splatné v období od [datum] do [datum] ve výši celkem 10 890 Kč uhrazeny nebyly. V rámci následně zastavené exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. 5 EXE 1005/2021 k vymožení předmětné pohledávky bylo dne [datum] na žalované vymoženo 5 000 Kč, které však byly soudním exekutorem přijaty výlučně k úhradě nákladů exekuce (jak se podává v přehledu vymoženého plnění zpracovaného soudním exekutorem).

10. Ze shora uvedeného především vyplývá, že předmětnými smlouvami založený závazkový vztah mezi účastníky, kteří oba jednali v rámci své podnikatelské činnosti, podléhá primárně režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník („ obch. zák.“), ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., subsidiárně pak ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 261 odst. 6 obch. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.). Použití těchto předpisů, ve znění účinném do 31.12.2013, opírá se s ohledem na dobu uzavření smluv, o ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“).

11. V právním hodnocení pak lze okresnímu soudu přisvědčit v tom, že smyslem zkoumaných smluv bylo upravit práva a povinnosti strana tak, aby to odpovídalo (zákonem výslovně neupravenému) tzv. finančnímu leasingu. Právě k tomu směřoval úmysl účastníků a poměřováno především tímto úmyslem je třeba smlouvy vykládat (§ 266 odst. 1 obch. zák.).

12. Podle § 491 odst. 1 obč. zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.

13. Podle § 491 odst. 2 obč. zák. na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

14. Podle § 491 odst. 3 obč. zák. na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

15. Finanční leasing je judikatorně (zejména okresním soudem zmiňovaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13. 1. 2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] či stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2007 ze dne [datum], publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]) vymezen„ jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru nájemce a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo po splnění smluvních podmínek na převod předmětu leasingu do svého vlastnictví. Převod vlastnictví je u finančního leasingu většinou zajištěn opčním právem, tedy na základě výzvy nájemce, anebo k němu může docházet automaticky. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Takový leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a převedení do vlastnictví leasingového nájemce na konci leasingového vztahu). V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (obvykle nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat)“.

16. Z uvedeného plyne, že tzv. finanční leasing, který má charakter smlouvy nepojmenované (§ 51 obč. zák.), nese v sobě, ze smluvní typů zákonem upravených, zejména prvky smlouvy nájemní (§ 663 a násl. obč. zák.), smlouvy kupní (§ 588 a násl. obč. zák., § 409 a násl. obch. zák.) či smlouvy o koupi najaté věci (§ 489 a násl. obch. zák.). Jakkoli je ujednání o finančním leasingu obvykle vtěleno do jediné (v jediný okamžik uzavřené) smlouvy, není vyloučeno, aby bylo obsaženo v několika (samostatně uzavřených) smlouvách. Jsou-li takové smlouvy zřetelně vzájemně provázány a na sobě závislé, tvoří jediný závazkový právní vztah.

17. Platí dále, že pro právní kvalifikaci smlouvy je rozhodný její obsah resp. to, jak jsou vymezena smlouvou zakládaná práva a povinnosti účastníků. Označení (název) smlouvy či odkaz na zákonné ustanovení, kterým smlouva podle mínění účastníků podléhá, pro právní posouzení smlouvy samo o sobě určující není. Je-li takové označení s ostatním obsahem smlouvy v rozporu, je toto označení obvykle bez významu.

18. V daném případě vyplývá zcela jednoznačně z obsahu obou zkoumaných smluv uzavíraných (bez bližšího rozlišení chronologie) současně dne [datum], že mají vytvořit jediný závazkově právní vztah, a to vztah z tzv. finančního leasingu. Jejich relativní samostatnost je dána pouze tím, že jedna vztahuje se k prvkům smlouvy nájemní, druhá pak k prvkům smlouvy kupní resp. smlouvu o koupi najaté věci. Vykládat smlouvy izolovaně jako smlouvu nájemní a smlouvu o koupi najaté věci, odpovídá pouze jejich názvu, nikoli jejich obsahu a naznačenému úmyslu účastníků.

19. Poměřuje-li tedy okresní soud ujednání obsažené v „ Nájemní smlouvě [číslo]“ ustanoveními o nájemní smlouvě obsaženými v § 663 a násl. obč. zák. a dospívá-li v důsledku toho k závěru, že odlišnosti jsou natolik výrazné, že to činí posuzovanou smlouvu pro rozpor se zákonem neplatnou, je jeho hodnocení chybné.

20. Zkoumané smlouvy z [datum] představují ve svém celku tzv. smlouvu o finančním leasingu, přičemž ujednání v těchto smlouvách obsažená nedostávají se do takového rozporu s kogentními ustanoveními zákona, že by to činilo smlouvu jako celek ve smyslu § 39 obč. zák. neplatnou.

21. Rozporné se zákonem (či dobrými mravy) není ani ujednání o povinnosti uhradit splátky„ nájemného“ splatné v době po případném odstoupení od smlouvy tj. i v případě, že předmět nájmu bude vrácen pronajímateli (bod 7.

8. Nájemní smlouvy). Není podmínkou platnosti takového ujednání, aby zároveň bylo sjednáno snížení dluhu nájemce o výnos z případného prodeje nájemcem vráceného předmětu leasingu. Vysvětlil Nejvyšší soud v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, že pro závazkové vztahy podléhající, tak jako v posuzované věci, primárně režimu obchodního zákoníku platí, že ustanovení § 351 obch. zák. upravující vypořádání práv a povinností účastníků smlouvy, od které bylo odstoupeno, je ve smyslu § 263 obch. zák. ustanovením dispozitivním„ od kterého se mohou strany ve smlouvě odchýlit a sjednat si pro případ odstoupení od smlouvy i další (jiná) práva a povinnosti, než která vyplývají z této dispozitivní právní úpravy. Tak lze pohlížet i na smluvní ujednání o právu leasingového pronajímatele na plnění všech leasingových splátek pro případ odstoupení od smlouvy a o jeho splatnosti. Konečně na charakter takových smluvních ujednání pamatuje i ustanovení § 351 odst. 1 věty druhé obch. zák., podle něhož se odstoupení od smlouvy nedotýká těch ustanovení smlouvy, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy“.

22. Uzavírá tedy odvolací soud, že při nedostatku důkazů a tvrzení ze strany žalované o zániku práv žalobce na zaplacení smlouvou sjednaných splátek v celkové výši 10 890 Kč, je třeba tento požadavek žalobce považovat za oprávněný. Nic na tom nemění ve vyjádření k odvolání prezentované tvrzení žalované o úhradě 5 000 Kč dne [datum], neboť jak shora uvedeno, dokládá obsah exekučního spisu, že toto plnění vymoženo bylo nikoli na úhradu pohledávky nýbrž k úhradě nákladů exekuce. Byl proto meritorní výrok rozsudku okresního soudu v této části odvolacím soudem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že žalované bylo uloženo zaplatit 10 890 Kč v obecné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

23. V části, kterou byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 38 552,49 Kč, pak byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrzen, byť důvody pro nevyhovění tomuto požadavku spatřuje odvolací soud jinde, než soud okresní.

24. Pro smluvní pokutu sjednanou v režimu obchodního zákoníku podle § 301 obch. zák. (na rozdíl od smluvní pokuty sjednané v režimu zákona [číslo] Sb.) platí, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Proto (jak vysvětleno např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14.10.2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo])„ ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty“.

25. Soud k takové moderaci žalobou uplatněného nároku přistupuje i bez návrhu. Předpokladem ovšem je, že žalobou uplatněný nárok na smluvní pokutu má podklad v soudem objasněném obsahu smlouvy tj., že je prokázáno, že právě taková smluvní pokuta, jakou žalobce požaduje, byla sjednána.

26. V daném případě žalobce do vyhlášení rozsudku okresního soudu žádal zaplacení„ smluvní pokuty, která při opoždění provedené platby bude činit 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení“. Ujednání o takové smluvní pokutě však žalobcem předkládaná smlouva neobsahovala. Zároveň nebylo z tvrzení žalobce přednesených ve vlastní žalobě ani v dalším průběhu řízení před okresním soudem do doby vyhlášení rozsudku patrné, zda žalobce (jak tvrdí až v odvolacím řízení) takto sám (namísto soudu) omezuje prodlením žalované založený nárok na smlouvou sjednanou pokutu ve výši 50 Kč denně.

27. Naznačený nedostatek tvrzení či důkazů přitom nemohl být zhojen postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť žalobce se ústního jednání před okresním soudem neúčastnil, byť k němu byl řádně předvolán. Za takových okolností, kdy žalobce pro svou neúčast u jednání okresního soudu ztratil právo na poučení dle § 118a o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 ze dne 24. 3. 2010), nemůže odvolací soud přihlížet k tvrzením předneseným žalobcem (v rozporu s § 205a písm. d/ o. s. ř.) nově v odvolacím řízení, nýbrž musí vycházet z tvrzení a důkazů uplatněných do vyhlášení rozsudku.

28. Z těchto tvrzení a důkazů vyplývá, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty odpovídající 0,1% dlužné částky nemá oporu v provedeném dokazování, neboť taková pokuta nebyla zkoumanými smlouvami sjednána. Nebylo-li z tvrzení žalobce patrné, že jde o redukovaný nárok na smluvní pokutu sjednanou v bodě 7.1.„ Nájemní smlouvy“, není možné jej žalobci přiznat.

29. V souvislosti se změnou rozsudku okresního soudu bylo dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto o nákladech řízení u okresního soudu a zároveň dle § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech tohoto odvolacího řízení. V obou případech se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl ve výsledku převážně neúspěšný a měl by žalované nahradit poměrnou část nákladů. Žalovaná však v řízení žádné náklady nevynaložila, a proto bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.