35 Co 85/2025-443

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Ondřeje Plška a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobců a) Jméno žalobce A , nar. Datum narození žalobce A , bytem Adresa žalobce A , b) Jméno žalobce B , nar. Datum narození žalobce B , bytem Adresa žalobce B , zastoupených advokátem JUDr. Milanem Štětinou, sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, proti žalovanému Jméno žalovaného A , nar. Datum narození žalovaného A , bytem Adresa žalovaného A , zastoupenému advokátem Mgr. Jakubem Beránkem, sídlem Česká Lípa, Děčínská 361/7, o ochraně proti imisím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 34 C 5/2022-395 ze dne 16. 10. 2024, takto:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku III o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 1 733,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jakuba Beránka.

III. Ve výroku IV a V o nákladech placených v řízení státem se rozsudek okresního soudu mění tak, že na náhradě nákladů placených v řízení státem jsou povinni České republice na účet Okresního soudu v České Lípě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 395 Kč a žalovaný 395 Kč.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 850,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobkyně a žalobce spočívajícího v přivádění imisí hlukem z jeho pozemků parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, na pozemky žalobců parc. č. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (výrok , právnická osoba, požadavku na zdržení se imisí odpadem byla žaloba zmítnuta (výrok II). V odůvodnění pozitivního výroku se podává, že podle žalobních tvrzení měl žalobce obtěžovat žalované jako vlastníky sousedních pozemků nad míru přiměřenou místním poměrům a záměrně jednak hlukem ze strojních zařízení (zejména hlukem z míchačky, motorové pily, okružní pily či hoblíku) a jednak reprodukovanou hudbou. Objasněno přitom dle okresního soudu ve vztahu k hluku ze strojních zařízení bylo, že jde o hluk přiměřený poměrům v dané okrajové části obce , adresa, a charakteru bydlení ze strany žalovaného, který se věnuje stavební činnosti (odst. 45 odůvodnění). Nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že by hluk ze strojů žalovaný vytvářel záměrně „za účelem obtěžování“ žalobců, např. ponechávajíc v chodu míchačku naplněnou kamením či motorovou pilu. Naproti tomu bylo dle okresního soudu prokázáno (zejména obrazovými a zvukovými záznamy pořízenými žalobci a výpověďmi osob, které žalobce navštěvují – , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ), že je místním poměrům nepřiměřená „intenzita hudby, která vniká na jejich pozemky z pozemků žalovaného a délka této hudební produkce“. Okresní soud poukazuje na zjištění, že žalovaný i během soudního řízení (v roce 2023) pokračoval ve svém jednání a obtěžující hudbu pouštěl opakovaně a dlouhodobě, a nahlíží tyto imise nejen jako nepřiměřené místním poměrům, nýbrž i jako „schválnosti, které mají znepříjemnit život žalobců“ a které ve svém důsledku vedly k tomu, že za žalobci „přestaly jezdit návštěvy a rodinní příslušníci s ohledem na vyhrocené vztahy již objekt navštěvují zřídka“ (odst. 49). Ukládá proto okresní soud žalovanému ve shodě s žalobou povinnost zdržet se obtěžování žalobců hlukem a zároveň v odůvodnění vymezuje, že za nepřiměřený místním poměrům a narušující právo žalobců co uživatelů sousedního pozemku je třeba pokládat pronikání hluku z reprodukované hudby ve všední dny a v sobotu po dobu více než „tří hodin denně“ a v neděli a ve státem uznané svátky „v čase od 6:00 hodin do 22:00 hodin“ (odst. 50).

2. Ačkoli okresní soud nespatřuje v objasněných případech hluku ze strojů úmyslné obtěžování ani vybočení z místních poměrů, neboť „v místě sporu všichni vykonávají hlučné aktivity související s údržbou nemovitostí kdykoliv“, dochází k závěru, že je „neudržitelné“, aby hluk ze strojů byl v neděli a ve státem uznaných svátcích, které by měly být vyhrazeny odpočinku, imitován zcela bez omezení. Naznačuje proto okresní soud (poukazujíc na podobu s regulacemi obsaženými ve vyhláškách některých obcí), že se místním poměrům vymyká a užívání sousedních pozemků podstatně omezuje takové pronikání hluku, který je spojen s užíváním zařízení a přístrojů způsobujících hluk (např. sekačky na trávu, křovinořezu, motorové pily, cirkulárky, míchačky atp.) v neděli a ve státem uznané svátky v čase od 18. hod. do 8. hod.“ (odst. 48).

3. Nákladovým výrokem uloženo je žalobcům, aby společně a nerozdílně nahradili žalovaném náklady řízení ve výši 9 451 Kč (výrok III). Vysvětluje k tomu, že žalobci žádali ochranu před třemi druhy imisí (hlukem, odpadem a zápachem), přičemž úspěch zaznamenali pouze v jednom z požadavků (v požadavku na zdržení se imisí zápachem vzali žalobu nikoli pro chování žalovaného zpět). Žalovaný tak byl v řízení úspěšný v rozsahu 2/3, a proto mu dle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží náhrada 1/3 nákladů v řízení vynaložených (1/3 z celkem 28 352,80 Kč). V poměru 1 : 2 pak okresní soud rozděluje mezi účastníky povinnost náhradě nákladů (svědečného ve výši 790 Kč) placených v řízení státem tak, že žalovanému ukládá nahradit 263,39 Kč (výrok IV), žalobcům 526,78 Kč (výrok V).

4. Proti rozsudku se včas odvolal žalovaný. V odvolání napadá výrok I a závislé nákladové výroky. Namítá především, že je napadený meritorní výrok nevykonatelný, neboť žalovanému ukládá zcela obecnou a bližším způsobem nespecifikovanou povinnost zdržet se obtěžování žalobců hlukem. Absentuje totiž ve výroku i v odůvodnění objektivní (měřitelný) údaj o tom, jakou míra hluku, resp. intenzitu hudby lze pokládat za přiměřenou místním poměrům a chybí pak i zjištění, že právě tato míra byla žalovaným překročena. Vytýká žalobce okresnímu soudu, že závěr o nepřiměřeně hlasité hudbě opírá pouze o výpověď svědka , právnická osoba, (otce žalovaného), zmiňující jeho nedoslýchavost jako měřítko intenzity hluku. Nad to vypovídal svědek , jméno FO, o „nepřiměřeně“ hlasité hudbě až po konfrontaci s potají pořízeným zvukovým záznamem jeho rozhovoru s žalobcem. Nesprávně okresní soud dle žalovaného vymezuje míru přiměřenou místním poměrům nikoli jen s přihlédnutím k tomu, co je obvyklé v obci , adresa, , ale i k tomu, jak jsou imise hluku regulovány vyhláškou v některých jiných obcích. Do napadeného rozhodnutí se promítá pouze subjektivní přesvědčení soudu, že stav, kdy občané provádějí hlučné práce o nedělích a svátcích v době do 8 hodin a v době od 18 hodin je „neudržitelný“. Podle žalovaného je mu v rozporu s ústavním pořádkem a toliko v odůvodnění rozsudku ukládán zákaz činnosti, kterou ostatní občané v obci vykonávat mohou. Subjektivitou zatíženy jsou i úvahy okresního soudu o nepřiměřené hlasitosti žalovaným pouštěné hudby. Hlasitost hudby totiž nebyla měřena. Je pak až „svévolí“ soudu, že žalobci toliko v odůvodnění rozsudku vymezuje, v jaké dny a jak dlouho může hudbu pouštět. Protože se soud nezabývá hlukem imitovaným v době tzv. nočního klidu (od 22:00 do 6:00 hod.), neboť ten je regulován předpisem veřejnoprávním, znamená to absurdně, že žalovaný bude moci hudbu pouštět teprve po 22. hodině. Žalobce má za to, že pokud při pouštění hudby nepřekračuje hygienické limity dané nařízením vlády č. 272/2011 Sb., jedná v souladu s právem. Nevymyká se pouštění hudby ani místním poměrům, jak bylo zjištěno z výpovědí svědků. Jednání žalovaného nelze nahlížet izolovaně, hluk z hudby imituje většina sousedů a žalobci pak imitují obtěžující monotónní hluk z elektrocentrály. Žalovaný vnímá žalobu jako šikanózní úkon daný nedostatečnou tolerancí žalobců, kteří využívají svůj relativně nedávno nabytý pozemek pouze k rekreaci, k jednání žalovaného spojenému s údržbou a úpravami pozemků a stavby, v níž žalovaný se svou rodinou bydlí trvale již desítky let. Žalovaný se v odvolání vymezuje rovněž proti tomu, jak okresní soud vyhodnotil žalobci předložené videozáznamy zachycující údajné imise hudby z pozemku žalovaného. Podle žalovaného nejsou tyto záznamy průkazné, neboť bylo zjištěno, že dva ze záznamů předkládaných žalobcem byly záznamem jediným označeným dodatečně rozdílnými údaji o pořízení. Vedle toho nelze ze záznamů zjistit, že právě z pozemku žalovaného se hudba šíří, a neobjasněna záznamy je rovněž hlasitost. Přihlédnuto by dle žalovaného mělo být i k tomu, že žalobci pořizovali záznamy cíleně, aniž by žalovaného požádali, aby hudbu nepouštěl. Bez významu mělo by dle žalovaného být, jakou hudbu případně pouští. Soud by se měl zabývat výlučně hlučností a nikoli kvalitou či obsahem hudebních textů. Nepřípadný je proto poukaz okresního soudu na to, že jde o opakované pouštění písní s vulgárními texty (zejména skladby „Zlatokopka“). Podle žalovaného nebyla prokázána ani nepřiměřená délka pouštění hudby, neboť soud měl k dispozici pouze dílčí nikoli ucelené nahrávky. Vymezuje se pak odvolatel rovněž proti věrohodnosti výpovědí svědků označených žalobci, poukazujíc na úzký osobní vztah k žalobcům (svědkyně , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ) nebo konfliktní vztah k žalovanému (svědkyně Michalíková). Okresní soud dle žalovaného opomíjí výpovědi těch svědků, které svědčí tvrzení žalovaného o místních poměrech a o tom, že v místě je nejčastějším původcem hluku z hudby , jméno FO, , jako svědek rovněž soudem slyšený. „Nezákonně“ pak okresní soud použil, co důkaz o (ne)věrohodnosti svědků manželů Matušíkových, záznam o šetření , právnická osoba, ve věci střelby (ze vzduchové zbraně) na vozidlo žalobce, neboť šetření o přestupku bylo ukončeno odložením věci bez vyslovení závěru o tom, zda a případně kdo byl původcem střelby z pozemku manželů Matušíkových. Manželé Matušíkovi jako nejbližší sousedé přitom dle žalobce věrohodně uváděli, že obtěžující hudbu či jiný hluk z pozemků žalovaného nezaznamenali. Jako obtěžující naopak označovali zvuk elektrocentrály žalobců. Nesprávné skutkové a navazují právní závěry okresního soudu, jakož i neurčitost napadaného meritorního výroku měly by být dle žalovaného důvodem pro to, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zcela zamítl.

5. Žalobci navrhovali potvrzení rozsudku. Podle žalobců okresní soud objasnil věc správně a v napadeném meritorním výroku správně rozhodl, byť žalobci tvrdili a prokazovali, že ze strany žalovaného jde o záměrné obtěžování hlukem, a tudíž nebylo třeba objasňovat a vymezovat, zda se hluk z pozemku žalobce vymyká místním poměrům. Žalobci se vymezují proti názoru žalovaného, že by mělo být přihlíženo i k rušení hlukem z elektrocentrály žalobců. Bylo totiž při ohledání a zjištěno, že elektrocentrála je umístěna na pozemku žalobců tak, aby hlukem žalovaného neobtěžovala a na pozemku žalovaného její chod slyšitelný není. Nemístné je zpochybňování pravdivosti výpovědi svědka , jméno FO, , který spolu se svou manželkou věrohodně popsal, že obtěžující hluk (hlasitá hudba, naprázdno puštěná míchačka s kameny či motorová pila) je žalovaným vytvářen v okamžiku, kdy žalobci přijedou na svůj pozemek. Věrohodné jsou podle žalobců i pořízené videozáznamy hluku, když bylo vysvětleno, že k duplicitě toliko jedné z nahrávek došlo omylem. Žalobci se ohrazují proti tvrzení, že by uměle vytvářeli důkazy. Kamerový systém a fotopasti instalovali na pozemku po doporučení policie poté, co se stali terčem policií opakovaně šetřených útoků spočívajících např. v chemickém poškození porostů, prořezání pneumatik, postříkání brány nápisem „ZMRD“, poničení fasády či vhození prasečí hlavy do bazénu. Žalobci vnímají jednání žalovaného vůči nim jako agresivní a popisují, že při snaze o smírné řešení byla žalobkyně hrubě vulgárně napadena. Žalobci pak nesouhlasí pouze s nákladovým výrokem, neboť by podle nich mělo být zohledněno, že téměř veškeré dokazování bylo zaměřeno k požadavku na ochranu před imisemi hlukem, v němž byly úspěšní žalobci. Proto není podle nich správný závěr, že byl v řízení převážně úspěšný žalovaný.

6. Odvolací soud ve smyslu § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), přezkoumal rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení a dospěl k závěru, že nedošlo v řízení k takovým vadám, které by byly důvodem pro zrušení rozsudku. V rámci přezkumu odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. pouze zopakoval důkaz žalobcem na jeho pozemku pořízenými videozáznamy, které měly zachycovat imise hlukem z hudby z pozemku žalovaného v roce 2021 ve dnech 16., 22. a 23. září a 1., 4., 8., 10. a 16. října.

7. Dospěl přitom k závěru, že se okresní soud při provádění a hodnocení důkazů nijak neodchýlil od procesních pravidel daných § 122 s násl. o. s. ř. a rozhodné skutečnosti objasnil správně a v dostatečném rozsahu tak, aby bylo možné rozhodnout o tom, zda je či není dán žalobou vymezený nárok žalobců na ochranu před obtěžujícími imisemi ze sousedního pozemku žalovaného ve smyslu § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“).

8. Podle § 1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

9. Shora citované ustanovení upravující poměry mezi vlastníky sousedních pozemků a chránící sousedy před imisemi ze sousedních pozemků, které je omezují v užívání pozemků vlastních, rozlišuje mezi tzv. imisemi nepřímými (věta první) a imisemi přímými (věta druhá). U imisí nepřímých jde o (obtěžující) pronikání účinků činností konané na jedné nemovitosti na nemovitost druhou (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 67/84 ze dne 23. 5. 1983, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 37/1985). Imise zde představuje pouze sekundární, vedlejší efekt jinak dovolené činnosti vlastníka na jeho vlastním pozemku. Takové imise (činnost, která je původcem takových imisí) jsou zakázány pouze v případě, že přesahují míru obvyklou místním poměrům. Naproti tomu k tzv. přímým imisím, dochází obvykle tehdy, kdy vlastník pozemku, aniž by k tomu měl zvláštní důvod (např. smlouvu či oprávnění vyplývající ze zákona), využívá sousední pozemek k odvádění nežádoucích účinků své činnosti záměrně (např. tím, že na sousední pozemek vyústí okapový svod, kouřovod, odvětrávání odpadu apod.). Mezi přímé imise však je nutné řadit i ty, které jsou vytvářeny záměrně („naschvál“), aby vlastníka sousedního pozemku obtěžovaly. Obtěžování souseda je zde primárním důvodem činnosti, při které jsou imise produkovány. Přímé imise zákon zakazuje bez ohledu na to, zda jsou „nepřiměřené místním poměrům“. Relevanci nemá ani to, do jaké míry souseda obtěžují, tj. do jaké míry mají předpokládaný či emitentem zamýšlený efekt.

10. Vyplývá zároveň z ustanovení § 1013 odst. 1 o. z., že ochrana před imisemi (nepřímými i přímými) uplatňuje se formou negatorní žaloby ve smyslu § 1042 o. z. Petit takové žaloby a tomu odpovídající případný pozitivní meritorní výrok soudu je třeba formulovat tak, že žalovaný je povinen „zdržet se“ místně (označením pozemku, z něhož imise pocházejí, a pozemku imisemi zasaženého) a druhově (označením druhu imise případně jejího zdroje) vymezených imisí (k tomu srovnej např. závěry Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1421/2003 ze dne 27. 4. 2004, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2006, nebo rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 ze dne 22. 2. 2007).

11. Rozdíl mezi imisemi nepřímými a přímými a projeví se v procesní rovině potud, že v případě nepřímých imisí musí být soudem objasněno a v odůvodnění rozsudku dostatečně srozumitelně popsáno, jaká míra imisí je „nepřiměřená místním poměrům“, resp. jakou míru lze ještě považovat za přiměřenou. Zjištění o místních poměrech je třeba primárně proto, aby mohlo být posouzeno, zda je daná negatorní žaloba ve smyslu věty první § 1013 odst. 1 o. z. důvodná. Srozumitelný popis místními poměry daných imisních limitů v rozsudku, je nezbytný i proto, aby bylo zřejmé, zda po vydání pozitivního rozsudku dochází k porušování vyslovené povinnosti a zda je důvodem pro vedení výkonu rozhodnutí. Protože vymožení soudem vyslovené povinnosti „zdržet se“, děje se ukládáním pokut (§ 351 o. s. ř.), vyvstává otázka případných nadlimitních imisí zejména při rozhodování o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Ustálila se přitom judikatura na závěru, že je materiálně vykonatelným i takového pozitivní rozhodnutí o negatorní žalobě dle § 1013 o. z., v němž soud nikoli ve výroku, nýbrž i jen v odůvodnění rozsudku vyloží míru imisí, která je ještě v dané věci přiměřená místním poměrům (viz právní věta v již zmiňovaném rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2006). Přiměřenou míru lze u imise hluku stanovit zejména pomocí určení přípustné hladiny intenzity zvuku, denní doby, kdy může k rušení při určité intenzitě zvuku docházet, či maximální četnosti rušení v určitém časovém období (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 387/2025 ze dne 27. 8. 2025).

12. Naproti tomu v případě uložení povinnosti zdržet se určitého jednání pro imise přímé (dle věty druhé § 1013 odst. 1 o. z.), u nichž je hledisko „místních poměrů“ bez významu, je pozitivní rozsudek materiálně vykonatelný i bez vymezení toho, co je ještě v dané věci přiměřené poměrům. Důvodem pro exekuci zde totiž nebudou ty ve výroku rozsudku druhově vymezené imise, které překračují místní limit (vymezený v odůvodnění), nýbrž pouze imise, které stejně jako imise, pro něž bylo žalobě vyhověno, jsou imisemi přímými. Jinými slovy, dojde-li k opakování v rozsudku druhově označených přímých imisí, je to důvodem pro výkon rozhodnutí.

13. Jestliže se v posuzované věci opírá žaloba (požadující ochranu před imisemi hlukem) o tvrzení, že žalovaný zcela záměrně, primárně proto, aby žalobce obtěžoval, provádí na svých pozemcích činnost (spočívající dle žaloby v samoúčelné reprodukci hudby či spouštění motorových nástrojů), která vytváří obtěžující hluk doléhající na pozemky žalobců, odpovídá shora uvedeným pravidlům vztahujícím se k tzv. přímým imisím, pokud soud v pozitivní rozhodnutí o dané žalobě, po zjištění, že k přímým imisím hlukem docházelo, vysloví povinnost „zdržet se“ v daném místě (označeném pozemkem emitenta a pozemkem imisí zatěžovaným) „obtěžování hlukem“. Je-li z rozsudku (jeho odůvodnění) patrné, že jde o ochranu před přímými imisemi hlukem, pak bude důvod pro výkon rozhodnutí dán, dojde-li k takové přímé imisi znovu, a to bez ohledu na to, co bude zdrojem (žalovaným záměrně vytvářeného) hluku.

14. Je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku (v němž je zaznamenané pouštění hudby vyhodnoceno jako „schválnosti, které mají znepříjemnit život žalobců“), že v dané věci okresní soud dospěl k závěru, že v objasněných případech šlo (jak tvrdí žalobci) ze strany žalovaného o záměrné obtěžování žalobců hlukem z hudby s cílem rušení užívacího práva žalobců. Proti takovému skutkovému závěru odvolací soud nemá výhrad.

15. Svědčí mu především zjištění, že z pozemku žalovaného šířen byl hluk z hudby, jak zachyceno zejména videozáznamy pořízenými žalobcem v roce 2021, opakovaně vždy krátce poté, co žalobci přijeli na svůj pozemek, a podobu minimálně 1 hodiny, některých případech více než 3 hodiny. Šlo přitom v zaznamenaných případech (minimálně ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , kteréžto záznamy zopakovány byly jako důkazy před odvolacím soudem) o elektronickou hudbu stylu „techno“, s jednoduchým repetitivní rytmem a stále se opakujícími smyčkami, u které musí být emitentovi zřejmé, že pro nedobrovolného posluchače bude s vysokou mírou pravděpodobnosti obtěžující. Úmyslu obtěžovat žalobce svědčí i zaznamenané opakované pouštění jediné skladby „Zlatokopka“, u které si žalovaný (s ohledem na konflikty s žalobci) musel být vědom toho, že ji žalobci pro její vulgární obsah pravděpodobně budou vnímat jako útok na svou čest. Oporu v závěru, že původcem úmyslně obtěžující hudby je právě žalobce, resp. že hudba šířena byla z jeho pozemku přitom jsou nejen videozáznamy, nýbrž i výpovědi svědkyň, které byly u žalobců návštěvou, tj. , jméno FO, (přítelkyně žalobkyně), , jméno FO, (přítelkyně žalobkyně) a , jméno FO, (dcery žalobkyně) a shodně popisovaly, že hudba z pozemku žalovaného byla při jejich návštěvách tak hlasitá, že neumožňovala hovor. Svědkyně , jméno FO, popisuje zejména vysoce obtěžující hlasitost hudby při návštěvách v roce 2022 a 2023, svědkyně , jméno FO, kromě nadměrně hlasité a dlouhé hudby při návštěvách i opakovanou reprodukci skladby „Zlatokopka“. Odvolací soud ve shodě se soudem okresním nepochybuje o autenticitě videozáznamů, které byly viditelně (dle snímaného okolí) pořizovány v různých dnech a v různých časech. Jakkoli není záměrná manipulace se záznamy zcela vyloučena, nelze úvahu o ní založit pouze na skutečnosti, že v jediném z desítek záznamů předložen byl žalobcem totožný záznam označený dvěma daty. Nepochybil proto okresní soud, přičítá-li tento rozpor v důkazech (ve shodě s vysvětlením žalobce) nikoli záměrné manipulaci, nýbrž pouze omylu žalobce v ukládání a označování autenticky pořízených digitálních záznamů.

16. Zmiňované důkazy jsou dostatečným podkladem pro závěr o obtěžování hudbou i bez přihlédnutí k výpovědi svědka , právnická osoba, , kterou zmiňuje okresní soud jako doklad o nadměrné hlasitosti žalovaným pouštěné hudby. Je proto nadbytečné zabývat se podrobně hodnocením toho, co tento svědek vypověděl, a tím, zda obsah jeho výpovědi ovlivněn byl zvukovým záznamem pořízeným nezákonně (v rozporu s licencí danou § 88 odst. 2 o. z.).

17. Jako správný obstojí i závěr okresního soud, že vedle záměrného obtěžování hlukem z hudby imitován byl z pozemků žalovaného na pozemky žalobců hluk z hudby nad míru přiměřenou místním poměrům. Limity dané místními poměry přitom okresní soud vymezuje přiléhavě nejen s přihlédnutím k zaznamenanému chování jiných osob (vlastníků jiných pozemků) ve zkoumané lokalitě, nýbrž zejména s přihlédnutím k povaze a charakteru daného místa, jakož i k obecně přijímaným zásadám slušnosti a ohleduplnosti k právům jiných osob. Bylo by naopak chybou, pokud by měly být zohledněny, jak se toho dovolává žalovaný, i obtěžující hlukové imise jiných emitentů. Platí totiž, že se soud rozhodující o návrhu na ochranu proti nadlimitním imisím nemůže omezit jen na konstatování, že imisní zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům, které by měly být (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005 ze dne 26. 4. 2006 nebo sp. zn. 22 Cdo 3088/2018 ze dne 30. 10. 2018).

18. Okresní soud ve své úvaze z uvedených pravidel nijak k újmě žalovaného nevybočuje, označuje-li za vymykající se místním poměrům a podstatně omezující užívání pozemku žalobců ty nepřímé imise hudby, které přesahují tři hodiny denně. Souhlasí odvolací soud i se závěrem o (místním poměrům) nadlimitní povaze těch imisí hudby, k nimž by mělo docházet v neděli či ve dnech svátků, neboť lze zejména na venkově legitimně očekávat, že se sousedé, respektujíc vzájemná práva na odpočinek alespoň v jednom ze sedmi dnů v týdnu, zdrží činností, které obtěžující hluk vytvářejí. Považovat z tohoto pohledu za přiměřené lze hlukové imise spojené s v místě obvyklou pracovní činností, nejsou-li však i tyto regulovány veřejným předpisem (vyhláškou obce). Reprodukovaná hudba sice k takovým „nutným“ imisím nepatří, představuje však svého druhu kulturní potřebu, jejíž uspokojení bývá individuálně vyhrazováno právě na dny klidu. Tak je tomu i v daném případě nejen na straně žalovaného ale i jiných osob v místě. Proto neodpovídá místním poměrům (jak by měly být) závěr okresního soudu o úplném zdržení se šíření hluku ve formě hudby v neděli a státem uznaných svátcích. Přiléhavějším objasněným místním poměrům jeví se v těchto „dnech klidu“ krátit přípustnou maximální dobu rušení hlukem ve formě reprodukované hudby během dne na jednu hodinu.

19. Odvolací soud nemá důvod revidovat ten skutkový závěr okresního soudu (vyjádřený v odstavcích 45 a 47 rozsudku), že nedochází ze strany žalovaného k obtěžování žalobců hlukem ze strojních zařízení nad míru přiměřenou místním poměrům. Z takového skutkového závěru však nutně musí vyplývat závěr právní, že v případě hluku tohoto druhu nejde o nepřiměřené nepřímé imise (ve smyslu věty první § 1013 odst. 1 o. z.), pročež žalobcům nelze při takových imisích přiznat ochranu výrokem rozsudku ukládajícím žalovanému povinnost zdržet se imisí, které překračují (v odůvodnění rozsudku vymezenou) míru přiměřenou místním poměrům.

20. Uzavírá proto odvolací soud na základě shora uvedeného, že napadený výrok I je věcně správný a jako takový byl dle § 219 o. s. ř. potvrzen. Neprosadí se však, pro účely případného výkonu rozhodnutí (exekuce), ta část odůvodnění rozsudku okresního soudu (odst. 48 in fine), v níž jsou s poukazem na místní poměry vymezeny časové limity nepřímých imisí hluku ze strojů. Představuje tak potvrzovaný meritorní výrok I ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu ochranu žalobců (a) před tzv. přímými imisemi hlukem (jakýmkoli hlukem vytvářeným samoúčelně, záměrně, primárně s cílem obtěžovat žalobce) z pozemků žalovaného a (b) před tzv. nepřímými imisemi hlukem z reprodukované hudby, která bude na pozemky žalobců z pozemků žalovaného imitována ve všední dny a v sobotu po dobu více než tří hodin denně a v neděli a ve státem uznané svátky po dobu více než jedné hodiny denně.

21. Změněny dle § 220 o. s. ř. byly nákladové výrok napadeného rozsudku. Okresní soud v odůvodnění těchto výroků správně poukazuje na to, že byly v řízení žalobci uplatněny tři relativně samostatné nároky, přičemž vyhověno bylo žalobcům pouze v jediném – v požadavku na ochranu před hlukem, zatímco v požadavku na ochranu před odpadem byla žaloba zamítnuta a v požadavku na ochranu před obtěžováním zápachem byla žaloba vzata zpět. Zatímco však první dva požadavky byly předmětem řízení před okresním soudem po celou dobu od podání žaloby (4. 1. 2022) do vydání napadeného rozsudku, v požadavku na ochranu před zápachem byla žaloba vzat zpět již podáním žalobců z 26. 5. 2022 a řízení o tomto požadavku pak bylo zastaveno usnesením okresního soudu z 9. 8. 2022, ještě před prvním jednáním ve věci. V takové situaci, kdy ve věci samé má každá ze stran (co do rozsahu stejný) úspěch v jednom ze dvou žalobou uplatněných nároků, je na místě dle § 142 odst. 2 o. s. ř. vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech vztahujících se k třetího z nároků (ochraně proti obtěžování zápachem) je třeba rozhodnout dle § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobci, kteří nesou procesní zavinění na zastavení řízení o tomto nároku, jsou povinni žalovanému nahradit náklady, které v obraně proti tomuto požadavku žalobců vynaložil. Těmito náklady jsou (na daný nárok připadající) třetina odměny spojené s převzetím zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/996 Sb., advokátní tarif („AT“)] a vyjádřením k žalobě [§ 11 odst. 1 písm. d) AT] ve výši celkem 1 533,40 Kč [2 x 1/3 z odměny 2 300 Kč počítané z tarifní hodnoty 30 000 Kč (3 x 10 000 Kč) dle § 7, § 9 odst. 1, § 12 odst. 3 AT] a třetina hotových výdajů zástupce žalovaného spojených se dvěma úkony právní služby ve výši celkem 200 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024). Celkem tak má žalovaný proti žalobcům právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 1 733,40 Kč, jak odvolacím soudem vysloveno ve výroku III tohoto rozsudku.

22. Podobně platí i u nákladů placených v řízení státem v souvislosti projednávání požadavků, o nichž bylo rozsudkem okresního soudu rozhodnuto meritorně, že náhrada těchto nákladů (svědečného ve výši 790,17 Kč přiznané usnesením okresního soudu č. j. 34 C 5/2022-286 ze dne 28. 5. 2024) měla by být dle stejného úspěchu v meritu rozdělena mezi obě strany sporu rovnoměrně. Proto byly výroky IV a V o nákladech placených v řízení státem změněny dle § 220 o. s. ř. tak, že každé ze stran bylo uloženo nahradit 395 Kč.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl se svým odvoláním neúspěšný, a proto je povinen nahradit všechny náklady žalobci v odvolacím řízení vynaložené. Těmito náklady jsou odměna zástupce žalobců za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 1. 10. 2025 ve výši celkem 8 280 Kč (podle § 9 odst. 1, § 7 bod 5., § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025), paušální náhrada hotových výdajů zástupce v celkové výši 900 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhrada za promeškaný čas 4 půlhodin strávených při cestě zástupce k jednání odvolacího soudu ve výši 600 Kč (dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), výdaje na cestu zástupce k odvolacímu soudu (celkem 110 km) vozidlem zn. Ford Mondeo s průměrnou spotřebou 0,053 l motorové nafty na 1 km ve výši 840,30 Kč (dle § 157 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši 2 230,30 Kč (21 % z 10 620,30 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 12 850,60 Kč.