35 Co 86/2025 - 171

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 231 597,55 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 6 C 121/2022142, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. co do částky 79 424,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 3. 2022 do zaplacení potvrzuje, co do částky 5 010,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 3. 2022 do zaplacení se mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; v zamítavém výroku o věci samé II. se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 84 435 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), co do částky 147 162,55 Kč spolu s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 23. 3. 2022, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že původně žalovaný [jméno FO], jakožto jediný dědic po své sestře paní [jméno FO] narozené [datum] a zemřelé dne [datum], nabyl dědictví, které neodmítl, což vyplývá z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 1. 2022, č. j. [spisová značka]. Žalobce uplatnil pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení zůstavitelky ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Zároveň namítal, že ve smyslu § 638 a násl. o. z. není nárok promlčen. Svůj nárok odůvodnil tím, že zůstavitelka od měsíce července 2015, kdy zemřela její dcera [jméno FO] (manželka žalobce), do své smrti v měsíci [datum], užívala sama nebytovou jednotku – ateliér č. [číslo] v bytovém domě na [adresa]. Za užívání této bytové jednotky nehradila náklady spojené s užíváním předmětné nebytové jednotky, které po celou dobu hradil [právnická osoba] žalobce. Mezi žalobcem a zůstavitelkou existovala dohoda, že z důvodu špatné finanční situace zůstavitelky dojde k úhradě nákladů spojených s užíváním předmětného ateliéru žalobci poté, kdy dojde k vypořádání dědictví po zemřelé dceři [jméno FO]. Vzhledem k tomu, že však zůstavitelka také zemřela, nedošlo k úhradě slíbeného dluhu za užívání předmětného ateliéru a žalobce se svého nároku domáhal na bratrovi zůstavitelky, jakožto jedinému dědici, [jméno FO]. Žalobce za období [datum], po které atelier užívala výhradně [jméno FO], uhradil na pravidelných měsíčních platbách spojených s příspěvkem na správu domu a pozemku a nákladech a zálohách na služby poskytované v souvislosti s užíváním nebytové jednotky částku 249 018 Kč. Z uvedené částky po výzvě žalobce uhradil žalovaný pouze částku 17 420,45 Kč. Rozdíl ve výši 231 597,55 Kč je předmětem žaloby.

3. Vzhledem k tomu, že původně žalovaný [jméno FO] zemřel dne [datum], rozhodl soud prvního stupně usnesením č. j. [spisová značka], ze dne 1. 3. 2023, o jeho právním nástupci, kterým se stal [Jméno žalovaného]. Ten se připojil k vyjádření svého otce, trval na vznesené námitce částečného promlčení uplatněného nároku, zároveň vyjádřil pochybnost nad postupem žalobce, neboť žalovaný nemohl nic z toho, co se stalo, nijak ovlivnit. Dále namítal, že se žalobce stal po smrti své ženy [jméno FO] vlastníkem ideálních 6/8 předmětného ateliéru, který zemřelá užívala se svou matkou paní [jméno FO], a to z důvodu podání žádosti o rozvod manželství ze strany žalobce. Ačkoli se žalobce snažil o získání i zbylých dvou osmin do svého výhradního vlastnictví, u soudu neuspěl. Otec žalovaného uznal vůči žalobci z celkové pohledávky 283 089 Kč částku 51 491, 45 Kč, kterou mu dne 15. 3. 2022 uhradil. Jednalo se o pohledávku [právnická osoba], [právnická osoba], fakturu za vyklizení bytu a kontejner, včetně vyúčtování nákladů správce domu [právnická osoba]. Rovněž namítal, že vyúčtování provedené žalobcem neodpovídá tomu, co žalobce opravdu uhradil. Podle žalovaného by se měl žalobce podílet ve smyslu § 1122 odst. 1 o. z. na nákladech spojených se spoluvlastnictvím věci. Vzhledem k tomu, že paní [jméno FO] žila v předmětném ateliéru se souhlasem své dcery, nemohlo žádné bezdůvodné obohacení vzniknout.

4. Žalobce proti námitce promlčení uplatněného nároku vznesl námitku rozporu dobrých mravů s odůvodněním, že zemřelá paní [jméno FO] užívala předmětný ateliér se svojí dcerou do jejího úmrtí dne [datum], se souhlasem žalobce tak činila i následně do doby, než sama zemřela, přičemž za užívání ateliéru neplatila žádnou úplatu. Byl to právě žalobce, kdo hradil veškeré náklady spojené s užíváním ateliéru z důvodu předcházení sankcím za jejich neplacení a zejména z důvodu zachování ateliéru do doby, než bude najisto postaveno právní nástupnictví ve vlastnictví ateliéru po smrti [jméno FO]. [jméno FO] byla o výši hrazených nákladů informována a tyto náklady svým podpisem uznávala na příslušných přehledech dne 1. 8. 2016, 16. 1. 2017 a 30. 7. 2019. Jelikož se nacházela ve špatné finanční situaci, došlo mezi ní a žalobcem k dohodě, že žalobcem zaplacené úhrady mu zaplatí až po projednání dědictví po zemřelé dceři. Z těchto důvodů se podání žaloby na [jméno FO] žalobci jevilo v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na fakt, že se jednalo o matku jeho zemřelé manželky. [jméno FO] vypořádání svého závazku z důvodu bezdůvodného obohacení vůči žalobci zápočtem na podíl z ateliéru nikdy neodmítla. Žalobce chtěl rovněž předejít finančnímu zatížení [jméno FO], ke kterému by došlo i v souvislosti se vznikem nákladů soudního řízení. V rámci dědického řízení po zemřelé manželce žalobce pak bylo najisto postaveno, že ateliér spadá do společného jmění manželů [jméno FO], avšak před ukončením dodatečného projednání dědictví po [jméno FO], paní [jméno FO] dne [datum] zemřela. V rámci následného dědického řízení po [jméno FO] nebyla pohledávka v rozporu s původní dohodou uspokojena pro odmítavý postoj původně žalovaného [jméno FO]. Žalobu na [jméno FO], jakožto právního nástupce [jméno FO], žalobce podal dne 23. 3. 2022, tj. krátce poté, co bylo postaveno najisto, že je právním nástupcem [jméno FO] ve vztahu k jejím závazkům (usnesení č. j. [spisová značka] nabylo právní moci dne 26. 1. 2022). Žalobce tak měl za to, že jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy uplatnění námitky promlčení je nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, zejména v rámci rodinných vztahů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů soud prvního stupně uzavřel, že žalobce a žalovaný jsou vlastníky ateliéru číslo jednotky [číslo], a to ve výši podílu 7/8 žalobce, 1/8 žalovaný. Právní předchůdce žalovaného, [jméno FO], jakožto jediný dědic po sestře paní [jméno FO] narozené [datum] a zemřelé dne [datum], nabyl po této dědictví, které neodmítl, což vyplývá z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 1. 2022, č. j. [spisová značka]. Zůstavitelka, jakožto matka zemřelé manželky žalobce, užívala ateliér č. [číslo] v bytovém domě na [adresa] nejdříve se souhlasem své dcery [jméno FO], do její smrti [datum], a následně se souhlasem žalobce, do své smrti [datum]. Za užívání ateliéru nehradila náklady spojené s užíváním předmětné nebytové jednotky, které po celou dobu hradil [právnická osoba] žalobce. Mezi žalobcem a zůstavitelkou existovala ústní dohoda, podle které poté, kdy dojde k vypořádání dědictví po zemřelé dceři paní [jméno FO], [jméno FO], se domluví na úhradách plateb spojených s užíváním předmětného bytu. Tyto závěry soudu byly mezi účastníky v části nesporné a ve zbytku korespondují s provedenými listinnými důkazy. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka paní [jméno FO] ještě před pravomocným ukončením dědického řízení po své dceři zemřela, nedošlo již k úhradě dluhu za užívání předmětného ateliéru a žalobce se svého nároku domáhal na dědici po paní [jméno FO], [jméno FO], který uznal žalobcovu pohledávku pouze do výše 51 491,45 Kč a uhradil ji dne 15. 3.2022. Žalobce požadoval uhradit platby – předepsané náklady spojené s užíváním předmětného ateliéru, které hradil za zemřelou paní [jméno FO], po odpočtu vrácených přeplatků, a to za období [datum] částku 249 018 Kč. Na tuto částku právní předchůdce žalovaného uhradil pouze částku 17 420,45 Kč. Rozdíl těchto částek představuje částku 231 597,55 Kč. Soud prvního stupně z podkladů pro zaplacení nákladů spojených s užíváním předmětného ateliéru zjistil, že tyto byly žalobcem předkládány paní [jméno FO], která je odsouhlasila svým vlastnoručním podpisem. Z rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu V [adresa] č. j. [spisová značka] soud prvního stupně zjistil, že předmětná nebytová jednotka – ateliér byla součástí společného jmění manželů [jméno FO] (žalobce nebyl určen jako výlučný vlastník této nemovitosti) a byla předmětem vypořádání dědictví po zemřelé [jméno FO]. Vyjádření k usnesení Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka] s podacím razítkem 8. 9.2017 sepsala vlastnoručně paní [jméno FO] s tím, že v závěru posledního odstavce uvádí, že po ukončení dědického řízení se domluví s panem [jméno FO] (žalobcem) na vypořádání plateb za užívání ateliéru po smrti dcery a dohodnou se na dalším postupu.

6. Po právní stránce soud prvního stupě odkázal na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013, § 3 odst. 1, § 6 odst. 1, § 8, § 588, § 609, § 621, § 629, § 638, § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k výkladu dobrých mravů v odůvodnění citovanou a uzavřel, že z citovaných rozhodnutí se podává, že Nejvyšší soud ani Ústavní soud nedovodily, že námitka promlčení je nemravná, jestliže účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, nýbrž konstatují, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, pokud byla výrazem flagrantního zneužití práva na úkor tohoto účastníka. Takové flagrantní zneužití práva se ze zjištěného skutkového stavu nepodává, nelze za ně považovat ani skutečnost, že paní [jméno FO] projevila zájem na uzavření dohody ohledně úhrad spojených s užíváním předmětného ateliéru, k čemuž následně, z důvodu jejího úmrtí, již nedošlo. Podle soudu prvního stupně měl žalobce v případě, že se mu jevilo nevhodným tyto částky po paní [jméno FO] vyžadovat bezprostředně v každém konkrétním měsíci za užívání ateliéru, z důvodu obav o promlčení nároku podat žalobu a požádat o přerušení řízení právě do doby, kdy bude pravomocně ukončeno dědické řízení. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně námitku rozporu dobrých mravů neshledal ve vztahu k vznesené námitce částečného promlčení nároku důvodnou. Neshledal ani rozpor dobrých mravů s požadavkem žalobce na úhradu plnění, které poskytoval namísto uživatelky ateliéru, paní [jméno FO]. V tomto ohledu je nutné přihlédnout i k rodinné situaci a vztahům, které v předmětné době již byly s ohledem na množství soudních řízení, podstatně narušeny.

7. Na základě shora uvedeného proto soud prvního stupně shledal námitku částečného promlčení nároku vznesenou žalovaným důvodnou, a proto žalobě vyhověl co do zaplacení částky 84 435 Kč včetně příslušenství pohledávky, co do zbytku ve výši 147 102,53 Kč včetně požadovaného příslušenství pohledávky žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud prvního stupně zohlednil, že žaloba byla podána 23. 3. 2022, přičemž s přihlédnutím k běhu tříleté promlčecí doby byl nárok jednotlivých plateb žalobce za dobu od 25. 8. 2015 do 25. 2. 2019 promlčen, když žalobce mohl své právo poprvé uplatnit ihned poté, co zjistil, že platba nebyla v konkrétním měsíci uhrazena. Navíc žalobce činil plnění za paní [jméno FO] vědomě a musel si být vědom možného promlčení nároku.

8. Soud prvního stupně dodal, že z pohledu shora uvedeného nebylo pro posouzení věci rozhodné, v jaké výši a kdy se kdo stal podílovým spoluvlastníkem ateliéru, ani zda tento užívala paní [jméno FO] jen zčásti. Rozhodné z hlediska vydání bezdůvodného obohacení bylo to, že žalobce plnil za paní [jméno FO] to, co měla z titulu ústní dohody o užívání ateliéru plnit sama, když o tom, že užívala ateliér od smrti dcery až do svého úmrtí dne [datum], nebylo mezi účastníky žádného sporu. Bylo povinností paní [jméno FO] hradit veškeré náklady spojené s bydlením, které žalobce řádně doložil, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by mezi zúčastněnými existovala nějaká jiná dohoda či úmluva. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobce, že lze podpisy paní [jméno FO] na vyúčtování považovat za uznání závazku, když i ze samotného písemného prohlášení paní [jméno FO] vyplynulo, že se chtěla se žalobcem nejdříve domluvit na úhradách i dalším postupu, což nelze považovat za uznání závazku co do důvodu a výše ve smyslu zákonných ustanovení o. z.

9. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, a to včetně požadovaného příslušenství pohledávky ve výši podle § 513, § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 věty prvé zákona č. 99/1963 S., občanský soudní řád, kdy v převážné části ve věci úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.

11. Proti tomuto rozsudku podali žalobce i žalovaný včasné a přípustné odvolání. Žalobce napadl rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích II. a III. a s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o. s. ř. namítal, že soud prvého stupně nesprávně posoudil uplatněnou námitku promlčení ze strany žalovaného. Závěr, že námitka není v rozporu s dobrými mravy nereflektuje na důkazy podloženou rodinou a právní situaci, která nutně ovlivnila chování žalobce vůči [jméno FO]. Podle žalobce je námitka promlčení k části uplatněného nároku právním nástupcem v rozporu s dobrými mravy. Dne [datum] zemřela manželka žalobce [jméno FO], přičemž součástí společného jmění manželů nebyla bytová jednotka (ateliér). Ten v době úmrtí užívala matka manželky žalobce [jméno FO]. Při vypořádání dědictví soud nepřihlédl k ateliéru jako majetku spadajícímu do aktiv pozůstalosti při jejím projednání, a to pro spory dědiců. Následně probíhalo u Obvodního soudu pro [adresa] řízení o žalobě na určení vlastnictví žalobce k ateliéru, kdy žalobce tvrdil, že ateliér je jeho výlučným vlastnictvím. Řízení skončilo zamítnutím žaloby se závěrem, že ateliér spadá do masy tvořící společné jmění manželů. Ateliér i nadále užívala paní [jméno FO], přičemž náklady spojené s užíváním hradil žalobce. [jméno FO] neměla pro nemajetnost dostatek prostředků na jejich úhradu, bylo však dohodnuto, že náklady hrazené od roku 2015 žalobcem budou započteny na podíl [jméno FO] na ateliéru. V rámci doprojednání dědictví po [jméno FO] ve vztahu k ateliéru měla být uzavřena dohoda žalobce a [jméno FO] a [jméno FO], podle které měl vypořádací částku, na které se shodnou, žalobce vyplatit jmenovaným. Podání žaloby na [jméno FO], kterou doporučuje v napadeném rozsudku soud prvého stupně, která by byla jistě úspěšná, by bylo v rozporu se smýšlením žalobce, a to zejména při faktu, že se jedná o matku jeho zemřelé manželky. [jméno FO] by se o žalobě dozvěděla, musela by na ní reagovat, došlo by k jejímu finančnímu zatížení se soudním řízením. [jméno FO] vypořádání svého závazku z důvodu bezdůvodného obohacení zápočtem na podíl z ateliéru nikdy neodmítala, jednalo se u ní o přívětivou variantu splnění závazku. Návrh na doprojednání dědictví byl podán žalobcem dne 23. 8. 2019, kdy bylo najisto postaveno, že ateliér spadá do společného jmění manželů [jméno FO]. Před ukončením dodatečného dědického řízení po [jméno FO] paní [jméno FO] zemřela. Na její místo do dědického řízení nastoupil [jméno FO]. Žalobce nadále v rámci dědického řízení vyjednával se zbylými dědici ve smyslu předchozí dohody o uzavření dohody dědiců a pozůstalého manžela tak, že žalobce nabude celý ateliér a zbylé dědice vyplatí. Tuto dohodu dodržel otec manželky žalobce pan [jméno FO], který za částku 350 000 Kč přenechal svůj podíl ve výši 1/8 na ateliéru žalobci. [jméno FO] dohodu, v rámci které by byly vypořádány i závazky [jméno FO] vůči žalobci z důvodu bezdůvodného obohacení, odmítl. Dědické řízení o dodatečném projednání skončilo usnesením ze dne 14. 12. 2021, které nabylo právní moci 7. 1. 2022. Pohledávka za [jméno FO] nebyla v tomto řízení uspokojena. V průběhu dědického řízení po [jméno FO] uplatnil z opatrnosti žalobce svou pohledávku do jejího dědického řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a to dne 10. 5. 2021. Dědic po [jméno FO] uplatněnou pohledávku akceptoval v částce 51 491,45 Kč, což oznámil žalobci přípisem ze dne 31. 1. 2022 a uhradil ji po skončení dědického řízení 15. 3. 2022. Žalobce na [jméno FO] jako právního nástupce [jméno FO] podal žalobu 23. 3. 2022, tedy krátce poté, kdy bylo postaveno najisto, že je jejím právním nástupcem ve vztahu k uvedeným závazkům.

12. Podle žalobce v posuzované věci jde o okolnosti hodné zřetele, kdy uplatnění námitky promlčení žalovaným je nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, zejména v rámci rodinných vztahů (viz např. sp. zn. I. ÚS 643/04). Dále žalobce namítal, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k částkám uvedeným ve výrocích I. a II., když odkázal jednak na měsíční částky zálohové a jednak na částky spojené s vyúčtováním zálohových plateb, které ovšem nejsou totožné.

13. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. a namítal, že soud prvého stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, zejména k povinnosti žalobce ve smyslu § 1122 odst. 1 o. z. podílet se na nákladech spojených se spoluvlastnictvím věci. Žalobce po ukončení dědického řízení po [jméno FO] vlastnil 7/8 předmětného ateliéru, když se předtím neúspěšně snažil soudně docílit plného vlastnictví a tím dědické řízení prodlužoval. Po dobu života paní [jméno FO] (matky paní [jméno FO]) nebyl znám její podíl na ateliéru. Soud prvního stupně v bodu 28 rozsudku chybně dovodil, že bylo povinností paní [jméno FO] hradit veškeré náklady spojené s bydlením v ateliéru a veškeré náklady s jeho vlastnictvím, neřídil se ustanovením § 1122 odst. 1 a § 1180 o. z. zvláště, když se paní [jméno FO] nikdy nezavázala, že bude platit veškeré náklady spojené s vlastnictvím ateliéru. V bodu 5 rozsudku je uvedeno, že mezi žalobcem a zůstavitelkou existovala ústní dohoda, že poté, co dojde k vypořádání dědictví po zemřelé dceři paní [jméno FO], [jméno FO], se domluví na úhradách plateb spojených s užíváním předmětného bytu. K tomuto závazku z její strany nedošlo, nelze spravedlivě požadovat, aby tak činila. [jméno FO] platila své náklady na energie sama (elektřina, plyn), respektive byly proplaceny žalobci po ukončení dědického řízení původním žalovaným [jméno FO]. Dále původní žalovaný uznal a proplatil částku 17 420,42 Kč z vyúčtování [právnická osoba]. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a výroky II. a III. potvrdil.

15. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že tvrzení žalovaného, že by chtěl prodlužovat dědické řízení, se nezakládá na pravdě. Řízení o vlastnictví k ateliéru, které celé dědické řízení protáhlo, bylo zahájeno z důvodu sporů mezi dědici, kdy mimo jiné rodiče zesnulé [jméno FO] tvrdili, že se jednalo o její výlučný majetek. V následujícím civilním řízení bylo určeno, že předmětná nemovitost byla součástí společného jmění žalobce a jeho manželky. Poté bylo možno pokračovat v dědickém řízení a toto doprojednat. Podle žalobce žalovaný nesprávně interpretuje důvod, na základě kterého žalobce požaduje zaplacení žalované částky. Žalobce nikdy nepožadoval, aby paní [jméno FO] plnila povinnosti spojené s vlastnictvím nemovitosti, například hradila poměrnou část daně z nemovitosti, ale pouze ty náklady, které se vztahují výhradně k užívání nemovitosti. [jméno FO] po smrti [jméno FO] nemovitost užívala výhradně sama. Původní žalovaný [jméno FO], jako její právní nástupce, žalobci nahradil náklady za elektřinu a plyn v plné výši za celou dobu užívání ateliéru paní [jméno FO]. Další částky zaplacené žalobcem podle vyúčtování [právnická osoba] požaduje je žalobce rovněž z důvodu výhradního užívání nemovitosti paní [jméno FO], nikoliv z důvodu jejího podílového spoluvlastnictví nemovitosti. Zaplacení pouze osminy požadované částky původním žalovaným žalobci je nesprávné. Původní žalovaný tyto obě částky vypočetl z plnění požadované za celou dobu užívání nemovitosti paní [jméno FO]. Podle žalobce tím původní žalovaný fakticky uznal celou výši požadované částky bez ohledu na námitku promlčení.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalovaného je důvodné pouze z části.

17. Podle závěru odvolacího soudu si soud prvého stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní.

18. Účastníky uvedené odvolací námitky byly již uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi řádně v odůvodnění rozsudku vypořádal a odvolací soud v této souvislosti odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně uvedené v odst. 26 a 27 rozsudku k posouzení námitky promlčení z pohledu jejího vznesení v rozporu s dobrými mravy, resp. v odst. 28 k rozsahu důvodnosti žalované částky.

19. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že by námitka promlčení, které se dovolal žalovaný, měla být vyhodnocena jako námitka uplatněná v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 4, § 6 až 8 o. z.). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Na stejném principu jsou i závěry Ústavního soudu uvedené v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 643/04, resp. v odkazovaném nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000.

20. U výkonu práva žalovaného vznést námitku promlčení nároku žalobce podle závěru odvolacího soudu nelze dovozovat ničeho, co by bylo možno považovat za rozpor s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Uvedené judikaturní závěry jsou založeny na předpokladu, že námitka musí být uplatněna na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V posuzované věci to byl žalobce, kdo zavinil uplynutí promlčecí doby.

21. Odvolací soud neshledal za relevantní důvody, pro které dle tvrzení žalobce nechtěl podat žalobu na [jméno FO], tj. že se jednalo o matku jeho zemřelé manželky, došlo by k jejímu finančnímu zatížení soudním řízením a k narušení rodinných vztahů. Soud prvního stupně v závěru odst. 26 výslovně poukázal na to, že rodinné vztahy v té době byly již narušeny. Probíhala soudní řízení, kdy Obvodní soud pro [adresa] rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. [spisová značka], zamítl žalobu podanou žalobcem [Jméno žalobce] proti žalovaným [jméno FO] a[Anonymizováno][jméno FO] o určení vlastnictví k nemovitosti – nebytové jednotce ateliér. Soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že předmětná nemovitost ve výroku blíže specifikovaná, je výlučným vlastnictvím žalobce a jako taková nenáleží do pozůstalostního jmění po [jméno FO], rozené [jméno FO], zemřelé dne [datum]. Rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. [spisová značka]. Žaloba byla podána s ohledem na skutečnost, že z manželství žalobce a [jméno FO] se děti nenarodily, manželka nezanechala závěť, dědí proto po ní ve smyslu § 1636 o. z. žalobce spolu s jejími rodiči, tj. [jméno FO] a paní [jméno FO]. Za situace, kdy předmětná nemovitost byla ve společném jmění manželů [jméno FO], náležel žalobci podíl ve výši 6/8, [jméno FO] 1/8 a [jméno FO] 1/8. Podíl na nemovitosti paní [jméno FO] ve výši 1/8 zdědil [jméno FO] a k jeho vypořádání v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa], kdy k návrhu [Jméno žalovaného] proti [Jméno žalobce], který v té době již byl vlastníkem 7/8 podílu na nemovitosti, bylo rozhodnuto tak, že došlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví k jednotce vymezené podle zákona o vlastnictví bytu – ateliér ve výroku specifikovaný, jednotka byla přikázána do výlučného vlastnictví [Jméno žalobce]. Tomu také byla uložena povinnost vyplatit protistraně plnění za nemovitost (srov. rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21. 11. 2023, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 2. 2024, č. j. [spisová značka]).

22. K námitce žalovaného týkající se rozsahu závazku paní [jméno FO] vůči žalobci je na místě připomenout, že soud prvního stupně v odst. 28 výslovně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že paní [jméno FO] a žalobce měli ústní dohodu o užívání ateliéru a o rozsahu finančního plnění, které mu za užívání byla povinna uhradit. V této souvislosti paní [jméno FO] podepisovala žalobci přehledy vydání, které žalobce platil. Současně soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky existovala jiná dohoda či úmluva o tom, jakým způsobem, v jakém jiném rozsahu bude paní [jméno FO] žalobci částky hradit a netvrdí ji ani žalovaný. Z vyjádření k usnesení OS pro [adresa] j. č. [spisová značka] s podacím razítkem 8. 9. 2017 soud prvního stupně zjistil, že jej sepsala vlastnoručně paní [jméno FO] a v závěru posledního odstavce uvedla, že po ukončení dědického řízení, se domluví s panem [jméno FO] (žalobcem) na vypořádání plateb za užívání ateliéru po smrti dcery a dohodnou se na dalším postupu.

23. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že podpis paní [jméno FO] na přehledu vyúčtování sám o sobě neznamená, že by se jednalo ze strany paní [jméno FO] o uznání dluhu co do důvodu a výše. Stejně tak s tím, že pokud původní žalovaný za dobu, kdy paní [jméno FO] byla vlastníkem osminy ateliéru, hradil za dobu užívání osminu z částek požadovaných žalobcem, neznamená, že by uznal nárok žalobce za paní [jméno FO] v celém rozsahu co do důvodu a výše. Podle závěru odvolacího soudu námitky účastníků uvedené v odvolání nejsou s ohledem na jejich obsah schopny zvrátit přiléhavé skutkové i právní závěry uvedené soudem prvého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku.

24. Soud prvního stupně správně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se promlčel v tříleté lhůtě stanovené v § 629 odst. 1 o. z. a s ohledem na to, že žaloba byla podána dne 23. 3. 2022, došlo k promlčení nároku uplatněném za období od srpna 2015 do 25. 2. 2019. Nárok je důvodný ohledně plateb žalobce za období od 25. 3. 2019 do června 2020, tj. celkem v rozsahu 79 424,50 Kč. Soud prvního stupně při svém výpočtu nezohlednil, že žalobce za rok 2019 od celkové částky 62 919 Kč odečetl přeplatek 2 417 Kč a požadoval uhradit částku 60 502 Kč. Od té odvolací soud odečetl 2 x 5 100 Kč, tj. platby za leden a únor 2019, které jsou požadovány za období, kdy je nárok promlčen. Za rok 2020 je nárok žalobce důvodný v celém uplatněném rozsahu, tj. v částce 29 122,50 Kč.

25. Z uvedeného důvodu proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný vyhovující výrok I. co do částky 79 424,50 Kč s příslušenstvím, podle § 220 o. s. ř. změnil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 5 010,50 Kč s příslušenstvím a žalobu v tomto rozsahu zamítl, zamítavý výrok II. potvrdil v celém rozsahu podle § 219 o. s. ř.

26. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., za situace, kdy v obou řízeních byl převážně úspěšný žalovaný náklady řízení nepožadoval.

Poučení