36 Co 142/2024 - 356

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně: [jméno zainteresované společnosti], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupené advokátem [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za účasti vedlejšího účastníka: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] zastoupený advokátem [jméno zástupce orgánu veřejné moci] sídlem [adresa zástupce ogránu veřejné moci] o zaplacení hmotné škody 17 584 285,91 Kč a nemajetkové újmy 11 870 450,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2023, č. j. 40 C 65/2020286, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku I tak, že žaloba se co do částky 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2018 do zaplacení zamítá; ve výrocích II, III, IV a VII se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl takto: I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě za majetkovou škodu částku 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 248 Kč od 10. 1. 2018 do zaplacení. II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za majetkovou škodu ve výši 17 565 010,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 565 010,91 Kč od 10. 1. 2018 do zaplacení. III. Konstatuje se, že nepřiměřenou délkou řízení o vydání stavebního povolení na základě žádosti žalobkyně ze dne 14. 4. 2014 vedeného u [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 15 A 59/2016 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských svobod a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. IV. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 870 450,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 870 450,30 Kč od 10. 1. 2018 do zaplacení. V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. VI. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. VII. Žalobkyně je povinna zaplatit na účet [Orgán veřejné moci] soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Rozhodl tak o šesti peněžitých nárocích na náhradu majetkové škody v celkové výši [částka], která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s dvěma nezákonnými rozhodnutími (rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 19. 8. 2015, č.j. [spisová značka], [spisová značka], a rozhodnutím [spisová značka] 23. 12. 2015, č.j. [spisová značka]), a dále o jejím žalobním požadavku na zaplacení relutární náhrady 11 870 450,30 Kč za déletrvající správní řízení v době od 14. 4. 2014 do 25. 11. 2019, ve které pociťovala újmu z obavy o jeho výsledek.

3. Peněžité žalobní požadavky z titulu náhrady hmotné škody žalobkyně odůvodnila jednak marnými investicemi do výstavby a zkušebního provozu dílny na malování skla, které zbytečně vynaložila na - realizaci stavebních úprav rodinného domu (jeho dokončení a přístavbu) a na pořízení zařízení a technické vybavení dílny v celkové částce 853 485,44 Kč; - mzdové náklady (vyplacené mzdy zaměstnancům) ve výši 665 193 Kč; - vyhotovení protokolu o měření emisí v částce 5 990 Kč i za protokol o měření hluku (hlukové zátěže) ve výši 9 922 Kč, které si zajišťovala v souvislosti s povolovacím procesem; - nákup výrobního materiálu v hodnotě 198 525,97 Kč, který v důsledku nezákonných rozhodnutí nemohla využít; dále jako ušlý zisk za období od ledna 2016 do poloviny května 2018 ve výši 15 848 023,50 Kč, o který přišla tím, že nemohla realizovat dohody o dodání zboží v celkovém objemu 92 000 000 Kč, které uzavřela v letech 2015 a 2016 s obchodními partnery [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [právnická osoba]. V období zkušebního provozu od 11. 9. 2015 do[Anonymizováno]30. 11. 2015 dosáhla zisku 1 686 748 Kč, což měsíčně představuje částku 556 071 Kč, a stejný zisk s ohledem na sjednané kontrakty předpokládala i v budoucnu; a konečně jako náklady právního zastoupení, vyčíslené částkou 3 146 Kč.

4. Finanční odškodnění nemajetkové újmy za déletrvající správní řízení žalobkyně požadovala výhradně za období od 14. 4. 2014 do 25. 11. 2019, kdy byla v nejistotě, zda bude moci provozovat malírnu skla, do které investovala nemalé prostředky. Uvedla, že při stanovení formy a rozsahu relutární náhrady nevycházela ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Výši přiměřeného zadostiučinění určila z kalkulace vzniklých škod v důsledku nezákonného postupu orgánu veřejné moci a nezákonného rozhodnutí a procentní sazby 1 % za každý kalendářní měsíc (dle analýzy [jméno FO] k výpočtu nemajetkové újmy). Škodu stanovila částkou 17 717 085,79 Kč, a proto přiměřená výše zadostiučinění za jeden měsíc odpovídá 177 170,90 Kč. Vzhledem k tomu, že správní orgány postupovaly protiprávně od 14. 4. 2014 do 25. 11. 2019 (po dobu 67 měsíců), nárokuje si zadostiučinění ve výši 11 870 450,30 Kč (67 x 177 170,90 Kč). Dále uvedla, že sama nepřispěla k průtahům v řízení a délka řízení neodpovídala jeho složitosti.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění popsaných v bodech 13 až 40, která odvolací soud pro srozumitelnost dalšího odůvodnění převážně v chronologickém sledu opakuje či parafrázuje. První fáze řízení o vydání stavebního povolení 6. V dubnu 2014 žalobkyně podáním žádosti o vydání stavebního povolení zahájila u [Orgán veřejné moci] správní řízení.

7. V květnu 2014 stavební úřad správní řízení o vydání stavebního povolení ukončil, když žalobkyni povolil stavbu označenou jako „Změna stavby před dokončením a přístavba k rodinnému domu“, za účelem zřízení provozovny malování skla včetně vypalovacích pecí v [hodnota]. a [hodnota]., rozšíření stávající bytové jednotky ve [hodnota]. do podkroví rodinného domu a zřízení nového vstupu do bytové jednotky; přístavbu k rodinnému domu obsahující garáže pro 3 osobní automobily, hobby dílnu, sklad zahradního nářadí; v nástavbě části rodinného domu nad suterénem v úrovni [hodnota] - změna užívání. Toto řízení bylo po jednom roce z podnětu majitelů sousedních nemovitostí „obnoveno“ zahájením zvláštního přezkumného řízení v květnu 2015 (viz dále bod 13). Podněty dotčených vlastníků okolních nemovitostí a první povolení dočasného zkušebního provozu 8. V srpnu 2014 vlastníci sousedních nemovitostí ([tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]) podali stížnost na ochranu ovzduší v [adresa], jejíž součástí byl i nesouhlas s rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 21. 5. 2014 a tvrzení, že malírna skla je v objektu č.p. [hodnota] v [adresa] provozována již od roku 2013, a to bez jakéhokoli veřejnoprávního povolení.

9. Stěžovatelkami vytýkané přestupkové jednání žalobkyně bylo při místním šetření 30. 10. 2014 potvrzeno mimo jiné i tím, že sama žalobkyně přiznala, že malírnu skla provozuje již déle než jeden rok. Ve stejný den proto uložil úřad žalobkyni pokutu 5 000 Kč v řízení zahájeném dle ust. § 180 odst. 1 písm. g) a j) stavebního zákona, když existence správního deliktu užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a užívání stavby bez kolaudačního souhlasu byla v rámci ústního jednání prokázána.

10. Začátkem března 2015 povolil stavební úřad žalobkyni dočasný tříměsíční zkušební provoz (do [datum]) části stavby povolené rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 21. 5. 2014, a to části [hodnota] a celého [hodnota] objektu č.p. [hodnota] v [adresa] (prostory malírny skla a hygienického zázemí k provozovně). Ten však byl již po 15 dnech pravomocně přerušen z důvodu absence atestovaných funkčních filtrů na odvod spalin z vypalovacích pecí.

11. Dne [datum] byl vlastníky sousedních nemovitostí dán podnět k přezkumnému řízení dle § 94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve věci rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum], který byl postoupen Krajskému úřadu Ústeckého kraje. Přezkumné řízení a předmětná nezákonná rozhodnutí (rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 8. 2015 a rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 12. 2015)

12. V květnu 2015 zahájil [Orgán veřejné moci] přezkumné řízení ve věci rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 21. 5. 2014. V srpnu 2015 přezkoumávané stavební povolení zrušil a věc vrátil zpět stavebnímu úřadu. Konstatoval, že povolení stavby brání její rozpor s územním plánem obce Česká Kamenice, když obecně závazná vyhláška obce [adresa] ve vymezené funkční ploše „Kolektivní bydlení“ umožňuje pouze základní podnikatelskou činnost občanské vybavenosti vestavěnou do obytných objektů a nerušící bydlení, a naopak nepřipouští podnikatelskou činnost s vlastními účelovými stavbami a výrobní a průmyslovou činnost (rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], [spisová značka]).

13. V září 2015 proti tomuto zrušujícímu rozhodnutí Krajského úřadu podala žalobkyně neúspěšný rozklad, když žalovaná organizační složka ([Orgán veřejné moci], dále rovněž jako [Orgán veřejné moci]) tento opravný prostředek v prosinci 2015 zamítla pro nedůvodnost a napadené rozhodnutí Krajského úřadu ze dne [datum] potvrdila. Plně se ztotožnila se závěrem Krajského úřadu, že rozhodnutím stavebního úřadu ze dne [datum] povolený záměr malírny skla v objektu č.p. [hodnota] v [adresa] je v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací. Dále uvedla, že Krajský úřad se dostatečně zabýval šetřením práv z rozhodnutí nabytých v dobré víře, jak mu ukládá § 94 odst. 5 správního řádu (rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 12. 2015, č.j. [spisová značka] ze dne 23. 12. 2015). Druhý a poslední žalobkyni povolený dočasný zkušební provoz 14. V mezidobí, před rozhodnutím o rozkladu, stavební úřad v září 2015 dočasně (do konce listopadu 2015) opětovně povolil dočasný zkušební tříměsíční provoz malírny skla a hygienického zázemí k provozovně. O další zkušební provoz žalobkyně nežádala. Soudní přezkum rozhodnutí [Anonymizováno] a vydání stavebního povolení bez úprav provozních prostor 15. V březnu 2016 u místně nepříslušného Městského soudu v Praze podala žalobkyně proti rozhodnutí [Orgán veřejné moci] (dále též jako „[Orgán veřejné moci]“) o rozkladu správní žalobu spolu se žádostí o přiznání odkladného účinku. Ve stejném měsíci Městský soud v Praze žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku, vyrozuměl žalovanou a další zúčastněné osoby o podané žalobě a věc postoupil [Orgán veřejné moci]. V dubnu 2016 se žalovaná k podané žalobě vyjádřila, v květnu 2016 soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku a vyzval účastníky k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. V následujícím měsíci (červnu 2016) žalobkyně zaslala repliku ke stanovisku žalované. Krajský soud v srpnu 2017 (po jednoroční prodlevě) napadené rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 12. 2015 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěrem krajského úřadu, resp. ministerstva, týkajícím se nesouladu záměru malírny skla v objektu č.p. [hodnota] povoleného rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 21. 5. 2014 s platnou územně plánovací dokumentací obce [adresa]. Důvodem pro zrušení rozhodnutí ministerstva ze dne 23. 12. 2015 bylo, že přezkumné správní orgány při vydání kasačních rozhodnutí nedostatečně posoudily, zda jednoznačně existující nesoulad s územním plánem způsobuje újmu na veřejném zájmu. Rozsudek [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 8. 2017, č.j. 15 A 59/2016-78; nabyl právní moci 30. 8. 2017. Soudní řízení správní trvalo rok a půl (od března 2016 do srpna 2017).

16. V době zrušeného stavebního povolení v červnu 2016 (před rozhodnutím správního soudu a před zrušujícím rozhodnutím [Orgán veřejné moci]) byla v opakovaném řízení povolena stavba v užším rozsahu (vyjma provozních úprav, stavby malírny skla). Při kontrolní prohlídce stavby v říjnu 2016 bylo zjištěno, že vybavení malírny skla bylo demontováno, pece byly odstraněny a otvory pro ně zazděny. Žalobkyně sama uvedla, že již v předmětné nemovitosti nebude provozní činnost realizovat. Správní řízení po kasačním rozsudku [Orgán veřejné moci] nad Labem 17. V květnu 2018, poté, kdy správní soud původní rozklad zrušil, [Orgán veřejné moci] zrušilo rozhodnutí [Orgán veřejné moci], odboru územního plánování a stavebnímu řádu, č.j. [spisová značka] ze dne 19. 8. 2015, JID: [spisová značka], a věc mu vrátilo k novému projednání.

18. V červnu 2019 Krajský úřad Ústeckého kraje opětovně zrušil předmětné stavební povolení žalobkyně pro rozpor vydaného stavebního povolení s územně plánovací dokumentací. (rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 19. 11. 2019, č.j. [spisová značka]). Toto rozhodnutí obstálo i v řízení o rozkladu, když [Orgán veřejné moci] dne 19. 11. 2019 zamítlo odvolání žalobkyně (rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 19. 11. 2019, č.j. [spisová značka]).

19. Nově povolená část stavebních úprav (bez provozních úprav) byla dokončena 31. 8. 2020 (ohlášení ze dne 3. 2. 2021). Od června 2021 předmětné nemovitosti (stavba s pozemkem) změnily vlastníka, když žalovaná je prodala [jméno FO].

20. Ve vztahu k žalobkyní tvrzenému nároku na náhradu marně vyplacených mzdových prostředků a zbytečně nakoupenému výrobnímu materiálu vyšel ze zjištění, že 18.3.2015 žalobkyně zaměstnala na pozici smaltařky [jméno FO] na dobu určitou (do 31. 3. 2016) s měsíční mzdou 9 200 Kč. Tento pracovní poměr následně dne 30. 3. 2016 prodloužila dodatkem pracovní smlouvy do 8. 7. 2016. V období od 18. 3. 2015 března do 8. července 2016 jí vyplatila mzdu ve výši 754 Kč (12/2015), 2 477 Kč (1/2016), 8 900 Kč (2/2016), 4 219 Kč (3/2016), 3788 Kč (4/2016),[Anonymizováno]3788 Kč (5/2016), 8 900 Kč (6/2016) a 2 469 Kč (7/2016).

21. Od ledna 2015 do března 2016 zaměstnávala žalobkyně [jméno FO] jako malířku skla s měsíční mzdou 9 200 Kč. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou nejprve do 31. 1. 2016 a následně po prodloužení prostřednictvím dodatku do 31. 1. 2017. [jméno FO] byla za prosinec 2015 vyplacena mzda ve výši 820 Kč, za leden 2016 ve výši 2 078 Kč, za únor 2016 ve výši 3 788 Kč, za březen 2016 ve výši 3 819 Kč, za duben 2016 ve výši 2 744 Kč, za květen 2016 ve výši 3 788 Kč, za červen 2016 ve výši 8 900 Kč a za červenec 2016 ve výši 2 459 Kč.

22. S ostatními zaměstnanci žalobkyně uzavřela pracovní smlouvy ještě před povolením zkušebního provozu, když s [jméno FO] jako zlatičkou skla uzavřela pracovní vztah 2. 10. 2014, s malířkou skla [jméno FO] dne 30. 10. 2014, s [jméno FO] na pozici administrativní pracovnice dne 29. 11. 2014, s [jméno FO] na pozici dělnice 1. 12. 2014 a se [jméno FO] na pozici ředitele 2. 5. 2011. V době prodlužování těchto smluv si již žalobkyně byla vědoma, že stavební povolení není v souladu s územně plánovací dokumentací obce [adresa].

23. V rozvahách ve zjednodušeném rozsahu žalobkyně za rok 2014 a 2015, tedy v době, kdy provoz nebyl ani nemohl být povolen (jediná žádost žalobkyně o kolaudaci z 1. 12. 2015 byla ukončena zastavením řízení), žalobkyně vykazovala tržby za prodej zboží ve výši 749 000 Kč (rok 2014), resp. nulové (rok 2015). Tyto skutečnosti nekorespondují s fakturovanými odběry zboží v roce 2015 v celkové částce 2 635 002 Kč. V uvedených letech žalobkyně vykazovala deset (2014), resp. osm (2015) zaměstnanců v hlavním pracovním poměru a tři s dohodou o provedení práce (2014). V období před vydáním stavebního povolení žalobkyně vykázala zaměstnávání osmi lidí v hlavním pracovním poměru a čtyř na základě dohod o provedení práce (2013).

24. Žalobkyně soudu předložila účetní doklady, ze kterých vyplynulo pouze to, že její náklady na zboží, výrobní materiál dosáhly částky 459 549,20 Kč a že od dubna 2014 vynaložila na opravu nemovitosti 853 485,44 Kč.

25. Uvedená zjištění prvostupňový soud hodnotil zejména dle § 5, § 7, § 8 § 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“ či „OdpŠk“).

26. Dospěl k závěru, že prvotní podmínka vzniku škody – odpovědnostního titulu – v projednávané věci je jak v případě existence dvou nezákonných rozhodnutí, tak i nesprávného úředního postupu, spočívajícího v déletrvajícím správním řízení, splněna. Náhrada (hmotné) škody v celkové výši 17 584 285,91 Kč s příslušenstvím 27. Ve vztahu k nezákonným rozhodnutím se pak zabýval zbylými dvěma podmínkami, tedy existencí škody a příčinné souvislosti mezi ní a předmětnými rozhodnutími. Uzavřel, že jediným důvodným žalobním nárokem na náhradu majetkové škody je část marně vynaložených mzdových výdajů, kterými jsou mzdové prostředky žalobkyní vyplacené zaměstnankyním [jméno FO] v období od prosince 2015 do března 2016 ve výši 16 350 Kč a [jméno FO] za období prosinec 2015 až leden 2016 ve výši 2 898 Kč. Přihlédl k výpovědním dobám a nevzal v úvahu prodlužování smluv v době, kdy žalobkyni již muselo být zřejmé, že stavební povolení a následný kolaudační souhlas k provozování podnikatelské činnosti nezíská. Uvedl, že žalobkyně v případě obvyklého chodu věcí a zákonného vydání povolení mohla důvodně předpokládat obdržení kolaudačního souhlasu, a tedy pracovní smlouvy uzavřené s uvedenými pracovnicemi za účelem realizace podnikatelského záměru výroby malovaného skla v době povolení zkušebního provozu (v souvislosti s ním), ke kterému se vztahovalo stavební povolení, je třeba hodnotit jako účelně vynaložené a přímo související s důvodným očekáváním, které bylo zmařeno zrušenými nezákonnými rozhodnutími (kauzální nexus). Pracovně právní vztahy, která žalobkyně uzavřela s jinými zaměstnanci před vydáním stavebního povolení a před povolením dočasného zkušebního provozu, neshledal marně uzavřenými v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími s tím, že tyto pracovníky zaměstnávala k nepovolené provozní činnosti, a dopouštěla se tak deliktního jednání.

28. Ve zbytku nárokovaná odškodnění majetkových škod neshledal opodstatněná, když u žalobkyní převážně účetně vykazovaných nákladů konstatoval, že žalobkyně neprokázala jejich marné vynaložení v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími.

29. V případě nákladů na úpravu nemovitostí v celkové výši 869 397,44 Kč rovněž konstatoval, že žalobkyně neprokázala jejich zbytečnou úhradu, když stavební úpravy se netýkaly jen malířské dílny a pecí. Akcentoval rovněž, že výše vykazované náklady nemohou mít souvislost s nově budovaným provozem po vydání stavebního povolení, když tento provoz, a tedy i stavební úpravy, byly realizovány dlouho před vydáním stavebního povolení (žalobkyně tuto skutečnost sama uznala a byla za nepovolený provoz i sankčně postižena). Navíc v době zkušebního provozu žalobkyně tvrdila dosažení finančního zisku, který překračoval tvrzené investice, a proto ani nelze tvrdit, že byly vynaloženy marně (sloužily k dosažení vyššího zisku).

30. Důvodným neshledal ani nároky na náhradu marně vynaložených nákladů na nevyužitý výrobní materiál. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala (ani dostatečně netvrdila), že částky vynaložené na nákup materiálu se vztahovaly pouze k nepovolenému provozu, a bylo nezbytné je zlikvidovat. I v této souvislosti soud zdůraznil, že částky, které žalobkyně měla získat prodejem výrobků několikanásobně převyšovaly částky vynaložené na nákup tohoto materiálu. Mezi pouze tvrzené a nikoli prokázané zařadil rovněž žalobní nároky z titulu nákladů právního zastoupení a ušlého zisku. Neshledal rovněž příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou žalobkyně a nezákonnými rozhodnutími. Argumentoval tím, že ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Pouhé zmaření podnikatelského záměru k odškodnění nestačí, nepostačuje hypotetická úvaha o jeho ztrátě. Příčinnou souvislost nedovodil ani mezi nezákonnými rozhodnutími a náklady na vyhotovení protokolů o měření emisí, které byly nezbytné ke splnění podmínek i v rámci dočasně povoleného provozu a dalšího navazujícího správního řízení. Z požadovaného hmotné škody proto žalobkyni přiznal (uložil žalované uhradit) částku 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2018 (výrok I) a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 17 565 010,91 žalobu zamítl (výrok II). Odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou správního a soudního řízení v období od 14. 5. 2014 do 25. 11. 2019 (nárok na relutární náhradu ve výši 11 870 450,30 Kč 31. Soud prvního stupně nejprve odmítl žalovanou vznesenou námitku promlčení s tím, že žalobkyně sice požaduje relutární náhradu za újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou pouze za část trvajícího správního řízení o vydání stavebního povolení (od 14. 5. 2014 do 25. 11. 2019), to však doposud nebylo ukončeno. Konstatoval, že celková délka trvání správního řízení, jež nebylo ke dni podání žaloby pravomocně skončeno, je nepřiměřená a zasahuje do práva žalobce na projednání věci v odpovídající lhůtě. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného správního a navazujícího soudního řízení a jejich hodnocení dle zákonných kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl k závěru, že k odškodnění imateriální újmy žalobkyně postačuje konstatování porušení práva. Přihlédl ke skutečnosti, že správní orgány k řešení přistupovaly aktivně, bez průtahů a prodlev, ani žalobkyně se na celkové délce řízení negativně nepodílela. Ačkoli sama projednávaná problematika nebyla složitá, procesní postupy spolu s posuzováním věci na všech přezkumných stupních správní soustavy i přezkum soudní zvýšily složitost věci a objektivně vedly k prodloužení délky posuzovaného řízení. Význam předmětu řízení pro poškozenou prvostupňový soud hodnotil jako nepatrný s tím, že průběh a okolnosti věci objektivně nebyly způsobilé vyvolat u žalobkyně tíživou nejistotu o konečný výsledek řízení. Žalobkyně nemohla být v nejistotě o tom, jak řízení dopadne, když již v prosinci 2015 musela mít pochybnost o zákonnosti vydaného stavebního povolení a možnosti získání kolaudačního souhlasu, a proto již v roce 2016 demontovala pece (ukončila provoz malírny skla a pecí). S odběrateli zboží pak neměla nasmlouvány žádné sankce pro případ jeho nedodání a kontrakty s obchodními partnery bez dalšího vypověděla pro nemožnost plnění. Výrokem III proto soud poskytl žalobkyni zadostiučinění ve formě konstatování a požadavek na relutární náhradu ve výši 11870 450,30 Kč výrokem IV jako nedůvodný zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. (výroky V a VI).

32. Proti tomuto rozsudku podali účastníci včasné a přípustné odvolání.

33. Žalovaná opravným prostředkem napadla vyhovující výroky I a III. Ohradila se proti existenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a přiznanými nároky na náhradu škody za vyplacené mzdy. Zpochybnila argumentaci prvostupňového soudu, že nebýt nezákonných rozhodnutí, pak by tyto mzdové prostředky žalobkyně nevynaložila. Nepravdivým označila prvostupňovým soudem převzaté tvrzení žalobkyně, že musela ukončit zkušební provoz. Namítla, že zkušební provoz byl povolen pouze na dobu dočasnou tří měsíců, a skončil tak 30. 11. 2015 uplynutím povolené doby trvání. Žalobkyně nemohla důvodně očekávat, že po uplynutí dočasného zkušebního provozu dojde ke schválení trvalého užívání stavby (ke kolaudaci). Kolaudační souhlas je vázán na splnění zákonných podmínek (§ 122 zákona č. 183/2006 Sb.) a účelem zkušebního provozu není úředně schválit podnikání nebo vytvořit legitimní očekávání, že v povolované stavbě bude možné provozovat podnikatelkou činnost. Je věcí žadatele o zkušební provoz, aby zajistil věrnou, řádnou simulaci podmínek reálného provozu. Pokud tedy žalobkyně uzavřela pracovní vztahy i na dobu po zkušebním provozu, šlo o její rizikové rozhodnutí, za které stát nemůže nést odpovědnost. Akcentovala rovněž, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaměstnávala pracovníky k obsluze nepovoleného provozu, který neoprávněně realizovala již dlouho před podáním žádosti o stavební povolení. Pracovníky tak zaměstnávala bez ohledu na stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, tedy aniž by činnost mohla legálně provozovat. Neexistuje tak kauzální nexus mezi vynaloženými mzdovými prostředky a nezákonnými rozhodnutími.

34. Vymezila se i proti závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vytkla soudu prvního stupně, že z jeho rozhodnutí jednoznačně nevyplývá závěr o nepřiměřené délce žalobkyní vymezené části posuzovaného řízení (od 14. 5. 2014 do 25. 11. 2019). V uvedeném období se na rozhodování podílely stavební úřad, krajský úřad, [Orgán veřejné moci] i správní soud a z odůvodnění prvostupňového rozsudku plyne, že žádný ze správních orgánů nezatížil řízení delším obdobím nečinnosti. Délku řízení u správního soudu v rozsahu jednoho roku je pak třeba hodnotit jako standardní, povaze tohoto řízení odpovídající. Zdůraznila, že do celkové délky řízení nelze zahrnout období jednoho roku mezi pravomocným rozhodnutím o vydání stavebního povolení a zahájením přezkumného řízení dle § 96 správního řádu, když tento zvláštní typ přezkumného řízení může být zahájen prakticky kdykoliv; nejedná se o běžný opravný prostředek, odvolací přezkum. I ve vztahu k významu řízení pak zopakovala již svou dosavadní obrannou argumentaci, a setrvala tak na stanovisku, že presumovaná imateriální újma byla v řízení zcela vyloučena (její existence vyvrácena), když již v roce 2016 žalobkyně provozní zařízení, které mělo být legalizováno prostřednictvím zahájeno stavebního řízení, již v roce 2016 sama odstranila (odstranila pece, klimatizaci, odvětrání a zazdila stavební otvory) a následně po kolaudaci domu bez těchto již neexistujících provozních úprav (srpen 2020) nemovitosti v červnu 2021 prodala novému vlastníkovi ([jméno FO]). Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadené vyhovující meritorní výroky změnil tak, že žalobu i v této části zamítne; nebo je zrušil a v tomto rozsahu vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

35. Žalobkyně odvoláním napadla výroky II, III, IV, V a VII. Odmítla závěr prvostupňového soudu o neprokázání škody a absenci příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem (nezákonnými rozhodnutími) a uplatněnou škodou. V této souvislosti namítla nesprávná, neúplná skutková zjištění a chybné skutkové závěry. Citovala části skutkových zjištění prvostupňového soudu a nabídla odvolacímu soudu vlastní hodnocení důkazních prostředků, podporující její žalobní verzi. Setrvala tak na své skutkové i právní argumentaci, kterou v převážné zčásti zopakovala či parafrázovala. Vymezila se proti závěru soudu, že již první nezákonné rozhodnutí (rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 19. 8. 2015) u ní mělo vyvolat důvodnou pochybnost o účelnosti prostředků investovaných do výstavby stavebním povolením původně schválené stavby i mzdových prostředků vynakládaných na kmenové zaměstnance. Uvedla, že věřila ve správnost prvního rozhodnutí stavebního úřadu, což jí potvrdil i kasační rozsudek správního soudu, který zrušil rozhodnutí [Orgán veřejné moci] s tím, že se správní orgány nedostatečně zabývaly tím, zda pro zrušení stavebního rozhodnutí svědčí újma na veřejném zájmu. Zaměstnance se proto snažila udržet i navzdory rozhodnutí, která stavební povolení rušila. Namítla rovněž nesprávnost právních úvah o neprokázání ušlého zisku a příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Zopakovala, že tento finanční požadavek není pouze hypotetickým ziskem, nýbrž ziskem reálně očekávaným, který jí ušel v důsledku nezákonných rozhodnutí. Uvedený finanční předpoklad (očekávaný zisk) dostatečně prokázala srovnáním se ziskem ze zkušebního provozu v období od 11. 9. 2015 do 30. 11. 2015, který činil 1 728 006,45 Kč.

36. Rovněž odmítla konstatování jako dostatečnou formu odškodnění déletrvajícího správního řízení. Opětovně akcentovala, že význam řízení byl pro ni zásadní, když stavební řízení mělo vést k rozšíření výrobního provozu jako významného zdroje jejích budoucích podnikatelských příjmů. K demontáži malírny skla a pecí byla donucena situací nastolenou nezákonnými rozhodnutími a skutečností, že soud neodložil účinek nezákonných kasačních rozhodnutí. Vyjádřila zejména nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu o nižším významu řízení, přičemž namítla, že tento závěr nemá žádný reálný podklad v provedeném dokazování a je pouze nepodloženým subjektivním názorem soudu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí trpí nedostatečnými, neúplnými a nesprávnými skutkovými zjištěními, navrhla, aby odvolací soud rozsudek v dotčených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

37. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti (ve vztahu k výroku I) důvodné.

38. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro své rozhodnutí. Odvolací soud na tato skutková zjištění odkazuje, a i v rámci odvolacího přezkumu z nich vychází. Nároky na náhradu majetkové škody požadované v souvislosti s dvěma nezákonnými rozhodnutími (rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 8. 2015 a rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 12. 2015)

39. Jak správně uvedl soud prvního stupně, ke vzniku nároku z odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk musí být vždy splněny tři předpoklady: 1. deliktní jednání státu, 2. škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a 3. příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Konstrukce podmínek odpovědnosti státu založená na těchto třech předpokladech zachovává právně standardní nároky na poskytnutí plnění odpovědným státem vůči poškozené i na ochranu jejího práva, neplnil-li stát ze své odpovědnosti zcela nebo částečně dobrovolně. Vazba na splnění veškerých zákonem stanovených podmínek vylučuje takové mechanické chápání odpovědnosti státu, jímž se dovozuje, že je-li tu deliktního jednání státu ve smyslu § 5, pak to samo o sobě stačí ke stanovení jeho povinnosti nahradit škodu či nemajetkovou újmu (komentář ASPI k OdpŠk, JUDr. František Ištvánek a kol.).

40. Lze také plně přisvědčit prvostupňovému soudu, že žalobkyní tvrzená rozhodnutí, vydaná ve správním řízení [§ 5 písm. a) zákona], ze kterých dovozuje vznik škody, sice naplňují podmínku nezákonných rozhodnutí (§ 7, § 8 odst. 1 OdpŠk), její nároky na náhradu škody však důvodné nejsou, když doposud absentují podmínky existence škody či příčinné souvislosti mezí ní a předmětnými nezákonnými rozhodnutími.

41. Předně je třeba akcentovat, že v dané věci pro zamítnutí nároků na náhradu tvrzené majetkové škody svědčí zejména nedostatek příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, který vyplývá z povahy nezákonných rozhodnutí a dosud neskončeného správního řízení. Příčinou absence kauzálního nexu je tedy skutečnost, že dosud nebylo posuzované správní řízení skončeno a že sama tato kasačně vyznívající rozhodnutí (první zrušující a druhé jej potvrzující) neukládala žalobkyni žádná práva a povinnosti. V jejich důsledku byla věc pouze vrácena stavebnímu úřadu v [adresa], aby znovu rozhodl. Podstatný je právě enunciát prvního zrušovacího rozhodnutí vydaného [Orgán veřejné moci] v přezkumném řízení, který rozhodnutí stavebního úřadu „ruší a věc mu vrací“. Obdobně ani rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 12. 2015 nezakládá žalobkyni žádné povinnosti, pouze potvrzuje rozhodnutí [Orgán veřejné moci]. Skutečným dopadem těchto nezákonných rozhodnutí bylo, že prvostupňový stavební úřad bude muset požadavek stavebníka znovu projednat a nově o žádosti na vydání stavebního povolení rozhodnout. Nelze totiž vyloučit, že nedojde k legalizaci původního zrušeného stavebního povolení. Až případné konečné negativní rozhodnutí [Orgán veřejné moci], které nelze předjímat, by mohlo tvrzené následky (v případě jejich prokázání) způsobovat.

42. Uvedený závěr odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu, podle které pro existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím (tj. z hlediska zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec, nebo vznikla jinak nebýt nezákonného rozhodnutí) je nezbytné zohlednit konečný výsledek řízení, ve kterém bylo nezákonné řízení vydáno. Novým rozhodnutím, které je obsahově shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným rozhodnutím, totiž zpravidla dojde k „legalizaci“ následku původního rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného rozhodnutí proto nemůže být dán poměr příčiny a následku. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016).

43. Odvolací soud rovněž souhlasí i se závěry prvostupňového soudu, který absenci škody a příčinné souvislosti dovozuje z povahy jednotlivých nároků na náhradu škody; na tuto skutkovou a právní argumentaci zcela odkazuje. Námitky, kterými se žalobkyně brání těmto závěrům, se týkají zejména hodnocení provedených důkazů, když odvolatelka odvolacímu soudu předkládá vlastní verzi tohoto hodnocení. Uvedené výhrady však odvolací soud nesdílí, když prvostupňový soud důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., svá zjištění učinil z poznatků a dojmů získaných z důkazů, které v řízení řádně provedl. V souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. pak tato zjištění dostatečně rozvedl a účastníkům zprostředkoval, přičemž ujasnil, které skutečnosti má prokázány, o které důkazy je opřel, jakými úvahami se řídil a proč. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou jeho skutková zjištění jasná, přehledná a představují dostatečný podklad a východisko pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se s nimi plně ztotožňuje a v rámci svého rozhodnutí z nich rovněž vychází.

44. Na rozdíl od soudu prvního stupně však absenci škody a příčinné souvislosti shledal i ve vztahu k soudem prvního stupně zčásti přiznaným nárokům na náhradu platových nákladů.

45. Zcela relevantní jsou v tomto ohledu námitky žalované, že uzavření pracovních smluv na delší, než dočasně povolený zkušební provoz bylo zcela autonomním podnikatelským rozhodnutím žalobkyně, a ani jejich tvrzená nadbytečnost po ukončení zkušebního provozu s nezákonnými rozhodnutími nesouvisí. Tento závěr plně koresponduje i s ostatními uplatněnými mzdovými nároky, které vznikly zaměstnancům žalobkyně na základě smluv uzavřených dlouho před povolením zkušebního provozu i před zahájením stavebního řízení, kterým se žalobkyně snažila legalizovat nepovolenou provozní činnost (bod 9). Provozní činnost v dosud nezkolaudovaných stavebních úpravách a výrobních zařízeních mohla dočasně a zkušebně vykonávat jen 15 dní v březnu 2015 a v období tří měsíců od září 2015 do listopadu 2015 (bod 10 a 14). Uzavíráním pracovních smluv se zaměstnanci, jejichž pracovní závazky souvisely s dosud nepovoleným provozem, žalobkyně zajišťovala chod nelegálního provozu, tedy deliktního jednání, za který byla i sankcionována (bod 9). V době uzavírání smluv neměla objektivní důvod předpokládat, že po uplynutí časově jednoznačně vymezeného zkušebního provozu bude moci v provozní činnosti legálně pokračovat. Navíc pokud mzdové nároky zaměstnancům vznikly v souvislosti s odvedenou prací, pak je nelze považovat za marně vynaložené v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, a to bez ohledu na to, zda byla firma v zisku či nikoli (neziskovost, ať již účetní jako důsledek daňové optimalizace či faktická, není ve firmách výjimečnou situací). Pokud se však rozhodla žalobkyně tyto pracovníky zaměstnat bez ohledu na možný výkon práce (bez ohledu na možnost přidělení práce v legálním provozu), pak šlo o její podnikatelské riziko.

46. Nedůvodná je také námitka žalobkyně, že soud prvního stupně neučinil jednoznačný závěr o tom, zda jí účtované náklady na výstavbu zprvu povolené provozní části nemovitosti byly či nebyly účelně vynaloženy, a zda byly zmařeny nezákonnými rozhodnutími. Předně prokázání této skutečnosti je na žalobkyni, navíc však v řízení byl prokázán opak zjištěním, že stavební úpravy k provozní činnosti byly provedeny již před podáním žádosti o stavební povolení, když žalobkyně v uvedené nemovitosti nepovolenou činnost dlouho před tím vykonávala.

47. Nerelevantní, nevěrohodná a vnitřně rozporná je rovněž odvolací argumentace žalobkyně, že měla plnou důvěru ve správnost rozhodnutí stavebního úřadu, a proto uzavírala smluvní kontrakty i v době dosud trvale nepovoleného (nelegalizovaného) výrobního provozu (tj. v době objektivní nemožnosti plnění) a snažila se udržet zaměstnance i navzdory zrušujícím rozhodnutím. Tato tvrzení, kterými odůvodňuje i zjevně nadsazené nároky na odškodnění nemajetkové újmy jsou v rozporu s jejím faktickým jednáním, když navzdory proklamované důvěře ve správnost stavebního povolení sama odstranila provozní zařízení a stavební úpravy ještě před rozhodnutím soudu, resp. novým rozhodnutím [Orgán veřejné moci]. Rovněž nekorespondují s jejími argumentačními východisky, kterými odůvodňuje nutnost likvidace provozu i nakoupeného výrobního materiálu.

48. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém meritorním výroku II potvrdil a částečně vyhovující výroku I změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítl. Požadavek na relutární náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou správního a soudního řízení v období od 14. 5. 2014 do 25. 11. 2019 ve výši 11 870 450,30 Kč 49. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, tj. soudu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

50. V dané věci je sice možné souhlasit s obranou argumentací žalované, že správní orgány postupovaly plynule a celkovou délku negativně ovlivnilo pouze rozhodování správního soudu, nelze však odhlédnout od skutečnosti, že právě neadekvátní délka řízení před soudem (roční nečinnost soudu) výrazně prodloužila celkovou délku posuzovaného správního řízení.

51. Správným je proto závěr prvostupňového soudu o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného správního a navazujícího soudního řízení, tedy odpovědnost žalované je i z tohoto odpovědnostního titulu dána. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v období od právní moci stavebního povolení do zahájení zvláštního přezkumného řízení dle § 96 správního řádu žalobkyně nemohla objektivně žádnou újmu pociťovat, když v této době pravomocného stavebního povolení nemohly žalobkyni trápit žádné pochybnosti o výsledek pravomocně ukončeného řízení o vydání stavebního povolení, neboť přezkumné řízení doposud nebylo zahájeno (pravomocným rozhodnutím o vydání stavebního povolení byla tato část řízení ukončena a navazující kolaudační řízení nebylo doposud ze strany žalobkyně iniciováno).

52. Tato skutečnost však naopak měla význam při posouzení adekvátní formy odškodnění, když nejen v uvedeném období jednoho roku byla újma žalobkyně objektivně zcela vyloučena, ale tento stav absence újmy je nezbytné konstatovat rovněž po odstranění stavebních úprav provozní části stavby v souvislosti s jejím vlastním rozhodnutím dosud nepovolenou provozní činnost v předmětné nemovitosti již neprovozovat.

53. Jinými slovy je třeba přisvědčit prvostupňovému soudu, že zásadním kritériem pro výběr adekvátní formy satisfakce bylo v daném případě hledisko významu řízení pro žalobkyni, když odškodňované byly její tíživé obavy o výsledek posuzovaného řízení, nejistota z negativních dopadů do podnikatelské činnosti. Důvodem pro poskytnutí konstatování déletrvajícího řízení, jako adekvátní formy odškodnění žalobkyní vymezeného období nejistoty (od 14. 5. 2014 do 25. 11. 2019) tak byla zejména skutečnost, že v převážné části tohoto posuzovaného období byla presumovaná existence nejistoty (imateriální újmy) téměř vyloučena (vyvrácena), a to nejen v prvním roce do zahájení přezkumného řízení, ale i v období od druhé poloviny roku 2016, kdy se žalobkyně rozhodla rozšířený provoz nelegalizovat, dále již neprovozovat a původně povolené stavební úpravy nekolaudovat, a přistoupila proto k jejich trvalému odstranění. Příčina obav o výsledek řízení (nemožnost realizovat provozní činnost), které měly být jako psychické útrapy odškodňovány, tak přestala objektivně existovat.

54. Odvolací soud se tedy plně ztotožňuje i s hodnocením zákonných kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk, na jejichž základě uzavřel, že v posuzovaném období byl význam řízení pro žalobkyni nicotný, a tedy postačující formou satisfakce imateriální újmy je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Na tuto část odůvodnění prvostupňového soudu proto opět v plném rozsahu odkazuje.

55. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně při posouzení tohoto nároku vzal v úvahu všechna hlediska relevantní pro rozhodnutí tak, jak vyplývají z ustálené judikatury, a správně je na daný případ aplikoval, odvolací soud napadený rozsudek i ve výroku III podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

56. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle zásady poměru úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., když ve vztahu k zbylému zamítnutému předmětu řízení (žalobkyně nebyl úspěšná ani v jednom z nároků na náhradu škody) a zcela excesivní výši žalobkyní požadované relutární náhrady, popírající dosavadní rozhodovací praxi při stanovení adekvátních náhrad, je třeba její úspěch (konstatování existence nesprávného úředního postupu) hodnotit jako zcela nepatrný. Proto v převážné míře úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).

57. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem (§ 21 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), a proto při stanovení výše nákladů řízení vyšel z ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované tak sestávají z 24 úkonů po 300 Kč, které představují 8 písemných podání ve věci (vyjádření z 26. 11. 2020, 9. 12. 2020, 10. 10. 2022, 5. 4. 2023, 23. 10. 2023, závěrečný návrh, odvolání, vyjádření k odolání žalobkyně), dále 7 příprav na jednání soudu (ve dnech 11. 10. 2022, 9. 2. 2023, 18. 4. 2023, 27. 10. 2023, 12. 12. 2023, 4. 7. 2024) a 6 úkonů za účast na 3 jednáních překračujících dvě hodiny (ve dnech 11. 10. 2022, 9. 2. 2023 a 27. 10. 2023) a 3 úkony za účast na jednáních ve dnech 18. 4. 2023, 12. 12. 2023, 4. 7. 2024. Celkem tak činí 7 200 Kč.

58. Výši nákladů řízení vedlejšího účastníka pak stanovil rovněž podle této vyhlášky, když vyšel z předpokladu, který byl nastaven ustálenou soudní praxí, podle které, pokud v konkrétní projednávané věci není prokázaný opak, nelze náklady žalované vynaložené na zastoupení advokátem shledat účelně vynaloženými (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2016, č. j. 28 Cdo 4774/2015 – 782). Za situace, kdy neseznal žádné konkrétní důvody (okolnosti projednávané věci), které by umožňovaly výjimku z uvedeného pravidla (neúčelnosti nákladů na právní zastoupení advokátem), vedlejšímu účastníku přiznal náhradu nákladů řízení dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 19 úkonů právní služby po 300 Kč. Ty představují čtyři úkony ve formě vyjádření z 28. 12. 2020, 18. 10. 2021, 3. 11. 2021, 21. 11. 2023, dále 7 příprav na jednání soudu ve dnech 11. 10. 2022, 9. 2. 2023, 18. 4. 2023, 27. 10. 2023, 12. 12. 2023, 4. 7. 2024 a 6 úkonů za 3 účasti na jednáních překračujících dvě hodiny (ve dnech 11. 10. 2022, 9. 2. 2023 a 27. 10. 2023) a 3 úkony za účast na jednáních ve dnech 18. 4. 2023, 12. 12. 2023, 4. 7. 2024. Celková výše účelně vynaložených nákladů vedlejšího účastníka činí 5 700 Kč.

Poučení