36 Co 151/2025 - 440

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená [Jméno Zástupce A], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: [žalovaná] sídlem [adresa] zastoupená [Jméno Zástupce B], advokátem sídlem [adresa] o zaplacení 1 450 080 Kč s příslušenstvím a spojených řízeních sp. zn. 16 C 275/2020, o zaplacení 360 586,56 Kč s příslušenstvím a sp. zn. 35 C 137/2021 s žalobním požadavkem na úhradu 433 090,56 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 46 C 527/2019-360, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a III mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 217 304,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 19. 2. 2019 do zaplacení, částku 219 957,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 19. 2. 2019[Anonymizováno]do zaplacení a částku 264 185,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 167 524,50 Kč do 3 dnů od jeho právní moci do rukou jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně prvními třemi výroky (I až III) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni celkem 701 447,20 Kč spolu se zákonným úrokem z dílčích částek ode dne, kdy se žalovaná s jejich úhradou dostala do prodlení, až do zaplacení. Po dílčí úpravě žalobního žádání (částečného omezení žaloby zpětvzetím) tak částečně vyhověl požadavkům žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila bezdůvodné obohacení, kterého se jí na její úkor dostalo tím, že v letech 2017, 2018 a v období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020 bez právního důvodu užívala její pozemky parc. č. [číslo], [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále jen předmětné pozemky). Zcela tak vypořádal částečně snížený žalobní požadavek žalobkyní původně uplatněný u Obvodního soudu pro Prahu 10 třemi samostatnými žalobními návrhy, spojenými ke společnému projednání v tomto posuzovaném řízení (nároky na bezdůvodné[Anonymizováno]obohacení za rok 2017 ve výši 1 450 080 Kč, za rok 2018 ve výši 360 586,56 Kč a za období od ledna 2019 do konce února 2020 ve výši 360 586,56 Kč původně projednávané pod sp. zn. 46 C 527/2019, sp. zn. 16 C 275/2020 a sp. zn. 35 C 137/2021). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok IV) a o nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), když převážně neúspěšnou žalobkyni zavázal, aby na jejich náhradu zaplatila žalované částku 64 488,394 Kč (výrok V).

2. Tyto tři samostatné, skutkově související žalobní požadavky prvostupňový soud pro srozumitelnost a přehlednost samostatně číselně specifikoval v záhlaví rozhodnutí a ze stejného důvodu jim zčásti vyhověl samostatnými vyhovujícími výroky. Žalované tak uložil výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení za rok 2017 ve výši 217 304,16 Kč s příslušenstvím, výrokem II za rok 2018 ve výši 219 957,80 Kč s příslušenstvím a za období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020 jí výrokem III uložil peněžitou povinnost v rozsahu 264 175,24 Kč s příslušenstvím. Zbylou žalobkyní nárokovanou část těchto tří nároků souhrnně zamítl výrokem IV.

3. V návrzích na zahájení řízení odůvodnila žalobkyně své nároky tím, že občané žalované městské části v rozhodném období užívali předmětné pozemky jako veřejné prostranství, čímž se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila. Tento protiprávní stav žalovaná nastolila tím, že pozemky protiprávně osázela v roce 1998 až 1999 dřevinami, aby je začlenila do širší rekreační oblasti využívané jejími občany, čímž jí následně znemožnila pozemky využívat k zemědělským účelům.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že předmětné pozemky charakter veřejného prostranství nemají. Uvedla, že jí nelze přičítat k tíži, že pozemky žalobkyně nejsou oploceny, tedy jsou veřejně přístupné. Zejména pak akcentovala rozpor žalobního požadavku s dobrými mravy s tím, že otec žalobkyně si tyto pozemky sám vybral v době, kdy na nich již byl trvalý lesní porost smíšeného lesa s převahou listnatých dřevin, vysázený koncem devadesátých let dvacátého století. V době převodu pozemků na otce žalobkyně byly tyto pozemky územním plánem vymezeny jako pozemky určené k plnění funkcí lesa, proto žalovaná žalobkyni informovala, aby s předmětnými pozemky hospodařila podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o lesích“), a opakovaně jí ubezpečila, že je jako lesopark pro potřeby občanů obce nevyužívá. Ohradila se také proti výpočtu výše bezdůvodného obohacení s tím, že žalobkyně nerozlišuje mezi jednotlivými druhy pozemků, způsobem a mírou jejich využití.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění popsaných v odstavcích 7 až 24 rozsudku, na které odvolací soud odkazuje. Mezi účastníky bylo nesporné, že v rozhodném období, za které je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku, byla žalobkyně vlastníkem předmětných pozemků. Vlastnictví k nim nabyla darem od svého otce v roce 2012, který je ve stejné době získal v soudním řízení o vydání náhradních pozemků. Pozemky si jako náhradní vybral, jejich stav znal.

6. V rámci posouzení, zda předmětné pozemky mají charakter lesoparku či nikoliv, soud vyšel ze zjištění, že v roce 1998, 1999 žalovaná předmětné pozemky zalesnila, přestože nedisponovala potřebnými souhlasy a nezajistila si jejich vyjmutí ze [právnická osoba] (nebyla provedena změna charakteru pozemků na lesní pozemky). Učinila tak s úmyslem rozšířit rekreační lokalitu lesa „[název]“, když na sousedním, přilehlém pozemku ve vlastnictví [veřejnoprávní korporace], který spravovala, nechala za tím účelem vybudovat tělocvičné nářadí a altán. V této souvislosti soud konstatoval, že poblíž hranice těchto pozemků se v roce 2016 na jednom z předmětných pozemků u cesty nacházela dřevěná lavička. Uzavřel rovněž, že žalobkyni se naopak nepodařilo prokázat, že by žalovaná pozemky za účelem plnění funkce lesoparku udržovala, umístila na ně odpadkové koše či jiný mobiliář. Pozemky nepřestaly být součástí [právnická osoba].

7. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně svévolně, bez potřebných souhlasů ke kácení dřevin v období od února 2016 do poloviny března 2016 nechala vykácet rozsáhlou část lesa (o rozloze 4 700 m2, tj. 39 % celkové plochy pozemků). Stromy a dřevní hmota byla do srpna 2016 ponechána na místě. Nepovolené kácení stromů bylo medializováno a řešeno policií. Žalovaná až poté, v květnu 2016 požádala orgán životního prostředí o povolení stromy na pozemcích vykácet, a dřeviny na pozemcích tak odstranit. Z důvodů možné podjatosti o tomto návrhu rozhodoval [správní orgán], který nejprve rozhodnutími ze dne 1. 11. 2017 a ze dne 10. 12. 2018 kácení nepovolil (obě rozhodnutí byla nadřízeným orgánem zrušena), aby po další kasaci svého rozhodnutí stanovisko změnil a rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019 kácení žalobkyni povolil.

8. Na základě výše uvedených zjištění uzavřel, že předmětné pozemky nejsou určeny k plnění funkcí lesa; stále jsou součástí [právnická osoba], a proto právo volného vstupu dle § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, se u nich neuplatní. Veřejným prostranstvím se předmětné pozemky staly v době výsadby dřevin (v letech 1998, 1999), kdy se žalovaná rozhodla je začlenit do širšího rekreačně využívaného celku (lesa „[název]“) a za tím účelem, k jejich možnému využití, nechala na přilehlém pozemku, který byl ve vlastnictví [veřejnoprávní korporace] a žalovaná jej měla právo užívat, vybudovat altán a tělocvičné nářadí. Tento stav nastolený žalovanou před více jak čtvrt stoletím trval i v rozhodné době (po změně vlastnictví předmětných pozemků), a proto i v tomto období předmětné pozemky vykazovaly charakter veřejného prostranství ve smyslu § 34 zák. č. 128/2000 Sb. a § 14b zák. č.131/2000 Sb. o [veřejnoprávní korporace]. Žalovaná tak prostřednictvím svých občanů tyto pozemky v rozsahu jejich 61% rozlohy (39 % žalobkyně svévolně vykácela) může využívat stále jako veřejné prostranství, a proto je za toto užívání povinna dle § 2991 občanského zákoníku (dále jen o. z.) zaplatit žalobkyni náhradu. Vzhledem k tomu, že pozemky jsou stále vedeny jako orná půda, prvostupňový soud vyšel ze znaleckého ocenění tržního nájemného za takové pozemky. Tyto částky ponížil o 39 %, představující část z celkové rozlohy pozemků s vykáceným lesoparkem (holinu s pařezy); ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Zároveň žalobkyni přiznal i zákonné úroky z prodlení z přiznaných částek za dobu od uplatnění nároku a o nákladech řízení rozhodl za užití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když zohlednil, že výše plnění nezávisela na znaleckém ocenění (znalec jen posuzoval rozlohu lesoparku).

9. Proti rozsudku podaly obě účastnice včasná odvolání. Žalovaná opravným prostředkem napadla meritorní vyhovující výroky (I až III) a akcesorický nákladový výrok (V). V převážné části zopakovala či parafrázovala svá dosavadní obranná tvrzení o tom, že v případě předmětných pozemků se nemůže jednat o veřejné prostranství, když nebyly naplněny jeho materiální znaky ani další předpoklady jeho existence. Setrvala na svém stanovisku, že pozemky žalobkyně nebyly přímo určeny k uspokojování potřeb občanů, k rekreaci obyvatel, když městská část za účelem rekreace svých občanů pozemky žádným způsobem neupravovala, zpevněné cesty nebudovala, neosazovala je mobiliářem města (lavičkami, odpadkovými koši, altány apod.) ani je k tomuto účelu nikdy neurčila, prostřednictvím územně plánovací dokumentace je do výčtu veřejných prostranství nezahrnula. K naplnění znaků veřejného prostranství nestačí samotná skutečnost, že veřejnost pozemek užívá, protože jí ve vstupu na něj nebrání technické překážky. V této souvislosti se ohradila i proti nesprávnému zjištění, že pozemky jsou součástí lokality „[jméno FO]“, které soud převzal z tvrzení žalobkyně a zavádějícím způsobem použil ve svých úvahách o existenci veřejného prostranství, když argumentoval tím, že předmětné pozemky se staly součástí širšího rekreačního celku. Namítla, že toto tvrzení neodpovídá realitě a bylo žalobkyní uvedeno pouze účelově, když historicky je takto nazývána oblast za „[místo]“. K tomu, aby les či lesopark měl povahu veřejného prostranství, je i z hlediska judikatury dovolacího soudu nezbytné, aby se na něm nacházely udržované veřejné cesty a mobiliář, drobné stavby a zároveň, aby mohl být primárně využíván k rekreaci obyvatel a jiný způsob využití by nebyl možný. Zdůraznila, že v daném případě není splněno ani další judikaturní hledisko, a to nemožnost zamezit vstupu třetích osob na pozemek, když žalobkyni nic nebrání, aby tak učinila. Pozastavila se nad tím, jaký význam soud kladl jediné letité, ztrouchnivělé lavičce, ze které dovodil splnění všech předchozích hledisek nezbytných k faktické existenci veřejného prostranství a nároku na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by měl za prokázané, kdo tento jediný artefakt v blízkosti hranice pozemků umístil. Připomněla, že i kdyby nedostatečné úvahy prvostupňového soudu byly shledány odvolacím soudem postačujícími k prokázání vzniku veřejného prostranství, pak nepochybně tomu tak nemohlo být v rozhodné době, když k tomuto pro rozhodnutí významnému období se žádné důkazy prokazující existenci veřejného prostranství ani nevztahují. Naopak materiální znaky veřejného prostranství nemohly být v rozhodné době naplněny i proto, že žalobkyně vykácením části lesa a ponecháním pokácených dřevin na místě po celou dobu trvání rozhodné doby, faktické užívání svých pozemků k rekreačním účelům znemožnila, když ty se tak staly občanům nepřístupné. Dále odvolatelka opětovně významně akcentovala nesoulad žalobního nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy s tím, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce (otec žalobkyně), v okamžiku nabytí pozemků byl dobře seznámen s právním a faktickým stavem obou pozemků, a jejich vlastním výběrem tehdejší stav plně akceptoval. Již v době nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům si tak žalobkyně byla vědoma jejich skutečného faktického i právního stavu, tedy věděla, že se na předmětných pozemcích nachází již vzrostlý smíšený les, když bezprostředně po nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům provedla (v rozporu se zákonem) změnu využití pozemků na plantáž dřevin. Navrhla proto, aby odvolací soud dotčené meritorní vyhovující výroky změnil, žalobu i v tomto rozsahu zamítl a přiznal jí plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

10. Žalobkyně podle obsahu odvolání a upřesnění odvolacího přezkumu při jednání odvolacího soudu se ohradila proti zamítavému výroku V a nákladovému výroku VI. Vymezila se proti závěru prvostupňového soudu, že vykácením části lesoparku se snížil jeho rekreační význam, tedy i rozsah bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství. Namítla, že jakým způsobem byly její pozemky využívány občany žalované či širší veřejností není pro posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení významné, když bezdůvodné obohacení žalované spočívá v tom, že protiprávně zřídila na jejím pozemku lesopark, čímž jí zabránila v jiném způsobu jeho užívání, aniž by z předmětných pozemků za užívání pozemků svými občany hradila odpovídající hodnotu, zpravidla formou nájmu. Otázka, do které části veřejného prostranství se chodí veřejnost rekreovat tedy podstatná není. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, který dovodil, že na možnost využití lesoparku jako veřejného prostranství nemá vliv kvalita lesního porostu, a tedy není podstatné, do které části lidé chodí a kterou naopak nenavštěvují. Pokud není rozhodující, jaký konkrétní užitek žalovaná měla z předmětných pozemků či jakým způsobem ho fakticky užívala, pak odstranění dřevin z části pozemků v roce 2016 nebránilo v rekreaci občanů [místo] a nemělo vliv na výši žalobou uplatněného bezdůvodného obohacení. Namítla rovněž, že soud prvního stupně nesprávně stanovil, od kdy se žalovaná se svým dluhem dostala do prodlení a nesrozumitelným se jeví i jeho rozhodnutí o nákladech řízení, když není zřejmé, z jakých částek soud stanovil poměr úspěchu a neúspěchu ve věci. Vytkla soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl ke skutečnosti, že výše bezdůvodného obohacení byla stanovena na základě znaleckého posudku, a tedy bylo na místě aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Navrhla odvolacímu soudu, aby změnil rozsudek tak, že jí v celém rozsahu vyhoví a přizná jí i plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné; vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (odstavce 5 až 7 shora), která plně postačují k posouzení oprávněnosti žalobního žádání, když objasňují rozhodné otázky existence veřejného prostranství (lesoparku) v zažalovaném období a s tím souvisejícího holého vlastnictví žalobkyně.

12. Nemožnost využití nemovitosti, které dosahuje povahy holého vlastnictví, Nejvyšší soud stanovil jako jednu z podmínek vzniku tohoto specifického nároku, když dovolací soud spojuje vznik bezdůvodného obohacení na straně obce se situací, kdy vlastník pozemku je povinen užívání svého pozemku třetími osobami v obecném zájmu strpět.

13. V této souvislosti proto dovolací soud na podporu spravedlivého řešení formou vydání bezdůvodného obohacení opakovaně zmiňoval paralelu s vyvlastněním věci ve veřejném zájmu a argumentoval mimo jiné i tím, že pokud pozemky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je žalobkyně jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ovšem za náhradu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004 nebo rozs. ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a z téhož dne, sp. zn. 33 Odo 1064/2005]. Nejvyšší soud vymezením uvedených podmínek tento specifický nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči obci tedy koncipoval obdobně jako nárok na poskytnutí náhrady za nemožnost užívání pozemků.

14. V intencích výše uvedeného to znamená, že podmínkou pro přiznání bezdůvodného obohacení je trvající fakticita, která v rozhodné době bránila žalobkyni v užívání pozemků, a která byla dána nejen tím, že žalobkyně tento stav osazením dřevin na pozemcích před čtvrt stoletím vytvořila, ale v zažalovaném období je udržováním tohoto charakteru jako veřejný prostor ve prospěch svých občanů i využívala.

15. Stejný závěr učinil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 1. 2021, č. j. 28 Cdo 3483/2020-183, ve kterém sice řešil zejména pasivní legitimaci žalované (chybný závěr o této otázce byl důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2020, č. j. 16 Co 155/2020) zároveň však pro potřeby dalšího rozhodnutí vymezil znaky, kdy les může naplňovat materiální znaky veřejného prostranství. Demonstrativně uvedl, že funkční význam lesa pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel a za tím účelem je opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.).

16. V daném řízení se jedná o specifickou situaci, kdy k zalesnění pozemků došlo před více jak dvaceti pěti lety, přičemž žalovaná nikdy pozemky neprohlásila za veřejné prostranství (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění, § 84 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích) a nejedná se ani o prostranství v intravilánu obce, kde by jiné využití pozemků nebylo prakticky možné (chybí zjevná fakticita). S ohledem na polohu pozemků na okraji obce, přiléhajících k zemědělsky obhospodařovaným pozemkům nelze ani uzavřít, že by jiné, než obecné využití předmětných pozemků bylo vyloučeno. Obecné využití pozemků tedy nedeterminuje jejich specifická poloha, ani jejich nezaměnitelné či neoddělitelné funkční propojení s jinou obecně využívanou nemovitostí, popřípadě jejich částečné zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo jedinečné obecně prospěšné či historicky a společensky významné funkční využití.

17. Uvedená skutečnost má za následek, že k prokázání nároku na vydání bezdůvodného obohacení je nezbytné trvat na důsledném naplnění materiálních znaků prostoru sloužícího k obecnému užívání v rozhodnou dobu, ke kterému nepostačují zjištění o osázení dřevin před čtvrt stoletím s cílem vytvořit rekreační prostor pro obyvatele obce (městské části) a nesouhlasná stanoviska obce ve správním řízení s vykácením lesního porostu. Předpokladem trvající existence lesoparku je, že zalesněný prostor žalovaná obec využívá k rekreaci svých obyvatel a za tím účelem udržuje veřejné cesty, mobiliář apod. Podmínkou vzniku bezdůvodného obohacení tedy je, že zalesněné pozemky žalovaná v rozhodné době jako lesopark ve prospěch svých občanů využívala, aniž by za to žalobkyni poskytovala finanční protihodnotu, a tedy udržováním tohoto charakteru bránila žalobkyni v jiném užívání, čímž na její straně navozovala stav blížící se holému vlastnictví.

18. Tím, že žalovaná před více jak 25 lety osázela pozemky státu, nevytvořila na úkor žalobkyně neměnný, setrvalý stav veřejného prostranství, který by zapříčinil, že její vlastnické právo bylo v době od 1. 1. 2017 do 29. 2. 2020 v důsledku obecného užívání redukováno na holé vlastnictví.

19. Pouhé zalesnění pozemků, které žalobkyni bránilo v jejich zemědělskému využití, nenaplňuje znaky lesoparku, tedy nepostačuje k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení, když bez využívání zalesněných pozemků ve prospěch veřejného zájmu jako veřejného prostoru (bez existence lesoparku), žalobkyně zalesněné pozemky využívat mohla, a také tak činila, byť v rozporu s právními předpisy (viz nepovolené kácení v roce 2016).

20. Tato skutečnost nebyla v žádném z předchozích soudních rozhodnutí (rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 2. 2024, č. j. 16 Co 388/2023-518, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, č. j. 28 Cdo 2252/2024-573) důsledně zvažována, když skutkový závěr soudů o existenci veřejného prostranství (lesoparku) v zažalovaném období vycházel výhradně ze zjištění, že žalovaná před více jak 25 lety na pozemcích státu realizovala projekt“ Stromy pro naše děti“ s cílem začlenit předmětné pozemky do širší rekreační oblasti, plynutím času se vytvořily souvislý lesní porost, a v roce 2016 se na jednom z pozemků nacházela dřevěná lavička a pozemky byly a jsou volně přístupné. Skutečnost, že žalovaná nadále předmětné pozemky využívá ve prospěch svých občanů a zajišťuje plnění funkce lesoparku prvostupňový soud v tomto sporu i soudy v předchozím soudním řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala bezdůvodného obohacení za jiné období (15. 3. 2016 až 31.12.2016), podpořily pouze zjištěním, že žalovaná bránila vykácení dřevin, když sama odmítla výzvu žalobkyně, aby stromy na pozemcích odstranila s tvrzením, že se nejedná o lesopark, a ve správních řízeních se vyjadřovala proti vykácení dřevin. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl přesto, že v řízení uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že v rozhodné době (od 1. 1. 2017 do 29. 2. 2020) žalovaná udržovala zalesněné pozemky tak, aby plnily funkci lesoparku, a naopak vzal za prokázané, že žalovaná na opakované výzvy žalobkyně k odstranění dřevin (lesoparku) sdělila, že její zalesněné pozemky jako lesopark nevyužívá.

21. Odvolací soud tak není dosavadními, v tomto smyslu neúplnými skutkovými a právními závěry obecných soudů vázán. Dovolací soud pak tuto skutečnost zvažovat ani nemohl, když dovolací přezkum byl orientován výlučně na právní posouzení věci (§ 241a odst.1 o. s. ř. a contrario).

22. Na rozdíl od prvostupňového soudu po zhodnocení uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se v rozhodném období na úkor žalobkyně neobohatila, když předmětné pozemky v rozhodné době nevyužívala pro potřeby svých občanů jako lesopark (veřejné prostranství), a nebránila tak žalobkyni využívat je ve stavu, ve kterém je její otec a následně i ona nabyli (jako zalesněné).

23. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná v době od 1. 1. 2017 pozemky za účelem plnění funkce lesoparku kultivovala, jakkoli o ně pečovala. Naopak odvolací soud na základě zjištění prvostupňového soudu vzal za prokázané, že na výzvy žalobkyně, aby dřeviny na jejím pozemku vykácela a lesopark odstranila, žalovaná konzistentně popírala, že by pozemky využívala za účelem plnění funkce lesoparku a jakkoli se o ně starala; opakovaně nabádala žalobkyni k užívání pozemků jako zalesněných, tedy ve stavu, v jakém je ona i její právní předchůdce získali. Nepřistoupila k rekultivaci pozemků a jejich úpravě ani poté, kdy žalobkyně část souvislého dřevního porostu (lesa) v roce 2016 svévolně vykácela, tedy neprojevila žádnou snahu, aby pozemky bezpečně plnily funkci veřejného prostranství. S výjimkou jediné letité lavičky v blízkosti hranice jednoho z předmětných pozemků se v zažalovaném období na předmětných pozemcích nenacházela jediná movitá či nemovitá věc, která by mohla představovat mobiliář obce, neexistoval žádný žalovanou kultivovaný, udržovaný prostor sloužící potřebám jejich občanů či širší veřejnosti. Navíc žalovaná popřela, že by lavička představovala její mobiliář, a žalobkyně tak mohla s touto věcí volně nakládat. Pro závěr o absenci holého vlastnictví žalobkyně svědčí i nesporná skutečnost, že žalobkyně byla ve správním řízení úspěšná, získala pravomocný souhlas s kácením a dřeviny z předmětných pozemků je zcela odstranila (vymýtila). Žalobkyně tak nakonec dosáhla rozhodnutí, které podporuje stanovisko žalované, že v užívání nemovitostí žalobkyni nebránil žádný veřejný zájem, ani existence veřejného prostranství.

24. V této souvislosti je třeba přisvědčit žalované, že žalobkyně jako vlastník zalesněného pozemku mohla tento pozemek užívat, a také tak činila, byť v době před vydáním konečného správního rozhodnutí v rozporu s právními předpisy (viz nepovolené kácení v roce 2016).

25. Pro rozhodnutí věci je naopak nepodstatné to, že pozemek nepřestal být součástí [právnická osoba], když tato skutečnost nic nevypovídá o existenci veřejného prostranství. Chybný je tak názor žalobkyně, že zalesnění, osázení pozemků dřevinami před 25 lety za účelem rozšíření, vytvoření biokoridoru oddělujícího intenzivně zemědělsky obhospodařované pozemky či s cílem v budoucnu vytvořit rekreační zónu pro obyvatele obce, byl navždy vytvořen lesopark pro potřeby širší veřejnosti i občanů obce, který až do úplného odstranění dřevin bránil žalobkyni v užívání pozemků.

26. Jak judikoval i dovolací soud (viz shora) lesopark ve smyslu veřejného prostoru není každý les či zalesněný prostor přiléhající k pozemkům či hranicím katastrálního území obce, ale vyžaduje, aby byl obcí k tomuto účelu využíván.

27. Lesopark je způsob využití lesa, zalesněného pozemku (viz i judikatura dovolacího soudu), nejedná se o trvalou danost, která končí až úplným odstraněním (vykácením) dřevin. V případě lesa využívaného obcí pro potřeby svých občanů k veřejnému účelu jako veřejný prostor – lesopark, je samozřejmě možné, aby funkce lesa byla obnovena tím, že obec přestane les k tomuto účelu využívat, a to například i z důvodu nesouhlasu nového vlastníka či jiných vnějších okolností. Opačný názor by popíral nejen definici lesoparku dle kritérií stanovených dovolacím soudem, který předpkládá využívání lesa jako veřejného prostoru a za tím účelem i udržování tohoto stavu, jeho osazení mobiliářem k plnění sportovních či rekreačních potřeb svých občanů, ale nastavil by definitivní, neřešitelný a nespravedlivý stav, který by obec, jež není vlastníkem pozemku (tedy ani dřevin) nemohla nikdy zvrátit, a který by tak zajišťoval vlastníku příjem po neomezenou dobu (donekonečna) bez jakéhokoli jeho přičinění (jiná situace je nepochybně v případě existence dálničního přivaděče či jiných trvalých překážek užívání, viz dále, o tento případ se však nejedná).

28. Žalovanou akcentovaná nemožnost zemědělského využívání pozemku ještě z lesa (zalesněného zemědělského pozemku) lesopark nedělá (stejně jako jedna lavička). Lesopark není dálniční přivaděč ani pozemek v intravilánu obce s pomníkem významného rodáka či připomínající padlé ani jiná trvalá překážka užívání, která tvoří veřejný prostor do doby svého úplného odstranění, a fakticky tak od svého vzniku do doby vyklizení nemovitosti zamezuje užívání pozemku; jedná se o les, který obec za tím účelem (jako lesopark) využívá. Pokud tato podmínka není splněna, nic nebrání tomu, aby žalobkyně pozemky v souladu s právními předpisy jako zalesněné užívala.

29. Jinými slovy, sama skutečnost, že v době, kdy se žalobkyně stala vlastníkem předmětných pozemků byly zalesněny, a nebylo možné je jako zemědělské pozemky obhospodařovat (využít), nepostačuje k závěru o tom, že veřejné prostranství v rozhodné době existovalo, a žalobkyně je nemohla pro tuto překážku užívat. Důvodem vzniku bezdůvodného obohacení obce proto není ani skutečnost, že v době nabytí vlastnictví žalobkyní (i jejím otcem) byl skutečný charakter pozemků jiný než evidovaný, a proto žalobkyní zvolený a následně i příslušnými orgány veřejné správy povolený způsob nakládání podléhal jiným zákonným pravidlům a povolovacím procesům v kompetenci orgánů státní správy, které v rozhodné době probíhaly a ve kterých žalovaná obec nevystupovala jako arbitr.

30. Nepodstatné pro rozhodnutí věci (existenci lesoparku a bezdůvodného obohacení) je také tvrzení žalobkyně, že žalovaná jí bránila v užívání nemovitostí tím, že nesouhlasila se způsobem, kterým se rozhodla s předmětnými zalesněnými nemovitostmi nakládat, když ani toto jednání obce nelze samo o sobě hodnotit jako udržování veřejného prostranství a navození stavu holého vlastnictví, který předpokládá fakticitu, objektivní nemožnost pozemek užívat (ius utendi) a požívat (ius fruendi). V této souvislosti je nezbytné připomenout, že vlastnické právo jako nejsilnější a nejrozsáhlejší věcné právo lze sice charakterizovat jako panství nad věcí, toto právo však není zcela absolutní a bezbřehé, nýbrž podléhá zákonným limitům, neboť libovolné nakládání vlastníka s předmětem vlastnictví je minimálně vždy limitováno zákazem touto činností porušovat zákon či nepřípustně zasahovat do veřejného zájmu (např. zájmu na ochranu přírodního bohatství) či dalších práv osob, a to i právnických, tedy i obcí (veřejnoprávních korporací), které mají právo se proti těmto zásahům bránit.

31. Pokud žalovaná využívala svá práva jako účastník řízení, pak ani tato skutečnost ze zalesněných pozemků lesopark (veřejný prostor) nevytváří, a pro rozhodnutí o oprávněnosti žalobního žádání na vydání bezdůvodného obohacení je proto bez významu. Již vůbec nelze v tomto řízení jakkoli postihovat žalovanou za to, co činila při výkonu veřejné správy s přenesenou působností (při výkonu státní správy), která v tomto řízení spravuje vlastní záležitosti. Bezdůvodné obohacení neslouží k postihu žalované za protiprávní jednání, a nelze ji ani postihovat za stanovisko vyjádřené ve správním řízení. Irelevantní je rovněž poukaz žalobkyně, že žalovaná odmítla stromy vykácet, který pomíjí skutečnost, že strom je součástí pozemku (§ 1067 o. z.), a tedy právní mocí rozhodnutí soudu, kterým se stal její právní předchůdce (otec žalobkyně) vlastníkem, nabyl vlastnictví i k dřevinám, které v té době již na pozemku 20 let stály (i toho si byl při výběru pozemku nepochybně vědom).

32. Nárok na výplatu bezdůvodného obohacení nelze zaměňovat s nárokem na odčinění újmy, či náhradu škody za to, že po nabytí vlastnictví žalobkyni v zemědělském obhospodařování pozemků bránil jejich faktický stav, který navodila žalovaná před více jak 20 lety tím, že pozemky ve vlastnictví státu osázela dřevinami. Předmětem sporu není ani nárok na náhradu věcné škody za náklady na odstranění protiprávního stavu, kterého se navíc žalovaná mohla dopustit pouze ve vztahu k státu jako tehdejšímu vlastníku nemovitostí; žalobkyně se rovněž nedomáhá jednorázové náhrady škody z titulu snížení hodnoty nemovitostí jejich zalesněním, když v době nabytí jejím otcem již byly delší dobu zalesněny, a otec si je v tomto stavu vybral, jako žalobce v řízení o vydání náhradních pozemků si je nárokoval.

33. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud shledal přiléhavou i odvolací námitku žalované, že nárok žalobkyně odporuje dobrým mravům, když otec žalobkyně nabyl předmětné pozemky jako pozemky náhradní, a to v soudním řízení, které sám se státem (ČR – [správní orgán 2]) jako žalobce inicioval. Nejedná se tedy o původní pozemky, které by mu byly podle zákona o půdě vydány s překážkou užívání ve prospěch veřejného statku, ani pozemky, které státu v rámci veřejných nabídek jako vhodné nabídl (§ 11a zákona o půdě), ale o pozemky, na které otec žalobkyně ukázal, které si v řízení o jejich vydání sám ze své vlastní vůle nárokoval. Byl mu tak znám jejich stav době vydání, tedy i skutečnost, že byly osázeny dřevinami, které v době rozhodování soudu již tvořily vzrostlý smíšený les, a bránily tak jejich bezprostřednímu zemědělskému využití. Pokud by tedy překážka veřejného statku existovala (odvolací soud dospěl k opačnému závěru), pak by tato skutečnost musela být otci žalobkyně známa. Pokud přesto nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovaná uplatnila, nelze tomuto požadavku pro rozpor s dobrými mravy vyhovět, když existence omezení ve způsobu nakládání s předmětným pozemkem byla žalobkyni (jejímu otci) známa, a tedy uplatnění tohoto požadavku představuje naplnění spekulativního záměru.

34. Z výše artikulovaných důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na požadovaná finanční plnění nevznikl, když podmínka existence lesoparku, který by jí bránil, aby v době od 1. 1. 2017 do 29. 2. 2020 mohla předmětné nemovitosti užívat, v uvedeném případě splněna není. Žalovaná se tak užíváním pozemků žalobkyně na její úkor neobohatila, a tedy ani žalobní nárok na vydání obohacení žalobkyni jako ochuzené dle § 2991 o. z. nevznikl.

35. Odvolací soud proto zamítavý výrok jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a vyhovující výroky I až III změnil postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že i v tomto rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

36. O nákladech řízení před soudy obou stupňů pak rozhodl dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšné žalované přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta stanovené z celého merita věci ve výši 1 149 913,44 Kč v rozsahu 10 a půl úkonu právní pomoci po 12 900 Kč [dle § 7 bod 5 AT ve spojení s § 11 AT] za sedm písemných podání (tři vyjádření ze dne 19. 3. 2020, 15. 4. 2020, 25. 9. 2024, 11. 11. 2024, návrh na přerušení řízení ze dne 28. 6. 2024, odvolání a vyjádření k odvolání žalobkyně), tři úkony za účast na jednání ve dne [datum], jehož délka přesáhla čtyři hodiny (od 9 hod. do 12. 15 hod.) a polovičního úkonu za účast na publikaci rozsudku. Spolu s tím, mu bylo přiznáno sedm náhrad hotových výdajů po 300 Kč a dvě po 450 Kč a 21 % DPH (29 074,50 Kč), celkem tak činí částku 167 524,50 Kč.

37. Při posuzování účelnosti těchto nákladů se zabýval i tím, zda na daný případ dopadají závěry Ústavního soudu ve věci účelnosti nákladů vynaložených [veřejnoprávní korporace] na zastupování advokátem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2016, č. j. 28 Cdo 4774/2015 – 782) a dospěl k závěru, že po žalované malé obci (městské části) nelze požadovat, aby takto složitý spor (komplikovaná právní i skutková problematika) zajišťovala vlastními zaměstnanci. Zejména s ohledem na hodnotu sporu, spojení tří samostatných žalobních požadavků, kterým byla žalovaná nucena ze strany žalobkyně čelit se tato věc svou náročností vymyká problematice běžných sporů, které žalovaná v souvislosti se svou běžnou agendou řeší. Odborné právní zastoupení lze proto hodnotil jako odůvodněné a náklady na toto zastoupení jako účelně vynaložené.

Poučení