36 Co 161/2024 - 91

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozen [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupen advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2024, č. j. 48 C 167/2023-67, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění jen tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení, zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů ve výši 28 922,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení ohledně částky 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 3. 8. 2023 do zaplacení zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 3. 8. 2023 do zaplacení, žalobu co do částky 5 000 Kč s uvedeným úrokem z prodlení zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok IV).

2. Takto rozhodl o nároku žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], které skončilo vynesením zprošťujícího rozsudku. Žalobce byl ohrožen trestní sazbou do výše 3 let a zákazem činnosti, byl současně pod tlakem daňové kontroly, trestní stíhání trvalo více než dva roky, opakovaně bylo zahajováno a jeho zahájení rušeno. Tím došlo k ovlivnění žalobcova profesního života a kariérního růstu, což vedlo k ukončení podnikání, současně trestní stíhání zkomplikovalo možnost získání pracovní pozice, mělo negativní vliv i na rodinný život, žalobcovo dobré jméno či přátelské vztahy. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout ve dvou oblastech, a to v důsledku zásahů do profesního života, kdy musel fakticky ukončit činnost společnosti [právnická osoba] (dále též „společnost“), na kterou se přestali obracet klienti, ztratili zájem o služby této společnosti a žalobce si tak musel hledat jinou obživu. Společnost sice formálně existuje, činnost však fakticky nevyvíjí. Zásah do rodinného života žalobce spatřoval v tom, že byl pod tlakem jak daňového, tak zejména trestního řízení, což ovlivnilo rodinné vazby, finanční hospodaření rodiny či splácení hypotéky. Zejména manželka dávala žalobci za vinu skutečnosti související s trestním stíháním, u té se navíc objevily zdravotní potíže, došlo k rozvoji úzkostně depresivní poruchy, léčila se psychofarmaky a v té době neplnila roli matky ani manželky. Žalobce se tak domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, přičemž v průběhu řízení se souhlasem žalované tuto částku omezil o 70 000 Kč s příslušenstvím a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.

3. Žalovaná nesporovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalobci se za to omluvila. Neposkytla mu však náhradu přiměřeného zadostiučinění v penězích s tím, že žalobce v rámci předběžného projednání nároku vyzvala k prokázání vzniku existence nemajetkové újmy, ten však ani v prodloužené lhůtě svá tvrzení nedoplnil. Dále poukázala na to, že v rámci daňového přiznání žalobce neoprávněně uplatňoval některé náklady, které byly ve skutečnosti používány pro osobní potřebu, kdy o této skutečnosti neměl pochybnosti ani rozhodující soud. Ve zbývající části žalobce tvrdil újmu pouze obecně.

4. Soud prvního stupně učinil svá skutková zjištění k průběhu posuzovaného řízení v bodech 6 až 10 odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Z těchto skutkových zjištění a nesporných tvrzení účastníků potom učinil závěr o skutkovém stavu, podle něhož bylo vůči žalobci zahájeno trestní řízení usnesením o jeho zahájení ze dne 14. 5. 2020 pro trestný čin [podezřelý výraz] dle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost, na základě které bylo usnesení ze dne 14. 5. 2020 zrušeno a věc vrácena policejnímu orgánu k novému rozhodnutí. Dne 24. 8. 2020 bylo vydáno opětovně usnesení o zahájení trestního stíhání pro totožnou trestnou činnost, i toto usnesení bylo ke stížnosti zrušeno. Až proti usnesení o zahájení trestní stíhání ze dne 11. 10. 2021 pro totožnou trestnou činnost byla stížnost zamítnuta. Dne 18. 2. 2022 byla podána obžaloba k [Orgán veřejné moci], kde byla věc vedena pod sp. zn. [spisová značka]. Po proběhnuvších hlavních líčeních byl žalobce rozsudkem ze dne 12. 7. 2022 obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu, rozsudek nabyl právní moci dne 3. 8. 2022. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru, že žalobce byl opakovaně obviněn z trestného činu [podezřelý výraz], a to dvakrát v přísnější kvalifikaci, kdy mu hrozil trest odnětí svobody na 2 léta až 8 let, přičemž tato usnesení byla dvakrát státním zástupcem zrušena, první usnesení ze dne 14. 5. 2020 také pro nepřezkoumatelnost a zmatečnost a druhé usnesení ze dne 24. 8. 2020 též pro předčasnost. Třetím usnesením ze dne 11. 10. 2021, proti němuž byla stížnost zamítnuta, byl žalobce obviněn z trestného činu [podezřelý výraz] v prvním odstavci, za což mu hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti. Učinil rovněž závěr, že žalobce je bezúhonnou osobou, že trestní stíhání prožíval, byť zřejmě své emoce nedával tolik najevo. Z hlediska zásahu do rodinného života musel žalobce převzít část povinností, které obvykle plnila manželka, a to z důvodu jejího zhoršeného zdravotního stavu. Trestním stíháním byla rovněž zasažena rodinná pohoda, trávení volného času, trestní stíhání se probíralo i s nezletilými dětmi. Žalobcovo stíhání se dotklo rovněž jeho vážnosti a občanské cti, bál se o svoji budoucnost a musel změnit způsob obživy. Manželé se více hádali, manželka ho vinila z toho, že problémy nastalé kvůli trestnímu stíhání vznikly z jeho viny. Manželka také žalobci nebyla oporou, naopak on musel řešit související problémy své manželky. Z hlediska zásahu do pracovní činnosti soud prvního stupně uzavřel, že žalobce fakticky ukončil činnosti společnosti [právnická osoba], nicméně k jejímu ukončení došlo nejen v příčinné souvislosti s trestním stíháním, ale také v souvislosti s daňovou kontrolou a jejími výsledky. Také neučinil závěr o tom, že ke ztrátě významného klienta [právnická osoba] došlo v příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání, když to započalo až dne 14. 5. 2020, zatímco výběrové řízení týkající se tohoto klienta se konalo již v roce 2019, kdy sice již probíhaly úkony přípravného řízení, nicméně žalobce dosud obviněn nebyl. Kromě toho zde byly také další důvody pro neúčast ve výběrovém řízení, kterými byla probíhající daňová kontrola a problémy v účetnictví společnosti a současně požadavek klienta na zajištění služeb i na Slovensku, kde společnost neoperovala. Také vzal za prokázané, že žalobce o svém trestním stíhání otevřeně hovořil a v důsledku toho pak společnosti nebyly nabízeny podnikatelské příležitosti.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a následně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že nezákonnými rozhodnutími byla ve vztahu k žalobci usnesení policejního orgánu ze dne 14. 5. 2020, 24. 8. 2020 a 11. 10. 2021, kterými bylo opakovaně zahájeno (a v prvých dvou případech bylo toto zahájení zrušeno) trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání [podezřelý výraz], poplatku a podobné povinné platby, naposledy podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, která byla odklizena rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne 12. 7. 2022, jímž byl žalobce obžaloby pravomocně zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu.

6. Po uvedeném právním posouzení soud prvního stupně uzavřel, že podmínka existence odpovědnostního titulu byla splněna, kdy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním bylo zasaženo do osobnostních sfér žalobce. Nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které se týkají každé trestně stíhané osoby, byly prokázány dopady do rodinného a profesního života. Pokud jde o dopad do profesního života, mělo na rozhodování žalobce vliv nejen trestní stíhání, ale rovněž daňové řízení, které bylo vedeno v souvislosti s nesrovnalostmi při odčítání výdajů z hlediska daně z příjmů. Obě tyto skutečnosti se podílely na rozhodování žalobce a jeho manželky, která byla druhou jednatelkou společnosti. Trestní stíhání žalobce však bylo pro oba významnějším faktorem z hlediska jejich rozhodování než řízení daňové, když na daňové kontroly byli zvyklí, přičemž se již v minulosti stalo, že nějaké nedoplatky s finančním úřadem řešili. Soud prvního stupně proto nepřisvědčil žalované, že primární příčinnou vzniku újmy bylo daňové řízení a poukázal na to, že v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno mimo jiné pro předčasnost, tedy proto, že policejní orgán nevyčkal na výsledky daňového řízení. Měl za to, že příčinná souvislosti mezi trestním stíháním a neúčastí ve výběrovém řízení na služby pro společnost [právnická osoba] nebyla prokázána, když toto řízení se konalo dříve, než bylo poprvé žalobci sděleno obvinění, navíc tato neúčast měla i další příčiny. Uzavřel, že k dílčímu dopadu do profesního života žalobce došlo, přičemž se tak stalo dílem i v příčinné souvislosti s trestním stíháním. U tvrzeného zásahu do rodinného života na jedné straně přisvědčil žalované, že manželka žalobce stíhána nebyla a jí případně způsobená újma se v tomto řízení neodškodňuje. Současně však vzal v úvahu, že šlo o manželku žalobce, tedy o jednoho z nejbližších rodinných příslušníků, a je zcela logické, že újmu způsobenou manželce mohl žalobce pociťovat jako újmu vlastní. Nezohledňoval proto újmu způsobenou manželce, nýbrž újmu, která byla způsobena žalobci tím, že trpěla jeho manželka, a to zjevně nikoli bezdůvodně. Připustil sice, že zde došlo ke kumulaci vícero příčin, kdy i probíhající daňové řízení mělo svůj vliv, nicméně za zásadní považoval vliv trestního stíhání. Proto v rámci dopadů do rodinného života zohlednil druhotnou újmu žalobce, který musel převzít další role v rodině v době, kdy toho manželka nebyla schopna. S argumentem žalované, že šlo o činnosti v domácnosti, které nepřekračují běžnou míru, sice v obecné rovině souhlasil, současně však poukázal na to, že žalobce musel řešit své trestní stíhání, trestní stíhání společnosti a k tomu zdravotní problémy manželky a dále i situaci, kdy musel dočasně suplovat její roli v rodině.

7. Poté se soud prvního stupně zabýval tím, zda nepostačuje konstatování porušení práva a omluva, kterou již žalovaná poskytla, dospěl však k závěru, že i když trestní stíhání trvalo jen 2 roky a 2 měsíce a postup v něm byl plynulý, tak rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byla opakovaně rušena, což způsobilo prodloužení trestního řízení o 1,5 roku. Přihlédl k judikaturním závěrům, že délku řízení je třeba přičíst státu k tíži tehdy, kdy rozhodnutí státního orgánu muselo být zrušeno pro nepřezkoumatelnost či zmatečnost, a zde konkrétně poukázal na to, že jedno z rozhodnutí policejního orgánu bylo zrušeno pro předčasnost. Měl za to, že pokud státní zástupce konstatoval předčasnost, trestní stíhání nemělo být přinejmenším v té době vůbec zahajováno. Přihlédl také k tomu, že následně ve věci rozhodoval soud prvního stupně dvakrát a odvolací soud jednou. K povaze trestní věci uvedl, že obvinění pro [podezřelý výraz] není obecně spojeno s vysokou mírou společenského odsouzení. Nepominul však, že žalobcovo trestní stíhání bylo původně zahájeno pro shodný trestný čin v přísnější kvalifikaci, kdy se již jednalo o zločin a hrozila mu i vyšší sazba. Žalobci hrozil nižší trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta nebo zákaz činnosti až poté, co bylo znovu zahájeno trestní stíhání dne 11. 10. 2021.

8. Soud prvního stupně následně vyložil, jaké úvahy ho vedly k posouzení následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce, přičemž vycházel z porovnání dvou věcí projednávaných před Obvodním soudem pro Prahu 2, a to věci sp. zn. 11 C 15/2019 a sp. zn. 10 C 8/2020. V první z těchto věcí šlo o stíhání za shodný trestný čin [podezřelý výraz] podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 5 až 8 let, po podání obžaloby již jen za trestný čin podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 3 roky nebo zákaz činnosti, přičemž trestní stíhání trvalo 4 roky a 4 měsíce. Byly zde shledány pouze obecné dopady trestního stíhání, které by pociťovala každá trestně stíhaná osoba a také tamní poškozený neunášel břemeno tvrzení ohledně vzniku nemajetkové újmy. Právě proto byla soudem jako přiměřená forma zadostiučinění přiznána pouze omluva a bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí, relutární kompenzace poskytnuta nebyla. Ve druhém případě šlo o stíhání pro shodný trestný čin [podezřelý výraz] podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za který hrozil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let, přičemž trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců. Nebyly shledány zásahy do sféry pracovní, došlo k zásahu do osobní cti, dobrého jména a pověsti, rodinné vztahy narušeny nebyly, poškozený trpěl psychickými zdravotními obtížemi ve formě stresu, nespavosti a úzkostných stavů s tím, že v důsledku [podezřelý výraz] stíhání došlo ke zhoršení jeho stavu. Bylo mu proto přiznáno odškodnění nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, žalovaná poté vzala své odvolání zpět. Po porovnání zmíněných dvou případů soud prvního stupně dospěl k závěru, že samotné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí vůči žalobci a omluva žalované není dostatečnou a spravedlivou formou satisfakce za proběhlé trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, a je na místě odškodnit nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v penězích. Dovodil, že i když nebyly dopady do osobnostní sféry závažné, nelze je označit za nepatrné či zanedbatelné, kdy pouze v takovém případě je možné morální satisfakci považovat za dostačující. Ve světle uvedených dvou porovnávaných rozhodnutí uzavřel, že odpovídajícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí je částka 25 000 Kč, k níž náleží i zákonný úrok z prodlení, jehož přiznání odůvodnil v odstavci 39 napadeného rozsudku. Dospěl k závěru, že nemajetková újma byla žalobcem prokazována jeho účastnickým výslechem a výslechem manželky, přičemž tyto důkazy by žalované při předběžném projednání nároku poskytnout nemohl a tudíž, i když bylo nesporné, že žalovaná vyzývala žalobce k doplnění důkazů, nebyly k prokázání nemajetkové újmy žalobce v řízení prováděny žádné důkazy, které by žalobce mohl žalované v rámci předběžného projednání nároku předložit. Úrok z prodlení potom přiznal za použití § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) ve spojení s § 15 odst. 2 OdpŠk ode dne následujícího po marném uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku. Ve zbývající částce 5 000 Kč s tímto příslušenstvím žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že řízení bylo sice částečně zastaveno co do částky 70 000 Kč, nicméně nelze dospět k závěru, že by na něj bylo možné aplikovat důsledky § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Nárok, který žalobce uplatnil na odškodnění nemajetkové újmy, je nárokem jediným a nedělitelným ve smyslu poměrného úspěchu ve věci a částečné zpětvzetí v této procesní situace znamená pouze omezení částky, kterou soud může žalobci přiznat, pokud dospěje k závěru o nutnosti odškodnění v penězích. Jelikož žalovaná žalobci nevyhověla ohledně nároku na peněžité zadostiučinění, přičemž žalobce se svým nárokem u soudu co do základu uspěl, je to žalobce, kdo měl ve věci plný úspěch, neboť rozhodnutí o výši odškodnění záviselo na úvaze soudu. Výši nákladů řízení potom podrobně odůvodnil (viz bod 40. odůvodnění napadeného rozsudku).

10. Proti výrokům II a IV napadeného rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém poukazovala na to, že odůvodnění přiznání nemajetkové újmy stojí primárně na dvou důvodech, a to zásazích do rodinné a profesní sféry, s čímž je spojen i ekonomický pokles na straně žalobce. K závěru soudu prvního stupně o zásahu do profesní sféry žalovaná namítala, že by odškodňovacím důvodem neměla být skutečnost, že se žalobce dobrovolně a z vlastní vůle rozhodl postupně ukončit činnost své společnosti. Žalobce i svědkyně potvrdili, že k ukončení činnosti společnosti vedlo jejich dobrovolné rozhodnutí poté, kdy nevyhráli výběrové řízení u společnosti [právnická osoba] (u kterého nebyla prokázána příčinná souvislost s trestním stíháním), která tvořila majoritní příjem (90 %) společnosti, u zbývajících klientů rovněž nedošlo k ukončení spolupráce se společností z důvodu žalobcova probíhajícího trestního stíhání. Státu proto nelze klást k tíži, že žalobce učinil rozhodnutí z důvodu nižších příjmů (a rovněž pod hrozbou značně vysoké pokuty v daňovém řízení) ukončit činnost své společnosti. Trestní stíhání potom žalobci ani nebránilo účastnit se jiných výběrových řízení, naopak zakázky ztratil v důsledku toho, že faktickou činnost společnosti ukončil bez hledání dalších klientů. Informace o žalobcově trestním stíhání se rovněž nestaly veřejnými, ani žalobce netvrdil, že by mu bylo trestní stíhání někým předhazováno. K závěru soudu prvního stupně o zásahu do rodinné sféry žalovaná uvedla, že jí nemůže být kladeno k tíži, že žalobce řádně zvládal péči o svou rodinu a domácnost. Nesouhlasila s tím, že by měla žalobce odškodňovat za to, že trpěl újmou, kterou trpěla jeho manželka, neboť tato újma žalobce není v přímé příčinné souvislosti s trestním stíháním. K tíži státu pak nelze klást ani spory mezi manželi z důvodu nevhodného výběru účetní, která ve společnosti odváděla velmi nekvalitní práci a zapříčinila tím v podstatě jak daňové, tak i trestní stíhání. Kompenzační řízení neslouží k odškodnění osobních kvalit žalobce při zvládání chodu domácnosti, když se jedná o naprosto běžnou výpomoc, která nepřekračuje běžnou míru pomoci mezi manželi. Žalovaná rovněž nesouhlasila s přiznanými úroky z prodlení, když poukázala na to, že žalobce ve své žádosti o odškodnění ze dne 2. 2. 2023 uvedl, že trestní stíhání zásadně ovlivnilo jeho profesní život a kariérní růst, přičemž v důsledku dlouhotrvajícího trestního řízení byl okolnostmi donucen ukončit své podnikání. Žalovaná v návaznosti na toto tvrzení činila různá šetření a zjistila, že činnost společnosti, jakož i činnost žalobce jako OSVČ nebyla ukončena. Proto žalobce vyzvala k doplnění důkazů k prokázání vzniku nemajetkové újmy a dala mu šanci, aby doložil ukončení své podnikatelské činnosti a vyvrátil její zjištění, žalobce však na tuto výzvu nereagoval. Žalovaná proto žalobci nepřiznala relutární odškodnění a měla za to, že to byl sám žalobce, kdo zavinil, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním; v té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a opětovně rozhodl o nákladech řízení.

11. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu je zcela správný, když ani žalovaná proti jeho závěrům nebrojí. Stejně tak je správné právní posouzení věci, včetně odkazů na příslušnou judikaturu, a to i v části týkající se přiznaných úroků z prodlení. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

12. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

13. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť průběh posuzovaného soudního řízení zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky sporný, kdy spornou skutečností nebylo ani to, že v posuzovaném řízení došlo vzhledem k jeho okolnostem k vydání nezákonného rozhodnutí; polemika v odvolacím řízení byla vedena pouze k otázce přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

16. Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, Pl. ÚS 11/10-2), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován [§ 12 odst. 1 písm. a) a b) OdpŠk per analogiam).

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

20. Odvolací soud konstatuje, že v intencích shora uvedených zákonných ustanovení a citované judikatury soud prvního stupně zaměřil svou pozornost k rozhodným skutečnostem, provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a na základě takto provedeného dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Z těchto skutkových závěrů odvolací soud při právním posouzení nároku žalobce vychází, když skutkový stav nedoznal změny ani v odvolacím řízení, ostatně ve skutkové rovině nebylo mezi účastníky sporu. Základní podstatná zjištění soudu prvního stupně nebyla sporná, platí tedy, že usnesením policie bylo proti žalobci opakovaně (celkem třikrát) zahájeno trestní stíhání, přičemž nebylo zjištěno, že by si žalobce trestní stíhání zavinil (způsobil) sám. Trestní stíhání skončilo v prvních dvou případech zrušením ze strany státního zástupce, v posledním případě (po proběhlém trestních řízení) zproštěním obžaloby. V takovém případě se rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce považuje za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a je tudíž dána odpovědnost státu za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou takovým trestním stíháním.

21. V projednávané věci žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu nemateriální újmy dle § 31a odst. 1 OdpŠk. Při posuzování nárokovaného zadostiučinění je třeba postupovat podle odstavce 2 citovaného ustanovení a nejprve zkoumat, zda samotné konstatování porušení práva je dostačující, a pokud nikoli, stanovit výši přiměřeného zadostiučinění v penězích s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V daném případě trestní stíhání žalobce trvalo od 14. 5. 2020 do 3. 8. 2022, tj. po dobu 2 let a 2 měsíců, usnesení policie o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2020 pro trestný čin [podezřelý výraz] podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, bylo ke stížnosti žalobce zrušeno státním zástupcem, a to také z důvodu nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti, stejně tak usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 8. 2020 bylo zrušeno státním zástupcem mj. pro předčasnost, neboť nebylo možné učinit závěr [podezřelý výraz] ve větším rozsahu. Teprve až na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 10. 2021 pro trestný čin [podezřelý výraz] podle § 240 odst. 1 zákona trestního zákoníku byla dne 18. 2. 2022 podána obžaloba k soudu a ten žalobce rozsudkem ze dne 12. 7. 2022 obžaloby zprostil. Celé trestní stíhání tak trvalo 2 roky a 2 měsíce, před soudem pouze 6 měsíců. Žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě, šlo o trestní stíhání pro méně závažný trestný čin, žalobci nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody vzhledem k podané obžalobě a skutečnosti, že nebyl dosud trestně stíhán, avšak trestní stíhání mělo negativní dopady do jeho profesní a rodinné sféry. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že konstatování porušení práva a omluva, jichž se žalobci dostalo, nejsou dostačující a je namístě odškodnění v peněžní formě. Soud prvního stupně pak uzavřel, že celková výše přiměřeného zadostiučinění žalobce je 25 000 Kč.

22. Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí zcela správně zabýval zodpovězením otázky, zda místo relutární kompenzace nepostačuje konstatování porušení práva a omluva, kterou již žalovaná žalobci poskytla. Správně uzavřel, že trestní stíhání žalobce sice trvalo jen 2 roky a 2 měsíce a postup orgánů činných v trestním řízení v něm byl plynulý, avšak rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byla opakovaně rušena, což způsobilo prodloužení celého trestního řízení o 1,5 roku. Správně přihlédl k tomu, že délku řízení je třeba přičíst státu k tíži tehdy, kdy rozhodnutí státního orgánu muselo být zrušeno pro nepřezkoumatelnost či zmatečnost, přičemž jedno z rozhodnutí policie o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno rovněž pro nepřezkoumatelnost a druhé také pro předčasnost. Správná je proto také úvaha, že trestní stíhání vyhodnocené státním zástupce jako předčasné nemělo být vůbec zahájeno a ani vedeno. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny důvody pro přiznání zadostiučinění v penězích, přičemž následně posoudil, zda se prvostupňový soud při svém hodnocení výše relutární kompenzace řídil příslušnými zákonnými pravidly a přiléhavou soudní judikaturou.

23. Odvolací soud potom nemohl přisvědčit žalované, že primární příčinou vzniku žalobcovy újmy bylo proběhlé daňové řízení týkající se jím ovládané společnosti a samotné trestní stíhání takový zásah nepředstavovalo, naopak je správný závěr soudu prvního stupně o částečném zásahu nezákonného trestního stíhání do profesní oblasti žalobce a také zásahu do jeho života rodinného. Na jedné straně sice platí, že manželka žalobce trestně stíhána nebyla, proto nelze odškodňovat jí vzniklou újmu, na straně druhé žalobce nesl úkorně zásah do jeho rodinného života spočívající v tom, že musel v rámci rodiny činit jiné úkony a prožívat jiné běžné události, než by prožíval nebýt trestního stíhání. Správný je v této souvislosti závěr prvostupňového soudu, že žalobcova manželka se v souvislosti s jeho trestním stíháním léčila a nepodílela se na běžném rodinném životě způsobem, jakým tak činila předtím. Žalobce tak musel řešit nejen své vlastní trestní stíhání a zároveň dočasně suplovat roli manželky v rodině, zjevně ale také nesl nepříznivé následky její psychické nepohody, a to o to výrazněji, že manželka je vždy nejbližším rodinným příslušníkem, jehož újmu mohl žalobce zcela důvodně pociťoval jako újmu vlastní.

24. Soud prvního stupně (po částečném zpětvzetí žaloby o 70 000 Kč s příslušenstvím a zamítnutí části nároku do výše 5 000 Kč s příslušenstvím) přiznal žalobci v napadeném rozsudku finanční odškodnění nemajetkové újmy v částce 25 000 Kč. Podle závěrů shora uvedené judikatury je při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v první řadě třeba provést srovnání s obdobnými případy a je přitom zejména na žalobci, aby případy vykazující jednotící prvky jmenoval. Odvolací soud především konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné z hlediska jeho odůvodnění, spočívající na řádně uvedených důvodech (k nárokům na přezkoumatelnost rozsudku viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, v jehož intenci odvolací soud neshledal, že by odvoláním napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, aby to znemožnilo uplatnění práv žalobce). Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav k rozhodným okolnostem determinujícím odškodňování nemajetkové újmy z trestního stíhání, zejména k povaze trestní věci, k délce trestního řízení a následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného; rozhodnutí obsahuje řádný skutkový závěr, jakož i jeho právní posouzení. Byť soud prvního stupně provedl srovnání pouze se dvěma případy, kdy žádný z nich neprošel přezkumem vyšších soudů, lze konstatovat, že se jedná o případy v podstatných okolnostech srovnatelné. Žalobce sám neuvedl žádný případ, který by se jakkoliv shodoval s projednávanou věcí, v jehož rámci by bylo přiznáno zadostiučinění ve výši obdobné žalobnímu požadavku (za dobu nezákonného trestního stíhání v trvání 26 měsíců jde o částku 960 Kč měsíčně), soud prvního stupně však takové srovnatelné případy nalezl a podrobil zkoumání. Poukázal na to, že za nezákonné trestní stíhání v trvání 2 let a 7 měsíců byla v jiném případě trestního stíhání za obdobný trestný čin (byť v přísnější kvalifikaci) přiznána finanční kompenzace ve výši 50 000 Kč (tedy 1 600 Kč měsíčně), kdy tamní soud přihlédl k zásahu do osobní cti, dobrého jména a pověsti poškozeného bez zásahu do sféry pracovní, v případě druhém (kde byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin a nezákonné trestní stíhání trvalo 4 roky a 4 měsíce) bylo soudem pouze konstatováno porušení práva. Stalo se tak ovšem poté, kdy tamní žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně vzniklé nemajetkové újmy.

25. Odvolací soud se po tomto zhodnocení srovnávaných případů s případem žalobce ztotožňuje s napadeným rozsudkem v závěru, že jde o přiměřené a zcela odpovídající zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Tento závěr odvolacího soudu je přitom souladný například s se závěrem Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 27. 8. 2021, č. j. 14 Co 178/2021, který při posuzování výše nemajetkové újmy srovnával odškodnění za nezákonné trestní stíhání pro trestný čin [podezřelý výraz] dle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/161 Sb., trestní zákon, ve spolupachatelství, které trvalo 7 let a 7 měsíců, kdy nemajetková újma byla odškodněna částkou 200 000 Kč (věc řešena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 136/2013 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Co 12/2019), což odpovídá částce 2 200 Kč měsíčně, přičemž tamní poškozený byl ohrožen vyšším trestem odnětí svobody na 5 až 12 let, nebyl trestním stíháním postižen v pracovněprávní oblasti, k rozvratu jeho manželství nedošlo v důsledku trestního stíhání, ale trestní stíhání jej poškodilo v oblasti společenských kontaktů.

26. Dále lze vyjít i z výše odškodnění přiznaného Obvodním soudem pro Prahu 2, sp. zn. 29 C 217/2017, kde řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, žalobkyni hrozil za trestný čin [podezřelý výraz] podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku trest odnětí svobody v délce dva až osm let, byl rozvrácen její rodinný život, nebyla však ve vazbě, a ani ona neprokázala tvrzené zásahy do osobnostní sféry. Bylo jí poskytnuto zadostiučinění ve formě konstatování a omluvy a částka 40 000 Kč. Ve věci sp. zn. 22 C 20/2011 řízení trvalo 6 let, žalobkyni hrozilo pět až dvanáct let odnětí svobody, došlo k zásahu do podnikání žalobkyně, okolím byla vnímána negativně, ve vazbě nebyla, výše zadostiučinění dosáhla 50 000 Kč. I v dalších obdobných případech se výše zadostiučinění pohybovala okolo částky 50 000 Kč s tím, že žalobci byli často odškodňování i za délku řízení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 51 Co 296/2020-156).

27. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výši žalobcova odškodnění, neshoduje se s ním však v tom, že žalobce má nárok na přiznání úroku z prodlení z částky 25 000 Kč. Ve shodě s žalovanou má totiž za to, že žalobce sice řádně uplatnil svůj nárok u žalované (srov. § 14 a 15 OdpŠk), ale v rámci předběžného projednání nároku žalované ničím nedoložil, že „trestní stíhání zcela neadekvátně a zásadně ovlivnilo jeho profesní život a kariérní růst a že měl být v důsledku dlouhotrvajícího trestního řízení okolnostmi donucen ukončit své podnikání“, čímž byl jeho nárok tehdy odůvodněn. Protože nereagoval na výzvu žalované, aby doložil ukončení své podnikatelské činnosti a tím i újmu z toho plynoucí, lze přisvědčit žalované, že to byl žalobce, kdo zavinil, že se dostala do prodlení s plněním. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, konstatoval, že „jestliže poškozený v rámci předběžného uplatnění nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů nedoloží ani ke konkrétní výzvě úřadu učiněné ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku skutečnosti nezbytné k posouzení důvodnosti nároku, ocitá se jako věřitel v prodlení… V usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2489/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že šestiměsíční lhůta je stanovena v § 15 OdpŠk jako lhůta stanovená zvláštním zákonem ke splnění náhradové povinnosti. Po jejím uplynutí se stát ocitá v prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. a oprávněnému vzniká právo požadovat úroky z prodlení stanovené vládním nařízením. Dovolací soud uzavírá, že pro potřeby posouzení nároku poškozeného na úrok z prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. lze soudem důvodně vyžadovat po poškozeném (v postavení potenciálního věřitele) prokázání součinnosti při předběžném uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk minimálně v takovém rozsahu, v jakém je žalovanou (ministerstvem) výslovně a konkrétně vyzván k doložení skutečností nutných k posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Předběžné projednání nároku je zásadně neformální, rozhodující je tedy obsah právního jednání stran, nikoliv formální uplatnění nároku. Jestliže poškozený jako věřitel takovou nezbytnou součinnost přes řádnou výzvu neposkytne, ocitá se v prodlení ve smyslu § 1975 o. z., a za dobu, po kterou toto jeho prodlení trvá (tj. než je žalované dána možnost se s dodatečně doloženými skutečnostmi seznámit), nemůže ve smyslu § 1970 o. z. požadovat zaplacení úroku z prodlení“.

28. Odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený vyhovující výrok II rozsudku změnil jen tak, že žalobu v rozsahu požadovaného úroku z prodlení z přiznané částky 25 000 Kč z důvodu neexistence prodlení žalované zamítl a ve zbývajícím rozsahu jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

29. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., když zcela souhlasil s aplikací tohoto ustanovení soudem prvního stupně. Předmětem řízení byl žalobcův nárok na finanční odškodnění, se kterým co do jeho základu před soudem uspěl, byť nikoliv v původně uplatněné výši, a za této situace na něho lze pohlížet jako na plně úspěšného, neboť rozhodnutí o výši odškodnění záviselo na úvaze soudu. Odvolací soud proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále z odměny advokáta stanovené dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 6 úkonů právní služby po 3 100 Kč počítaných z tarifní hodnoty 50 000 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání dne 6. 2. 2024 a 20. 2. 2024 v rozsahu 2 úkonů právní služby, neboť jednání trvalo déle než 2 hodiny, sepis vyjádření k odvolání), jednoho úkonu právní služby v poloviční výši 1 550 Kč za účast při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a rovněž 7 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Celkové náklady žalobce ve výši 28 922,50 Kč (zahrnující podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21 % DPH z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v prodloužené pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).