48 C 167/2023 - 67

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupen advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se ohledně částky 70 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z této částky od 3.8.2023 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z této částky od 3.8.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 3.8.2023 do zaplacení se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 22 570 Kč k rukám zástupce žalobce, [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta, do 15 dnů o právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 2.8.2023, doručenou soudu téhož dne, ve znění pozdějších doplnění, domáhal po žalované odškodnění za nemajetkovou újmu v souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci posléze u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp.zn. [Anonymizováno]. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z trestního stíhání ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, které skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku Okresním soudem v [Anonymizováno] ze dne 12.7.2022, který nabyl právní moci dne 3.8.2022. K nemajetkové újmě žalobce uvedl, že byl ohrožen trestní sazbou až do výše 3 let a zákazem činnosti, byl současně pod tlakem daňové kontroly, trestní stíhání trvalo více než dva roky, přičemž bylo opakované zahajováno a jeho zahájení rušeno. Došlo k ovlivnění profesního života a kariérního růstu, což vedlo k ukončení podnikání, současně trestní stíhání zkomplikovalo možnost získání pracovní pozice, trestní stíhání mělo negativní vliv na rodinný život, dobré jméno, přátelské vztahy. Žalobce trpěl silným stresem, došlo k narušení vazeb s obchodními partnery, bývalými spolupracovníky, byla snížena vážnost, poškozeno dobré jméno a dobrá pověst v soukromí i profesním životě. Žalobce při jednání dne 6.2.2024 uvedl, že nemajetkovou újmu chce tvrdit a prokazovat ve dvou sférách, a to jednak z hlediska zásahů do profesního života, kdy žalobce musel fakticky ukončit činnost společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno]., která poskytovala služby v oblasti marketingu a reklamy. Na tuto společnost se přestali klienti obracet, ztratili zájem o služby této společnosti a žalobce si tak musel hledat jinou obživu. V této souvislosti v daňovém řízení byl žalobce zastoupen daňovou poradkyní, která však v tomto řízení uváděla skutečnosti, které žalobce neodsouhlasil, kdy později v daňovém řízení se ukázalo, že neměla plnou moc k tomu, aby činila ty úkony, které činila. Nicméně toto nelze prokázat, neboť daňová poradkyně [jméno FO] již zemřela. Formálně tak společnost [právnická osoba] nadále existuje, nicméně fakticky činnost nevyvíjí. Z hlediska zásahů do rodinného života žalobce byl pod tlakem dvojího řízení, neboť bylo vedeno jak řízení daňové, tak řízení trestní, toto ovlivnilo rodinné vazby, neboť v té době žalobce s rodinou stavěl rodinný dům, byl tam napjatý rozpočet, kdy v rodinném domě ve výstavbě měla být umístěna rovněž kancelář pro společnost [Anonymizováno], nicméně podle pokynů, které daňová poradkyně dala finančnímu úřadu, tak poté nebyly tyto výdaje daňově uznány. To ovlivnilo rodinný život žalobce, neboť v té době žalobce měl hypotéku, rovněž se potřebovali do tohoto rodinného domu přestěhovat. Rodinou toto bylo dáváno za vinu žalobci, a to zejména jeho manželkou. V této souvislosti rovněž došlo u manželky k zdravotním potížím, k rozvoji úzkostně depresivní poruchy, manželka byla na psychofarmakách, neplnila roli matky ani manželky.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 6.10.2023 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 2.2.2023 nárok uplatnil ve výši uplatněné touto žalobou. K projednání žádosti žalobce došlo dne 2.8.2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalobci se omluvila. Požadovaná náhrada přiměřeného zadostiučinění však nebyla žalobci poskytnuta. Žalovaná stručně zrekapitulovala skutečnosti plynoucí z trestního spisu, poukázala na to, že žalobce vyzvala k prokázání vzniku existence nemajetkové újmy, nicméně ten ani v prodloužené lhůtě tvrzení nedoplnil. Žalovaná poukázala na to, že v rámci daňového přiznání žalobce neoprávněně uplatňoval některé náklady, které byly ve skutečnosti používány pro osobní potřebu, kdy o této skutečnosti neměl pochybnosti ani rozhodující soud. Ve zbytku žalobce tvrdil újmu pouze obecně. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Žalobce při jednání dne 23.1.2023 vzal žalobu částečně zpět a v tomto rozsahu se souhlasem žalované soud řízení částečně zastavil (výrok I).

4. Předmětem řízení poté zůstal nárok žalobce na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém žalobci poskytl potřebné procesní a výzvu podle § 118a o.s.ř., neboť žalobci tvrzení byla pouze v obecné rovině a žalobce uvedl, že hodlá tvrdit a prokazovat zásahy nad obecný rámec dopadů, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu v postavení žalobce.

5. Soud neprovedl důkaz prohlášením manželky žalobce pro nadbytečnost, neboť ji vyslechl coby svědka.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne 2.2.2023, že žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne 2.8.2023, přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí a žalobci se omluvila, nicméně nárok žalobce na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s vedeným tr. řízením žalovaná neshledala důvodným, že žalobce byl a je bezúhonnou osobou. Mezi účastníky byl dále nesporný průběh trestního řízení vedeného posléze u [Anonymizováno] tak, že řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 14.5.2020 usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost, na základě které bylo usnesení ze dne 14.5.2020 zrušeno a věc vrácena policejnímu orgánu k novému rozhodnutí. Dne 24.8.2020 bylo vydáno opětovně usnesení o zahájení trestního stíhání pro totožnou trestnou činnost, avšak usnesení bylo ke stížnosti opětovně zrušeno. Až proti usnesení o zahájení trestní stíhání ze dne 11.10.2021 pro totožnou trestnou činnost byla stížnost zamítnuta. Dne 18.2.2022 byla podána obžaloba. Po proběhnuvších hlavních líčeních byl žalobce rozsudkem ze dne 12.7.2022 zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Právní moci nabyl tento rozsudek dne 3.8.2022.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

8. Z účastnického výslechu žalobce zjištěno, že vše bylo odstartováno daňovou kontrolou asi v roce 2019, v níž byly řešeny nedoplatky na DPH a na dani z příjmů u společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost“), v níž byl žalobce jednatelem. Společnost zastupovala tehdejší účetní, která ale žalobce neinformovala o průběhu celého tohoto řízení a později zemřela. Žalobce se posléze snažil i za pomoci daňového poradce rozporovat závěry finančního úřadu, kdy byly uznány částečně námitky společnosti, takže původně nedoplatek činil asi 450 000 Kč, poté asi kolem 320 000 Kč. Daňová kontrola skončila asi v roce 2020, nicméně částka 320 000 prozatím není zaplacena, tato věc ještě není skončená, a to i v souvislosti s tím, že společnost ukončila fakticky svoji činnost. Pokud jde o trestní stíhání, tak žalobce překvapilo, když mu volal [adresa], že věc projednávaná u finančního úřadu bude řešena jako podezření ze spáchání trestného činu. Bylo to poprvé, kdy se nějaký problém z daňového řízení přenesl do trestního řízení. Z minulosti měl žalobce zkušenosti z daňovými záležitostmi, například pozdě podaná kontrolní hlášení, řádově se jednalo o desítky tisíc Kč, vždy to poté společnost uhradila, přičemž to bylo asi třikrát ještě před rokem 2018. Pokud jde o dopady do profesního života, když bylo zahájeno trestní stíhání, které bylo zahájeno i se společností, tak došlo k ukončení spolupráce se společností [Anonymizováno], která představovala většinu fakturačního objemu společnosti. Opakovalo se výběrové řízení, kdy žalobce kontaktní osobě v [Anonymizováno] sdělil, že je s ním zahájeno trestní stíhání a že je zahájeno i se společností, a že je zahájena rovněž daňová kontrola. Společnost fungovala i v public relations, kdy dostávala i některé zakázky ze známosti žalobce s jinými zástupci agentur, kteří se mezi sebou znají. Žalobce řekl svým přátelům a známým v těchto agenturách o trestním stíhání, kdy poté už mu nebyly „dohazovány“ příležitosti k výkonu podnikatelské činnosti v public relations. Došlo poté k faktickému ukončení společnosti. Žalobce poté hledal jinou formu, jak si opatřit finanční prostředky na obživu, na chod domácnosti a placení veškerých nákladů s tím souviseních, kdy začal pracovat jako OSVČ v oblasti marketingu, dařilo se mu tak, že byl schopen platit účty a složenky. Žalobce zhodnotil výši svých příjmů mezi obdobím, když ještě měl i příjmy ze společnosti, a obdobím, kdy už je neměl, tak, že šlo o propad přibližně o 60 %. Pokud jde o podnikání jako OSVČ, tak žalobci nikdo nepředhazoval že by byl trestně stíhán, žalobce to pak také už nikomu ani neříkal. Pokud jde o dopady do rodinného života, tak se projevilo snížení příjmů asi o 60 %, žalobce byl nevrlý, promítlo se to i do jeho vztahů s manželkou, vztahů s dětmi, více se doma hádali, manželka mu kladla za vinu, že to byl on, kdo vybral účetní, kvůli které se to stalo. Manželka také dávala žalobci za vinu, že si musela najít jinou práci, protože byla také jednatelkou ve společnosti. Do té doby také neměl nikdo z nich zkušenost s trestním stíháním, nevěděli, co to znamená, řešili to i s dětmi, což nebylo příjemné řešit, jestli tatínek půjde do vězení, kdy většinu těchto rozhovorů iniciovala manželka. Žalobce také musel manželce vysvětlovat, že nepřijdou o dům, manželka poté také začala mít psychické potíže v této souvislosti, nebyla schopna se starat o domácnost a musel tuto její roli převzít žalobce, jezdili také hodně po doktorech, kdy ale ti doktoři nezjistili nějakou příčinu, takže ji vždycky poslali domů s tím, že ji nic není. Až poté se přišlo na to, že příčina problémů, které manželka žalobce měla, jsou psychického rázu.

9. Z výslechu svědkyně [jméno FO], manželky žalobce, zjištěno, že manželství s žalobcem bylo v pořádku, harmonické, svědkyně se snažila řešit všechny věci klidně a racionálně. Někdy na jaře roku 2019 se svědkyně dozvěděla o problémech s účetnictvím ve společnosti kde je a byla také jednou z jednatelek. Jak svědkyně, tak i žalobce museli vypovídat na PČR v [Anonymizováno], kdy svědkyně dávala manželovi za vinu, že našel účetní, která nebyla úplně kompetentní. Začaly problémy, které do té doby neřešili, manžel svědkyně to řešil velmi intenzivně, oba dva chtěli, aby ta celá kauza byla co nejdříve za nimi. Žalobce začal pracovat jako OSVČ. Ve společnosti byla spíše exekutivním člověkem, jednala především se stávajícími klienty. Společnost neměla žádné zaměstnance, takže fakticky veškerou činnost vykonávala svědkyně a její manžel. Významným klientem společnosti byla společnost [Anonymizováno], která představovala většinu příjmů společnosti. Tohoto klienta získala svědkyně na základě svých kontaktů z minulosti. V roce 2019 [Anonymizováno] vypsala znovu výběrové řízení, do nějž se společnost nepřihlásila, mělo to více důvodů, jednak kauza s účetní, která zřejmě nevedla účetnictví zcela správně. Dalším důvodem, proč se nepřihlásili do výběrového řízení, bylo, že [Anonymizováno] chtěla zajistit komplexněji PR aktivity i na Slovensku, kde neměli v té době žádné kontakty. Tehdy došlo ke ztrátě určité jistoty z hlediska existence a dalšího fungování společnosti, kdy hrozily pokuty od finančního úřadu, nevěděli, jestli manžel bude odsouzen, kdy svědkyně věděla, že i společnost byla trestně stíhána. Proto se společně s žalobcem rozhodli, že činnost společnosti ukončí, že se činnosti budou věnovat dále, ale ne již v rámci společnosti. Další klienti společnosti byli spíše menší, nehradili za své služby většinou měsíční paušál nebo šlo o jednorázové projektové zakázky. Nikdo z těchto menších klientů neskončil z důvodu, že by sdělil, že to je kvůli trestnímu stíhání. Svědkyně se poté začala více věnovat redaktorské práci na IČO, manžel svědkyně se zabývá něčím, co souvisí s online marketingem. Celkově z hlediska rodinného rozpočtu po ukončení činnosti společnosti svědkyně odhaduje pokles o 30–40 %. Pokud jde o dopady o rodinného života, tak manžel svědkyně je osobou, která na sobě nenechává úplně znát emoce, ale co na něm bylo znát, že se trápil tím, že to byla svědkyně, kdo začal mít zdravotní problémy. V souvislosti s tím svědkyně musela ubrat, jak v práci, tak v péči o domácnost, kdy to byl manžel, kdo svědkyni vozil po různých vyšetřeních a byl to pak také manžel, kdo vařil, kdo dělal dětem svačiny, kdo je vozil do školy. Tehdy svědkyně řešila hlavně to, aby došlo ke skončení fyzických bolestí, které jak se později ukázalo, měly psychosomatickou příčinu, ale trvalo to asi půl roku, než se na to přišlo. Svědkyně má s manželem tři děti, ten nejstarší už u nich nebydlí, v době, kdy započalo trestní stíhání tak starší dceři bylo 13 let a mladší dceři 8 let. S dětmi trestní stíhání řešili, jsou v tomto směru otevření, děti si dělaly starosti, zejména se bály o svědkyni, obecně méně jezdili na výlety, atmosféra v rodině byla méně uvolněná. Svědkyně většinu dětem říkala, že toho má moc, úplně nerozebírala podrobnosti.

10. Ze spisu trestního řízení vedeného posléze u [Anonymizováno], dále zjištěno, že podle odůvodnění usnesení OSZ v [Anonymizováno] (č.l. 46), kterým bylo zrušeno první usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce je mj. uvedeno, že přezkoumávané usnesení je nepřezkoumatelné a zmatečné (odst. 13 usnesení). Podle odůvodnění usnesení OSZ v [Anonymizováno] (č.l. 95), kterým bylo zrušeno druhé usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce je mj. uvedeno, že přezkoumávané usnesení bylo vydáno předčasně, je neodůvodněné, neboť nelze učinit závěr o tom, že došlo ke zkrácení daně ve větším rozsahu (odst. 12 usnesení).

11. Soud považuje svědeckou, resp. účastnickou výpověď za věrohodné, jak žalobce, tak svědkyně vypovídali spontánně, soud neměl důvod jim z nějakého důvodu nevěřit. Obě výpovědi pak byli z hlediska zásadních skutečností a okolností ve vzájemném souladu. Pokud se žalobce lišil se svědkyní v odhadu poklesu rodinných příjmů, fakturačním objemu [Anonymizováno] či podílu činnosti manželů ve společnosti, pak to soud přikládá pouze odlišnému náhledu na tyto otázky. V základu se výpovědi shodovaly, nejedná se o okolnosti, které by měly jakýkoli vliv na věrohodnost obou výpovědí. Soud toliko nijak nehodnotil ty části výslechů, v nichž svědkyně či žalobce vyjadřovali názory na určité skutečnosti.

12. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Soud má za prokázané, že žalobce byl opakovaně obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to dvakrát v přísnější kvalifikaci, kdy hrozil trest odnětí svobody na 2 léta až 8 let, kdy tato usnesení byla dvakrát státním zástupcem zrušena, o to první usnesení ze dne 14.5.2020 mj. pro nepřezkoumatelnost a zmatečnost a druhé usnesení ze dne 24.8.2020 též pro předčasnost. Třetím usnesením ze dne 11.10.2021, proti kterému byla stížnost zamítnuta, byl žalobce obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v prvním odstavci, za což hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti. Bylo prokázáno, že žalobce je bezúhonnou osobou, že trestní stíhání prožíval, byť zřejmě své emoce nedával tolik najevo, jak vypověděla svědkyně. Současně z hlediska zásahu do rodinného života žalobce musel převzít část povinností, které obvykle plnila manželka, a to z důvodu jejího zhoršeného zdravotního stavu. Rovněž byla obecně zasažena rodinná pohoda, trávení volného času, trestní stíhání se probíralo i s nezletilými dětmi. Trestní stíhání se dotklo vážnosti žalobce a jeho občanské cti, žalobce se bál o svoji budoucnost a musel změnit způsob obživy. Bylo též prokázáno, že se manželé více hádali, manželka vinila žalobce z toho, že problémy nastalé kvůli trestnímu stíhání jsou jeho vina. Manželka tak žalobci nebyla oporou, byla to naopak žalobce, kdo musel řešit související problémy své manželky. Žalobce fakticky ukončil činnosti společnosti [Anonymizováno] nicméně bylo prokázáno, že k ukončení došlo jak v příčinné souvislosti s trestním stíháním, tak v příčinné souvislosti s daňovou kontrolou a jejími výsledky. Nebylo prokázáno, že ke ztrátě klienta [Anonymizováno] by došlo v příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání, když k tomu došlo až dne 14.5.2020, zatímco výběrové řízení se konalo již v roce 2019, kdy sice probíhaly úkony přípravného řízení, nicméně žalobce dosud obviněn nebyl. Současně svědkyně vypověděla, že byly i další důvody pro neúčast, a to probíhající daňová kontrola a problémy v účetnictví a současně požadavek na zajištění služeb i na Slovensku, kde společnost neoperovala. Bylo prokázáno, že žalobce o svém trestním stíhání otevřeně hovořil a v důsledku toho pak společnosti jeho známí nenabízeli podnikatelské příležitosti.

13. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud blíže nehodnotil ty důkazy, z nichž posléze žádná skutková zjištění potřebná pro právní posouzení věci neučinil.

14. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

15. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

19. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“).

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

22. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

23. V řízení bylo nesporné, že žalobce nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

24. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

25. Žalobce se v tomto řízení domáhal nároku na odškodnění nemajetkové újmy, a to v souvislosti s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, na které se v důsledku pozdějšího vydání zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné rozhodnutí. Uplatněný nárok soud právně posoudil následujícím způsobem.

26. Soud předně, pokud jde o splnění podmínky existence odpovědnostního titulu, uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), což v daném případě nastalo. Tímto je dána odpovědnost žalované i za újmu vzniklou žalobci z titulu omezení na osobní svobodě dle § 6a OdpŠk, neboť judikatura dospěla k závěru, že ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr i pro výkon vazby a trestu odnětí svobody (k tomu srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), aniž by muselo být rozhodnutí o omezení osobní svobody zrušeno nebo změněno pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

27. Nezákonnými rozhodnutími jsou ve vztahu k žalobci usnesení policejního orgánu ze dne 14.5.2020, 24.8.220 a 11.10.2021, kterými bylo opakovaně zahájeno (a dvakrát zahájení zrušeno) trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání pokračujícího přešinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, naposledy podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 12.7.2022, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 3.8.2022.

28. Nárok ve výši 30 000 Kč soud posoudil jako nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Jak již výše soud vyložil, podmínka existence odpovědnostního titulu je splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti.

29. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“.

30. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér žalobce zasaženo. Nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, byly prokázány dopady do rodinného a profesního života, jak je soud výše shrnul v závěru o skutkovém stavu a pro stručnost na tyto závěry odkazuje (odst. 12), přičemž je třeba poukázat na následující. Z hlediska příčinné souvislosti, pokud jde o dopady do profesního života, bylo prokázáno, že vliv na rozhodování žalobce mělo nejen trestní stíhání, ale rovněž daňové řízení, které bylo vedeno v souvislosti s nesrovnalostmi při odčítání výdajů z hlediska daně z příjmů. Obě tyto skutečnosti se podíleli na rozhodování žalobce a jeho manželky, která byla druhou jednatelkou společnosti. Soud uvěřil žalobci i svědkyni, že trestní stíhání žalobce pro ně bylo mnohem významnějším faktorem z hlediska jejich rozhodování než řízení daňové, když na daňové kontroly byli zvyklí, přičemž se již v minulosti stalo, že nějaké nedoplatky s finančním úřadem řešili. Nelze tak přisvědčit žalované, že primární příčinnou bylo daňové řízení. Naopak bylo prokázáno, že druhé usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce bylo zrušeno mimo jiné pro předčasnost, tedy proto, že policejní orgán nevyčkal na výsledky daňového řízení. Příčinná souvislosti mezi neúčastí ve výběrovém řízení na služby pro společnost [Anonymizováno] nebyla prokázáno, když toto se konalo dříve, než bylo poprvé žalobci sděleno obvinění. Bez ohledu na to, i svědkyně potvrdila, že neúčast v tomto výběrovém řízení měla i další příčiny, které nijak s trestním stíhání nesouvisely. Pokud jde o další menší zakázky, pak sice vyšlo najevo, že to byl sám žalobce, kdo otevřeně hovořil o tom, že je trestně stíhán, kdy poté už mu nebyly zakázky nabízeny. V tomto směru nelze dle soudu klást žalobci k tíži, že byl upřímný a otevřeně o svém trestním stíhání hovořil. Nelze totiž vyloučit, že na menším městě, kterým [adresa] je, by se i tak informace o trestním stíhání žalobce rozšířila. Je tak zjevné, že nebýt trestního stíhání, žalobce by o něm nehovořil a o zakázky by nemusel přijít. V této souvislosti pak nemá již podstatný význam, jestli tyto menší zakázky tvořily 10 % jak uvedl žalobce či 25 %, jak o tom hovořila svědkyně. Soud shrnuje, že k dílčímu dopadu do profesního života žalobce došlo a že se tak stalo dílem i v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Pokud jde o zásah do rodinného života, pak nad rámec toho, co již bylo uvedeno v odstavci 12, soud dodává, že žalobci nelze klást k tíži, že se z trestního stíhání tzv. nezhroutil, že je patrně silnější osobností, kdy byl schopen při tom všem ještě podporovat manželku, na níž trestní stíhání manžela a společnosti, jíž byla a je jednatelkou dopadlo zásadnějším způsobem. Soud sice na jedné straně přisvědčuje žalované, že manželka žalobce stíhána nebyla a jí případně způsobená újma se na v tomto řízení neodškodňuje. Současně je však třeba vzít v úvahu, že šlo o manželku žalobce, tedy o jednu z nejbližších rodinných příslušníků, kdy je zcela logické, že újmu působenou manželce mohl žalobce pociťovat jako újmu vlastní. Soud tak nezohledňuje újmu způsobenou manželce, nýbrž újmu, která byla způsobena žalobci tím, že trpěla jeho manželka, a to zjevně nikoli bezdůvodně. I soud připouští, že šlo o kumulaci vícero příčin, tedy i probíhající daňové řízení ohledně nedoplatku v řádu statisíců Kč jistě mělo svůj odraz na stavu manželky žalobce. Soud však uvěřil žalobci i svědkyni, že daňové řízení jako takové nebylo tak zásadním dopadem, jako trestní stíhání žalobce. Svědkyně vypověděla, že zpočátku, když bylo zahájeno jen daňové řízení, se jedná o nějakou běžnou záležitost. Teprve poté, co bylo zahájeno trestní stíhání, si uvědomila, že věc bude patrně závažnější. Soud tak v rámci dopadů do rodinného života zohledňuje druhotnou újmu žalobce, který musel převzít další role v rodině v době, kdy toho manželka nebyla schopna. S argumentem žalované, že šlo o činnosti v domácnosti, které nepřekračují běžnou míru, sice lze v obecné rovině souhlasit. Současně však žalobce řešil své trestní stíhání, řešil trestní stíhání společnosti, a k tomu pak zdravotní problémy manželky a situaci, kdy musel dočasně suplovat o roli manželky v rodině. Újma žalobce pak není menčí jen proto, že toto vše zvládl.

31. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva, poskytnuté žalovanou, nebo zda žalobce náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy a výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán přibližně 2 roky a 2 měsíce, z toho necelých 6 měsíců připadlo na řízení před soudem. Z obsahu trestního spisu vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení postupovaly v zásadě plynule. Je však třeba přihlédnout k tomu, že celkem dvakrát bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, přičemž obstálo až třetí usnesení o jeho zahájení. V tomto směru soud zohlednil, že první dvě usnesení o zahájení trestního stíhání byla zrušena poprvé mj. pro zmatečnost a nepřezkoumatelnost a podruhé rovněž pro předčasnost. Je tak zjevné, že trestní řízení probíhalo o přibližně o 1,5 roku déle než probíhat muselo, když až usnesení ze dne 11.10.2021 obstálo. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že délku řízení, která byla způsobena tím, že rozhodnutí státního orgánu muselo být zrušeno pro nepřezkoumatelnost či zmatečnost, je třeba přičíst k tíži státu, neboť jeho orgán nepřezkoumatelné rozhodnutí vydal. Obdobně je pak v poměrech této trestního řízení třeba nahlížet na zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro předčasnost. Pokud totiž státní zástupce konstatoval předčasnost, je zjevné, že trestní stíhání nemělo být přinejmenším v té době prozatím zahajováno. Poté ve věci rozhodoval soud prvního stupně dvakrát a odvolací soud jednou (počítaje v to i rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a odvolací rozhodnutí, kterým bylo soudu prvního stupně uloženo, aby o věci jednal a rozhodl), v důsledku čehož je třeba dobu necelých šesti měsíců připadající na řízení před soudem považovat za přiměřenou.

33. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, zde ve formě přečinu, resp. obvinění pro takový trestný čin, není obecně spojen s vysokou mírou společenského odsouzení. Soud nepominul, že se žalobcem bylo trestní řízení původně zahájeno pro shodný trestný čin v přísnější kvalifikaci, kdy se již jednalo o zločin a hrozila i vyšší sazba. Žalobci poté, co bylo znovu zahájeno trestní stíhání dne 11.10.2021, hrozil trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta nebo zákaz činnosti. K žalobním tvrzením, poukazujícím na postup OČTŘ soud poukazuje na to, že v odškodňovacím řízení soud znovu neposuzuje ani vinu žalobce, ani postup OČTŘ z toho pohledu, zda měly či neměly vést s žalobcem trestní řízení, či jak v řízení postupovaly, kdy současně nelze dovodit, že by žalobce některý postup OČTŘ považoval za nesprávný úřední postup. K postupu OČTŘ z hlediska délky řízení se soud již vyjádřil výše.

34. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 12 a 30) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

35. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 6.2.2024 sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce i žalovaná ponechali výběr srovnatelných případů na soudu. Soud k porovnání vybral případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. [Anonymizováno]

36. V případech, které k porovnání vybral soud, ve věci sp.zn. [Anonymizováno] byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 5 až 8 let, po podání obžaloby již je za trestný čin podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 3 roky nebo zákaz činnosti, přičemž trestní stíhání trvalo 4 roky a 4 měsíce. Byly shledány jen obecné dopady trestního stíhání, které by pociťovala každá trestně stíhaná osoba a tím, že tamní poškozený neunášel břemeno tvrzení ohledně vzniklé nemajetkové újmy. Soud jako přiměřenou formu zadostiučinění shledal konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvu. Poškozený se proti prvostupňovému rozsudku neodvolal. Ve věci sp.zn. [Anonymizováno] byla tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let, přičemž trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců. Nebyly shledány zásahy do sféry pracovní, došlo k zásahu od osobní cti, dobrého jména a pověsti, rodinné vztahy narušeny nebyly, poškozený trpěl psychickými zdravotními obtížemi ve formě stresu, nespavosti a úzkostných vztahů s tím že v důsledku trestního stíhání došlo ke zhoršení tohoto stavu. Bylo přiznáno 50 000 Kč s tím, že žalovaná podala do tohoto výroku odvolání, která však posléze vzala zpět a odvolací řízení tak bylo zastaveno.

37. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěru, že samotné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí vůči žalobci a omluva od žalované není dostatečnou a spravedlivou formou satisfakce za proběhlé trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, a je na místě nemajetkovou újmu žalobci vzniklou odškodnit v penězích. Byť dopady do osobnostních sfér nebyly závažné, nelze je označit za nepatrné či zanedbatelné, kdy pouze v takovém případě je možné morální satisfakci považovat za dostačující. Soud současně zohlednil, že žalobce se poté, co vzal žalobu částečně zpět domáhal částky více méně symbolické, kdy v tomto směru reflektoval i poučení soudu, kterého mu dostalo již na prvním jednání, kdy soud účastníky seznámil s případy, s nimiž hodlá případ žalobce srovnávat. Případ žalobce se totiž nachází na pomezí obou případů, které soud vybral ke srovnání. Prvnímu případu se podobá v tom, že žalobce byl také nejprve stíhán pro trestný čin podle § 240 tr. zákoníku v přísnější kvalifikaci a později v základní skutkové podstatě. Trestní stíhání žalobce sice trvalo kratší dobu, nicméně nelze dospět k závěru pouze o obecných dopadech trestního stíhání. I u žalobce sice bylo u některých dopadů prokázáno, že nebyly v příčinné souvislosti se sděleným obviněním (výběrové řízení [Anonymizováno] v roce 2019), nicméně dílčí a nikoli zanedbatelné či nevýznamné dopady do rodinného a profesního života prokázány byly, jakkoli určitá souvislost s daňovým řízením prokázáno rovněž byla. V druhém případě pak šlo o shodný trestný čin v ještě přísnější kvalifikace, trestní stíhání trvalo podobně dlouho. U žalobce však nedošlo k žádným dopadům do zdravotního a psychického stavu, i zásahy do rodinného života lze považovat za mírnější. Významnou roli v úvaze soudu o nutnosti odškodnit žalobce v penězích sehrála délka řízení, jak již bylo objasněno výše (srov. odst. 32), kdy trestní řízení mohlo trvat mnohem kratší dobu. K medializaci nedošlo, o trestním stíhání však věděla komunita z oboru podnikání žalobce.

38. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající celkové zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve výši 25 000 Kč, kterou soud žalobci přiznal (výrok II), ve zbytku, ohledně částky 5 000 Kč, soud žalobu zamítl (výrok III).

39. Soud přiznal žalobci požadovaný úrok z prodlení v zákonné výši z přisouzené částky (výrok II). Soud dospěl k závěru, že nemajetková újma byla žalobcem prokazována jeho účastnickým výslechem a výslechem manželky. Tyto důkazy by žalobce žalované poskytnout nijak nemohl a tudíž, i když bylo nesporné, že žalovaná žalobce k doplnění důkazů (nikoli tvrzení) vyzývala, nebyly k prokázání nemajetkové újmy žalobce v řízení prováděny žádné důkazy, které by žalobce mohl žalované v rámci předběžného projednání nároku předložit. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 3.8.2023 15 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 2.2.2023, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 2.8.2023 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř. Řízení bylo sice částečně zastaveno ohledně částky 70 000 Kč, nicméně nelze dospět k závěru, že by na něj bylo možné aplikovat důsledky § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. Nárok, který žalobce uplatnil na odškodnění nemajetkové újmy, je nárokem jediným a nedělitelným ve smyslu poměrného úspěchu ve věci. Částečné zpětvzetí v této procesní situace pouze znamená omezení částky, kterou soud může žalobci přiznat, pokud dospěje k závěru o nutnosti odškodnění v penězích. Jelikož žalovaná žalobci nevyhověla ohledně nároku na peněžité zadostiučinění, přičemž žalobce se svým nárokem u soudu co do základu uspěl, je to žalobce, kdo měl ve věci plný úspěch, neboť rozhodnutí o výši odškodnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta za celkem 5 úkonů právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení, sepis žaloby, a účast při soudním jednání dne 6.2.2024 a dne 20.2.2024 trvajícím přes 2 hodiny podle § 11 odst. 1 písm. a) d) a g) AT] z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši a 3 100 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) AT, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013] a 5 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem 17 000 Kč, zvýšené o náhradu za 21% DPH, celkem tedy 20 570 Kč, a to na základě ověření ve veřejné databázi ARES, že advokát žalobce je plátcem DPH. Soud žalobci nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 570 Kč, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř, výrok IV).

41. Lhůta k plnění ve výroku o věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyně v principu nijak nepoškozuje.