36 Co 179/2025 - 145

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [žalobce] IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [správní orgán] IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 48 822 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. ledna 2025, č. j. 27 C 123/2024-101 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7 754 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 15. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 41 068 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 612 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval zaplacení žalované částky z titulu nedoplatků vzniklých v souvislosti s užíváním bytové jednotky č. [číslo], nacházející se na adrese [adresa] ve [adresa] (dále jen „bytová jednotka“). Žalovaná nabyla vlastnické právo k bytové jednotce po původní vlastnici paní [jméno FO], která zemřela dne [datum], a to na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 7. 2022, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci téhož dne. Žalobce požadoval úhradu nedoplatků na plnění a služby poskytované v souvislosti s užíváním bytové jednotky dle vyúčtování za rok 2015 ve výši 6 483 Kč, za rok 2016 ve výši 8 426 Kč, za rok 2017 ve výši 6 802 Kč, za rok 2018 ve výši 5 819 Kč, za rok 2019 ve výši 6 258 Kč, za rok 2020 ve výši 7 280 Kč a za rok 2021 ve výši 7 754 Kč, tyto pohledávky v žalované výši přitom dne 20. 12. 2021 přihlásil do uvedeného dědického řízení a žalovanou vyzval dne 14. 4. 2023 k jejich zaplacení. Vyúčtování byla splatná do 4 měsíců od doručení vyúčtování, tj. nejpozději 14. 8. 2023, přičemž žalobce nemohl doručit vyúčtování dříve, neboť zůstavitelka byla minimálně do skončení dědického řízení zapsaná jako vlastník bytové jednotky v katastru nemovitostí.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu promlčení žalovaných pohledávek, když nesporovala skutečnost, že jí pozůstalost po zůstavitelce připadla jako odúmrť na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 7. 2022, nesporovala ani, že v domě, jehož součástí je i bytová jednotka, vzniklo ze zákona společenství vlastníků jednotek, které je ve věci žalobcem. Námitku promlčení odůvodnila tím, že žaloba byla podána dne 20. 6. 2024, pročež je nárok žalobce za dobu od roku 2015 do 20. 6. 2021 promlčen, když v té souvislosti poukázala na řízení vedená u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro [adresa] se přitom žalobce domáhal zaplacení částky 92 817 Kč představující příspěvek vlastníka bytové jednotky za správu domu a pozemku za období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2020 a vyúčtování služeb za roky 2016, 2017, 2018 a 2019, přičemž řízení skončilo zpětvzetím žaloby. Žalovaná poukázala rovněž na to, že účastníci spolu od roku 2022 komunikovali, žalobce tak mohl žalobu podat ihned poté, co odpadla překážka pro její podání. Vědomost o tom, kdo bude dědicem zůstavitelky, potom nebyla rozhodná, neboť žalobce mohl uplatnit své nároky u soudu vůči neznámým dědicům. Žalovaná rozporovala i oprávněnost jednotlivých pohledávek, neboť nemohla mít ze služeb v jednotlivých letech užitek, nevěděla, že je vlastníkem bytové jednotky a ani ji neužívala. Z jednotlivých vyúčtování však plyne, že teplo bylo v jednotce spotřebováváno, byť zůstavitelka již nežila.

4. Nesouhlas žalobce s námitkou promlčení se soustředil do otázky doručování vyúčtování, které doručil žalované teprve dne 14. 4. 2023. Do té doby jej nemohl doručit původní vlastnici bytové jednotky, neboť ta zemřela již v roce 2011. Žalovaná nenamítala nejasnosti vyúčtování a v roce 2022 žalobce informovala, že s ohledem na aktuálně probíhající pozůstalostní řízení nelze provádět žádné úhrady a nedoplatky ohledně bytu budou vypořádány po jeho skončení. Žalobce proto získal dojem, že žalovaná pohledávky uhradí, a to i s ohledem na hodnotu nabytého dědictví ve výši přibližně 3 200 000 Kč. O řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] žalobce vůbec nevěděl a k jeho zahájení pokyn nikdy nedal. K datu 27. 5. 2020 mohl žalobce zastupovat pouze [tituly před jménem] [jméno FO] a ten neudělil plnou moc advokátovi [tituly před jménem] [jméno FO] k zastupování žalobce. Námitku promlčení vznesenou žalovanou považoval žalobce za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná zahájila dědické řízení až 8,5 roku po smrti zůstavitelky, byť byla vybavena mocí a prostředky zjistit, že zůstavitelka zemřela, a tuto skutečnost proto nelze dávat k tíži žalobce.

5. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, která podrobně popsal pod body 6. až 21. odůvodnění napadeného rozsudku, vztahující se k otázce nabytí dědictví po zůstavitelce, k celkové výši pohledávky žalobce za dobu od září 2014 do září 2022, zahrnující neuhrazené zálohy na služby spojené s užíváním bytu a neuhrazené příspěvky vlastníka na správu domu a pozemku. Dále vyšel ze stanov žalobce, z jednotlivých vyúčtování za roky 2015 až 2021, zjistil rovněž, že žalobce dne 29. 6. 2020 podal k Obvodnímu soudu pro [adresa] žalobu o zaplacení částky 92 817 Kč s příslušenstvím, kdy se domáhal zaplacení příspěvku vlastníka jednotky na správu domu a pozemku za období let 2017, 2018, 2019 a do 30. 6. 2020 a rovněž neuhrazených vyúčtování za roky 2016, 2017, 2018 a 2019. V tomto řízení byl neznámým dědicům zůstavitelky ustanoven opatrovník, usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. [spisová značka], bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude na straně žalovaných nadále pokračováno s Českou republikou jednající [právnická osoba]. Žalovaná v tomto řízení nárok žalobce sporovala a namítla jeho promlčení, žalobce vzal podáním ze dne 21. 7. 2023 žalobu v celém rozsahu zpět. Podání za žalobce učinil jeho právní zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], který tuto žalobu i podával. Řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 8. 8. 2023, č. j. [spisová značka]. Pověření k zastupování žalobce výše uvedeným právním zástupcem soud prvního stupně zjistil z plné moci ze dne 27. 5. 2020. Zhodnotil rovněž prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 5. 12. 2024 o tom, že neudělil plnou moc [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci zastupování žalobce proti [jméno FO] a nepodepsal plnou moc ze dne 27. 5. 2020.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1180, § 1181 odst. 1 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”) a dále podle § 4 odst. 1, § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoS“) a s odkazem na hledisko procesní ekonomie se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a k návrhu žalobce rovněž tím, zda tato námitka je či není v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel přitom, že původní majitelka bytové jednotky [tituly před jménem] [jméno FO] zemřela již dne [datum] v [místo], proto nebyla informace o jejím úmrtí v České republice známa a nebyla ani zaznamenána v centrálním registru obyvatel. Teprve v roce 2020 bylo zahájeno dědické řízení u Obvodního soudu pro [adresa], které bylo ukončeno usnesením ze dne 4. 7. 2022 tak, že dědictví nabyla jako odúmrť žalovaná.

7. Soud prvního stupně dále posoudil žalobu podanou žalobcem v roce 2020 k Obvodnímu soudu pro [adresa], kterou požadoval po právních nástupcích zůstavitelky zaplacení částky 92 817 Kč s příslušenstvím rovněž z titulu neuhrazených vyúčtování za roky 2016 až 2019. Dospěl k závěru, že žalobce mohl tímto návrhem zcela jistě požadovat i nárok na zaplacení nedoplatku z vyúčtování za rok 2015, neboť v této době již věděl, že [tituly před jménem] [jméno FO] zemřela, přestože neznal jejího právního nástupce. Pokud úhradu za toto období žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro [adresa] nenárokoval a následně vzal žalobu za výše uvedené roky zpět, aniž by se Obvodní soud pro [adresa] mohl již v tomto řízení zabývat žalovanou vznesenou námitkou promlčení a s tím případně spojenou argumentací žalobce o jejím rozporu s dobrými mravy, měl soud prvního stupně za to, že žalobcova současná námitka nemůže v tomto řízení obstát. Z uvedeného je podle prvostupňového soudu zjevné, že žalobce nepodal žalobu za předešlou část období, ač mu v tom nic nebránilo, ba právě naopak žalobu za již uplatněné období vzal zpět, přičemž toto žalobcovo procesní chování považoval za značně nestandardní a uzavřel, že právě proto žalobce nemůže požívat právní ochrany v podobě rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

8. Soud prvního stupně rovněž posoudil otázku neudělení plné moci [tituly před jménem] [jméno FO] v řízení u Obvodního soudu pro [adresa], kdy uzavřel, že toto řízení bylo pravomocně skončeno, přičemž otázka platného právního zastoupení měla být řešena v něm. Navíc jde o vztah mezi žalobcem a jeho tehdejším právním zástupcem v rámci, něhož by mohla být řešena případná odpovědnost za škodu. I kdyby žalobce nevěděl o podání předmětné žaloby, netvrdil, že sám řízení za účelem vymožení nedoplatků z vyúčtování nezahájil, ačkoliv již měl povědomí o úmrtí [tituly před jménem] [jméno FO] a nároky proto mohl kdykoliv uplatnit bez znalosti konkrétního dědice.

9. Vznesenou námitku promlčení proto soud prvního stupně nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, neboť většinu nedoplatků z vyúčtování mohl žalobce již uplatnit v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] (případně v jeho průběhu žalobu rozšířit o další období), což však neučinil, a naopak vzal tuto žalobu bezdůvodně zpět. Žalobce se o podání žalob týkajících se nedoplatků v jednotlivých obdobích ani nepokusil, k jejich vymáhání přistupoval laxně a netvrdil ani, že by se domáhal zaplacení dlužných částek po zemřelé [tituly před jménem] [jméno FO] jakoukoliv výzvou. Zároveň soud prvního stupně dovodil, že pokud by žalobce dbal svých práv a vymáhal své nároky včas, zcela jistě by úřady musely získat povědomí o úmrtí [tituly před jménem] [jméno FO] dříve než v roce 2020.

10. Prvostupňový soud se dále zabýval jednotlivými vyúčtováními za roky 2015 až 2021 a dospěl k závěru, že jednou ze základních povinností žalobce jakožto [právnická osoba] bylo vystavit řádné vyúčtování služeb a zároveň jej doručit vlastníkovi jednotky. Žalobce tak měl doručit vlastníkovi jednotky příslušná vyúčtování za předchozí kalendářní rok vždy do 30. 4., každý rok počínaje 1. 5. se ocitl v prodlení s vystavením vyúčtování a tímto dnem započala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta. Nároky žalobce na zaplacení nedoplatků z vyúčtování za roky 2015 až 2020 měl proto soud prvního stupně za promlčené, neboť žaloba byla k soudu podána dne 20. 6. 2024 a promlčecí lhůta pro vystavení vyúčtování za rok 2020 (nejmladší z těchto vyúčtování) uplynula dne 30. 4. 2024, tedy před podáním žaloby. Na uvedeném závěru nemění nic ani to, že v průběhu promlčecí lhůty byla vyúčtování doručena žalované, neboť promlčení nelze počítat od doručení vyúčtování s novým počátkem tříleté promlčecí lhůty, protože subjektivní promlčecí lhůta započala běžet vždy od 1. 5. příslušného roku.

11. Rozdílně posoudil námitku promlčení ve vztahu k nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2021, kde promlčecí lhůta dosud neuplynula (skončila by 30. 4. 2025). Dovodil přitom, že k navození účinků splatnosti vyúčtování je třeba, aby vyúčtování bylo řádné. Aby mohlo jít o řádné vyúčtování poskytovaných služeb, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby. Žalobcem předložené vyúčtování služeb soud prvního stupně považoval za řádné, a tedy způsobilé navodit splatnost nedoplatku ve výši 7 754 Kč. Námitky žalované vznesené dne 2. 1. 2025 nepovažoval za včasné, neboť je měla žalovaná v souladu se stanovami uplatnit do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování, za nepodstatnou považoval také její námitku, že bytovou jednotku neužívala, jelikož povinnost k úhradě služeb není vázána na fakt, zda je byt vlastníkem užíván či nikoli. Žalobci proto uvedenou částku přiznal spolu s úrokem z prodlení, který mu náleží od 15. 8. 2023, neboť žalovaná obdržela vyúčtování dne 14. 4. 2023, jeho splatnost nastala do čtyř měsíců. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy procesní úspěch žalované v rozsahu 84 % porovnal s procesním úspěchem žalobce v rozsahu 16 % a žalované proto přiznal nárok na náhradu 68 % jejích účelně vynaložených nákladů, které v rozhodnutí vyčíslil.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, které směřoval do výroku II a III napadeného rozsudku. Odůvodnil jej tím, že soud prvního stupně nevzal při posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v úvahu důkaz e-mailovou komunikací mezi [jméno FO] a právním zástupcem žalobce, ze které by zjistil, že žalovaná nejprve sdělila, že veškeré nedoplatky ohledně bytu budou vypořádány po pravomocném skončení dědického řízení a následně namítla promlčení žalobcovy pohledávky, přičemž současně zavinila stav, kdy dědické řízení bylo zahájeno až 8,5 roku po smrti zůstavitelky a skončeno téměř za 11 let od její smrti. Uplatnění námitky promlčení proto musí být považováno za zjevné zneužití práva a žalovaná byla vázána svým slibem k provedení úhrad po skončení dědického řízení.

13. Žalobce rovněž nesouhlasil se stanovením počátku běhu subjektivní promlčení lhůty, kdy za okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty považoval vědomost o dospělosti závazku a o osobě dlužníka, který je dospělý závazek povinen splnit. Jestliže byla v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky uvedena zemřelá [jméno FO], a to nejméně do právní moci usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 7. 2022, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 4. 7. 2022, žalobce nemohl mít povědomost o tom, kdo je dlužníkem a subjektivní promlčecí lhůta nemohla začít běžet, protože se o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nedozvěděl a ani dozvědět nemohl, když je zároveň nesporné, že zemřelá osoba nemůže být subjektem občanského soudního řízení. Teprve od právní moci uvedeného usnesení mohla žalobci začít běžet subjektivní promlčecí lhůta, když žalobce ani dříve nemohl vyvolat splatnost dluhu. Jestliže totiž žalobce bez svého zavinění nemohl objektivně doručit vyúčtování (zemřelé osobě vyúčtování doručit nelze) a současně v katastru nemovitostí nebyla zapsána jiná osoba, pak nemohl vyvolat splatnost dluhu a tím pádem ani uplatnit své právo u soudu. Žalobce byl povinen doručit řádné vyúčtování žalované a splatnost nedoplatku je v zákoně stanovena na 4 měsíce ode dne doručení vyúčtování. Za této situace není přiléhavý odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ani na rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 26 Cdo 1206/2023.

14. Žalobce měl rovněž za to, že jednotlivá vyúčtování byla řádně vyhotovována, ale nezavinil, že nemohla být doručena, neboť mu nelze klást za vinu, že měl důvěru v zápis v katastru nemovitostí a že žalovaná porušila své povinnosti na okruhu pozůstalostního řízení. Kromě toho namítl, že vyhotovení vyúčtování a povinnost k jeho zaplacení jsou dvěma odlišnými nároky. První z nich je nárokem nepeněžitým, druhým je nárok na peněžité plnění. Nesplní-li poskytovatel služeb svou povinnost, nevznikne mu právo požadovat peněžité plnění. I pokud je ale právo příjemce služeb požadovat provedení vyúčtování promlčeno, neznamená to, že toto právo nemůže poskytovatel služeb dobrovolně splnit, neboť právo příjemce služeb na provedení řádného vyúčtování zde nadále existuje, pouze mu není přiznána soudní ochrana. Naopak právo (povinnost) poskytovatele služeb provést finanční vyrovnání (nedoplatku/přeplatku) vznikne až okamžikem doručení vyúčtování a dospěje až uplynutím lhůty 4 měsíců ode dne doručení vyúčtování. Podle žalobce tak nárok na provedení finančního vypořádání vzniká až okamžikem doručení vyúčtování a od okamžiku doručení vyúčtování, resp. okamžiku uplynutí zákonné lhůty lze nárok na provedení finančního vypořádání považovat za dospělý. Teprve uplynutím zákonem stanovené lhůty od okamžiku doručení vyúčtování proto nastala splatnost nároků plynoucích z provedeného a doručeného vyúčtování.

15. Žalobce dále rozsáhle rozporoval závěr soudu prvního stupně o tom, že měl udělit plnou moc ke svému zastupování [tituly před jménem] [jméno FO], a pro případ, že by této argumentaci odvolací soud nepřisvědčil, uzavřel, že vyúčtování nedoplatků za roky 2015 až 2021 doručil žalované prokazatelně dne 14. 4. 2023. Žalobce tedy zcela nesporně minimálně v případě vyúčtování za rok 2019 (lhůta pro vystavení vyúčtování končí dne 30. 4. 2020) a 2020 (lhůta pro vystavení vyúčtování končí dne 30. 4. 2021) doručil vyúčtování ve tříleté lhůtě od data, kdy měl vyúčtování vystavit (pokud by znal skutečného příjemce služeb) a doručit (14. 4. 2023). Protože ZoS váže splatnost vyúčtování na jeho doručení, vznikl tak nárok na zaplacení nedoplatků dle těchto vyúčtování a tento nárok byl uplatněn ve tříleté lhůtě, neboť vyúčtování není splatné okamžikem doručení (či lhůty pro jeho vyhotovení, jak nesprávně dovodil nalézací soud), ale až okamžikem uplynutí lhůty dle § 7 odst. 3 ZoS, tedy ve všech případech až k 14. 4. 2026. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby výrok II napadeného rozsudku změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41 068 Kč.

16. Žalovaná se ve svém vyjádření k žalobcovu odvolání zcela ztotožnila s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně. Nesouhlasila s žalobcovou interpretací, že v průběhu dědického řízení přislíbila úhradu jeho pohledávky. Žalovaná v rámci komunikace s žalobcem pouze uváděla, že do konce dědického řízení nemůže provádět jakékoliv platby související s pozůstalostí po zůstavitelce. Tímto způsobem nemohla uznat žalobcovu pohledávku a její jednání nemůže být vykládáno tak, že by bylo v rozporu s principem poctivosti, když před právní mocí usnesení o potvrzení dědictví nemohla vycházet z toho, že získá majetek zůstavitelky.

17. Za správný považovala také závěr prvostupňového soudu, že pohledávky na doplatek z vyúčtování energií a služeb vzniklých v období roku 2015 do roku 2020 jsou promlčené. Poukázala na to, že nejstarší z žalobcových pohledávek vznikla devět let před podáním žaloby. Počátek plynutí promlčecí lhůty ve vztahu k těmto pohledávkám přitom nelze odvíjet od okamžiku, když se žalobce rozhodl doručit žalované vyúčtování energií a služeb, neboť v takovém případě by počátek promlčování pohledávek byl závislý pouze na rozhodnutí žalobce jako věřitele, a ve svém důsledku by proto institut promlčení u takové pohledávky nemohl naplňovat svůj účel, neboť žalobce by mohl posouvat okamžik promlčení pohledávek dle své libosti. Správný je proto závěr prvostupňového soudu, že se žalobcovy pohledávky začaly promlčovat vždy poté, co uplynula lhůta pro doručení vyúčtování příjemci služeb, což měl žalobce učinit vždy do 30. 4 kalendářního roku následujícím po roku, za který žádal doplatek z vyúčtování. Tato lhůta u jednotlivých pohledávek dávno uplynula před tím, než žalobce doručil žalované vyúčtování a dávno před podáním žaloby. I kdyby se však promlčecí lhůta neodvíjela od okamžiku doručení vyúčtování služeb, tak žalobce mohl své pohledávky uplatnit daleko dříve, což skutečně u části z nich učinil již v roce 2020, kdy podal žalobu, jenž byla následně projednávána v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce v této době musel vědět o úmrtí právní předchůdkyně žalované paní [jméno FO], a měl tak veškeré informace a právní nástroje pro to, aby svůj nárok mohl uplatnit u soudu. Pakliže je promlčecí lhůta tříletá, je již z tohoto důvodu zřejmé, že domáhal-li se totožných nároků žalobou podanou v roce 2024, tak tato lhůta již uplynula. Vědomost o tom, kdo bude dědicem paní [jméno FO], přitom není rozhodná, neboť žalobce mohl svůj nárok uplatnit vůči neznámým dědicům, což ostatně učinil. Žalovaná proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

19. Soud prvního stupně vyšel z provedeného dokazování, jeho procesní postup odvolací soud považuje za správný, stejně tak skutková zjištění i aplikované právní závěry.

20. Odvolací soud považuje za správné především posouzení námitky promlčení soudem prvního stupně, když se s ním zároveň ztotožňuje v závěru, že její uplatnění není v rozporu s dobrými mravy, jak se snaží žalobce tvrdit. Uplatnění námitky promlčení je institutem právní jistoty a má za cíl chránit účastníky řízení před stálou hrozbou podání žaloby, rozpor takové námitky s dobrými mravy by proto musel být podpořen zjištěními o významném porušení povinností žalované, či o zneužití jejích práv.

21. V daném případě soud prvního stupně správně vyhodnotil, že žalobce měl již od roku 2020, kdy byl informován o smrti zůstavitelky a byl zahájen proces pozůstalostního řízení, dostatečné možnosti k uplatnění všech svých nároků vůči právním nástupcům zemřelé [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce tak dokonce i postupoval, avšak jím podaná žaloba u Obvodního soudu pro [adresa] byla vzata zpět, aniž by žalobce vyčerpal všechny možnosti k prosazení svých práv. Tento postup svědčí o jeho laxním přístupu k ochraně vlastních práv a nelze mu proto přiznat výhodu argumentu o rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.

22. Obdobný názor přitom zaujal Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 11. 2024, č. j. [spisová značka], kterým potvrdil zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 3. 2024, č. j. [spisová značka]. V tomto řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení příspěvku vlastníka na náklady spojené se správou domu a pozemků za období od září 2014 do září 2022. Žalobce zde uplatnil obdobné argumenty týkající se rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, s nimiž se Městský soud v Praze vypořádal tak, že právě zpětvzetí žaloby v řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] způsobilo, že se soud nemohl zabývat vznesenou námitkou promlčení a uplatnění této námitky tak mohl žalobce ve věci sp. zn. [spisová značka] důvodně očekávat. Městský soud v Praze zhodnotil také žalobcovo tvrzení, že nezmocnil advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] ke svému zastupování, a že nevěděl o podané žalobě a o jejím zpětvzetí, přičemž uzavřel, že tato okolnost jde zcela k tíži žalobce a je jeho věcí, jakým způsobem si vztah s tímto advokátem vyřešil, když navíc toto tvrzení lze považovat za účelové. Druhým významným důvodem, pro který Městský soud v Praze neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, byla skutečnost, že žalobce disponoval pravomocným a vykonatelným rozsudkem pro zmeškání, který vydal Městský soud v Praze dne 24. 4. 2015 pod č. j. [spisová značka], jímž bylo vyhověno jeho žalobě proti žalované [jméno FO] na zaplacení částky 41 190 Kč s příslušenstvím. Žalobce však návrh na nařízení exekuce nikdy nepodal, na jeho straně tak lze shledat zavinění za vzniklý stav věci.

23. S tímto posouzením se odvolací soud zcela ztotožňuje, neboť z dokazování vyplynulo, že [jméno FO], právní předchůdkyně žalované, zemřela již [datum] v [místo]. Z tohoto důvodu nebyla a ani nemohla být v České republice známa informace o jejím skonu, a to ani pro jakoukoliv organizační složku státu. Z toho plyne, že v této souvislosti ani nemohlo dojít k žalobcem vytýkanému selhání žalované, které by žalobce poškodilo. A právě v případě, že by žalobce již v roce 2015 důsledně dbal svých práv, mohlo být v exekuci vedené na majetek [jméno FO] zjištěno, že od roku 2011 nežije. Již tehdy tak mohl žalobce dosáhnout projednání pozůstalosti, k čemuž však v důsledku jeho liknavosti (a nikoliv žalované, která nemá povinnost v každém jednotlivém okamžiku zjišťovat, kde se její občané nacházejí a zda vůbec žijí) došlo až v roce 2020.

24. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje za významné, že žalobce právě v uvedeném roce 2020 podal žalobu proti neznámým dědicům [jméno FO] a v roce 2022, kdy žalovaná vstoupila do jejích vlastnických práv, bylo v řízení pokračováno proti ní a po námitce promlčení vzal žalobce svou žalobu zpět. Tato žaloba projednávaná před Obvodním soudem pro [adresa] se přitom týkala nejen nezaplaceného příspěvku vlastníka jednotky na správu domu a pozemku, ale také neuhrazených vyúčtování za roky 2016, 2017, 2018 a 2019. S výjimkou roku 2015 a poté roku 2020 a 2021 tak byl touto žalobou uplatněn shodný nárok jako v žalobě, o které bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem.

25. Z uvedeného vyplývá, že žalobci nic nebránilo v tom, aby podal žalobu týkající se nezaplacených vyúčtování za roky 2015 až 2019 právě již v roce 2020 (případně ji mohl následně rozšířit o roky 2020 a 2021), neboť v té době již věděl, že dlužnice zemřela. Rozhodl-li se však vzít žalobu projednávanou před Obvodním soudem pro [adresa] zpět, zabránil tím přezkumu námitky promlčení a jejího rozporu s dobrými mravy, což soud prvního stupně zcela správně konstatoval v bodě 31. napadeného rozsudku.

26. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky a podle § 619 odst. 1 o. z. běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.).

27. Podal-li žalobce svou nyní projednávanou žalobu týkající se dlužných vyúčtování za roky 2015 až 2020 k soudu až dne 20. 6. 2024, je jeho nárok zcela jistě promlčen, jak správně konstatoval soud prvního stupně, neboť promlčecí lhůta pro vystavení vyúčtování za rok 2020 (což je časově nejmladší z těchto vyúčtování) uplynula nejpozději k 30. 4. 2024, tedy před podáním žaloby. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že není podstatné, že v průběhu promlčecí lhůty byla jednotlivá vyúčtování doručena žalované, neboť promlčení nelze počítat od doručení vyúčtování novému vlastníku jednotky s novým počátkem tříleté promlčecí lhůty, a to právě proto, že subjektivní promlčecí lhůta započala běžet vždy od 1. 5. příslušného kalendářního roku.

28. Jak správně uvedl soud prvního stupně, jinak je tomu u nedoplatku z vyúčtování za rok 2021, kde byl nárok přiznán, nicméně výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním žalované a zůstal stranou odvolacího přezkumu.

29. Protože ze shora uvedených důvodů nebyla shledána opodstatněnou ani námitka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku (II) jako věcně správný potvrdil, když správným shledal rovněž výrok nákladový (III), který odpovídá zásadě děleného úspěchu ve věci (ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.).

30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v tomto stadiu řízení byla žalovaná plně úspěšná. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, a proto při stanovení výše nákladů řízení odvolací soud vyšel z ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Odvolací náklady žalované tak sestávají ze tří paušálních náhrad po 300 Kč za účast na odvolacím jednání, přípravu na něj a písemné vyjádření k odvolání. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní a plyne od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení