36 Co 181/2022-109

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudkyň JUDr. Naděždy Javůrkové a Mgr. Lucie Markové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení [částka] s příslušenstvím a omluvu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 218/2021-69, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni [částka] (výrok II) a konečně rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost k jejich náhradě žalované ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění ve formě omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala oznámení, které žalobkyně podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 159/2006 Sb.“ nebo jen„ ZStřZ“), a to v období od září 2017 do funkce do listopadu 2020. Žalobkyně se nacházela v postavení veřejného funkcionáře – starostky obce Lučice. Plošným zveřejňováním oznámení o příjmech a závazcích žalobkyně (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do jejího soukromí. Odpovědnost za tento zásah nese stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ).

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že u ní žalobkyně uplatnila nárok na nemajetkovou újmu z důvodu popsaných v žalobním návrhu ve výši [částka] včetně omluvy. Žalovaná žádost projednala a stanoviskem sdělila žalobkyni, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při výkonu veřejné moci nedošlo k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového stavu projednávané věci, který nebyl mezi účastníky sporný (viz body 5. – 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), podle něhož žalobkyně plnila povinnost uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní a lze tedy konstatovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobkyně zveřejněna od podání oznámení dle zákona o střetu zájmů až do listopadu 2020, došlo k porušení jejího soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Pokud žalobkyně tvrdila, že plošným zveřejněním jejího oznámení došlo k nemajetkové újmě, soud prvního stupně neměl důvod žalobkyni v tomto ohledu nevěřit, když takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“). Soud prvního stupně ve svém právním posouzení rozdělil žalobkyní vymezené rozhodné období od září 2017 do listopadu 2020 (kdy byly informace o majetku zveřejněny) na dvě části (dvě období), a to na období od září [rok] do dne vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, a dále ode dne vydání předmětného ústavního nálezu do listopadu 2020, kdy bylo ze strany žalovaného ukončeno předmětné zveřejňování. K prvnímu období soud prvního stupně uzavřel, že nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ Ústavním soudem deklarována, v tomto období žalovaná postupovala v souladu s ustanoveními § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ, tedy podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1OdpŠk. Nesprávný úřední postup státu však nelze shledat ani v následujícím období od [datum] do listopadu 2020, kdy již žalovaná měla informaci o tom, že části zákona č. 159/2006 Sb. nejsou v souladu s ústavním pořádkem, neboť Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud prvního stupně zdůraznil, že k odkladu vykonatelnosti přistupuje Ústavní soud v zájmu právní jistoty a bezrozpornosti právní úpravy a tyto zájmy nepochybně pro omezenou dobu převážily nad zájmem odstranit neústavní právní úpravu. Soud prvního stupně přihlédl k odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, podle nějž je transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů potřebná, nemá však být účelem sama o sobě, ale prostředkem k naplnění cíle zákona. Právo na soukromí smí omezovat jen v nezbytné míře. Soud prvního stupně uzavřel, že Ústavní soud dal zákonodárci možnost do [datum] přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění registru). Takto dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle výsledku řízení a žalované, která byla v řízení úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkonů, k úhradě nákladů řízení zavázal žalobkyni.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytkla soudu prvního stupně, že interpretoval rozhodnutí Ústavního soudu nesprávně. Dovolávala se Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Po celou dobu účinnosti novely zákona č. 159/2006 Sb. provedené zákonem č. 14/2017 Sb. znamenal anonymní přístup do Centrálního registru oznámení zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, např. [ulice] místních samospráv ČR. Po dobu účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. bylo zahájeno třicet tisíc řízení o porušení zákona č. 159/2006 Sb. a uděleny desetitisíce pokut, zatímco v předchozím období komunální politikové povinnost podávat přiznání plnili a respektovali. Namítaným postupem stát intenzivně narušil právo na informační sebeurčení žalobkyně. Žalobkyně v odvolání zdůraznila, že její žaloba a zjevně už předžalobní výzva vedla k tomu, že žalovaná přestala podaná oznámení automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v listopadu 2020, mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu. Informace, které byly zveřejňovány, jsou jako informace soukromého charakteru velmi citlivé. Žalobkyně odmítla odůvodnění rozhodnutí soudu odloženou vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu. Odklad byl stanoven pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část zákona č. 159/2006 Sb. dosud nenahradil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Žalobkyně se dovolávala povinnosti státu dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí, upozorňovala, že se žalobou domáhá rovněž svých osobnostních práv dle ust. §§ 81 odst. 2, 2956 a 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“). Porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, proto žalobkyně uplatnila nároky vyplývající z ochrany osobnosti. V odvolání žalobkyně nesdílela názor, že její žalobní nároky bylo nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Nesouhlasila se závěrem, že mu újma vznikla v důsledku legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podstatné je, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobkyně. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobě zcela vyhověl a zavázal žalovanou nahradit jí náklady řízení, eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považovala za věcně správný, opřený nesporný skutkový děj, jenž byl soudem prvního stupně správně právně posouzený. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb. vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici nositele veřejné moci. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona. Vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, neznamenala, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona č. 159/2006 Sb., neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobkyně, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dovozuje-li žalobkyně svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

8. Žalobkyně s vyjádřením žalované k odvolání dále polemizovala dalším vyjádřením k odvolání, znovu se dovolávala přímé aplikovatelnosti [číslo] Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a dále výkladu ESLP k otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Měla za to, že žalovaná nebyla schopna vysvětlit, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů z Centrálního registru oznámení už ke dni [datum]. A pokud tak učinila, nevysvětlila, proč k němu nepřistoupila bezprostředně po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně zdůraznila, že nebrojí proti poskytování předmětných citlivých údajů státu, ale výlučně proti plošnému a přímému zveřejňování. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV. ÚS 3076/20 uvedla, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což plyne i z nálezu Pl. ÚS 24/10, kde Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Žalobkyně se na žalovanou obrátila pro jistotu postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně argumentovala myšlenkou převzatou z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení jako součást práva na soukromí. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] 1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Žalobkyně dále citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní, mimo jiné myšlenku, že„ veřejný funkcionář se vstupem do služeb státu neztrácí své základní právo na soukromí a dále, že informace, které poskytl veřejný funkcionář v rámci oznámení podle ZStřZ neztrácejí charakter soukromých informací – osobních údajů, s nimiž musí evidenční orgán nakládat v souladu se zákonem.“ K podpoře svých tvrzení dále žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, citoval bod 68. nálezu: K zásahu do práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat. Nově pak žalobkyně argumentovala tím, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, (dále také jen„ ESLP“) opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci, představuje zásah do práva na respektování soukromého života, zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz následující rozsudky: § 48; [příjmení] v . Švýcarsko, [datum], Reports 1998, s. 540, § 53; a rozsudek [příjmení] proti Švýcarsku, stížnost [číslo], §§ 69 a 80). ESLP dovozuje právo na informační sebeurčení a již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně (srov. ESLP [číslo], [příjmení] proti Spojenému království). Žalobkyně se dále dovolávala závěrů ESLP ve věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozhodnutí: rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Rotaru proti Rumunsku, rozsudek Velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku; rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu a rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Benedit proti Slovinsku.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, a na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění.

11. Odvolací soud zaujal shodné právní posouzení žalobního nároku jako soud prvního stupně. Uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk).

12. Žalovaná je podle § 13 odst. 1 ZStřZ správcem Centrálního registru oznámení a podle § 14 odst. 2 ZStřZ je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámení za podmínek a v rozsahu stanoveném ZStřZ. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením Centrálního registru oznámení, jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

13. K tomu odvolací soud dodává, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

14. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4610/2017, pak dovolací soud dále vyložil, že„ žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5199/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] [rok], [anonymizováno] 30 Cdo 73/2017).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka trestního řízení, která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na trestním řízení nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

15. Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3190/2016, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5151/2016, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1618/2017.

16. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti státu nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Pokud se žalobkyně domáhala přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jí přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči státu byl přijat zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i ESLP za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

17. Nárok žalobců se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] 2017 Sb. a [číslo] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení zákona č. 159/2006 Sb. umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

18. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce Centrálního registru oznámení postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána oznámení o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle právní úpravy, od [datum] zrušené. Ze strany správce Centrálního registru oznámení tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

19. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

20. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- St 31/10, v němž ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS- St 31/2010).

21. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

22. Žalovaná jednala jako orgán moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup vysvětlila, byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři oznámení i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v Centrálním registru oznámení v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) ZStřZ už v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ospravedlnění postupu žalované po [datum] však pro rozhodnutí o nároku žalobkyně není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu, kterou žalobkyně svým žalobním nárokem postihla, tj. od [datum] do [datum], lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

23. Příčinou postupu, který je ve světle nálezu I. ÚS PL [číslo] neústavní, bylo předmětné znění zákona o střetu zájmů, přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci (viz [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. [ulice] stav ve své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle Ústavy ČR lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

24. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části ZStřZ byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem ZStřZ – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož oznámení o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 Listiny hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud ve svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

25. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. V prvém případě jde z povahy věci o oznámení určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto ve druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře – viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

26. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05 plyne, že do sociální sféry práva na soukromí„ lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu“, přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o majetkových poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

27. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud textu proporcionality:„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost majetkových poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

28. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění majetkových poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

29. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také pro rozhodnutí v projednávané věci.

30. Odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že postup žalované ve sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobkyně je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá kontrola i jeho soukromých majetkových poměrů veřejností. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí, ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu zákona č. 159/2006 Sb. v době po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu oznámení veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 ZStřZ (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

31. Pokud žalobkyně v odvolání řízení navrhla provést k důkazu dopis předsedy Úřadu na ochranu osobních údajů adresovaný ministryni spravedlnosti dne [datum], tento důkaz sice splňuje podmínku, upravenou v ust. §205a písm. f) o. s. ř., neboť vznikl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, další doplnění dokazování však pokládal odvolací soud za nadbytečné.

32. Co se týče judikaturních odkazů žalobkyně, odvolací soud má za to, že jimi nelze odůvodnění zamítavého rozsudku soudu prvního stupně vyvrátit.

33. Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3076/20 se zabývá odpovědností za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci.

34. Plenární nález Ústavního soudu ze dne Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu včetně využití v trestním řízení. Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný; jednalo se však o odlišné skutkové okolnosti.

35. Jde-li o nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud prvního stupně rozhodl.

36. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění Nejvyšší správní soud skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny, resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku, uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) Nejvyšší správní soud uvedl, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu, neboť postup žalovaného při správě registru oznámení se o takové ustanovení zákona opíral.

37. K argumentaci žalobkyně judikaturou ESLP odvolací soud uvádí, že v ní nenalezl inspiraci pro vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa]

38. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku Velký senát ESLP dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů [příjmení] proti Finsku, ESLP v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, ESLP porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

39. V rozsudku ze dne [datum] ve věci Rotaru proti Rumunsku, číslo stížnosti: [číslo] řešil ESLP případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v listopadu 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Rozsudek připomněl, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Teprve za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů řízení stěžovateli, považoval ESLP vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy ESLP v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ Rotaru je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že údaje byly zveřejněny bez souhlasu stěžovatele a byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci ESLP zdůraznil, že se řídí vnitrostátní právní úpravou – sledování zpravodajskou službou, vedení tajného spisu, uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána ESLP nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Naproti tomu ve věci žalobkyně, kromě dalších důležitých odlišností, dochází k řádnému projednání nároku žalobkyně v občanskoprávním řízení, kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení, zda zájem společnosti na zveřejnění těchto informací převážil nad jejich právem na informační sebeurčení.

40. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. proti Maďarsku rozhodl Velký senát ESLP, že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu ESLP, že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

41. Rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Benedit proti Slovinsku. Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžadoval. Ve věci žalobce [jméno] [příjmení] naproti tomu došlo ke zveřejnění informací o něm na základě zmocnění, které bylo zákonné, zcela jednoznačné a předvídatelné.

42. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení (výrok II).

43. Odvolací soud se tímto rozhodnutím neodchýlil od dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vydaných v obdobných věcech jiných žalobců vedených pod spisovými značkami např. 62 Co 292/2021, 23 Co 298/2021, 19 Co 282/2021, 58 Co 357/2021, 30 Co 326/2021, 23 Co 352/2021, 55 Co 382/2021, 68 Co 380/2021, 36 Co 102/2022, 36 Co 118/2022, 36 Co 119/2022 a řady dalších. Tím se odvolací soud přidržel zásady vyjádřené v ustanovení § 13 o. z., podle něhož (stručně řečeno) mají být obdobné případy posuzovány obdobně, není-li tu zvláštní důvod k odchylce. Jelikož předmětem řízení v uvedených věcech jsou obdobné nároky veřejných funkcionářů spojených s tvrzeným porušením jejich práva na ochranu soukromí plošným zveřejněním oznámení podávaných podle zákona č. 159/2006 Sb., jako je předmětem řízení v tomto případě, není důvod v tomto konkrétním případě postupovat odlišně.

44. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobkyně se svým odvoláním ve věci samé neuspěla. Výše nákladů odvolacího řízení dosáhla [částka] a tvoří paušální náhrada hotových výdajů za vyjádření k odvolání (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení