68 Co 380/2021- 205

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců JUDr. Vladimíry Čítkové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupená Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka]; k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 193/2020 - 132, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 193/2020 – 155 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] (ve znění jeho opravy ze dne [datum]) soud zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni ve výroku specifikovanou omluvu (výrok I) a peněžité zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II ve znění opravy) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně žalobou ze dne [datum] domáhala omluvy a peněžitého zadostiučinění za nápravu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování oznámení o příjmech a závazcích, která byla žalobkyně povinna podávat v postavení veřejného funkcionáře - uvolněné starostky obce Stružná podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZStřZ“). Plošným zveřejňováním oznámení (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do soukromí žalobkyně. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ).

3. Žalovaná ke své obraně zejména namítala, že jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat; sporná ustanovení byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] zrušena až uplynutím dne [datum]; žalovaná nejednala protiprávně a to ani po vyhlášení nálezu – v tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo], které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od [datum] neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. V projednávané věci nejsou naplněny podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup ve smyslu OdpŠk.

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně uplatnila dne [datum] u žalované nárok na náhradu za nemajetkovou újmu z důvodů popsaných v žalobním návrhu ve výši [částka]; že žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] sdělila žalobkyni, že nesprávný úřední postup neshledala; že žalobkyně byla v rozhodném období tj. od září 2017 do listopadu 2020 ve funkci neuvolněného starosty obce Stružná a v tomto období podávala oznámení podle ZStřZ a žalovaná je zveřejnila v Centrálním registru oznámení (dále též jen„ CRO“). Při vyplnění průběžného oznámení za rok 2019 s termínem podání do [datum], žalobkyně vyzvala správce registru oznámení - Ministerstvo spravedlnosti ČR - aby stát nakládal s podanými oznámeními s respektem k jejímu soukromí a učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování jejího ústavního práva na ochranu soukromí a informačního sebeurčení. Žalobkyní podané oznámení bylo i po [datum] zveřejněno bez jakéhokoli omezení až do [datum]. Proto vyzvala žalovanou k okamžité nápravě závadného stavu. Žalovaná omezila způsob zveřejňování údajů z registru oznámení až v období po zaslání předžalobní výzvy před podáním žaloby.

5. Soud I. stupně učinil závěr o skutkovém stavu na podkladu nesporných tvrzení účastníků v souladu s § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zkráceně „o. s. ř.“). Spornou otázku právního posouzení, zda se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1. písm. a), b), c) zákona ZStřZ ve znění zákona [číslo] 2017, vyřešil soud I. stupně následovně: Nárok žalobkyně se opírá o skutečnost, že ačkoli státní orgány postupovaly při plošném zveřejňování oznámení v souladu se zákonem, nebylo to v souladu s ústavním pořádkem; jde o náhradu újmy způsobené žalobkyni při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“); v té souvislosti soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008. Jako příslušnou organizační složku státu určil Ministerstvo spravedlnosti, které je podle § 13 odst. 1 ZStřZ správcem registru oznámení; došlo-li tedy k tvrzené újmě žalobkyně zveřejněním jejího oznámení podle ZStřZ, stalo se tak v působnosti Ministerstva spravedlnosti, které je proto podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk příslušným úřadem. Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 dotčenou právní úpravu v ZStřZ zrušil a odložil vykonatelnost svého zrušujícího výroku do [datum]. Soud I. stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný. Zveřejňování majetkových přiznání žalobkyně nebylo nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk; žalovaná při správě Centrálního registru oznámení postupovala podle platného a účinného právního předpisu; právní úprava přitom sledovala legitimní cíl, a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobkyně může vyžádat; satisfakce se žalobkyni dostalo tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu zrušil od [datum] a zákonodárci uložil způsob zveřejňování omezit. Pokud jde o žalobou uplatněný nárok za období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, žalovaná jako orgán spravující Centrální registr oznámení nemá pravomoc hodnotit, zda je zákon nebo jeho část v souladu s ústavním pořádkem, či nikoliv. Postup žalované spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Ohledně období od [datum] do [datum], tedy po vyhlášení nálezu Pl. ÚS 38/17, kdy již žalovaná měla informaci o tom, že části ZStřZ nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud I. stupně poukázal na to, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena; zdůraznil, že k odkladu vykonatelnosti přistupuje Ústavní soud v zájmu právní jistoty a bezrozpornosti právní úpravy a tyto zájmy nepochybně pro omezenou dobu převážily nad zájmem odstranit neústavní právní úpravu. Soud I. stupně přihlédl k závěrům uvedeného nálezu s tím, že Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti do dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci časový prostor pro přijetí ústavně souladné zákonné úpravy, když protiústavnost shledal výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Se závěrem, že se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., jejichž výpočet uvedl v odůvodnění svého rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

7. Rozsudek napadla v celém rozsahu žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Namítla, že není přijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva žalobce, jichž se žalobce žalobou dovolává, oslabena nebo dokonce„ vypnuta“. Připomněla, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela zákona č. 14/2017Sb. umožnila přístup v CRO k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Uvedla, že proti novele se zdvihl masivní odpor představitelů menších měst a obcí, řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno, což bylo masivně (cca 30 tis. řízení) státem sankcionováno. Poukázala na odchod funkcionářů z komunální politiky i úbytek zájmu o veřejnou funkci. Zdůraznila, s odkazem na nález Ústavního soudu, vyšší míru intenzity zásahu do soukromí s ohledem na skutečnost, že oznámení je podáváno s vědomím, že se majetkové poměry oznamovatele stanou bez dalšího věcí veřejnou, a neexistenci možných záruk souvisejících s nakládáním s dalšími údaji na základě poskytnuté žádosti. Uvedla, že žalovaná nedostála požadavku, aby nakládala s podanými oznámeními v CRO při respektu k jejímu ústavnímu právu na ochranu soukromí a osobních (mnohdy citlivých) údajů. Žalobkyně dále obsáhle citovala z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, přičemž setrvala na závěru, že stát je odpovědný za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno. Žalobkyni není zřejmé, proč žalovaná neučinila opatření k zabránění přístupu k podaným oznámením bez zbytečného prodlení po zveřejnění nálezu, např. v březnu či dubnu 2020. Vyjádřila přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 odst. 3 LZSP jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Nesdílí závěr o důsledcích odložené vykonatelnosti nálezu, kterým je vysílán vzkaz:„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“; odložená vykonatelnost byla vzkazem Parlamentu ČR, nikoliv žalované; ostatně sama žalovaná k [datum] [anonymizováno] [rok] plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení ukončila. Poznamenala, že lhůta poskytnutá Ústavním soudem k nápravě nebyla přijetím nové zákonné úpravy naplněna, podaná oznámení jsou poskytována na základě zákona č. 106/1999 Sb., což se rovněž jeví problematické. Žalobkyně nesdílí závěr soudu I. stupně o tom, že v úvahu připadá odškodnění žalobkyně dle OdpŠk; uvedla, že žalobu podala jako žalobu na ochranu osobnosti. Podle žalobkyně se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá. Žalovaná musí v právním státu přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení v CRO, omluvit se a poskytnout náležité peněžité zadostiučinění. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek buď změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když se ztotožnila s jak skutkovými, tak právními závěry soudu I. stupně.

9. Žalobkyně v písemném závěrečném návrhu (podanému v souvislosti s omluvou svou i svého advokáta z jednání odvolacího soudu) rozvedla svoji argumentaci; poukázala na přímou aplikovatelnost čl. 8 zákona č. 209/1992 Sb., Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) pro útok na svůj soukromý život; dále citovala a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věcech ochrany práva respektování soukromého a rodinného života. Setrvala na svém návrhu, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhoví, případně ho zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), kdy jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně a jejího zástupce, kteří ve své omluvě k nařízenému jednání vyjádřili s takovým postupem souhlas. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení věci.

12. Předně odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované stran aplikace zákona č. 82/ 1998 Sb., (OdpŠk), neboť žalobkyně se po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena postupem žalované, který spočíval ve zveřejňování oznámení o majetku žalobkyně v Centrálním registru oznámení dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v tehdy platném a účinném znění (ZStřZ), a to v době od [datum] (tj. od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb.) do [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Soud I. stupně nárok žalobkyně správně posoudil v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci, tedy při výkonu veřejnoprávních pravomocí. Žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení a v této působnosti se řídí ZStřZ. Nárok žalobkyně tak nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále případně jen„ o. z.“), když úprava odpovědnosti státu za škodu v o. z. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Aplikace o. z. je tak v projednávaném případě vyloučena, potud je odvolací námitka nedůvodná.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

14. Předpokladem odpovědnosti za škodu dle OdpŠk je existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody s tím, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně.

15. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) ZStřZ, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. V období od září 2017 do data vydání ústavního nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami, a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk. V této souvislosti je nutno poznamenat, že žalovaná jako orgán veřejné moci spravující Centrální registr oznámení nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které při zveřejňování oznámení postupovala, je v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud. Pouze Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem.

16. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy již Ústavní soud zrušil část ZStřZ se závěrem, že ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) nejsou v souladu s ústavním pořádkem, nelze pominout, že Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu dle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum]. Lze uzavřít, že až tímto dnem byla protiústavní ustanovení zákona ZStřZ zrušena, po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny (oprávněny) takovou právní úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování – postupu uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]). Lze tak uzavřít, že žalovaná se ani v tomto období nesprávného úředního postupu nedopustila.

17. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení je skutečnost, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což, jak výše uvedeno, do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování oznámení, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako správným.

18. Žalobkyně namítla, že v posuzovaném případě je na místě přímá aplikace čl. 7 odst. 1 Listiny (dle něhož„ Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“) a čl. 10 odst. 3 Listiny (dle něhož„ Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“), příp. čl. 8 Úmluvy (dle jehož odst.1/„ Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“, podle odst. 2/„ Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“), neboť plošným zveřejňováním byla porušena její ústavně zaručená práva. Žalobkyně je uvolněnou starostkou obce Stružná v Karlovarském kraji, tedy veřejným funkcionářem, veřejné funkce vykonává již od roku 2007, v žalobním žádání uvedla, že,,namísto ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jeho právům stát rozhodl, že u žalobce uskuteční majetkový striptýz“ ,,,měl pocit, že zákonodárci z nás dělají zloděje, že automaticky předpokládají, že starostové a starostky kradou; vadí mi, že se vlastně zveřejňuje i majetek manželky [příjmení]; ponižuje mě zveřejňování takových informací“ (jiné konkrétní dopady v důsledku plošného zveřejňování nebyly tvrzeny).

19. Bylo tak na místě posoudit míru intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci ZStřZ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3599/15). Zásadním cílem sledovaným ZStřZ je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem funkce uvolněného starosty; legitimním cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit, či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu s cílem zajistit důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Rovněž je třeba zmínit kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Ústavní soud však ve výše uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shledal protiústavním pouze způsob, jakým k zveřejnění shromážděných dat došlo, naopak samotné oznámení považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Uvedený prostředek nelze shledat nepřiměřeným, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla.

20. Jinými slovy postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení podle ZStřZ má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Lze tak uzavřít, že postupovala-li tak žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované jako protiústavní, právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona – možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Je třeba zdůraznit, že míra intenzity tohoto zásahu je značně limitována (snižována) mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon jeho funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností, lze tak od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti.

21. Ačkoliv žalobkyně nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobkyně neprováděla. Soud připomíná, že žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. OdpŠk je třeba vnímat jako předpis umožňující odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného ve specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní; patří sem i orgán moci zákonodárné, nicméně zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup, ani rozhodnutí (srov. např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1210/2009); v případě činnosti moci zákonodárné stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc.

22. Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobkyně na požadovanou omluvu a peněžitou náhradu v částce [částka] je neopodstatněný, je správný; proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, v tomto směru odvolací soud pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

23. Žalovaná byla zcela úspěšná v odvolacím řízení, má proto právo na plnou náhradu nákladů v jeho průběhu vzniklých (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení tvoří paušální náhrada nákladů za tři úkony po [částka] / § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis vyjádření k odvolání, přípravu k jednání a účast na jednání odvolacího soudu, tedy celkem [částka].