54 Co 120/2022- 92

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [obec], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o omluvu a zaplacení [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 206/2021-68 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni [částka] (výrok II), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění ve formě omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala oznámení, která žalobkyně podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 159/2006 Sb.“ nebo jen„ ZStřZ“), a to v období od nástupu žalobkyně do funkce do listopadu 2020. Žalobkyně se nacházela v postavení veřejného funkcionáře – místostarostky obce Měrunice. Plošným zveřejňováním oznámení o příjmech a závazcích žalobkyně (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do soukromí žalobkyně. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobkyně stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ).

3. Žalovaná nesprávný úřední postup neshledala a uvedla, že nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, došlo ke zrušení ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění zákona [číslo] upravujícího rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť tím docházelo k porušování článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále též jen„ Listina“), avšak s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu při výkonu veřejné moci, pokud byla oznámení veřejných funkcionářů v registru publikována po dni [datum], když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena do konce roku 2020. Pro absenci odpovědnostního titulu žalovaná nároky uplatněné žalobou neuznala.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového stavu projednávané věci, podle něhož mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobkyně byla jako veřejný funkcionář povinna každoročně předložit průběžné majetkové oznámení dle zákona o střetu zájmů, které žalovaná zveřejnila v centrálním registru oznámení. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. PL. ÚS 38/17 (v rozsudku nesprávně uvedeno [datum]) ke dni [datum] zrušil. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dnem [datum]. Žalobkyně svůj nárok dne [datum] předběžně uplatnila u žalované, která jejímu nároku nevyhověla.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“). Zrekapituloval zákonné předpoklady odpovědnosti státu škodu a vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti při zveřejňování oznámení dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v Centrálním registru oznámení, a to jak v době před vyhlášením derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 dne [datum], tak v období po jeho vyhlášení do [datum]. Vzal v úvahu, že způsob zveřejňování informací nebyl Ústavním soudem shledán souladným s ústavními předpisy a dále, že účinnost derogačního nálezu byla odložena do [datum]. Zdůraznil, že žalovaná jako subjekt spravující Centrální registr oznámení vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 bez jakýkoliv pochybností postupovala dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Nalézací soud poukázal na to, že v uvedeném období ještě nebyla Ústavním soudem deklarována protiústavnost zákonné právní úpravy a žalovaná jako orgán moci výkonné nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby ze své vůle nepostupovala podle zákonné právní úpravy v případě, že by dospěla k závěru o její protiústavnosti. Nesprávný úřední postup žalované pak neshledal ani v období po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 od [datum] do [datum]. V tomto ohledu vzal v úvahu, že Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmu až s účinky k [datum], a tudíž se žalovaná i v tomto období řídila platnou a účinnou právní úpravou. Na uvedeném závěru dle soudu prvního stupně nemění nic skutečnost, že počínaje dnem [datum] začala žalovaná z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky spojené s nepodáním oznámení poskytovat informace z podaných oznámení v omezeném rozsahu, a to na základě individuálních žádosti. Na podporu své argumentace pak soud prvního stupně odkázal na závěry Ústavního soudu přijaté ve stanovisku pléna sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], z nichž plyne, že ke zrušení právního předpisu na základě rozhodnutí Ústavního soudu dochází vždy s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku, a nikoliv od počátku s účinky ex tunc. Zdůraznil, že nelze spatřovat nesprávný úřední postup žalované v tom, že v rámci svého postupu nešla nad rámec závěrů Ústavního soudu a neaplikovala účinky derogačního nálezu dříve, než stanovil Ústavní soud. Z uvedených důvodů shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji pro nedostatek odpovědnostního titulu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. 254/2015 Sb. za tři úkony po [částka].

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapitulovala podstatu předmětu sporu a svou žalobní argumentaci. Citovala závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, na jejichž základě Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zopakovala, že stát na základě novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. zveřejňoval v Centrálním registru oznámení citlivé informace soukromého charakteru plošně a přímým způsobem. Žalobkyně uvedla, že Listina základních práv a svobod obsahuje ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná s tím, že mezi ně nepochybně patří také články 7 a 10 odst. 3, které byly v tomto konkrétním případě žalovanou porušeny. Uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, a proto je opodstatněné, aby stát za uvedené nesl odpovědnost, neboť dle žalobkyně stát stíhá odpovědnost jako kterýkoliv jiný subjekt práv. Žalobkyně dále uvedla, že za situace, kdy žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], není zřejmé, proč tak neučinila bez zbytečného prodlení již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v březnu či nejpozději v dubnu 2020. Za neakceptovatelné označila v projednávané věci odvolávání se na odloženou vykonatelnost uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjádřila názor, že tato byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Na podporu své argumentace odkázala na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, dle které derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Vyjádřila přesvědčení, že pokud stát závažným způsobem porušil její osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení, kdy po dobu tří let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do [datum] zveřejňoval oznámení plošně, přímo, s přístupem k těmto dokumentům hromadným způsobem a anonymně, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Upozornila, že i stát se může dopustit porušení osobnostních práv, a proto podala žalobu na ochranu osobnosti, přičemž přiléhavost právního posouzení žalobního nároku v intencích zákona č. 82/1998 Sb., nesdílí. Dle žalobkyně se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Zdůraznila, že stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem, tím spíš na právech ústavních. Poukázala na to, že v daném případě došlo k zásahu do jejích ústavně chráněných práv aplikací ústavně nekonformní normy a vyjádřila přesvědčení, že takový zásah nemůže zůstat neodčiněn, neboť takovým postupem rozhodujícího soudu by došlo k dalšímu zásahu do jejích práv a porušení základních zásad soukromého práva. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, vycházející z nesporného skutkového děje, jenž byl soudem prvního stupně správně právně posouzen. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb. vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici nositele veřejné moci. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona. Vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, neznamenala, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona č. 159/2006 Sb., neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 As 173/2020, již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobkyně, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dovozuje-li žalobkyně svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Své závěry rovněž v napadeném rozsudku srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba rozsudek soudu prvního stupně rušit a vracet mu k dalšímu řízení. Zároveň neshledal, že by odvolací námitky žalobkyně mohly zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně.

10. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že soud prvního stupně žalobou uplatněné nároky posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk) a tudíž posuzoval, zda jsou naplněny základní předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou újmu v intencích tohoto zákona. Žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů (§ 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), správcem Centrálního registru oznámení a evidenčním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů (§ 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 156/2006 Sb.), přičemž žalobkyně se domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena postupem žalované při zveřejňování oznámení o majetku žalobce v Centrálním registru oznámení dle zákona č. 159/2006 Sb., ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a tedy při výkonu státní moci. Judikatura se přitom ustálila v závěru, že za újmu, kterou způsobily státní orgány v rámci výkonu svých pravomocí, stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. Byť v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným ve Sbírce Nejvyššího soudu pod [číslo] podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).

11. Neopodstatněné jsou odvolací námitky žalobkyně, kterými se dovolává přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, neboť Listina základních práv a svobod přímý hmotněprávní nárok na odškodnění újmy nezakládá. V článku 36 odst. 3 a 4 pak Listina základní práv a svobod garantuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky a podrobnosti, za kterých lze uplatňovat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon. Tímto zákonem je pak právě již zmíněný zákon č. 82/1998 Sb. (§ 1 a § 5 zákona č. 82/1998 Sb.).

12. Soud prvního stupně tedy správně vyšel z toho, že v intencích zákona č. 82/1998 Sb. je ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1249/2014). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

13. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, kterou jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 3013/2011). Současně se judikatura ustálila v názoru, že jako nesprávný úřední postup nemůže být posuzována normotvorná činnost, neboť proces vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 851/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005). Nepřichází tedy v úvahu odpovědnost žalované za přijetí právní úpravy, která byla posléze Ústavním soudem posouzena jako protiústavní.

14. Nárok žalobkyně se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] Sb. a [číslo] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení zákona č. 159/2006 Sb. umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

15. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce Centrálního registru oznámení postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána oznámení o majetku za rok [rok] a budou zveřejněna podle právní úpravy, od [datum] zrušené. Ze strany správce Centrálního registru oznámení tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

16. Jestliže se tedy žalovaná při zveřejňování a zpřístupňování majetkových přiznání veřejnosti v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, řídila ustanoveními zákona o střetu zájmů, které byly teprve následně Ústavním soudem shledány protiústavními, nepostupovala v rozporu s pravidly předepsanými právními normami a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [příjmení] závěr je pak nutno učinit také ohledně postupu žalované v následujícím období od vydání nálezu dne [datum] do [datum], neboť s ohledem na Ústavním soudem stanovený odklad vykonatelnosti nálezu byla dotčená protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena až uplynutím dne [datum]. Z čl. 89 odst. 1 Ústavy, ve spojení s § 57 odst. 1 písm. a) a § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, plyne, že se právní předpis ruší nikoli od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]).

17. V této souvislosti je třeba k odvolacím námitkám žalobkyně uvést, že žalovaná jako ústřední orgán státní správy v oblasti střetu zájmů vykonává státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), a není na rozdíl od orgánů moci soudní oprávněna sama posuzovat, zda právní předpisy, kterými se při své činnosti řídí, jsou souladné s ústavním pořádkem (čl. 83 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky). Za přiléhavé pro danou věc pak nelze považovat ani odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, neboť Ústavní soud se v nich vyslovuje k důsledkům derogačního nálezu pro obecné soudy, respektive k vyloučení aplikace zákona z důvodu jeho protiústavnosti obecnými soudy. V návaznosti na již uvedené pak ani žalobkyní namítaná skutečnost, že žalovaná dne [datum] v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp zn. 9 As 173/2020, fakticky omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, nemůže sama o sobě vést k závěru, že dosavadní postup žalované při zveřejňování údajů z oznámení veřejných funkcionářů před uvedeným datem odporoval pravidlům stanoveným právními předpisy a byl tedy nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

18. Ze shora uvedených důvodů nelze pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. žalobě vyhovět. Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně nad rámec obecných tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených práv netvrdila a neprokazovala nic o tom, jakým konkrétním způsobem a v jaké intenzitě se toto porušení práv projevilo v její osobní sféře tak, aby bylo možno usuzovat na vznik nemajetkové újmy jako jedné ze základních podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jíž se žalobou dovolává.

19. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení (výrok II).

20. Odvolací soud se tímto rozhodnutím neodchýlil od dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vydaných v obdobných věcech jiných žalobců vedených pod spisovými značkami např. 62 Co 292/2021, 23 Co 298/2021, 19 Co 282/2021, 58 Co 357/2021, 30 Co 326/2021, 23 Co 352/2021, 55 Co 382/2021, 68 Co 380/2021, 72 Co 433/2021, 36 Co 423/2021. Tím se odvolací soud přidržel zásady vyjádřené v ustanovení § 13 o. z., podle něhož mají být obdobné případy posuzovány obdobně, není-li tu zvláštní důvod k odchylce. Jelikož předmětem řízení v uvedených věcech jsou obdobné nároky veřejných funkcionářů spojených s tvrzeným porušením jejich práva na ochranu soukromí plošným zveřejněním oznámení podávaných podle zákona č. 159/2006 Sb., jako je předmětem řízení v tomto případě, není důvod v tomto konkrétním případě postupovat odlišně.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobkyně se svým odvoláním ve věci samé neuspěla. Výše nákladů odvolacího řízení dosáhla [částka] a tvoří ji tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka] za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení