36 Co 188/2024 - 365

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Štěpána Hnaníčka, soudce Mgr. Martina Šalamouna a soudkyně Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení 236 600 Kč s příslušenstvím k odvolání účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. dubna 2024, č. j. 42 C 495/2020-310, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 79 153,36 Kč; jinak se potvrzuje.

III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 840 Kč do tří dnů od jeho právní moci do rukou jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 161 850 Kč spolu s 8,25% úrokem z prodlení od 17. 10. 2020 do zaplacení (výrok I) a v rozsahu zbylé částky 74 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). O nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu ve věci, když žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal, aby žalobkyni zaplatili na jejich náhradu 97 946,19 Kč.

2. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení doplatku nákladů na potřebnou denní péči o její osobu ve výši 236 600 Kč, vykonávanou osobně jejími rodiči v období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, k zajištění obsluhy a úkonů sloužících k obstarání záležitostí, které si nedokáže zajistit sama. Mezi účastníky je tedy spor o finanční ohodnocení péče rodičů žalobkyně, který se soustředil zejména na vyřešení otázek spravedlivého peněžitého ocenění jednotlivých poskytovaných úkonů péče, jejich nezbytnosti, účelnosti i časové náročnosti.

3. Jedná se o druhé konečné meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozsudek prvostupňového soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 42 C 495/2020-133, byl rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 248/2022-166, ve vztahu k této části výlučného nároku žalobkyně zrušen a vrácen k dalšímu řízení.

4. Pro vyjasnění předmětu řízení, okruhu účastníků a konečně i pro rozhodování o nákladech řízení (pro posouzení míry úspěchu účastníků ve věci) je třeba připomenout dosavadní průběh soudního sporu. V předešlé fázi řízení, do nabytí právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu (rozsudku ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 248/2022-166) vystupovali vedle žalobkyně i oba její rodiče [jméno FO] a [jméno FO] [jako žalobci a) a b)].

5. Spolu se žalobkyní [dříve žalobkyní c)] se společně a nerozdílně domáhali částky 13 510,72 Kč s příslušenstvím, představující náklady, které vynaložili v rozhodném období (od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020) v souvislosti s dceřinými léčebnými procedurami (náklady na cesty na canisperii, fyzioterapii a do denního stacionáře); sami pak požadovali společně a nerozdílně uhradit náklady zaplacené advokátovi za zastupování dcery v řízení o udělení souhlasu s podáním žaloby ve výši 6 122 Kč (nezbytný souhlas opatrovnického soudu). Sama žalobkyně se pak domáhala úhrady za péči o svou osobu, vykonávanou jejími rodiči v období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, a to ve výši 253 110 Kč s příslušenstvím, a dále požadovala zaplatit částky, které v tomto období rodiče vynaložili za její pobyty v denním stacionáři, canisterapii, fyzioterapii a za dopravu k jednotlivým nezbytným vyšetřením, procedurám a na specializovaná lékařská pracoviště ve výši 13 510,72 Kč s příslušenstvím (v obou případech 10% úroku od 17. 10. 2020 do zaplacení).

6. V této fázi řízení již rodiče žalobkyně [původně žalobci a), b)] nejsou účastníky soudního sporu, když o jejich nárocích prvostupňový soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 42 C 495/2020-133, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 248/2022-166, pravomocně, definitivně rozhodl. Jejich žalobnímu nároku na zaplacení nákladů právního zastoupení, vynaložených v souvislosti s opatrovnickým řízením soudy nevyhověly pro absenci jejich aktivní legitimace, a naopak společný požadavek všech tří žalobců shledaly důvodným pouze ve vztahu k žalobcům a), b), když absenci aktivní legitimace dovodily na straně jejich dcery [žalobkyně c)], která v tomto rozsahu (co do 13 510,72 Kč) nebyla ve věci úspěšná (jedná se o její částečný neúspěch).

7. Tím, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 248/2022-166, meritorní zamítavý výrok I. rozsudku prvostupňového soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 42 C 495/2020-133, zrušil (viz již bod 2 tohoto rozhodnutí), předmětem pokračujícího řízení se stal pouze výlučný nárok žalobkyně c) na zaplacení částky 236 600 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů na potřebnou denní péči, vykonávanou rodiči žalobkyně v období leden až červen 2020. Došlo tím i k zániku aktivní subjektivní kumulace a jediným žalobcem se stala žalobkyně c), kterou odvolací soud nadále i v souladu se záhlavím tohoto rozhodnutí označuje již jen jako žalobkyni.

8. Podstatou sporu zbylých účastníků (žalobkyně, žalovaného a vedlejšího účastníka) řízení zůstal především rozdílný pohled na časovou náročnost a finanční hodnotu proplácené péče, a Městský soud v Praze proto soudu prvního stupně zejména uložil, aby v dalším řízení učinil potřebná skutková zjištění o rozsahu a povaze pečovatelských úkonů i jejich alespoň přibližné (průměrné) časové náročnosti. Tyto skutečnosti pak podle východisek stanovených citovaným rozhodnutím Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, podrobil právnímu hodnocení.

9. Žalobkyně v reakci na kasační rozhodnutí odvolacího soudu vypracovala podrobný rozpis svého denního programu v několika režimech a soud prvního stupně při zvážení oprávněnosti žalobního požadavku v zásadě z tohoto rozpisu vycházel.

10. Vyšel ze zjištění popsaných pod body 11 až 25. Vzal za prokázané, že žalobkyně je omezena ve svéprávnosti, trpí trvalou [podezřelý výraz] poruchou, středně těžkou až těžkou mentální retardací na bázi dětské mozkové obrny s epilepsií, šilhavostí, skoliózou, postižením kloubů a svalů dolních končetin, tyreopatií a obezitou; její zdravotní stav vyžaduje prakticky nepřetržitý dohled a pomoc třetí osoby, a to i v noci, kdy mívá záchvaty. Potřebuje pomoc zejména s péčí o sebe, s osobní hygienou, oblékáním, svlékáním, asistencí při jídle, při výchovné práci, rovněž je třeba zajistit její dopravu k lékařům, terapeutům, do stacionáře a péči o šatstvo a domácnost.

11. Mezi účastníky je nesporná odpovědnost právní předchůdkyně žalovaného Nemocnice s poliklinikou [adresa] za škodu způsobenou protiprávním jednáním při narození žalobkyně a s ní spojený vznik škody na zdraví v podobě jejího vážného, trvalého [podezřelý výraz] poškození, které vyžaduje jak trvale zvýšené léčebné náklady, tak náklady na zajištění osobní péče, kterou své dceři poskytují rodiče [původní žalobci a), b)].

12. S ohledem na to, že zdraví žalobkyně bylo protiprávním jednáním právní předchůdkyně žalovaného poškozeno v roce 1991, uvedené skutečnosti soud právně hodnotil v souladu s § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), podle dosavadních předpisů, a to zejména § 449 odst. 1, § 420 odst. 1 a § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

13. Při posouzení sporného rozsahu, časové náročnosti péče rodičů o žalobkyni vyšel z nesporných skutečností, provedených listinných důkazů, protokolů o výslechu matky žalobkyně, svědkyně [jméno FO] i ošetřující lékařky [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedená zjištění konfrontoval s hodinovým rozpisem časového harmonogramu poskytované péče (žalobními tvrzeními doplněnými po vydání kasačního rozhodnutí), který hodnotil jako příkladný.

14. Při hodnocení časové náročnosti a povahy úkonů nezbytné péče (dopomoci) přihlédl k judikatuře Ústavního soudu (zejména k nálezům sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013; sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014; sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015; či sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016) i k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014. Hodnotil tak, které žalobkyní (jejími rodiči) tvrzené a prokázané činnosti lze zahrnout pod úkony péče dle vyhlášky č. 505/2006 Sb. (dále jen vyhláška) či zda nejde o úkony běžné rodinné solidarity.

15. Vzhledem k rozdílnému dennímu režimu žalobkyně ve dnech, kdy dochází do denního stacionáře a kdy nikoli, a jinému rozvrhu v pátek a o víkendech, kterému odpovídá i rozsah a povaha pečovatelských úkonů poskytovaných rodiči, soud při posouzení časové náročnosti reálně poskytovaných činností, podřaditelných pod úkony pečovatelské služby dle vyhlášky, tyto dny rozlišil.

16. Dospěl tak k závěru, že ve dnech, kdy [jméno FO] navštěvuje denní stacionář [právnická osoba], výkon nezbytné péče subsumovatelné pod úkony péče oceňované vyhláškou č. 505/2006 Sb. činí 16 hodin. Ve všední dny, kdy nenavštěvuje denní stacionář, ale rodiče ji vozí na fyzioterapii, lze pod nezbytné vyhláškou oceňované úkony péče zahrnout jejími rodiči poskytovanou péči v rozsahu 16,5 hodiny s výjimkou pátků, kdy je časová náročnost vyšší a dosahuje přibližně 17 hodin; o víkendech a svátcích pak činí přibližná časová náročnost péče 16 hodin a 15 minut.

17. S ohledem na malé rozdíly mezi časovou náročností pečovatelských úkonů vykonávaných pro žalobkyni ve dnech s rozdílným denním režimem a s přihlédnutím k tomu, že každý den není zcela stejný, a že časovou náročnost jednotlivých pečovatelských úkonů nelze stanovit na minutu přesně (ta se může měnit podle konkrétních okolností a podmínek, za kterých je poskytována, přičemž poukázal zejména na nepravidelné, nepředvídatelné epileptické záchvaty žalobkyně a s nimi spojenou zvýšenou náročnost péče), dospěl soud k závěru, že je namístě časovou náročnost pečovatelských úkonů zprůměrovat. Uzavřel, že časová náročnost úkonů osobní péče, které lze podřadit pod základní činnosti osobní asistence podle § 5 odst. 1 vyhlášky, a které pro žalobkyni vykonávají její rodiče, činí 16 hodin denně.

18. Při stanovení adekvátní kompenzace péče poskytované osobou blízkou v zažalovaném období (leden až červen 2020) vyšel ze zjištění, že ceny pečovatelských úkonů v zařízeních, které tyto služby zajišťují v okolí bydliště žalobkyně, se pohybovaly od 80/hod do 130 Kč za hodinu. S ohledem na prakticky nepřetržitou povahu poskytované péče vyšel z vyšší cenové hladiny, kterou i k povaze činností shledal přiměřenou, když žádný z poskytovatelů by nebyl schopen takto časově náročnou, prakticky nepřetržitou péči zajistit. Celkovou časovou náročnost nezbytné péče posuzovaného období v rozsahu proto násobil hodinovou odměnou 130 Kč a následně od výsledné částky 378 560 Kč (16 x 182 dní x 130 Kč) odečetl žalovanou stranou uhrazenou částku 85 000 Kč i roční příspěvek na péči 115 200 Kč spolu s již předchozím rozsudkem pravomocně přiznanou částkou 16 510 Kč a přiznal jí částku 161 850 Kč (378 560 Kč - 115 200 Kč - 85 000 Kč - 16 510 Kč) tak, jak je uvedeno ve výroku I. odvoláním dotčeného rozsudku. Ve zbývající části 74 750 Kč s příslušenstvím nárok jako nedůvodný výrokem II zamítl. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když k jejich společné a nerozdílné náhradě zavázal žalovaného a jeho podporovatele vedlejšího účastníka.

19. Proti tomuto rozsudku podali všichni účastníci (žalobkyně, žalovaný [Anonymizováno] a vedlejší účastník [právnická osoba].) včasné odvolání.

20. Žalovaný opravný prostředek směřoval proti vyhovujícímu meritornímu výroku (I) a akcesorickému nákladovému výroku (III). Namítl, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil rozhodující skutečnosti, když nesprávně hodnotil výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], a nesprávný skutkový stav podrobil i chybnému právnímu hodnocení. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 akcentoval, že některé úkony (např. pomoc při osobní hygieně) jsou již kryty příspěvkem na péči, a tedy nelze je posuzovat jako škodu (úkony definované v § 9 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., a § 1, resp. přílohy 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.); v této souvislosti akcentoval, že dostatečně nebyly odečteny příspěvky na péči. Nesouhlasil také s tím, že prvostupňový soud přiznal finanční ohodnocení pečovatelských úkonů v nejvyšší možné částce, aniž přihlédl k ceníku Pečovatelské služby města [adresa], který si za obdobné pečovatelské úkony účtuje nižší odměnu. Polemizoval i s rozsahem poskytované péče, její časovou náročností a setrval na svém stanovisku, že některé účtované úkony je nezbytné hodnotit jako úkony podřaditelné pod rodinnou či manželskou solidaritu. Navrhl proto, aby odvolací soud výrok I. změnil, žalobu i v tomto rozsahu zamítl a přizpůsobil tomu i rozhodnutí o nákladech řízení.

21. Vedlejší účastník na straně žalovaného napadl rozsudek ve stejném rozsahu jako jím podporovaný žalovaný. Shodně s ním se ohradil proti stanovenému rozsahu poskytované péče nad rámec obvyklé míry rodinné a mezilidské solidarity, přičemž rovněž akcentoval, že soud vyšel výhradně ze svědecké výpovědi matky žalobkyně, aniž by se snažil její zcela subjektivní tvrzení jakkoli objektivizovat (posudkem z oboru zdravotnictví a pečovatelství). Uvedl, že pod pečovatelské úkony nelze zahrnout činnosti, které jsou vykonávány i ve prospěch dalších členů domácnosti, jako jsou úklid, vaření, nákupy, péče o domácnost a podobně. Rovněž namítl, že při posouzení finanční hodnoty pečovatelského úkonu měl soud vycházet z ceníku Pečovatelské služby města [adresa], a ohradil se tak proti přiznaným 130 Kč za hodinu. Žádal, aby odvolací soud rozsudek prvostupňového zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalobkyně se ohradila proti správnosti zamítavého výroku (II) a výroku o nákladech řízení (III). Zopakovala či parafrázovala podstatné části napadeného rozsudku. Namítla, že ačkoli soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že péče o ní vyžaduje prakticky nepřetržitý dohled a dopomoc další osoby, v rozporu s tím jí nepřiznal náhradu nákladů v nárokované výši. Setrvala na tvrzení, že rozsah nezbytné péče, vykonávané jejími rodiči, odpovídá nejen 20 hodinám, ale celodenní 24hodinové péči. Akcentovala, že i v nočních hodinách je nezbytné, aby byla pod nepřetržitým dohledem, a její rodiče se tak nemohou ze společného bydliště vzdálit, aniž by svoji nepřítomnost nahradili jinou osobou (mladší dcerou nebo profesionální ošetřovatelkou). Závěrem se vymezila i proti nákladovému výroku s tím, že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, a tedy jí měla být přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Navrhla proto, aby odvolací soud zamítavý výrok II změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobě vyhoví a přizná jí i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

23. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v dotčeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka nejsou důvodná.

24. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázáné a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci.

25. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně i jejich právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje. Oceňuje důsledný a příkladný přístup prvostupňového soudu k věci, který je zřejmý nejen z jeho obšírně a přesvědčivě pojatého odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, ale i z řádně vedeného důkazního řízení a pečlivého i úplného vypořádání se všemi relevantními obrannými námitkami žalovaného. Své skutkové i právní závěry soud prvního stupně účastníkům natolik dostatečně zprostředkoval, že odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již nemá k věci co dodat.

26. Lze se tak plně ztotožnit se závěrem, že s ohledem na závažný [podezřelý výraz] stav žalobkyně, který ji zásadním způsobem omezuje jak fyzicky, tak mentálně, je v drtivé většině běžných činností odkázána na pomoc dalších osob, především svých rodičů. Vyžaduje proto téměř neustálý dohled, pomoc s hygienou, při oblékání i konzumaci stravy, při pohybu a případně též při dalších základních činnostech jako je péče o domácnost, nákupy, úklid a podobně. Stálá přímá péče o ni proto přesahuje běžnou pomoc v rámci rodinné solidarity, a žalobkyně tak má nárok na úhradu finanční částky, kterou by byla nucena vynaložit na její zajištění.

27. Soud prvního stupně se správně zabýval časovou náročností jednotlivých úkonů a přihlédl i ke způsobu, jakým reguluje poskytování péče a oceňuje tyto služby vyhláška č. 505/2006 Sb., která provádí zákon o č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Postupoval tedy v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, který přezkoumatelnou úvahu o kompenzaci za náklady na péči poskytovanou osobou blízkou podmiňuje rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu vyhlášky č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě pečovatelská služba účtovala. Při hodnocení časové náročnosti a povahy úkonů nezbytné[Anonymizováno]péče (dopomoci) správně přihlédl k judikatuře Ústavního soudu (zejména k nálezům sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013; sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014; sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015; či sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016) i k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014. Hodnotil tak, které žalobkyní (jejími rodiči) tvrzené a prokázané činnosti jsou podřaditelné pod úkony péče dle vyhlášky č. 505/2006 Sb. (dále jen vyhláška) či zda nejde o úkony běžné rodinné solidarity.

28. Odvolací soud souhlasí s výčtem činností, které soud prvního stupně hodnotil jako nezbytné pečovatelské úkony, vykonávané rodiči v posuzovaném období nad rámec jejich rodinné solidarity. Neshledal žádný důvod ke korekci těchto závěrů, který by vedl ke snížení časové náročnosti poskytované péče. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného je žalobkyně v současné době v situaci, kdy je nezbytné, aby během dne měla prakticky nepřetržitý dohled a byla jí poskytována dopomoc třetí osobou (někdy i v noci, kdy mívá záchvaty).

29. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného a vedlejšího účastníka, že pokud na úhradu poskytování péče je možné využít dávku systému sociálního zabezpečení (příspěvek na péči), pak není možné náhradu nákladů na péči poskytované žalobkyni jejími rodiči přiznat. Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, a účelem této dávky je přispět na úhradu péče zajištěné sociální službou nebo jiným poskytovatelem péče (např. osobou blízkou, asistentem sociální péče, dětským domovem, specializovaným lůžkovým zařízením hospicového typu). Příspěvek na péči tak nekryje celkové náklady na zajištění potřebné pomoci a podpory, ale pouze „přispívá“ k jejich zajištění.

30. Správné je rovněž ocenění úkonů částkou 130 Kč za hodinu, když soud prvního stupně si k tomuto závěru obstaral zcela postačující skutkový základ, a úvahu, která je jeho podkladem, dostatečně účastníkům zprostředkoval. Lze se plně ztotožnit i s tím, že vyšší finanční ohodnocení úkonů odpovídá tomu, že je nezbytné v místě bydliště žalobkyně zajistit úkony osobní asistence v požadovaném celodenním, téměř nepřetržitém rozsahu, a tedy nelze přihlížet k jednotlivým dílčím, časově omezeným pečovatelským službám, které by takto náročně časový a souvislý dohled a dopomoc nemohly zajistit. Navíc odvolací soud poznamenává, že stejné závěry ohledně časové náročnosti pečovatelských úkonů (16 hodin denně), podřaditelných pod příslušnou vyhlášku, i jejich hodnoty (130 Kč za hodinu) učinil v rozsudku ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 36 Co 214/2023.

31. Za situace, kdy žádná z odvolacích námitek není způsobilá zvrátit správnost napadeného rozsudku, ani výroků o nákladech řízení, odvolací soud postupoval dle 219 o. s. ř. a odvoláním dotčené meritorní výroky (I, II) jako věcně správné potvrdil.

32. Přistoupil však ke korekci nákladového výroku, když pro potřeby rozhodování o nákladech řízení vzal v úvahu celý dosavadní průběh sporu mezi žalobkyní a žalovaným. Přihlédl ke skutečnosti, že její celkový původní žalobní požadavek představoval částku 266 620,72 Kč (236 600 Kč nárok na náhradu na péči vykonávanou rodiči žalobkyně + 13 510, 72 Kč žalobkyně zamítnutý požadavek na náhradu hotových výdajů + 16 510 Kč již pravomocně přiznaná náhrada za péči vykonávanou rodiči žalobkyně). Z této částky (tarifní hodnoty) proto počítal nejen poměr celkového úspěchu a neúspěchu, ale stanovil i hodnotu úkonů právní pomoci do doby prvního rozhodnutí odvolacího soudu (do 13. 10. 2022). V dalším průběhu řízení již byla předmětem řízení výhradně jistina 236 600 Kč, a proto hodnotu úkonu právní pomoci určil z této tarifní hodnoty. Dospěl tak k závěru, že z celkového předmětu řízení (266 620,73 Kč) byla žalobkyně úspěšná co do 67 % (v rozsahu 178 360 Kč) a její neúspěch představuje 33 % (88 260,72 Kč). Podle zásady poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) to znamená, že žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 34 % (67-34). V řízení před prvním meritorním rozhodnutím odvolacího soudu, kdy předmětem byla částka 266 620,72 Kč, a tedy hodnota jednoho úkonu činila 9 380 Kč, pak žalobkyni přísluší náhrada za deset účelných úkonů (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka ze dne 8. 10. 2020, sepis žaloby a písemných vyjádření ze dne 22. 12. 2020, 22. 2. 2021, 27. 7. 2022, odvolání ze dne 10. 6. 2022 a účast na jednání ve dnech 2. 6. 2021, 11. 5. 2022, 13. 10. 2022). V další fázi řízení advokát žalobkyně účelně vykonal dalších deset ÚPP (z tarifní hodnoty 236 600 Kč dle § 6, § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.) v hodnotě 9 260 Kč (účast na jednání ve dnech 8. 3. 2023, 14. 6. 2023, 18. 10. 2023, 10. 1. 2024 a 17. 4. 2024, sepis vyjádření ze dne 17. 3. 2023, 10. 8. 2023, 28. 2. 2024 a 1. 3. 2024, závěrečný návrh ze dne 4. 8. 2023). Spolu s dvaceti paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl.) celkové náklady bez DPH představují částku 192 400 Kč; spolu s 21% daní z přidané hodnoty 232 804 Kč. Žalobkyně má tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 79 153,36 Kč (34 % z 232 804 Kč), a odvolací soud proto postupem dle § 220 o. s. ř. změnil nákladový výrok jen tak, že správná výše nákladů řízení činí 79 153,36 Kč; jinak jej potvrdil (výrok II).

33. O nákladech řízení rovněž rozhodl podle zásady poměru úspěchu, když žalobkyně v tomto stádiu řízení nebyla úspěšná co do 31,5 % (odvolala se do částky 74 750 Kč). Oproti tomu neúspěch žalovaného a vedlejšího účastníka (odvolání podali do 161 850 Kč) je 68,5%. Podle poměru úspěchu a neúspěchu stanoveného s ohledem na celkový odvolací přezkum (236 600 Kč) to znamená, že žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 37 %. Náklady odvolacího řízení tak představují tři úkony po 9 260 Kč (z tarifní hodnoty 236 600 Kč dle § 6, § 7 vyhl.) za sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka (tato vyjádření odvolací soud posoudil jako jeden účelný úkon, když zástupci žalobkyně nic nebránilo je spojit do jednoho vyjádření) a účast na jednání u odvolacího soudu. Spolu s třemi náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl.) a 21 % DPH celkové odvolací náklady představují částku 34 702,80 Kč. Z toho 37 % je 12 840 Kč.

34. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).