36 Co 229/2024 - 153

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0]., narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím a omluvu k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2024, č. j. 28 C 3/2023-99 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 41 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá, v zamítavém výroku II se tento rozsudek potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 79 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 10. 2022 do zaplacení a z částky 41 000 Kč od 27. 10. 2022 do 25. 1. 2023 (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 515 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí omluvy a přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 19 C 225/2015. Žalobce na základě výzvy soudu prvního stupně svá tvrzení ohledně významu posuzovaného řízení coby důležitého kritéria pro posouzení způsobu a výše zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení upřesnil tak, že vyšší význam předmětu řízení spatřuje v tom, že se jedná o řízení o ochranu osobnosti.

3. Žalovaná se bránila tím, že uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila a potvrdila, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, žalobci proto poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zaslala mu písemnou omluvu, a to v rámci svého stanoviska ze dne 16. 1. 2023. Toto odčinění újmy považovala za přiměřené a dostačující s ohledem na okolnosti daného případu, zejména z důvodu nízkého významu řízení pro žalobce a také jeho mírného podílu na délce řízení. Předmětem posuzovaného řízení bylo poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, příčinou jejíhož vzniku měl být rozhovor soudkyně s třetí osobou. Žalobce tomuto rozhovoru přítomen nebyl, osobně jej neslyšel a nebylo prokázáno, že by rozhovor byl veden tak, aby mohl žalobci způsobit jakoukoliv újmu. Navíc již od září 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 31 C 95/2016, mohl být žalobci zřejmý i výsledek posuzovaného řízení, a tím je význam řízení pro žalobce snížen. O nižším významu řízení pro žalobce dále svědčí i jeho procesní chování, kdy nereagoval na výzvu k doplnění odvolání nebo na výzvu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez projednání věci. Námitka žalované směřovala rovněž vůči úroku z prodlení, který by žalobci mohl být přiznán až od 26. 1. 2023, neboť až do[Anonymizováno]25. 1. 2023 plynula zákonná šestiměsíční lhůta pro případné mimosoudní uspokojení žalobcova peněžitého požadavku uplatněného u [Orgán veřejné moci] dne 25. 7. 2022.

4. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do požadované písemné omluvy, neboť ta mu byla žalovanou zaslána dne 16. 1. 2023. Usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 28 C 3/2023-97, bylo řízení v této části zastaveno.

5. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobce uplatnil u žalované dne 25. 7. 2022 nárok na poskytnutí písemné omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 19 C 225/2015. Nesporné bylo také to, že žalovaná zaslala žalobci dne 16. 1. 2023 stanovisko obsahující konstatování, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková délka řízení byla nepřiměřená a dále žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, zároveň se žalobci v písemné formě omluvila.

6. Vyšel rovněž z obsahu spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. 19 C 225/2015, z něhož zjistil, že žalobce podal dne 10. 8. 2015 proti [Orgán veřejné moci] a [tituly před jménem] [jméno FO] žalobu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dne 2. 9. 2015 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, stejného dne byla žalovaná [Orgán veřejné moci] vyzvána k vyjádření k žalobě (vyjádřila se dne 7. 10. 2015). Žalobce poplatek dne 21. 9. 2015 zaplatil, dne 24. 9. 2015 byla vyzvána k vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO]. Usnesením ze dne 29. 2. 2016 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 5 C 338/2015. Žalobce se proti tomuto usnesení dne 20. 5. 2016 odvolal, odvolací soud jej usnesením ze dne 22. 7. 2016 potvrdil. Dne 13. 12. 2016 [Orgán veřejné moci] rozhodl o pokračování řízení, zároveň jej ale přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 31 C 95/2016. Dne 23. 12. 2016 se žalobce proti tomuto usnesení odvolal, odvolací soud usnesením ze dne 7. 3. 2017 rozhodnutí změnil tak, že se v přerušeném řízení nepokračuje a ve výroku II toto usnesení zrušil. O pokračování řízení přerušeného usnesením ze dne 13. 12. 2016 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2017 bylo rozhodnuto usnesením ze dne 29. 1. 2020 s odůvodněním, že došlo k pravomocnému skončení řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 31 C 95/2016. Žalobce se proti tomuto usnesení dne 2. 3. 2020 odvolal, soud prvního stupně ho dne 25. 3. 2020 vyzval k doplnění odvolání a poté odvolací soud žalobcovo odvolání odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2020. Následně prvostupňový soud dne 8. 7. 2020 vyzval účastníky řízení k vyjádření, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Poté [Orgán veřejné moci] sdělil [Orgán veřejné moci], že spis sp. zn. [spisová značka] nelze zapůjčit, neboť byl zapůjčen [Orgán veřejné moci]. Žalovaná [Orgán veřejné moci] se omluvila z jednání nařízeného na dny [datum] a [datum]. Žalobce se rovněž omluvil a požádal o odročení jednání nařízeného na 27. 5. 2021. Poté se žalovaná [Orgán veřejné moci] omluvila z jednání nařízeného na 24. 6. 2021, souhlasila však s projednáním věci v její nepřítomnosti, o odročení nežádala. Dne 23. 6. 2021 se z jednání nařízeného na 24. 6. 2021 omluvil žalobce, zároveň požádal o jeho odročení. Dne 6. 9. 2021 byl ve věci vynesen rozsudek, proti němuž se žalobce dne 5. 11. 2021 odvolal. Usnesením ze dne 14. 12. 2021 byl vyzván, aby své odvolání doplnil, učinil tak podáním ze dne 31. 1. 2022. Dne 1. 3. 2022 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání, dne 18. 3. 2022 jej uhradil. Dne 11. 4. 2022 se k odvolání vyjádřila druhá žalovaná. Z jednání u odvolacího soudu nařízeného na 19. 5. 2022 se omluvila druhá žalovaná a požádala o jeho odročení, první žalovaná se omluvila rovněž, o odročení nežádala. Následně se žalobce omluvil z jednání nařízeného u odvolacího soudu na den 2. 6. 2022 a souhlasil s tím, aby jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Dne 2. 6. 2022 Městský soud v Praze vynesl rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Dále soud prvního stupně vyšel z obsahu spisu v souběžném řízení projednávaném u téhož soudu pod sp. zn. 31 C 95/2016, do jehož skončení bylo řízení ve věci sp. zn. 19 C 225/2015 přerušeno. Z tohoto spisu zjistil, že [jméno FO] podal dne 10. 8. 2015 u [Orgán veřejné moci] žalobu, kterou se proti stejným účastníkům, tedy po státu a [tituly před jménem] [jméno FO], soudkyni uvedeného soudu, domáhal poskytnutí písemné omluvy a zaplacení částky 60 000 Kč. Dne 5. 4. 2016 byli účastníci vyzváni k vyjádření k zamýšlenému návrhu na přikázání věci jinému soudu. Dne 12. 7. 2016 Městský soud v Praze přikázal tuto věc [Orgán veřejné moci]. Dne 18. 11. 2016 byli účastníci vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. První žalovaná se vyjádřila dne 2. 12. 2016, druhá žalovaná dne 30. 12. 2016. Dne 20. 12. 2016 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku z žaloby, dne 12. 1. 2017 zaslal soudu námitky proti usnesení vydaném asistentkou soudce s výzvou k zaplacení poplatku. Usnesením ze dne 7. 3. 2017 bylo o žalobcových námitkách rozhodnuto. Usnesením ze dne 12. 4. 2017 bylo řízení zastaveno ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce se proti tomu dne 12. 5. 2017 odvolal a soudní poplatek prostřednictvím nalepených kolků na odvolání zaplatil. Dne 15. 1. 2018 bylo soudem zrušeno usnesení ze dne 12. 4. 2017 pro dodatečné zaplacení poplatku. Dne 26. 2. 2018 žalobce soudu zaslal upřesnění žaloby, dne 21. 3. 2018 potom žádost o prodloužení lhůty stanovené soudem k upřesnění znění omluvy, kterou mají žalobci poskytnout obě žalované, a to o 3 týdny z důvodu své hospitalizace. Soud žalobci dne 23. 3. 2018 lhůtu prodloužil do 15. 4. 2018. Dne 16. 4. 2018 žalobce upřesnění žaloby soudu zaslal, stejně tak zaslal dne 14. 5. 2018 vyjádření k výzvě soudu ze dne 26. 4. 2018. Dne 28. 5. 2018 byla soudu doručena odpověď [Orgán veřejné moci] na základě žádosti ze dne 17. 5. 2018. Dne 31. 5. 2018 žalobce zaslal soudu doplnění tvrzení a listinných důkazů. Dne 28. 6. 2018 zaslal [Orgán veřejné moci] procesnímu soudu zproštění [tituly před jménem] [jméno FO] povinnosti mlčenlivosti, dne 2. 7. 2018 procesní soud vyžádal u [Orgán veřejné moci] CD se zvukovým záznamem. Dne 29. 6. 2018 a 19. 10. 2018 se ve věci konalo ústní jednání, při jednání konaném dne 25. 10. 2018 byl vyhlášen rozsudek, proti němuž se žalobce dne 6. 2. 2019 odvolal a požádal o osvobození od soudních poplatků. Procesní soud žalobce dne 26. 2. 2019 vyzval, aby svou žádost o osvobození zdůvodnil. Žalobce podal dne 15. 3. 2019 námitku proti usnesení asistentky soudce ze dne 26. 2. 2019 a požádal o prodloužení stanovené lhůty. Dne 27. 3. 2019 zaslal doplnění údajů o svých osobních a majetkových poměrech. Usnesení ze dne 3. 4. 2019 poté soudce usnesením ze dne 26. 2. 2019 potvrdil. Žalobce se proti tomuto usnesení dne 23. 4. 2019 blanketně odvolal. Dne 6. 5. 2019 byl vyzván k doplnění odvolání, dne 20. 5. 2019 jej doplnil. Usnesením ze dne 28. 5. 2019 odvolací soud usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrdil. Procesní soud poté dne 10. 6. 2019 žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání proti rozsudku, žalobce jej zaplatil dne 1. 7. 2019 vylepením kolků na svém podání. Odvolání proti rozsudku bylo odvolacímu soudu předloženo dne 26. 7. 2019. Žalobce své odvolání dne 18. 9. 2019 doplnil o důvody, posléze odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 11. 2019.

8. Soud prvního stupně vyšel také z výpovědi žalobce jako účastníka řízení, ze které dovodil, že žalobce pociťoval zvýšený význam řízení z důvodu, že se jednalo o řízení o ochranu osobnosti. Žalobce se dotklo i to, že se jeho stížností odmítl věcně zabývat předseda soudu, přičemž měl za to, že soudkyně se nemůže vyjadřovat o účastníkovi „tímto způsobem“ a domníval se, že na místě byla omluva. Pokud by se tak stalo, předmětnou žalobu by vůbec nepodal.

9. Na základě takto ustaveného skutkového stavu měl za prokázané, že řízení vedené u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 28 C 3/2023, jehož účastníkem byl žalobce jako žalující, trvalo zjevně nepřiměřenou dobu, a to 6 let a 11 měsíců. U uvedené spisové značky se jedná o zjevnou chybu v psaní, neboť předmětem přezkumu soudu prvního stupně bylo řízení vedené pod sp. zn. 19 C 225/2015, na přezkoumatelnost rozhodnutí však tato chyba nemá sebemenší dopad.

10. Po právní stránce soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen “OdpŠk“), a to jeho ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, která citoval v bodech 11 až 15 odůvodnění napadeného rozsudku. Zabýval se rovněž aplikací konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, kdy konkrétní rozhodnutí citoval, přičemž z nich dovodil, že v soudním řízení lze jeho účastníkům přiznat základní částku odškodnění v rozmezí 15 až 20 000 Kč za každý další rok řízení, za první dva roky však v částce poloviční.

11. Poté uzavřel, že posuzované řízení vedené pod sp. zn. 19 C 225/2015 bylo od ledna 2016 do ledna 2020 přerušeno do řízení původně vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 5 C 338/2015, přičemž tato věc byla následně postoupena [Orgán veřejné moci] a zde vedena pod sp. zn. 31 C 95/2016. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení byl řešen shodný nárok jiného žalobce ze skutkově stejného základu, měl soud prvního stupně za to, že momentem, kdy v tomto dalším řízení došlo k pravomocnému zamítnutí žaloby, žalobce přestal být v nejistotě ohledně výsledku jeho vlastního (nyní posuzovaného) řízení, a od tohoto okamžiku se stal význam posuzovaného řízení pro žalobce nepatrným. Při odškodnění nepřiměřené délky posuzovaného řízení proto soud prvního stupně zohlednil pouze období od podání žaloby (10. 8. 2015) do rozhodnutí o pokračování v řízení, k čemuž došlo dne 29. 1. 2020, což je doba 4 let a 5 měsíců. Tomuto období odpovídá základní částka odškodnění 51 250 Kč, kterou pak podrobil hodnotícím kritériím uvedeným v citované judikatuře a uzavřel, že základní částku odškodnění je třeba snížit o 20 %, neboť věc byla projednávána ve dvou stupních soudní soustavy nejen meritorně, ale opakovaně bylo rozhodováno ve dvou stupních soustavy i o procesních rozhodnutích. Dále přisvědčil obrannému tvrzení žalované, že na délce řízení se žalobce podílel svým chováním, kdy nereagoval na výzvy soudu k doplnění odvolání či žádal o odročení jednání, a proto základní částku odškodnění snížil o dalších 10 %. Naopak ji zvýšil o 10 % z důvodu zvýšeného významu pro žalobce s ohledem na jeho účastnický výslech a typ sporu, který se týkal jeho osobnostních práv. Výsledkem naznačených úvah potom bylo snížení základní částky 51 250 Kč o 20 %, tedy na částku 41 000 Kč, kterou soud prvního stupně žalobci přiznal a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O příslušenství rozhodl podle § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) za použití § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen Stanovisko), kdy žalobci přiznal úroky z prodlení z přiznané částky za období po uplynutí 6 měsíců po předběžném uplatnění žaloby, a ve zbývající částí nárok zamítl. Náhradu nákladů řízení žalobci přiznal v plné výši podle zásady plného procesního úspěchu ve věci, když tuto výši v rozsudku vyčíslil.

12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné a přípustné odvolání žalobce i žalovaná, žalobce v rozsahu zamítavého výroku II a souvisejícího nákladového výroku III; žalovaná pak v rozsahu vyhovujícího výroku I a rovněž do nákladového výroku III.

13. Žalobce ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně částečně přistoupil na argumentaci žalované, která poukazovala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se žalobcových jiných věcí a bagatelizovala význam řízení pro žalobce. Nejméně jedno z žalovanou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu se žalobce vůbec netýkalo, kromě toho předmětem řízení byl nárok na ochranu osobnostních práv, kdy zvýšený význam tohoto řízení není třeba dokazovat. Poukázal na to, že jeho nejistota ohledně výsledku řízení nepominula a jeho význam se nesnížil ani poté, kdy mu byl znám výsledek souběžně probíhajícího řízení, vedeného v obdobné věci žalobcem [jméno FO] proti stejným žalovaným u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 31 C 95/2016. Žalobce totiž nebyl účastníkem tohoto souběžně vedeného řízení a nemohl se ho aktivně účastnit, takže jeho výsledek pro něho nemohl být a nebyl závazný. Výše přiznaného zadostiučinění potom neodpovídá skutkovým poměrům věci, ani soudní judikatuře, proto žalobce navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II a III a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Za nesprávný a nepřezkoumatelný žalobce totiž označil také výrok o nákladech řízení, když poukázal na to, že do jejich výše soud prvního stupně nezahrnul náhradu nutných výdajů (ušlého výdělku) žalobce, které vyčíslil částkou 717 Kč.

14. Nad rámec důvodů odvolání žalobce uvedl, že již v žalobě zpochybnil ústavnost ustanovení § 15 odst. 1, 2 OdpŠk, podrobně odůvodněnou nepřiměřeností a protiústavnosti šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku, přičemž navrhoval přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Tomuto návrhu soud prvního stupně nevyhověl, v rozsudku se s tím však nijak nevypořádal, a ani nezdůvodnil, proč k takovému postupu neshledal důvod.

15. Žalovaná ve svém odvolání uvedla, že konstatování porušení práva a poskytnutí písemné omluvy bylo dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která mohla žalobci vzniknout. Vytýkala soudu prvního stupně, že se nevypořádal s otázkou, proč bylo v daném případě nezbytné žalobce odškodnit v podobě finanční náhrady. Poukazovala na to, že délka řízení byla ovlivněna jeho přerušením, zejména potom nesouhlasila s bodem 23 odůvodnění napadeného rozsudku, kterým byla základní částka odškodnění navýšena o 10 % z důvodu zvýšeného významu pro žalobce, neboť spor se měl týkat žalobcových osobnostních práv. Připustila, že v posuzovaném řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 225/2015 došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že jeho celková délka nebyla přiměřená. Délka řízení však není jediným kritériem při posuzování poskytnutí finančního zadostiučinění. Je třeba přihlédnout k tomu, že posuzované řízení nebylo výrazně skutkově složité, jeho předmětem bylo posouzení údajně nevhodného chování a vyjadřování soudkyně [Orgán veřejné moci] [tituly před jménem] [jméno FO] vůči žalobci, jejíž rozhovor s jinou osobou měl údajně vyslechnout pan [jméno FO] a koncipientka advokáta žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], kdy z obsahu tohoto rozhovoru následně pan [jméno FO] a poté i žalobce vyvodili vznik újmy. Obsah takového sdělení, které předal pan [jméno FO] a koncipientka [tituly před jménem] [jméno FO] žalobci, nebyl v řízení vůbec prokázán. Dále žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení, zabývala se jeho přerušením do skončení řízení o žalobě pana [jméno FO] a vyzdvihla, že jeho žaloba podaná na základě shodných žalobních tvrzení byla zamítnuta. Upozornila na to, že újmu žalobce nelze posoudit jako jeho újmu vlastní, ale újmu zprostředkovanou, kterou svým osobním vnímáním zprostředkoval právě pan [jméno FO]. Je proto nejasné, jaká by byla osobní újma žalobce, který na místě vůbec nebyl a zásah do jeho osobnostní sféry byl pouze zprostředkovaný a ovlivněný vnímáním pana [jméno FO]. Význam řízení pro žalobce lze proto vnímat skutečně jako nepatrný, a to od samého počátku. Rovněž žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušit a vrátit tomuto soudu k dalšímu projednání, případně jej změnit a žalobu v celém rozsahu zamítnout.

16. Žalobce i žalovaná se vzájemně vyjádřili k odvolání protistrany.

17. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované zopakoval argumentaci, že žalovaná především zamlčuje zvýšený význam řízení pro žalobce, vyplývající z toho, že šlo o žalobu za zásah do práva na ochranu osobnosti, což je podle judikatury Nejvyššího soudu řízení se zvýšeným významem pro žalobce, tedy již z podstaty se jedná o věc určenou k co nejrychlejšímu projednání. Obdobně žalovaná zamlčuje fakt zcela neproduktivního přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci obdobné žaloby [jméno FO], projednávané pod sp. zn. 31 C 95/2016, jehož účastníkem však žalobce nebyl. Poukázal na to, že posuzované řízení započalo dne [datum] uplatněním nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu u [Orgán veřejné moci] a délku tohoto řízení v trvání 7,5 roku zcela jistě zásadně neovlivnilo, pokud žalobce dne 2. 3. 2020 podal odvolání proti usnesení ze dne 29. 1. 2020 o pokračování v přerušeném řízení, které (údajně) „neodůvodnil“, takže jeho odvolání bylo dne 27. 5. 2020 odvolacím soudem odmítnuto. V té souvislosti upozornil na to, že žalovaná postupuje při podávání odvolání naprosto stejným způsobem, který pak žalobci sama vytýká. Odvolání žalované tak žalobce považoval za nedůvodné.

18. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce zopakovala argumenty obsažené v jejím odvolání a žádala, aby odvolací soud při posuzování významu řízení pro žalobce přihlédl ke skutečnosti, že jak žalobce, tak pan [jméno FO], který uplatnil ve stejné věci obdobný nárok, jsou účastníky mnoha sporů. Při jednání odvolacího soudu žalovaná navíc uvedla, že přiznané odškodnění je nepřiměřeně vysoké a znovu odkazovala na výsledek řízení pana [jméno FO].

19. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné, odvolání žalobce nikoliv.

20. Soud prvního stupně učinil dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění; navíc geneze, výsledek posuzovaného řízení (a průběh i výsledek řízení, do jehož skončení bylo posuzované řízení dočasně přerušeno), uplatnění nároku u příslušné organizační složky státu i reakce žalované na něj, byly mezi účastníky nesporné. Skutkový základ pro právní hodnocení věci tak byl v řízení před soudem prvního stupně dostatečně zjištěn, a odvolací soud z něj může v rámci svého odvolacího přezkumu nejen vycházet, ale i na něj plně odkázat.

21. Odvolací soud především souhlasí se závěrem prvostupňového soudu, že s ohledem na trvání posuzovaného řízení v délce 6 let a 11 měsíců nelze nahlížet na celkovou dobu řízení jako na dobu přiměřenou. Souhlasí i s tím, že v důsledku takto nepřiměřené délky řízení je dán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se však již neztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru, že při hodnocení nepřiměřené délky posuzovaného řízení nelze zohlednit období následující po rozhodnutí o pokračování v řízení a je možné zabývat se jen obdobím od podání žaloby (od 10. 8. 2015) do rozhodnutí o pokračování v řízení (do 29. 1. 2020), což je doba 4 let a 5 měsíců. Soud prvního stupně tuto svou úvahu odůvodnil tím, že posuzované řízení bylo v době od ledna 2016 do ledna 2020 přerušeno do pravomocného skončení řízení ve věci týkající se žaloby pana [jméno FO], která vycházela z téhož skutkového základu. Vyslovil přitom názor, že ve chvíli, kdy došlo v tomto „vloženém“ řízení k pravomocnému zamítnutí žaloby, žalobce již nemohl být v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení, čímž se pro něho stal význam posuzovaného řízení nepatrným.

22. Odvolací soud zastává názor opačný, který má základ v nezbytnosti hodnocení celkové délky posuzovaného řízení bez ohledu na to, zda v jeho průběhu žalobce mohl z jiného řízení dovodit závěr o výsledku řízení posuzovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3909/2018, uvedl, že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti… Ve vztahu k otázce stanovení konce posuzovaného řízení ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází zásadně z toho, že za konečný okamžik řízení je třeba považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno“.

23. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sice připustil, že „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se nemusí vždy odvíjet striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pro stanovení počátku a konce řízení je významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající (s nejistým výsledkem vnímá“. V rozhodnutí se však Nejvyšší soud zabýval také tím, že „v projednávané věci se od výše citovaných závěrů odvolací soud odchýlil, pokud pouze na základě zjištění, že v jiné skutkově obdobné věci byl žalobci doručen v prosinci 2015 pro něj nepříznivý rozsudek Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že od tohoto okamžiku již žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení a že mu již dále nemohla vznikat nemajetková újma, neboť mu muselo být zřejmé, že v posuzovaném řízení nemůže být úspěšný“. Své úvahy dovolací soud uzavřel tak, že „pouhá skutečnost, že v jiném (skutkově obdobném) řízení byl dovolacím soudem vysloven právní názor nasvědčující nedůvodnosti žaloby podané v posuzovaném řízení, sama o sobě nepostačuje k závěru o pozbytí nejistoty účastníka ohledně výsledku posuzovaného řízení. Nelze totiž odhlédnout od toho, že účastník, pro nějž je právní názor vyslovený v jiné (skutkově obdobné) věci nepříznivý, má nepochybně zájem na tom, aby v posuzovaném řízení takový právní názor svou argumentací zvrátil a až do vydání konečného rozhodnutí nemůže být jisté, zda se mu to podaří či nikoliv…Odvolací soud v projednávané věci nevzal v potaz, že i poté, co byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího soudu v jiné skutkově obdobné věci, žalobce v posuzovaném řízení uplatňoval svá tvrzení, označoval důkazy, podal proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně odvolání a snažil se tak přesvědčit soud o důvodnosti své žaloby. Tyto skutečnosti nesvědčí o tom, že by si v uvedené době byl jistý svým neúspěchem v řízení. Nejistota žalobce tak byla ukončena až právní mocí rozsudku odvolacího soudu“.

24. Na základě uvedeného výkladu Nejvyššího soudu proto odvolací soud konstatuje, že žalobcova nejistota týkající se výsledku jím započatého řízení nemohla pominout v okamžiku seznámení se s výsledkem souběžně probíhajícího řízení o žalobě pana [jméno FO] proti stejným účastníkům, jehož účastníkem žalobce nebyl. V posuzovaném řízení proto žalobce mohl i po zjištění výsledku řízení o žalobě pana [jméno FO] uplatňovat svá tvrzení a prostřednictvím navržených důkazů se snažit přesvědčit soud o důvodnosti jeho žaloby; což ostatně také činil.

25. Přestože se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce posuzovaného řízení (byť se s ním z výše vyložených důvodů rozchází ve stanovení této délky), nemůže se ztotožnit s jím zvolenou formou odškodnění žalobci vzniklé nemajetkové újmy, tedy se závěrem, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a písemné omluvy není s ohledem na další kritéria stanovená v § 31a OdpŠk dostačující.

26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, vyslovil, že „v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení uvedl, že obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

27. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, „konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (či příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a to že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a že konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné“.

28. Odvolací soud ve shora naznačených souvislostech konstatuje, že v řízení uplatněné námitky žalované jsou pro posouzení vhodné formy odškodnění významné a jsou nepochybně způsobilé ovlivnit závěr o tom, zda a jakou mírou nejistoty a obav o výsledek řízení žalobce objektivně trpěl (tedy jakou újmu by pociťovala jiná osoba v jeho procesním postavení). Zásadním hlediskem pro posouzení této psychické kategorie je význam řízení pro účastníka, neboť čím větší význam lze tomuto řízení přikládat, tím větší obavu a pocity nejistoty lze u účastníka předpokládat (presumovat), a tedy i tím větší odškodnění si za zvýšené utrpení poškozený účastník zaslouží.

29. V této souvislosti má pro posouzení věci podstatný význam také výsledek posuzovaného řízení, byť odvolacímu soudu je známo, že tato skutečnost obecně na existenci presumované újmy vliv nemá [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1719/2018]. Dovolací soud však rovněž judikoval, že toto východisko neplatí v případech, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy v případech zřejmě bezúspěšného uplatňování práva [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014], při uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011], anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

30. Odvolací soud přisvědčil žalované, že zmíněná hlediska nastala i v posuzovaném kompenzačním řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], neboť žalobce se v něm podanou žalobou neúspěšně domáhal konstatování, že „v žalobě popsaným chováním a výroky soudkyně [Orgán veřejné moci] [tituly před jménem] [jméno FO], k němuž došlo dne [datum] před zahájením jednání ve věci sp. zn. 52 C 33/2013 před dalšími osobami, navozujícím situaci a vzbuzujícím dojem z [podezřelý výraz] (klientelistického) prostředí v justici, a zavdávajícím [podezřelý výraz], došlo k porušení základního práva žalobce na ochranu osobnosti“. Žalobce v průběhu tohoto řízení o ochranu své osobnosti neprokázal nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, ani exces v jednání soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], kterými mohlo být zasaženo do jeho osobnostní sféry (srov. odůvodnění potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 17 Co 170/2022-177) a jak již odvolací soud konstatoval výše, žalobce nebyl osobně přítomen rozhovoru soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] s třetí osobou a ostatně mu nebyly přítomny ani osoby další, včetně pana [jméno FO], což vedlo mj. i k zamítnutí jeho obdobné žaloby. Odvolací soud se v této souvislosti zcela ztotožňuje s žalovanou, že žalobci v souvislosti s projednáním takto konstruované žaloby o ochranu osobnosti nemohla vzniknout prakticky žádná újma, což ostatně vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v posuzovaném řízení. Za popsaného stavu věci bylo možné již od počátku předpokládat negativní výsledek takového řízení (srovnej citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014) a pokud posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, lze význam tohoto řízení pro žalobce od počátku považovat za výrazně snížený a jeho újmu s tím spojenou za minimální. Podle názoru odvolacího soudu by za tohoto stavu věci zcela postačovalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterého se mu od žalované v řízení dostalo, přičemž z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, plyne, že „zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná… a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného“.

31. O přesně takový případ se v daném případě jedná, navíc žalovaná poskytla žalobci v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení rovněž kompenzaci v podobě písemné omluvy. Za těchto okolností byla žalobcova nemajetkové újma naprosto minimální, pročež byl odškodněn naprosto dostatečně, a tudíž v rozsahu nároku na finanční zadostiučinění nemajetkové újmy byla žaloba zřetelně nedůvodná.

32. Odvolací soud v této souvislosti nepřehlédl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 186/2023-163, který se zabýval osobou žalobce v souvislosti s vedením většího množství sporů a konstatoval, že „rozsudek odvolacího soudu se pak neocitl v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto nemůže být shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř., jestliže uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že žalobce iniciuje větší množství sporů, je význam posuzovaného řízení pro žalobce „významně snížený“, a že právě proto se jeví být přiměřeným zadostiučiněním za nesprávný úřední postup žalobcem požadovaná omluva, která mu byla ze strany žalované již poskytnuta. Dovolací soud přisvědčuje dovolateli v jeho obecném odkazu na judikaturu stran zcela výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, nicméně shledal-li odvolací soud právě v tomto případu podmínky pro výjimečné nepřiznání relutární satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, není jeho úvaha s rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu v rozporu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013 (proti nimž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, a ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14), Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že (v tamější věci; pozn. dovolacího soudu) žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. i další tam uvedenou judikaturu). Řešení namítané otázky odvolacím soudem je v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 20. 5. 2021 ve věci č. 16008/20, Žirovnický proti České republice, ve kterém tento soud konstatoval, že rozsáhlé využívání možnosti soudního přezkumu žalobcových věcí (sporů) nutně ovlivňuje (jeho) vnímání nemajetkové újmy vyplývající z jejich nepřiměřených délek a rozhodl, že neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že je v uvedeném kontextu obětí ve smyslu čl. 34 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“), přestože odkazované řízení trvající 11 roků by mohlo spadat pod porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu dále dovolací soud podotýká, že odvolací soud oproti mínění dovolatele ve vztahu k formě přiměřeného zadostiučinění neuzavřel, že by vedení posuzovaného řízení žalobcem bylo šikanózní, nýbrž že v důsledku charakteru uvedeného řízení a v důsledku účastenství žalobce ve větším množství obdobných sporů, je „psychická zátěž“ jemu způsobená nepřiměřenou délkou posuzovaného kompenzačního řízení „minimální“.

33. Odvolacímu soudu je z jeho rozhodovací praxe známo, že žalobce vede či vedl před Městským soudem v Praze odvolací řízení v nejméně 32 obdobných sporech (jde většinou o kompenzační řízení či řízení o ochranu osobnosti), v důsledku čehož je podle citovaného rozhodnutí dovolacího soudu „psychická zátěž“ způsobená mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení „minimální“.

34. Ze všech naznačených důvodů se tak jeví žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a zaslání písemné omluvy jako zcela dostačující k žalobcovu odškodnění, a proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu i co do zaplacení částky 41 000 Kč s příslušenstvím zamítl; v zamítavém výroku II jej potom postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

35. Ostatní odvolací námitky žalobce nemohly přezkoumávanými závěry soudu prvního stupně otřást.

36. S ohledem na to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v částce 4 200 Kč, a to jako nezastoupenému účastníku podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 14 úkonů (vyjádření k žalobě, příprava a účast na jednání konaném dne 18. 5. 2023, vyjádření ze dne 4. 9. 2023, účast na jednání 19. 9. 2023, 30. 11. 2023, 1. 2. 2024 a vždy příprava na jednání, za odvolání a vyjádření k odvolání a za účast na jednání odvolacího soudu a za přípravu k němu) v paušální výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. Náklady žalované byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).

Poučení