36 Co 246/2024 - 590

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: [společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [společnost 2], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] zastoupená advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] pro zaplacení 12 874 696 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2024, č. j. 15 C 239/2021537 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje a ve výroku III se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 44 334,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokátky žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 10 450 000 Kč (výrok I), dále žalobu o zaplacení částek 881 085 Kč, 38 194 Kč, 1 044 959 Kč a 527 018 Kč (celkem 2 424 966 Kč) s příslušenstvím zamítl (výrok II) a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl tak, že uložil povinnost žalobkyni zaplatit žalované jejich náhradu ve výši 1 445 030,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na zaplacení částky 12 874 696 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o obchodních vztazích uzavřené ústně mezi žalovanou a žalobkyní, na jejímž základě žalobkyně jakožto obchodní společnost zaměřená na provozování informačních a rezervačních systémů pro testování [název] a komplexní organizaci testování a zprostředkování zájemců o vyšetření na [název] pro žalovanou, jakožto poskytovatele zdravotních služeb a držitele povolení k provádění testů na přítomnost RNA [název] měla pro žalobkyni poskytovat služby ve smlouvě specifikované (zejména užití rezervačního systému, povinnost zprostředkovat služby žalovaného, zajišťovat pracovníky odběrových míst, zajišťovat provoz stacionárních a mobilních odběrových míst pro vyšetřování onemocnění [název], zajišťovat a kontrolovat provádění a vyhodnocování [Anonymizováno] testů, zajistit žádanky a související agendu pro provádění [Anonymizováno] testů, objednávat zdravotnický materiál a testovací soupravy, koordinovat a řídit mobilní týmy, zajišťovat ochranu dat klientů a dat s náročnou administrativní a organizační související agendou). Žalovaný pak měla zajišťovat příslušná povolení pro výkon činnosti, zpracovávat a předávat vyúčtování zdravotním pojišťovnám, předkládat žalobci přehledy, výkony, které uhradily zdravotní pojišťovny, zajišťovat transport vzorků pro [Anonymizováno] testy a zejména hradit žalobci odměnu za podmínek a dle klíče stanoveného v poslední verzi dle smlouvy pod II smlouvy. K podpisu smlouvy nedošlo, nicméně strany smlouvy si stanovily a e-mailovou komunikací odsouhlasily veškerá práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající a těmito se i během spolupráce řídily. Shodně vymezily a schválily pravidla a klíč pro stanovení odměny žalobce a uznání nákladů smluvních stran. V souladu s dohodou žalobkyně vystavila faktury na částky 5 086 457 Kč ze dne 20. 7. 2021 se s platností 12. 8. 2021, dále fakturu na částku 156 610 Kč ze dne 16. 6. 2021 se splatností dne 23. 6. 2021, fakturu na částku 6 032 434 Kč ze dne 18. 8. 2021 se s platností 1. 9. 2021 a fakturu na částku 1 599 195 Kč ze dne 2. 9. 2021 se splatností 16. 9. 2021; všechny faktury byly žalované doručeny a nebyly zaplaceny. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 4 800 Kč, tj. 1 200 Kč za každou jednotlivou pohledávku.

3. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět co do částky 10 450 000 Kč z důvodu, že dne 28. 12. 2021 byl ze strany žalované uvedený dluh uhrazen bezhotovostním převodem na účet žalobkyně. To zároveň žalobkyně považovala za uznání dluhu, neboť žalovaná identifikovala každou částečnou úhradu dluhu variabilním symbolem faktury, na kterou plnila. Nadále tak žalobkyně požadovala zaplacení částek 881 085 Kč, 38 194 Kč, 1 044 959 Kč a částku 527 018 Kč, vše s příslušenstvím, jakož i částku 4 800 Kč spojenou s vymáháním pohledávek. Žalobkyně k tomuto uvedla, že k uzavření písemné smlouvy nedošlo díky neustálým připomínkám k návrhu smlouvy ze strany žalované a jeho schvalování se toto protáhlo na celou dobu spolupráce, tj. od února do 11. 6. 2021, nicméně strany smlouvy si stanovily a e-mailovou komunikací odsouhlasily veškerá práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající a těmito se během spolupráce řídily, vymezily a schválily pravidla a klíč pro stanovení odměny žalobce a uznání nákladů smluvních stran. Právní vztah obchodněprávní povahy dle žalobce mezi účastníky nepochybně vznikl. Žalobkyně plnila řádně, včas v souladu s ústně ujednanými podmínkami, ne tak již žalovaná. Kolem roku 2021 proběhla tři jednání, žalovaná odmítla poskytnout podklady nutné pro vyúčtování, rušila jednání a nakonec nedošlo ke shodě, ačkoliv zástupci stran vyvinuli maximální úsilí. Co se týká částky 2 424 696 Kč, která zůstala předmětem řízení, žalobkyně uvedla, že částka nemusí být konečná. Dle rezervačního systému byl dovozován výnos ve výši 42 283 988 Kč, podle e-mailu žalované za dne 6. 12. 2021 je uváděna částka 38 989 012 Kč rozdíl je 3 294 977 Kč, to znamená 50 procentní podíl na odměně by činil 1 647 488,50 Kč. Žalovaná zadržela výplatu částky 250 000 Kč, což bylo konečné vyúčtování odměny za provedenou práci žalobkyní za období únor až červen 2021. Dále žalovaná měla vůči zdravotním pojišťovnám nárok na bonifikaci ve výši 3 000 Kč denně za každý kalendářní den na každém odběrovém místě v případě ošetření indikovaného pacienta se žádankou, není známo, zda žalovaná vůbec tento nárok žalovaná uplatnila vůči zdravotním pojišťovnám. Nárok na padesátiprocentní odměnu žalobkyně z úhrady bonifikace by tak podle propočtu dosahoval částky cca 378 000 Kč. Ve vystavený fakturách za výjezd mobilních týmů je dle evidence žalobkyně taktéž vystavena částka 1 634 022 Kč oproti částce 1 514 507 Kč v tabulce žalované, kterou uvádí ve svém podání, rozdíl je 119 515 Kč, padesátiprocentní odměna žalobkyně by dosáhla částky 59 757 Kč. Žalobkyně uvedla, že částka 2 426 696 Kč je nedoplatkem i rozdílem původně žalované částky 12 874 696 Kč, což je součet všech neproplacených faktur, ze které žalobce řádně odvedl daň z příjmu za rok 2021 a vyplacené částky 10 450 000 Kč.

4. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že mezi ní a žalobkyní nedošlo k uzavření písemné smlouvy. Žalovaná měla za to, že mezi žalobcem a žalovanou byly nicméně přesně stanovené podmínky práce, jakož i podmínky pro výpočet a vyplacení odměny stejně, tak jak bylo domluveno, co bude zahrnuto do společných nákladů, co tam zahrnuto nebude. Spolupráce nebyla bez problémů od samého začátku, strany zjišťovaly, že si nerozumí ani v právech ani povinnostech ani při sjednávání odměny a nakonec ani v platebních podmínkách, kdy žalobkyně uplatňovala spoustu věcí jinak než, jak bylo uvedeno v návrh smlouvy a v obchodních vztazích. Žalovaná měla za to, že je dojednána spolupráce v rozsahu písemného návrhu smlouvy o obchodních vztazích, avšak žalobce jednal soustavně jinak. Žalovaná s tímto vyjadřovala nesouhlas. Návrh smlouvy o obchodních vztazích předložila žalované žalobkyně. Proto měla žalovaná za to, že obsah spolupráce, výše odměny a její platební podmínky budou sjednány dle žalobkyní předloženého návrhu smlouvy, respektive žalobkyně bude při provádění spolupráce a při uplatňování odměny postupovat v souladu jím navrženým zněním. Jak se ukázalo, žalobkyně sama se ustanoveními jí navržené smlouvy neřídila a spolupráce podle návrhu smlouvy neprobíhala. Žalovaná měla nicméně za to, že mezi žalobkyní a žalovanou byly přesně stanovené podmínky pro výpočet a vyplacení odměny, a to s odkazem na článek II. smlouvy o obchodních vztazích, kde byl stanoven vzorec pro výpočet odměny žalobce. Odměna byla vázána na součet proplacených faktur od zdravotních pojišťoven za časové období vztahující se k provozu stacionárních a mobilních odběrových míst provozovaných ve spolupráci mezi stranami za [Anonymizováno] testy a [Anonymizováno] odběry. Dále byla odměna vázána na součet proplacených faktur od samoplátců za časové období vztahující se k provozu stacionárních mobilních odběrových míst provozovaných ve spolupráci mezi stranami za [Anonymizováno] testy a [Anonymizováno] odměny, a do odměny se měl promítnout a odečíst také součet všech schválených nákladů žalobce, a částka dle článku II. odst. 1 měla být rozdělena rovným dílem 50 na 50, tento vzorec dodržen nebyl. Tento vzorec dodržován nebyl, byť se na něj strany v rámci e-mailové komunikace odvolávaly. V článku 2.2 navrženého znění smlouvy bylo stanoveno, že žalovaná bude žalobkyni předkládat výpočet odměny měsíčně nejpozději do 7 kalendářních dnů od dodržení úhrad od zdravotních pojišťoven. Až poté měla žalobkyně zaslat žalované vystavenou fakturu na 90 % odměny, zbývající částka 10 % z odměny měla být vyplacena do 12 dnů od ukončení smlouvy. Tato částka měla představovat rezervu, například srážek ze strany zdravotních pojišťoven, soudní náklady a podobně. První faktura žalobkyně byla vystavena 29. 7. 2021, první vyúčtování ne úhrady od zdravotních pojišťoven, vyjma ZP [číslo] a ZP [číslo] obdržela žalovaná v srpnu 2021. V souladu s výpočtem podle návrhu smlouvy předložila vyúčtování vzájemné spolupráce ze strany žalované a o totéž požádala žalobce. Úhrada od poslední zdravotní pojišťovny ZP [číslo] byla ve prospěch žalované zaslána až 8. 7. 2022. Žalobkyně a žalovaná se v prosinci roku 2021 dohodli na ziscích a nákladech, které by následně mohly vstoupit do výpočtu konečné odměny za celé období spolupráce a na základě toho předložila žalovaná přehledný výpočet výše odměny na částku pod 10 000 000 Kč. Do tohoto výpočtu byly zahrnuté i neoprávněné náklady žalobce, naopak byly z nákladů odstraněny některé oprávněné náklady ze strany žalované. Žalobkyně požadovala navýšení na částku 10 700 000 Kč, z toho částku 10 450 000 Kč uhradit bezodkladně a částku 250 000 Kč později. Žalovaná uvěřila žalobkyni, že takto mimosoudně celou věc vyřeší ještě před podepsáním dohody a zaslala žalobkyni dne 28. 12. 2021 částku ve výši 10 450 000 Kč. Následně však dohodu o mimosoudním vyřešení sporu odmítla žalobkyně podepsat. Pokud by odměna byla počítána podle článku 2 smlouvy o obchodních vztazích dnes, kdy byla provedena úhrada ze strany poslední pojišťovny ZP [číslo], nevznikl by žalobkyni nárok na více než 8 000 000 Kč, neboť přestože stále nejsou známy všechny náklady projektu, k čemuž žalovaná žalobkyni vyzývala a ze strany žalobkyně nebyly žalované předány částky a konkrétní podklady o vybrané hotovosti za provedené [Anonymizováno] testy spolu s přehledem plateb samoplátců, dobropis nespotřebovaného zboží zdravotnického i nezdravotnického materiálu, který zakoupila žalovaná a zůstal v držení žalobkyně, dobropis žalobkyní odstěhovaných věcí, které zakoupila žalovaná a tyto eviduje ve svém majetku, ale jsou v držení žalobkyně. Dále všechny žádanky [Anonymizováno] vyšetření a všechny výsledky [Anonymizováno] testů pro potřeby následné kontroly ze strany zdravotních pojišťoven a doména [název] testy na žalovanou. Žalovaná v dobré víře uhradila žalobci za účelem narovnání sporu shora uvedenou částku 10 450 000 Kč, přestože reálně měla nárok nanejvýš ve výši 8 000 000 Kč.

5. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 5. a 6. odůvodnění napadeného rozsudku) a dále ze závěru o neunesení břemena tvrzení žalobkyní ve vztahu k žalobnímu nároku a jeho výši, a to přes opakované poučení žalobkyně soudem dle § 118a odst. 1 o. s. ř., pro které nebyl ustaven rozhodný skutkový základ věci ani jen v rovině tvrzení (viz body 2., 8. a 13. odůvodnění napadeného rozsudku).

6. Nejprve soud prvního stupně uzavřel ve vztahu k předmětu řízení představovanému částkou 10 450 000 Kč, pro niž byla žaloba žalobkyní vzata zpět (viz bod 10. odůvodnění napadeného rozsudku), že přesně tato částka 10 450 000 Kč plus částka 250 000 Kč je částkou, na které se žalobce se žalovanou domluvili jako na možném mimosoudním narovnání, přičemž neřešili konkrétní žalobní tvrzení, neřešili žádné konkrétní žalobní nároky, tak jak jsou tyto zachycené v žalobě a tak jak jsou tyto požadovány k proplacení jednotlivými fakturami. Naopak, soud prvního stupně měl za prokázané z e-mailové korespondence stran, z tvrzení žalované uvedených rámci procesní obrany žalované i z dohody o narovnání, že se jednalo o zaplacení částky na základě dohody o narovnání, která není nijak vázaná na žalobu v této věci, na žalobní tvrzení, jednalo se o mimosoudní dohodu, kde došlo k akceptaci nabídnuté částky mezi oběma účastníky bez toho, aniž by prokazovaly jednotlivé skutečnosti tak, jak mezi nimi fakticky měly nastat, tak jak byly tvrzeny v žalobě nebo tak, jak byly tvrzeny v rámci procesní obrany. Tato částka byla ze strany žalované uhrazena žalobci na základě předpokládaného uzavření dohody o narovnání. Soud nedospěl k závěru, že by úhradou uvedené částky došlo k úhradě nebo k částečné úhradě jednotlivých faktur, tak jak toto tvrdí žalobkyně. Žalobkyně sice poukazovala na to, že uvedená úhrada byla zaslána v několika platbách s variabilním symbolem jednotlivých faktur, kdy toto však vyplývá ze samotné dohody o narovnání, která byla ze strany žalobce připomínkována tak, že bylo dohodnuto právě v této dohodě o narovnání, která následně ze strany žalobce podepsána nebyla, že bude takto uvedená úhrada provedena, a to z důvodu možného odpočtu DPH, a to způsobem, že uvedeným částkám budou uvedené i jednotlivé čísla faktur jako variabilní symboly. Nejedná se však o to, že by to byla žalovaná, která by plnila dobrovolně na jednotlivé faktury, ale plnila dobrovolně na základě předpokládaného možného uzavření dohody o narovnání.

7. Šlo-li pak o zbývající předmět řízení, částku 2 424 696 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k tomu soud prvního stupně uzavřel (viz body 12. a 13. odůvodnění napadeného rozsudku), že nezbylo než žalobu z důvodu neunesení břemene tvrzení zamítnout. Soud prvního stupně zopakoval, že předmětem žaloby byla tvrzení, že byla uzavřena ústně mezi žalobcem a žalovaným smlouva o spolupráci. Přitom však zřejmě nešlo jen o ústní uzavření smlouvy o spolupráci, když na písemný návrh smlouvy navazovala elektronická komunikace stran, k návrhu smlouvy se účastníci následně vyjadřovali v rámci e-mailové korespondence. Žalobkyně sama nebyla schopna doplnit, co přesně bylo předmětem a obsahem této smlouvy. Soud prvního stupně i tak dospěl k závěru, že minimálně ústně uzavřená smlouva mezi účastníky být nemohla. Žalobkyně koncipovala žalobu tak, že se domáhala plnění ze čtyř faktur a dále částky 4 800 Kč jako náklady spojené s vymáháním pohledávek. Tyto faktury žalobkyně soudu předložila, jednalo se o faktury, které nicméně svým vydáním a svým obsahem, včetně příloh neodpovídaly jakýmkoliv žalobním tvrzením ohledně toho, jakým způsobem žalobce a žalovaná budou ve věci spolupracovat a jakým způsobem následně vyřeší odměnu pro žalobce a odměnu pro žalovaného v rámci vložených nákladů a v rámci výnosů, které měli svojí spoluprací fakticky získat. Soud prvního stupně uzavřel, že doplnění žalobních tvrzení k tomu, z čeho se částka 2 424 696 Kč fakticky skládá, zůstala již v samotném základu naprosto nepřezkoumatelná, v tomto směru žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, neboť původní žalobní tvrzení neodpovídají následně doplněným tvrzením, neodpovídají zde následně ani částky, žalobkyně v žádném případě soudu nevysvětlila, co je předmětem řízení, tj. co je předmětem částky 2 424 696 Kč, které konkrétní povinnosti žalované se vztahují k této konkrétní částce. Naopak žalobkyně předložila částky, které jsou již započítány v jiné částce nebo částky, které vznikly nově po podání žaloby, pročež žalobu v tomto rozsahu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., když co do částky 10 450 000 Kč byla žaloba vzata zpět, „avšak z jiného právního důvodu než z důvodu, který byl uveden v žalobě“, takže to byla žalobkyně, kdo zavinil zastavení řízení a ve zbývajícím nároku byla žalobkyně neúspěšná. Proto soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 445 030,40 Kč, kterou stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „a. t.” (v podrobnostech viz bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, jímž napadla zamítavý meritorní výrok II napadeného rozsudku, jakož i akcesorický výrok III o nákladech řízení. V odvolání žalobkyně namítala, že soud prvního stupně své rozhodnutí dovodil ze závěru o skutkovém stavu věci, který v odůvodnění napadeného rozsudku opírá především o několik málo listinných důkazů – zejména kopií e-mailové komunikace, které bez dalšího zmatečně a bez jakéhokoli srozumitelného kontextu shrnul pod bodem 6. odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom důkazy soudem selektivně vybrané tvoří jen cca 5 % žalobkyní navržených důkazů, jednání soudu prvního stupně, při němž byla žaloba zamítnuta, trvalo jen 32 minut. Žalobkyně zdůraznila, že mezi stranami existoval právní vztah, byť ústně založený, což při jednání soud sám soud prvního stupně dával najevo, aby pak následný právní závěr soudu prvního stupně vyústil v rozhodnutí o zamítnutí žaloby, jímž deklaroval neexistenci smlouvy či právního vztahu mezi účastníky řízení. Žalobkyně zdůraznila, že na opakované výzvy soudu prvního stupně navíc vždy doložila dlouhou řadu důkazů, o které opírala svá tvrzení, jimiž se soud prvního stupně nikdy nezabýval. Žalobkyně výzvám soudu dostála, a ke svým tvrzením navrhla nebo doložila „veškeré možné důkazy“. Podáním ze dne 19. 7. 2022 velmi podrobně a přehledně s vysvětlujícími tvrzení doložila důkazy, které nade vší pochybnost prokazovaly existenci právního vztahu mezi účastníky řízení, i způsob stanovení odměny dle ujednaného klíče. Naopak žalovaná pro svá odporující tvrzení nedoložil ničeho, byť byla k tomu soudem prvního stupně rovněž vyzvána. Na podání žalobkyně pak navazovalo vyjádření k replice ze dne 2. 1. 2023 s dalšími návrhy důkazů k nově tvrzeným skutečnostem žalovaného. Je třeba navíc zdůraznit, že nalézací soud vyzýval žalobce k dotvrzení a prokázání skutečností, které fakticky žalovaná učinila nesporným, a to jednak již v prvním vyjádření k žalobě ze dne 19. 1. 2022, ale i v dalších podáních (replika ze dne 21. 2. 2023), resp. vyjádřeních při jednání, aby to nakonec žalovaná vedena „názorem soudu prvního stupně zcela popřela“. Odůvodnil-li soud prvního stupně, že z důvodu neunesení břemene tvrzení bylo třeba žalobu zamítnout tím, že žalobkyně byla „dvakrát vyzvána k tomu, aby jasným a konkrétním způsobem identifikovala, z čeho se uvedená částka skládá, jakým způsobem k této částce dospěl, a to tak, aby soud věděl a zejména, aby žalovaná měla prostor zaujmout procesní obranu k požadavkům žalobce“, pak k tomu žalobkyně v odvolání namítala, že soudu prvního stupně sdělila již ve svém podání ze dne 2. 1. 2023, že pro nesoučinnost ze strany žalované nebude nikdy schopna do jedné koruny přesně vyčíslit výši zbytku uplatněného nároku (po částečném zpětvzetí žaloby), pokud nebudou k výzvě soudu žalovanou předloženy či zajištěny další důkazy (výpisy z bankovních účtů žalované, příchozí platby od zdravotních pojišťoven, bonifikace za odběrová místa, tzn. zda je vůči zdravotním pojišťovnám uplatnila a zda je obdržela, počty neuznaných testů [Anonymizováno] a [Anonymizováno] testů, výpisy či zúčtovacími zprávami od všech pojišťoven za všechna období včetně období bonifikací). Žalobkyně přitom navrhovala, aby soud pro informační deficit žalobkyně využil institutu tzv. vysvětlovací povinnosti, což soud při jednání dne 12. 1. 2023 odmítl dle svého vyjádření „suplovat důkazy a tvrzení“, a návrhem se více nezabýval, ani jeho zamítnutí kvalifikovaně neodůvodnil. Soud prvního stupně tak nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem, ani k označeným a navrženým důkazům, své rozhodnutí nezdůvodnil řádně, proč neprovedl důkazy navrhované žalobcem, porušil tím jednu z hlavních zásad civilního procesu. Rozsudek tak trpí vadami, pro které je na místě jej zrušit jako nezákonný. S ohledem na výše uvedenou zmatečnou argumentaci soudu se navíc jeví zcela nepřezkoumatelným.

10. Proti výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně namítala, že vzala žalobu dne 9. 3. 2022 částečně zpět, a to proto, že žalovaná provedla po podání žaloby na jednotlivé faktury bezhotovostní úhradu s uvedením variabilních symbolů k jednotlivým fakturám, pouze v nižších částkách, než bylo fakturováno. Soud prvního stupně řízení zastavil až v souvislosti s vydáním rozsudku o věci samé k zbývající částce sporných pohledávek. Soud zde zjevně nerespektoval vůli stran a zcela svévolně k tíži žalobce vyčíslil díky své nečinnosti náklady řízení z částky 12 874 696 Kč. Nadto do výpočtu mimosmluvní odměny zahrnul do úkonů právní služby zahrnul několikrát neúčelné náklady jako „jednání s klientem“, což advokátní tarif za úkon právní služby nepovažuje. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Žalovaný uvedla, že předmět sporu má být definován žalobním návrhem. Žalobkyně ale nebyla schopen v průběhu řízení nároky, kterých se domáhala, určitým způsobem vydefinovat, a to i přesto, že jí byly ze strany soudu prvního stupně poskytnuty dvě konkrétní výzvy, když výzvou ze dne 2. 6. 2022 podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby „fakticky doplnila, z jakých konkrétních požadavků se momentálně sestává částka 2 424 696 Kč a to tak, aby bylo zřejmé, co tato částka fakticky představuje, jaké konkrétní plnění, z jakých konkrétních smluvních ujednání má žalovaná žalobci uhradit a dále také, aby ještě doplnil svá tvrzení ohledně zbývající částky, která již byla vzata zpět, kdy je však nutné posoudit, zda-li tato částka nějakým způsobem koresponduje s právy a povinnostmi účastníků smluvního vztahu tak, jak bude tvrzen a to právě v tom směru, zda-li žaloba, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 239/2021, nebyla podána předčasně a tak, aby bylo zřejmé, kdy měla žalovaná žalobci fakticky shora uvedenou částku plnit, k tomuto navrhl a předložil důkazy k prokázání těchto tvrzení“. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně uvedené výzvě nevyhověla a nedoplnila, z jakých konkrétních požadavků se momentálně sestává částka[Anonymizováno]2 424 696 Kč, resp. svá tvrzení nedoplnila tak, jak jí bylo výzvou uloženo, poučil soud prvního stupně žalobkyni opakovaně a výzvou ze dne 12. 1. 2023 podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ji opětovně vyzval k tomu, aby „jasným a konkrétním způsobem určila, podle základní teorie práva, že smluvní vztah mezi společníky fakticky existoval, tj. že zde ze strany konkrétního subjektu byla učiněna nabídka, tato ze strany konkrétního subjektu na straně žalované byla akceptována.“ Žalobkyně ani přes opakovanou výzvu soudu prvního stupně svá žalobní tvrzení nedoplnila a nekonkretizovala tak, aby se soud mohl zabývat tím, co přesně má být předmětem vedeného řízení. Žalovaná shrnula, že žalobkyně ani netvrdila ani nedoložila důkazy k prokázání existence tvrzeného smluvního vztahu, dle kterého měly strany v rámci spolupráce postupovat, pročež s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, uvedla, že chybí-li skutková tvrzení, nelze k nim provádět důkazy, neboť důkazními prostředky nelze nahradit chybějící skutková tvrzení, nebo s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 388/05, že vylíčení rozhodných skutečností ... nelze nahradit odkazem na přílohy žaloby a důkazy, neboť ve sporném řízení, ovládaném zásadou projednací, účastník nemůže svou povinnost tvrzení přenášet na soud a požadovat, aby soud v dokladech a důkazech sám vyhledal rozhodující skutečnosti, které měl žalobce uvést v žalobě. Žalovaná dále argumentovala, že mezi ní a žalobkyní nebyla uzavřena žádná smlouva, zdůrazňovala, že po dobu celého řízení se účastníci řízení nebyli schopni shodnout na tom, co měla být podstata jejich spolupráce, která právě z důvodu neshod stran sporu trvala pouhé 4 měsíce, žalovaná nabídku žalobkyně na spolupráci, tak, jak ji předložila ve formě návrhu smlouvy o spolupráci, nikdy nepřijala. Nabídka žalobkyně totiž nereflektovala původní domluvy stran, a tedy byla ze strany žalovaného odmítnuta. Žalovaná neodsouhlasila ani žalobkyní zaslanou verzi smlouvy, smlouvu v podstatných částech řádně a včas připomínkovala a strany si rozhodně, a to až do ukončení spolupráce, nebyly schopny sjednat smluvní obsah a podmínky vzájemné spolupráce. Žalovaná uzavřela, že ze strany žalobkyně šlo o účelově vyvolaný spor, založený na svévolném jednání žalobkyně. Tento spor a s tím související náklady řízení vznikly výlučně v důsledku zavinění žalobkyně. Žalobkyně navíc v průběhu sporu, byť byla k tomu ze strany soudu vyzvána, nedoložila svůj nárok, neunesla povinnost tvrzení ani povinnost důkazní. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení žalovaná považovala za správné a důvodné, k čemuž ve vyjádření a dále argumentovala.

12. Na vyjádření žalované k odvolání ještě reagovala svým vyjádřením žalobkyně, jímž vyvracela argumentaci žalobkyně a prosazovala tu svoji, již převážně opakovala.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti meritornímu výroku o zamítnutí žaloby není důvodné, avšak šlo-li o odvolání do výroku o nákladech řízení, odvolací soud shledal důvody ke změně tohoto výroku.

14. Odvolací soud dospěl v první řadě k závěru, že napadené rozhodnutí z hlediska řízení vedeného před soudem prvního stupně není zatíženo žádnou vadou řízení ani dokazování; námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku není důvodná. Odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., zejména skutkový i právní závěr jsou jasné. K nárokům na přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, podle něhož měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody, a rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Odvolací soud je přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozsudku nebránilo nikterak žalobkyni v uplatnění jejích odvolacích námitek, jež však jsou převážně jen opakováním jejího žalobního postoje a právního uchopení věci z řízení vedeného před soudem prvního stupně.

15. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na neunesení břemene náležitého žalobního tvrzení ze strany žalobkyně, tedy na tom, že žalobkyně přes poučení soudu dle § 118a odst. 1 o. s. ř. netvrdila jednoznačný skutkový základ věci, z něhož by uplatněný žalobní nárok vyplýval.

16. Tento závěr odvolací soud naprosto aprobuje, k čemuž poukazuje na následující. Žalobkyně uplatnila předmětnou žalobou (ve znění jejích dalších doplnění a přednesů u jednání soudu) nárok z nepojmenované smlouvy o obchodní spolupráci poskytovatele zdravotních služeb (žalované) v souvislosti s testováním na [název] a žalobkyně coby obchodní společnosti zaměřená na provozování informačních a rezervačních systémů pro testování na onemocnění [název]. Za situace, kdy v zásadě jedinou nespornou skutečností mezi stranami bylo to, že nedošlo mezi nimi k uzavření písemné smlouvy zachycující obsah smlouvy, a skutečný obsah smlouvy byl mezi nimi dojednáván následnou elektronickou komunikací, aniž by byla shoda na konkrétních podmínkách smlouvy, jejím obsahu, právech a povinnostech obou stran ze smluvního vztahu plynoucích, že bylo hlavním a zásadním břemenem strany žalující, aby alespoň v rovině tvrzení byl relevantní a konkrétní obsah smlouvy tvrzen tak, aby následně bylo možno na jeho základě vymezit okruh rozhodných skutečností a k nim zaměřit dokazování. Význam, žalobních tvrzení v takovém případě byl o to vyšší, že šlo zjevně o smlouvu nepojmenovanou, zákonem neupravenou, kdy by okruh rozhodných skutečností plynul ze zákona, naopak v případě nepojmenované smlouvy musí být kladen důraz na tvrzení a prokázaní jednotlivých smluvních ujednání právě proto, že je konstruují strany samy v rámci své smluvní autonomie. Nenachází-li pak výsledná smluvní ujednání vyjádření a zachycení v listině, písemné smlouvě, klade to ještě o to vyšší nároky na toho, kdo z nich pro sebe vyvozuje práva a pro jiného povinnosti, aby je soudu tvrdil a následně prokázal.

17. Přitom v tomto případě žalobkyně k tomu přistoupila opačně, zahrnula soud množstvím důkazních návrhů [ohledně nichž ještě namítá, že z nich soud provedl k důkazu jen 5 % (sic!)], a požadovala, aby si z nich soud vybral a z nich načerpal příslušná žalobní tvrzení, která pak budou prokázána. To je přístup zásadně nepřípustný, k čemuž existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, na niž i žalovaná přiléhavě odkazuje. Nejvyšší soud dospěl opakovaně k závěru, že nepřichází do úvahy, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a jeho usnesení ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, jehož závěry obstály i v ústavněprávní rovině, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15).

18. Za této situace odvolací soud považuje postup soudu prvního stupně v řízení za správný, výsledné rozhodnutí nemůže být pro žalobkyni překvapivé, když už jen z množství sporných skutečností, z poměrně (skutkově) složitě konstruovaného nároku žalobkyně na odměnu z obchodní spolupráce, do níž se prolínala řada sporných skutečností, z nichž každá sama by vystačila na samostatný soudní spor (podle nichž se odměna pro žalobkyni měla tvořit z úhrad od pojišťoven, započitatelných nákladů, bonifikací a řady dalších skutečností), je zřejmé, že bez konkrétních a jasných žalobních tvrzení nebylo možno věc rozhodnout, vést relevantní dokazování a následně žalobě vyhovět. Je v tomto případě věcí žalobkyně, jakožto profesionála v obchodních vztazích tohoto typu, že si v tomto případě svůj nárok na odměnu (podíl na výsledném zisku z obchodní spolupráce) neupravila jasným a jednoznačným smluvním pravidlem, instrumentem, snáze zjistitelným a právně prosaditelným, zejména je-li použita smlouva nepojmenovaná, jinak nese následky, že svůj nárok neprosadí.

19. Odvolací soud považuje v tomto případě poučení soudem prvního stupně dle § 118a odst. 1 o. s. ř. za dostatečné, konečně to, že mu žalobkyně nebyla schopná dostát, je právě možná výrazem komplikovanosti právního vztahu mezi účastníky a toho, že nebyl podložen jasným právním instrumentem. Není přiléhavá odvolací výtka žalobkyně, že měla být nejprve žalovaná donucována vysvětlovací povinností k tomu, aby předložila žalobkyní požadované důkazy; takový postup přichází v úvahu tam, kde žalobní nárok je dán alespoň v hrubých rysech, nárok osvědčen co do pravděpodobnosti jeho existence, nikoliv tam, kde tímto způsobem mají teprve být vytěženy podklady žalobní tvrzení, která si nota bene pak má vybrat soud jako pro věc potřebná.

20. Odvolací soud má tak napadené rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné i v právní rovině, rovněž i na právní posouzení učiněné soudem prvního stupně lze odkázat. Žádná z odvolacích námitek tak není způsobilá otřást správností napadeného rozsudku.

21. Shrnuto, odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným, přiléhavě odůvodněným, pročež jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil ve výroku o věci samé (výroky II napadeného rozsudku).

22. Výrok o nákladech řízení (III) odvolací soud změnil dle § 220 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když vzal v úvahu, že žaloba byla co do částky 10 450 000 Kč vzata zpět a ve zbytku zamítnuta. V daném případě vznikl spor mezi účastníky i v tom, co bylo důvodem zpětvzetí žaloby na straně žalobkyně, zda poskytnuté plnění bylo plněním na úhradu splatných pohledávek žalobkyně z předmětného smluvního vztahu či z nějakých (neuzavřených) dohod o narovnání či mimosoudním vyřešení sporu. Jelikož, jak uvedeno shora, odvolací soud nemá skutkový základ žaloby ani za dostatečně ustavený v rovině žalobních tvrzení, mezi stranami existuje i spor o právním důvodu úhrady částky, pro niž byla pak žaloba vzata zpět, jeví se odvolacímu soudu přiléhavější a spravedlivější výrok o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně podřadit pod ustanovení § 146 odst. 1, písm. b) o. s. ř. a nikoliv pod ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Jde o to, že nelze-li jednoznačně učinit závěr, že by žalobkyně zavinila zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., věty prvé, avšak ani závěr, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované dle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., věty druhé, a to při vědomí toho, že ještě v menší části žalobního nároku, jež zůstal předmětem řízení po zpětvzetí žaloby žalobkyní, byla nakonec žalovaná v řízení meritorně neúspěšná (takže o důvodnosti podané žaloby jako celku jsou další pochybnosti, nicméně na druhou stranu vzhledem k dobrovolné úhradě ze strany žalované v části žalobního požadavku je zřejmé, že v nějakém rozsahu si byly obě strany vzájemných nároků vědomy), pak se jeví vhodné užití premisy vyslovené historickou judikaturou, podle níž tam, kde nelze učinit závěr, že by žalobkyně zavinila zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., věty prvé, avšak ani závěr, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalované dle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., věty druhé, nejsou dány důvody pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř., nýbrž nezbývá než rozhodnout dle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 1997 sp. zn. 4 Cmo 980/96). Z uvedených důvodů odvolací soud změnil výrok III napadeného usnesení o nákladech řízení tak, že právo k jejich náhradě žádnému z účastníků nepřiznal (§ 220 o. s. ř.).

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když pro odvolací řízení již nelze nalézt důvody pro jiný výrok, než stanovený na základě úspěchu účastníků ve věci, neboť to, co odvolací soud uvedl pro řešení náhradové povinnosti mezi účastníky ve vztahu k řízení vedeném před soudem prvního stupně, to už pro odvolací řízení neplatí. Žalobce podával odvolání do věci samé, aniž by v rámci odvolacího řízení jakkoliv otřásl důvody, pro něž byla žaloba meritorně zamítnuta pro nedostatečnost žalobních tvrzení. Za té situace není důvodu, aby si nesla žalovaná náklady odvolacího řízení sama, když byla vtažena do odvolacího řízení a v něm uspěla. Procesně úspěšné žalované tak náleží k náhradě částka 44 334,40 Kč sestávající z mimosmluvní odměny advokátky žalované za dva úkony právní služby v odvolacím řízení (stanovené z tarifní hodnoty odvolacího řízení – částky 2 424 696 Kč), a to sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu po 18 200 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1, písm. g), k) a. t.], dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč připadající na tyto úkony (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, tj. 7 694,40 Kč, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).