36 Co 324/2024 - 159

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] pro zaplacení 178 700 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2024, č. j. 46 C 249/2022-117 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen tak, že co do částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 500 Kč od 13. 11. 2022, se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku a ve výroku II potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů.

III. Žalobce a žalovaná jsou povinni každý jednou polovinou zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů, která bude stanovena samostatným usnesením soudu prvního stupně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 9 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 11. 2022 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zatímco ve zbývající části co do výše 155 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 11. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Současně uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 19 100,80 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III), a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 částku, jež bude uvedena v samostatném usnesení (výrok IV). Toto usnesení nebylo dosud vydáno.

2. Soud prvního stupně rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalované dvou nároků se samostatným skutkovým základem v celkové výši 178 700 Kč s příslušenstvím, vzešlých z trestního řízení, v němž byla proti žalobci podána obžaloba pro přečin poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednotlivé nároky byly tvořeny 1) náhradou škody ve výši 18 700 Kč spočívající v náhradě nákladů obhajoby vynaložených žalobcem, a dále 2) náhradou nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč způsobené trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením. Žalobce uvedl, že v rámci trestního řízení vedeného před Okresním soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] byl trestním příkazem ze dne 14. 7. 2020, č. j. [spisová značka], shledán vinným přečinem poškození cizích práv ve smyslu § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 50 000 Kč za uložení náhradního trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Po jeho zrušení na základě podaného odporu byl žalobci rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 10. 2020, č. j. [spisová značka], za totožný přečin uložen trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Uvedené rozhodnutí bylo podle § 258 odst. 1 tr. řádu rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 28. 1. 2021, č. j. [spisová značka], zrušeno a v souladu s § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud ve věci sám rozhodl tak, že uznal žalobce vinným shodným přečinem a uložil mu peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč. Žalobce tuto majetkovou trestní sankci ihned uhradil. K dovolání žalobce následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2021, č. j. [spisová značka], zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a přikázal Okresnímu soudu v [místo] opětovné projednání věci. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2022, č. j. [spisová značka], byla trestní věc žalobce postoupena podle § 222 odst. 2 tr. řádu [správní orgán] v [místo] pro podezření z přestupku. [správní orgán] danou věc konečně usnesením ze dne 15. 3. 2022 na základě § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, odložil, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Žalobce poukázal, že v příčinné souvislosti s vydáním výše popsaných nezákonných rozhodnutí (za něž se považuje sdělení obvinění a rozsudky Okresního soudu v [místo] a Krajského soudu v [místo]) mu vznikly nejen náklady spojené s obhajobou v trestním řízení, ale i nemajetková újma spočívající v nepravomocném odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody a pravomocném odsouzení k peněžitému trestu, který citelně zasáhl do financování jeho domácnosti. Na žalobce se od rozsudku odvolacího soudu nahlíželo jako na osobu soudně trestanou, což se též negativně promítlo do jeho vztahů s rodinnými příslušníky a přáteli, poškodilo ho to v očích veřejnosti jako [funkce] a zároveň mu bránilo v nalezení lépe ohodnoceného zaměstnání, neboť jedním z požadavků zaměstnavatelů byl trestní rejstřík bez záznamů. O trestním řízení se nadto dozvěděl i stávající zaměstnavatel žalobce, jemuž musel dokládat předvolání k soudním jednáním na omluvu své absence. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání trvalo 20 měsíců a žalobce byl veden jako pravomocně odsouzená osoba po dobu devíti měsíců, požadoval zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč. Oba nároky v celkové výši 178 700 Kč předběžně uplatnil u žalované dne 12. 5. 2022. Žalovaná jim vyhověla toliko částečně, konstatovala porušení práva žalobce na spravedlivý proces (že došlo v trestním řízení k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a rozhodnutí o trestu), avšak uzavřela, že finanční zadostiučinění nemajetkové újmy žalobci nenáleží s tím, že žalobce se dopustil protiprávního jednání odpovídající skutkové podstatě trestného činu (přestupku), žalobce nemá těžit ze svého z protiprávního jednání, pro které nedošlo k odsouzení jen pro běh času a sním spojený zánik trestnosti.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Za nespornou skutečnost označila uplatnění nároků žalobce z nezákonného trestního stíhání a na něj navazujícího trestního řízení vedeného před Okresním soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] a Krajským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] u žalované dne 12. 5. 2022 ve shora specifikované výši. Žalovaná nároky předběžně projednala dne 12. 1. 2023, kdy konstatovala vydání nezákonných rozhodnutí dle § 7 a § 10 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Nad rámec toho rovněž žalobci přiznala náhradu škody ve výši 14 200 Kč, kdy částka 10 800 Kč tvořila náhradu odměny obhájce za úkony obhajoby a částka 3 400 Kč náhradu promeškaného času. Co se týká nárokovaného přiměřeného zadostiučinění, žalovaná dospěla k závěru, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy, kdy ani na výzvu žalované svá tvrzení k tomuto bodu nedoložil. Vzhledem k výši příjmů žalobce však žalovaná neshledala v uloženém a zaplaceném peněžitém trestu zásadní zásah do majetkové sféry. Z tohoto důvodu uzavřela, že již samotné konstatování nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 3. 2020, rozsudku Okresního soudu v [místo] ze dne 19. 10. 2020 a rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 28. 1. 2021, jimiž bylo porušeno právo žalobce nebýt trestně stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je pro odčinění újmy žalobce dostačující.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (viz body 6–15 odůvodnění tohoto rozhodnutí), na jehož základě zrekapituloval v plné shodě s žalobními tvrzeními průběh trestního řízení, jež bylo proti žalobci vedeno. V tomto ohledu též poukázal, že žalovaná po podání žaloby konstatovala nezákonnost vytýkaných rozhodnutí a dále přiznala žalobci náhradu nákladů obhajoby ve výši 14 200 Kč, zatímco ve zbývající části shledala uplatněné nároky nedůvodnými. Žalobce vzal svou žalobu v tomto rozsahu obratem zpět.

5. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil dle § 1, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 31 odst. 1 a dále § 31a odst. 1 OdpŠk. Dospěl přitom k závěru (viz body 18–28 odůvodnění napadeného rozsudku), že žalobce má nezpochybnitelný titul v podobě nezákonných rozhodnutí, což nesporovala ani samotná žalovaná. Stran jednotlivých nároků poté poukázal, že žalobci byla již vyplacena náhrada škody ve výši 14 200 Kč za odměnu advokáta za jednotlivé účtované úkony právní služby a náhradu promeškaného času. Nároku na náhradu cestovného ze dne 19. 10. 2020 z [místo] do [místo] a zpět ve výši 1 480 Kč, ze dne 28. 1. 2021 z [místo] do [místo] a zpět ve výši 1 360 Kč[Anonymizováno]a ze dne 12. 1. 2022 z [místo] do [místo] a zpět ve výši 1 660 Kč žalovaná nevyhověla, neboť žalobce nepředložil velký technický průkaz vozidla obhájce. Po jeho doložení v řízení soud prvního stupně vypočetl cestovné za shora popsané cesty, přičemž dovodil, že účtovaná výše náhrad je nižší, než jakou by v souladu s příslušnými právními předpisy žalobci přiznal. Z tohoto důvodu shledal žalobní nárok co do částky ve výši 4 500 Kč spolu s příslušenstvím důvodným.

6. Dále se soud prvního stupně zabýval nárokem na přiměřené zadostiučinění imateriální újmy tvrzené žalobcem, kdy s odkazem na judikatorně zakotvená kritéria v podobě povahy trestní věci, délky trestního řízení, dopadů trestního stíhání do osobností sféry žalobce a dále okolností, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), shledal, že konstatování porušení práva, jehož se žalobci již dostalo, nelze považovat za dostačující. Soud prvního stupně akcentoval, že trestní stíhání trvalo přibližně 21 měsíců. Přestože bylo vedeno pro přečin, který je spojen s relativně nízkou mírou společenského a morálního odsouzení, již samotný průběh trestního řízení představuje obecně výraznou zátěž pro každého obviněného a zasahuje do jeho soukromého a osobního života, cti a pověsti. Tato zátěž je vnímána tím úkorněji, jedná-li se o obvinění, které se v řízení nepotvrdí. Na základě těchto skutečností tak dovodil, že je na místě poskytnout žalobci finanční satisfakci. Její výši přitom určil jednak s přihlédnutím k druhu a výměře nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, a peněžitého trestu, jenž činil zhruba 40 % měsíčního příjmu žalobce, jednak s ohledem na chování samotného žalobce, jenž si trestní stíhání přivodil tím, že v přestupkovém řízení označil za řidiče vědomě jinou osobu, kterou nadto vůbec neznal. Soud prvního stupně poukázal, že žalobce nepřispěl k řádnému osvětlení své věci řešené v trestním řízení, když odmítl vypovídat. O vedení předmětného řízení navíc sám informoval své blízké, čímž přispěl k rozšíření povědomí o této skutečnosti do širšího okolí. Co se týká údajných negativních dopadů trestního stíhání do pracovní sféry, uvedená tvrzení žalobce ani přes výzvu soudu v koncentrační lhůtě neprokázal. Za této situace tak soud prvního stupně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vyhověl jen zčásti a přiznal mu částku 5 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku jeho žalobu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle poměru úspěchu účastníků ve věci na základě § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy uvedl, že žalobce byl v řízení neúspěšný pouze co do úroku z prodlení z částky 14 200 Kč, o niž svůj žalobní nárok spolu s příslušenstvím v průběhu řízení ponížil pro plnění ze strany žalované po podání žaloby. Z těchto důvodů přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, jejich výši poté vyčíslil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“ (viz bod 31 odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Proti napadenému rozsudku podali včasný a přípustný opravný prostředek oba účastníci řízení.

9. Žalobce ve svém odvolání napadl výroky I až III citovaného rozsudku, v němž zrekapituloval průběh trestního a přestupkového řízení. V této souvislosti uvedl, že trestní stíhání, které vyústilo v pravomocné odsouzení k peněžitému trestu, pro něj představovalo nejen citelný psychický šok, ale též zásah do jeho práva volně disponovat svým majetkem. Žalobce byl dle svých slov fakticky nucen poskytnout státu bezúročnou půjčku a bránit se mimořádnými opravnými prostředky, a to přestože se žádného trestného jednání nedopustil. Kvůli záznamu v trestním rejstříku byl nadto veřejně vnímán jako osoba páchající trestnou činnost, čímž bylo zasaženo i do jeho osobnostních práv. Žalobce v tomto bodu upozornil na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jež vylučuje trestní postih pachatelů přestupků. Z pohledu právního státu tak bylo jeho trestní stíhání nepřípustné, což též demonstroval četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu. Co se týká nemajetkové újmy, žalobce poukázal na poškození své pověsti a obavy, jimž byl nucen v trestním řízení čelit. V tomto ohledu zdůraznil, že újma se v náhradovém řízení neprokazuje, ale je presumována, neboť každé trestní řízení představuje a priori významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby a dotýká se její cti (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16). Uvedené dopady lze pociťovat bez ohledu na výsledek trestního stíhání, tím spíše to však platí tehdy, pokud se v řízení prokáže nevina obviněného. Stát se poté nemůže zbavit odpovědnosti za postup orgánů činných v trestním řízení, jestliže se jejich původní podezření nijak nepotvrdilo (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09). Přestože si byl soud prvního stupně shora popsaných východisek vědom, ve svém rozhodnutí k nim dle názoru žalobce dostatečně nepřihlédl. Za chybnou lze označit především tu úvahu, kdy odmítl žalobci přiznat na náhradě částku vyšší než 5 000 Kč, neboť by údajně nebyla schopná zmírnit způsobenou frustraci z trestního stíhání. Pro takový závěr však absentuje právní základ, sám žalobce nadto nepovažuje předmětnou částku za symbolické odškodnění, ale spíše za výsměch. Soud prvního stupně podle žalobce obdobně pochybil, když neshledal žádný významný dopad trestního stíhání do jeho osobní sféry, ačkoli z jeho tvrzení vyplývá, že z důvodu záznamu v trestním rejstříku byl odmítnut jako uchazeč o několik pracovních pozic. Své posouzení naopak opřel o domnělé problémy žalobce s úřady a dopravními přestupky, které odvolatel kategoricky popřel. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem žalobce uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně trpí zásadními vadami, a z tohoto důvodu navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

10. Žalovaná svým odvoláním brojila proti rozsudku soudu prvního stupně částečně, a to konkrétně v rozsahu výroku I co do částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 11. 2022 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 500 Kč od 13. 11. 2022 do zaplacení. Stran samostatně napadeného příslušenství žalovaná zdůraznila, že při předběžném projednání žádosti žalobce opakovaně vyzývala k doložení technického průkazu. On však jejím výzvám nevyhověl a listinu předložil toliko v soudním řízení. Vzhledem k tomu, že nároku na náhradu cestovného žalovaná nemohla vyhovět výlučně ze zavinění žalobce, nelze mu přiznat jakékoli úroky z prodlení z částky ve výši 4 500 Kč. Žalovaná obdobně zpochybnila nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění, kdy namítla, že pro odčinění nemajetkové újmy postačí i jen prosté konstatování vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobce jednal dle žalované amorálně, když v úmyslu vyhnout se přestupkovému řízení vědomě sdělil správnímu orgánu osobní údaje osoby, kterou uvedl jako řidiče, přestože tato osoba vzhledem ke svému pobytu mimo Českou republiku motorové vozidlo žalobce řídit nemohla. Musel si být přitom vědom, že tím poškozeného vystaví nejen sankci pro přestupek, ale i případným trestněprávním důsledkům. Navazující trestní stíhání, které se svou délkou nijak nevymykalo běžným standardům, si tak žalobce podle názoru žalované způsobil vlastním jednáním, na jehož společenskou škodlivost dosud nezískal žádný náhled. Sama žalovaná nadto nespatřuje ve vedení trestního řízení proti žalobci žádné negativní dopady na jeho život. Žalobce nedoložil svá tvrzení o jakýchkoli zásazích do pracovní sféry, v řízení bylo naopak prokázáno, že se opakovaně dostává do problémů s úřady a soudy a o těchto skutečnostech okolí též pravidelně informuje. V této souvislosti žalovaná závěrem odkázala na obdobný případ řešený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 20 Co 22/2019-87, v němž tento soud vyzdvihl zásadu ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) a žalobci, jenž se též dopustil protiprávního jednání, náhradu nemajetkové újmy nepřiznal. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I změnil tak, že se žaloba co do částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 11. 2022 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 500 Kč od 13. 11. 2022 do zaplacení zamítá, a zároveň znovu rozhodl o nákladech řízení.

11. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce, který v první řadě popřel její tvrzení, že by se pravidelně dopouštěl přestupků na úseku dopravy či jiného přestupkového jednání, což též doložil výpisem z evidenční karty řidiče a rejstříku přestupků. Stejně tak se ohradil proti argumentu žalované, že své okolí zpravil o svém trestním stíhání, když poukázal, že jeho vedení nebylo možné objektivně utajit ani před rodinou, která spatřila obsílky s předvoláním, ani před zaměstnavatelem, jemuž byl nucen omlouvat svou absenci z důvodu účasti u jednání před soudem. Za nepravdivé žalobce závěrem označil též tvrzení žalované, že v řízení neunesl důkazní břemeno k negativnímu dopadu trestního stíhání do pracovní sféry, což podle svého názoru prokázal komunikací s potenciálními zaměstnavateli, ani do práva vlastnit majetek, které bylo postiženo peněžitým trestem dosahujícím 40 % jeho měsíčního příjmu. Vzhledem k tomu, že dotčená sankce mu neměla být nikdy uložena, neboť již samotné podání obžaloby bylo nedůvodné, setrval na svém návrhu, který formuloval v odvolání, a domáhal se zrušení napadeného rozsudku pro výše popsané vady.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích napadené rozhodnutí, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo [§ 212 a § 212a odst. 5 o. s. ř.], přičemž dospěl k závěru, že ve věci jsou jednak dány důvody, pro něž napadený rozsudek neobstojí (v části, v níž došlo k jeho změně), a dále, že odvolání žalobce není důvodné (v části, v níž došlo k potvrzení napadeného rozsudku).

13. Městský soud v Praze předně shledal, že napadený rozsudek není zatížen žádnou vadou řízení ani dokazování. Soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, tedy provedl dokazování v potřebném rozsahu k veškerým rozhodným skutečnostem, které byly nezbytné pro právní posouzení věci. Výsledky tohoto dokazování poté zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým závěrům, které nedoznaly změny ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud tak na ně pro stručnost pouze odkazuje.

14. Prostor pro korekci úvah soudu prvního stupně je však spatřován v jeho právních závěrech, které ostatně tvoří jádro odvolacích námitek obou účastníků.

15. Co se nejprve týká úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 4 500 Kč od 13. 11. 2022 do zaplacení, odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalované, že jeho přiznání žalobci nebylo na místě. Jak plyne z § 15 odst. 1 OdpŠk, ústřední orgán je zásadně povinen uhradit přiznanou náhradu škody v zákonné šestiměsíční lhůtě, po jejímž uplynutí se ocitá v prodlení a začne ho stíhat povinnost zaplatit poškozenému úrok z prodlení ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Předpokladem pro vznik tohoto nároku je nejen splatný závazek, který žalovaná coby ústřední orgán příslušný k rozhodnutí ani nesporovala, když připustila, že přiznání náhrady nákladů obhajoby žalobci je důvodné, ale též odpovědnost dlužníka za to, že se svým jednáním do prodlení dostal. Ta je přitom vyloučena v situaci, kdy je prodlení dlužníka pouhým důsledkem prodlení věřitele (srov. Horák, P. Komentář k § 1970. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. 5).

16. Jak již v napadeném rozsudku akcentoval i soud prvního stupně, žalovaná v rámci předběžného projednání opakovaně vyzývala žalobce k doložení chybějícího technického průkazu motorového vozidla, které bylo využito obhájcem pro přepravu do místa úkonů trestního řízení. Žalobce však i přes tyto výzvy neposkytl žalované potřebnou součinnost, čímž jí rovněž zabránil, aby cestovné mohla řádně vyčíslit. Domáhal-li se následně uvedené náhrady v řízení před soudem, nelze než poznamenat, že sám způsobil, aby jeho nárok nemohl být v předběžném projednání ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk plně uspokojen. Za těchto okolností nebyly naplněny ani zákonné podmínky pro přiznání úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z částky odpovídající výši náhrady cestovného.

17. Odvolací soud v tomto bodu připomíná, že i v rámci tzv. náhradového řízení je na poškozeném tvrdit a prokazovat vznik újmy, resp. uvést a podložit skutečnosti, z nichž bude možné její vznik, jakož i rozsah vyvodit (srov. Bičák, V. Komentář k § 31a. In: Vojtek, P. a Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, marg. 19). To platí nejen pro újmu majetkovou, ale též nemajetkovou, o jejíž náhradu žalobce rovněž usiluje.

18. Právo domáhat se náhrady imateriální újmy za nezákonné rozhodnutí, které zasahuje do jiné než majetkové sféry, je obecně garantováno v § 31a OdpŠk. Přestože příslušné ustanovení přesnou povahu těchto zásahů nespecifikuje, lze přisvědčit žalobci, že jejich původ lze spojit i s vedením trestního řízení, které má a priori výrazný dopad na osobní život obviněného a je tak způsobilé poškodit jeho osobnostní práva, což logicky platí tím spíše, kdy je obviněný nakonec v řízení obžaloby pravomocně zproštěn (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, či ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05). Ani to nicméně nezbavuje žalobce povinnosti, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval v řízení, v němž se domáhá přiměřeného zadostiučinění, skutečnosti, které lze kvalifikovat jako porušení konkrétního práva a z nichž lze vznik nemajetkové újmy dovodit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Ze shora popsaných východisek ostatně čerpal ve svých úvahách i soud prvního stupně. Ačkoli následně shledal, že trestní stíhání nepochybně bylo pro žalobce spojeno s negativními prožitky, které byly dále umocněny nezákonností jednotlivých rozhodnutí, současně správně uzavřel, že žalobce žádné významné zásahy do konkrétních práv neprokázal.

19. Žalobce se v žalobních tvrzeních dovolával poškození své pověsti a cti, a to nejen v soukromém životě před osobami jemu blízkými, ale i v pracovní sféře, a dále zásahu do práva vlastnit majetek, k němuž mělo dle jeho slov dojít v důsledku pravomocného uložení peněžitého trestu. Ani přes poučení soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř., jehož obsah odvolací soud považuje s ohledem na okruh skutečností, jež mezi účastníky zůstaly sporné, za dostatečný, však žádné z těchto tvrzení nedoložil, resp. požadované listinné důkazy zaslal až po uplynutí soudem stanovené koncentrační lhůty. Soudu prvního stupně tak nelze vytknout, že k uvedeným listinám nepřihlédl, přičemž vyšel z okruhu důkazů, které byly v řízení řádně provedeny. Z příslušných listin ani výpovědi svědka [jméno FO] přitom nelze vyvodit, že by žalobcovy osobní vztahy byly trestním řízením jakkoli výrazněji narušeny. Ani elektronická komunikace na sociální síti LinkedIn nijak nenapovídá, že by žalobce byl potenciálními zaměstnavateli odmítnut právě kvůli záznamu v trestním rejstříku, kdy lze nadto poznamenat, že tento záznam musel být v souladu s § 69 odst. 3 tr. zákoníku po zaplacení peněžitého trestu obratem zahlazen.

20. Uvedené závěry poté mají přímý vliv na volbu samotné formy zadostiučinění. Jak uvádí ust. § 31a odst. 2 OdpŠk, primárním způsobem odčinění nemajetkové újmy je prosté konstatování porušení práva a teprve není-li taková forma dostačující, nastupuje kompenzace peněžitá. Při rozhodování, zda je určitá forma satisfakce vhodná a přiměřená, je nutné přihlížet ke specifickým okolnostem vedeného řízení, které mohou v krajním případě představovat důvody hodné zvláštního zřetele, jež by přiznání přiměřeného zadostiučinění vylučovaly. Takové skutečnosti odvolací soud shledal v nyní posuzované věci.

21. Jak zcela přiléhavě uvedl již soud prvního stupně, žalobcovo trestní stíhání bylo zahájeno výlučně z jeho přičinění, kdy na výzvu správního orgánu úmyslně uvedl nepravdivé údaje o osobě, kterou označil za řidiče svého motorového vozidla, v úmyslu vyhnout se přestupkovému řízení. Musel si tak být vědom, že svým jednáním vystaví tuto osobu přinejmenším riziku hrozícího správního řízení a s tím spojených útrap, přičemž k odvrácení tohoto nebezpečí došlo pouze v důsledku aktivity poškozeného, který doložil svou nepřítomnost v České republice a tvrzení žalobce vyvrátil. Co se týká samotného trestního řízení proti žalobci, ani jeho dopady nelze přeceňovat, když i z provedeného dokazování vyplynulo, že odmítl ke své trestní věci vypovídat a nijak se nezasloužil o to, aby došlo k jejímu objasnění v co nejkratším časovém intervalu. Délku trestního řízení, které i přes uplatněné řádné a mimořádné opravné prostředky, trvalo méně než dva roky, poté nelze považovat za jakkoli excesivní.

22. Skutečnost, že nezákonně vedené trestní řízení nebylo pro žalobce spojeno s citelnější imateriální újmou, jíž by přikládal zásadnější význam, nasvědčuje ostatně rovněž jeho postup při uplatňování jednotlivých náhradových nároků, kdy i přes opakované výzvy žalované a soudu prvního stupně nedokládal v určených lhůtách požadované listinné důkazy, čímž též snižoval pravděpodobnost svého úspěchu ve věci. Vnímal-li by žalobce své trestní stíhání jako výrazný zásah do svých práv, lze zcela důvodně očekávat, že by k jejich hájení zaujal svědomitější postoj, jak patrně naopak činí v jiných řízeních, na něž upozorňoval svědek [jméno FO]. Jeho výpověď přitom dokreslila celkový obraz o vnímání trestního stíhání ze strany žalobce, který o průběhu řízení svého letitého přítele stejně jako další osoby ze svého blízkého okolí aktivně informoval a svou rolí v tomto řízení se ani nijak netajil. Pokud soud první stupně na okraj uvedl, že předmětná trestní věc nebyla první zkušeností žalobce se soudním řízením, nevycházel pouze ze svědeckého výslechu, ale svůj závěr opřel též o opis z rejstříku trestů, který provedl k důkazu. Odvolací soud v této souvislosti poté nepřehlédl ani bohatou historii dopravních přestupků, kterou žalobce paradoxně sám k odvolání přiložil.

23. Za situace, kdy žalovaná v trestní věci žalobce již shledala porušení jeho práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a konstatovala nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 3. 2020, jakož i rozsudků Okresního soudu v [místo] a Krajského soudu v [místo], tak odvolací soud uzavřel, že požadavek žalobce na relutární náhradu není s ohledem na příčinu vedoucí k zahájení trestního stíhání, následný průběh trestního řízení a jeho zanedbatelné dopady do žalobcovy osobní sféry oprávněný. Odvolací námitky, jež převážně kopírovaly žalobní tvrzení, pak nebyly způsobilé daný závěr zpochybnit, neboť neobsahovaly žádné nové skutečnosti svědčící o citelném zásahu trestní věci do osobní integrity žalobce či o zásadním významu trestního řízení pro jeho osobu.

24. Odvolací soud proto napadený rozsudek z podnětu odvolání žalované, jejíž námitky shledal v plném rozsahu důvodnými, dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu co do částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 500 Kč od 13. 11. 2022 do zaplacení zamítl a ve zbývající části výrok I spolu s výrokem II potvrdil. Námitkám žalobce, jež směřovaly rovněž do těchto výroků, naopak nepřisvědčil.

25. Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně dále odvolací soud v souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení v obou stupních, a to vždy podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Zatímco žalobce byl před soudy obou stupňů úspěšný toliko co do vymožení nároku na náhradu škody, kdy odvolací soud uvedený nárok zamítl jen v nepatrné části týkající se jeho příslušenství, ve prospěch žalované naopak svědčí zamítnutí žaloby v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy. V případě, kdy oba nároky měly zcela samostatný základ, přičemž poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl po celé řízení totožný, dospěl odvolací soud na základě ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. k závěru, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. V totožném poměru odvolací soud závěrem rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. i o uložení povinnosti oběma účastníkům nahradit státu náklady řízení, které stát v souvislosti s provedeným dokazováním před soudem prvního stupně platil. Určení výše náhrady nákladů řízení vzniklých státu je věcí soudu prvního stupně, který ji vyhradil napadeným rozsudkem samostatnému usnesení (§ 155 odst. 1 o. s. ř.), jež však dosud nebylo vydáno, proto se neopomene touto otázkou dále zabývat.

Poučení