36 Co 33/2025 - 179

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]. v likvidaci, IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 156 513,50 Kč a 150 000 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2024, č. j. 11 C 128/2019-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II mění tak, že žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 156 513,50 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále konstatoval, že vydáním pověření soudního exekutora Obvodním soudem pro [adresa] dne 2. 11. 2018 pod č. j. [spisová značka], a prováděním exekuce na jeho podkladě bylo porušeno právo žalobkyně, aby vůči ní byla uplatňována státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (výrok II), dále žalobu zamítl co do zaplacení částky 150 000 Kč (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 61 112 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na zaplacení částek 156 513,50 Kč a 150 000 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nařízení exekuce (pověření soudního exekutora) a vedení exekuce Obvodním soudem pro [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], prováděné soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], k vymožení pohledávky oprávněné [právnická osoba], vůči žalobkyni (v exekuci postavení povinné), ve výši 650 000 EUR s úrokem ve výši 3 % ročně z částky 650 000 EUR od 20. 4. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení 0,015 % denně z částky 325 000 EUR od 11. 1. 2017 do zaplacení a z částky 325 000 EUR od 11. 1. 2018 do zaplacení, včetně nákladů oprávněné v exekučním řízení a nákladů exekuce, a to na základě exekučního titulu, kterým byl notářský zápis ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka], sepsaný jménem notářky [tituly před jménem] [jméno FO] notářskou kandidátkou [tituly před jménem] [jméno FO], ohledně něhož vyšlo v řízení o zastavení exekuce najevo, že je falzifikátem. Z toho důvodu byla následně exekuce zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. usnesením soudního exekutora ze dne 18. 12. 2018, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka].

3. Žalobou uplatněný nárok na odškodnění je tvořen dvěma nároky se samostatným skutkovým základem, a to náhradou škody ve výši 156 513,50 Kč spočívající v nákladech žalobkyně vynaložených v řízení o zastavení exekuce (mimosmluvní odměna za právní zastoupení advokátem, který žalobkyni v řízení o zastavení exekuce zastupoval). Ačkoliv bylo žalobkyni (v postavení povinné) konečným rozhodnutím v řízení o zastavení exekuce (usnesením soudního exekutora ze dne 18. 12. 2018, č. j. [spisová značka]) přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce proti [právnická osoba]., v postavení oprávněné, právě ve výši [částka], toto právo se stalo nedobytným v důsledku nemajetnosti [právnická osoba]., jejího vstupu do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlášen konkurs, do něhož byla přihlášena (mimo jiné) předmětná pohledávka žalobkyně ve výši [částka], přičemž konkurs byl zrušen z důvodu, že majetek dlužníka je pro uspokojení jeho věřitelů zcela nepostačující. Společnost [právnická osoba]., následně z toho důvodu zanikla výmazem z obchodního rejstříku ke dni 27. 2. 2025. Druhým nárokem pak byl nárok na zaplacení částky 150 000 Kč jakožto zadostiučinění nemajetkové újmy žalobkyně v penězích z důvodu, že nezákonně vedená exekuce měla s ohledem na výši vymáhané povinnosti na žalobkyni mimořádný dopad, byla poškozena její pověst, např. ve vztahu k bance, kde byl obstaven její účet, údaje o exekuci byly zveřejněny, neoprávněná exekuce byla vedena v době, kdy byla žalobkyně vystavena nepřátelskému převzetí ze strany třetích osob, jednatelka žalobkyně musela činit kroky k odvracení exekuce.

4. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně předmětné nároky uplatnila dne 18. 5. 2019. Žalovaná požadavku žalobkyně nevyhověla ani zčásti, neboť dospěla k závěru, že ve věci není dán odpovědnostní titul, a tedy nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, což žalobkyni sdělila svým stanoviskem ze dne 2. 3. 2020. Podle žalované ve vytýkaném postupu exekučního soudu ve fázi nařízení exekuce (pověření soudního exekutora) nelze shledávat nesprávný úřední postup tak, jak je definován v ustanovení § 13 OdpŠk.

5. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 11. – 50. odůvodnění napadeného rozsudku), na který se pro stručnost odkazuje, přičemž zjištěný skutkový stav právně posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021, dále jen „e. ř.“, (viz body 52. – 66. odůvodnění), přičemž uzavřel, že vykonávaný notářský zápis (exekuční titul) byl falsum, a nejednalo se tedy o způsobilý, respektive existentní, exekuční titul dle exekučního řádu. Jestliže za takovéto situace vydal exekuční soud pověření soudnímu exekutorovi k provádění exekuce, postupoval nesprávně, tj. dopustil se nesprávného úředního postupu. Přitom není rozhodné, zda exekuční soud ve fázi nařízení (pověření) exekuce mohl či nemohl rozpoznat, že předložený notářský zápis je falsum, neboť odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. spočívá na objektivním principu, tj. zavinění ani ve formě nedbalosti není vyžadováno, a nelze se jí zprostit. Nesprávným úředním postupem je stižen i následný postup soudního exekutora při provádění exekuce, který navazoval na nesprávně (nezákonně) vydané pověření, a byť postupu soudního exekutora nelze po formální stránce ničeho vytknout, promítá se do něho nesprávnost (nezákonnost) samotného pověření. V návaznosti na uvedený nesprávný úřední postup došlo k vydání nezákonného rozhodnutí v podobě exekučního příkazu postihujícího účet žalobkyně u [právnická osoba], jehož právní mocí došlo k pravomocnému nařízení exekuce. Toto rozhodnutí (byť nebylo přímo zrušeno) bylo pro nezákonnost odklizeno usnesením o zastavení exekuce. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu a na něj navazujícího nezákonného rozhodnutí je v projednávané věci založen.

6. Dále se soud prvního stupně vypořádal i s dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., a to se vznikem škody a nemajetkové újmy na straně žalobkyně, jakož i příčinnou souvislostí mezi odpovědnostním titulem a vznikem újmy (viz body 70. – 73. odůvodnění), ohledně nichž uzavřel, že žalobkyni v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím vznikla škoda ve výši 156 513,50 Kč v podobě nákladů (právního zastoupení) účelně vynaložených na odstranění nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí. Povinnou k náhradě takto vzniklé škody je primárně [právnická osoba], vůči které bylo žalobkyni právo na náhradu vynaložených nákladů též přiznáno, jelikož však tato společnost je zcela nemajetná (a nemajetná zřejmě byla již v době zahájení předmětné exekuce a rozhodování o náhradě jejích nákladů), přiznanou náhradu nákladů na ní nelze vymoct. Požadavek na náhradu škody vůči státu ve výši 156 513,50 Kč je tak důvodný, a v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl. Nezákonné nařízení a vedení exekuce bylo zcela jistě způsobilé zasáhnout i do nemajetkové sféry žalobkyně a způsobit jí imateriální újmu tak, jak by takovýto zásah způsobil nemajetkovou újmu u každé jiné osoby. Soud prvního stupně shledal přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy satisfakci ve formě konstatování porušení práva, které konstatoval výrokem (II) napadeného rozsudku, k zadostiučinění v penězích důvod neshledal a žalobu v tomto rozsahu zamítl, když neshledal prokázanými tvrzení žalobkyně ohledně dopadů nesprávného úředního postupu (nezákonného rozhodnutí) do její sféry, tvrzení žalobkyně zůstala pouze v obecné a nekonkrétní rovině.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle výsledku řízení, žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu v plné výši, kterou stanovil částkou 61 112 Kč (v podrobnostech viz body 75. – 77. odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně – v rozsahu vyhovujících výroků I a II a výroku o nákladech řízení IV – podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Žalovaná považovala za nesprávné právní závěry soudu prvního stupně, že ve věci je založen odpovědnostní titul státu v podobě nesprávného úředního postupu exekučního soudu ve fázi nařízení exekuce (pověření soudního exekutora) a v následném postupu soudního exekutora (vydání exekučního příkazu k postižení prostředků žalobkyně na účtu u peněžního ústavu), když poukazovala na to, že ve fázi nařízení exekuce (pověření exekutora) exekuční soud zkoumá toliko formální náležitosti exekučního titulu (s odkazem na ust. § 37 a 38 e. ř.), vydá pověření do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady. Žalobkyně uvedla, že zákon neukládá ani nepřipouští, aby exekuční soud před vydáním pověření zkoumal okolnosti vydání exekučního titulu, jeho pravost či otázku, zda povinnost je vymáhána důvodně (ať proto, že již byla splněna, či proto, že fakticky neexistuje). Exekuční soud totiž nemá nalézat hmotné právo, ale vykonat exekuční titul. Žalovaná zdůraznila, že to byl oprávněný [právnická osoba], kdo podal dne 29. 10. 2018 exekuční návrh, který nevykazoval žádné formální vady. K exekučnímu návrhu připojil úředně ověřenou kopii exekučního titulu – předmětného notářského zápisu – v souladu s požadavkem § 38 odst. 2 e. ř. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyly zjištěny žádné formální vady (§ 43a odst. 1 e. ř.), exekuční soud na žádost exekutora vydal pověření. Jakkoli žalobkyně argumentuje tím, že pověření k vedení exekuce bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť absentoval řádný exekuční titul, který se ukázal být falsem, s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že ze strany exekučního soudu k pochybení nedošlo. Exekučnímu soudu byl předložen stejnopis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, a exekuční soud nevěděl a vědět nemohl, že se jedná o falsum. Formální kritéria požadovaná zákonodárcem pro vydání pověření byla splněna, což ostatně nezpochybňuje ani žalobce. K otázce materiální vykonatelnosti notářského zápisu jakožto exekučního titulu uvedla žalovaná, že již z důvodu zákonné lhůty 15 dní nelze přezkoumávat specifika věci v rámci vydání pověření, nýbrž až k návrhu na zastavení exekuce. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, podle něhož se soud se při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže nezabývá věcnou správností titulu pro výkon rozhodnutí ani v případě výkonu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Na rozdíl od rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů se však povinná osoba může bez zřetele na závazek obsažený v notářském zápisu, domáhat svých práv v řízení před soudem, popřípadě může navrhnout zastavení tohoto výkonu rozhodnutí prokáže-li, že na stanovené plnění nemá oprávněná podle hmotného práva zcela nebo zčásti nárok. Žalovaná uzavřela, že exekuční soud při vydání pověření postupoval v souladu se zákonem, pročež nejsou splněny základní podmínky pro vznik práva na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., ve vytýkaném postupu exekučního soudu nelze shledávat nesprávný úřední postup, tak jak je definován v ustanovení § 13 OdpŠk. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

9. K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně uvedla, že právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3027/2017, zdůraznila, že pověření exekučního soudu, kterým pověřil soudního exekutora prováděním předmětné exekuce, bylo učiněno v rozporu se zákonem, jelikož nebyly ve smyslu § 43a odst. 6 e. ř. splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, když zde absentoval řádný exekuční titul, který se ukázal být falsem. Žalovaná ve svém odvolání zcela pomíjí, že exekučnímu soudu žádný exekuční titul ve skutečnosti doložen nebyl, neboť šlo v jeho případě o podvrh. Odpovědnost státu za škodu v režimu zákona č. 82/1998 Sb. je objektivní a absolutní (§ 2 OdpŠk), poukaz žalovaného na skutečnost, že exekuční soud či soudní exekutor nemohl falsum „exekučního titulu “ odhalit, je tak zcela nepřípadný. Správně tak měl exekuční soud dát soudnímu exekutorovi pokyn dle § 43a odst. 6 exekučního řádku k zamítnutí exekučního návrhu. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu exekučního soudu (pověření není rozhodnutím, jedná se tedy o nesprávný úřední postup) byla vůči žalobkyni nezákonně zahájena neoprávněná exekuce pro částku 650 000 EUR s příslušenstvím. Stejně tak je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že následně v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě vydání předmětného pověření došlo k vydání nezákonného rozhodnutí v podobě exekučního příkazu postihujícího účet žalobkyně u [právnická osoba], jehož právní mocí došlo k pravomocnému nařízení exekuce. Toto rozhodnutí (byť nebylo přímo zrušeno) bylo pro nezákonnost odklizeno v důsledku účinné procesní obrany žalobkyně, a to usnesením soudního exekutora o zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; ve výsledku tak nezákonný exekuční příkaz po právní moci pozbyl své účinky, tedy nastala situace, jako by byl k návrhu žalobkyně po právní moci zrušen.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro své rozhodnutí, odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a plně na ně odkazuje. Ostatně v rovině zjištění skutkového základu věci mezi účastníky nebylo sporu, spor spočívá především v právním posouzení otázky existence odpovědnostního titulu státu (existence nesprávného úředního postupu, případně nezákonného rozhodnutí) v této věci, případně v otázce příčinné souvislosti mezi ním a vznikem újmy.

12. Odvolací soud v tomto případě nesouhlasí s právním posouzením soudu prvního stupně, zejména pokud jde o otázku existence odpovědnostního titulu v této věci, jakož i o naplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem státu a vznikem újmy na straně žalobkyně.

13. V projednávané věci lze shrnout, že v tomto případě exekuční soud nařídil exekuci (pověřil soudního exekutora jejím provedením) k návrhu oprávněné [právnická osoba], na základě exekučního titulu – předmětného notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti – na jehož základě soudní exekutor přistoupil k provedení exekuce vydáním exekučního příkazu k postižení pohledávky žalobkyně z účtu u peněžního ústavu, přičemž následně v řízení o zastavení exekuce zahájeném k návrhu žalobkyně vyšlo najevo, že předmětný notářský zápis byl padělkem, falsem, pročež došlo k zastavení exekuce usnesením soudního exekutora (potvrzeným pak k odvolání oprávněné odvolacím soudem). Usnesením o zastavení exekuce bylo žalobkyni (v postavení povinné) pravomocně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 156 513,50 Kč vůči [právnická osoba], v postavení oprávněné (tedy právě ve výši, jež představuje žalobní nárok na náhradu škody uplatněný v této věci vůči státu z titulu jeho odpovědnosti za výkon veřejné moci).

14. Podle § 268 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny nebo majetek, ze kterého nelze vymáhanou pohledávku uspokojit; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§ 267); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

15. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odstavec 2).

16. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

17. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že odpovědnost státu za škodu (újmu) způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. spočívá na principu objektivní odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup bez možnosti liberace, tj. bez ohledu na zavinění a bez ohledu na existenci okolností, jež by odpovědnost státu vylučovaly, když zákon takové okolnosti nestanoví. Nicméně v projednávané věci považuje odvolací soud za rozhodné, že v tomto případě se stát (exekuční soud při nařízení exekuce a soudní exekutor při jejím provádění) se při výkonu veřejné moci nesprávného úředního postupu, jak je definován shora, či vydání nezákonného rozhodnutí nedopustil; když zákon (občanský soudní řád, exekuční řád) jednak nestanoví úřední postup ke zkoumání pravosti exekučního titulu, a naopak upravuje zákonný institut a postup (zastavení exekuce a řízení o tom), který umožňuje dosáhnout nápravy (zastavení exekuce vedené na základě vadného exekučního titulu) a v jejím rámci i náhrady škody (v podobě vynaložených nákladů řízení o zastavení exekuce) vůči tomu, kdo k zastavení exekuce zavinil (zavdal příčinu). To pak předchází odpovědnosti státu z titulu výkonu veřejné moci.

18. Jinými slovy lze vystihnout, že zákon neukládá exekučnímu soudu ve fázi nařízení exekuce (pověření soudního exekutora) povinnost zkoumat jiné než formální náležitosti exekučního titulu předloženého oprávněným týkající se formální a materiální vykonatelnosti (tj. zda exekuční titul obsahuje formální náležitosti a zakládá povinnost materiálně vykonatelnou). Povinnost zkoumat pravost exekučního titulu zákon nestanoví a úřední postup k tomu určený neupravuje, a to i vzhledem k zákonné patnáctidenní lhůtě stanovené exekučnímu soudu k vydání pověření exekutorovi k provádění exekuce (resp. pokynu soudnímu exekutorovi k zamítnutí exekučního návrhu). Není zde tedy zákonem předepsaný postup v intenci definice řádného úředního postupu shora uvedené, na jehož základě by bylo uloženo exekučnímu soudu ověřovat pravost exekučního titulu, respektive zkoumat, zda předložený exekuční titul je či není (zjevným) falsem. Zákon tak nepředpokládá, že by v rámci fáze nařízení exekuce měla být ověřována pravost exekučního titulu, že by mělo být zkoumáno, zda předložený exekuční titul je padělkem, falzifikátem, podvrhem; zákon toliko spočívá na tom, že shledá-li exekuční soud, že nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl nebo aby exekuční řízení zastavil a tímto pokynem je exekutor vázán (§ 43a odst. 6 e. ř.). Tak tomu bude zajisté i tehdy, půjde-li o podvrh, padělek „na pohled“ zjevný, bez bližšího zkoumání odhalitelný, avšak není-li u předloženého exekučního titulu (zjevně) patrno, že jde o falzifikát, jako tomu bylo v tomto případě, nemá exekuční soud zákonný důvod (a tudíž ani právní možnost) vydat pokyn k zamítnutí či odmítnutí exekučního návrhu.

19. Důvodem, pro který zákon neukládá takovou povinnost exekučnímu soudu zkoumat pravost exekučního titulu, je dán právě tím, že zákon (občanský soudní řád, exekuční řád) předpokládá, že mohou existovat důvody, pro které nemá být exekuce vedena, dokončena, nýbrž má být zastavena, jež spočívají právě ve vadách exekučního titulu (či v jiných v době nařízení exekuce neznámých skutečnostech pojících se s exekučním titulem), které tu byly již v době nařízení exekuce, za nichž byla exekuce nařízena, a pro něž nemá dojít k jejímu naplnění, dokončení (vymožení povinnosti uložené exekučním titulem). Těmito skutečnostmi (důvody) mohou být právě například ty, že exekuční titul dosud není vykonatelný (a nebyl ani v době nařízení exekuce), že exekuční titul byl zrušen nebo se stal neúčinným, že postihuje věci vyloučené z exekuce nebo majetek, ze kterého nelze vymáhanou pohledávku uspokojit (což bylo rovněž dáno již v době nařízení exekuce), nebo že výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný zásadní důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat (kam patří řada důvodů či skutečností, jež byly dány v době nařízení exekuce, s nimiž právní doktrína i judikatura spojuje důvod pro zastavení exekuce, např. nezákonné či nulitní exekuční tituly jako jsou například neplatné rozhodčí nálezy vydané na základě neplatných rozhodčích doložek, kam patří případy extrémních nespravedlností, na nichž spočívají exekuční tituly, jimiž byly tituly zatíženy v době nařízení exekuce, jež vyjdou najevo až následně v průběhu provádění exekuce, v zásadě jde o všechny judikaturně připuštěné výjimky přezkumu exekučních titulů v řízení o zastavení exekuce na případech extrémních nespravedlností, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu).

20. Význam uvedeného vyvstává i na projednávané věci. Jestliže zákon přímo předpokládá, že procesem nařízení exekuce (pověřením soudního exekutora) úspěšně projdou shora uvedené případy, jež dospějí do fáze provádění exekuce, ačkoliv již v době nařízení trpěly uvedenými deficity (jež se neprojevovaly toliko v nedostatcích náležitostí formální a materiální vykonatelnosti), že bude nařízena (a následně prováděna) exekuce na základě exekučních titulů tak zásadně vadných – nezákonných, nulitních, obsahujících projevy extrémní nespravedlnosti a rozporu s principy právního státu), pak není důvodu mezi ně zařadit i falzifikáty, tj. falešné listiny překládané jako exekuční tituly, u nichž nebylo zjevné, že se o falzifikáty jedná. Opačný výklad vede k nenaplnitelné ambici, že je v možnostech (a povinnostech) státu (zde exekučního soudu) zkoumat, zda k exekučnímu návrhu předložená listina není padělkem, podvrhem, falsem, když k tomu není dán ani časový prostor ani objektivní (technické, personální) možnosti. A taková ambice pak může mít za následek jedině neomezenou odpovědnost státu za podvodná jednání třetích osob, jež zneužijí úředního procesu nařízení exekuce k protiprávnímu obohacení se na úkor jiných, aniž by stát sám sobě stanovil mechanismus (úřední postup), jak takové jednání odhalit a čelit mu. Ve skutečnosti je tomu právě naopak, právní úprava upřednostňuje rychlost řízení (úředního postupu) při nařízení exekuce (krátkou lhůtou 15 dnů), právě při vědomí, že prostor i nástroje pro odhalení vad exekučního titulu (včetně těch nejzávažnějších) tu jsou v rámci řízení o zastavení exekuce.

21. Přitom právě zákonná konstrukce spočívající na tom, že je zde právní (a procesní) mechanismus v podobě institutu zastavení exekuce a řízení o něm, který umožňuje případy extrémních nespravedlností při nařízení exekuce napravit (kam nepochybně patří i podvodné jednání navrhovatele exekuce – oprávněného, který podloží návrh na nařízení exekuce falzifikátem exekučního titulu), a který s sebou nese odpovědnost takového navrhovatele exekuce k náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce (tedy k reparaci škody spojené s odvracením podvodně zahájené exekuce), že není důvodu přenášet tuto odpovědnost na stát (exekuční soud, soudního exekutora), když exekuční soud zákonná pravidla spojená s nařízením exekuce neporušil a soudní exekutor následně exekuci prováděl na základě legálně nařízené exekuce.

22. Naopak je to osoba navrhovatele podvodné exekuce (oprávněného), která má odpovědnost nést, ať už v rovině náhrady nákladů řízení o zastavení podvodně zahájené exekuce, neboť zavinění na tom, že exekuce musela být zastavena, je jednoznačně na jeho straně (§ 89 e. ř., § 271 o. s. ř.), když podvodem exekuci vyvolal, případně v rovině obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu, trestní odpovědnost ponechávaje stranou.

23. Konečně v tomto případě se projednávaná věc v intenci shora řečeného i odehrála, žalobkyně coby povinná v exekuci tuto podvodně zahájenou exekuci odvrátila, dobrala se v řízení o zastavení exekuce vyhovujícího rozhodnutí o zastavení exekuce, a to včetně náhrady nákladů řízení o zastavení exekuce – jež byly ve prospěch žalobkyně uloženy k úhradě podvodnému navrhovateli exekuce – oprávněné [právnická osoba]., která celý případ vyvolala tím, že zneužila institutu nařízení exekuce předložením podvodného exekučního titulu. Skutečnost, že na ní nelze náhradu škody již vymoci, když v důsledku své nemajetnosti (jež bezesporu mohla být již počáteční, s níž mohlo být při podvodném jednání kalkulováno) prošla marnou insolvencí, v jejímž rámci se nepodařilo sebeméně uspokojit věřitele, a z toho důvodu nakonec i zanikla výmazem z obchodního rejstříku, pak není vinou státu.

24. Lze tak uzavřít, že odvolací soud v projednávané věci na straně státu neshledal nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí, jež by bylo příčinou újmy vzniklé žalobkyni, neshledal tak ani příčinnou souvislost se vznikem újmy na straně žalobkyně; újmu žalobkyni způsobila společnost [právnická osoba]., která vyvolala exekuci podáním exekučního návrhu podloženého podvodným exekučním titulem, přičemž se postarala svou nemajetností o to, aby na ní nemohly být vymoženy. Skutečnost, že se na této společnosti nelze hojit, není příčinou jednání státu, to stát nijak nezapříčinil.

25. Žalobkyně měla možnost uplatnit svůj nárok na náhradu nákladů vynaložených na odvracení exekuce v řízení o zastavení exekuce, i tak ostatně učinila a uspěla, i z toho důvodu tak není dána možnost uplatňovat ji vůči státu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., viz § 31 odst. 2 OdpŠk. Uvedené ustanovení zakládá subsidiaritu náhradové povinnosti státu právě na případy, kdy poškozený nemá možnost uplatnit náhradu nákladů řízení vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu nebo na zrušení (změnu) nezákonného rozhodnutí v průběhu toho řízení (o nápravu nesprávného úředního postupu či zrušení rozhodnutí) na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Zde poškozená žalobkyně takovou možnost měla a přiznána náhrada nákladů řízení jí byla.

26. Z vyložených důvodů odvolací soud neshledal žalobní nárok právně opodstatněný, proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

27. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované byla přiznána částka 600 Kč za 2 paušální náhrady nákladů po 300 Kč, tj. za vyjádření ve věci samé v řízení před soudem prvního stupně a za podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vše dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení