36 Co 356/2021- 123

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje ve znění: Nahrazuje se projev vůle žalované s uzavřením smlouvy: Žalovaná bezúplatně převádí žalobkyni vlastnické právo k ideálnímu podílu [číslo] pozemku par. [číslo] označenému jako zahrada, o výměře 231 m2, v k. ú. [část obce], obec Praha, zapsanému na listu vlastnictví [číslo] vedenému Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, a žalobkyně jej přijímá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] k rukám její advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do 14 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalovanou smlouvu, jejíž znění je ve výroku I napadeného rozsudku uvedeno. Výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu id. podílu [číslo] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] (dále též„ Pozemek“) dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění (dále jen„ zákon č. 219/2000 Sb.“ nebo též„ ZoMajČR“). V podané žalobě označila žalobkyně za organizační složku, příslušnou jednat za žalovanou [příjmení] republiku nejprve Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dle žalobních tvrzení je žalobkyně vlastníkem bytové jednotky č. 2045 vymezené podle zákona č. 72/2004 Sb., o vlastnictví bytů v budově [adresa] v [obec a číslo], na adrese [ulice a číslo], která je součástí pozemku parc. [číslo] (dále též„ Budova“ nebo„ Bytový dům“), zapsané na [list vlastnictví], vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. [část Prahy], pro k. ú. [část obce], obec Praha (dále též„ Bytová jednotka“) s tím, že podíl žalobkyně na společných částech Budovy činí id. [číslo] (dále též„ Podíl“). Žalovaná Česká republika je vlastníkem Pozemku a její organizační složka hospodařící s tímto [příjmení] je pověřena k bezúplatnému převodu Podílu k Pozemku tvořícímu funkční celek s Bytovým domem, který byl ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] vzniklého před [datum] (případně ve vlastnictví právního nástupce takového bytového družstva) do vlastnictví žalobkyně, která se na základě převodu vlastnictví k Bytové jednotce stala jejím vlastníkem a splňuje předpoklady pro postup dle § 60a odst. 5 písm. a) ZoMajČR. Žalobkyně podrobně popsala chronologii výstavby Bytového domu, s nímž dle jejího názoru tvoří Pozemek funkční celek. Tento pozemek není ani nemá být zemědělsky obhospodařován, nemůže být součástí zemědělského půdního fondu (dále jen„ ZPF“), byť byl v katastru nemovitostí (dále jen„ KN“) formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“), by byla dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zákona o půdě, tedy u pozemků, které již nejsou součástí ZPF, byť v době jejich přechodu na stát byly užívány k zemědělské výrobě. Dle žalobkyně však Pozemek tato kritéria nesplňuje, neboť v době jeho nabytí do vlastnictví státu nebyl a ani nemohl být využíván k účelům zemědělské výroby, když byl v roce 1972 zakoupen státem výslovně za účelem výstavby bytových jednotek. Žalobkyně dále poukázala na to, že její právní předchůdce (bytové družstvo) byl stavebníkem nejen Budovy (objektu [anonymizováno]), ale i sousedícího bytového domu (objektu B) na pozemku původní parc. [číslo] nacházejícího se v bezprostřední blízkosti Pozemku, přičemž pozemek parc. [číslo] byl (stejně jako Pozemek o původní výměře) rozdělen geometrickým plánem na dva pozemky parc. [číslo] které oba byly převedeny s odkazem na § 60a a násl. ZoMajČR bezúplatně do vlastnictví vlastníků jednotek uvedeného bytového domu (pův. objekt B); přitom pozemek parc. [číslo] plnil stejnou funkci jako Pozemek a jediný rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že pozemek parc. [číslo] byl v KN veden jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Argumentovala, že Státní pozemkový úřad (dále jen„ SPÚ“) byl zřízen zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen„ zákon č. 503/2012 Sb.“ nebo též„ ZoSPÚ“), který působí jako lex specialis k zákonu č. 219/2000 Sb., a že tímto zákonem se musí řídit přednostně ve věcech, jež jsou jím upraveny. Odkázala na zásady lex specialis derogat legi generali a lex posterior derogat legi priori. Zdůraznila, že základem samotné žaloby je tedy posouzení otázky, zda lze převést Pozemek, resp. Podíl na něm bezúplatně či úplatně za podmínek § 10 ZoSPÚ, přičemž dle jejího názoru je nutné žalobní nárok posuzovat dle speciálního a později přijatého zákon č. 503/2012 Sb. oproti zákonu č. 219/2000 Sb. Zdůraznila, že SPÚ hospodaří s nemovitým majetkem, jenž byl ke dni předcházejícímu dni účinnosti zákona č. 503/2012 Sb. ve správě Pozemkového fondu České republiky a dále hospodaří s majetkem nabytým v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., kdy ustanovení tohoto zákona se na nemovitý majetek, s nimiž hospodaří SPÚ, vztahují pouze tehdy, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis nestanoví jinak. A právě zákon č. 503/2012 Sb. stanoví jinak v § 10 a následujících ustanoveních. Režim převodu Pozemku se tedy neřídí úpravou zákona [číslo] Sb., ale zákonem č. 503/2012 Sb. Poukázala na to, že Společenství pro dům [adresa], jehož je žalobkyně členkou (dále jen„ Společenství“ nebo též jen„ SVJ“), jakož ani žalobkyně samotná, nejsou jeho oprávněnými nájemci, a proto není možné jakýkoli převod realizovat, kdy dle zákona č. 503/2012 Sb. by se navíc muselo jednat o převod výhradně úplatný. Akcentovala, že je povinna postupovat výlučně podle tohoto zákona, který se žalobkyně podanou žalobou snaží obcházet. Pro případ, že by soud postupoval dle zákona č. 219/2000 Sb. odkázala na jeho § 59 odst. 1 a 3 a vznesla námitku prekluze žalobou uplatňovaného nároku. Dále odkázala na postup dle § 60c odst. 1 ZoMajČR s tím, že neeviduje žádost právního předchůdce žalobkyně o úplatný převod Pozemku ve lhůtě do [datum], v důsledku čehož tak došlo k zániku výpůjčky, a s [příjmení] se tedy naloží podle tohoto zákona. Dle žalované se i z tohoto důvodu prekludoval nárok žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, na bezúplatný převod Podílu.

4. Vzhledem k argumentaci žalované a doloženému výpisu z KN – [list vlastnictví] ze dne [datum], evidujícímu vlastnické právo České republiky k Pozemku s příslušností hospodařit s tímto majetkem státu ve prospěch SPÚ, soud prvního stupně pak nadále ve věci jednal se SPÚ jako organizační složkou státu příslušnou jednat za stát v této věci. Odvolací soud tento postup považuje za správný, neboť je třeba vycházet z faktického oprávnění organizační složky hospodařit s majetkem státu, byť by byl dotčený pozemek do ZPF nesprávně zařazen.

5. Soud prvního stupně činil svá skutková zjištění z nesporných skutečností a listinných důkazů, tato podrobně popsal v bodech 5. až 21. napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na tato skutková zjištění soudu prvního stupně zcela odkazuje a konstatuje zde výslovně jen skutkový závěr shrnutý v bodě 24. napadeného rozsudku, dle kterého žalobkyně nabyla dle smlouvy o převodu družstevního bytu, uzavřené s bytovým družstvem (dne [datum]) jako výlučným vlastníkem Budovy do svého vlastnictví Bytovou jednotku (již dříve družstvem vymezenou dle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) současně s Podílem na společných částech Budovy, a následně dle smlouvy uzavřené s Ministerstvem financí (dne [datum]) Podíl na pozemku parc. [číslo] zastavěném [příjmení]. Předmětný Pozemek, který je ve vlastnictví žalované a ve správě SPÚ, je aktuálně veden v KN jako zahrada, fakticky však plní funkci relaxační a oddechové zóny s okrasnou zelení, popř. obslužného zázemí pro vlastníky bytových jednotek v Budově. Od sousedních pozemků je oddělen oplocením a vzrostlými stromy, od hlavní komunikace jej oddělují stavby garáží vystavěné na sousedních pozemcích, jejichž vjezdy směřují na hlavní komunikaci. Vstup na Pozemek je možný jen z Bytového domu, s nímž je Pozemek pod jedním oplocením a tvoří tak jeden funkční celek. Od 70. let 20. století, kdy byl státem odkoupen výlučně z důvodu družstevní výstavby bytových jednotek, nebyl a ani neměl být v budoucnosti zemědělsky obhospodařován a sloužit k zemědělským účelům.

6. Po právní stránce odkázal na § 60a odst. 1, 5 ZoMajČR. Konstatoval, že sporný Pozemek tvoří ve smyslu § 60a odst. 1 ZoMajČR funkční celek s Bytovým domem, v němž žalobkyně nabyla vlastnictví k Bytové jednotce od svého právního předchůdce postupem, který jí zakládá postavení osoby oprávněné k bezúplatnému nabytí Podílu k Pozemku dle § 60a odst. 5 písm. a) ZoMajČR. Byť je Pozemek v současné době formálně zapsán v KN s druhovým vymezením zahrada, tedy v kategorii zemědělské půdy (původně veden jako ostatní plocha), nenaplňuje od 70. let minulého století, kdy byl vykoupen za účelem družstevní výstavby, až dosud materiální znak zemědělské půdy, neboť od uvedené doby nebyl a neměl být ani nadále zemědělsky obhospodařován. Neměl být tedy evidován jako zahrada, respektive tento evidovaný druh kultury k jeho začlenění do ZPF nepostačoval a nepostačuje, a tudíž se na něj ani nemůže vztahovat zákon o půdě, neboť dle jeho § 1 není zemědělskou půdou. K datu vydání tohoto rozsudku, které je dle § 154 odst. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodné pro posouzení charakteru Pozemku, je v režimu § 60a odst. 5 ZoMajČR. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Shledal tedy splnění předpokladů k jeho bezúplatnému převodu. K námitce prekluze uvedl, že odkazy na § 59 a § 60c ZoMajČR, jsou zcela irelevantní, neboť se na projednávanou věc nevztahují, když zákon č. 219/2000 Sb. nespojuje s důsledky zániku zákonné výpůjčky dle jeho § 59 odst. 1 nemožnost postupu dle 60a ZoMajČR, resp. nezakládá předpoklad převodu Pozemku dle § 60a ZoMajČR na existenci výpůjčky uvedené v § 59 ZoMajČR, přičemž další žalovanou zmiňovaný postup dle § 60c ZoMajČR se týká výlučně pozemku tvořícího jeden funkční celek se stavbou (tedy nikoliv s bytovým domem, jak je tomu v daném případě). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav (nebylo provedeno místní šetření) a nesprávné právní posouzení. Dle názoru žalované se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s námitkou nedodržení zásad lex specialis derogat lex generali a lex posterior derogat lex priori. Žalobkyně byla opakovaně žalovaným instruována, za jakých podmínek by mohlo dojít k převodu požadovaného podílu na Pozemku, kdy je třeba postupovat dle § 10 a násl. ZoSPÚ. Soud prvního stupně v rozporu s provedenými důkazy uzavřel, že Pozemek není pozemkem zemědělským a jeho převod tak nepodlého zákonu č. 503/2012 Sb. Zcela pominul rozhodnutí Ministerstva zemědělství, UPU, ze dne [datum], dle § 17 odst. 6 zákona o půdě, kdy bylo rozhodnuto, že se o zemědělský pozemek jedná. Své rozhodnutí opřel i o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], které však není pro danou věc přiléhavé. Závěrem odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud řešil shodný případ a dospěl k závěru, že je nutné postupovat dle zákona č. 503/2012 Sb. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že skutkový stav je zjištěn dostatečně, místní šetření potřeba není, když charakter a umístění pozemku je zřejmé z fotografií a pozemkové mapy. Žalovaná o faktickou prohlídku pozemku nikdy zájem neměla, když i jí odkazované rozhodnutí UPU ze dne [datum] bylo učiněno na základě snímků z ortofotomapy, bez místního šetření. Takové místní šetření naopak provedl Magistrát hl. m. Prahy, před svým rozhodnutím ze dne [datum], o tom, že Pozemek není součástí [anonymizováno]. Stav Pozemku je od účinnosti zákona o půdě neměnný. Žalobkyně dále namítala, že není pravdou, že za Pozemek nebylo žalované ničeho placeno. Žalobkyně zdůraznila, že neměla důvod vyhovět požadavkům § 10 ZoSPÚ, neboť konzistentně zastává názor, že se tento zákon na Pozemek nevztahuje, neboť tento není pozemkem zemědělským. Zde odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a též na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a zopakovala svou předchozí argumentaci, že není naplněn materiální znak zemědělského využívání či potenciality zemědělského využívání Pozemku. Již ze zastavovacího plánu, stavebního povolení z r. 1973 a rozhodnutí o povolení užívání stavby z r. 1976 je zcela zřejmé, že Pozemek měl sloužit jiným než zemědělským účelům, nespadá proto do ZPF a žalobkyně má nárok na jeho bezplatný převod dle § 60a ZoMajČR.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil s odkazy na přiléhavou judikaturu.

9. Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tato není důvodná. Z provedených důkazů je zřejmé, že původní pozemek parc. [číslo] o výměře 506 m2 zahrnující nynější pozemky parc. [číslo] nabyl kupní smlouvou dne [datum] Československý stát – Výstavba hl. m. [obec] – Výstavba sídlišť za účelem výstavby Bytového domu. Bytový dům byl kolaudován v roce 1976, v roce 1979 byly vyčleněny oba pozemky par. [číslo] parc. [číslo]. V roce 1984 přešlo právo hospodaření s těmito pozemky z Výstavby hl. m. [obec] – Výstavby sídlišť na [anonymizováno] [obec a číslo], téhož roku získalo pozemky do trvalého užívání [anonymizováno] – NVP a hospodářskou smlouvou ze dne [datum] přešlo právo trvalého užívání pozemku parc. [číslo] na [anonymizováno] v [obec a číslo], které v roce 2004 převedlo již vymezenou Bytovou jednotku žalobkyni. Po celou dobu pozemek parc. [číslo] funkčně souvisel s Bytovým domem, což m. j. dokládá i místní šetření Odboru ochrany prostředí MHMP, které provedl před svým rozhodnutím ze dne [datum], jímž rozhodl, že tento pozemek není součástí ZPF. Při tomto místním šetření bylo zjištěno, že na pozemku je domovní zařízení, klepadla na koberce a zařízení na sušení prádla. I z ortofotomapy je zřejmé, že tento pozemek není volně přístupný, je ohraničen Bytovým domem, oplocením a řadou garáží. Navíc se nachází v městské zástavbě. Správný je tedy závěr soudu prvního stupně, že od dostavby Bytového domu tento pozemek nemohl sloužit k zemědělské výrobě a ta nebyla plánována ani v budoucnosti.

10. Odvolací soud dále považuje za zcela správné i právní posouzení soudu prvního stupně. Jak bylo uvedeno v jím zmíněné judikatuře, např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě je nezbytné současné splnění dvou znaků: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. To, zda pozemek patří do zemědělského půdního fondu, je věcí právního posouzení. V poměrech projednávané věci i dle § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, který platil ke dni účinnosti zákona o půdě, byla zemědělským půdním fondem zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařovaná, ale dočasně obdělávána není. Je tedy zjevné, že byť byl pozemek parc. [číslo] částečně zatravněn a obehnán keři a teoreticky na něm mohly vzniknout záhony (při místním šetření MHMP byly zjištěny záhony květin), nelze z toho učinit závěr, že by ke dni účinnosti zákona o půdě sloužil nebo byl v budoucnosti určen k zemědělské výrobě. Posouzení této otázky soudem prvního stupně je správné a tento nebyl vázán, jak sám v napadeném rozsudku uvedl, ani rozhodnutím Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 18. 11 2009, ani rozhodnutím Ministerstva zemědělství, UPU, ze dne [datum], dle něhož tento orgán podřadil pozemek parc. [číslo] režimu zákona o půdě. Odvolací soud má dále za to, že je možné přiměřeně i vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], neboť i v odkazovaném případě byla též hodnocena otázka, zda řešený pozemek slouží zemědělským účelům.

11. Odvolací soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [číslo jednací], publikovaného ve sbírce pod [číslo] které potvrzuje specialitu zákona č. 503/2012 Sb. a v případě jeho aplikace vylučuje použití § 60a ZoMajČR, nicméně právě z důvodu, že dotčený pozemek parc. [číslo] není z materiálního pohledu součástí zemědělského půdního fondu, nelze dle zákona č. 503/2012 Sb. postupovat.

12. Nedůvodná je i námitka prekluze, neboť jak správně uvedl soud prvního stupně, postup dle § 60a ZoMajČR není vázán na existenci výpůjčky dle § 59 odst. 1 ZoMajČR a ustanovení § 60c ZoMajČR se na projednávaný případ nevztahuje. Nad rámce uvedeného odkazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne [datum], II. ÚS 4754/12, dle kterého je v obdobných případech při střetu legitimního očekávání stěžovatelů s požadavkem (státu) na právní jistotu (námitka promlčení) zřejmá jednoznačná převaha principu legitimního očekávání stěžovatelů jako adresátů majetkových práv založených § 60a ZoMajČR. Ostatně účelem tohoto ustanovení § 60a bylo narovnání majetkových vztahů s ohledem na nové společenské a právní poměry a tato právní úprava byla právě ze strany státu iniciována.

13. V poslední řadě je přiléhává i argumentace žalobkyně ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] vyčleněným z pozemku parc. [číslo] které tvořily objekt B celého projektu bytových domů (na pozemku parc. [číslo] byl stavěn objekt A). Tento pozemek, resp. pozemek parc. [číslo] plnil shodnou funkci jako pozemek předmětný, parc. [číslo]. Přesto byl pozemek parc. [číslo] evidován jako ostatní plocha a byl shodně jako pozemek parc. [číslo] pod objektem B, bezúplatně převeden majitelům bytů v objektu B, tedy dle § 60a ZoMajČR. Je tedy zcela nelogické, aby z důvodu formálního pochybení v evidenci bylo postupováno ve shodných případech rozdílně. Odvolací soud tedy shledal veškeré předpoklady pro postup dle § 60a odst. 5 písm. a) ZoMajČR i u pozemku parc. [číslo].

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud jen ve výroku o věci samé učinil formulační změnu, kterou zestručnil smlouvu, k níž je tímto rozsudkem nahrazováno prohlášení vůle (viz § 161 odst. 3 o. s. ř.), tak, aby povinnost žalované k uzavření smlouvy byla vyjádřena jasně, srozumitelně a v souladu s § 60a ZoMajČR co do obsahu uzavírané smlouvy, aby smlouva, k jejímuž uzavření dochází nahrazením projevu vůle žalované, byla definována nezbytnými zákonnými náležitostmi. Soud nahrazuje projev vůle žalované k uzavření smlouvy toliko ve vztahu k esenciálním náležitostem uzavírané smlouvy, ohledně nichž je odepíraný projev vůle soudem nahrazován, které podle zákona jsou nezbytné k platnému uzavření smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), nikoliv však ke všemožným vedlejším ujednáním, o nichž se ani řízení nevedlo a o nichž zákon žádný smluvní přímus nestanoví (touto formulační změnou nejde o méně příznivý výrok pro žalobkyni ve srovnání s výrokem navrženým v žalobě – viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] – jde jen o to, že soud nemůže nahrazovat projev vůle k dalším ujednáním, o nichž se řízení nevedlo, jako například v tomto případě, že předmětný pozemek je„ bez břemen a dluhů“, či že se s jeho stavem žalobkyně seznámila, nic takového v řízení objasňováno nebylo a k platnosti smlouvy toho není zapotřebí. Nadto rozhodnutím soudu nahrazujícím prohlášení vůle s uzavřením smlouvy o převodu nemovité věci ani nelze vyloučit přechod případných věcných práv na takové věci váznoucích, pokud by nějaká taková existovala, neboť případná věcná práva se váží k věci a přechází s ní ze zákona).

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 o. s. ř. a přiznal žalovaným náhradu nákladů právního zastoupení za dva úkony dle § 11 odst. 1 písm. g) a k) a. t. za účast na jednání odvolacího soudu a vyjádření k odvolání; odměna za úkon byla stanovena dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a. t. ve výši [částka] za úkon, tj. 2 x [částka], a současně 2 x [částka] jako paušální náhrada výdajů (§ 13 odst. 4 a. t.), vše zvýšeno o 21 % DPH. Celková výše nákladů řízení tak činí [částka] a dle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil odvolací soud žalobkyni povinnost zaplatit tyto náklady k rukám advokátky žalobkyně, a to v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení