36 Co 40/2025 - 434

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zaplacení 531 319,80 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. října 2024, č. j. 16 C 254/2020375 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, III, IV a V potvrzuje a ve výroku II se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 258 255,84 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 41 802,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 531 319,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 202 412 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok II), dále rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení vzniklých státu – žalobkyni uložil k náhradě částku 938 Kč a žalované částku 8 349 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky III a IV) a konečně žalované uložil povinnost k zaplacení soudního poplatku za řízení ve výši 12 583,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalobní částky jakožto výplaty pojistného plnění z havarijního pojištění z pojistné smlouvy ze dne 12. 6. 2019 č. [číslo] uzavřené mezi žalobkyní jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem jejímž předmětem bylo havarijní pojištění nákladního automobilu tovární značky [název], RZ: [SPZ] (dále jen „vozidlo“), ze škodní události ze dne 26. 6. 2019, kdy došlo k poškození vozidla při couvání na stavbu do místa vykládky betonu. Škoda na vozidle činila 559 284 Kč bez DPH, žalobkyně nahlásila pojistnou událost u žalované, ta odmítla vyplatit pojistné plnění s poukazem na výluku z pojištění. Žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu částečně zpět co do částky 27 964,20 Kč odpovídající 5 % z žalované částky představující spoluúčast žalobkyně (poškozené) z pojistné události. Žalobkyně k námitkám žalované uvedla, že se o žádnou z výluk pojistného plnění nejednalo, soudem zpracovaný znalecký posudek prokázal, že se pojistná událost popsaná žalobkyní shoduje s možným nehodovým dějem zjištěným soudním znalcem.

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že pojištění se na předmětnou pojistnou událost nevztahuje, a to s odkazem na čl. 19 odst. 1 písm. m) všeobecných pojistných podmínek (dále též „VPP“), když poukazovala, že nejprve došlo k proražení olejové nádrže a vozidlo bylo řidičem žalobkyně dále používáno, a k poškození motoru a ojnice došlo až dodatečně. Dále poukázala na ust. čl. 19 odst. 1 písm. d) VPP, pod které je možno podřadit i pokračování v užívání vozidla po proražení olejové nádrže. Dále odkazovala na ust. čl. 19 odst. 1 písm. a) VPP, kdy z fotografií nevyplývá, že by k poškození motoru, respektive ojnice došlo v důsledku úniku oleje a žalovaná se tak domnívá, že k poškození motoru došlo v důsledku jeho opotřebení. Žalovaná dále namítla, že žalobkyně neumožnila prohlídku poškozeného vozidla, namítla výši žalované částky dle vyčíslení ze strany autorizovaného servisu, vyčíslení či fakturu jediného subjektu nepovažuje za dostačující. Žalovaná dále namítala, že nebylo postaveno najisto, jak ke škodní události došlo a jaký konkrétní předmět způsobil poškození olejové vany a že tento předmět nebyl zajištěn. Žalovaná v průběhu řízení uvedla, že se v případě pojistné události mohlo jednat i o totální škodu. Žalovaná dále argumentovala porušením preventivní povinnosti na straně řidiče, když nezkontroloval místo vjezdu, což mělo podstatný vliv na vznik a rozsah škodné události, a porušení povinnosti žalobkyně spočívající v nezajištění předmětu – roxoru, který měl poškození olejové vany způsobit, což má podstatný vliv na zjištění či určení výše pojistného plnění, z tohoto důvodu by mělo být pojistné plnění kráceno ze 100 %.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění uvedených v bodě 3. odůvodnění napadeného rozsudku (viz strany 3–5 napadeného rozsudku), na něž se pro stručnost odkazuje, jež shrnul v následujícím skutkovém závěru (viz bod 9. odůvodnění). Vyslovil tak, že mezi žalobkyní jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem byla dne 12. 6. 2019 uzavřena předmětná pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo havarijní pojištění předmětného vozidla, s pojistným nebezpečím – základní havárie, odcizení, živelné pohromy a vandalismus a pojistnou částku ve výši 750 000 Kč, spoluúčast žalobkyně byla sjednána ve výši 5 %. Dne 26. 6. 2019 došlo ke škodní události, kdy zaměstnanec žalobkyně [jméno FO] s vozidlem, které bylo pojištěno u žalované, při couvání na stavbu do místa vykládky betonu najel na železný předmět kruhového průřezu, který prorazil olejovou vanu v pravé boční části, a to průrazem ve směru od vnější části do vnitřní části klikové skříně. Předmět se při dalším pohybu vozidla vysunul z otvoru. Řidič neslyšel, že došlo k proražení olejové vany, protože je kabina vozidla odizolovaná a odhlučněná. Řidič následně z vozidla vystoupil a obsluhoval zadní část vozidla, když došlo k poklesu oleje v motoru a rozsvícení indikátoru na přístrojové desce vozu, a následnému zadření motoru vozidla. Žalobkyní uplatněná výše pojistného plnění ve výši 559 284 Kč (po odpočtu 5 % spoluúčasti, tj. 531 319,80 Kč) odpovídá výši přiměřených nákladů, které je třeba účelně vynaložit na opravu do stavu bezprostředně před pojistnou událostí dle čl. 21 VPP, kdy tuto výši vypočetl autorizovaný servis vozidel [název].

5. Skutkový základ věci soud prvního stupně posoudil dle ustanovení § 2758 odst. 1, § 2774 odst. 1, § 2796 odst. 1 a § 2797 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dále dle ustanovení čl. 19 odst. 1 písm. a), d) a m) VPP, přičemž dospěl k právním závěrům (viz body 10. – 16. odůvodnění), podle nichž je žalobní nárok plně opodstatněný a námitky žalované uplatněný nárok nikterak nevyvracejí. Soud prvního stupně se vypořádal s jednotlivými věcnými i právními námitkami žalované (viz body 11. – 16. odůvodnění), na něž se pro stručnost odkazuje, přičemž uzavřel, že škodní děj byl posouzen znaleckým posudkem soudního znalce [jméno FO] doplněným jeho výslechem, znalec potvrdil, že žalobkyní popisovaný skutkový děj škodní události je možný, tedy nedospěl k závěru, že by žalobkyní popisovaný nehodový děj neodpovídal znaleckému zkoumání. Absence konkrétního předmětu, který poškodil olejovou vanu vozidla, není důvodem k odepření pojistného plnění. Povinnost zajistit předmět, který způsobil poškození vozidla, žalobkyně neměla ani z pojistné smlouvy, ani ze zákona, žalobkyně naopak splnila svou povinnost nahlásit pojistnou událost a poskytnout žalované potřebnou součinnost, umožnila také žalované prohlídku automobilu. Bylo prokázáno, že žalovaná sama provedla prohlídku poškozeného vozidla, ze znaleckého posudku vyplynul jednoznačný závěr, že olejová vana vozidla byla poškozena předmětem kruhového průřezu (toto je patrné i z fotografií), tedy bez ohledu na to, zdali se jednalo o roxor, kovovou tyč či jiný předmět kruhového průřezu, jenž byl způsobilý prorazit olejovou nádrž. Soud prvního stupně odmítl námitku žalované, že řidič žalobkyně porušil prevenční povinnost, když nezkontroloval místo vjezdu, což mělo podstatný vliv na vznik a rozsah škodné události s tím, že nelze spravedlivě požadovat po řidiči žalobkyně, aby při každém vjezdu či výjezdu kontroloval vystoupením z vozidla místo, kam např. zacouvává. Řidič žalobkyně při vzniku poškození olejové vany neporušil žádnou smluvní ani zákonem stanovenou povinnost, tedy odmítnutí žalované plnit z tohoto důvodu rovněž není důvodné. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1016/2019, vyslovil, že havarijní pojištění kryje i nedbalostní jednání řidičů, kteří porušují pravidla silničního provozu a bez přiměřených důvodů spoléhají, že škodu na pojištěném vozidle nezpůsobí, tedy havarijní pojištění jednoznačně pokrývá i případy, kdy se řidič mohl dopustit nedbalostního jednání (najetím při couvání na cizí předmět), avšak žádná pravidla silničního provozu neporušil.

6. Soud prvního stupně se v napadeném rozsudku dále vypořádal i s důvody, pro které odmítla žalovaná uhradit pojistné plnění s odkazem na pojistné podmínky (viz bod 14. odůvodnění), které neshledal relevantními pro odepření plnění. Přitom vyslovil, že poškození motoru v důsledku jeho opotřebení bylo vyvráceno znaleckým posudkem [jméno FO], ze kterého vyplynulo, že se jednalo o nízké opotřebení motoru, neboť vozidlo mělo ujeto pouze 316 611 km, přičemž tyto motory běžně vydrží 1 500 000 km bez závady a stav motoru odpovídal počtu ujetých kilometrů. Nesprávná obsluha či údržba nebyla prokázána, v řízení bylo prokázáno, že řidič si nebyl vědom toho, že k proražení olejové nádrže došlo, řidič nemohl slyšet či ucítit, že vozidlo (olejová vana) byla poškozena cizím předmětem. V řízení bylo prokázáno, že nejprve došlo k proražení olejové vany, v důsledku čehož unikl z olejové vany motorový olej. Řidič vozidla si nemohl všimnout v okamžiku poškození olejové vany, že k jejímu proražení cizím předmětem došlo, když seděl v odhlučněné a odizolované kabině vozidla. V řízení bylo znaleckým posudkem prokázáno, že poškození olejové vany a následné zadření motoru a rozlomení ojnice bylo na sebe bezprostředně navazující poškození, kterému s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu nebylo možno zabránit, když se řidič nenacházel v kabině vozidla, aby mohl zabránit vzniku další škody (zadření motoru) poté, co se snížil tlak oleje [právnická osoba] a mohla se rozsvítit výstražná kontrolka na přístrojové desce vozidla. Rovněž bylo prokázáno, že mezi poškozením vany oleje a s tím souvisejícím vytečením oleje, a zadřením motoru, byl pouze krátký časový úsek, přibližně 15 minut, tedy se nejednalo o dvě samostatné pojistné události, ale o jednu, když jednotlivá poškození vozu na sebe bezprostředně navazovala. Soud prvního stupně uzavřel, že se v tomto případě jednalo o poškození vozu, jednu pojistnou událost, v rámci které došlo k poškození vozu, kdy jednotlivá poškození vozu nastala v příčinné souvislosti a bezprostředně po sobě, přičemž řidič nemohl poškození vozu zabránit.

7. Dále se soud prvního stupně vypořádal i s námitkou nesprávnosti kalkulace ceny oprav vyhotovené autorizovaným servisem (viz bod 15. odůvodnění). Žalovaná přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř v tomto svá tvrzení řádně nedoplnila, pouze uvedla, že dle jejích interních propočtů se celková cena opravy pohybuje řádově o desítky tisíc korun českých níže, než tvrdila žalobkyně, rozporovala množství hodin práce, které byly odhadnuty pro opravu a považovala je za nadnesené (aniž by však opětovně uvedla konkrétní množství hodin), dále rozporovala, že z kalkulace není zřejmé, jaké náhradní díly měly být pro provedení opravy využity, zda zcela nové, značkové či aftermarketové. Tvrzení žalované tak zůstalo i po poučení soudu velmi vágní, neurčité, žalovaná tak v tomto směru neunesla primárně povinnost tvrzení, ani provedenými důkazy nezpochybnila věrohodnost provedeného důkazu – kalkulaci autorizovaného servisu. Soud prvního stupně tak neměl důvod pochybovat o správnosti a věrohodnosti provedeného důkazu předmětnou kalkulací; nadto z výslechu svědka Bučka bylo prokázáno, že předmětné poškozené vozidlo, na které byla kalkulace vyhotovena, bylo přistaveno do servisu, zástupce servisu si vozidlo prohlédl, tedy řádným a dostatečným způsobem zjistil rozsah a výši nutných oprav, detekoval závadu a vyhotovil kalkulaci oprav pro zákazníka, aby bylo vozidlo uvedeno do původního provozuschopného stavu. Byla tedy dostatečným způsobem zjištěna výše přiměřených nákladů, které je v souladu s čl. 21 VPP třeba účelně vynaložit na opravu do stavu bezprostředně před pojistnou událostí. Konečně soud prvního stupně vypořádal i námitku žalované tzv. totální škody (viz bod 16. odůvodnění), ani tu neshledal opodstatněnou.

8. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl v celém rozsahu, jenž zůstal předmětem řízení po omezení žaloby žalobkyní co do částky 27 964,20 Kč (odpovídající sjednané spoluúčasti žalobkyně).

9. Výrokem II soud prvního stupně rozhodl o náhradě účelně vynaložených nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 202 412 Kč (viz body 17. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku).

10. Výroky III a IV rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů státu § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení a výrokem V o přenesení soudního poplatku na žalovanou dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (viz body 19. a 20. odůvodnění napadeného rozsudku).

11. Proti napadenému rozsudku podali včasné a přípustné odvolání žalobkyně i žalovaná; žalovaná podala odvolání v rozsahu výroku meritorního (I), jakož i souvisejících nákladových (II-V) a žalobkyně toliko co do výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

12. Žalovaná namítala žalobkyně neprokázala, jak k poškození předmětného vozidla došlo. Znalec se přezkoumatelně nevypořádal s otázkami týkající se škodního děje ani pohybu vozidla po stavbě, nebylo ani prokázáno to, že řidič vozidla dodržel povinnost předcházet vzniku škod ani to, že místo nájezdu zkontroloval. Poukazovala, že chybí klíčový předmět – věc, která měla nádrž prorazit a nebylo definováno ani místo průrazu. Žalovaná považovala znalecký posudek a výpověď znalce za nepřezkoumatelné a měla za to, že by měl být jmenován znalec nový, pokud nebude žaloba zamítnuta. Uvedla, že jediný relevantní svědek byl řidič vozidla, který poškozené vozidlo řídil v době poškození, a navíc si ničeho nepamatuje. Nikdo z ostatních svědků v okamžik poškození na místě nebyl. Nikdo na místě přímo neviděl věc, která měla způsobit poškození. Soud neřešil skutečnost, že dle záznamu o škodě z 11. 7. 2019 měl řidič [jméno FO] vozidlo zastavit, měl vozidlo opustit a přejít k zadní části vozu, aniž by zaznamenal průraz vzpříčení, únik oleje, ani najetí na železný předmět. Vozidlo prokazatelně nezkontroloval, jinak by musel poškození zaznamenat. Průběžný únik oleje nebyl prokázán. Navíc stříkání oleje by muselo být vidět ve zpětném zrcátku a kontrolka v kabině by musela na toto reagovat. Soud neřešil polohu vyteklého betonu a olejové skvrny a související polohu vozidla ani jeho celkový pohyb v místě. To vše vzbuzuje důvodné pochybnosti ohledně vzniku škodné události a průběhu škodného děje. Žalovaná zdůraznila, že nebylo prokázáno, jak k poškození vozidla došlo, ani co řidič dělal, aby škodě zabránil, jednoznačné důkazy zcela chybí a tento stav nemůže být kladen k tíži žalované. Soud se chybně spokojil se znaleckým posudkem bez relevantní vypovídající hodnoty, neúplně tak zjistil skutkový stav a veškeré okolnosti šetřené škodné události a v podstatě ignoroval to, že škodící předmět nejenže nikdo neuschoval, ale nikdo jej ani nezaznamenal. Žalovaná dále nesouhlasila s vyčíslením vzniklé škody, byť šlo o vyčíslení provedené servisem či opravcem. Servis práce na vozidle neprováděl. Soupis prací nepovažovala za přezkoumatelný, jelikož z něj nevyplývá konkrétní rozsah opravárenských prací a jednotlivých typů prací, a i způsobu výpočtu ceny opravy ani to, zda pro výpočet bylo užito některého k tomuto účelu užívanému software. Žalovaná proto rozporovala množství hodin práce, které byly odhadnuty pro případnou opravu, a považovala je za nadnesené. Podle interních propočtů žalované se celková cena opravy měla pohybovat řádově o desítky tisíc korun českých níže, než tvrdí žalobkyně. Žalobkyně zopakovala i svou námitku, šlo o tzv. totální škodu, když cena opravy tvrzená žalobkyní se blíží hodnotě poškozeného vozidla před škodnou událostí. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl v celém rozsahu a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

13. Žalobkyně ve svém odvolání proti výroku o nákladech řízení (II) namítala, že byla rozhodnutím soudu zkrácena o náhradu některých účelně vynaložených nákladů řízení. Namítala, že soud prvního stupně pochybil, když nepřiznal v rámci náhrady nákladů řízení odměnu a hotové výdaje za úkony – další porady advokáta s klientem provedené ve dnech 19. 7. 2021, 14. 6. 2023 a 30. 8. 2024 a sepis návrhu na procesní nástupnictví. Podstatné je, že dané konzultace proběhly a navazovaly na nové skutečnosti, které bylo zapotřebí projednat a zaujmout k nim stanoviska. Účelným úkonem byl i návrh na procesní nástupnictví. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení v plné výši, jak tyto náklady žalobkyně účtovala, tedy včetně odměny, režijních paušálů a DPH za úkony, které soud prvního stupně v důsledku svého nesprávného posouzení nepřiznal.

14. K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že žalovaná v odvolání jen opakovala svou argumentaci, kterou neprosadila před nalézacím soudem, a se kterou se soud prvního stupně plnohodnotně vypořádal. Žalobkyně proto ve svém vyjádření jednotlivé argumenty žalované opětovně vyvracela. Průběh škodní události byl prokázán komplexem důkazů tvořících ucelený důkazní kruh prokazující skutkový děj, o němž nejsou pochybnosti. Předmětné vozidlo muselo na místo dojet bez poškození olejové vany, protože šlo o poškození, které činí vozidlo nepojízdným. Vozidlo převáželo v nástavbě beton, který byl po celou dobu v bubnu promícháván. Vozidlo standardně stavbou couvalo do místa vykládky betonu a najelo na kovový předmět kruhového průřezu, který se po najetí vzpříčil a prorazil olejovou vanu. Po proražení olejové vany z této vytekl olej a došlo k zadření motoru a rozlomení ojnice, přičemž tento děj trval cca 15 minut. Nepojízdnost vozidla a ztráta oleje vyplývá z pořízené fotodokumentace a ze zprávy [bezpečnostní sbor], který prováděl sanaci vylitého oleje. Vozidlo bylo následně odtaženo do společnosti [právnická osoba], který je autorizovaným servisem pro vozidla [název], kde bylo prohlédnuto likvidátorem žalované [jméno FO], který zdokumentoval poškozenou olejovou vanu včetně jejího průrazu, jakož i poškození motoru a ojnice. Soudní znalec popisovaný nehodový děj označil jako plně korespondující se zjištěným poškozením. Absence kovového předmětu, který prorazil olejovou vanu, nehraje s ohledem na ostatní důkazy při skutkových závěrech žádnou roli. Z charakteru poškození olejové vany zadokumentovaného likvidátorem [jméno FO] a ze závěrů znaleckého posudku lze nade vši pochybnost učinit závěr, že olejovou vanu prorazil kovový podlouhlý předmět kruhového průřezu. Mohlo se jednat o roxor, ale také o jiný tyčovitý kovový předmět vyskytující se na stavbách. Je pochopitelné, že řidič vozidla řešil na místě výplach betonu, sanaci vylitého oleje a odtah vozidla, a nikoliv identifikaci předmětu, který olejovou vanu prorazil. Rovněž pro [bezpečnostní sbor] byla primární sanace vylitého oleje, a nikoliv identifikace předmětu, který olejovou vanu poškodil. Šlo-li o osobu řidiče [jméno FO], tento si sice již na nic nevzpomněl s odůvodněním, že je to dávno a projel jako řidič nespočet staveb, avšak to na prokázání nehodového děje nic nemění. Řidič [jméno FO] předmětné vozidlo v daném místě a čase řídil, což jednoznačně vyplývá z pořízené fotodokumentace, určité diskrepance mezi laickým zákresem nehodové situace a pořízenou fotodokumentací jsou za dané důkazní situace při formulaci skutkových závěrů bez významu. Stěžejní je fotodokumentace, která danou situaci zachycuje věrně. Zákres provedený jednatelem původní žalobkyně přiložený k záznamu o škodě zasílanému pojišťovně je ryze orientační a provedený podle obecného popisu řidiče. Řidič podával jednateli původní žalobkyně informace obecně a jednatel [jméno FO] při provedení zákresu nepřikládal význam přesnému umístění olejové skvrny, kterou zakreslil před vozidlem, a nikoliv pod ním, protože by vozidlo olejovou skvrnu překrývalo. Umístění olejové skvrny pod vozidlem v původním postavení je však vidět právě na fotografii, kde se nachází také řidič [jméno FO]. Znalec u jednání zodpověděl veškeré otázky právního zástupce žalované kladené ke vzájemné poloze vozidla, olejové skvrny i vymytého betonu, přičemž znalec všechny tyto skutečnosti logicky objasnil a vysvětlil. Výhrady žalované vůči znaleckému posudku je nutno odmítnout. Znalec své závěry v posudku vysvětlil a odůvodnil, včetně doložení fotografií a jejich popisu. V rámci svého výslechu znalec odpověděl na všechny otázky položené zástupcem žalované a na svých znaleckých závěrech plně setrval. Pokud znalec v důsledku položených otázek činil drobné korekce svých úvah, konkrétně ve vztahu ke vzájemnému pohybu kovového předmětu a vozidla, pak to pouze svědčí o svědomitosti znalce při hodnocení námitek účastníků, ale rozhodně to jeho závěry nijak nezpochybňuje. Soud prvního stupně hodnocení znaleckého posudku provedl řádně a v souladu se všemi pravidly hodnocení důkazů.

15. Žalovaná dále ve svém vyjádření uvedla, že nalézací soud se vypořádal i s námitkou porušení prevenční povinnosti. Soud prvního stupně správně na základě závěrů znalce konstatoval, že kabina řidiče je odhlučněna a řidič nemohl nijak vnímat (ani slyšel ani cítit), že najel na kovový předmět, jímž došlo k proražení olejové vany. Po poklesu hladiny oleje se sice na palubní desce musela rozsvítit kontrolka nízkého stavu oleje, ale v té době již řidič obsluhoval nástavbu (buben domíchávače) v zadní části vozidla a nacházel se tedy mimo kabinu vozidla, takže kontrolku na palubní desce nemohl vidět. Neoprávněný je požadavek žalované, že si řidič měl projít trasu, po které bude couvat. Z fotodokumentace je zjevné, že terén byl přehledný a řidič ve zpětných zrcátkách dobře viděl kam couvá. Kovový předmět, který olejovou vanu prorazil, se musel nacházet pod nánosem zeminy a k jeho vzpříčení došlo až v důsledku toho, že na něj vozidlo najelo. I kdyby si řidič trasu prošel, což by byl postup naprosto nestandardní, k němuž v praxi nedochází, tak by stejně kovový předmět pod nánosem zeminy nezjistil. Pokud šlo o výši škody, tak nalézací soud správně akcentoval, že kalkulace opravy provedená autorizovaným servisem je způsobem stanovení výše škody, který plně odpovídá všeobecným pojistným podmínkám. Navíc žalovaná byla opakovaně soudem vyzvána, aby konkretizovala své námitky vůči jednotlivým položkám kalkulace, avšak její stanovisko zůstalo jen v obecné rovině, že zpochybňuje rozsah kalkulovaných prací a užitého materiálu s poukazem na své interní posouzení. Žalobkyně tedy důkazní břemeno stran výše nároku unesla, a pokud žalovaná tvrdila, že výše škody je jiná, pak se břemeno tvrzení a důkazní břemeno přeneslo na ni a žalovaná jej zjevně neunesla ani v rovině tvrzení.

16. Žalovaná vyjádření k odvolání ještě uvedla, že námitku o možné totální škodě i samotná žalovaná činí jen v rovině možných úvah, aniž by výslovně tvrdila, že škoda je škodou totální. Opět zde chybí jednoznačné tvrzení žalované a samozřejmě i důkazy k němu. Nalézací soud konečně správně odmítl i procesní obranu žalované týkající se následné škody, když vysvětlil, že v daném případě na proražení olejové vany s vytečením oleje bezprostředně navazovalo zadření motoru a rozlomení ojnice. Nešlo tedy o dva na sobě nezávislé děje, ale o jeden děj kauzálně kontinuální. Ztráta oleje v důsledku proražení olejové vany vedla bezprostředně k poškození motoru, přičemž této dějové souslednosti řidič vozidla nebyl schopen zabránit ani jej nijak ovlivnit. Šlo tedy o jednu jedinou nahodilou pojistnou událost krytou sjednaným pojištěním. Veškerá poškození představují přímou škodu na vozidle, kterou je pojišťovna povinna sanovat pojistným plnění ze sjednaného pojistného vztahu.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně v projednávané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje, k nimž nemá výhrad ani z hlediska procesu dokazovaní, ani z hlediska hodnocení důkazů, na odůvodnění soudu prvního stupně v tomto pro stručnost odkazuje. Skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají provedeným důkazů, dokazování bylo zaměřeno k relevantním skutečnostem z hlediska právního základu věci, odvolací soud nespatřuje ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně logické rozpory, naprosto se ztotožňuje s hodnocením pro věc stěžejního důkazu provedeného znaleckým posudkem a doplněného výslechem znalce, všechny rozhodné skutečnosti ohledně průběhu škodního děje, vzniku škody a její výše považuje odvolací soud za řádně zjištěné a prokázané. Výhrady žalované proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně a zejména proti závěrům znaleckého posudku odvolací soud nepovažuje za opodstatněné, nesené spíše jen v obecné rovině, bez toho, aby byla vyvracena konkrétními skutečnostmi. V posuzování jednotlivých námitek vůči skutkovým závěrům se odvolací soud kloní k přiléhavým a přesvědčivým argumentům žalované, jak jsou zopakovány ve vyjádření k odvolání (viz shora). Soudem prvního zjištěný skutkový základ nedoznal změny ani v odvolacím řízení, odvolací soud neměl důvod provádět ve věci další dokazování či opakovat dokazování již provedené.

19. Zároveň odvolací soud považuje za správné právní posouzení, jak jej učinil soud prvního stupně, odvolací soud k němu nemá co dodat; ostatně těžiště námitek žalované proti žalobnímu nároku směřovalo do skutkového základu věci, jak byl objasněn soudem prvního stupně. S tím se však odvolací soud ztotožnil, jak uvedeno shora a přijal jej za prokázaný a relevantní skutkový základ projednávané věci.

20. Jelikož i právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně odvolací soud považuje za správné, úplné a přiléhavé, nemá sám k věci příliš co dodat.

21. Jde-li o odvolací námitky žalované, odvolací soud je nepovažuje za způsobilé otřást správností napadeného rozsudku. Námitky neprokázání skutkového základu věci nemá odvolací soud za opodstatněnou, provedené dokazování bylo dostatečné ke spolehlivému zjištění rozhodného skutkového děje, odvolací soud se neztotožnil ani s námitkami proti hodnocení znaleckého posudku a výslechu znalce. Jednak závěry znalce jsou logické, nejsou v rozporu s jinými důkazy, zejména však žalovaná nenabídla nic konkrétního, co by je vyvracelo, kromě svých v obecné rovně nesených pochybností, že se nehodový děj popsaným způsobem nestal. Stejně tak odvolací soud považuje za dostatečně a spolehlivě prokázanou výši vzniklé škody, výhrady žalované, že interní kalkulací „to vyšlo méně“, nepovažuje za způsobilé vyvrátit zjištěné skutečnosti z kalkulace autorizovaného autoservisu. Konečně odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně k namítanému porušení prevenční povinnosti ze strany řidiče předmětného vozidla, k jehož poškození došlo, jakož i s vypořádáním námitky tzv. totální škody, v tomto se na důvody napadeného rozsudku odkazuje.

22. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný ve vyhovujícím meritorním výroku (I), jakož i správných výrocích o náhradě nákladů státu (výroky III a IV) a ve výroku o přenesení poplatkové povinnosti na neúspěšnou žalovanou dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok V).

23. Odvolací soud změnil výrok II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky co do výše přiznané náhrady (a jinak potvrdil co do uložení náhradové povinnosti neúspěšné žalované, pariční lhůty a platebního místa), když přitakal odvolání žalobkyně, že některé úkony právní služby je v tomto případě možno považovat za účelně vynaložené – a to jednak sepis návrhu na procesní nástupnictví, který byl za dané procesní situace nezbytným a není důvod jej vyloučit, a dále jednu poradu advokáta žalobkyně s klientem přesahující jednu hodinu v tomto případě odvolací soud považuje za účelnou, nikoliv však již ty další dvě, které advokát žalobkyně prosazuje. Odvolací soud tak změnil náhradu přiznanou soudem prvního stupně navýšil o náhradu mimosmluvní odměny za 1,5 úkonu právní služby, na ně připadající paušální náhrady hotových výdajů, příslušnou náhradu DPH a stanovil celkovou náhradu nákladů řízení částkou 258 255,84 Kč po krácení na 90 % pro poměrný úspěchu žalobkyně – stejně jako soud prvního stupně). Sumarizace náhrady nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně vyznívá následovně: mimosmluvní odměna advokáta 10 540 Kč x 14,5 + 21 % DPH (13 úkonů jako soud prvního stupně + 1 porada a půl úkon za procesní nástupnictví), náhrady hotových výdajů po 300 Kč x 15 úkonů, náhrada za promeškaný čas 100 Kč x 112 půlhodin, nocležné 2761 Kč, cestovné 46 038,29 Kč, soudní poplatek 13 982,50 Kč, spotřebovaná záloha na znalecký posudek 10 000 Kč. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 241 311,79 Kč, DPH 21 %: 45 639,15 Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPH: 286 950,94 Kč, z toho 90 % = 258 255,84 Kč.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž procesně úspěšné žalobkyni náleží k náhradě částka 41 802,44 Kč sestávající z mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně po 10 460 Kč za dva úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání ve výši a účast u jednání odvolacího soudu [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), k) advokátního tarifu], dále z paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s tímto úkonem ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovné k soudu a zpět do sídla advokáta ve výši[Anonymizováno]6 937,47 Kč, náhrada za promeškaný čas 100 x 20 půlhodin, a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, tj. 7 254,97 Kč, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady požadované advokátem žalobkyně v jeho vyčíslení požadovaných nákladů nad rámec shora uvedených odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložené, zejména pokud šlo zas o uplatňované porady s klientem.

25. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení