36 Co 401/2024 - 173

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: [jméno FO], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [adresa] fakticky bytem [adresa] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupeni [jméno FO], advokátem sídlem [adresa] o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. června 2024, č. j. 67 C 104/2023-120, ve znění doplnění provedeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. srpna 2024, č. j. 67 C 104/2023-137, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II o věci samé potvrzuje a ve výroku o nákladech řízení se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně činí 79 134 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 826,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalovaných.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, jejíž znění uvedl ve výroku I tohoto rozhodnutí. Výrokem II dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 40 414 Kč k rukám jejich zástupce.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala dvou samostatných žalobních nároků, a to (1) uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu ke spoluvlastnickému podílu ve společném jmění manželů o velikosti 14240/1246896 na pozemku parc. č. [číslo], zapsaném na LV [číslo], vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „Pozemek“), za kupní cenu 19 876,55 Kč, a (2) určení, že shora popsaný spoluvlastnický podíl není zatížen zástavním právem smluvním ani dalšími souvisejícími zápisy. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy kupní, o zřízení věcného předkupního práva, o zřízení zástavního práva, o zákazu zcizení a zatížení, o zřízení výhrady práva zpětné koupě ze dne 24. 8. 2022 (dále jen „Smlouva“) nabyla od svých rodičů [jméno FO] a [jméno FO] za kupní cenu 33 975 000 Kč do svého výlučného vlastnictví spoluvlastnický podíl na Pozemku ve výši 3/4. Žalovaní se poté stali spoluvlastníky podílu o velikosti 14240/1246896 na základě kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2020, již uzavřeli s [FO2] jako prodávající, za kupní cenu 5 220 000 Kč, přičemž sama [FO2] nabyla předmětný podíl do výlučného vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou dne 1. 4. 2020 s prodávajícím [jméno FO3] za kupní cenu 4 490 000 Kč. K datu uzavření této kupní smlouvy byl [jméno FO3] povinen nabídnout podíl o velikosti 14240/1246896 podle § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, ke koupi právním předchůdcům žalobkyně, jimž svědčilo zákonné předkupní právo. Vzhledem k tomu, že tato povinnost dospěla již přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 163/2020 Sb.“), přetrvalo předkupní právo podle čl. II. bodu 4 téhož zákona i po nabytí jeho účinnosti a mohlo proto být na žalobkyni převedeno Smlouvou. Co se týká kupní ceny za podíl žalovaných, žalobkyně její výši stanovila dle § 2149 odst. 2 o. z. tak, že částku 16 520,46 Kč, za niž podíl nabyl [jméno FO3] na základě kupní smlouvy ze dne [datum], zvýšila o průměrný růst cen pozemků v době od 18. 12. 2017 do 1. 4. 2020 dle [název] Indexu publikovaného [právnická osoba]. Konečná kupní cena podílu, očištěná o závazky ze zástavního práva smluvního a dále souvisejících zápisů, tak má podle názoru žalobkyně činit částku 19 876,55 Kč. Za účelem ověření správnosti výpočtu navrhla zpracování znaleckého posudku. Žalobkyně odůvodnila svůj zájem o uzavření kupní smlouvy se žalovanými ekonomickou výhodností transakce, na jejímž základě by získala další podíl na Pozemku, který činí 1,1 % z jeho celkové výměry, což pro žalobkyni představuje výhodnou investici. Za situace, kdy pro promlčení předkupního práva nemohla podat žalobu proti jiným osobám než proti žalovaným, nelze dle jejího názoru spatřovat v tomto kroku zjevné zneužití práva ve smyslu § 7 o. z. Žalobkyně zaslala dne 16. 3. 2023 žalovaným výzvu k uzavření kupní smlouvy. Bez ohledu na to, zda jim byla tato výzva doručena, je žalobkyně s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 29 Cdo 805/2021) přesvědčena, že byla oprávněna uplatnit právo retraktu přímo žalobou.

3. Žalovaní nárok uplatněný žalobou neuznali a navrhli žalobu zamítnout v plném rozsahu. Ačkoli učinili nesporným způsob nabytí svého spoluvlastnického práva k podílu na Pozemku, poukázali, že v době uzavření kupní smlouvy s [FO2] již právní řád nezakotvoval předkupní právo spoluvlastníků, jež bylo s účinností od 1. 7. 2020 zrušeno. Žalovaní činili své právní jednání v dobré víře v prohlášení druhé smluvní strany, jemuž neměli žádný důvod nevěřit, že na jimi nabývaném podílu neváznou právní vady ve prospěch třetích osob. Tato skutečnost nevyplývala ani z veřejného seznamu. Jediný způsob, jak žalovaní mohli zjistit, zda jejich právní předchůdce [jméno FO3] neporušil povinnosti plynoucí ze zákonného předkupního práva 25 spoluvlastníků, bylo kontaktovat všechny tyto osoby. Takové úsilí však po nich nelze spravedlivě požadovat. Co se týká motivu žalobkyně k podání žaloby, žalovaní popřeli ekonomickou racionalitu koupě jejich podílu, a zdůraznili, že jednání žalobkyně představuje výpomoc manželům [jméno FO] v rámci jejich dlouholetého sporu s ostatními spoluvlastníky Pozemku, kdy selektivně zasahuje právě žalovaného 2 jako člena [orgán] [p.o.2], a [tituly před jménem] [FO6], předsedkyni výboru. Přestože podíl žalovaných tvoří toliko 1,1 % celkové výměry Pozemku, žalovaní namítli, že jeho převodem na žalobkyni, která dlouhodobě žije mimo území České republiky a v bytovém domě na Pozemku nevlastní žádnou bytovou jednotku, by bylo významně zasaženo do stability spoluvlastnických vztahů, neboť by pozbyli možnost disponovat částí Pozemku pod budovou, v níž je vymezena bytová jednotka č. [číslo] v jejich vlastnictví, a nemohli se účastnit ani vytváření společné vůle k těmto nemovitostem. Na podporu svých tvrzení o spekulativnosti žaloby, která byla podána až v odstupu tří let po údajném porušení předkupního práva právních předchůdců žalobkyně, aniž by se tohoto práva aktivně domáhali, žalovaní závěrem poukázali na řízení vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], v němž se rodiče žalobkyně domáhají žalobou ze dne 6. 5. 2015 zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k Pozemku, a pod sp. zn. [spisová značka], v němž se totožné věci domáhají žalobou ze dne 20. 6. 2022 podíloví spoluvlastníci. Vzhledem k tomu, že Smlouva mezi žalobkyní a jejími rodiči, na jejímž základě došlo k převodu podílu na Pozemku o velikosti 3/4 na žalobkyni, byla uzavřena dne 24. 8. 2022 pouze za účelem obstrukce tohoto řízení, žalovaní dovodili, že aktuální jednání žalobkyně je třeba kvalifikovat jako zneužití práva, jež nemůže v souladu s § 8 o. z. a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práva a svobod požívat právní ochrany. Tomuto nasvědčuje mimo jiné finanční vypořádání mezi žalobkyní a jejími rodiči, kteří na koupi podílu na Pozemku, jehož obvyklá cena byla v řízení pod sp. zn. [spisová značka] znalecky stanovena jen na částku 1 084 935 Kč, poskytli dne 24. 8. 2022 zápůjčku ve výši 50 000 000 Kč a pohledávku zajistili zástavním právem. Za těchto okolností tak žalovaní namítli, že žaloba je zjevně šikanózní.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (viz body 7–17 odůvodnění rozhodnutí), na jehož základě popsal genezi vlastnických vztahů k jednotlivým podílům. Dle zjištění soudu prvního stupně byla dne 18. 12. 2017 uzavřena kupní smlouva mezi [samosprávný celek] jako prodávajícím a 26 kupujícími, mimo jiné též [jméno FO3], jako vlastníky bytových jednotek v budově č. p. [číslo], [číslo], stojící na pozemcích parc. č. [číslo] a [číslo], zapsaných na LV [číslo], v k. ú. [adresa], obec [adresa], k převodu vlastnického práva k podílu ve výši 1/4 na Pozemku za kupní cenu 361 645 Kč. Jednotliví kupující si nabytý spoluvlastnický podíl rozdělili v poměru odpovídajícím jejich podílu na společných částech budovy. [jméno FO3] tak nabyl vlastnické právo k podílu o velikosti 14240/1246896, přičemž tento podíl byl dále převáděn na jeho právní nástupce způsobem, jenž byl podrobně popsán již v žalobě. Co se týká Smlouvy uzavřené dne 24. 8. 2022 mezi žalobkyní a manžely [jméno FO], soud prvního stupně seznal, že smluvní strany si ujednaly převod podílu na Pozemku o velikosti 3/4 za kupní cenu ve výši 33 975 000 Kč, kterou se žalobkyně zavázala zaplatit nejpozději při podpisu Smlouvy a na jejíž úhradu získala dne 24. 8. 2022 od prodávajících zápůjčku zajištěnou zástavním právem manželů [jméno FO]. Dne 15. 3. 2023 zaslala žalobkyně již jako výlučný vlastník podílu o velikosti 3/4 výzvu k převodu spoluvlastnického podílu žalovaných o velikosti 14240/1246896 a uplatnila své tvrzené zákonné předkupní právo. Na výzvu reagovala toliko žalovaná 2. Dne 25. 5. 2023 vyhlásil soud prvního stupně rozsudek pod č. j. [spisová značka], v němž poukázal na obstrukční jednání manželů [jméno FO], kteří převodem podílu o velikosti 3/4 vytvořili umělou právní překážku pro způsob dělení Pozemku, neboť s tímto podílem spojili též právo cesty na pozemek parc. č. [číslo]. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. [spisová značka], Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku II, jímž přikázal sporné nemovitosti žalobcům do jejich společného jmění manželů, ve výrocích I, III, IV, V, VI a VII poté rozsudek potvrdil a ve výroku III rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolání žalobců přitom poznamenal, že převedením podílu na Pozemku ve výši 3/4 na dceru (pozn. žalobkyni v tomto řízení) bez souhlasu menšinového spoluvlastníka, nadto za souběžného zřízení věcného břemene služebnosti cesty za účelem zajištění teoretické možnosti vstupu na pozemek parc. č. [číslo] ze zcela zastavěného Pozemku, porušili § 1132 o. z. a účelově nastavili formální stav, který by mohl za určitých okolností představovat překážku pro dělení Pozemku způsobem, jaký zvolil soud prvního stupně. Městský soud v Praze tak uzavřel, že důvody žalobců nemohly v porovnání s oprávněnými zájmy ostatních spoluvlastníků obstát.

5. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle § 7, § 8, § 2144 odst. 1, § 2149 odst. 1, § 3028, § 3056 odst. 1 a § 3059 o. z. Dospěl přitom k závěru (viz body 20–29 odůvodnění rozsudku), že žalovaní v řízení unesli důkazní břemeno ke svému tvrzení, dle něhož jednání žalobkyně představuje zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Soud prvního stupně vyzdvihl, že žalobkyně není vlastníkem žádné bytové jednotky v budově nacházející se na Pozemku. Samotný Pozemek je plně zastaven, přičemž dispozice s ním je úzce funkčně spjata s užíváním bytového domu. Vyhovění nároku žalobkyně by proto znemožnilo žalovaným podílet se na rozhodování ohledně poměrů Pozemku pod budovou. Žalobkyně nadto neprokázala svůj tvrzený ekonomický zájem na realizaci předkupního práva, k němuž došlo ve značném časovém odstupu od doby, kdy toto právo mohlo být uplatněno poprvé. Pochybnosti dle závěru soudu prvního stupně vzbuzuje též způsob nabytí podílu o velikosti 3/4 žalobkyní od manželů [jméno FO], kteří se k převodu za zcela nepřiměřenou kupní cenu, již nadto sami financovali skrze zápůjčku žalobkyni, uchýlili jen dva dny poté, kdy byla [tituly před jménem] [jméno FO] doručena žaloba spoluvlastníků o vypořádání spoluvlastnictví. Ta byla projednávána soudem prvního stupně v řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Daný převod tak soud prvního stupně vyhodnotil jako účelový a s odkazem na pasivitu právních předchůdců žalobkyně při uplatňování předkupního práva dovodil, že její jednání je v rozporu s dobrými mravy a příčí se zákazu zjevného zneužití práva.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle poměru úspěchu účastníků ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy uvedl, že žalovaní byli v řízení plně procesně úspěšní. Z těchto důvodů jim přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, jejich výši poté vyčíslil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) (viz bod 31 odůvodnění napadeného rozsudku).

7. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, č. j. 67 C 104/2023-137, soud prvního stupně doplnil podle § 166 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek o výrok II, kterým zamítl žalobu o určení, že spoluvlastnický podíl na Pozemku ve výši 14240/1246896 není zatížen zástavním právem smluvním, ani dalšími s tím souvisejícími zápisy – závazkem neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého, závazkem nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí nový dluh a závazkem zástavního věřitele nepožádat o výmaz zástavního práva. Výrokem II soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že v napadeném rozsudku opomenul rozhodnout o druhém nároku uvedeném v žalobním petitu žalobkyně, jež se domáhala vydání určovacího výroku ve výše popsaném rozsahu. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nevyhověl již prvnímu nároku žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy, neshledal ani druhý nárok žalobkyně důvodným a v této části napadený rozsudek i bez návrhu účastníků doplnil. Pro úplnost poté poznamenal, že zásadně nelze rozhodovat o zrušení práva zřízeného ve prospěch třetí osoby, není-li tato osoba zároveň účastníkem soudního řízení a nemůže-li se tak procesně relevantním způsobem bránit.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 151 odst. 1 a § 142 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s doplněním napadeného rozsudku účastníkům žádné náklady nevznikly.

10. Proti oběma výše citovaným rozsudkům podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, a to vždy do všech jejich výroků.

11. Stran napadeného rozsudku ze dne 27. 6. 2024, č. j. 67 C 104/2023-120, se žalobkyně v první řadě vymezila proti nekonkrétní argumentaci soudu první stupně, který neobjasnil, jaké podstatné okolnosti ho vedly k závěru o zneužití práva a jakou roli v jeho úvahách zároveň hrál delší časový odstup žaloby od okamžiku, kdy mohlo být předkupní právo uplatněno poprvé. Žalobkyně se ohradila, že svůj nárok vznesla v zákonné promlčecí době pouhých 5 měsíců po dni, kdy bylo spoluvlastnické právo žalovaných zapsáno v katastru nemovitostí. Nemůže jí být přitom přičítána k tíži neaktivita právních předchůdců. Dle jejího názoru bylo na žalovaných, aby při koupi podílu projevili obezřetnost a nespoléhali se výlučně na prohlášení prodávajícího v kupní smlouvě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020-II), z níž je nadto patrné, že ve vztahu k Pozemku probíhá soudní spor. Za zcela irelevantní žalobkyně stejně tak považuje i fakt, že žije dlouhodobě v zahraničí a že v bytovém domě nacházejícím se na Pozemku nevlastní bytovou jednotku, neboť její zájem je čistě ekonomický a není věcí soudu, aby kvalitu její investice zpochybňoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021), tím spíše v případě, kdy poté sám přiznal, že hodnota nemovitostí kontinuálně roste. Byť spoluvlastnický podíl žalovaných na Pozemku tvoří jen minimální část jeho celkové výměry, může reálně ovlivnit jeho poměry, což ostatně připustil též soud prvního stupně. Převod tohoto podílu na žalobkyni ovšem nemůže vést k omezení jiného vlastnického práva žalovaných, neboť s vlastnictvím bytové jednotky vymezené na základě zákona č. 72/1994 Sb. kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), není spoluvlastnictví Pozemku, na němž stojí budova, kde se jednotka nachází, neoddělitelně spjato. Totéž potvrzuje Prohlášení vlastníka [p.o.3] ze dne 31. 10. 2003 k budově č. p. [číslo], [číslo] v k. ú. [adresa]. Uzavřela-li proto žalobkyně s manžely [jméno FO] dne 24. 8. 2022 Smlouvu se zcela standardní textací, na níž se obě smluvní strany shodly, nelze v takovém kroku spatřovat účelové jednání z její strany. To platí tím spíše, kdy se samotná žalobkyně dozvěděla o žalobě spoluvlastníků proti manželům [jméno FO] až dne 8. 4. 2023, tj. po podpisu dotčené Smlouvy. Se zpožděním byl s touto žalobou seznámen i její otec, který ji obdržel dne 30. 8. 2022. Aniž by soud prvního stupně vedl v tomto směru dokazování, spekulativně vyvodil, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl o žalobě informován svou manželkou již před uzavřením Smlouvy. Nadto zpochybnil i vážnost vůle jejích smluvních stran, když s prostým odkazem na způsob financování kupní ceny a její výši uzavřel, že Smlouva je účelovým právním jednáním. Ve svých úvahách nicméně nezohlednil, že kupní cena odpovídá hodnotě, kterou žalobkyně Pozemku připisuje. Skutečnost, že znaleckým posudkem byla stanovena cena nižší, je nerozhodná, neboť daný posudek byl vypracován v jiném řízení a v rozporu se zákonem o oceňování. Za situace, kdy soud prvního stupně nekriticky přejal nijak nepodložená tvrzení žalovaných, neprovedl potřebné důkazy či se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu s určitými důkazy nijak nevypořádal (viz nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09), nelze se dle názoru žalobkyně ztotožnit ani s jeho právními závěry o porušení dobrých mravů a zneužití práva, které nadto postrádají podrobnější odůvodnění.

12. Co se týká napadeného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 8. 2024, č. j. 67 C 104/2023-137, jímž bylo výše citované rozhodnutí doplněno o výrok II, žalobkyně odkázala na zmatečnost tohoto výroku, o němž dle jejího názoru nebyl soud prvního stupně oprávněn rozhodnout, když výrok II byl i v pořadí prvním rozsudku ve věci obsažen. Po věcné stránce dále namítla, že účast [společnost], jako osoby, v jejíž prospěch váznou na spoluvlastnickém podílu žalovaných zástavní právo smluvní a další související zápisy, by neměla vliv na zjištění, že předmětné zatížení je v rozporu s předkupním právem žalobkyně. Určením, že žádné zatížení na podílu nevázne, by dle názoru žalobkyně totiž nedošlo k zániku uvedených práv, ale způsobilo by pouze to, že by práva [společnost] zůstala zachována toliko k bytové jednotce a podílu na budově č. p. [číslo]. Tyto nemovitosti přitom tvoří významnou část hodnoty zástavy a míra zajištění by se proto nijak nezměnila.

13. Z výše uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem, jímž bylo provedeno doplnění o výrok II, změnil tak, že vyhoví oběma žalobním nárokům uvedeným v žalobním petitu v plném rozsahu, příp. aby napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. K odvolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní, kteří se ztotožnili se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a shodně s vyjádřením k žalobě zopakovali své námitky i vůči shora popsaným tvrzením odvolatelky. Žalovaní uvedli, že soud prvního stupně nepodložil svůj závěr o zjevném zneužití práva žalobkyně výlučně s odkazem na časový odstup uplatnění předkupního práva od okamžiku jeho údajného porušení, ale k tomuto faktoru v souladu s judikaturou přihlédl jako k jedné z rozhodných skutečností. Žalovaní připomněli, že výzva k uzavření kupní smlouvy jim byla zaslána až po bezmála třech letech od doby, kdy byla právní úprava předkupního práva spoluvlastníků zrušena, a to navíc za situace, kdy dané právo nebylo vůči právním předchůdcům uplatněno. Sami žalovaní tak v době uzavření kupní smlouvy k převodu spoluvlastnického podílu na Pozemku o velikosti 14240/1246896 nemohli mít důvodně za to, že by tento podíl byl zatížen jakýmikoli právními vadami podobného charakteru. Toto podezření přitom nemohli pojmout ani na základě smluvního upozornění na běžící spor ohledně Pozemku, k němuž nebyly ve veřejném seznamu žádné závady vedeny. Podle názoru žalovaných je spoluvlastnictví Pozemku úzce spjato s vlastnictvím bytové jednotky v budově, která se na tomto Pozemku nachází, což potvrzuje i § 1 odst. 1 ve spojení s § 21 a § 30 zákona o vlastnictví bytů. Ačkoli je jejich spoluvlastnický podíl na Pozemku minoritní, ani tato skutečnost nevylučuje jejich oprávnění spoluvytvářet v souladu s § 1126 o. z. společnou vůli při správě společné věci. Převodem podílu na žalobkyni by jim bylo dotčené právo odňato, neboť by ztratili možnost o právních poměrech Pozemku rozhodovat. Minimální užitek, který by z převodu naopak plynul žalobkyni, přitom nemůže vyvážit negativní důsledky, jež by žalovaným vznikly destabilizací spoluvlastnických vztahů, na což upozornil soud prvního stupně. Tím neposuzoval kvalitu investice žalobkyně, ale zvažoval spíše další z hledisek, která v konečné fázi vedla k závěru o jejím účelovém jednání, což je podtrženo absencí jakýchkoli jejích vazeb na bytový dům umístěný na Pozemku. V této souvislosti se žalovaní vymezili i proti argumentaci žalobkyně, že ani ona, ani její otec nebyli v době podpisu Smlouvy o převodu podílu o velikosti 3/4 seznámeni se skutečností, že proti manželům [jméno FO] byla spoluvlastníky Pozemku podána civilní žaloba. Jak bylo patrné v rámci celého navazujícího řízení, oba manželé jednali vždy ve vzájemné shodě, přičemž i vyjádření k žalobě ze dne 5. 9. 2022 bylo nadepsáno jako „Vyjádření Žalovaných“. Součinnost manželů [jméno FO] a žalobkyně lze nadto spatřovat i v obsahu samotné Smlouvy, která stanovuje nepřiměřenou kupní cenu, jejíž výše je rozporná jak se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO4] ze dne 17. 3. 2017, který citoval soud prvního stupně, tak též se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO5] ze dne 25. 4. 2024, který byl předložen v řízení vedeném se žalobkyní u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka] a dospěl ke srovnatelné obvyklé ceně ve výši 1 525 100 Kč. Namítá-li žalobkyně, že hodnota Pozemku činí 45 300 000 Kč, odvíjí tuto výši od údajné možnosti realizovat nástavbu na bytovém domě č. p. [číslo], pro niž však dosud nebyla vypracována projektová studie a nebylo získáno ani veřejnoprávní povolení. Nástavba by se nadto týkala výlučně budovy, nikoli Pozemku, k němuž má žalobkyně vlastnické právo. Vzhledem k tomu, že závěry soudu prvního stupně jsou podle názoru žalovaných po skutkové i právní stránce správné, nelze v napadeném rozsudku spatřovat žádné vady. Totéž platí i pro řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neboť soud prvního stupně se zcela adekvátně vypořádal i s veškerými provedenými důkazy, kdy v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, vysvětlil, proč z některých důkazů neučinil žádná skutková zjištění, resp. proč určitým důkazním návrhům nevyhověl.

15. Za věcně správný žalovaní závěrem označili i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 8. 2024, č. j. 67 C 104/2023-137, kdy poukázali na rozpornost tvrzení žalobkyně, která se na jednu stranu dovolává povinnosti žalovaných nabídnout jí ke koupi jejich spoluvlastnický podíl, přestože sama v době uzavření dotčené kupní smlouvy žalovanými spoluvlastníkem Pozemku nebyla. Stejně tak si žalobkyně dle názoru žalovaných protiřečí, pokud argumentuje, že převodem jejich podílu na Pozemku by nedošlo ke snížení míry zajištění pohledávky [společnost], pro marginální hodnotu zastavené věci, když v jiném bodu odvolání tento podíl ocenila významnou částkou, jež měla odůvodňovat i její ekonomický zájem na transakci. Žalovaní souhlasili se soudem prvního stupně, že v řízení o určení neexistence zástavního práva musí stát na žalované straně zástavní věřitel jako nositel hmotného práva a disponent se zajištěnou pohledávkou. Jelikož daný subjekt nebyl vůbec účastníkem řízení, nemohla být žalobkyně ani se svým druhým nárokem procesně úspěšná.

16. Z výše uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby odvolací soud potvrdil oba napadené rozsudky, a to ve všech jejich výrocích, jako věcně správné a zároveň přiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadená rozhodnutí, a to včetně řízení, které jejich vydání předcházelo [§ 212 a § 212a odst. 5 o. s. ř.], přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, co se týká výroků o meritu věci, je však zcela na místě korigovat napadený rozsudek co do výroku o náhradě nákladů řízení.

18. Městský soud v Praze předně shledal, že napadený rozsudek není zatížen žádnou vadou řízení ani dokazování. Soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, tedy provedl dokazování v potřebném rozsahu k veškerým rozhodným skutečnostem, které byly nezbytné pro právní posouzení věci. Výsledky tohoto dokazování poté zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř., přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) se neopomenul vypořádat ani s důkazním návrhem žalobkyně, kdy vysvětlil zákonné důvody, pro něž nepřistoupil k zadání zpracování znaleckého posudku, a zároveň uvedl, proč k některým z důkazů provedeným v řízení nepřihlédl. Na základě takto vymezeného rozsahu dokazování poté dospěl ke skutkovým závěrům, které nedoznaly změny ani v rámci odvolacího řízení, kdy lze podotknout, že dotčená zjištění nebyla ve své podstatě ani předmětem odvolacích námitek. Odvolací soud tak na skutkové závěry soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje.

19. Jádrem sporu mezi účastníky naopak zůstalo právní posouzení projednávané věci, tedy především zda žalobkyni dále svědčí zákonné předkupní právo k podílu žalovaných na Pozemku, zda došlo k porušení tohoto práva a jaké jsou jeho důsledky a zda uplatnění tohoto práva vůči žalovaným je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.

20. Jak v napadeném rozsudku akcentoval již soud prvního stupně, právní úprava předkupního práva spoluvlastníků doznala s plynutím času podstatných změn. Zatímco s účinností do 30. 6. 2020 byl v souladu s § 1124 odst. 1 o. z. spoluvlastník převádějící svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti povinen nabídnout tento podíl přednostně ke koupi ostatním spoluvlastníkům, po novelizaci této úpravy zákonem č. 163/2020 Sb. došlo ke zrušení dotčené povinnosti, které však nemělo dopad na již existující předkupní práva, splňovala-li podmínky stanovené v čl. II odst. 4 tohoto zákona. Jak vyplývá z dikce uvedeného přechodného ustanovení, předkupní právo spoluvlastníka trvalo i po dni nabytí účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., pokud povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Znění čl. II odst. 4 přitom nelze vyložit tak, že pro zachování zákonného předkupního práva spoluvlastníka postačí jeho prostá existence ke dni účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., ale je třeba naplnit zároveň i druhé kritérium, že toto právo k danému dni dospělo.

21. Žalobkyni je třeba předně přisvědčit, že předkupní právo spoluvlastníků je právem věcněprávní povahy, které vázne na věci a vůči každému spoluvlastníkovi trvá tak dlouho, dokud existuje jeho spoluvlastnický poměr (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003). Změnou v osobě spoluvlastníka proto takové právo obecně nezaniká. Samostatnou otázkou je však to, zda Smlouvou ze dne 24. 8. 2022, jíž se žalobkyně stala výlučným vlastníkem podílu na Pozemku o velikosti 3/4, na ni přešlo i předkupní právo, které do 30. 6. 2020 svědčilo jejím rodičům, manželům [jméno FO], jako právním předchůdcům, a to i přesto, že v době, kdy byla Smlouva uzavřena, již byla právní úprava předkupního práva spoluvlastníků zrušena.

22. Žalobkyně v řízení namítala, že předkupní právo, které původně svědčilo jejím rodičům, přetrvalo i po účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., neboť dospělo již porušením povinnosti ze strany [jméno FO3] nabídnout právním předchůdcům žalobkyně jeho spoluvlastnický podíl na Pozemku ve výši 14240/1246896 ke koupi. V tomto ohledu lze sice souhlasit, že předkupní právo zakládá právní poměr, v němž povinnosti každého spoluvlastníka nabídnout převáděný podíl zbývajícím spoluvlastníkům odpovídá též právo těchto spoluvlastníků na přednostní využití takové nabídky (viz Remeš, J. Komentář k § 1124. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář (Praha: C. H. Beck, 2024), marg. 5, dostupné v Beck-online). K dospění tohoto práva ve věci žalobkyně však nedošlo porušením předmětné povinnosti, ale až reakcí žalobkyně v podobě dopisu ze dne 15. 3. 2023, jímž žalované vyzvala k uzavření kupní smlouvy k jejich podílu na Pozemku a svého tvrzeného předkupního práva se výslovně dovolala.

23. Jak ve své rozhodovací praxi potvrdil i Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do dne 30. 6. 2020 neobsahovala bližší pravidla týkající se následků porušení předkupního práva spoluvlastníků, bylo třeba analogicky postupovat dle § 2144 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009). V případě, kdy bylo toto právo porušeno, mohl se zkrácený spoluvlastník domáhat vůči kupujícímu, aby mu podíl za příslušnou úplatu převedl, resp. podat proti kupujícímu žalobu na nahrazení projevu vůle k uzavření dané smlouvy.

24. Uvedené kroky přitom nepochybně mohli podniknout právě právní předchůdci žalobkyně, kteří byli s rozdělením spoluvlastnických podílů na Pozemku díky své účasti v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] podrobně seznámeni. Navzdory výše uvedenému však takové možnosti nevyužili a své předkupní právo ve smyslu čl. II odst. 4 zákona č. 163/2020 Sb. žádným způsobem u právního předchůdce žalovaných neuplatnili. Ze samotného porušení povinnosti již poté nelze vyvodit žádná práva ve prospěch žalobkyně jako právní nástupkyně, která svou výzvou ze dne 15. 3. 2023 nemohla zhojit fakt, že předkupní právo jejích rodičů ke dni účinnosti shora citovaného zákona zaniklo.

25. S tímto závěrem poté úzce souvisí též argumentace žalobkyně, že bylo na žalovaných, aby si při koupi svého podílu na Pozemku existenci předkupního práva ověřili. Žalovaným lze v první řadě přisvědčit, že i kdyby toto právo přetrvalo po 1. 7. 2020, nemohli ho seznat z veřejného seznamu, neboť jako zákonem zřízené právo nebylo do katastru nemovitostí nikdy zapisováno. Dovolává-li se žalobkyně závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020 je třeba připomenout, že v dané věci nebyla shledána dobrá víra u kupující, že jí zakoupený pozemek nebyl zatížen zákonným předkupním právem, neboť si byla vědoma, že její otec jakožto prodávající nabyl podíl na nemovitosti od jednoho ze spoluvlastníků, přičemž tento podíl prodal jen 16 dní poté, co obdržel výzvu k převodu, což svědčilo o úmyslu stran vyhnout se povinnosti nabídnout podíl ke koupi žalobkyni. Uvedené skutkové okolnosti jsou však diametrálně rozdílné od případu, který je zdejším soudem projednáván, neboť žalovaní svůj podíl nabyli až poté, kdy byla právní úprava předkupního práva spoluvlastníků již zrušena. Za stavu, kdy byli prodávající [FO2] jako osobou, vůči níž právní předchůdci žalobkyně měli možnost uplatit svá práva ve smyslu § 2144 o. z., avšak neučinili tak, ujištěni, že na převáděném podílu na Pozemku o velikosti 14240/1246896 neváznou obdobné právní vady, lze uzavřít, že neměli rozumný důvod prodávající neuvěřit. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje s úvahou soudu prvního stupně, že žalovaní při koupi podílu zachovali požadovanou míru obezřetnosti.

26. Jakkoli je výše uvedená argumentace pro potvrzení napadeného rozsudku stěžejní, odvolací soud má za to, že zamítnutí prvního žalobního nároku je důvodné i ve světle porušení zákazu zjevného zneužití práva žalobkyní ve smyslu § 8 o. z., jak přiléhavě dovodil soud prvního stupně.

27. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti, jenž slouží k odepření právní ochrany takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu nebo obsahu právního poměru, avšak je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Zneužití může přitom spočívat jak ve výkonu práva v rozporu s účelem, kdy jeho nositel nemá žádný skutečný či jen nepatrný zájem na jeho uplatnění, nebo se projevuje jako rozpor mezi užitkem, k němuž na jednu stranu výkon práva reálně směřuje a pro nějž je na stranu druhou toto právo poskytnuto (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně, přičemž je třeba pečlivě zvažovat, zda jsou ve věci dány natolik závažné a mimořádné okolnosti, pro které je uplatnění tohoto institutu na místě. Vzhledem k tomu, že ust. § 8 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, je na obecném soudu, aby svým uvážením v každém jednotlivém případě tuto hypotézu vymezil.

28. S přihlédnutím k zjištěnému skutkovému stavu v řízení má odvolací soud ve shodě s napadeným rozsudkem za to, že výkonem tvrzeného předkupního práva žalobkyně v řešené věci byl porušen princip poctivosti v takové míře, jež zakládá zákonný důvod pro aplikaci ust. § 8 o. z. Jak již zcela přiléhavě vyložil soud prvního stupně, žalobkyně uplatnila svůj nárok na uzavření kupní smlouvy k převodu podílu žalovaných na Pozemku s odstupem tří let od okamžiku, kdy měla být učiněna nabídka převodu jejím právním předchůdcům. Odvolací soud nepřehlédl, že rodiče žalobkyně se navzdory obeznámenosti s právními poměry k Pozemku svého předkupního práva nedomáhali a k realizaci tohoto práva bylo přistoupeno až tehdy, kdy sami čelili žalobě o vypořádání podané 29 podílovými spoluvlastníky, o níž se i ve světle dikce jejich vyjádření oba shodně dozvěděli již přede dnem 24. 8. 2022. V této souvislosti nejprve formálně převedli svůj spoluvlastnický podíl k Pozemku o velikosti 3/4 na žalobkyni, jež následně upozornila žalované, figurující v řízení pod sp. zn. [spisová značka] mezi žalujícími, na porušení zákonné povinnosti z předkupního práva jejich právním předchůdcem a vyzvala je k převodu nabytého podílu na Pozemku. Jakkoli lze žalobkyni přisvědčit, že samotný časový odstup by nemohl sám o sobě vést k závěru, že výkon předkupního práva je rozporný s dobrými mravy, resp. že splňuje znaky zjevného zneužití práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015), jsou to právě shora popsané časové souvislosti, které tomuto závěru jednoznačně nasvědčují. Vzhledem k tomu, že domáhání se výkonu předkupního práva bylo zjevnou reakcí na spory vzniklé ohledně právních poměrů ke společně spravovanému Pozemku, lze ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu shledat takový výkon v rozporu se zásadami vyjádřenými v § 7 o. z. (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, a ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015).

29. Žalobkyně se v řízení pokusila tvrzení žalovaných vyvrátit s odkazem na svůj ekonomický zájem na získání spoluvlastnického podílu žalovaných. Jak soud prvního stupně vyložil, pouze toto vysvětlení by bylo možné přijmout jako jediné racionální, neboť žalobkyně neměla k Pozemku ani k bytovému domu, který se na tomto Pozemku nachází, jakoukoli užší vazbu. Již samotnými odvolacími námitkami však žalobkyně tvrzený ekonomický zájem popřela, když na jednu stranu sice ocenila podíl žalovaných na Pozemku na částku 498 300 Kč a označila ji za velmi významnou investici, aby vzápětí hodnotu tohoto podílu bagatelizovala s argumentací, že jeho převodem se nijak nesníží dosavadní míra zajištění ve prospěch [společnost] jako zástavního věřitele. Soud prvního stupně tak logicky uzavřel, že žalobkyně svůj ekonomický zájem na převodu nijak neprokázala. Tento závěr přitom není nepřípustným hodnocením investičního záměru žalobkyně, ale podtrhuje celkovou povahu jejího zneužívajícího právního jednání, což ostatně připouští též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021, které sama žalobkyně ve svém odvolání citovala. Odvolací soud proto neshledal úvahy soudu prvního stupně k otázce aplikace ust. § 8 o. z. jakkoli nepřiměřenými, přičemž ve zbývajícím rozsahu na toto odůvodnění soudu prvního stupně, který veškeré námitky uplatněné žalobkyní již pečlivě vypořádal, odkazuje.

30. Odvolací soud následně shledal napadený rozsudek, ve znění jeho doplnění, jako věcně správný i co do výroku, kterým byl zamítnut druhý žalobní nárok směřující k určení, že podíl žalovaných na Pozemku není zatížen zástavním právem ani dalšími s tím souvisejícími zápisy. Je třeba uvést, že žalobkyně se tohoto nároku domáhala v řízení, v němž vystupovali na straně žalované výlučně stávající spoluvlastníci dotčeného podílu, nikoli i zástavní věřitel, v jehož prospěch bylo zajištění zřízeno. Ani jeho účast by však nebyla způsobilá rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátit, neboť vyhovění výše popsanému nároku žalobkyně na určení bylo logicky podmíněno její úspěšností s nárokem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu.

31. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v obou zamítavých výrocích (výroku I a výroku II doplněném v záhlaví uvedeným rozsudkem) potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

32. Odvolací soud změnil napadený rozsudek co do výše náhrady nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně, při určení jejich výše soud prvního stupně vyšel z tarifní hodnoty ve výši 19 876,55 Kč, jež odpovídá kupní ceně podílu žalovaných, aniž by ji zároveň po doplnění výroku II do napadeného rozsudku v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu navýšil o tarifní hodnotu v částce 50 000 Kč, která je podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu stanovena pro žalobní nároky ve věci určení, zda tu je právní vztah či právo. Za stavu, kdy se odvolací soud ztotožnil s počtem účtovatelných úkonů právní služby, jež vyčíslil soud prvního stupně v bodu 31 napadeného rozsudku, tak pouze přepočetl celkovou výši tarifní hodnoty a tím též odměny za jeden úkon právní služby, která po aplikaci korektivu dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí 3 120 Kč. V souhrnu proto žalovaným, kteří byli v řízení před soudem prvního stupně plně procesně úspěšní, vznikl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 79 134 Kč. V tomto rozsahu tedy odvolací soud postupem dle § 220 o. s. ř. výrok o náhradě nákladů v napadeném rozsudku změnil co do výše přiznané náhrady a ve zbytku potvrdil (co do uložení platební povinnosti, splatnosti a platebního místa).

33. Z totožné tarifní hodnoty v celkové výši 69 876,55 Kč následně odvolací soud vyšel i při výpočtu nákladů v řízení odvolacím, o nichž podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že žalovaným, kteří byli v plném rozsahu úspěšní i před odvolacím soudem, přiznal náhradu nákladů za dva úkony právní služby po 3 120 Kč, a to za vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a dále účast na jednání podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Po připočtení dvou režijních paušálů po 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále částky odpovídající dani z přidané hodnoty tak celkové náklady odvolacího řízení, jejichž náhradu odvolací soud žalovaným přiznal výrokem II tohoto rozsudku, činily 15 826,80 Kč.

Poučení