36 Co 83/2025 - 726

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za niž jedná [orgán] sídlem [adresa] o zaplacení zadostiučinění, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2024, č. j. 43 C 79/2021695, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (nezákonným mimořádným opatřením) zadostiučinění v penězích ve výši 14 208,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne 2. 7. 2021 do zaplacení (výrok I) a dále uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 840,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně (původně společně s dalšími žalobci, kteří v průběhu řízení buď vzali žalobu zpět nebo v řízení nepokračovali podáním ústavní stížnosti proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu v této věci) domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonných mimořádných opatření, kterými byla v době od 17. 9. do 23. 11. 2020 omezena její svoboda pohybu a pobytu, když se nesměla pohybovat bez zahaleného obličeje. Konkrétně se jednalo o mimořádné opatření žalované ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo], mimořádné opatření žalované ze dne 12. 10. 2020, č. j. [číslo] a mimořádné opatření žalované ze dne 19. 10. 2020, č.j. [číslo], které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], a to dnem 21. 11. 2020, kdy soud rozhodoval stále o tom samém návrhu a dle žalobkyně se proto závěr o nezákonnosti opatření ze dne 19. 10. 2020 vztahuje i na předchozí opatření. Po vydání rozsudku žalovaná vydala opatření s totožným odůvodněním, pro které soud předchozí opatření zrušil, a to mimořádné opatření žalované ze dne 16. 11. 2020, č. j. [číslo] a mimořádné opatření žalované ze dne 20. 11. 2020, č. j. [číslo], které bylo s účinností ode dne 24. 11. 2020 zrušeno. Žalobkyně uplatnila svůj nárok na odškodnění za nemateriální újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. nebo „OdpŠk“). Měla za prokázané, že v důsledku nezákonných opatření [orgán], která byla pro nezákonnost zrušena, jí vznikla podstatná újma na jejich lidské důstojnosti a právech tím, že byla omezena její možnost volného pohybu na území její vlasti. Vedle toho ale došlo k vážnému zásahu do jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života, práva na ochranu zdraví i dalších práv. Pokud by nebyla předmětná opatření vydána, tak by k újmě žalobkyně nedošlo. Je tak dána příčinná souvislost mezi opatřeními [orgán] a způsobenou újmou. Opatření obecné povahy se podle soudní praxe považuje ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. za rozhodnutí. Pokud by se nejednalo o nezákonné rozhodnutí, jednalo by se o nesprávný úřední postup. Účinkům nezákonných opatření se nebylo možné vyhnout. Podle žalobkyně není zahalený obličej „v našich podmínkách ve veřejném prostoru normální“, zahalování má negativní dopady na bezpečnost, zdraví, bez zahaleného obličeje se děti nemohly účastnit výuky na školách. Nošení skutečně efektivních prostředků ochrany před viry je nákladné. Stát žalobkyni těmito prostředky nevybavil. Roušky jsou dle žalobkyně symbolem svévole, popření zdravého rozumu a porušování lidských práv. Z uvedených důvodů žalobkyně primárně požadovala, aby se jí žalovaná omluvila (tento žalobní požadavek byl v průběhu řízení vzat zpět a zůstal jen požadavek relutární satisfakci) a poskytla přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 500 Kč za každý den, kdy trvala nezákonná povinnost zahalování dýchacích cest a obličejů. Svůj nárok uplatnila u žalované dne 1. 1. 2021, přičemž žalovaná do dne podání žaloby nereagovala.

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že předmětná mimořádná opatření přijala k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], odmítl návrh na zrušení mimořádného opatření žalované ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo], a zrušil mimořádné opatření žalované ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo]. Nejvyšší správní soud posléze rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. [spisová značka], rozhodoval o kasační stížnosti tak, že řízení částečně zastavil a částečně kasační stížnost zamítl. I kdyby byly dle žalované splněny předpoklady pro uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnostní titul, který by přicházel v úvahu, je pouze nezákonné rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup. Dále žalovaná namítla absenci aktu individuální aplikace práva ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jak plyne z ustanovení § 5 písm. a) OdpŠk. Odpovědnost za škodu by ve světle okolností posuzovaného případu přicházela v úvahu za předpokladu existence rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Aby přicházela v úvahu aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., muselo by dle žalované v posuzovaném případě existovat individuální rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Žalovaná byla přesvědčena, že mimořádné opatření nutno (posuzováno v režimu zákona č. 82/1998 Sb.) hodnotit jako (jiný) právní přepis, jak platí ostatně i u obsahově totožných opatření vydaných vládou dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů. Náhradu škody způsobenou právním předpisem však dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. uplatňovat nelze. Dále žalovaná namítla absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně, která nebyla účastníkem řízení, jež vedlo ke zrušení mimořádného opatření. Možnost domáhat se náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je dle žalované vázána na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení, musí se v řízení rozhodovat konkrétně o jejich právech a povinnostech. Významný je přitom procesní stav účastenství, který zde je v době vydání opatření obecné povahy, od nějž se odvíjí uplatňování nároku na náhradu škody. V případě mimořádných opatření žalované se však o tento případ nejednalo. Byla-li totiž mimořádná opatření vydána v beznávrhovém řízení, bez účastníků řízení, není a nemůže z povahy věci být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody způsobené dotčenými mimořádnými opatřeními dle zákona č. 82/1998 Sb. Touto osobou pak dle žalované není a nemůže být dokonce ani osoba, která by se správní žalobou domáhala zrušení mimořádných opatření.

4. Soud prvního stupně ve věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne ze dne 26. 5. 2023, č. j. [spisová značka], kterým žalobu v celém rozsahu zamítl, tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2023, č. j. [spisová značka].

5. Ústavní soud nálezem ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], ve znění opravy provedené usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, téže spisové značky, rozhodl tak, že rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 12. 2023, č. j. [spisová značka], a rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], ze dne 26. 5. 2023, č. j. [spisová značka], bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a oba citované rozsudky se ve vztahu ke stěžovatelce ruší. Nosné důvody nálezu byly vyjádřeny v bodech 21. až 33. odůvodnění nálezu, a spočívají v tom, že odpovědnost státu za újmu způsobenou opatřeními obecné povahy v režimu zákona č. 82/1998 Sb. je nutno vykládat tak, aby v rámci ochrany veřejných subjektivních práv proti správním aktům nevznikla mezera mezi opatřeními obecné povahy a individuálními akty. Standard přezkumu se všemi následky z toho vyplývajícími (v tomto případě tedy vznikem odpovědnosti státu za škodu) nemůže být v případě opatření obecné povahy nižší než u individuálních správních aktů. Ani opatření obecné povahy nemůže pro veřejný zájem na jeho přijetí být bez dalšího vyloučeno z možnosti domáhat se náhrady za újmu, a to ani s odkazem na úpravu ve zvláštních zákonech (krizový zákon, pandemický zákon), které ostatně upravují odpovědnost i za zákonná opatření a bezezbytku se nekryjí s úpravou v zákoně č. 82/1998 Sb. Ústavní soud dále vyložil, že jednou z podmínek podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je vyčerpání všech procesních prostředků, které k ochraně práva poškozenému právní řád nabízí, ledaže jde o případ zvláštního zřetele hodný. K podmínce vyčerpání opravných prostředků v souvislosti s opatřením obecné povahy se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. [spisová značka]. Její vyžadování vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Vyčerpáním opravných prostředků dává aktivně legitimovaná osoba jasně najevo, že příslušné opatření obecné povahy vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit. Takovým prostředkem může být i oznámení o uplatňování práv jako osoba zúčastněná na řízení ve smyslu § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Zákonná úprava vyčerpání prostředků nápravy nezakotvuje bezvýhradně. Jsou-li dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, je možné od uvedeného požadavku upustit. Právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny tak nelze podmiňovat vyčerpáním opravných prostředků, které by nemohly vést k účinné nápravě nebo by mohly vést ke zhoršení právního postavení jednotlivce. Ústavní soud v minulosti připustil, že může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, a to za předpokladu, že stěžovatelé nezákonnost nezavinili a že po nich nelze rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili. Je na obecných soudech, aby zvážily, zda konkrétní okolnosti jsou zvláštního zřetele hodné a lze tak od požadavku ustoupit. Přitom je třeba mj. vážit, nakolik je konkrétní prostředek nápravy efektivní (viz body 21. – 26. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]

6. Ústavní soud dále vyložil, že mimořádné opatření lze považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v souladu s rozsudkem sp. zn. [spisová značka] jej městský soud (odvolací soud) za takové rozhodnutí považoval. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchylovat. V posuzované věci je tak rozhodná aktivní legitimace stěžovatelky k uplatňování nároku zejména s přihlédnutím k okolnosti, že nebyla účastnicí řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno. Klíčovým je zejména posouzení naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy, resp. existence okolností zvláštního zřetele hodných, pro které stěžovatelka prostředky nevyčerpala. Obecné soudy s odkazem na rozsudek sp. zn. [spisová značka] dospěly k závěru, že mimořádné opatření je opatřením obecné povahy, které se vydává bez řízení a postavení účastníka podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tak může mít osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena, a která využila v zákonné lhůtě možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu. Městský soud přitom dovodil, že stěžovatelka takový návrh nepodala a nesvědčí jí okolnosti zvláštního zřetele hodné, protože zákon č. 82/1998 Sb. počítá s individuálním, nikoliv plošným odškodňováním (viz body 28. – 29. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]

7. Ústavní soud dále vyslovil, že obecné soudy pochybily, pokud za jediný prostředek nápravy považovaly návrh na zrušení opatření obecné povahy. Takovým prostředkem mohlo být i oznámení o uplatňování práv jako osoba zúčastněná na řízení. Nevyčerpání opravných prostředků navíc nezbavovalo soud povinnosti zabývat se existencí důvodů zvláštního zřetele hodných okolností a své závěry řádně odůvodnit. I z výše uvedené judikatury vyplývá, že existence důvodů zvláštního zřetele hodných se vztahuje zejména k okolnostem, pro které osoba dotčená opatřením obecné povahy nevyužila obranných prostředků. V úvahu přitom připadá řada situací. Lze si například představit, že opatření obecné povahy bude zrušeno před uplynutím lhůty k podání návrhu na jeho zrušení. Bezmezné trvání na vyčerpání prostředku ochrany svých práv by pak znamenalo vyloučení nároku i u těchto osob, ačkoliv ty již v zákonem stanovených lhůtách opatření obecné povahy napadnout nemohly. V tomto směru však odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu postrádalo jakoukoliv argumentaci. Městský soud neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných zdůvodnil pouze tím, že zákon č. 82/1998 Sb. počítá s individuálním, nikoliv plošným, odškodňováním. Tento argument však sám o sobě nemůže obstát. Je zřejmé, že podaly-li by návrh na zrušení opatření obecné povahy všechny osoby jím dotčené, mohly by být všechny aktivně legitimované, navzdory plošným účinkům opatření obecné povahy (viz bod 30. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]).

8. Ústavní soud poukázal i na to, že městský soud se nijak nezabýval tvrzením stěžovatelky, že v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém bylo mimořádné opatření zrušeno, byl její manžel právním zástupcem jednoho z navrhovatelů (viz bod 31. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]).

9. Z ústavněprávního hlediska neobstojí ani závěry městského soudu týkající se lhůt, ve kterých měla stěžovatelka k naplnění podmínek pro svou aktivní legitimaci podat návrh na zrušení mimořádného opatření. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] v bodě 51 uvedl, že aktivně legitimována může být pouze osoba, „která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona.“ Jednoměsíční lhůta zcela zjevně vyplývá ze zvláštního režimu pandemického zákona a uplatní se ve vztahu k opatřením takto přijímaným. Na opatření obecné povahy přijatá (zde 19. 10. 2020) před účinností tohoto zákona (27. 2. 2021) se však zmíněná lhůta nepoužije, neboť na ně pandemický zákon nedopadal. Při absenci zvláštní úpravy je třeba i na mimořádné opatření aplikovat obecnou úpravu a vycházet z jednoroční lhůty stanovené v § 101b soudního řádu správního. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že požadavek na využití možnosti podat návrh na zrušení opatření obecné povahy vyplývá z § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ten jako podmínku přiznání nároku stanoví, aby poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud poškozený možnosti podat návrh na zrušení v zákonné lhůtě využije, nelze jeho nárok vyloučit s poukazem na jinou (jednoměsíční) lhůtu (viz bod 32. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]).

10. Ústavní soud uzavřel, že nepředjímá, zda v posuzované věci byly důvody zvláštního zřetele hodné naplněny. Obecné soudy však pochybily, pokud se naplněním podmínek dostatečně nezabývaly, ačkoliv argumentace stěžovatelky k jejich naplnění zřejmě směřovala. Obecné soudy vázány názorem Ústavního soudu budou muset primárně posoudit, zda okolnosti případu nezakládají důvody zvláštního zřetele hodné. V případě, že soudy shledají existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, bude třeba se věcně vypořádat s otázkou, zda jsou naplněny další podmínky pro přiznání zadostiučinění, zejm. zda stěžovatelce vznikla újma, která je v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nahraditelná. Ani v tomto ohledu Ústavní soud na tomto místě nijak nepředjímá, k jakým závěrům obecné soudy dospějí (viz body 33. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]).

11. Soud prvního stupně v řízení po zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího v řízení pokračoval, řízení doplnil a věc znovu rozhodl napadeným rozsudkem. Soud prvního stupně především vedl žalobkyni (i poskytnutím poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) k doplnění rozhodujících skutečností a označení důkazů, z jakého konkrétního důvodu žalobkyně nepodala návrh na zrušení tvrzeného mimořádného opatření žalované ze dne 19. 10. 2020, zda a jakým konkrétním způsobem se žalobkyně zajímala o průběh řízení vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jakým konkrétním způsobem došlo tvrzeným nezákonným rozhodnutím k podstatné újmě na lidské důstojnosti žalobkyně a jejích právech na ochranu soukromého a rodinného života, na ochranu zdraví a dalších právech, na základě jakých skutečností dospěla k závěru, že jí požadovaná náhrada nemajetkové újmy způsobená nezákonným rozhodnutím je přiměřená jí tvrzené nemajetkové újmě a na základě jakých konkrétních skutečností dovozuje žalobkyně závěr, že nebýt nezákonného rozhodnutí, žalobkyně by nemajetkovou újmu neutrpěla.

12. Žalobkyně v návaznosti na poučení soudu prvního stupně a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], doplnila, že vzhledem k tomu, že mimořádné opatření je možné napadnout teprve poté, co nabylo účinnosti, měla žalobkyně pouze od 21. 10. 2020 do 13. 11. 2020 čas na to, aby mimořádné opatření u soudu napadla. Zákonná úprava přitom v soudním řádu správním dává jednotlivci lhůtu 1 roku na to, aby opatření u soudu napadl. V souladu s právním názorem Ústavního soudu jsou tedy dle žalobkyně dány důvody zvláštního zřetele, proč je na místě netrvat na tom, aby pro přiznání aktivní legitimace musela žalobkyně opatření sama napadat. Na místě je dle žalobkyně zohlednit skutečnost, že Městský soud v [adresa] v řízení sp. zn. [spisová značka] nezveřejnil výzvu k tomu, aby se jednotlivci mohli k řízení připojit jako osoby zúčastněné. Dále žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení tak, že nejvíce se jí předmětné mimořádné opatření dotýkalo jako ekosexuálky, kdy by měla být chráněna stejně jako jiná sexuální orientace. Pro žalobkyni bylo extrémně náročné až nesnesitelné vidět, jak je v důsledku nezákonného opatření nakupováno, spotřebováváno a zahazováno takové množství plastu a odpadu. Žalobkyně vedla řízení proti [orgán], které podle jejího přesvědčení neudělalo nic proti obrovské spotřebě jednorázových ústenek a testů. Žalobkyně od svého manžela věděla o tom, že byla podána žaloba proti opatření, které nařizovalo nošení roušek, ale neznala spisovou značku předmětného řízení. Souběžný návrh nepodávala, protože nebylo stále jisté, jak bude přezkum probíhat. Žalobkyně byla připravená v případě, kdy by se svojí žalobou neuspěl jiný žalobce [jméno FO], podat návrh na zrušení mimořádného opatření, které se týkalo nošení roušek. Toto ale nemohla již učinit, když opatření bylo zrušeno. Žalobkyně sama podala několik žalob proti opatřením vydávaným na jaře 2020. Žalobkyně dle svého tvrzení uplatnila nárok na peněžitou satisfakci ve výši 34 000 Kč (částka v uvedené výši byla žalobkyní požadována před částečným zpětvzetím žaloby podáním žalobců ze dne 5. 12. 2022), kdy tuto částku považuje žalobkyně za přiměřenou s přihlédnutím k částkám, kterými jsou odškodňovány průtahy soudního řízení. Nebýt nezákonného mimořádného opatření, nebyly by nařízeny roušky a žalobkyně by nebyla nucena je nosit a nedošlo by k tak velkému nošení roušek, a tedy ani tak velkému rouškovému odpadu a žalobkyně by tolik netrpěla jako ekosexuálka.

13. Soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí ve věci (v odvoláním napadeném rozsudku) vyšel ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 11. – 13. odůvodnění napadeného rozsudku), jež shrnul ve skutkovém závěru, podle něhož mimořádným opatřením ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo], byl všem osobám s účinností ode dne 18. 9. 2020 od 00:00 hod. do odvolání mimořádného opatření zakázán pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, a to a) ve všech vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování (např. hotelový pokoj), b) v prostředcích veřejné dopravy. Mimořádným opatřením ze dne 16. 11. 2020, č. j. [číslo] byl všem osobám s účinností ode dne 18. 11. 2020, od 00:00 hod. do dne 20. 11. 2020 do 23:59 hod. zakázán pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, a to a) ve všech vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování (např. hotelový pokoj), b) v prostředcích veřejné dopravy, c) na nástupišti, v přístřešku a čekárně veřejné dopravy, d) v motorových vozidlech, ledaže se v motorovém vozidle nachází pouze osoby z jedné domácnosti, e) na všech ostatních veřejně přístupných místech v zastavěném území obce, kde dochází na stejném místě a ve stejný čas k přítomnosti alespoň dvou osob vzdálených od sebe méně než 2 metry, nejedná-li se výlučně o členy domácnosti. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], odmítl návrhy v tom řízení navrhovatelů c) a d), kterými se domáhali zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo] a ve výroku I zrušil mimořádné opatření ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo], a to dnem 21. 11. 2020. Přípisem ze dne 1. 1. 2021 právní zástupce žalobců uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobené nezákonnými mimořádnými opatřeními obecné povahy [orgán] ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo], ze dne 12. 10. 2020, č. j. [číslo], ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo], a navazujícími opatřeními nebo nezákonným zásahem do práv poškozených (nesprávným úředním postupem), přičemž požadoval, aby byla každému ze žalobců zaslána v přípisu specifikovaná omluva a částka 34 000 Kč. Přípisem ze dne 25. 6. 2021, č. j. [číslo] žalovaná právního zástupce žalobce vyrozuměla o výsledku posouzení žádosti o náhradu škody s tím, že žalovaná neshledala naplnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a z tohoto důvodu nemůže žádosti žadatelů vyhovět.

14. Dále soud prvního stupně z doplněného dokazování vzal za skutkový základ věci, že dne 18. 9. 2020 podal navrhovatel [jméno FO] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] (manžel žalobkyně) k Městskému soudu v [adresa] návrh na zrušení opatření obecné povahy [orgán] ze dne 17. září 2020, č. j. [číslo]. Podáním ze dne 30. 9. 2020 navrhovatel změnil návrh v tom směru, že nově napadal opatření ze dne 12. 10. 2020, č. j. [číslo], které bylo účinné od 13. 10. 2020. Podáním ze dne 20. 10. 2020 žalobce změnil žalobu v tom směru, že nově napadal opatření ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo], které bylo účinné od 21. 10. 2020. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2020, č. j. [spisová značka], byly věci dalších navrhovatelů, a to nezletilé [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] vedené u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] spojeny ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], odmítl Městský soud v [adresa] návrhy navrhovatelů [jméno FO] a [jméno FO], kterými se domáhali zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo] (výrok I), avšak zrušil mimořádné opatření ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo] a to dnem 21. 11. 2020. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 11. 2020. [jméno FO], nezl. [jméno FO], [jméno FO] podali proti rozsudku ze dne 13. 11. 2020 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 8. 11. 2021 tak, že řízení o kasačních stížnostech [jméno FO] a [jméno FO] zastavil a kasační stížnost nezl. [jméno FO] zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 11. 2021.

15. Dále dne 3. 8. 2022 podala žalobkyně zastoupená advokátem [Jméno advokáta] (manžel žalobkyně) k Městskému soudu v [adresa] žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, kterou se domáhala určení, že žalované [orgán] tím, že v rozporu s mezinárodními závazky vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky nepřijalo dostatečná opatření ke snížení znečištění životního prostředí na území České republiky tím, že by se zamezilo nadměrnému používání respirátorů, ústenek a testovacích sad v souvislosti s onemocněním Covid 19, nezákonně zasáhlo do práv žalobkyně zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména práva na soukromí a práva na příznivé životní prostředí. Dále se pak domáhala uložení povinnosti žalovanému ukončit nezákonný zásah do práv žalobkyně tím, že příjme nezbytná a přiměřená opatření ke snížení znečištění životního prostředí v České republice v souladu se závazky plynoucími z Listiny základních práv a svobod a mezinárodních závazků tím, že podnikne efektivní kroky k tomu, aby už nikdy nebyla uložena občanům povinnost používat respirátory, ústenky a by nemuseli podstupovat povinné testování, nebo aby alespoň byl významně snížen rozsah jejich užívání a že současně učiní přiměřená opatření k odstranění nežádoucího plastového odpadu, který se dostal do životního prostředí v důsledku nařizování povinného nošení ústenek, respirátorů a testovacích sad. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 30. 8. 2023, č. j. [spisová značka], byla žaloba zamítnuta.

16. Soud prvního stupně věc právně posoudil dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (jež citoval v bodech 14. – 19. odůvodnění), přičemž po právní stránce vyslovil (viz body 20. – 21. odůvodnění) následující závěry. V souladu se závěry Ústavního soudu soud prvního stupně primárně posuzoval, zda je žalobkyně aktivně legitimovaná k uplatnění příslušného nároku zejména s přihlédnutím k okolnosti, že nebyla účastnicí řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno, tedy zda byla naplněna podmínka vyčerpání prostředků nápravy, resp. zda existují okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které žalobkyně prostředky nevyčerpala. Žalobkyně v uvedené souvislosti tvrdila, že měla spolu s ostatními žalobci čas pouze od 21. 10. 2020 do 13. 11. 2020 na to, aby mimořádné opatření u soudu napadla, přičemž zákonná úprava v soudním řádu správním dává jednotlivci lhůtu 1 roku na to, aby opatření u soudu napadl. Městský soud v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] dle žalobkyně rovněž nezveřejnil výzvu k tomu, aby se jednotlivci mohli k řízení připojit jako osoby zúčastněné. K výzvě soudu poté ještě doplnila, že vedla řízení proti [orgán], které podle jejího přesvědčení neudělalo nic proti obrovské spotřebě jednorázových ústenek a testů. Zopakovala, že od svého manžela – advokáta jiných účastníků řízení – věděla o tom, že byla podána žaloba proti opatření, které nařizovalo nošení roušek, ale neznala spisovou značku předmětného řízení. Souběžný návrh nepodávala, protože nebylo stále jisté, jak bude přezkum probíhat. Žalobkyně byla připravená v případě, kdy by se svojí žalobou neuspěl žalobce pan [jméno FO], podat návrh na zrušení mimořádného opatření, které se týkalo nošení roušek. Toto ale nemohla již učinit, když opatření bylo zrušeno.

17. I přes shora uvedená doplněná tvrzení žalobkyně dospěl soud prvního stupně znovu k závěru, že žalobkyně není aktivně legitimovaná k uplatnění příslušného nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé napadeným mimořádným opatřením a že nebyly prokázány ani okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], pro něž by bylo možno od zákonného požadavku vyčerpání opravných prostředků upustit. V řízení bylo sice spisem Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] prokázáno, že ze strany Městského soudu v [adresa] nebyla v průběhu řízení zveřejněna výzva k oznámení o uplatňování práv jako osoby zúčastněné na řízení ve smyslu ust. § 34 odst. 2 soudního řádu správního a že mimořádné opatření bylo k návrhu navrhovatelů zrušeno již rozsudkem ze dne 13. 11. 2020, a to ke dni 21. 11. 2020 v situaci, kdy byla oprávněna opatření napadnout ve lhůtě 1 roku, nicméně současně žalobkyně v řízení i přes výzvu soudu netvrdila a neprokázala, že by se o průběh řízení o zrušení mimořádného opatření intenzivně zajímala právě s přihlédnutím k tomu, že tvrdila, že rozhodnutí v dané věci pro ní bylo zcela zásadní, kdy v důsledku napadeného mimořádného opatření utrpěla podstatnou újmu na svých právech, za níž požadovala zadostiučinění v penězích. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by bezprostředně v návaznosti na vydání mimořádného opatření dala najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá bránit zákonnými prostředky. Žalobkyně zůstala od vydání mimořádného opatření pasivní, a to až do uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 1. 1. 2021, kdy příslušný nárok uplatnila společně s dalšími [číslo] žalobci, kteří tvrdili zcela shodné zásahy do svých práv. Pokud žalobkyně poukázala v uvedené souvislosti na svoji žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, kterou podala proti [orgán] tato byla podána téměř po dvou letech od vydání napadeného mimořádného opatření a navíc směřovala k odstranění následků znečištění životního prostředí plastovým odpadem a nikoli proti omezení možnosti volného pohybu, zásahům do práva na ochranu soukromého a rodinného života, práva na ochranu zdraví, kterými žalobkyně odůvodňovala společně s ostatními vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy.

18. Dále soud prvního stupně vyslovil, že i kdyby byla žalobkyně k uplatnění nároku aktivně legitimována, a to pro naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy, resp. existenci okolností zvláštního zřetele hodných, ani přes výzvu soudu, učiněnou v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na jednání soudu prvního stupně konaném dne 23. 9. 2023 nedotvrdila a neprokázala, jakým konkrétním způsobem došlo u žalobkyně k tvrzené nemajetkové újmě. Žalobkyně v žalobě společně s ostatními žalobci tvrdila, že jim vznikla podstatná újma na jejich lidské důstojnosti a právech tím, že byla omezena jejich možnost volného pohybu na území jejich vlasti, vedle toho došlo k vážnému zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života, práva na ochranu zdraví i dalších práv. Žalobkyně však ani v průběhu řízení neuvedla, jak se zásahy do jednotlivých práv žalobkyně u této konkrétně projevily. Přestože si musela být žalobkyně této skutečnosti vědoma a přestože byla na jednání dne 23. 9. 2023 opakovaně soudem vyzvána, aby tvrdila a prokázala konkrétní dopady do života žalobkyně, tato ve svém doplnění ze dne 8. 10. 2024 toliko odkázala na svá předcházející tvrzení a doplnila toliko, že se cítí být plně ekosexuálkou, že pro ní bylo extrémně náročné až nesnesitelné vidět, jak je v důsledku nezákonného opatření nakupováno, spotřebováváno a zahazováno takové množství plastu a odpadu a že nebýt nezákonného mimořádného opatření, nebyly by nařízeny roušky a žalobkyně by nebyla nucena je nosit, by nedošlo k tak velkému nošení roušek a tedy ani tak velkému rouškovému odpadu a žalobkyně by tolik netrpěla jako ekosexuálka.

19. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalobkyně netvrdila a neprokázala konkrétní dopady nezákonného mimořádného opatření do příslušných osobnostních sfér žalobkyně odůvodňující přiznání peněžitého zadostiučinění, nezbylo by soudu prvního stupně žalobu zamítnout i v situaci, kdy by dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně legitimovaná k uplatnění nároku, respektive kdy by shledal existenci okolností zvláštního zřetele hodných, pro které žalobkyně prostředky nápravy nezákonného mimořádného opatření nevyčerpala. Z uvedených důvodů žalobu zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu žalované ve věci a žalobkyni uložil povinnost k jejich náhradě dle § 142 odst. 1 o. s. ř., výši náhrady pak stanovil podle § 151 odst. 3 o. s. ř. způsobem uvedeným v bodě 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Přitom rozlišil náklady řízení vzniklé ve fázi řízení před nálezem Ústavního soudu v této věci, kdy žalobkyni uložil povinnost hradit poměrnou část nákladů, a nákladů řízení vzniklých po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, kdy žalobkyni uložil povinnost hradit plnou výši těchto nákladů, neboť již zůstala účastníkem řízení na straně žalující sama.

21. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], vydaný v této věci. Ústavní soud dal najevo, že v případě žalobkyně je potřeba posoudit mimořádné okolnosti, jako například to, zda měla k dispozici celou lhůtu na to, aby opatření napadla. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstruoval podmínky, které nejsou objektivně splnitelné. Žalobkyně měla na napadení předmětného opatření čas pouze od 21. 10. 2020 do 13. 11. 2020, kdy bylo předmětné opatření zrušeno soudem ve správním soudnictví, zároveň tento soud nezveřejnil výzvu k oznámení o uplatňování práv jako osoby zúčastněné na řízení. Tedy možnost žalobkyně svůj nárok u správního soudu uplatnit byla podstatným způsobem omezena. Podle žalobkyně už jen toto mělo postačovat k závěru, že žalobkyně je k uplatnění nároku aktivně legitimována. Žalobkyně sledovala problematiku vydávaných opatření, společně se svým manželem byli kritiky stran dodržování požadavků právního státu v době vydávaných opatření proti onemocnění covid-19, řada zpráv o tom byla publikována v médiích všeho druhu. Dále žalobkyně namítala nesprávnost závěru soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně nebyla prokázána dotčenost na jejích právech. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v době pandemie covid-19 „jsme byli v západním světě svědky bezprecedentního omezování základních práv a svobod. Do té doby jsme si jako jednotlivci neuměli snad ani představit, že stát může razantním způsobem omezit možnost pohybu jednotlivce, sdružování, podnikání a další práva a svobody“. Předmětným opatřením byla omezena svoboda pohybu bez ochranných prostředků. Žalobkyně již v rámci předchozího řízení (v podané žalobě i dalších vyjádřeních) zásah do svých práv rozváděla. Ostatně ani Ústavní soud by jistě její ústavní stížnosti nevyhověl, pokud by měl za to, že se jedná o věc, kde nejsou s v sázce základní svobody žalobkyně. Žalobkyně odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, č. j. 30 Cdo 844/2024-126, v němž Nejvyšší soud řešil nárok jiné žalobkyně, advokátky, která byla v létě 2021 nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní v tak zvané „samoizolaci“, přičemž vyslovil, že až na výjimku případů porušení práva na přiměřenou délku řízení, v nichž se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena. Kromě této výjimky musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Vznik nemajetkové újmy se zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Za nemajetkovou újmu je třeba považovat utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Z uvedeného plyne, že situace, kdy žalobkyně byla na základě nezákonného opatření nucena strávit 5 dní v samoizolaci, byla natolik zásadním porušením jejího individuálního práva, že bez dalšího vede k úsudku, že újma způsobená tímto zásahem není zcela bagatelní. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že také v jejím případě se jednalo o zásah, který jako nepříjemný a zasahující do práv vnímal každý. Žalobkyně navíc zásah do svých práv řádně tvrdila. Soud prvního stupně i zde konstruoval podmínky, které znamenají, že se satisfakce za nezákonné mimořádné opatření nemá nikdo možnost dobrat. To je ale v rozporu nejen s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, ale také v rozporu s nálezem ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], vydaným v této věci. Byť striktně vzato bylo zrušeno opatření ze dne 19. 10. 2020, jak žalobkyně v řízení uváděla, jednalo se o prakticky totožná opatření již od 17. 9. 2010, tedy toto omezení trvalo k době rozhodování soudu, který opatření ze dne 19. 10. 2020 zrušil s účinností k 24. 11. 2020, již asi 2 měsíce. To určitě není zanedbatelná doba. Je notorietou, na kterou opakovaně upozorňovaly zejména soudy ve správním soudnictví, že opatření byla vydávána v rychlém sledu, následně rušena a vydávána nová. To znesnadňovalo možnost opatření u soudu zrušit. Ze stejného důvodu ale není možné se na opatření dívat jako na jedno opatření izolované stran kupř. doby jeho trvání. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

22. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalovaná uvedla, že po nálezu Ústavního soudu v této věci soud prvního stupně rozhodoval ve věci opětovně, kdy primárně posuzoval, zda je žalobkyně aktivně věcně legitimována k uplatnění příslušného nároku zejména s přihlédnutím k okolnosti, že nebyla účastnící řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno, tedy zda byla naplněna podmínka vyčerpání prostředků nápravy, resp. zda existují okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které žalobkyně prostředky nevyčerpala. Žalovaná shrnula závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], citovala z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech jiných žalobců, kdy Nejvyšší soud rozvedl své úvahy ve vztahu ke splnění podmínky aktivní věcné legitimace ve světle konkrétních okolností případu, respektive opatření žalované vydávaných v déletrvajícím krizové situace pandemie Covid-19, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. [spisová značka], jímž byla vyslovena podmínka k založení aktivní věcné legitimace pro budoucí odškodnění v podobě účasti v řízení, jež vedlo ke zrušení mimořádného opatření, dále odkázala na rozhodnutí ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, jímž bylo vysloveno, že měla-li žalobkyně za to, že určitý zásah do svých práv navzdory mimořádnosti tehdejší situace z hlediska ohrožení veřejného zdraví není povinna snášet, bylo lze i z hlediska obecné spravedlnosti a ústavního zakotvení jejího práva na náhradu škody takovou důslednost a rychlost v ochraně vlastních práv po ní požadovat. Nejvyšší soud nijak nezpochybnil, že situace v souvislosti s bojem proti pandemii COVIDu19 byla mimořádná. Tato mimořádnost však kladla zvýšené požadavky nejen na stát, ale i na osoby, které se cítily být opatřeními státu dotčeny. Dále žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, jímž bylo vysloveno, že nenapadla-li žalobkyně předmětné mimořádné opatření a zůstala pasivní, nedala tak v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, nelze ji tudíž za účastníka řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk považovat. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že o podání žalob jinými subjekty proti posuzovaným mimořádným opatřením věděla. I kdyby totiž žalobkyně informace o dříve podaných žalobách proti každému z posuzovaných mimořádných opatření měla, nemohla si být jistá, zda budou v těchto řízeních splněny všechny podmínky řízení, zda takoví žalobci v řízení prokáží, že byli napadeným mimořádným opatřením (opatřením obecné povahy) na svých právech zkráceni, což je podmínkou pro úspěch žaloby, případně zda nevezmou svou žalobu v průběhu řízení zpět. Z těchto důvodů tedy skutečnost, že by se žalobkyně o podání jiných žalob v průběhu lhůty pro jejich podání skutečně dozvěděla, ještě nemusí znamenat, že podání další žaloby žalobkyní by bylo neúčelné. Nepřípadné jsou i dedukce žalobkyně o tom, že trvání na závěrech Nejvyššího soudu by vedlo k zavalení Nejvyššího správního soudu žalobami, neboť jednak má Nejvyšší správní soud možnost, pokud mimořádné opaření zruší, další žaloby proti němu odmítnout, navíc ne každá mimořádným opatřením dotčená osoba se nároku na náhradu škody či odškodnění nemateriální újmy z něj u soudu rozhodla domáhat. Žalovaná shrnula, že soudy spravedlivě požadují aktivitu dotčené osoby vždy ve vztahu k tomu konkrétnímu opatření, od kterého v rozhodné době dovozuje vznik újmy a uzavřela, že žalobkyně v projednávané věci podmínku aktivní věcné legitimace nesplnila. Přitom nejsou dány ani okolnosti zvláštního zřetele hodné, aby od ní bylo upuštěno, když závěr Nejvyššího soudu je alespoň minimálně spravedlivým rozložením práv a povinností dotčených osob na straně jedné a státu na straně druhé v období déletrvající pandemie, je povinností každé dotčené osoby být bdělým při ochraně a uplatňování svých práv, nadto dokonce z povahy věci u osoby informované o probíhajícím řízení o zrušení předmětného opatření, od kterého žalobkyně dovozuje tvrzenou újmu, jejíž manžel zastupoval v řízení jednoho z navrhovatelů, přičemž samotné uplatnění nároku na odškodnění není a z povahy věci nemůže být okolností hodnou zvláštního zřetele, neboť to by fakticky představovalo vyprázdnění podmínek vztahující se k aktivní věcné legitimaci a podmínky vyčerpání všech opravných prostředků, jak vyžaduje zákon č. 82/1998 Sb. V posuzovaném případě přitom absenci rozhodné aktivity nelze odvozovat od ekologické aktivity vztahující se k jiným cílům a záměrům, resp. aktivit, které nesměřují ke zrušení konkrétního opatření, kterým je zasaženo do práv dotčené osoby. Na straně žalované tudíž nelze konstatovat splnění podmínek pro založení aktivní věcné legitimace a nebyly zjištěny ani žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné. Dále žalovaná poukázala na to, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je správný i v rovině toho právního posouzení, že v tomto případě žalobkyni nevznikla a nemohla vzniknout újma nahraditelná v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Újma by totiž vznikla, kdyby žalobkyně měla v důsledku stanoveného zákazu (pohyb se zdravotní rouškou) objektivní důvod cítit se úkorně. Objektivní důvod by tu byl, pokud by se každá jiná osoby v postavení poškozeného úkorně cítila. O takový případ se ale zjevně nejedná. Většina společnosti zákaz, respektive negativa i pozitiva s tím spojená s ohledem na panující situaci akceptovala, eventuálně určitá skupina lidí dokonce roušky aktivně v rámci prevence nosila i bez nařízení. Nemajetková újma tak žalobkyni v daném případě v důsledku nezákonného mimořádného opatření nevznikla. V této souvislosti je vypořádáno i tvrzení žalobkyně ohledně skutečnosti, že se jí dotčené opatření dotýkalo s ohledem na její postavení ekosexuálky. Totiž, přihlédne-li se ke skutečnosti, že velká většina společnosti nosila roušky dobrovolně pro svou ochranu, je zřejmé, že ani v případě neexistence dotčeného mimořádného opatření by žalobkyně trpěla stejně jak tvrdí, že údajně trpěla, a to v důsledků dobrovolného rozhodnutí jednotlivců, zaměstnavatelů, firem, podnikatelů, provozovatelů a mnoha dalších, kteří nosili zdravotní roušky a jejich nošení zaváděli za účelem splnění prevenční povinnosti a ochrany jak svého zdraví, tak zdraví ostatních. Významnou je i skutečnost, že řada používaných roušek byla vyrobená ze tkané či netkané textilie, které mají lidé doma dodnes pro případné budoucí využití. Žalovaná uzavřela návrhem, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný a žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

23. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

24. Odvolací soud dospěl k závěru, že věc lze právně posoudit na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci. Soud prvního stupně ve věci samé spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, tedy provedl dokazování v potřebném rozsahu k rozhodným skutečnostem pro právní posouzení věci, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, jež nedoznaly změny ani v rámci odvolacího řízení. Pro stručnost se na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje. Odvolací soud se naprosto aprobuje a za správný považuje i další postup soudu prvního stupně ve fázi řízení po zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího Ústavním soudem, v jehož rámci vedl žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů za použití § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., k rozhodným skutečnostem ohledně dopadů předmětných mimořádných opatření do osobnostní sféry žalobkyně; další (nová) tvrzení žalobkyně ohledně dopadů do tvrzené ekosexuality a s tím spojeného utrpení – byť zůstala v rovině tvrzení – byla soudem prvního stupně posouzena ve vztahu k naplnění podmínky vzniku újmy na straně žalobkyně a přezkoumatelný skutkový základ (a něm založený právní závěr soudu prvního stupně) ustavila, zejména pokud dospěla k závěru, že se nejedná a jednat nemůže o újmu obvykle pociťovanou každou jinou osobou dotčenou týmž opatřením.

25. Mezi základní rozhodná žalobní tvrzení, o něž žalobkyně opírala svůj nárok, patřila ta, že byla vydána mimořádná opatření žalované ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo], ze dne 12. 10. 2020, č. j. [číslo] a mimořádné opatření žalované ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo]. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], odmítl návrhy navrhovatelů, kterými se domáhali zrušení mimořádného opatření ze dne 17. 9. 2020, č. j. [číslo] a zrušil mimořádné opatření ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo], dnem 21. 11. 2020. O kasačních stížnostech podaných proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2021, č. j. [spisová značka], tak, že řízení o kasačních stížnostech navrhovatelů [v tom řízení] a) a c) se zastavuje a kasační stížnost navrhovatelky [v tom řízení] b) se zamítá. Po vydání rozsudku žalovaná vydala opatření s totožným odůvodněním, pro které soud předchozí opatření zrušil, a to mimořádné opatření žalované ze dne 16. 11. 2020, č. j. [číslo] a mimořádné opatření žalované ze dne 20. 11. 2020, č. j. [číslo]. Ostatní (předmětná) mimořádná opatření nebyla žádným rozhodnutím ve správním soudnictví dotčena. Žalobkyně nebyla účastníkem řízení vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jakož ani před Nejvyšším správním soudem vedeným pod sp. zn. [spisová značka]; nebyla ani tím, kdo by se domáhal návrhem podle soudního řádu správního zrušení ostatních (v této věci předmětných) mimořádných opatření – to plyne ze samotných žalobních tvrzení žalobkyně.

26. Odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se již ve své rozhodovací činnosti zabýval žalobním nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené opatřeními vydanými [orgán] v době pandemické pohotovosti, které byly následně soudem zrušeny pro nezákonnost nebo prohlášeny za nezákonné, a v jejichž důsledku došlo v době minimálně od 26. 4. 2021 do 31. 7. 2021 k zásahu do práv na ochranu soukromého a rodinného života, práva na ochranu zdraví i dalších práv, neboť těmito mimořádnými opatřeními byla omezena možnost volného pohybu a využívání celé řady obchodů a služeb a platila i další omezení jako povinnost nosit roušku či respirátor. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. [spisová značka], Nejvyšší soud vyslovil následující premisy, za nichž stát může nést odpovědnost za škodu či nemajetkovu újmu způsobenou těmito mimořádnými opatřeními.

27. V první řadě se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda lze posuzovaná mimořádná opatření vydaná [orgán], která jsou opatřeními obecné povahy, považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že tomu tak je. Nejvyšší soud vyslovil, že „ačkoliv opatření obecné povahy nepředstavuje rozhodnutí v užším smyslu, dle důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb., který rozsáhle novelizoval zákon č. 82/1998 Sb. a jehož jedním z cílů bylo reagovat na změny, které vyvolá nabytí účinnosti správního řádu, který od 1. 1. 2006 zavedl nové právní instituty včetně opatření obecné povahy, je nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto [nových] institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí. Úmyslem zákonodárce (byť se tento neprojevil ve výslovné úpravě znění zákona č. 82/1998 Sb.) tudíž bylo považovat pro účely zákona č. 82/1998 Sb. opatření obecné povahy za rozhodnutí (srov. rovněž Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 180).“ 28. Dále se v citovaném rozsudku Nejvyšší soud zabýval otázkou aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené posuzovanými mimořádnými opatřeními ve smyslu § 7 OdpŠk, tedy tím, jaké subjekty lze pro účely posouzení nároku na náhradu újmy způsobené posuzovanými mimořádnými opatřeními považovat za účastníky řízení.

29. Nejvyšší soud k tomu vyslovil, „že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona.“ 30. Uvedené závěry Nejvyššího soudu se v poměrech projednávané věci projevují následovně. Lze konstatovat, že na projednávanou věc režim zákona 82/1998 Sb. dopadá a v jeho rámci je věc (žalobní nárok na odčinění nemajetkové újmy) třeba posuzovat. Aktivně legitimovanou osobou k uplatnění nároku ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk je však jen ten, jehož práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena, přičemž současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření návrh dle § 13 pandemického zákona (tj. návrh podle soudního řádu správního na zrušení mimořádného opatření podle § 2 odst. 2 nebo mimořádných opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti, jejichž účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla osobou, jež by takový návrh na zrušení mimořádného opatření podala, není osobou aktivně legitimovanou k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. § 82/1998 Sb. Přitom je nesporné, že s výjimkou mimořádného opatření ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo], které bylo zrušeno dnem 21. 11. 2020 rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], jehož účastníkem žalobkyně nebyla, ostatní v žalobě vyjmenovaná mimořádná opatření nebyla žádným návrhem na zrušení napadena.

31. Odvolací soud se dále zabýval v intenci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], vydaného v této věci, i tím, zda lze v tomto případě shledat mimořádné okolnosti, pro něž by bylo výjimečně možno upustit od podmínky aktivní účasti žalobkyně v řízení, jež vedlo ke zrušení předmětného mimořádného opatření, respektive v obecnější rovině od podmínky vyčerpání do úvahy připadajících jiných právních prostředků nápravy. Odvolací soud shledává závěry soudu prvního stupně v této otázce za správné, plně se na ně odkazuje. Žalobkyně argumentovala tím, že měla k dispozici k podání žaloby ve správním soudnictví jen omezený časový prostor v rozsahu necelých dvou měsíců od vydání mimořádného opatření do jeho zrušení soudem ve správním soudnictví k žalobě jiného účastníka řízení zastupovaného manželem žalobkyně coby advokátem, přičemž od svého manžela měla vědět, že řízení ke zrušení mimořádného opatření je ve správním soudnictví zahájeno a vedeno, pročež bylo zbytečné podávat další návrh na jeho zahájení či do něj přistupovat. Odvolací soud k uvedenému konstatuje, že považuje za absurdní argumentaci tím, že žalobkyně od svého manžela měla informace o soudních řízeních, v nichž zastupoval jiné osoby coby své klienty, a co bylo předmětem těchto řízení (a nechce se ani věřit, že byl advokát zproštěn všemi mnoha desítkami klientů povinnosti mlčenlivosti vůči své manželce); sdělování takových informací advokátem je v rozporu s povinností mlčenlivosti advokáta o skutečnostech, o nichž se dozví při výkonu advokacie a zajisté i v rozporu s advokátní etikou. Žalobkyně by správně takové informace mít vůbec neměla, a to je o důvod více, aby bylo trváno na tom, že byla-li dotčena na svých právech a v osobnostní sféře způsobem a intenzitou, jež popisuje, aby sama činila právní kroky k uplatnění svých práv, zejména směrem ke zrušení mimořádného opatření, které se jí tak zásadním způsobem dotýkalo. To, že žalobkyně měla fakticky časový prostor na podání žaloby na zrušení předmětného mimořádného opatření ve správním soudnictví v rozsahu necelých dvou měsíců (když došlo k jeho zrušení soudem k žalobě jiného účastníka dříve, než uplynula lhůta k podání žaloby žalobkyní), odvolací soud bez dalšího za důvod mimořádného zřetele hodný v tomto případě nepovažuje, jakož ani skutečnost, že v řízení nebyla v průběhu řízení vedeném o žalobě jiného účastníka zveřejněna výzva k oznámení o uplatňování práv jako osoby zúčastněné na řízení; odvolací soud tuto otázku uzavírá, že popisuje-li žalobkyně dopadů předmětného mimořádného opatření do její osobnostní sféry s tak závažnou intenzitou působící jí až nesnesitelné útrapy, že není zřejmé, proč takovou žalobu nepodala, či k řízení se nepřipojila, zvlášť argumentuje-li tím, že o existenci řízení od manžela advokáta věděla. Jestliže pak žalobkyně podávala i další žaloby ve správním soudnictví, jak sama uvádí, k odstranění dopadů mimořádných opatření, prostřednictvím svého manžela advokáta, je ještě o to méně zřejmé, proč tak neučinila v tomto řízení vedoucím ke zrušení napadeného mimořádného opatření. V té souvislosti se pak spíše vtírá otázka, není-li tvrzený dopad opatření do osobnostní sféry žalobkyně následně zveličen, když její konkrétní kroky tomu neodpovídají.

32. Za této situace odvolací soud nespatřuje žádnou okolnost zvláštního zřetele hodnou, pro niž by mělo být upuštěno od setrvání na podmínce vyčerpání právních prostředků nápravy, především v podobě účasti v řízení, jež vedlo ke zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost, jakožto skutečnosti zakládající aktivní legitimaci žalobkyně k následnému odškodnění nemajetkové újmy vyvolané zrušeným opatřením.

33. Odvolací soud zároveň považuje za správné právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně neprokázala vznik relevantní nemajetkové újmy, když žalobkyní tvrzené dopady mimořádného opatření do její osobnostní sféry coby ekosexuálky nepředstavují odškodnitelnou nemajetkovou újmu vzhledem k tomu, že nejedná o obvykle pociťovanou újmu, kterou by musel pociťovat každý, kdo by byl dotčen týmž mimořádným opatřením. V této otázce odvolací soud poukazuje na právní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 (jež se odkazuje i k dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010), podle nichž mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba, Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla. Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). Jinými slovy, neprokazuje se, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným – srov. Kolba, J., in Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, 1. vyd. Praha: Leges, s. 55.

34. Odvolací soud uzavírá pro nyní posuzovaný případ následující. Aby žalobkyni vznikla odškodnitelná nemajetková újma, muselo by se jednat o situaci, ve které by jakákoliv osoba v jejím postavení mohla důvodně pociťovat vznik újmy. Uvedená skutečnost však v řízení prokázána nebyla, je zřejmé, že újma pociťovaná žalobkyní se váže k její individuální osobnosti, k vlastnímu vnímání a prožívání sexuality (ekosexuality), jež není zcela obvyklé a společné všem dotčeným osobám. Stejnou míru nepohody vyvolané předmětnými mimořádnými opatřeními by musel snášet okruh všech dotčených osob, zejména žalobců, jež předmětné opatření napadali ve správním soudnictví, či se pak domáhali odškodnění po jeho zrušení, nicméně obdobné dopady do osobnostní sféry a zejména sexuality nebyly popisovány nikým z nich. Naopak lze souhlasit s vyjádřením žalované, že značná část společnosti mimořádná opatření a jimi nařízené povinnosti akceptovala a považovala za prospěšná ochraně zdraví v tehdejší situaci do té doby nepoznané epidemie virové nákazy nevídaného rozsahu. Je tak zřejmé, že nemajetková újma popisovaná žalobkyní je vysoce raritní a neobvyklá, tudíž nepředstavuje ve společnosti obvyklý a přepokládaný prožitek.

35. Jelikož ani jiný právní předpis povinnost státu k náhradě nemajetkové újmy způsobené mimořádnými opatření nezakládá, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobě v projednávané věci nebylo možno vyhovět pro absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně, jakož i z důvodu, že vznik nemajetkové újmy žalobkyně v příčinné souvislosti s předmětnými mimořádnými opatřeními nebyl ani presumován, natož pak prokázán.

36. Namítají-li odvolatelé, že není na místě vtahovat na situaci žalobců „retroaktivně“ závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. [spisová značka], neboť v nepodávali proti mimořádným opatřením návrh na jejich zrušení, netuše, že podání takové žaloby bude jednou vyžadováno jako podmínka pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové v režimu zákona č. 82/1998 Sb., pak odvolací soud dodává, že časové působení změn judikatury (incidentní retrospektiva) se řídí zásadně principem, že nový právní názor se uplatní na všechna budoucí, jakož i na všechna probíhající řízení. Tento přístup je vyjádřen například v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. [spisová značka], podle něhož: „soudy (…) mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“ Polemizují-li pak žalobci s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. [spisová značka], poukazujíce na nepraktičnost závěrů, které odvozují aktivní legitimaci v odškodňovacím řízení od účasti v řízení, které vedlo ke zrušení mimořádného opatření, odvolací soud nemá důvodu, proč vykládat aktivní legitimaci žalobců jinak nebo se zaobírat věci důvody hodnými zvláštního zřetele, aby žalobci návrh na zrušení mimořádného opatření nepodali (když nadto žalobci ani žádný takový zvláštní důvod ve skutkové rovině netvrdí). Důvodem je hlavně to, že konstrukce aktivní legitimace založená zákonem č. § 82/1998 Sb. spočívá na individuálním odškodňování těch, kteří se účastnili řízení, z něhož nezákonné rozhodnutí vzešlo (§ 7 OdpŠk), a není-li takového řízení, jako v případě mimořádných opatření, tak odškodňování těch, kteří se o zrušení nezákonného mimořádného opatření zasadili (byli účastni řízení o jeho zrušení); nikoliv na plošném odškodňování každého, kdo se pouze cítí mimořádným opatřením dotčen. V tomto lze souhlasit s argumentací žalované, podle níž speciální právní úprava řešící krizové situace (krizový zákon, pandemický zákon) počítá pouze s individuálním odškodňováním skutečné škody ve stanovených konkrétních případech, nikoliv s plošnou náhradou ušlého zisku či dokonce nemateriální újmy všem dotčeným osobám. A rozšiřování oblasti odškodňování skrze režim zákona č. 82/1998 Sb. na případy nemajetkové újmy způsobené neurčenému okruhu osob nemá oporu ani v tomto v zákoně, který míří primárně na individuální odškodňování těch, kdož byli nezákonným rozhodnutím dotčeni, kdo byli účastni procesu jeho vydání, nebo alespoň v intenci rozhodnutí Nejvyššího soudu účastni procesu jeho zrušení. Na tomto výkladu odvolací soud nespatřuje ničeho nemravného či nespravedlivého, jak žalobci předestírají.

37. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem, který je správný jak co do uložení povinnosti k náhradě, tak co do její výše.

38. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobkyně se svým odvoláním ve věci samé neuspěla. Výše nákladů odvolacího řízení dosáhla 900 Kč a tvoří ji paušální náhrada hotových výdajů za vyjádření k odvolání, přípravu a účast u jednání odvolacího soudu [§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.].

Poučení