37 A 58/2025 – 45

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Kryštofa Horna, soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové a soudce Jana Peroutky ve věci žalobkyně: S T A Z co., s.r.o., IČO: 61680907 sídlem Pražská 108/10, Beroun zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Šmucrem sídlem Míru 231, Rokycany proti žalovanému: Městský úřad Hostivice sídlem Husovo nám. 13, Hostivice zastoupen advokátem Mgr. Janem Fikarem sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, který bude žalobkyni vyplacen do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalovaný v minulosti svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ–0496/01–Ga (dále jen „rozhodnutí o odstranění deponie“) nařídil žalobkyni odstranit deponii inertního materiálu na tehdejším pozemku PK 365 v k. ú. Hostivice s tím, že odstranění deponie musí být dokončeno do 31. 12. 2010. Žalovaný v tomto rozhodnutí deponii označil za nepovolenou stavbu/terénní úpravu. Rozhodnutí o odstranění deponie nabylo právní moci dne 16. 7. 2001. Žalobkyně v uvedené lhůtě deponii neodstranila a ta na místě stojí do dnešního dne. Podle současného označení pozemků platí, že se deponie nachází na pozemcích parc. č. 1218/5, 1218/45, 1218/51, 1218/52, 1231/1, 1219/1, 1218/53, 1218/54, 1219/20, 1219/24, 1223, 1224 a 1231/8 v k. ú. Hostivice.

2. Dne 1. 5. 2025 žalobkyně písemně oznámila žalovanému zahájení prací na odstranění deponie. Žalovaný v reakci na žalobkynino oznámení vydal sdělení ze dne 10. 7. 2025, č. j. 08602/25/SÚ/JŠp (dále jen „sdělení“), jímž rozhodnutí o odstranění deponie prohlásil za nicotné s odůvodněním, že na základě rozhodnutí civilních soudů upustil od právní kvalifikace deponie coby stavby/terénní úpravy a nově ji považuje za věc movitou, zastupitelnou a zuživatelnou, která není součástí pozemků nacházejících se pod ní. Na tomto základě žalovaný uzavřel, že v roce 2001 rozhodl o (z hlediska stavebního práva) neexistujícím předmětu řízení. Zároveň uvedl, že by na věc bylo možné nahlížet i tak, že rozhodnutí o odstranění deponie bylo fakticky rozhodnutím o vyklizení pozemků, k čemuž však žalovaný jako stavební úřad postrádal věcnou příslušnost. V neposlední řadě žalovaný prohlášení nicotnosti rozhodnutí o odstranění deponie odůvodnil i tím, že podle rozhodnutí civilních soudů není deponie ve vlastnictví žalobkyně, ale pana A. Š. Žaloba 3. Žalobkyně se žalobou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného.

4. Nezákonný zásah spatřuje žalobkyně ve vydání sdělení. Sdělení žalovaného (v něm obsažené prohlášení nicotnosti rozhodnutí o odstranění deponie) podle žalobkyně představuje zásah do její právní jistoty a do jejího právního postavení coby stavebníka stavby/terénní úpravy deponie. Sdělení zasahuje do práva žalobkyně nakládat s materiálem uloženým v deponii v rámci jejího odstranění. Dále zbavuje žalobkyni nejen povinnosti odstranit deponii, ale také práva s deponií jako nedokončenou stavbou nakládat. Sdělení přitom bylo vydáno v době, když už žalobkyně činila právní a faktické kroky vedoucí k odstranění deponie.

5. Žalobkyně v rámci žaloby svá výše uvedená tvrzení rozvádí tím, že civilním soudům, na jejichž rozhodnutí žalovaný odkazuje, nebylo rozhodnutí o odstranění deponie známo. Žalobkyně navíc ani nebyla účastnicí těchto občanskoprávních řízení a nemohla tak účinně hájit svá práva. Žalobkyně zpochybňuje, že by pan A. Š. vůbec nabyl vlastnické právo k deponii. Civilní soudy by podle žalobkyně neposoudily deponii jako movitou věc, pokud by měly povědomí o rozhodnutí o odstranění deponie. Naopak lze předpokládat, že by z tohoto rozhodnutí vycházely a považovaly tak deponii rovněž za stavbu/terénní úpravu.

6. Sdělení žalovaného je navíc podle žalobkyně vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, protože žalovaný vybočil ze zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Konstatování nicotnosti způsobem, kterým to učinil žalovaný, totiž nemá oporu v žádném právním předpisu. K tomu žalobkyně doplňuje, že nicotnost aktu vydaného před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) může podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2023, č. j. 51 A 16/2022–63, prohlásit pouze soud. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.

8. V prvé řadě tvrdí, že sdělení nezasáhlo do veřejných subjektivních práv žalobkyně, protože rozhodnutí o odstranění deponie jí žádná práva nepřiznávalo, a to ani nepřímo. Žalobkyně navíc podle rozhodnutí civilních soudů není ani vlastníkem deponie.

9. Žalovaný se domnívá, že žalobkyně podala žalobu pouze kvůli snaze deponii odstranit v jednodušším režimu podle předpisů stavebního práva, namísto aby ji řádně odstranila coby odpad (podle současného náhledu správních orgánů na právní povahu deponie) za nutnosti dodržet přísnější podmínky podle předpisů odpadového hospodářství. Žaloba má tak podle žalovaného povahu zneužití práva a žalobkyně se jejím podáním snaží obcházet zákon.

10. K samotnému způsobu prohlášení nicotnosti žalovaný uvádí, že je i nadále přesvědčen o zákonnosti a správnosti svého postupu. Replika 11. Žalobkyně v rámci repliky setrvává na svých žalobních tvrzeních, zejména na tom, že žalovaný vůbec nebyl oprávněn vyslovit nicotnost rozhodnutí o odstranění deponie, natož pak, aby tak učinil formou sdělení. Žalovaný navíc podle žalobkyně právní povahu deponie nově vyhodnotil v rozporu s rozhodnutím o odstranění deponie a žalobkyní předloženým znaleckým posudkem. Odmítnutí závěrů uvedených ve znaleckém posudku žalovaný řádně neodůvodnil. Vyjádření žalobkyně k výzvě soudu 12. Usnesením ze dne 26. 11. 2025 soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení stran toho, jakým konkrétním způsobem zásah žalovaného spočívající ve vydání sdělení prohlašujícího nicotnost rozhodnutí o odstranění deponie myslitelně, přímo a negativně zasáhl do jejích veřejných subjektivních práv. Tímtéž usnesením soud vyzval žalobkyni také k tomu, aby uvedla, z jakých důvodů deponii neodstranila ve lhůtě stanovené rozhodnutím o odstranění deponie. K vydání výše uvedeného usnesení soud přistoupil, neboť měl pochybnosti o žalobkynině aktivní procesní a věcné legitimaci. Stejně tak je pro věc podstatné, z jakého důvodu žalobkyně deponii neodstranila ve lhůtě stanovené rozhodnutím o odstranění deponie a s jejím odstraňováním chtěla začít až téměř 15 let po jejím marném uplynutí. To má svůj význam zejména proto, že případnému protiprávnímu jednání žalobkyně by soud nemohl poskytnout ochranu.

13. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 11. 12. 2025 uvedla, že přímý, myslitelný a negativní zásah do veřejných subjektivních práv spatřuje již v samotném prohlášení nicotnosti rozhodnutí o odstranění deponie. Žalobkyně totiž z rozhodnutí o odstranění deponie dovozovala své vlastnické právo, protože k deponii nedisponuje jakýmkoliv jiným listinným nabývacím titulem. Vydání sdělení je tak podle žalobkyně porušením respektu k vlastnictví a jeho ústavně zaručené ochraně ze strany veřejné moci. Současně je oslabením žalobkyniny právní jistoty coby vlastníka a stavebníka této stavby/terénní úpravy. Žalovaný tak vydáním sdělení směřuje k odnětí žalobkynina vlastnického práva a protiprávně ji zbavuje majetku.

14. Ke druhé části výzvy žalobkyně uvedla, že deponii neodstranila ve lhůtě stanovené rozhodnutím o odstranění deponie proto, že od roku 2005 probíhaly v těsné blízkosti deponie rozsáhlé práce na stavbě dálnice D6 v úseku Praha – Pavlov. Tyto práce trvaly do roku 2008, kdy byla dálnice zprovozněna. Výstavbou dálnice však došlo k trvalému přerušení jediné příjezdové komunikace vedoucí k deponii. Od té doby neexistuje žádná jiná komunikace technicky způsobilá pro odvoz materiálu z deponie. Právě z tohoto důvodu žalobkyně žádala žalovaného v rámci oznámení ze dne 1. 5. 2025 o to, aby určil použitelnou příjezdovou komunikaci, neboť ta je nezbytnou podmínkou pro odstranění deponie. Podmínky řízení 15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby. Dospěl k závěru, že žalobkyně ve většině žalobních bodů není aktivně procesně legitimována k podání žaloby a jeden žalobní bod vykazuje zjevnou absenci legitimace věcné.

16. Podle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

17. Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nestanoví–li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

18. Žalobu lze odmítnout na základě § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jen tehdy, jestliže byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyhradit pouze případům nedostatku žalobní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve, vyjde–li nedostatek aktivní věcné legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem (viz rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004–59, 1043/2007 Sb. NSS). Nedostatek věcné legitimace je zjevný, pokud jej lze seznat již na základě obsahu návrhu na zahájení řízení a k němu přiložených listin, mezi nimi i návrhem napadeného správního aktu. V případě, že nedostatek věcné legitimace vyplynul až z obsahu správního spisu, eventuálně z provedeného dokazování, nejde o nedostatek zjevný, který by opodstatňoval odmítnutí návrhu (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 46, bod 33).

19. Shora citovaný § 82 s. ř. s. vymezuje tzv. aktivní procesní (žalobní) legitimaci – jinými slovy kdo je oprávněn podat žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu.

20. Podle judikatury NSS, konkrétně podle rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007–68, č. 1382/2007 Sb. NSS, je k podání zásahové žaloby aktivně legitimována každá osoba, která tvrdí, že byla tímto zásahem, pokynem či donucením přímo zkrácena na svých právech. Soud proto v rámci úvahy o splnění podmínek řízení zkoumá pouze toto tvrzení, nikoliv už jeho důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního meritorního posouzení věci. Aby ovšem byla žaloba věcně projednatelná, nelze aktivní žalobní legitimaci založit pouhým tvrzením bez jakékoliv reflexe tvrzeného zásahu. Ten musí být alespoň myslitelný, a to včetně podmínky, že zásah směřoval vůči žalobkyni, nebo měl alespoň přímý dopad do žalobkyniny právní sféry (rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2023, č. j. 6 As 96/2022–89).

21. Jak je již uvedeno výše, žalobkyně v žalobě tvrdí, že sdělení představuje zásah do její právní jistoty, do jejího právního postavení coby stavebníka stavby/terénní úpravy deponie, do práva nakládat s materiálem v deponii a nakládat s deponií jako s nedokončenou stavbou. Tato tvrzení žalobkyně dále rozvinula ve vyjádření k výzvě soudu, v němž uvedla, že došlo k zásahu do jejího vlastnického práva, protože nedisponovala „jiným listinným nabývacím titulem“.

22. Soud předesílá, že otázka, zda je v současné době vlastníkem deponie pan A. Š., nebo žalobkyně, není v této věci rozhodující. Současně je zapotřebí podotknout, že pan A. Š. je podle obchodního rejstříku (s krátkou přestávkou) jednatelem žalobkyně již od roku 1995 a dlouhá léta byl i jejím jediným společníkem. Je tak zřejmé, že je žalobkyně s panem Š. úzce spojena. Nedostatky aktivní procesní legitimace 23. Co se týče rozhodnutí o odstranění deponie a prohlášení jeho nicotnosti, tak žalobkyně podle soudu především zcela pomíjí faktické účinky sdělení (prohlášení nicotnosti rozhodnutí o odstranění deponie). V této souvislosti soud považuje nejprve za důležité zdůraznit, že pouze výrok rozhodnutí je závazný a způsobilý nabýt právní moci a vykonatelnosti (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 30 Ca 394/99, SJS 901/2001). Výrok rozhodnutí o odstranění deponie přitom žalobkyni nezakládal ani neměnil žádné právo, toliko jí stanovil povinnost odstranit deponii a k tomu určil podmínky. Prohlášením jeho nicotnosti tato povinnost (a s ní spjaté podmínky) zanikla.

24. Ve vztahu k žalobkyniným námitkám to znamená, že rozhodnutí o odstranění deponie nemohlo sloužit jako jakýsi druh nabývacího titulu, jak se žalobkyně snaží naznačit. Rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby/terénní úpravy totiž nemůže závazně určit, kdo je vlastníkem stavby. To především proto, že stavební úřad není k závaznému posuzování otázky vlastnictví věcně příslušný a také proto, že v řízení o odstranění stavby nebyla otázka vlastnictví deponie předmětem řízení a výrok se jí tedy (správně) vůbec netýká. Předmětem řízení byla v zásadě pouze otázka, zda je deponie v souladu se stavebními předpisy. Výše uvedené však nijak nevylučuje to, že si žalovaný mohl otázku vlastnictví deponie posoudit jako otázku předběžnou, a to zejména proto, aby správně určil subjekt, jemuž uloží povinnost odstranit deponii, pokud dojde k závěru, že není v souladu se stavebními předpisy. To mu v roce 2001 umožňoval § 40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který byl obdobou aktuálně účinného § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ani závěr stavebního úřadu stran takové předběžné otázky však nebyl způsobilý závazně určit vlastníka deponie. Závazné řešení této otázky náleží civilním soudům. K námitce zásahu do samotného vlastnického práva k deponii proto soud uzavírá, že takový zásah není myslitelný (bez ohledu na skutečného vlastníka deponie), protože stavební úřad není a ani nikdy nebyl orgánem příslušným k závaznému určení vlastníka deponie. Sdělení tak nemohlo vyvolat opačné účinky a deponii „vyvlastnit“. Z tohoto důvodu tak sdělení vůbec nemohlo zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně ani kohokoliv jiného.

25. S námitkou zásahu do vlastnického práva je úzce spojena i námitka zásahu do práva nakládat s materiálem v deponii. Ani v tomto případě však prohlášením nicotnosti rozhodnutí o odstranění deponie nemohlo dojít k myslitelnému zásahu do tohoto žalobkynina práva, a to ani v případě, že by žalobkyně byla oprávněna s deponií disponovat (z titulu vlastnictví, smlouvy s vlastníkem atp.). Soud opakuje, že rozhodnutí o odstranění deponie žalobkyni závazně stanovilo toliko povinnosti a nikoliv práva. Prohlášením jeho nicotnosti tak došlo toliko ke „zrušení“ veřejnoprávní povinnosti. Nezaniklo by jím však žalobkynino právo deponii odstranit (pokud by s deponií mohla soukromoprávně disponovat). Skutečnost, že realizace práva na odstranění deponie může podléhat individuálním správním aktům či veřejným právem stanoveným podmínkám (zde patrně buď podle stavebního zákona nebo zákona o odpadech), podle soudu z povahy věci nemůže být zkrácením práva s deponií nakládat, protože český právní řád na mnoha místech předpokládá podmíněnost odstranění či zničení některých věcí kladným rozhodnutím či jiným správním aktem (typicky například zničení zbraní, odpadů nebo právě odstranění staveb).

26. K žalobkyní namítaným zásahům do jejího „postavení stavebníka“ a práva „nakládat s deponií jako s nedokončenou stavbou“ soud předně uvádí, že již v rámci usnesení ze dne 26. 11. 2025 žalobkyni upozornil na to, že v žalobě nepopsala, co by mělo být obsahem tohoto postavení, resp. práva. Žalobkyně tyto tvrzené zásahy blíže nevysvětlila ani ve svém vyjádření k výše uvedenému usnesení. Soud proto toliko stručně konstatuje, že „postavení stavebníka“ implikuje procesní postavení osoby, která pro sebe žádá vydání povolení záměru nebo odstranění stavby, zařízení nebo terénní úpravy [viz definice pojmu stavebník v § 14 písm. a) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon]. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že žalobkyně musí tvrdit dotčení na svých hmotných právech (byť třeba v důsledku porušení práv procesních, viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. op. cit., komentář k § 65, bod 13). Jakkoliv se posledně odkazovaná komentářová literatura vztahuje k ustanovení týkajícímu se žaloby proti rozhodnutí, a nikoliv proti nezákonnému zásahu, nevidí soud jediný důvod tyto závěry neaplikovat i na žalobu zásahovou, jelikož se jedná o výklad totožného pojmu (zkrácení na právech pouze z jiné příčiny). Obdobné lze konstatovat i v případě práva „nakládat s deponií jako s nedokončenou stavbou“. Pokud se žalobkyně domáhá určitého procesního označení deponie, nejedná se o hmotné právo. Ke skutečnosti, že sdělení nemůže nijak zasáhnout do žalobkynina potenciálního hmotného práva nakládat s deponií se soud již vyjádřil výše.

27. Soud rovněž doplňuje (a žalobkyni na to upozorňoval již v rámci usnesení ze dne 26. 11. 2025), že ze žaloby nevyplývá nic jiného, než že žalobkyně nyní usiluje o odstranění deponie. Prizmatem hmotných subjektivních práv je však zcela lhostejné, jestli žalobkyně odstraní deponii definovanou jako terénní úpravu, odpad či cokoliv jiného. Disponovala–li k takovému postupu nějakým právem, zůstalo jí zachováno i poté, co byla „zrušena“ povinnost vyplývající z rozhodnutí o odstranění deponie.

28. I v tomto případě tak platí, že sdělení nezasáhlo do žalobkyniných veřejných (hmotných) subjektivních práv a ani do nich myslitelně zasáhnout nemohlo.

29. Nad rámec výše uvedeného soud opětovně opakuje, že sdělením byla vyslovena nicotnost konkrétních povinností vyplývajících z rozhodnutí o odstranění deponie, avšak nebylo dotčeno právo žalobkyně deponii odstranit, pokud by k tomu měla soukromoprávní titul. Sluší se tedy i podotknout, že v jakémkoliv případném řízení podmiňujícím odstranění deponie by byl charakter deponie (otázka, zda se jedná o terénní úpravu či nikoliv) posuzován jako předběžná otázka, proti jejímuž posouzení by se žalobkyně následně mohla bránit cestou žaloby proti konečnému rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.). Žalobkyně by tak v konečném důsledku nebyla zkrácena ani na svém „postavení stavebníka terénní úpravy“ nebo na právu „nakládat s deponií jako s nedokončenou stavbou“, pokud by jí toto právo/postavení mělo správně náležet. Zjevný nedostatek věcné legitimace 30. Soud nepominul, že žalobkyně spatřuje zásah do svých veřejných subjektivních práv i v tom, že žalovaný vydáním sdělení zasáhl do její právní jistoty tím, že vyslovil nicotnost takřka čtvrt století starého rozhodnutí. Soud žalobkyni vyzval k doplnění žalobních tvrzení stran toho, proč deponii neodstranila již ve lhůtě uvedené v rozhodnutí o odstranění deponie (do 31. 12. 2010). Žalobkyně reagovala tak, že od roku 2005 do roku 2008 probíhala v blízkosti deponie výstavba dálnice D6. Výstavba dálnice a její následný provoz vedly k trvalému přerušení jediné příjezdové komunikace vedoucí k deponii, která byla technicky způsobilá k provedení odvozu materiálu z deponie. Z tohoto důvodu se také žalobkyně v roce 2025 u žalovaného domáhala toho, aby určil použitelnou příjezdovou komunikaci.

31. V prvé řadě si soud nemohl nevšimnout skutečnosti, že žalobkyně neuvádí, že by v prvních čtyřech letech lhůty poskytnuté rozhodnutím o odstranění deponie (před zahájením stavby dálnice) činila jakékoliv kroky vedoucí k jejímu odstranění. To však soud žalobkyni nepřikládá k tíži, neboť bylo jejím právem využít k odstranění deponie celou lhůtu (až do 31. 12. 2010), případně jakoukoliv její část. Pokud však žalobkyně tvrdí, že nemohla deponii odstranit z důvodu zániku komunikace k ní vedoucí, musela o jejím zániku vědět zřejmě již v roce 2005 (počátek stavby dálnice), nejpozději však v roce 2008 (konec stavby dálnice). Pokud tak jediná technicky způsobilá cesta k odvozu materiálu z deponie zanikla a žalobkyně o tom nejpozději v roce 2008 musela vědět, zbývaly jí stále minimálně dva roky k tomu, aby se nastalou situaci pokusila vyřešit. Nic jí nebránilo v tom, aby již tehdy požádala žalovaného o součinnost s dotazem, kudy a jak má materiál z deponie odvézt. Pokud by byla zbývající lhůta příliš krátká, mohla například požádat o prodloužení lhůty k odstranění deponie formou nového rozhodnutí [viz § 101 písm. c) správního řádu]. Ze žalobkyniných podání nevyplývá, že by od zjištění, že přístupová cesta zanikla, až do 31. 12. 2010 učinila cokoliv pro to, aby požadavkům rozhodnutí o odstranění deponie vyhověla. To je poněkud v kontrastu s tím, jak usilovně se žalobkyně nyní účinků rozhodnutí o odstranění deponie domáhá.

32. Z podání žalobkyně tak vyplývá jedině to, že deponii nemohla po roce 2005 odstranit po technicky způsobilé cestě a také to, že se 1. 5. 2025 obrátila na žalovaného se žádostí o stanovení nové přístupové cesty. Z vlastních tvrzení žalobkyně tedy vyplývá, že nastalou situaci neřešila nejen po dobu minimálně dvou let, které jí po zprovoznění dálnice zbývaly do marného uplynutí lhůty uvedené v rozhodnutí o odstranění deponie, ale situaci dále neřešila ani následujících 14 let.

33. Soud rovněž nahlédl do žalobkynina oznámení žalovanému ze dne 1. 5. 2025 (příloha žaloby), o němž žalobkyně tvrdí, že v jeho rámci žádala o stanovení nové technicky způsobilé příjezdové cesty k deponii. V rámci tohoto oznámení však žalobkyně toliko oznamuje zahájení prací na odstranění deponie. Pouze v bodu III. požádala žalovaného o „vymezení podkladů, vyjádření, souhlasů a povolení dotčených subjektů a jejich sdělení“. Žalobkyně tedy v tomto oznámení žalovaného o stanovení nové příjezdové cesty explicitně nežádá, natož aby zmínila, co tvrdí nyní v žalobě (jejím doplnění), tedy že v důsledku stavby dálnice zanikla jediná technicky způsobilá přístupová cesta. Žalobkynino tvrzení související s tímto oznámením je tedy přinejmenším zavádějící.

34. Žalobkyně soudu v žalobě ani doplňujícím vyjádření neosvětlila, proč od nejzazší doby, kdy se musela dozvědět o zániku přístupové cesty, otálela s jakýmikoliv kroky dalších 17 let. Situaci se sice snažila vysvětlit stavbou dálnice, ta nicméně probíhala podle jejích vlastních slov po dobu zhruba tří let. Rozhodnutí o odstranění deponie však formálně existovalo takřka 24 let. Žalobkyně ani netvrdí, že by se od dostavby dálnice až po zaslání oznámení žalovanému jakkoliv snažila vyhovět rozhodnutí, jehož účinků se nyní dovolává. V oznámení, o němž žalobkyně tvrdí, že jím požádala žalovaného o stanovení nové příjezdové cesty, není o důvodech nemožnosti včasného vyhovění rozhodnutí o odstranění deponie ani zmínka. Stejně tak v něm není ani zmínka o potřebě stanovení nové komunikace.

35. Z výše uvedených důvodů je soud přesvědčen, že ani v případě pravdivosti tvrzení o zániku jediné technicky způsobilé příjezdové cesty, se žalobkyně nemůže úspěšně dovolávat právní jistoty vyplývající jí z rozhodnutí, jemuž se fakticky nikdy nesnažila vyhovět, protože v průběhu stavby dálnice ani po jejím dokončení žalovanému neoznámila, že by z přístupových důvodů nebylo možné deponii odstranit způsobem nebo ve lhůtě stanovené rozhodnutím o odstranění deponie, neučinila tak ani řadu let po uplynutí lhůty, a dokonce tak explicitně neučinila ani v oznámení ze dne 1. 5. 2025. Z těchto důvodů je soud přesvědčen, že náhlá snaha žalobkyně deponii odstranit coby stavbu (a ctít tak rozhodnutí o jejím odstranění) je čistě účelová, neboť se postupem času změnil náhled správních orgánů na její právní povahu. Případný vývoj správní praxe v takto dlouhém časovém horizontu nelze klást žalovanému k tíži. Během takto dlouhé doby může samozřejmě dojít k podstatnému vývoji praxe nehledě na to, že podstatným vývojem prošla i samotná právní úprava, z níž praxe správních orgánů vychází (od vydání rozhodnutí o odstranění deponie je například v platnosti již třetí stavební zákon). Je to naopak žalobkyně, která neodstraněním deponie ve stanovené lhůtě (nebo alespoň nevyvinutím jakékoliv snahy k tomu směřující) jednala protiprávně a sama se svou liknavostí vystavila hrozbě vývoje právní úpravy, správní praxe a z toho vyplývajícího přehodnocení právní povahy deponie.

36. Soud tak uzavírá, že si žalobkyně počínala zjevně nepoctivě a protizákonně, pokud dlouhé roky svou povinnost odstranit deponii fakticky ignorovala. To vyplývá již ze žaloby a jejích příloh a vyjádření žalobkyně k přímému dotazu soudu. Protože protiprávní jednání nepožívá soudní ochrany (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022–56), nemohla by se žalobkyně v žádném případě úspěšně domoci právní jistoty stran právní povahy deponie. Podle soudu se tak jedná o zcela zjevný nedostatek věcné legitimace, zjistitelný již ze samotných podání žalobkyně, protože z těch vyplývá, že si žalobkyně počínala zjevně protiprávně (ač to bagatelizuje), pročež by soud této námitce nemohl v případě věcného projednání žaloby v žádném případě vyhovět. Závěr a náklady řízení 37. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. částečně pro nedostatek aktivní procesní legitimace a částečně pro zjevný nedostatek legitimace věcné.

38. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl soud druhým výrokem v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla–li žaloba odmítnuta. Třetím výrokem soud podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za řízení ve výši 2 000 Kč žalobkyni ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci usnesení (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích), neboť žalobu odmítl před prvním jednáním.

Poučení

Vymezení věci Žaloba Vyjádření žalovaného Replika Vyjádření žalobkyně k výzvě soudu Podmínky řízení Nedostatky aktivní procesní legitimace Zjevný nedostatek věcné legitimace Závěr a náklady řízení