37 C 119/2021 - 93

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení částky 485 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky [částka]. Svůj nárok přitom opíral o tvrzení, že mu rozhodnutím [Anonymizováno] byla vyslovena účast na soudních rehabilitacích ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), a to ve vztahu k jeho nezákonnému omezení na osobní svobodě od [datum] do [datum]. V této souvislosti pak po žalované nárokoval odškodnění za újmu na zdraví – odškodnění za bolestné a ztížené společenské uplatnění (dále též „ZSU“) - ve shora uvedené částce.

2. Žalobce ve své žalobě uvedl, že dne [datum] podal u žalované návrh na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná žalobci částečně vyhověla, když mu přiznala odškodnění za bolestné (chirurgické hledisko), ale odmítla přiznat náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné spojené s psychickým hlediskem, neboť k prokázání těchto nároků byly předloženy pouze listiny v německém jazyce bez úředního překladu do češtiny. Žalobce proto nechal pořídit překlad příslušných listin a dne [datum] požádal o dodatečné odškodnění. Na to žalovaná nijak nereagovala, pročež žalobci nezbylo nic jiného než se obrátit na zdejší soud.

3. Ve své žalobě žalobce dále zdůrazňoval, že předmětem projednání je jeho nárok na náhradu újmy v oblasti „psychiatrického hlediska“. Podle žalobce má nárok na náhradu zdravotní újmy v celém rozsahu, a to podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudních rehabilitacích. K tomu doplnil, že žádá bolestné ve výši 200 bodů ve smyslu vyhlášky č. 32/1965 Sb. (když nárok ve výši 65 bodů byl již žalovanou vypořádá) a ZSU ve výši 1000 bodů ve smyslu vyhlášky č. 32/1965 Sb., přičemž dle žalobce by částky vypočtené na základě bodového ohodnocení měly být navýšeny tak, aby bylo žalobci přiznáno odškodnění ve výši [částka] za bolestné a [částka] za ZSU. K tomu žalobce uváděl, že žalobce žil před svým zraněním dne [datum] běžným společenským a pracovním životem. Žalobce nebyl vrcholovým sportovcem, neměl ze své tělesné zdatnosti či sportovních aktivit žádné mimořádné příjmy, které by měly být v odškodňovacím řízení zhodnoceny. Podle žalobce u něj nastaly psychické problémy až v souvislosti s těžce stresující situací, kdy byl dne [datum] brutálně napaden služebním psem pohraniční stráže. [právnická osoba] neposlední řadě žalobce poukázal na skutečnost, že soud není vázán vyhláškou, je vázán pouze zákonem, pročež by měl přiznat náhradu újmy i za požadované bolestné, jakkoliv na toto vyhláška č. 32/1965 Sb. nepamatuje, a to v souladu s principem spravedlnosti. Dále žalobce uvedl, že projednávaná věc není běžnou záležitostí. Konečně zdůraznil, že v projednávané věci došlo v případě žalobce k hrubému porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podle žalobce přitom není možné přistoupit na takový výpočet, který by byl výsměchem za jeho těžké zdravotní postižení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že o požadavku žalobce na odškodnění rozhodla svým stanoviskem ze dne [datum], když mu nevyhověla, a to ani z části. Zdůraznila přitom, že je nesporné, že žalobce byl soudně rehabilitován v souvislosti s tím, že jako občan [Anonymizováno] byl zadržen během svého pokusu o překonání státní hranice Československé socialistické republiky, přičemž byl přitom pokousán služebními psy.

6. Žalovaná dále uvedla, že z žalobcem předložené lékařské zprávy ze dne [datum] neplyne souvislost mezi diagnostikovaným onemocněním a škodní událostí. Navíc tato zpráva neobsahuje bodové hodnocení. Pokud pak jde o výši jednoho bodu, žalovaná uvedla, že pokud jde o bolestné v souvislosti s pokousáním psy, tak žalovaná akceptovala hodnotu bodu [částka]; na druhou stranu zdůraznila, že správně by se mělo vycházet z vyhlášky č. 32/1965 Sb. a hodnoty bodu [částka]. Žalovaná tak v dotčené věci akceptovala hodnotu bodu ve výši [částka] zcela výjimečně a při vědomí, že správně měla být hodnota bodu [částka]. Tento postup žalované byl v dotčené věci dán specifickými traumatizujícími okolnostmi daného případu. Podle žalované tak přiznaná částka v sobě zahrnuje ve své podstatě i náhradu za ztížení společenského uplatnění.

7. Žalovaná tak navrhovala, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

8. Pro projednávanou věc je rovněž podstatné, že soud již jednou v této věci rozhodoval, a to sice svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Ačkoliv toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], následně byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Svým usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], poté Městský soud v Praze zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (vyjma výroku I., kterým byla žalobci pravomocně přiznána částka [částka]). V tomto rozhodnutí přitom odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu a s tím související nález nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3025/22 (viz body 24-28 usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Odvolací soud rovněž soud I. stupně zavázal, aby postupem podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) žalobce vyzval k doplnění jeho tvrzení a důkazních návrhů (viz body 39-40 téhož rozhodnutí).

9. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce požádal u žalované dne [datum] o odškodnění z důvodu jako v projednávané žalobě s tím, že žalovaná žalobci částečně vyhověla dne [datum], když mu přiznala a vyplatila odškodnění za bolestné ve výši [částka], ale odmítla přiznat náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné spojené s psychiatrickým hlediskem, protože k prokázání těchto nároků byly předloženy pouze listiny v německém jazyce bez úředního překladu do češtiny. Žalobce proto nechal pořídit překlady lékařské zprávy a dne [datum] požádal o dodatečné odškodnění s tím, že žalovaná na to reagovala stanoviskem ze dne [datum], kdy nepřiznala žalobci nárok na odškodnění, tak jak žalobce požadoval.

11. Dále vzal z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) soud za prokázané, že žalobce je účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným omezením jeho osobní svobody na území ČSSR v době od [datum] do [datum] a má proto nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci s tím, že žalobce byl dne [datum] zatčen při pokusu přejití z Československa do Spolkové republiky Německo a byl přitom pokousán služebními psy.

12. Dále z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázaný vlastní průběh zákroku československé pohraniční stráže, který žalobce popsal takto: „Zaslechl jsem ránu, snad výstřel z nějaké zbraně, tak jsem padl k zemi. Už jsem ležel, když na mne skočil služební pes a zahryzl se mi do levého stehna. Poté ke mně přiběhli nějací lidé, psa odtrhli a dali mi něco přes hlavu. Ruce mi spoutali za zády. V protokolu však chybí, že mne poté pes napadl ještě jednou. Tentokrát zaútočil přímo na genitálie. Utrpěl jsem vážné zranění, které mne stále trápí. Musel jsem se podrobit několika operacím.“.

13. Konečně z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (lékařská zpráva ze dne [datum], lékařská zpráva ze dne [datum], lékařská zpráva ze dne [datum] a lékařská zpráva ze dne [datum]) vzal soud za prokázané, že žalobce utrpěl v příčinné souvislosti se zásahem československých pohraničníků dne [datum] újmu na zdraví v rozsahu 1000 bodů, pokud jde o ztížené společenské uplatnění, resp. že žalobce v přímé příčinné souvislosti se zásahem československých pohraničníků dne [datum] utrpěl vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesného zážitku ve smyslu bodu B) II.253 Přílohy k vyhlášce č. 32/1965 Sb.

14. Z lékařské zprávy ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalobce byl dne [datum] ošetřen na chirurgickém oddělení NsP [adresa], a to pro ránu způsobenou pokousání psem.

15. Z lékařské zprávy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce je od roku 2009 v péči lékaře [jméno FO]. Žalobce je zoufalý, neschopen se soustředit a pracovat. Dělá si starosti o svou budoucnost a trpí neustálými nočními můrami. U žalobce pak ke dni vyšetření mělo i nadále přetrvávat zhoršení kvality života a zdraví kvůli těžké posttraumatické stresové poruše a z ní pocházející deprese.

16. Z lékařské zprávy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobcovy psychické problémy pramení z jeho násilného zatčení v roce 1983. Žalobce má přitom kvůli tomu být zoufalý, neschopen se soustředit a dělá si starosti o svou budoucnost. Náladu má těžce depresivní. I po téměř 40 letech má žalobce panický strach ze psů, noční můry a problémy s močením.

17. Z lékařské zprávy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce po svém úraze listopadu 1983 utrpěl akutní depresivní a stresový syndrom, jehož následky přetrvávají do současné doby. Žalobce se až do současnosti průběžně léčí na odborném psychiatrickém pracovišti. V době úrazu bylo žalobci 32 let, přičemž pokud by k tomuto úrazu nedošlo, měl by výrazně lepší perspektivu v zaměstnání a také pro uplatnění v rodinném, kulturním, sportovním životě.

18. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

19. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

20. Podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů.

21. Podle § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí ustanovení občanského zákoníku.

22. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

23. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] platí, že odškodnění za bolest se poskytuje za bolesti způsobené poškozením na zdraví, jeho léčením nebo odstraňováním jeho následků, a to podle zásad a sazeb stanovených v příloze k této vyhlášce. Odškodnění za bolest musí být přiměřené povaze poškození na zdraví a průběhu léčení.

24. Podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] platí, že ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledku pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

25. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

26. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se určuje částkou Kčs 15,- za jeden bod.

27. Podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku Kčs 60 000; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku Kčs 18 000, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2.

28. Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.

29. Podle bodu [právnická osoba] Přílohy k vyhlášce č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] platí, že za bolesti podle § 2 odst. 1 vyhlášky se považuje i ztížení zdravotní pohody, jako jsou závažné změny psychické, poruchy nervového ústrojí, stavy únavnosti, závratě nebo jiné fyzické útrapy a strasti z omezení pohybu nebo bezmocnosti. Pokud je sazba stanovena v rozmezí, ohodnotí lékař při lehčím nebo kratším průběhu léčení bolest počtem bodů při dolní hranici rozmezí uvedeného v sazbě; při těžším nebo delším průběhu ohodnotí bolest odpovídajícím větším počtem bodů v daném rozmezí sazby, v jehož rámci také přihlédne ke ztížení zdravotní pohody, pokud nastalo poškozením a zdraví. U popálenin přihlédne v rámci rozmezí jednak k lokalizaci, jednak k původu (popálenina tepelná, chemická účinkem kyselin, louhu a jiné).

30. Podle bodu B.II 253 Přílohy k vyhlášce č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] platí, že lze přiznat nárok na náhradu újmy za ztížení společenského uplatnění v rozsahu 200-1000 bodů, a to v případě vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací (ověřené příslušným psychiatrickým pracovištěm).

31. Podle § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

32. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

33. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal u zdejšího soudu náhrady újmy na zdraví ve výši [částka].

34. V projednávané věci platí, že ze shora citovaného § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci ve spojení s § 3079 odst. 1 občanského zákoníku a § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že na projednávanou věc je třeba aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb., a to s ohledem na okamžik, kdy mělo ke škodní události (resp. vzniku bolesti) dojít. K samotné škodní události, jakož i vzniku ztížení společenského uplatnění a bolesti totiž došlo přede dnem [datum], jak vyplynulo z provedeného dokazování, jakož i nesporných tvrzení. Tento právní závěr je rovněž podepřen konstantní judikaturou civilních soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo nověji usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). V poměrech projednávané věci pak tyto závěry nebyly popřeny ani rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu.

35. V rozhodné době (až do [datum]) činila podle § 7 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb. výše odškodnění za bolest [částka] za jeden bod. Podle druhého odstavce téhož ustanovení celková výše odškodnění za bolest a ZSU nesměla přesáhnout částku [částka], přičemž samotné odškodnění za bolest nesmělo přesáhnout částku [částka], a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2 citované vyhlášky. Při zohlednění této hodnoty jednoho bodu a počtu bodů stanovených v žalobcem předložené lékařské zprávě ze dne [datum] (proti níž účastníci řízení ničeho nenamítali) činí odpovídající výše náhrady za ztížení společenského uplatnění částku [částka] (1000 x 15). Tato částka byla žalobci již pravomocně přiznána, a to výrokem I. rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

36. Dlužno poznamenat, že v daném případě nelze pro výpočet bolestného a ZSÚ použít nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jak navrhoval žalobce, neboť toto je určeno pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, což skutečně není předmětný případ. Ústavní soud například v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 46/12, uzavřel, že v určitých případech se zákonodárce v otázce náhrady škody spočívající v poškození zdraví rozhodl poskytnout zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu ve vztazích podléhajících toliko obecné občanskoprávní úpravě.

37. Při zohlednění této hodnoty jednoho bodu a počtu bodů stanovených v žalobcem předložené lékařské zprávě (proti níž účastníci řízení ničeho nenamítali) činí odpovídající výše odškodnění za ZSU [částka], jak bylo konstatováno shora. Žalobce dále požadoval přiznání násobku výše uvedené částky celkem na částku [částka], a to ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb.

38. K možnosti navýšení vypočtené základní částky se přitom právně závazně vyjádřil odvolací i dovolací soud, které poukázaly na rozhodnutí Ústavního soudu, který vyslovil: „[…] Na druhou stranu ale v řízení nebyly sporné okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele došlo. Tyto okolnosti ovšem nutno podle přesvědčení Ústavního soudu považovat - bez ohledu na koncepci soudy aplikované vyhlášky č. 32/1965 Sb. - za mimořádné. To už proto, že sama tato vyhláška byla vydána k odškodnění bolestného a odškodnění ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání, když výše odškodnění musela být podle této vyhlášky přiměřená povaze poškození zdraví a průběhu léčení poškozeného. Již z povahy věci přitom podle Ústavního soudu nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, kdy na stěžovatele stříleli pohraničníci na straně jedné a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání na straně druhé. Byla-li totiž bolest ve vztahu k § 444 zákona č. 40/1964 Sb. definována [srov. k tomu Škárová, Marta. § 444 (Škoda na zdraví). In: Švestka a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2009, s. 1294] jako každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví, možno podle Ústavního soudu spravedlivě uznat, že stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat, neboť si například nemohl být jist tím, jaká kvalita ošetření mu bude - jako osobě, jež se dopustila deliktu politického charakteru - poskytnuta, nemluvě ani o tom, že nedošlo-li by v krátké době k pádu komunistického totalitního režimu, bylo lze se obávat z dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Už z toho důvodu nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb., ve znění pro posuzovanou věc relevantním, přiměřená (jak to ale obecně vyžaduje její § 2), byla-li normotvůrcem koncipována pro odškodňování pamatující na zcela jiné situace, než byla situace, v jaké se nacházel stěžovatel.“ (viz bod 24 nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3025/22).

39. K samotné aplikovatelnosti vyhlášky č. 32/1963 Sb. pak Ústavní soud dodal: „Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem. Jistě tedy mohou vycházet například z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat "přiměřené odškodnění" (jak to obecně zmiňuje sama tato vyhláška), ji nepoužijí. Obdobně ostatně postupoval například Nejvyšší správní soud, když se v rámci rozsudku ze dne [datum] č. j. [spisová značka] [rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz] rozhodl neaplikovat podzákonný právní předpis (tehdy nařízení vlády), neboť podle něj odporovalo smyslu a účelu rehabilitačního zákonodárství. Omezovalo totiž vyplácení příplatku k důchodu ve vztahu k osobám, které byly v období nesvobody umístěny do tábora nucených prací, aniž pro nevyplácení příplatku existoval racionální důvod (tehdejší stěžovatelka přitom byla do takového zařízení umístěna - když nadto byla předtím omezena na svobodě i vazebně - proto, že se pokusila překonat státní hranici mezi tehdejší ČSR a Rakouskem). Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku upozornil mimo jiné na absenci dostatečných systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět. Naznačená absence systémových vazeb je přitom podle Ústavního soudu přítomna i v rámci nyní aplikovaných předpisů.“ (viz bod 33 shora citovaného nálezu Ústavního soudu).

40. I s vědomím absence systémových vazeb, na které upozornil Ústavní soud, je nicméně zdejší soud toho názoru, že vyhláška č. 32/1965 Sb. umožňuje najít spravedlivé řešení i po zásahu odvolacího a dovolacího soudu, které se právě na závěry shora citované judikatury Ústavního soudu odvolávaly. V této souvislosti se poukazuje na § 7 odst. 3 dotčené vyhlášky, který dává soudu možnost navýšit přiznané odškodnění, a to nad všechny (vyhláškou stanovené) limity. Nadto nelze přehlédnout, že možnost navýšení je navázána na „mimořádný případ hodný zvláštního zřetele“. Z výše citované pasáže odůvodnění nálezu Ústavního soudu přitom plyne, že sám Ústavní soud považuje tyto případy (tj. případy občanů bývalé Německé demokratické republiky, kteří byli zraněni a zadrženi při svém přechodu státní hranice československou pohraniční stráží) za mimořádné. Zdejší soud je přitom toho názoru, že v projednávané věci je namístě zvýšit základní vypočtenou částku na její desetinásobek, a to z následujících důvodů.

41. Zaprvé, jak judikoval Ústavní soud: „Řečeno jednoduše, k uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci [srov. k tomu výslovně nález sp. zn. IV. ÚS 262/10 ze dne [datum] (N 198/58 SbNU 749)].“ (viz bod 26 shora citované nálezu Ústavního soudu). Jakkoliv tedy v obecné rovině platí, že odškodnění nelze navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), v projednávané věci je třeba uvážit zcela specifické okolnosti – nahlíženo prizmatem právního názoru Ústavního soudu – které zabránily žalobci v dřívější uplatněním nároku (zák. č. 119/1990 Sb. nabyl účinnosti již dne [datum]). Tyto okolnosti je pak třeba spatřovat v politickém charakteru spáchaného deliktu, kdy žalobce mohl uvažovat o odškodnění své osoby nejdříve po změně politických poměrů v Německu a České republice (viz bod 25 shora citované nálezu Ústavního soudu). Podle Ústavního soudu totiž platí: „[…] uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví bylo v té době deformováno celkovým pohledem na jednotlivce (a to jak z pohledu hodnocení jednotlivce na sebe samého, tak i z pohledu nazírání společnosti na jednotlivce), neboť zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny toliko jako prostředek jiných cílů; teprve později docházelo k tomu, že veřejná moc začala jednotlivce a ochranu jeho zájmů vnímat jako smysl a důvod své existence (primát jednotlivce před státem).“ (viz bod 26 shora citované nálezu Ústavního soudu).

42. Zadruhé, jak k § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. judikoval Nejvyšší soud: „Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené.“. Dále Nejvyšší soud judikoval: „Předpokladem přiměřeného zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem (ve smyslu ustanovení - 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již sama představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] 60/88; dlužno poznamenat, že Nejvyšší soud přijal tyto závěry ve vztahu k náhradě újmy za ztížené společenské uplatnění, avšak dle zdejšího soudu se tyto závěry plně uplatní i v případě bolestného). Jinak řečeno, postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně tak v projednávané věci rovněž přihlédl k tomu, že zranění, které žalobce utrpěl v příčinné souvislosti se zákrokem československých pohraničníků dne [datum] bylo velmi vážné a podstatným způsobem zasáhlo do žalobcova života, přičemž negativní následky do zdraví žalobce přetrvávají doposud (viz body 12, 14-17 tohoto rozsudku). I z tohoto důvodu je tak namístě uvažovat o navýšení vypočtené základní částky postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Podle názoru zdejšího soudu přitom lze najít pro takový postup oporu v samotné vyhlášce a v judikatuře Ústavního soudu, resp. principu proporcionality, jehož prizmatem je nezbytné dotčenou vyhlášku vykládat (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

III. ÚS 350/03)

43. Ve světle shora uvedeného tak lze uzavřít, že v projednávaná věc je výjimečným případem zvláštního zřetel hodný, který odůvodňuje postup soudu podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. navýšením vypočtení základní částky na její desetinásobek. Takto vypočtenou částku přitom zdejší soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 2 odst. 1 a § 4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., jakož i citované judikatury Ústavního soudu.

44. Podpůrně v této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí zdejšího soudu vydaná v řízení vedeným pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] (potvrzené dovolacím soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka]). V těchto věcech, které se týkaly rovněž aplikace § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., resp. rovněž deliktů politického charakteru spáchaných v době před rokem 1989, byl přiznán 6násobek, resp. 5násobek vypočtené základní částky. Dále soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve kterém soud ve skutkově obdobném případu přiznal rovněž 10násobek (byť toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, neboť je předmětem odvolacího řízení).

45. Podpůrněji soud poukazuje na skutečnost, že současná právní úprava umožňuje prolomit zákaz retroaktivity. Jinak řečeno, § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. umožňuje, prolomit zákaz retroaktivity ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy (k významu zákazu retroaktivity viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 611/0). Tato možnost je ovšem navázána na situace, kdy by setrvání na dosavadní úpravě znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (viz textace § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Možný rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění by se přitom měl posuzovat z pohledu dopadu na poškozeného. Jinak řečeno, aby bylo lze postupovat podle § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., je třeba, aby účastník tvrdil a prokazoval existenci relevantních okolností, pro které by mělo být toto ustanovení aplikováno. Automatická aplikace tohoto ustanovení neplyne ani z judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Sám žalobce přitom výslovně postup podle § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. nepožadoval. Nicméně – hypoteticky uvažováno – kdyby tak soud postupoval, při stanovení výše náhrady za újmu na zdraví je výklad § 2958 zákona č. 89/2012 Sb. založený na posouzení podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 14/2014; dále též „Metodika“) způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb.; k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 27/2023). Soud k objektivizaci utrpěné újmy zpravidla na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, zjistí bodové hodnocení bolesti ZSU podle Metodiky. Pro určení výše náhrady výsledný bodový součet vynásobí částkou odpovídající hodnotě jednoho bodu, která činí jedno procento hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok. Tím soud vyčíslí základní náhradu, kterou do výsledné podoby zpravidla upraví zvýšením či snížením (modifikací) podle konkrétních okolností případu s využitím zákonem stanovených (§ 2957 zákona č. 89/2012 Sb.) a soudní praxí dovozených hledisek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nelze přitom přehlédnout, že při postupu dle Metodiky a při zachování počtu bodů žalobci přisouzená částka představuje částku, která by mu bývala náležela postupem dle Metodiky ve výši 60 % (pokud by ke škodní události došlo v roce 2014) a ve výši 40 % (pokud by ke škodní události došlo v roce 2022). V této souvislosti se zdůrazňuje, že samotný Ústavní soud nijak nepopřel relevanci plynutí času. Pouze poukázal na velké disproporce mezi částkami přiznávanými podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a hospodářským vývoje a vyzval soud, aby tuto skutečnost uvážil (viz bod 28 shora citované nálezu Ústavního soudu). Zdejší soud i proto tuto skutečnost vzal v při svém rozhodování na vědomí. Shora provedené srovnání (jakkoliv si je soud vědom jeho nedokonalosti, resp. skutečnosti, že položky dle Metodiky a vyhl. č. 32/1965 Sb. zcela neodpovídají a zcela neodpovídají i jejich bodové hodnocení), pak nemá jiný smysl nežli poukázat na skutečnost, že přiznání 10násobku základní částky vypočtené dle vyhl. č. 32/1965 Sb. je racionální i z pohledu částek, které se přiznávají u těch újem, které vznikly podstatně později nežli újma způsobená žalobci. Jinak řečeno, z tohoto zjednodušeného srovnání je prima facie patrné, že soudem přiznaná částka nemůže být považována za nepřiměřeně nízkou ani s přihlédnutím k měnícím se hospodářským poměrům.

46. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že k opakovaným námitkám žalobce stran hrubého porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, resp. stíhání bývalých funkcionářů předlistopadového režimu soud odkazuje na bod 23 shora citovaného nálezu Ústavního soudu.

47. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít, že žalobci podle názoru zdejšího soudu náleží odškodnění za ZSU ve výši [částka]. S ohledem na to, že žalobci již byla částka [částka] pravomocně přiznána, soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobci přiznal zbývající částku [částka] a ve zbytku žalobu zamítl (viz výroky I. a II. tohoto rozsudku).

48. Pokud pak jde o náhradu za bolestné (psychiatrické hledisko), podle názoru zdejšího soudu není tento nárok žalobce po právu. K tomu soud zdůrazňuje následující.

49. Zaprvé, sám žalobce tvrdil, že utrpěl újmy v podobě bolestného ve výši 265 bodů. Na jednání dne [datum] soud přitom žalobce vyzval postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby doplnil své důkazní návrhy k prokázání tvrzené újmy, pokud jde o prokázání rozsahu této újmy v podobě bolestného ve výši 265 bodů podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. Sama žalovaná nerozporovala újmy v podobě bolestného ve výši 65 bodů, přičemž za tuto újmu žalobce odškodnila částkou [částka]. Žalobce pak k výzvě soudu své důkazní návrhy nedoplnil. Z jím předložených lékařských zpráv pak plyne, že lékaři stanovili bodové ohodnocení v celkové výši 265 bodů na základě vyhlášky č. 276/2015 Sb., nikoliv na základě vyhlášky č. 32/1965 Sb. Jak bylo ovšem konstatováno shora, vyhláška č. 276/2015 Sb. se na projednávanou věc neužije. Pokud přitom žalovaná sama odškodnila žalobce částkou [částka] za utrpěnou (nespornou) újmu v podobě bolestného ve výši 65 bodů, přiznala žalobci přibližně 16násobek částky vypočtené na základě vyhlášky č. 32/1965 Sb., pročež nelze uvažovat o tom, že by žalovanou přiznaná částka mohla být považována za nepřiměřeně nízkou. Soud proto zamítl výrokem II. i nárok žalobce na zaplacení částky [částka] coby náhrady za bolestné.

50. Ke shora uvedenému soud dodává, že soud vyhlášku č. 32/1965 Sb. nepovažuje za protiústavní, resp. nemá za to, že by bylo na místě jí v projednávané věci neaplikovat, jak požadoval žalobce. Není totiž pravdou, že by podle této vyhlášky nebylo lze přiznat i odškodnění za utrpěný depresivní a stresový syndrom, jako tomu bylo v projednávané věci. Z relevantní právní úpravy totiž jasně plyne, že vyhl. č. 32/1965 Sb. sice v těchto případech nekonstruuje samostatný nárok na bolestné, nicméně v těchto případech se má při určování výše bolestného – slovy žalobce – za chirurgické hledisko přihlédnout rovněž i ke ztížení zdravotní pohody. Ztížení zdravotní pohody se pak míní závažné změny psychické, poruchy nervového ústrojí, stavy únavnosti, závratě nebo jiné fyzické útrapy a strasti z omezení pohybu nebo bezmocnosti (viz [právnická osoba] Přílohy k vyhl. č. 32/1965 Sb.). Jinak řečeno, v projednávané věci platí, že pokud žalobce utrpěl v souvislosti se zákrokem československých pohraničníků dne [datum] zranění, když byl pokousán služebními psy, pak bolestné přiznané jako odškodnění za toto pokousání již v sobě mělo dle relevantní právní úpravy zahrnovat rovněž odškodnění za – slovy žalobce – psychiatrické hledisko, resp. ztížení zdravotní pohody. Mezi toto ztížení zdravotní pohody lze totiž nepochybně zařadit i depresivní a stresový syndrom. To plyne již ze samotného jazykového, jakož i teleologického výkladu dotčené právní úpravy, když stěží by bylo lze považovat depresivní a stresový syndrom za něco jiného nežli za závažnou změnu psychickou. Sám žalobce přitom výslovně uvedl, že mu již za způsobený úraz (pokousání služebními psy) bylo bolestné přiznáno a vyplaceno. Přiznat samostatné odškodnění v podobě bolestného pouze z titulu utrpěného depresivního a stresového syndromu přitom není možné, jak bylo vysvětleno shora.

51. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud přitom ve svých úvahách vyšel z toho, že žalobce ve své žalobě uplatnil dva nároky – nárok na odškodnění za bolestné a nárok na odškodnění za ztížené společenské uplatnění. Platí přitom, že soud je povinen přihlédnout k výsledku řízení ve vztahu ke každému z posuzovaných nároků zvlášť (na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění), přičemž v obou případech je nezbytné vyjít ze speciální tarifní hodnoty těchto nároků ve výši [částka] (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud proto vycházel z tarifní hodnoty sporu ve výši [částka].

52. Pokud jde o nárok na odškodnění bolestného, v tomto případě byl žalobce zcela neúspěšný (a to i co do základu svého nároku). Naopak v nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění byl žalobce se svojí žalobou úspěšný co do základu svého nároku, přičemž konkrétní výše odškodnění závisela na znaleckém zkoumání ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Soud je proto toho názoru, že žalobce byl úspěšný pouze z 50 % (resp. v rozsahu tarifní hodnoty [částka]). S ohledem na to, že úspěch a neúspěch žalobce a žalované byl stejný, rozhodl soud výrokem III. tak, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení.

53. Lhůta k plnění byla ve výroku I. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení