37 C 123/2023 - 65

Rubrum

IV. Žalobkyně je povinna nahradit náklady státu České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 v rozsahu 80 % ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. V. Žalovaná je povinna nahradit náklady státu České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 v rozsahu 20 % ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Výrok

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala úroků z prodlení v zákonné výši z žalovanou dobrovolně vyplacené částky [Anonymizováno] představující náhradu škody v podobě obhajného a náhrady nemajetkové újmy způsobené jí trestním stíháním vedeným u [Anonymizováno] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). K tomu zdůrazňovala, že trestní stíhání bylo zahájeno záznamem o sdělení podezření Policie ČR ze dne [Anonymizováno]. Trestní stíhání pak bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem OS ze dne [Anonymizováno]. Dále žalobkyně zdůrazňovala, že musela po dobu 5 měsíců čelit nedůvodnému trestnímu stíhání. Po tuto dobu žila v obavě z možnosti, že jí bude uložen trest a rovněž jí bude uložena povinnost zaplatit údajným poškozeným částku 231 000 Kč. Sama přitom s orgány činným v trestním řízení řádně spolupracovala. Pokud jde o dopady trestního stíhání do její života, k tomu žalobkyně dotvrdila následující. Podle žalobkyně kromě stresu trestní stíhání zasáhlo i do její cit a pověsti, kdy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním měla být svojí rodinou a kolegy v práci označována za osobu mající problémy se zákonem. Nadto mělo mít trestní stíhání negativní dopady i do jejího osobního života, neboť se musela účastnit úkonů u orgánů činných v trestním řízení. V důsledku toho se pak nemohla věnovat své práci a navíc musela i vynakládat částky na cesty k soudu a ke svému právnímu zástupci. V neposlední řadě žalobkyně poukázala na skutečnost, že Policie České republiky doručovala příslušné písemnosti do jejího zaměstnání, kdy ona byla nucena před zraky svých spolupracovníků přebírat obálky od policie v rámci svého zaměstnání na recepci. Žalobkyně přitom žila a pracovala ve [Anonymizováno], kde se informace šíří jiným způsobem, nežli například v [Anonymizováno].

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí záznam o sdělení podezření policejního orgánu Policie ČR ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K samotnému nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání žalobkyně pak žalovaná dotvrdila, že žalobkyně netvrdila a neprokázala takovou újmu, která by odůvodňovala přiznání zadostiučinění v penězích. Poskytnuto omluvu tak žalovaná považovala za zcela dostačující a navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků řízení sodu zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši [Anonymizováno] Kč sestávající z nároků na náhradu škody v podobě obhájného a náhrady nemajetkové újmy, způsobené trestním řízením vedeným u [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] dne [Anonymizováno] Žalovaná tuto žádost vypořádala svým stanoviskem ze dne [Anonymizováno], kdy žalobkyni přiznala nárok na náhradu škody v podobě obhájného ve výši [Anonymizováno] Kč a zároveň se omluvila za dotčené trestní stíhání. Přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích za dotčené trestní stíhání nicméně odmítla. Částka [Anonymizováno] byla připsána na účet žalobkyně dne [Anonymizováno].

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z výslechu žalobkyně soud zjistil, že policisté předávali poštu žalobkyni na vrátnici v místě jejího pracoviště. K dotazu soudu žalobkyně nebyla schopná říci, kdy bylo její trestní stíhání zahájeno a jak dlouho přesně trvalo. Rovněž si nebyla jistá, zdali bylo trestní stíhání vedeno v roce 2022 nebo v roce 2023. Dále žalobkyně vypověděla, že o jejím trestním stíhání věděl mistr [Anonymizováno] a její kamarádka [Anonymizováno]. Oba dva jí přitom měli říkat, že to bude dobré. Když se dozvěděla o svém trestním stíhání, rozplakala se. Žádnou negativní reakci na svoje trestní stíhání nezaznamenala, nicméně se po dobu trestního stíhání cítila hrozně. Konečně v neposlední řadě žalobkyně vypověděla, že její trestní stíhání nijak neovlivnilo její práci.

7. Z výslechu svědkyně [Anonymizováno] soud zjistil, že svědkyně zná žalobkyni z práce. Tuto známost označila za běžnou, pracovní. K dotazu soudu svědkyně vypověděla, že neví nic o tom, jak trestní stíhání zasáhlo žalobkyni. Sama uvedla, že nevěděla o tom, že byla žalobkyně trestně stíhaná a ani neznala nikoho, kdo by o tomto věděl. Svědkyně pouze věděla, že policisté několikrát navštívili paní [Anonymizováno] v místě jejího pracoviště. Svědkyně nicméně nevěděla, co žalobkyně s Policií ČR řešila a ani nezaznamenala žádné dotazy na toto téma.

8. Soud hodnotil svědeckou výpověď svědkyně jako důvěryhodnou. Svědkyně vypovídala spontánně a z jejích odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažila vypovídat co nejpravdivěji. Soud přitom neshledal v její svědecké výpovědi jakýchkoliv rozporů.

9. Z listin založených ve spise vedeným u [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil následující. (i) Z. usnesení ze dne [Anonymizováno] bylo zahájeno trestní stíhání [Jméno svědkyně], narozené [Datum narození svědkyně], s tím že byla obviněna ze spáchání přečinu krádeže, podle ustanovení § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Toto rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni dne 1[Anonymizováno]. (ii) Z obžaloby ze dne 4[Anonymizováno] soud zjistil, že obžalobou ze dne [Anonymizováno], doručenou [Anonymizováno] téhož dne, byla [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A], podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. (iii) Z rozsudku [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno] soud zjistil, že rozsudkem ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], byla žalobkyně, respektive [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] nabylo právní moci dne [Anonymizováno].

10. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento skutkový závěr. Žalobkyně byla trestně stíhána na základě sdělení podezření policejního orgánu, Policie ČR – KŘP Královéhradeckého kraje, Územní odbor [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno]-KOV. Její trestní stíhání bylo pravomocně skončeno dne [Anonymizováno] svým rozsudkem ze dne [Anonymizováno]-[Anonymizováno], žalobkyni v souladu s § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby. O jejím trestním stíhání věděl pouze mistr v její práci a jedna její kamarádka. Oba dva jí přitom vyjádřili podporu. Jinak o trestním stíhání žalobkyně nikdo nevěděl. Policie doručovala žalobkyni poštu v místě jejího pracoviště. V souvislosti s trestním stíháním se žalobkyně jednou rozplakala, když byla svým trestním stíháním stresována.

11. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

12. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

13. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

15. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

19. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

20. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [Jméno žalobkyně C] 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

21. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

22. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

23. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly).

24. V rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, Nejvyšší soud uvedl, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace, kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. Sama skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou otázkou zabývala (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. [Jméno obviněné] 6/90, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn.

II. ÚS 1856/07).

25. Ze shora citované judikatury je patrné, že Nejvyšší soud nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití práva nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání, zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud v této souvislosti v uvedeném rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, zmínil, přitom závěr o aplikovatelnosti § 12 odst. 1 OdpŠk není namístě, pokud by zavinění v rámci citovaného ustanovení – Ústavní soud zde hovoří o nutnosti chápání tohoto pojmu spíše ve smyslu „způsobení si“, respektive „zavdání příčiny“ – mělo být dokonce spojováno s formou nevědomé nedbalosti poškozeného, nebo v situaci, pokud by toto zavinění mělo být spatřováno v tom, že poškozený v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě.

26. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady neminem leadere a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

27. V projednávané věci je soud toho názoru, že žalobkyně si své trestní stíhání nijak nezavinila, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Samotné využití práva nevypovídat nemůže postačovat k aplikaci § 12 odst. 1 OdpŠk, jak vyplývá z judikatorních závěrů citovaných shora. Z provedeného dokazování přitom nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých by bylo lze spatřovat, že žalobkyně zavinila zahájení a vedení trestního stíhání proti její osobě.

28. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (záznam o sdělení podezření policejního orgánu Policie ČR ze dne [Anonymizováno]), neboť žalobkyně byla rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno]), zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu.

29. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn.

IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

30. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

31. V daném případě byla žalobkyně trestně stíhána pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, přičemž jí hrozil trest odnětí svobody až ve výši až 5 let. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobkyni trvalo trestní stíhání od 1. 3. 2022 (tj. od doručení nezákonného rozhodnutí) do 26. 7. 2022 (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobkyni tak trestní stíhání trvalo přibližně 5 měsíců. Dle soudu délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 5 měsíců) nebyla zjevně nepřiměřená.

32. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by újma dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění, pročež je dle soudu (i s ohledem na délku trestního stíhání) omluva poskytnutá žalovanou dostatečná. K tomu soud uvádí v podrobnostech následující.

33. Zaprvé, žalobkyně tvrdila, že trestní stíhání zasáhlo do její cti a pověsti, kdy v souvislosti se svým trestním stíháním měla být označována za člověka, který má problém se zákony. Z provedeného dokazování ovšem vyplynulo, že o jejím trestním stíhání věděly pouze dvě osoby (mistr v práci a přítelkyně). Sama žalobkyně přitom vypověděla, že obě tyto osoby jí vyjádřily podporu a rovněž vypověděla, že sama žádnou negativní reakci na své trestní stíhání nezaznamenala. Tomu plně odpovídá i svědecký výslech [Jméno žalobkyně D], která uvedla, že o trestním stíhání žalobkyně ani nevěděla a že ona sama na toto téma nezaznamenala žádné dotazy, resp. neví o nikom, kdo by o trestním stíhání žalobkyně věděl. Podle názoru zdejšího soudu tak rozhodně nelze uvažovat o tom, že by trestní stíhání zasáhlo od cti a pověsti žalobkyně.

34. Zadruhé, žalobkyně tvrdila, že trestní stíhání zasáhlo do její práce, když se jí nemohla věnovat. V rámci svého výslechu ovšem sama žalobkyně jednoznačně uvedla, že trestní stíhání nijak její práci neovlivnilo. Podle názoru zdejšího soudu tak ani v tomto případě nelze uvažovat o tom, že by se trestní stíhání projevilo negativně v životě žalobkyně.

35. Zatřetí, žalobkyně uváděla, že byla trestním stíháním stresována. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobkyni nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn.

I. ÚS 554/04,

II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). V rámci svého účastnického výslechu žalobkyně uvedla, že jednou v souvislosti s trestním stíháním plakala. K dotazu soudu pak nebyla schopna říci, kdy bylo trestní stíhání zahájeno a dokonce ani nevěděla, ve kterém roce se vedlo. Je tak zřejmé, že intenzita žalobkyní prožívaného stresu v souvislosti s trestním stíháním nemohla být nikterak zásadní. V rámci řízení bylo sice prokázáno, že policisté opakovaně žalobkyni doručovali písemnosti do místa jejího zaměstnání, přičemž rovněž mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně vynakládala peněžní prostředky na svoji obhajobu, resp. se účastnila vybraných úkonů orgánů činných v trestním řízení. Nicméně samotné tyto skutečnosti nemohou ospravedlnit přiznání zadostiučinění v penězích. Jak vyplynulo i z provedeného srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, ve věcech, kde bylo přiznáno zadostiučinění v penězích trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu a poškozeným se podařilo prokázat podstatně širší a intenzivnější dopady trestního stíhání do jejich života (věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 260/2019, 15 C 101/2017). Tyto závěry pak mutatis mutandis platí i pro žalobkyní zmiňované případy (věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 73/2022 a 26 C 69/2015). Podle názoru zdejšího soudu je tak nejpřiléhavější srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 73/2013, kdy v tomto případě hrozil trest srovnatelný, a trestní stíhání sice bylo vedeno po přibližně trojnásobně dlouhou dobu, avšak zároveň v této věci soud přihlédl ke skutečnosti, že poškozený byl již dříve trestně stíhán.

36. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že přiznání zadostiučinění v penězích by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Výrokem II. tohoto rozsudku proto soud žalobu co do požadavku na zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. 2. 2023 do zaplacení zamítl.

37. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

38. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 1. 8. 2022. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta 1. 2. 2023; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne 2. 2. 2023. Soud proto přiznal nárok na úroky z prodlení v zákonné výši z částky [Anonymizováno] Kč, když tuto částku coby náhradu škody v podobě obhajného sama žalovaná dobrovolně plnila, přičemž z nesporných tvrzení soud zjistil, že se tak stalo až po uplynutí lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk. Soud proto přiznal úroky z prodlení v zákonné výši z této částky od 2. 2 2023 do 9. 10. 2023 (tj. do doby, kdy žalovaná žalobci plnila). Ve zbytku pak žalobu soud zamítl (srov. výroky I. a II. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byla tarifní hodnota sporu [Anonymizováno] [Anonymizováno] Kč. Žalobkyně byla neúspěšná co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000 Kč, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Naopak úspěšná byla co do požadavku na náhradu škody ve výši [Anonymizováno] (když v tomto rozsahu vzala svoji žalobu zpět pro pozdější chování žalované, která plnila po lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk). Žalobkyně tak byla úspěšná přibližně v rozsahu 20 % a neúspěšná naopak v rozsahu přibližně 80 %. Žalované tak náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 60 %.

40. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

41. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 080 Kč odpovídající paušální náhradě za 6 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, 3 x účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání a 1x účast na vyhlášení rozsudku) x 0,6. Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

42. Soud rozhodl rovněž výroky IV. a V. tohoto rozsudku o nákladech řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci. Žalobkyni tak uložil povinnosti nahradit náklady státu České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ve výši 80 % a žalované ve výši 20 %. Náklady řízení státu jsou přitom tvořeny svědečným. Rozhodnutí o konkrétní výši náhrady nákladů řízení státu si soud vyhradil do samostatného rozhodnutí, a to s ohledem na skutečnost, že při vyhlašování rozsudku ještě nebylo pravomocně o svědečném rozhodnuto, pročež nebyla jistá jeho celková výše.

43. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a V. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Délka lhůty k plnění byla ve výrocích III. a IV. pro žalobkyni stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Odůvodnění