37 C 126/2021-45

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 27 902 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 902 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 19. 11. 2021 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 147,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 27 902 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši, jakož i náhrady nákladů řízení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v exekuci vedené proti povinnému [právnická osoba], [IČO] (dále též„ původní dlužník“), pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní exekuční řízení“) vymohla pověřená soudní exekutorka [titul]. [jméno] [příjmení] (dále též„ bývalá soudní exekutorka“) celou dlužnou částku (tj. 27 902 Kč), pročež dotčená exekuce byla skončena již v roce 2012 O tom se přitom žalobkyně dozvěděla až v roce 2020, přičemž do dnešního dne jí nebylo doručeno vymožené plnění. Tím měla žalobkyni vzniknout škoda.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem pro dovození odpovědnosti žalované, a to sice zda: (i) došlo tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nesprávným úředním postupem.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že z exekuce vedené bývalou soudní exekutorkou pod sp. zn. [spisová značka] utrpěla škodu, když vymožené plnění 27 902 Kč nebylo žalobkyni v rozporu s § 46 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ exekuční řád“) řádně a včas původní exekutorkou (resp. [titul]. [jméno] [příjmení], dočasným zástupcem [titul] [obec] v období od 27. 3. 2013 do 19. 11. 2013, a [titul]. [jméno] [příjmení], nástupcem [titul] [obec] od 20. 11. 2013) vyplaceno.

4. Žalobkyně dále tvrdila, že dne 18. 5. 2021 uplatnila nárok předběžně u žalované; ta jej projednala stanoviskem z 18. 6. 2021, avšak neshledala jej důvodným. V souvislosti se zamítavým stanoviskem žalované pak žalobkyně zdůraznila, že původní exekuční řízení skončilo úplným vymožením ve smyslu § 51 písm. c) exekučního řádu již v roce 2012. Podle žalobkyně je přitom zcela nesmyslná argumentace žalované, která ve svém stanovisku poukazovala na insolvenční řízení původního dlužníka, když toto řízení bylo zahájeno po osmi letech od skončení exekuce (tj. v roce 2020). Podle žalobkyně žalovaná účelově odkazuje na judikatorní závěry, které nejsou na projednávanou věc vůbec aplikovatelné, neboť se vztahují na situace, kdy insolvenční řízení na dlužníka je zahájeno v době, kdy na majetek dlužníka běží exekuční řízení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dne 18. 5. 2021 obdržela žádost žalobkyně o náhradu škody, přičemž o této žádosti rozhodla ve svém stanovisku ze dne 17. 6. 2021, když žádost žalobkyně zamítla.

6. Dále pak s poukazem na ustálenou judikaturu civilních soudů, na § 46 odst. 4 a 7 exekučního řádu, jakož i s poukazem na insolvenční řízení původního dlužníka vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] uvedla, že poté, co bylo na majetek povinného zahájeno insolvenční řízení, soudní exekutor již není oprávněn (nesmí) oprávněnému finanční prostředky vyplatit. To dle žalované platí i v případech, kdy bylo vymáhané plněné vymoženo plně. Podle žalované tak v projednávané věci není naplněn požadavek na existenci nesprávného úředního postupu.

7. Konečně žalovaná rovněž odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 12 VSOL 227/2020. Z něj dovodila, že v projednávané věci není dána ani existence škody v majetkové sféře žalobkyně, neboť vymožením plnění nedošlo k zániku pohledávky. Žalobkyně tak mohla a měla svoji pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení původního dlužníka.

8. Závěrem pak žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

9. V replice ze dne 12. 2. 2022 žalobkyně zopakovala své argumenty, které již dříve uvedla v samotné žalobě. Navíc zdůraznila, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 12 VSOL 227/2020, není na projednávanou věc aplikovatelný, a to pro zcela odlišný skutkový stav věci. Navíc žalobkyně zdůraznila, že § 46 odst. 7 exekučního řádu dopadá pouze na ty situace, kdy v průběhu již běžící a dosud neskončené exekuce je zahájeno insolvenční řízení. Což však není případ projednávané věci.

10. Dne 14. 2. 2022 se ve věci konalo jednání. Tohoto jednání se žalobkyně nezúčastnila, když se řádně a včas omluvila a zároveň souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti; žalovaná pak setrvala na svých vyjádření a dále soud provedl důkazy. Rozsudek pak byl vyhlášen dne 21. 2.. 2022.

III. Skutková zjištění

11. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 18. 5. 2021 obrátila na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne 17. 6. 2021, když žádosti žalobkyně nevyhověla.

12. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

13. Dále z usnesení Okresního soud v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a z exekučního spisu vedeného původní exekutorkou pod sp. zn. [spisová značka] (zejm. z vyrozumění [titul]. [jméno] [příjmení], soudní exekutorky ze dne 4. 6. 2012 o zániku pověření k provedení exekuce, č. j. [číslo jednací], a z příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]) a ze Sdělení [titul]. [jméno] [příjmení], soudního exekutora ze dne [datum rozhodnutí] ke sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že původní exekuční řízení vedené soudní exekutorkou [titul]. [jméno] [příjmení] proti povinnému [právnická osoba], [IČO], bylo skončeno dne 4. 6. 2012, když dne 4. 5. 2012 byla vymožená celá dlužná částka (15 794 Kč jistina a 12 108 Kč náklady oprávněného na exekuci a 6720 Kč náklady exekutorky; celkem tedy 34 622 Kč). Oprávněnou z této exekuce byla žalobkyně.

14. Ze spisu vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS [číslo] soud zjistil, že dne 9. 12. 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení se společností [právnická osoba], [IČO], kdy usnesením ze dne 5. 6. 2020 byl prohlášen, č. j. [insolvenční spisová značka], úpadek společnost [právnická osoba] a na její majetek byl prohlášen konkurz.

15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

16. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

17. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.

19. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk, za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení, činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

20. Podle § 5 zákona OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Dle odst. 3 tamtéž povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena.

24. Podle § 46 odst. 4 exekučního řádu peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1 000 Kč.

25. Podle § 46 odst. 7 exekučního řádu platí, že je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

26. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala náhrady újmy ve výši 27 902 Kč způsobené jí nesprávným úředním postupem bývalou soudní exekutorkou v rámci exekučního řízení vedeného proti povinnému [právnická osoba], [IČO], pod sp. zn. [spisová značka].

27. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nesprávného úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

28. Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že v posuzovaném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk, neboť tím, že bývalá soudní exekutorka nevyplatila oprávněné (žalobkyni), vymožené plnění, porušila zákonnou povinnost vyplývající z § 46 odst. 4 exekučního řádu (ve znění platném a účinném v rozhodné době).

29. K tomu je třeba uvést, že stát odpovídá ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk za škodu, kterou způsobily fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považují mimo jiné úkony soudního exekutora při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Ve smyslu § 1 odst. 1 exekučního řádu je soudní exekutor fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem, podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení pak v rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti podle tohoto zákona. Stát se nemůže zprostit své povinnosti s odůvodněním, že na straně exekutora došlo k vybočení z plnění jeho povinností, které mu zákon v rámci jeho exekutorské činnosti ukládá. Stát, který pověřuje konkrétní fyzické osoby pravomocí, mimo jiné pravomocí vymáhat soudní či jiná rozhodnutí, musí tedy nést odpovědnost za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem a to i potud, dojde-li na straně exekutora k vědomému (úmyslnému) porušení zákonné povinnosti představující výkon veřejné moci. Oprávněná, která postupovala zcela v intencích zákona a vymáhání své pohledávky svěřila do rukou osoby, na kterou stát přenesl výkon veřejné moci, nemůže být postavena do situace, kdy se již nemůže domoci svého nároku na vyplacení vymoženého plnění proto, že soudní exekutor při výkonu veřejné moci nedodržel, resp. porušil zákonem stanovené povinnosti. Nutno zdůraznit, že oprávněná nemá povinnost dohlížet na činnost exekutora a sledovat, zda exekutor plní své povinnosti. Tuto povinnost má stát (§ 7 exekučního řádu).

30. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, vyslovil, že soudní exekutor vymožením peněžních prostředků od povinného provádí exekuční činnost, při které má postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc a za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., pokud exekutor oprávněnému nevyplatil částku poté, co ji vymohl a nechal ji zaslat na svůj účet, jedná se o nesprávný úřední postup a nikoli exces z výkonu veřejné moci.

31. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani samostatná odpovědnost exekutora za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti ve smyslu § 32 odst. 1 exekučního řádu, neboť jak vyplývá z § 32 odst. 3 exekučního řádu, odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena. Jinými slovy, poškozený má možnost uplatnit nárok na náhradu škody buď proti exekutorovi, nebo proti státu, případně proti oběma současně. Současně lze poznamenat, že žalované náleží vůči osobě, která nesprávným úředním postupem způsobila škodu, právo na regresní úhradu toho, co stát v souvislosti s předmětným nesprávným úředním postupem plnil (§ 16 a násl. OdpŠk).

32. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, a je tedy splněn jeden ze tří předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, soud dále zkoumal, zda v majetkové sféře žalobkyně vznikla škoda a v jaké výši, a zda tu je příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem.

33. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 27 902 Kč. Tato částka byla v původním exekučním řízení prokazatelně ve prospěch žalobkyně vymožena; řádně a včas jí však tyto peníze vyplaceny nebyly. Lze proto uzavřít, že v přímém důsledku nesprávného úředního postupu exekutorky žalobkyni vznikla škoda odpovídající vymoženým, ale nevyplaceným peněžním prostředkům, tj. odpovídající částce 27 902 Kč. K argumentaci žalované, která se týkala střetu insolvenčního a exekučního řízení, pak zdejší soud uvádí následující.

34. Z ustálené judikatury se podává, že nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. To platí ve vztahu k nároku poškozeného vůči dlužníku vyplývajícímu ze smluvního závazku, jako je tomu v projednávané věci (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, nebo ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Stát se tak dostává do pozice tzv. posledního dlužníka; škoda proto ve vztahu k němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je.

35. Obtíže spojené s vymáhání pohledávky proti dlužníku poškozené nehrají roli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1208/2012). Na druhou stranu poškozený by neměl být nucen do předem ztraceného řízení jen proto, aby se ukázalo, že jeho nárok je proti jeho dlužníku nevymahatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015).

36. Žalovaná se v duchu výše zmiňované judikatury pokoušela argumentovat, že v projednávané věci nebyl naplněn požadavek státu jako tzv. posledního dlužníka. Poukazovala přitom na insolvenční řízení vedené proti původnímu dlužníkovi, jakož i na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci.

37. Zdejší soud je nicméně toho názoru, že ani § 46 odst. 7 exekučního řádu, ani žalovanou zmiňovaná judikatura Vrchního soudu v Olomouci na projednávanou věc nedopadá. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, původní exekuční řízení bylo skončeno dne 4. 6. 2012; insolvenční řízení se společností [právnická osoba], [IČO], bylo zahájeno dne 9. 12. 2019. Jak přitom plyne z jazykového (viz věta první), teleologického, ale i systematického výkladu, aplikace § 46 odst. 7 exekučního řádu přichází do úvahy pouze v těch případech, kdy zde existuje probíhající exekuční a zároveň insolvenční řízení. To však není případ projednávané věci, když původní exekuční řízení bylo skončeno již v roce 2012 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). K tomu se poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu, který dovodil, že soudní exekutor je povinen činit ve věci úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než jeho pověření zanikne (viz § 51 exekučního řádu). Exekuce končí především vynucením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2859/2012). Jinak řečeno, pokud došlo k zániku pověření (a skončení exekuce) v důsledku plnění původního dlužníka ve smyslu výše uvedeném, tak jak tomu bylo v projednávané věci, exekutor již nemůže a nesmí postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu. Proto také nelze uvažovat o tom, že by snad nedošlo k zániku dluhu původního dlužníka vůči žalobkyni ve smyslu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], resp. že by snad nebyl v projednávané věci naplněn požadavek státu jako posledního dlužníka.

38. S ohledem na shora uvedené tak soudu nezbylo, nežli výrokem I. tohoto rozsudku žalobě v celém rozsahu vyhovět.

VI. K úrokům z prodlení

39. Konečně pokud jde o požadované úroky z prodlení, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

40. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 18. 5. 2021. Od tohoto dne také začala plynout 6 měsíční lhůta, jejíž poslední den připadl na pátek 18. 11. 2021; od 19. 11. 2021 proto byla žalovaná v prodlení, pročež bylo i namístě přiznat žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši. Výše úroků z prodlení je odůvodněna § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

VII. K nákladům řízení

41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

42. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 2 220 Kč.

43. V daném případě byly provedeny 3 úkony právní služby, tj. celkem 9300 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) replika, a dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 900 Kč. Celková částka 7560 Kč pak byla navýšena o 21% DPH na 9 147,60 Kč. Celková částka nákladů řízení tak činí 11 147,60 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce účastníka.

VIII. Ke lhůtě k plnění

44. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.