37 C 160/2023 - 142

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované], o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši [částka] a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále též „MS“) pod sp. zn. [podezřelý výraz] [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). Pro projednávanou věc je rovněž podstatné, že zdejší soud již jednou ve věci samé rozhodoval svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. 37 C 160/2023-73. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 17 Co 52/2024-107 (dále též „rozhodnutí odvolacího soudu“). V tomto rozhodnut odvolací soud zdůraznil, že soud I. stupně neměl dostatečná skutková zjištění pro posouzení kritéria složitosti řízení a postupu orgán veřejné moci (viz bod 18 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud proto soud I. stupně zavázal, aby postupem podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazních návrhů (viz bod 20 rozhodnutí odvolacího soudu).

2. Žalobce ve své žalobě uváděl, že svoji pohledávku ve výši [částka] přihlásil do konkurzního řízení dne [datum]. Celková délka původního řízení pak měla být více jak 20 let. Žalobce připustil složitost původního řízení, avšak zároveň zdůraznil, že se na délce původního řízení nijak nepodílel. K tomu uváděl, že v rámci konkurzního řízení nebylo třeba vést rozsáhlé spory, které by se týkaly majetku spadajícího do konkurzní podstaty. Zpeněžování majetkové podstaty mělo být dokončeno v letech [Anonymizováno]. Incidenční spory vedené s jednotlivými věřiteli měly vždy stejnou povahu; nejednalo se o žádná složitá řízení. Dále žalobce poukázal na svůj věk. V neposlední řadě žalobce odkázal na řadu rozhodnutí zdejšího soudu, Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jakož i na rozhodnutí soudu dovolacího.

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Dále uvedla, že při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobci tak vznikla nemajetková újma. Po zhodnocení všech okolností případu, dospěla žalovaná dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [podezřelý výraz] [Anonymizováno] je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. [právnická osoba] jednotlivým hlediskům ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠK, které je třeba vzít do úvahy při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění, žalovaná zdůraznila, že újma žalobce byla podstatně nižší intenzity. Pokud jde o význam konkursního řízení pro žalobce, tento nelze podle žalované přeceňovat právě s ohledem na skutečnost, že se jedná o řízení konkurzní. Dále žalovaná poukazovala na složitost původního řízení. Na podporu svých tvrzení pak rovněž i žalovaná odkázala na řadu rozhodnutí soudů všech stupňů soudní soustavy.

5. Dlužno poznamenat, že jakkoliv sama žalovaná původně připouštěla existenci odpovědnostního titulu v podobě nepřiměřené délky původního řízení, po rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná změnila svůj názor a dále tvrdila, že původní řízení bylo přiměřeně dlouhé. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení.

6. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

7. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované dne [datum] nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka], jakožto náhradu nemateriální újmy a to z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [podezřelý výraz] [Anonymizováno]. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum] konstatovala, že délka dotčeného řízení byla nepřiměřená, přičemž zároveň jako náhradu nemajetkové újmy nepřiznala zadostiučinění v penězích, když měla za to, že samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostatečné.

8. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

9. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázaný následující průběh původního řízení (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení). [právnická osoba]

10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud dále za prokázané, že žalobce jakožto věřitel v konkurzním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. [podezřelý výraz] [Anonymizováno] přihlásil dne [datum] proti dlužníkovi [právnická osoba]. v likvidaci se sídlem [Anonymizováno] [adresa] svou pohledávku ve výši [částka].

11. Dále z nesporných tvrzení účastníků řízení vzal soud za prokázané, že v souvislosti s původním řízením bylo vedeno [datum].

12. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud rovněž za prokázané, že byly vedeny spory o administrativní komplex [právnická osoba] a pohledávku z titulu náhrady škody ve výši [tel. číslo] korun. Spor o tato plnění byl ukončen soudním smírem, a to již v roce [Anonymizováno]. V konečné zprávě je konstatováno, že: „Po intenzivně probíhajících jednáních správce se zástupci [právnická osoba]. ve věci možnosti ukončit mimosoudní dohodou probíhající spory mezi úpadcem a [právnická osoba]., došlo (za souhlasu věřitelského orgánu) dne [datum] mezi správcem a [právnická osoba]. k uzavření Dohody o realizaci smírného řešení vztahů. Vrchní soud v Praze, jakožto odvolací soud v řízení o zaplacení částky [částka], uvedenou dohodu schválil svým rozhodnutím ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [datum]. V mezidobí bylo na návrh správce a se souhlasem [právnická osoba]. zastaveno druhé řízení o určení vlastnického práva k sporné budově č.p. [Anonymizováno] (konkr. usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č.j. 30 C 411/94 – 628, které nabylo právní moci dne [datum]). V rámci realizace uvedené dohody pak byla vyloučena shora uvedená budova ze soupisu konkursní podstaty a došlo ke zpětvzetí přihlášky pohledávek do konkursního řízení v celkové výši [částka] [právnická osoba]., jakož i k zaplacení částky [částka]. Tyto spory nebyly zatíženy průtahy.

13. Z vyjádření věc vyřizujícího soudce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] soud zjistil, že ke dni [datum] nebyly doručeny všechny výzvy k podání incidenční žaloby věřitelům, jejichž pohledávka byla při přezkumném, nebo zvláštním přezkumném jednání popřena. Ke dni [datum] tento počet věřitelů byl cca [Anonymizováno] z celkového počtu [Anonymizováno]. Přezkumná a zvláštní přezkumná jednání se přitom konala v letech [Anonymizováno]. Nadto ke dni [datum] stále ještě nebyly přezkoumány dvě přihlášky pohledávek věřitelů, které byly podány včas, i když uvedené přihlášky pohledávek byly podány v roce [Anonymizováno] a mohlo být přezkoumány již dříve. Zpeněžování konkurzní podstaty bylo dokončeno v roce [Anonymizováno] a konečná zpráva tedy mohla být soudu předložena a projednána v přiměřené době. Ke dni [datum] byly vedeny již pouze dva incideční spory – sp. zn. [Anonymizováno] a sp. zn. [Anonymizováno]. Věc vyřizující soudce [tituly před jménem] [jméno FO] věc přezval na základě usnesení [Anonymizováno] a na základě opatření předsedy soudu ze dne [datum]

14. Dále z konečné zprávy správce konkursní podstaty ze dne [datum] soud zjistil, že částka určená k rozvrhu po odečtení odměny správce činí [částka] a po odečtení zvýšené odměny správce [částka]. Současně v ní shrnuje náročnost a zdlouhavost doručování, dále skutečnost, že bylo podáno [Anonymizováno] [Anonymizováno] incidenčních řízení, z nichž některé byly řešeny na dvou či třech stupních soudní soustavy. Za dlouhodobě problematickou je správcem považována oblast práce s pohledávkami věřitelů, kteří v průběhu řízení zemřeli, když těchto je více než [Anonymizováno] a situace se mění několikrát týdně. V těchto případech je pak třeba řešit nástupnictví, dohledávat dědice, nebo řešit stav, kdy pohledávka není předmětem dědického řízení. Agenda zemřelých věřitelů pak činí převážnou částí činnosti správce a jeho týmu spolu s komunikací s věřiteli, kteří se domáhají sdělení stavu jejich pohledávek, což s ohledem na jejich právní vědomí, je agenda značně časově a finančně náročná. Končená zpráva byla schválena dne [datum].

15. Konečně z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že dne [datum] bylo přijato usnesení o rozvrhu, č. j. [podezřelý výraz] [Anonymizováno], ze kterého plyne, že pohledávka žalobce bude uspokojena ve výši přibližně 10,284 %. Žalobci byla správcem konkurzní podstaty vyplacena částka [částka] dne [datum].

16. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

17. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

18. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

23. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši [částka] s přísl. za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp zn. [podezřelý výraz] [Anonymizováno]. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

24. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

25. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

26. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

27. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

28. Konkurzní řízení bylo zahájeno dne [datum] a dosud nebylo pravomocně skončeno. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného konkurzního řízení rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu tj. [datum] (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3908/2009) do dne, kdy správce konkurzní podstaty vůči věřiteli (žalobci) plnil dle rozvrhového usnesení (nikoliv, kdy byl konkurz formálně ukončen), tj. do [datum] (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 2012/201029 Cdo 2012/2010). Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 20 let a 4 měsíce.

29. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy.

30. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

31. Při posuzování významu původního řízení pro žalobce vzal soud v úvahu zvláštní povahu konkursního řízení, které nepatří z hlediska významu předmětu řízení k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2888/2010). Zvláštní povaha konkursního řízení přitom spočívá v samotné povaze tohoto řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku dlužníka (úpadce) a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, když si svými nároky též vzájemně konkurují. Uvedená skutečnost tak rozhodujícím způsobem snižuje význam původního řízení pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky, a tím pádem také výše případného přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 ze dne [datum] či sp. zn. 30 Cdo 1662/2011 ze dne [datum]). Z ustálené judikatury civilních soudů v daném ohledu dále plyne, že z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též výše částky, jaké se mu v konkursu dostalo, resp. pravděpodobně dostane, na uspokojení jeho pohledávky, ledaže by v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce coby konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení nevyplynuly a žalobce je ani netvrdil.

32. Dlužno poznamenat, že dalším typovým hlediskem rozhodným pro význam předmětu řízení je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Osobami v pokročilejším věku jsou přitom myšleny osoby starší minimálně 75 let (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Pokud jde o jeho věk, žalobce v době, kdy se původní řízení vedlo, byl starší 75 let, když tohoto věku dosáhl v roce [Anonymizováno].

33. Zdůrazňuje, se že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, nedotvrdil.

34. V souvislosti s otázkou posuzování významu původního řízení pro žalobce považuje zdejší soud rovněž za důležité, že si žalobce musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojen mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. Soud proto hodnotí význam původního řízení ve světle těchto okolností jako podstatně snížený. V této souvislosti je nicméně namístě odmítnout argumentaci žalované, která poukazovala na skutečnosti, že již relativně záhy po zahájení konkurzního řízení věděl, že jeho nárok bude uspokojen pouze v rozsahu mezi [Anonymizováno] [Anonymizováno] %, což mezi účastníky ani nebylo sporné. Sama tato skutečnost nicméně nemůže vést k závěru, že snad žalobce nebyl vystaven nejistotě, resp. že tato jeho nejistota byla zcela marginální, jak naznačovala žalovaná. Platí totiž, že objektivně žalobce nejistotě čelil, když až do rozvrhové usnesení (resp. vyplacením příslušné částky) nemohl vědět, kolik přesně mu bude plněno. Nadto částka nakonec žalobci plněná (resp. uplatněná v konkurzu) rozhodně nebyla nijak bagatelní. Podle názoru zdejšího soudu se tak specifičnost konkurzního řízení nutně musí odrazit ve snížení významu původního řízení pro žalobce, avšak nikoliv v tom slova smyslu, že by bylo lze uvažovat o tom, že význam původního řízení byl pro žalobce zcela zanedbatelný.

35. V souvislosti s otázkou posuzování významu původního řízení pro žalobkyni považuje zdejší soud rovněž za důležité, že si žalobce musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojen mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. Soud proto hodnotí význam původního řízení ve světle těchto okolností jako podstatně snížený. K tomu soud odkazuje rovněž na bod 18 rozhodnutí odvolacího soudu jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 483/2024.

36. K posouzení složitosti řízení, s čímž souvisí i hodnocení postupu soudu, soud předně uvádí, že konkurzní řízení představuje zvláštní typ řízení. V kontrastu k ostatním druhům soudních řízení, konkurzní řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli v konkurzním řízení má správce konkurzní podstaty, na jehož úkony není možno nahlížet jako na úkony soudu nebo orgánu státu. Správce konkurzní podstaty je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 3213/2010). Nelze ovšem přehlédnout, že soud vykonává dohled nad činností správce a schvaluje významné úkony správce.

37. Soud přitom nesouhlasí s hodnocením žalobce, který sice připouštěl složitost původního řízení, na druhou stranu poukazoval na strukturu majetkové podstaty a na charakter incidenčních sporů, čímž naznačoval, že tato složitost nebyla nikterak extrémní. Řízení vykazovalo mimořádně vysokou obtížnost. Ta spočívala ve velkém počtu přihlášených věřitelů (kterých bylo řádově tisíce), nutnosti každou jednotlivou přihlášku přezkoumat a v rozsahu majetkové podstaty dlužníka. Nelze pominout ani vysokou úmrtnost věřitelů (v řádu stovek případů), potřeba v nemalé míře lustrovat věřitele v rámci doručování, a to i na Slovensko. V souvislosti s původním řízením proběhlo [Anonymizováno] incidenčních sporů, a to i na více stupních soudní soustavy.

38. Na první fázi konkurzního řízení (od podání návrhu na prohlášení konkurzu do vydání usnesení o prohlášení konkurzu, tj. od [datum] do [datum]) je možno nahlížet jako na typické soudní řízení, v němž soud rozhoduje o vyřešení sporu a v němž činnost, respektive nečinnost soudu lze přičítat státu k tíži. Soud v tomto období postupoval řádně a bez průtahů. Během tohoto období byl podán návrh na prohlášení konkurzu na dlužníka, soud vyzýval navrhovatele k doplnění návrhu a dále vyzval dlužníka k vyjádření k návrhu na prohlášení konkurzu.

39. V druhé fázi, tzv. realizační (od prohlášení konkurzu) lze řízení hodnotit jako extrémně složité. O složitosti – jak skutkové, tak právní - věci svědčí také fakt, že bylo nezbytné vypořádat značné množství přihlášených pohledávek. Ve věci se konala celkem [hodnota] přezkumná jednání ([datum], [datum], [datum], [datum]). V průběhu konkurzního řízení bylo vedeno značné množství incidenčních sporů (v řádech stovek), včetně sporů o návrhu na vyloučení majetku z majetkové podstaty, což mělo zásadní vliv na délku řízení, neboť bez vyřešení těchto sporů nebylo možné konkurzní řízení skončit.

40. S přihlédnutím k shora uvedenému se konstatuje, že po skutkové i právní stránce tak byla věc dle soudu mimořádně obtížná. Pokud jde o činnost orgánů státu, tato nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkurzního soudu. K tomu soud zdůrazňuje, že po zásahu odvolacího soudu a doplnění tvrzení žalobce bylo mezi stranami nesporné, že samotná incidenční řízení nebyla zatížena průtahy. Pokud pak jde o skutečnost, že v průběhu původního řízení docházelo k úmrtím věřitelů, platí, že konkurzní řízení se nepřerušuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 762/2001). Dlužno poznamenat, že sám žalobce průtahy v rámci souvisejících dědických řízeních ani netvrdil (ačkoliv k tomu byla soudem vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). V každém případě nicméně platí, že úmrtí věřitelů nepochybně komplikovalo průběh původního řízení, avšak samotná tato skutečnost nemůže odůvodnit přiměřenost délky původního řízení přesahující dvě desítky let. Nadto z provedeného dokazování (a z nesporných tvrzení) vyplynulo, že za určité pochybení lze považovat postup správce konkurzní podstaty, který včas a řádně nereagoval na výzvy soudu, za což mu byla uložena i pořádková pokuta, avšak za (ne)činnost správce konkurzní podstaty není odpovědný stát, jak přiléhavě argumentovala žalovaná. O pochybení ze strany státu, by se jednalo, kdyby konkurzní soud řádně neplnil svou dohledovou a kontrolní činnost nad činností správce konkurzní podstaty, o což v posuzovaném případě nešlo. Nicméně konkurznímu soudu lze vytknout, že řádně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty a tato skutečnost vedla k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci. Tento postup již lze hodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který se nepochybně promítl do celkové délky posuzovaného řízení. K tomu soud zdůrazňuje, že z provedeného dokazování zprávou [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] jednoznačně vyplynulo, že ještě v roce [Anonymizováno] nebyly řádně rozeslány všechny výzvy k podání incidenčních žalob, ačkoliv přezkumná jednání se konala naposledy v roce [Anonymizováno]. Koneckonců o liknavosti soudu nejlépe svědčí skutečnost, že v průběhu původního řízení došlo ke změně v osobě věc vyřizujícího soudce.

41. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (o čemž koneckonců nebylo mezi stranami ani sporu). I přes mimořádnou obtížnost řízení je tak třeba uzavřít, že ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

42. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

43. Ke shora uvedenému soud zdůrazňuje, že i při zohlednění specifik konkurzního řízení, jak byly popsány shora, složitosti sporu a nižšího významu původního řízení pro žalobce je soud toho názoru, že délka původního řízení je nepřiměřená. Platí totiž, že i řízení, které je průtahů prosto, může být nepřiměřeně dlouhé (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010). Podle názoru zdejšího soudu přitom platí, že původní řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Z ustálené judikatury se podává, že nepřiměřená délka řízení je délka nepřijatelná (tj. nikoliv pouze ne-ideální). K tomu se dodává, že v rámci demokratického právního státu dbajícího o účinnou soudní ochranu subjektivních práv a povinností rozhodně nelze akceptovat délku řízení v řádech desítek let. Bez zřetele na postup orgánů moci veřejné v původním řízení tak v původním řízení zcela jistě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

44. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

45. K argumentaci žalované se výslovně zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (NS 30 Cdo 2531/2016). I případně snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 674/2020). Soud má za to, že význam původního řízení pro žalobce nelze považovat v daném případě za nepatrný (žalobce měla přihlášenou do konkursu částku [částka] a k rozvrhu na něj připadla částka [částka], kterou rovněž nelze považovat za bagatelní). V daném případě je tedy nutné žalobce odškodnit v peněžité podobě.

46. K poukazům účastníků řízení na rozdílnou rozhodovací praxi civilních soudů se pak dodává, že v žádném z desítek případů projednávaných zdejším soudem, Městským soudem v Praze nebo Nejvyšším soudem nebylo konstatováno, že by délka původního řízení byla přiměřená. Naopak ve všech případech byla délka původního řízení shledána za nepřiměřenou. Jistá polemika mezi jednotlivými soudci zdejšího soudu (resp. senáty odvolacího soudu) se pak vedla pouze k otázce posuzování významu původního řízení. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu (jakož i existující judikaturu dovolacího soudu k této otázce), pak zdejší soud tuto polemiku nadále považuje za bezpředmětnou.

47. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou [částka].

48. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 20 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za další 4 měsíce řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat nižší základní částku; rovněž ovšem nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní, neboť původní nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Je přitom notorietou, že konkurzní řízení bývají zpravidla delší. Navíc s ohledem na konkrétní okolnosti původního řízení (vysoký počet přihlášených věřitelů; množství incidenčních sporů) rozhodně nelze uvažovat o tom, že by původní řízení trvalo násobně delší dobu, nežli by bylo lze očekávat.

49. Vypočtená základní částka ve výši [částka] byla ponížena o 80 % z důvodu složitosti původního řízení a dále byla ponížena o dalších 15 % z důvodu sníženého významu původního řízení pro žalobce. V souvislosti s významem řízení soud přihlédl k vyššímu věku žalobce (kterého dosáhl v průběhu původního řízení), nicméně i tak s ohledem na charakter původního řízení je stále třeba uvažovat o nižším významu původního řízení pro žalobce. Soud naopak navýšil vypočtenou částku o 10 % z důvodu podílu soudu na délce původního řízení. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím snížením o 85 %, tj. na výslednou částku [částka].

50. Na tomto místě soud opakovaně připomíná, že pokud jde o výši zadostiučinění, které se žalobci mělo dostat za nejistotu, tak to by v zásadě nemělo přesáhnout částku, kterou se mu dostalo v rámci rozvrhového usnesení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V projednávané věci se jedná o částku [částka]. K tomu soud ovšem uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu neplyne, že zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk je v těchto případech přiměřené pouze pokud odpovídá částce, které se dostalo žalobci v rámci rozvrhové usnesení. Právě naopak z ní plyne, že tato částka představuje pomyslnou horní hranici; soud tak může přisoudit jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým konkursním řízením s ohledem na okolnosti toho kterého případu méně, zásadně by však neměl přisoudit více.

51. Soud dodává, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50% (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne [datum]). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. vysoká skutková a právní složitost původního řízení, jakož i okolnost, že žalobce si musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojen mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. Zdejší soud je proto toho názoru, že vypočtená částka přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk se nepříčí obecné představě spravedlnosti. Naopak její výši považuje soud za zcela přiléhavou individuálním okolnostem projednávaného případu.

52. Lze proto uzavřít, že soud v nadepsaném řízení přiznal žalobci částku [částka], jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrokem II. pak ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

53. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

54. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta dne [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum] (výrok I. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

55. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

56. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. [hodnota] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka [částka] (z tarifní hodnoty [částka]). V daném případě bylo provedeno 8 úkonů právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) vyjádření ze dne [datum] a (iv) účast na jednání [datum], (v) odvolání, (vi) vyjádření k odvolání žalované, (vii) reakce na výzvu soudu ze dne [datum], (viii) účast na jednání dne [datum] a dále 8 režijních paušálů po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková částka byla navýšena o 21% DPH, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Celková částka nákladů řízení tak činí [částka].

57. Lhůta k plnění byla ve výroku I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.