37 C 179/2024 - 54

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: „[právnická osoba] [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] o zaplacení 24 306,85 Kč příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedeného u Oblastního inspektorátu práce pro Královehradecký a Pardubický kraj a Státním úřadem inspekce práce pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalobkyně ve své žalobě popsala průběh řízení. K tomu zdůrazňovala, že správní orgány zatížily řízení průtahem v délce více jak 5 let. Žalobkyně uváděla, že původní řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum]; celkem tedy trvalo 6 let a 4 měsíce. Řízení nebylo nijak složité ani po skutkové, ani po právní stránce věci. Žalobkyně se na délce původního řízení nijak nepodílela. Řízení pak mělo pro žalobkyni vysoký význam. Pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku by mohlo žalobkyni znatelně poškodit, neboť by došlo k výraznému zhoršení jejího postavení na chráněném trhu práce. K tomu poukázala na § 78 odst. 2 písm. d) a odst. 7 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Podle žalobkyně by přitom dlouhá doba bez příspěvku na zaměstnání osob se zdravotním postižením pro ni byla likvidační. Žalobkyně by musela propustit veškeré osoby se zdravotním postižením, což by vedlo k jejímu zániku.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná připouštěla průtahy přičitatelné orgánům veřejné moci. Význam řízení pak hodnotila jako standardní. Žalovaná přiznala žalobkyni částku [částka] coby přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé původní řízení. Tuto částku považovala žalovaná za dostatečnou. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z doručenky k uplatnění nároku náhrady nemajetkové újmy a nákladů právního zastoupení a z uplatnění nároku soud zjistil, že žalobkyně se obrátila se svým nárokem jako v projednávané věci na žalovanou prostřednictvím datové zprávy, která byla doručena žalované dne [datum].

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze stanoviska žalované soud zjistil, že žalovaná vypořádala žádost žalobkyně ze dne [datum] svým stanoviskem ze dne [datum], ve kterém konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úřední postupu a přiznala zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši [částka].

7. Z výpisu z účtu soud zjistil, že částka [částka] byla žalobkyni plněna dne [datum].

8. Z listin založených ve spise vedeném u Oblastního inspektorátu práce pro Královehradecký a Pardubický kraj a Státním úřadem inspekce práce pod sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil následující. [právnická osoba].

9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

10. Po právní stránce soud věc zhodnotil následovně.

11. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

12. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

13. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

14. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

15. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soud ČR vycházela z toho, že při právním hodnocení správnosti úředního postupu ve správním řízení z hlediska jeho přiměřené délky, resp. průtahů, je nejprve třeba posuzovat, zda jsou v dané věci rozhodné dílčí průtahy při vydání jednotlivých rozhodnutí, či zda je rozhodující přiměřenost celkové délky řízení (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne [datum]).

16. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne [datum], jehož závěry následně přijal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2330/16, tak byly rozptýleny pochybnosti stran aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 35 shora) na správní řízení, a to za splnění následujících podmínek: (i) ve správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, (ii) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a (iii) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, má civilní (tj. soukromoprávní povahu). Jsou-li uvedené podmínky splněny, pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je aplikovatelné i shora zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR (srov. bod 36 shora). Naopak, nejsou-li tyto podmínky splněny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ČR. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona (č. 82/1998 Sb.). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nýbrž o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé tohoto zákona, a lze tak odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení, nikoliv nepřiměřenou délku řízení jako celku. V takovém případě se navíc neuplatní ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy, nýbrž poškozený je povinen prokázat jak její vznik, tak i příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4487/2017). Tento závěr byl aprobován též nálezy Ústavního soudu, a to ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2800/16.

17. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, Nejvyšší soud uvedl, že na zákonnou úpravu § 13 a § 31a OdpŠk navazuje stanovisko Nejvyššího soudu, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že se vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. ESLP však za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tedy soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne [datum], ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

18. Citovaným rozhodnutím, jehož závěry byly judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně potvrzeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 924/2017, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 6022/2016, a ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1098/2017, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1912/2018, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5794/2016, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, nebo ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2830/2016), omezil Nejvyšší soud použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy výlučně na soudní řízení, do jejichž celkové délky však lze, pro účely posouzení její přiměřenosti, započítat i délku předcházejícího správního řízení, bylo-li jeho absolvování nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu.

19. Shora uvedené závěry však byly překonány rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (velký senát) sp. zn. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne [datum]. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud nově dospěl k závěru, že požadavek na projednání soudem není pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud se tak odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona a posuzovat tak přiměřenost jejich délky, a to mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20. Nadále již tedy nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (srov. body 55 - 56 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne [datum]).

20. S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům se soud zabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vůbec vznik nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a čl. 6 Úmluvy) či zda lze odškodnit pouze jednotlivé průtahy (dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk). Soud přitom dospěl k závěru, že se v projednávané věci se jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vznik nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští, neboť správní řízení ve věcech přestupků spadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 16/99).

21. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

22. V dané věci posuzované původní řízení, resp. rozhodné období, k němuž žalobkyně vztahuje tvrzenou újmu, běžet dne [datum] a skončilo dne [datum]. Celková doba posuzovaného řízení tedy činila cca 6 let a 4 měsíce (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 283/2023).

23. Řízení probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u více stupňů správních orgánů mělo nevyhnutelný dopad na celkovou délku původního řízení. Ačkoli nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají procesních práv daných vnitrostátním právním řádem, nelze přičítat k tíži ani státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na procesní návrhy a podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

24. Věc byla dle soudu standardně složitá, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce procesní a po stránce hmotněprávní.

25. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud sice nezaznamenal (a žalobkyně to ani netvrdila), že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení, resp. že by podala žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

26. Pokud jde o význam řízení pro žalobkyni, tak vzhledem k druhové stránce řízení jej soud hodnotí jako vyšší, neboť se jednalo svojí povahou o přestupkové řízení. Soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobkyně tvrdila, že pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku by mohlo žalobkyni znatelně poškodit, neboť by došlo k výraznému zhoršení jejího postavení na chráněném trhu práce. K tomu poukázala na § 78 odst. 2 písm. d) a odst. 7 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Podle žalobkyně by přitom dlouhá doba bez příspěvku na zaměstnání osob se zdravotním postižením pro ni byla likvidační. Žalobkyně by musela propustit veškeré osoby se zdravotním postižením, což by vedlo k jejímu zániku. Ke svým tvrzením však žádné důkazy nenavrhla a na nařízené jednání se nedostavila. Sama se tak zbavila možnosti poskytnutí dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Jinak řečeno, soud má tato tvrzení žalobkyně za neprokázaná a nijak k nim nepřihlížel.

27. Pokud se jedná o postup správních orgánů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, především nutno konstatovat, že byly shledány průtahy v řízení před správními orgány. Soud při posuzování průtahů vycházel zejména z § 94 zákona č. 250/2016 Sb. ve spojení s § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., dle něhož platilo, že lhůta pro vyřízení přestupkového řízení žalobkyně byla 90 dnů. Tato lhůta nebyla dodržena. Lhůta pro vydání rozhodnutí nebyla dodržena ani odvolacím správním orgánem (viz § 90 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb.).

28. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, k významu řízení pro žalobkyni a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla zatížena průtahy a byla nepřiměřená dlouhá.

29. Soud má tedy za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku), jinými slovy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

30. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako dostatečné, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že řízení bylo pro žalobkyni významné.

31. Dále soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech vyjádřil podrobněji již výše) dospěl k následujícím závěrům o výši odškodnění žalobkyně.

32. Při stanovení výše základní částky soud vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum]. Soud tak vycházel ze sazby [částka] za každý rok řízení a dále z částky [částka] za další měsíce řízení. K tomu soud uvádí, že volil základní částku na samotné horní hranici s ohledem na to, že původní řízení bylo vzhledem k úpravě zákonných lhůt násobně delší, nežli bylo lze očekávat. Soud jej tedy považuje za extrémně dlouhé. Soud navíc nepřistoupil ke krácení základní částky za první dva roky řízení, a to s ohledem na specifika správního (resp. přestupkového řízení). Jinými slovy řečeno, počítat základní částku pouze v polovině za první dva roky řízení není přiléhavé za situace, kdy samotné řízení by v souladu se zákonnými lhůtami mělo trvat maximálně v řádu měsíců.

33. V této souvislosti soud nicméně připomíná judikaturu civilních soudů, ze které plyne, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk lze v případě, kdy dojde k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného v průběhu posuzovaného řízení rozdělit rozhodnou dobu na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). V projednávané věci se přitom jedná přesně o tento případ. Z provedeného dokazování listinami založenými ve správním spise totiž jednoznačně vyplynulo, že přestupková odpovědnost žalobkyně zanikla (byla prekludována) v souladu s § 112 odst. 1 ve spojení s § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb. ve spojení s § 25 a 26 zákona č. 251/2005 Sb. dne [datum]. Toho si žalobkyně mohla a měla být vědoma zvláště za situace, kdy byla v rámci původního řízení zastoupena advokátem, tj. právním profesionálem. Význam původního řízení tak byl pro žalobkyni po datu [datum] nulový (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, a ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).

34. Soud tedy dospěl závěru, že je namístě odškodnit žalobkyni pouze za období od [datum] do [datum], tj. za období 28 měsíců. Soud proto dospěl k základní částce [částka].

35. Vypočtená základní částka byla dále navýšena o 10 % z důvodu vyššího individuálního vyššího významu řízení pro žalobkyni (jednalo se o přestupek) a dále o 20 % z důvodu postupů správní orgánů (které řízení zatížily průtahy). Soud na kritériu postupu orgánů veřejné moci nevolil vyšší částku, neboť je žalobkyně odškodňována za celou délku řízení (nikoliv pouze za období průtahů). Nadto podstatná část průtahů probíhala již v době, kdy byl význam původního řízení pro žalobkyni fakticky nulový (viz shora). Ve výsledku pak soud přistoupil k modifikaci základní částky jejím zvýšením o 30 % na částku [částka].

36. S ohledem na skutečnost, že žalovaná sama dobrovolně plnila žalobkyni částku [částka], soud výrokem II. žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím zamítl.

37. V souladu s § 15 odst. 1 OdpŠk nastalo prodlení žalované dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl nárok uplatněn dne [datum]. Poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk tak byl den [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni i nárok na úroky z prodlení z žalovanou dobrovolně vyplacené částky ve výši [částka] za období od [datum] do [datum] (kdy byla dotčená částka vyplacena). Výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

38. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadovala žalobkyně. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 či sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne [datum] a z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a odměna stanovená dle § 9 odst. 5, § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé (zpětvzetí) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] včetně paušální náhrady výdajů ve výši [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

40. Pouze pro úplnost pak zdejší soud dodává, že nepřiznal jako náklad řízení podání žalobkyně ze dne [datum], neboť se nejedná o úkon dle advokátní tarifu. Z ustálené judikatury totiž plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Tyto závěry pak a maiori ad minus musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení.

41. K shora uvedenému soud uvádí, že u úkonů učiněných do [datum] soud vycházel z tarifní hodnoty [částka] v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Od [datum] pak soud vycházel v souladu s § 9a odst. 2 písm. a) a. t. z žalovanou přiznané částky [částka] (viz čl. II vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

42. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobkyně byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení