37 C 2/2022 - 93

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/1] [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 200 000 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [tel. číslo]Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši. Pro projednávanou věc je podstatné, že žaloba byla odmítnuta usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. 37 C 2/2022-31. Toto rozhodnutí bylo sice potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 25 Co 131/2023-37, avšak zároveň Nejvyšší soud coby dovolací soud obě dotčená rozhodnutí svým usnesením ze dne [datum], č. j. 30 Cdo 3504/2023-57 (dále jen „rozhodnutí dovolacího soudu“), zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí pak dovolací soud konstatoval: „V projednávané věci je z podané žaloby po jejím doplnění zřejmé, že se žalobkyně domáhá proti žalované náhrady (jediné a nedělitelné) nemajetkové újmy ve výši [částka] [sic!] a tvrdí, že tuto újmu, spočívající v psychické újmě (stresu a právní nejistotě, kterou časově vymezila od [datum], kdy bylo řízení zahájeno, do [datum], tedy do podání žaloby v této věci), utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu, jehož se měl dopustit Okresní soud v [adresa] v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 11 C 1548/2003 a tento postup měl spočívat v tom, že v důsledku rozhodnutí soudů v tomto řízení byla žalobkyně „vyděděna českou justicí“, že soudy rozhodovaly v rozporu s § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a „neplatnou závěť a listinu o vydědění ze dne [datum] doplňovaly dle § 120 o. s. ř.“, svědci vypovídali rozdílně, což (soudy) neřešily a (svá rozhodnutí) neodůvodnily dle § 157 odst. 2 o. s. ř., nezabývaly se čestným prohlášením ze dne [datum], procesní vadu dle § 126 o. s. ř. pak (soudy) neřešily v opravných prostředcích (obnova řízení vedená pod sp. zn. 11 C 193/2009). Přes zjevnou stručnost žaloby i její ztíženou srozumitelnost jsou tak z jejího obsahu v základních rysech zjistitelná taková tvrzení, kterými žalobkyně po skutkové stránce vymezila předmět řízení dostačujícím způsobem tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem.“ (viz bod 21 tohoto rozhodnutí). Na jednání dne [datum] pak žalobkyně k dotazu soudu upřesnila, že se nedomáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, nýbrž náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, jak je popsán v bodě 21 rozhodnutí dovolacího soudu. K tomu se zdůrazňuje, že dovolací soud zároveň konstatoval, že v projednávané věci: „[…] žalobkyně uplatňuje jediný nárok, který se dále nedělí na samostatné dílčí nároky, již o požadavek, který je relevantní až pro účely hmotněprávního posouzení věci, nikoli však pro účely posouzení projednatelnosti žaloby z hlediska procesního práva (tj. pro nezaměnitelnost žaloby po stránce skutkové).“ (viz bod 22 rozhodnutí dovolacího soudu).

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že považuje žalobu za neprojednatelnou. Nadto upozornila, že v obdobné věci již zdejší soud rozhodoval v rámci řízení vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 C 82/2009 a sp. zn. 17 C 10/2009. S ohledem na absenci konkrétních skutkových tvrzení pak žalovaná nebyla schopna jednoznačně uvést, zda je ve věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nadto žalovaná uvedla, že ve věci absentuje odpovědnostní titul. Žalovaná pak výslovně sporovala i existenci újmy na straně žalobkyně, jakož i příčinnou souvislost. V neposlední řadě žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalovaná proto navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z uplatnění žalobkyně u žalované soud zjistil, že svým dopisem, který byl odeslán [datum], uplatnila žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) ve výši [tel. číslo]Kč u žalované.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z listin založených ve spise vedeném u Okresního soudu v [adresa] (dále též „OS“) vedeného pod spisovou značkou 11 C 1548/2003 soud zjistil následující. (i) Z notářského zápisu soud zjistil, že paní [jméno FO] vydědila v souladu s ustanovením § 469 odst. 1, písm. a) a písm. b) občanského zákoníku svoji dceru [Anonymizováno] [jméno FO][Datum narození zainteresované osoby 0/0]. (ii) Z žaloby soud zjistil, že žalobou doručenou dne [datum] žalobkyně paní [Jméno zainteresované osoby 0/0] brojila proti závěti a listině o vydědění. (iii) Z rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum] soud zjistil, že Okresní soud v [adresa] rozhodl o tom, že žaloba na určení, že důvody pro vydědění žalobkyně [jméno FO] její matkou [jméno FO], zemřelou dne [datum], uvedené v závěti a listině o vydědění ze dne [datum], sepsané notářským zápisem [tituly před jménem] [Anonymizováno] pod spisovou značkou [Anonymizováno], nejsou dány, se zamítá a zároveň rozhodl, že se zamítá žaloba na určení, že [Jméno zainteresované osoby 0/0] je dědičkou po zůstavitelce [jméno FO] a rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. (iv) Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 18 Co 238 2005-80, soud zjistil, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací zrušil rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 1548/2003–68. (v) Z rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 1548/2003–116, soud zjistil, že Okresní soud v [adresa] svým rozsudkem ze dne [datum] rozhodl o zamítnutí žaloby na určení, že důvody na vydědění žalobkyně [jméno FO] její matkou [jméno FO], zemřelou [datum], uvedené v závěti a listině o vydědění ze dne [datum], sepsané notářským zápisem notáře [tituly před jménem] [Anonymizováno] pod sp. zn. NZ 226/99 a N 244/99 nejsou dány. Dále rozhodl o zamítnutí žaloby na určení žalobkyně dědičkou po zůstavitelce [jméno FO], zemřelé dne [datum]. Rovněž rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů řízení. (vi) Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 18 Co 69/2008-146, soud zjistil, že Krajský soud v Brně jako odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 1548/2003-116. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. (vii) Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] soud zjistil, že Nejvyšší soud svým usnesením, č. j. 21 Cdo 2965/2009-204, rozhodl o odmítnutí dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 18 Co 69/2008–146, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 15.48/2003–116. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

7. Z listin založených ve spise vedeném u Okresního soudu v [adresa] vedeného pod spisovou značkou 11 C 193/2009 soud zjistil následující. (i) Z žaloby na obnovu řízení soud zjistil, že žalobkyně podala žalobu doručenou dne [datum] Okresnímu soudu v [adresa] na obnovu řízení podle § 228 o.s.ř. s tím, že tato žaloba směřovala proti rozhodnutí vydaným v rámci řízení u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 11 C 1548/2003. (ii) Z usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 193/2009-15, soud zjistil, že žaloba na obnovu řízení se zamítá. (iii) Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 18 Co 300/2010-50, soud zjistil, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 193/2009-15. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně nabylo právní moci dne [datum]. (iv) Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 21 Cdo 2001/2012-104, soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 18 Co 300/2010-50. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

8. Z usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne [datum] soud zjistil zjistil, že policejní orgán Krajské ředitelství Policie České republiky Jihomoravského kraje, územní odbor SKPV podle § 159 odst. 1 tr. řádu ve věci podezření z páchání trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 175 odst. 2 písm.), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb. odložil trestní stíhání podezřelých [jméno FO], rozené [Anonymizováno], narozené [datum], a [jméno FO], rozené [Anonymizováno], narozené [datum].

9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

10. Po právní stránce věc soud posoudil následovně.

11. Předně soud považuje za důležité zdůraznit, že nepřehlédl, že žalobkyně se proti žalované domáhala v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 C 82/2009 náhrady škody ve výši [částka]. V rámci tohoto řízení pak byl rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. 41 C 82/2009-24, potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 36 Co 77/2010-47, čímž byla věc pravomocně skončena. Teoreticky by tak bylo lze uvažovat o překážce věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Judikatura interpretace pojmu „totožná věc“ je rozsáhlá, přičemž její podstatu lze shrnout tak, že důležité je posoudit totožnost personální a předmětu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2663/2008 , nebo nověji rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 3231/2023, a tam citovaná judikatura). V projednávané věci pak ve vztahu k věci sp. zn. 41 C 82/2009 je sice dána totožnost účastníků řízení, avšak není dána totožnost předmětu řízení, když ve věci sp. 41 C 82/2009 se žalobkyně domáhala náhrady škody (nikoliv nemajetkové újmy).

12. Jiná situace by nicméně mohla být ve vztahu k řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 10/2009, když v tomto řízení byl rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. 17 C 10/2009-54, potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 51 Co 16/2012-74, pročež i v tomto případě bylo řízení pravomocně skončeno. I v tomto případě je pak dána totožnost účastníků řízení, přičemž žalobkyně se domáhala rovněž náhrady nemajetkové újmy (ve výši [částka]). Svůj nárok přitom odůvodňovala tím, že se účastnila rovněž v postavení žalobkyně řízení vedeného před okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. 11C 1548/2003, v němž šlo o určení neplatnosti závěti a listiny o vydědění, přičemž žalobkyně se cítila postupem soudu v tomto řízení poškozena, neboť podle jejího tvrzení soudy nikterak nezdůvodnily její vydědění, které žalobou napadla a spolehly se na výpovědi svědků, z nichž někteří nemluvili pravdu. Rovněž odvolací soud postupoval podle žalobkyně nesprávně, neboť byl žalobkyní upozorněn na to, že svědci lžou a přesto z toho neučinil žádné právní závěry, přičemž svědci vypovídali k morální újmě žalobkyně. Žalobkyně se proto cítila být psychicky poškozena již tím, že přišla o majetek v důsledku vydědění, přičemž nemajetková újma jí také byla způsobena křivými výpověďmi svědků, kteří proti ní v uvedeném řízení vypovídali a jako újmu vnímala v daných souvislostech také to, že její matka o ní neměla zájem a nevěnovala se jí, čímž žalobkyně trpěla celý život. Nemajetková újma se u žalobkyně projevila také z důvodů, které uvedl soud v rámci řízení a které v podstatě, jak žalobkyně tvrdila, převzal od vyslechnutých svědků, kteří vypovídali křivě. Za hlavní důvod vzniku nemajetkové újmy potom označila skutečnost, že důvod vydědění její osoby měl být uveden přímo v listině o vydědění tak, aby bylo přesně poznat, proč žalobkyně byla vyděděna a soud neměl tento následně zjišťovat od svědků. Nejlépe by podle žalobkyně bylo, kdyby z rozsudků vydaných v uvedeném řízení byly vypuštěny nepravdy o žalobkyni, což však není možné, a právě proto se žalobkyně domáhala nápravy prostřednictvím peněžitého zadostiučinění, neboť pokud by nepravdy z odůvodnění rozsudků odstranit šlo, byl by požadavek žalobkyně o zadostiučinění v penězích jistě menší.

13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že věc sp. zn. 17 C 10/2009 by mohla být (pokud se jedná o předmět řízení) prima facie alespoň částečně totožná s projednávanou věcí. I přes formulační odlišnosti totiž nelze přehlédnout, že podstata argumentace žalobkyně v obou případech směřuje inter alia k posouzení postupu soudu v rámci provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů. Na druhou stranu je třeba připustit, že v projednávané věci žalobkyně svůj nárok formulovala šířeji i ve vztahu k řízení vedeném u OS pod sp. zn. 11 C 193/2009. Nadto rovněž samotný popis nemajetkové újmy není zcela totožný. Teoreticky by tak bylo lze uvažovat o tom, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy z několika odpovědnostních titulů a tuto újmu dále dělit a ve vztahu k nemajetkové újmě posouzené již v rámci řízení sp. zn. 17 C 10/2009 postupovat podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Avšak s ohledem na skutečnost, že dovolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí závazný právní názor, podle kterého se jedná o jeden (nedělitelný) nárok, nepřipadá podle zdejšího soudu takovýto postup v úvahu. Ve vztahu k celému (dle dovolacího soudu jedinému a nedělitelnému nároku) totiž rozhodně nelze uvažovat o překážce věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., když předmět tohoto řízení, jak byl popsán v bodě 21 rozhodnutí dovolacího soudu (na který se odvolala i žalobkyně) přitom rozhodně není zcela totožný s předmětem řízení vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 10/2009, i když je třeba připustit, že se v některých podstatných znacích předměty shodují (jak bylo argumentováno shora).

14. Dále s ohledem na vznesenou námitku promlčení má soud za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk (pokud se jedná o samotný žalovaný nárok) je nejprve nezbytné zabývat se právě touto námitkou. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše.

15. Z § 32 OdpŠk plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

16. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že řízení vedené u OS pod sp. zn. 11 C 1932/2009 bylo pravomocně skončeno dne [datum]. Řízení vedené u OS pod sp. zn. 11 C 1548/2003 pak bylo pravomocně skončeno dne [datum]. S ohledem na to, že v projednávané věci byla žaloba podána až [datum] (resp. u žalované svůj nárok uplatnila dopisem odeslaným dne [datum]), nemůže být pochyb o tom, že nárok žalobkyně (který ona sama spojovala s postupem OS v dotčených řízeních) musí být promlčen ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak důvodná a již jen z tohoto důvodu by bylo namístě žalobu zamítnout.

17. K tomu soud zdůrazňuje, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je tak jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka civilního řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, a to včetně námitky promlčení. OdpŠk (č. 82/1998 Sb.) je ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Soud tedy považuje speciální právní úpravu zákona za vyváženou. Jakkoliv lze zákonem stanovenou subjektivní promlčecí lhůtu v délce 6 měsíců považovat za relativně krátkou, nelze pominout skutečnost, že dané ustanovení (tj. § 32 odst. 3 zákona) obstálo v testu ústavnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , a dále nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16; obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3825/2011; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 992/1999).

18. Námitka promlčení dle soudu může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků. Dlužno poznamenat, že úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). V projednávané věci přitom nejsou dány žádné natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly či ospravedlňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení. Z žádného tvrzení žalobkyně totiž neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo podat žalobu včas či že by jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch strany žalující.

19. Nad rámec shora uvedených úvah soud dodává, že zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

20. Z § 8 OdpŠk plyne, že aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů).

21. Naproti tomu nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1455/2007; dále též srov. Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. [adresa]. [právnická osoba]. Beck, 2017, str. 145). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne [datum]).

22. S přihlédnutím ke shora uvedenému tak má soud za to, že i kdyby došlo k tvrzenému pochybení, tak by se takový postup bezprostředně odrazil ve vydaných rozhodnutích OS. Dle soudu by tak tvrzené pochybení ze strany OS nemohlo samo o sobě představovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona, a tudíž ani odpovědnostní titul, ale připadal by v úvahu titul pouze v podobě nezákonného rozhodnutí. Podstata argumentace žalobkyně totiž směřuje k (podle žalobkyně) chybnému právnímu a skutkovému posouzení věci OS v rámci řízení vedených pod sp. zn. 11 C 1548/2003 a 11 C 193/2009. Aby tedy byl dán odpovědností titul, musela by dotčená rozhodnutí být zrušena, aby se stala nezákonnými ve smyslu § 8 OdpŠk. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že zrušené bylo pouze rozhodnutí OS ze dne [datum], č.j. 11 C 1548/2003-68. Toto rozhodnutí ovšem nebylo zrušeno jako pravomocné (resp. předběžně vykonatelné), pročež nemůže být odpovědnostním titulem ve smyslu § 8 OdpŠk. I kdyby tedy soud odhlédl od skutečnosti, že nárok žalobkyně musí být v každém případě promlčen, platí, že v projednávané věci absentuje odpovědnostní titul, jak správně argumentovala žalovaná.

23. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Jinými slovy řečeno, v projednávané věci zdejšímu soudu nepřísluší, aby hodnotil odůvodnění a výsledky dokazování v rámci původního řízení, jak fakticky požadovala žalobkyně.

24. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl.

25. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí [částka] za každý úkon.

27. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka] odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

28. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení